Vojničův rukopis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vojničův rukopis

Vojničův rukopis je záhadná ilustrovaná kniha, napsaná neznámým jazykem a v neznámém písmu. Podle radiologické datace C14 byl napsán někdy mezi léty 14041438. Kniha je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Voynichovi (Wojniczovi), americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví Yaleovy univerzity pod označením MS 408.

Rukopis je předmětem zájmu mnoha vědců různých disciplín, především kryptologů. Má souvislost i s českým prostředím (prvními známými vlastníky byli učenci z Prahy), a je dokonce možné, že tu byl sepsán.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Botanické ilustrace
Speciální list rukopisu

Kniha patrně měla asi 272 stran v 17 arších, dochovalo se jich ale jen 240. Kniha je psána na pergamenu. Text je psán neznámým písmem (o 20–30 znacích s jednoduchou interpunkcí) a neznámým jazykem. Celá kniha má asi 35 000 slov, přičemž jednotlivé znaky po sobě nenásledují náhodně, ale lze v nich vysledovat jisté zákonitosti, což svědčí o existenci pravopisných a gramatických pravidel. Statistická analýza textu svědčí o tom, že pro použitý jazyk platí Zipfův zákon, průměrná délka každého slova je zhruba shodná s latinou a angličtinou. Každopádně jazyk použitý ve Voynichově manuskriptu je zcela odlišný od evropských jazyků, nicméně některé znaky svědčí o podobnosti se semitskými jazyky. Několik slov v rukopise je také psáno latinkou, a to jazykem, připomínajícím středověké jazyky oblastí kolem Středozemního moře. Je ale možné, že latinkou psané pasáže byly dopsány až později. Podle ilustrací se kniha dělí na několik částí, je pravděpodobné, že jde o traktát či traktáty z několika oblastí:

  • Botanická část. Ilustrace obsahují obrázky běžně vypadajících evropských rostlin. Většina z nich je ale obtížně identifikovatelná, některé jsou dodnes zcela neidentifikované.
  • Astronomická část. Ilustrace obsahují astronomické diagramy, astrologické diagramy a symboly, náčrty zvěrokruhu. K některým diagramům jsou dopsány názvy měsíců v roce latinkou, a to v románském jazyce, snad v katalánštině či okcitánštině.[1]
  • Biologická část. Ilustrace zobrazují většinou miniatury nahých žen, koupajících se v jakýchsi podivných útvarech, některé z nich připomínají tělesné orgány. Některé z žen mají koruny.
  • Kosmologická část. Ilustrace vzdáleně připomínají mapy jakési podivné krajiny či kosmologické náčrtky. Zobrazeny jsou hrady, snad sopky.
  • Farmakologická část. Ilustrace zobrazují části rostlin (kořeny, listy), snad jde o farmaceutické recepty, o čemž může svědčit i to, že text je v této části rozdělen na krátké odstavce.
  • Recepty (?). Bez ilustrací, text je rozdělen na krátké odstavce, oddělené odrážkami ve tvaru květu či hvězdy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Text je dosud nerozluštěn, jeho historie je velmi kusá. Jediný způsob, jak určit dobu vzniku knihy, je z účesů, oděvů a hradů zobrazených na ilustracích. Jak už bylo řečeno, doba vzniku je odhadována na období 14041438.

Prvním doloženým vlastníkem byl v Praze žijící alchymista Georgius Barschius[2] (Jiří Barš nebo také Jiří Bareš, mohlo jít také o německé jméno odvozené od Barsch/okoun/perca nebo o poněmčené jméno Okoun či Berka či o jméno Bartschius/Bartoš), žijící na počátku 17. století. Studoval na univerzitě La Sapienza v Itálii[3], pravděpodobně nebyl katolík.[4] Tento alchymista ale očividně nevěděl, jak knihu rozluštit, protože o ní prohlásil, že mu „jen neužitečně zabírá prostor v knihovně“. Po jeho smrti roku 1662 rukopis získal lékař a rektor Karlovy univerzity, učenec Jan Marcus Marci, který knihu zaslal učenému jezuitovi Athanasiu Kircherovi, odborníku na koptštinu. Není známo, jaké informace Kircher o manuskriptu zjistil. Rukopis byl uložen v knihovně Papežské univerzity Gregoriany.

Po následujících 200 let o knize nejsou žádné záznamy, nese však ex libris jezuitského učence Petera Jana Beckxe (17951887), kromě jiného rektora dotyčné univerzity, což může svědčit o tom, že se kniha přesunula do jeho soukromé knihovny, z níž byla v roce 1866 vykoupena jezuitským řádem.

V roce 1912 byla odkoupena již zmiňovaným knihkupcem Voynichem, po jeho smrti byl zděděn jeho manželkou, která zemřela v roce 1960 a odkázala manuskript své přítelkyni Anne Nillové. Ta ho v roce 1961 prodala antikváři Hansi Krausovi, který ho v roce 1969 prodal Yaleově univerzitě.

Autor[editovat | editovat zdroj]

Autor manuskriptu není znám, přestože o něm existuje mnoho dohadů. Podle Jana Marka Marciho se rukopis vyskytoval na dvoře Rudolfa II., který věřil, že jeho autorem je anglický teolog a badatel Roger Bacon (12141294). Není vyloučeno, že Rudolfu II. rukopis dal alchymista John Dee či jeho známější kolega a spolupracovník Edward Kelley, který je kromě jiného prvním, kdo zaznamenal enochiánštinu, údajný jazyk andělů. Edit Sherwoodová například uváděla jako autora dokonce Leonarda Da Vinciho, tato teorie však není pravdivá, mimo jiné proto, že Da Vinci byl levák (text psal pravák) a také ho vylučuje radiologická datace (tzn. vznik 1404–1438), podobně vylučuje i jiné domnělé autory. Český záhodolog Arnošt Vašíček považuje za autora Angela z Florencie, což byl důvěrník Lucemburků, jenž se zajímal o botaniku a astrologii.

Další teorií je, že Voynichův manuskript je podvrh beze smyslu, vytvořený jedním z majitelů.

Fotografická kopie první strany rukopisu od Voynicha ukazuje latinkou psanou poznámku, která byla později vymazána. Text může být čten jako jméno Jacobj à Tepenece, což by mohlo odkazovat k osobě lékaře Jakuba Hořčického z Tepence, známějšího pod jménem Jacobus Sinapius, který byl osobním lékařem Rudolfa II. a správcem jeho botanické zahrady. Voynich se ale domníval, že Hořčický nebyl autorem Voynichova manuskriptu, ale pouze jeho vlastníkem. Barschovy dopisy naznačují, že autorem rukopisu byl orientalista Andreas Mueller a že jde o nesrozumitelný podvrh. Právník Rafael Soběhrd-Mnišovský, přítel Jana Marka Marciho, v roce 1618 tvrdil, že objevil nerozluštitelnou šifru, což může vést k domněnce, že Rafael Mnišovský napsal Voynichův manuskript jako názorný příklad své šifry. Pro tuto teorii není žádný důkaz, nicméně některé skutečnosti mohou naznačovat, že Mnišovského z podvrhu podezříval již Marci.

Amatérský kryptograf Leonell Strong se domníval, že Voynichův manuskript je „zvláštní dvojitý systém aritmetických postupů s mnohonásobnou abecedou“ a že text je napsán anglickým botanikem Anthony Aschamem.

Programátor Nick Pelling přišel s teorií, že autorem je italský architekt Filarete a že se jedná o jedno z jeho děl z oblasti inženýrství a že byl určen Osmanským Turkům. Jeho teorie je ale založena spíše na podružných indiciích.

H. R. SantaColoma publikoval teorii, podle níž Voynichův manuskript souvisí s počátkem objevení mikroskopu, jeho autorem je podle této teorie holandský vynálezce a přední alchymista na dvoře Rudolfa II. Cornelius Drebbel.

Kryptolog amerického námořnictva Prescott Currier přišel s teorií, že Voynichův manuskript je dílem dvou či více autorů, z nichž každý užíval jiný dialekt, jazyk či pravopis, nicméně používali stejné písmo.

Obsah rukopisu[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako u teorií o autorovi rukopisu je mnoho teorií o jeho obsahu a účelu.

Na první pohled by se mohlo jednat o středověký lékopis.

První část je zcela nepochybně herbář, nicméně jen několik rostlin může být zcela určitě identifikováno. Brumbaugh věřil, že jedna z ilustrací zobrazuje slunečnici, tedy rostlinu, vyskytující se v Novém světě. Měřítko udávající velikost kresby však není jasné, stejně tak může jít o kopretinu, heřmánek či téměř jakoukoli jinou rostlinu z čeledi hvězdnicovitých. Tato biologická tematika by sice mohla souviset s alchymistickým obsahem, nicméně alchymistické knihy obvykle obsahují speciální symboly a určitý tradiční okruh obrazců, které se ve Voynichově manuskriptu nevyskytují.

Expert na herbáře Sergio Toresella tvrdí, že šlo o tzv. alchymistický herbář - knihu, kterou užívali šarlatáni k oklamání zákazníků, aby působili dojmem odborníka. Tyto herbáře ale většinou byly psány obvyklým jazykem (zpravidla italsky) a běžnou abecedou, šlo by tedy o alchymistický herbář silně netypický.

Je také možné, že by šlo o astronomický či astrologický text či kombinaci, jakýsi sborník traktátů z různých oborů (o čemž svědčí široký okruh témat ilustrací).

Jazyk manuskriptu[editovat | editovat zdroj]

Tajemné písmo rukopisu

Téměř stejné množství teorií je o jazyku, jímž je text napsán. Mnoho teorií tvrdí, že jde o falzum bez obsahu a smyslu.

Kryptografové NSA, pracující s rukopisem v padesátých letech, se přikláněli k názoru, že jde o složitou šifru, využívající polyalfabetickou substituční šifru, které byly v té době oblíbené. Krom toho Roger Bacon, jeden z možných autorů manuskriptu, byl odborníkem na šifry, v předpokládané době napsání byl mezi evropskými vzdělanci o šifry mimořádný zájem. Proti této teorii hovoří fakt, že manuskript dodržuje Zipfův zákon, což u většiny šifer není možné.

James Finn v knize Pandora's Hope (2004) tvrdí, že jde o vizuálně zakódovanou hebrejštinu. Jakmile jednou, podle této teorie, bude manuskript přesně přepsán s použitím tzv. European Voynich Alphabet, tedy evropské Vojničovy abecedy, bude možno mnoho slov číst jako hebrejštinu.

Jeden z prvních pokusů o rozluštění rukopisu z roku 1921, vedený Williamem Newboldem z University of Pennsylvania, tvrdí, že viditelný text je sám o sobě nesmyslný, nicméně smysl mu dodávají drobné značky, patrné při zvětšení, založené na starobylém řeckém těsnopisu.

Další teorií je, že manuskript je zaznamenán pomocí steganografie, tj. text je nesmyslný sám o sobě, nicméně význam nesou určité detaily (například druhé písmeno každého slova, počet písmen v řádku a podobně). Některé teorie naznačují, že by se mohlo jednat o Cardanovu mřížku.

Jazykovědec Jacques Guy tvrdí, že Voynichův manuskript je psán exotickým, avšak přirozeným jazykem, nicméně umělou abecedou. Slovní struktura je dle něj podobná sinotibetským jazykům, austroasijským jazykům a tajským jazykům.

Teorie o tom, že jde o živý orientální jazyk, zapisovaný novým písmem, je poměrně pravděpodobná. Tehdejší cestovatelé (zejména misionáři) cestující do Asie totiž považovali tamní písma za příliš složitá, což vedlo k tomu, že se mnohdy pokoušeli vytvořit pro daný jazyk nové, fonetické písmo, většinou založené na latince, byť to není pravidlem. Autorem by pak mohl být evropský misionář žijící v Asii (což by mohlo souviset s tím, že text byl dlouhou dobu v držení jezuitského řádu, který se misií hojně zúčastňoval) či naopak v Evropě žijící Asiat, vychovaný nějakou misií. Hlavním argumentem pro tuto teorii jsou statistické výzkumy textu (zjevná absence některých jevů typických pro evropské jazyky, jako jsou členy, dále výsledky statistických výzkumů vykazují značnou podobnost s obdobnými výsledky na čínštině). Dále pro tuto teorii mohou mluvit dva velké červené symboly na titulní straně (podobný zvyk existoval v Číně) a některé astronomické obrazce, které údajně obsahují prvky typické pro čínský kalendář.

V roce 2003 oznámil Zbigniew Banasik, že text je psán mandžusky a navrhl přepis titulní strany do latinky s překladem mandžuských slov do angličtiny. Jeho doslovný překlad není příliš srozumitelný, avšak zdá se, že jde o prolog a začátek jakéhosi lékařského receptáře.

Další teorie hovoří o možné glosolálii (tedy mluvení či psaní nesrozumitelným jazykem), kresbě provedené spiritistickým médiem (stává se, že médium napíše text v neznámém písmu).

Leo Levitov tvrdí, že jde o umělý jazyk, vzniklý kombinací staré vlámštiny, staré francouzštiny a staré hornoněmčiny. Jde dle něj o liturgickou příručku sekty albigenských.

Švýcarský skladatel Hanspeter Kyburz četl Voynichův manuskript jako hudební záznam a založil na něm jedno ze svých hudebních děl.

Roku 2014 profesor Stephen Bax pravděpodobně dekódoval 14 symbolů písma (přepis: k, y, d, r, m, n, sh, s, o, a, in, iin, e, ee).[5]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://inamidst.com/voynich/months
  2. http://www.voynich.net/neal/marci_1662_transcription.html - M.Marci - 1662 - přepis
  3. http://www.spirit.cz/index.php?option=com_content&id=676:voynichv-rukopis--eska-stopa - Voynichův rukopis – česká stopa
  4. http://hurontaria.baf.cz/BETA/rukopis0a.pdf - Rukopis z prahy
  5. http://stephenbax.net/wp-content/uploads/2014/01/Voynich-a-provisional-partial-decoding-BAX.pdf - A proposed partial decoding of the Voynich script