Brněnské Ivanovice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Brno-Ivanovice.
Brněnské Ivanovice
Ivanovické náměstí
Ivanovické náměstí
Lokalita
Charaktervesnice
Městská částBrno-Tuřany
ObecBrno
OkresBrno-město
KrajJihomoravský
Historická zeměMorava
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel1 481 (2021)[1]
Katastrální územíBrněnské Ivanovice (4,17 km²)
Nadmořská výška220 m n. m.
PSČ620 00
Počet domů468 (2011)[2]
Brněnské Ivanovice na mapě
Brněnské Ivanovice
Brněnské Ivanovice
Další údaje
Kód části obce12220
Kód k. ú.612227
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Brněnské Ivanovice (německy Nennowitz[3]) jsou městská čtvrť na jihovýchodě statutárního města Brna. Její katastrální území má rozlohu 4,17 km². Původně samostatná obec byla k Brnu připojena v roce 1919, od 24. listopadu 1990 je součástí samosprávné městské části Brno-Tuřany. Žije zde přibližně 1500 obyvatel.

Rozkládají se na severozápadě městské části. Brněnské Ivanovice si zachovaly vesnický charakter a svojí zástavbou jsou téměř úplně propojeny se zástavbou sousedních Tuřan, s nimiž v podstatě tvoří jeden velký urbanistický celek. V roce 1995 byla vyhlášena vesnická památková zóna, která zahrnuje jádro vsi (Ivanovické náměstí).[4]

Sousedící katastrální území[editovat | editovat zdroj]

Brněnské Ivanovice hraničí na západě s Dolními Heršpicemi, Horními Heršpicemi a Komárovem; na severu s Černovicemi; na východě s Tuřanami; a na jihu s Holáskami.

Příroda[editovat | editovat zdroj]

V katastru Brněnských Ivanovic se nachází celé území přírodní památky Rájecká tůň, celá přírodní rezervace Černovický hájek a nejsevernější část přírodní památky Holásecká jezera.

Název[editovat | editovat zdroj]

Vesnice se původně jmenovala Velenovice (doklad z roku 1220). Zprvu šlo vlastně o pojmenování jejích obyvatel, Velenovici, bylo odvozeno od osobního jména Velen a znamenalo "Velenovi lidé". Už ze 13. století jsou doloženy hláskové obměny tohoto jména, Lvenovice (vzniklé zkrácením z nedoloženého Levenovice) a Lenovice. Zjednodušením počáteční hláskové skupiny Lv- vzniklé Lenovice či (nedoložené) Venovice bylo dále upraveno (asimilací souhlásek) na Nenovice, které jako lidové přežilo až do současnosti a bylo přejato i do němčiny (Nenowitz). Další (písemně doloženou) variantou, která se vyvinula z Lvenovice, bylo Elvanovice (zápis z 1529), z něhož se přichýlením k osobnímu jménu Ejvan (variantě jména Ivan) vyvinulo Ejvanovice, respektive s nářečním předsunutým V- (typ voko < oko) v dokladech (poprvé 1577) zaznamenané Vejvanovice, které bylo koncem 19. století upraveno do spisovné podoby Ivanovice. Přívlastek Brněnské byl přidán po připojení vesnice k Brnu v roce 1919.[5]

Historický přehled[editovat | editovat zdroj]

Hospodářská budova zámku v Brněnských Ivanovicích.

Od počátku 13. století byla obec v držení cisterciáckého kláštera na Velehradě. Zřejmě ve 14. století zde vznikla tvrz. V letech 16821686 byl ve vsi vybudován u panského dvora vrchnostenský zámek (jeho stavitelem byl Giovanni Pietro Tencalla), který sloužil jako rezidence velehradských opatů v blízkosti zemského hlavního města. Prokurátor velehradského kláštera (17251739) Engelbert Herrmann nechal k zámku v 30. letech 18. století přistavět soukromou kapli Panny Marie; v této době bylo významně přestavěno a rozšířeno i hospodářské zázemí zámku. Další kaple Panny Marie byla vybudována na nedalekém návrší – dnes ulice U lípy ("na blízkém pahorku východně nad vsí kapli s věží vystavil a v ní pro poutníky postavena socha Matky Boží, z Velehradu přinesená"). Tato poutní kaple Panny Marie byla kolem roku 1784 uzavřena, existuje však dodnes. Vedou k ní schody, po nichž kráčel Napoleon Bonaparte v předvečer bitvy u Slavkova 2. prosince 1805, když se seznamoval s okolím bojiště. Po zrušení velehradského kláštera v roce 1784 přešel klášterní majetek včetně nenovického statku do správy Náboženského fondu a následně do vlastnictví různých soukromých osob.

Brněnské Ivanovice – základní škola v Měšťanské ulici.

V roce 1750 byly téměř celé Nenovice zničeny požárem, z centrální části obce zůstaly ušetřeny jen zámek a sýpka, další ničivý požár postihl obec v roce 1813; stejně neblahé ovšem byly i události válečné, zejména již zmíněná bitva u Slavkova a s ní spojený pobyt francouzských vojsk.

Plně samostatnou obcí byly Brněnské Ivanovice od roku 1854 do 16. dubna 1919. Tehdejší katastrální hranice Brněnských Ivanovic (platné s minimálními změnami až do reambulace Brna, provedené na přelomu 60. a 70. let 20. století) však byly značně odlišné od současných. Na západě patřila k Brněnským Ivanovicím i nyní hornoheršpická oblast s Královkou, rozkládající se na pravém břehu Svitavy, dále nyní holásecké ulice Popelova, Widmannova, Pěnkinova, či nyní tuřanská ulice Tuřanská. Dále k Brněnským Ivanovicím patřil jižní okraj moderního katastru Černovic, jižní polovina slatinských Švédských valů,jakož i některé nyní slatinské zahrádky přiléhající z jihu ke Slatince, či značná oblast na severu moderního katastru Tuřan. Pro změnu k nim nepatřily tehdy komárovské pozemky na severozápadě dnešního katastru, s ulicí Ráječek, dále sever katastru s Černovickým hájkem (tehdy součást Černovic), či některé domovní bloky na jihu čtvrti, náležející tehdy k Holáskám. Již před rokem 1918 došlo k téměř úplnému propojení zástavby Brněnských Ivanovic a sousedních Tuřan. V té době se v původně převážně německé obci začíná postupně prosazovat česká většina. Významným milníkem v dějinách Nenovic bylo připojení k Brnu, uskutečněné roku 1919. Dalším milníkem, který však byl významný i pro sousední obce, představovala stavba nové školy v Měšťanské ulici v letech 19381939; konstruktivistická budova byla realizována podle projektu Jana Poláška. Tato škola však tehdy náležela k sousedním Tuřanům.

Na památku osvobození v roce 1945 byla k výročí vzniku republiky 28. října v malém parčíku vymezeném ulicemi Glocova – Tuřanská – Zezulova vysazena Lípa svobody.

Jak již bylo řečeno výše, náležela menší část dnešních Brněnských Ivanovic původně k Holáskám, a tak byly tyto části moderní čtvrtě připojeny k Brnu až s připojením obce Holásky k 1. červenci 1960.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Brněnských Ivanovicích.
  • barokní zámek s hospodářským dvorem, vzniklý v letech 1682–1686 přestavbou starší tvrze. Sloužil jako správní sídlo a místní rezidence opatů cisterciáckého kláštera na Velehradě
  • barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána
  • kaple Panny Marie
  • pomník padlým v 1. světové válce

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Dopravní spojení Brněnských Ivanovic s ostatními částmi Brna zajišťuje Dopravní podnik města Brna prostřednictvím autobusových linek 40, 48, 63 a noční autobusové linky 95. Severní částí katastru Brněnských Ivanovic prochází dálnice D1, s níž však z území Brněnských Ivanovic neexistuje žádné přímé spojení. Severojižním směrem prochází Brněnskými Ivanovicemi také trasa železniční trati 300 PřerovBrno, vybudovaná v letech 18671870, díky níž získala obec přímé spojení s Brnem; v současnosti se zde však nenachází žádná zastávka (zastávka zde byla a fungovala do šedesátých let minulého století, kdy se s rozvojem MHD její význam pro dopravní obslužnost obce minimalizoval). Brněnskými Ivanovicemi prochází liniemi ulic Kaštanová – Ivanovické náměstí – Tuřanská dopravně vysoce vytížená silnice, pokračující do sousedních Tuřan a dále směrem na Hodonín.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01]
  2. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 221. 
  4. Tuřany - Brněnské Ivanovice [online]. Pamatkovykatalog.cz [cit. 2022-12-22]. Dostupné online. 
  5. Hosák, Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, Praha 1970, str. 334.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]