Jod-129

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jod-129
  {{{elektronová konfigurace}}}
129 I
53
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
Obecné
Název, značka, číslo Jod-129, I, 53
Chemická skupina Halogeny
Izotopy
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P
129I stopy 7/2+[1] 1,57*107 roků[1] β−[1] 0,189 3[1] 129Xe
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
I

Jod-129 (129I) je radioizotop jodu s poločasem rozpadu 1,57×107 roků, který se vyskytuje ve stopových množstvích v přírodě, ovšem je také předmětem zájmu při zkoumání štěpných produktů, kde se používá jako značkovač.

Tvorba a přeměna[editovat | editovat zdroj]

129I patří mezi sedm dlouhodobých produktů štěpení (s poločasem přeměny nad 200 000 let). Vzniká především štěpením jader uranu a plutonia v jaderných reaktorech. Do atmosféry se ve významných množstvích dostal při testech jaderných zbraní v 50. a 60. letech.

Tento izotop vzniká v malých množstvích i přirozeně při spontánním štěpení přírodního uranu, působením kosmického záření na atmosférický xenon, a také reakcemi mionů z kosmického záření s tellurem-130.[2][3]

129I se přeměňuje s poločasem 15,7 milionů let nízkoenergetickou beta minus a gama přeměnou na stabilní xenon-129 (129Xe).[4]

Jako štěpný produkt[editovat | editovat zdroj]

129I je jedním ze sedmi dlouhožijících štěpných produktů vznikajících ve významných množstvích, pravděpodobnost jeho vzniku při štěpení 235U je 0,706 %.[5] Některé jiné izotopy jodu, například 131I se vytváří ve větším množství, ale mají krátké poločasy, takže jod ve vychladlém vyhořelém palivu je tvořen přibližně z 5 šestin 129I a z 1 šestiny jediným stabilním izotopem, 127I.

Protože má 129I dlouhý poločas přeměny a v prostředí se poměrně snadno přemisťuje, tak má významnou roli při dlouhodobém nakládání s vyhořelým palivem. Předpokládá se, že 129I bude mít v hlubinných úložištích ze všech radionuklidů nejvýraznější dlouhodobé účinky.

Vzhledem k tomu, že účinný průřez 129I pro záchyt neutronu má nepříliš nízkou hodnotu 30 barnů,[6] a nebývá výrazně naředěn ostatními izotopy prvku, tak byly zkoumány jeho možné přeměny v důsledku ozáření neutrony[7] nebo vysokoenergetickými lasery.[8]

Použití[editovat | editovat zdroj]

Datování povrchových vod[editovat | editovat zdroj]

129I není vyráběn pro praktická využití, ovšem jeho dlouhý poločas přeměny a snadný přenos v životním prostředí z něj činí izotop využitelný v několika druzích datování, jako je identifikování starých vod na základě obsahu přírodního 129I, případně 129Xe vznikajícího jeho přeměnou, případně odhalování mladších vod obsahujících od 60. let 20. století zvýšená množství 129I.[9][10][11]

Datování meteoritů[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 zjistil fyzik John H. Reynolds, že některé meteority obsahují nadprůměrná množství 129Xe, a předpokládal, že půjde o produkt přeměny radioaktivního 129I. Tento izotop se v přírodě ve větších množstvích vytváří pouze v supernovách. Jelikož je poločas přeměny 129I v astronomickém měřítku krátký, tak tato skutečnost naznačuje, že doba mezi výbuchem supernovy a zachycením 129I v pevném tělesu nebyla dlouhá. Výbuch supernovy a tvorba pevným těles byly součástmi raných dějin Sluneční soustavy, kde 129I vznikl nedlouho před jejím vytvořením a stal se složkou její hmoty. Příslušná supernova je také pravděpodobnou příčinou kolapsu sluneční mlhoviny.[12][13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iodine-129 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d https://www.nndc.bnl.gov/nudat3/chartNuc.jsp
  2. ↑ R. R. Edwards. Iodine-129: Its Occurrenice in Nature and Its Utility as a Tracer. Science. 1962, s. 851–853. DOI 10.1126/science.137.3533.851. PMID 13889314. Bibcode 1962Sci...137..851E. 
  3. ↑ Radioactives Missing From The Earth [online]. Dostupné online. 
  4. ↑ https://www.nndc.bnl.gov/nudat2/decaysearchdirect.jsp?nuc=129I&unc=nds Archivováno 7. 5. 2021 na Wayback Machine., NNDC Chart of Nuclides, I-129 Decay Radiation, accessed 7 May 2021.
  5. ↑ http://www-nds.iaea.org/sgnucdat/c3.htm Cumulative Fission Yields, IAEA
  6. ↑ http://www.nndc.bnl.gov/chart/reColor.jsp?newColor=sigg Archivováno 24. 1. 2017 na Wayback Machine., NNDC Chart of Nuclides, I-129 Thermal neutron capture cross-section, accessed 16-Dec-2012
  7. ↑ J. A. Rawlins, et al. Partitioning and transmutation of long-lived fission products. Proceedings International High-Level Radioactive Waste Management Conference. 1992. Dostupné online. 
  8. ↑ J. Magill; H. Schwoerer; F. Ewald; J. Galy; R. Schenkel; R. Sauerbrey. Laser transmutation of iodine-129. Applied Physics B. 2003, s. 387–393. DOI 10.1007/s00340-003-1306-4. Bibcode 2003ApPhB..77..387M. 
  9. ↑ J. Throck Watson; David K. Roe; Herbert A. Selenkow. Iodine-129 as a "Nonradioactive" Tracer. Radiation Research. 1965, s. 159–163. DOI 10.2307/3571805. PMID 4157487. Bibcode 1965RadR...26..159W. 
  10. ↑ P. Santschi, et al. 129Iodine: A new tracer for surface water/groundwater interaction. [s.l.]: Lawrence Livermore National Laboratory, 1998. Dostupné online. 
  11. ↑ G. Snyder; J. Fabryka-Martin. I-129 and Cl-36 in dilute hydrocarbon waters: Marine-cosmogenic, in situ, and anthropogenic sources. Applied Geochemistry. 2007, s. 692–714. DOI 10.1016/j.apgeochem.2006.12.011. Bibcode 2007ApGC...22..692S. 
  12. ↑ Donald D. Clayton. Principles of Stellar Evolution and Nucleosynthesis. [s.l.]: University of Chicago Press, 1983. Dostupné online. ISBN 978-0226109534. S. 75. 
  13. ↑ B. A. Bolt; R. E. Packard; P. B. Price. John H. Reynolds, Physics: Berkeley [online]. University of California, Berkeley, 2007 [cit. 2007-10-01]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SNYDER, G. T.; FABRYKA-MARTIN, J. T. 129I and 36Cl in dilute hydrocarbon waters: Marine-cosmogenic, in situ, and anthropogenic sources. Applied Geochemistry. 2007, s. 692. DOI 10.1016/j.apgeochem.2006.12.011. Bibcode 2007ApGC...22..692S. 
  • SNYDER, G.; FEHN, U. Global distribution of 129I in rivers and lakes: Implications for iodine cycling in surface reservoirs. Nuclear Instruments and Methods in Physics Research Section B: Beam Interactions with Materials and Atoms. 2004, s. 579–586. DOI 10.1016/j.nimb.2004.04.107. Bibcode 2004NIMPB.223..579S. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jod-129&oldid=23315437“