Přeskočit na obsah

Dlouhoňovice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dlouhoňovice
Znak obce DlouhoňoviceVlajka obce Dlouhoňovice
znakvlajka
Lokalita
Statusobec
Pověřená obecŽamberk
Obec s rozšířenou působnostíŽamberk
(správní obvod)
OkresÚstí nad Orlicí
KrajPardubický
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel822 (2024)[1]
Rozloha3,90 km²[2]
Katastrální územíDlouhoňovice
Nadmořská výška416 m n. m.
PSČ564 01
Počet domů189 (2021)[3]
Počet částí obce1
Počet k. ú.1
Počet ZSJ1
Kontakt
Adresa obecního úřaduHlavní 29
urad@dlouhonovice.cz
StarostaPetr Nun
Oficiální web: www.dlouhonovice.cz
Dlouhoňovice
Dlouhoňovice
Další údaje
Kód obce548031
Kód části obce194395
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dlouhoňovice (2. pád do Dlouhoňovic, 6. pád v Dlouhoňovicích, německy Dlouhonowitz) jsou obec v okrese Ústí nad Orlicí. Obec se rozkládá v širokém úvalu pod zalesněnými kopci Žamberské pahorkatiny podél Lukavického potoka a žel. stanice Žamberk. Žije zde 822[1] obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1543.

Zástavba obce má předměstský charakter, navazuje na jižní – průmyslovou část města Žamberk a vytváří s ním aglomeraci (Žamberk - Dlouhoňovice - Helvíkovice). V těsné blízkosti obce se nachází veřejné vnitrostátní letiště (sportovní letiště). V zimním období zde funguje menší sjezdovka s lyžařským vlekem a umělým zasněžováním (lyžařský areál Na Dlouhých Honech). Dlouhoňovice se nacházejí v rozsáhlém, na sever otevřeném úvalu křídového útvaru pod strmými lesnatými stěnami pásma Litických vrchů. K jihozápadu se nad obcí zvedá lesnatý útvar "Perdějov" s kopcem Kalvárií a řadou pěkných vyhlídek na Orlické hory a Králický Sněžník. Obcí protéká od západu k východu potůček, kdysi bohatý na raky, který odvádí vody z vlhkých lesů přes Lukavici do Tiché Orlice. Severním okrajem obce prochází od roku 1874 železniční trať Týniště nad Orlicí - Letohrad, na jejímž katastru je železniční stanice Žamberk. Z památných staveb se v obci zachovala dřevěná zvonice z roku 1797 a tři lípy u pomníku sv. Salvatora, které byly zasazené r. 1833 na paměť obnovy bývalé školy. Nová škola byla postavena r. 1887. Dnes je zde mateřská škola, veřejná knihovna a obecní úřad. Obcí vede žlutě značená turistická cesta do Písečné a na zříceninu hradu Žampach. Opačným směrem lze dojít údolím zvaným Kriegwaldy na hrad Litice a dále na hrad Potštejn.

Obec vznikla patrně ve 14. století a patřila v minulosti k žampašskému panství. Podle jedné pověsti má jméno po svém zakladateli Dluhoňovi. Ten je však historicky nedoloženou postavou a název obce je nejpravděpodobněji odvozen od tzv. honů – dlouhých a úzkých polí. Obec byla po dlouhá staletí nevelkou osadou, její obyvatelé se živili převážně zemědělstvím a drobným domáckým řemeslem. Proto zde jezuité, vlastnící od 17. století žampašské panství, zřídili roku 1648 panský dvůr, který také sloužil jako výměnek baronky Bukovské. Po zrušení řádu v roce 1773 byl dvůr rozparcelován poddaným.

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]
  • Dřevěná zvonice z roku 1797

Kulturní a sportovní akce

[editovat | editovat zdroj]

Sportovní ples pořádaný SK Dlouhoňovice

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2024. Praha: Český statistický úřad. 17. května 2024. Dostupné online. [cit. 2024-05-19].
  2. Český statistický úřad: Malý lexikon obcí České republiky – 2017. Český statistický úřad. 15. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2018-08-28].
  3. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18].

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ŘEHÁK, S., POHOŘÍ A PODHOŘÍ ORLICKÉ, sešit V. a VI. Nové Město nad Metují: 1883
  • ORTH J., SLÁDEK F., Topograficko-statistický slovník Čech čili podrobný popis všech měst, městysů, vesnic, pak zámků, dvorů, továren, mlýnů, hutí a podobných o samotě ležících stavení jakož i všech zpustlých hradů a zaniklých osad Království českého, Praha: 1870, 2. vydání. [1]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]