Mingská ekonomika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Říše Ming kolem roku 1580

Ekonomika čínské říše Ming (1368-1644) byla ve své době největší na světě, tehdejší podíl Číny na světovém hrubém domácím produktu je odhadován na 31 %[1], podle jiných odhadů na 25 % k roku 1500 a 29 % k roku 1600.[2]. Mingská epocha je považována za jeden ze tři zlatých věků Číny (dalšími byly období vlády dynastií Chan a Tchang).

Zakladatel mingské dynastie, císař Chung-wu, usiloval o vybudování relativně rovnostářské společnosti samozásobitelských rolnických hospodářství, doplněných pouze nezbytnými řemeslníky a obchodníky ve městech. Distribuce přebytků a infrastrukturní investice měly být prováděny státem. Ve snaze o realizaci tohoto ideálu byla obnovena státní správa, vypracovány daňové soupisy obyvatelstva a půdy. Daně byly sníženy z vysokých úrovní nastavených mongolskou dynastií Jüan (sazby na osobu v mingské Číně byly jedny z nejnižších na světě).[3] Podpora zemědělské výroby a celková obnova země vedla k produkci přebytků, záhy obchodovaných na trzích. Následně však i k majetkové diferenciaci a vzestupu politického vlivu velkých pozemkových vlastníků a obchodníků, doprovázeném postupným oslabováním vládní moci.

V 16. a 17. století pokračoval nerovnoměrný ekonomický rozvoj různých regionů Číny. Se změnami obchodních cest a center hospodářského života S'-čchuan, Šen-si a některé další regiony ustoupily do druhořadého postavení.[4] Ztráta významu Hedvábné cesty vedla k úpadku Kchaj-fengu, Luo-jangu, Čcheng-tu a Si-anu, nyní daleko od hlavních obchodních cest.[4] Naproti tomu jihovýchodní pobřežní provincie a území podél řeky Jang-c'-ťiang a Velkého kanálu prožívaly výrazný růst.[4] Podél vodních tepen vyrostla nová města - Tchien-ťin, Ťi-ning, Chan-kchou, Sung-ťiang a Šanghaj.[4]

Nejlidnatějšími městy byly obě metropole – Peking a Nanking – a Su-čou, v mingské době ekonomické centrum Číny. V 16. století Peking obývalo téměř 1 milión lidí, Nanking přes 1 milión, a Su-čou necelých 650 tisíc.[4] Dalšími důležitými hospodářskými středisky země byly Chang-čou a Fo-šan.[5] Ve městech žilo začátkem 16. století asi 6,5 % obyvatelsta Číny.[6]

Ve středním mingském období byla státní kontrola ekonomiky postupně zmírněna. Státní monopoly na výrobu soli a železa vláda zrušila a tyto i další průmyslová odvětví (například textilky, porcelánky, papírny) zprivatizovala. Navíc vzniklo mnoho nových soukromých podniků často dosahujících značné velikosti, s mnoha sty zaměstnanci pracujícími za mzdu. V zemědělství i průmyslu se projevila regionální specializace. Daně, v počátcích dynastie odváděné v produktech a formou pracovní povinnosti, byly postupně převedeny na peněžní formu.

Kromě vnitřního se rozvinul i zahraniční obchod, Čína byla největší exportní i importní zemí. Negativní postoj vládních konzervativců k zámořskému obchodu v prvních dvou třetinách 16. století se neodrazil ani tak na jeho objemu, jako na jeho militarizaci. Po otevření spojení s Evropou a Amerikou a zrušení vládních zákazů se Čína stala středem celosvětové obchodní sítě.

Ke konci mingské éry přírodní katastrofy a nástup malé doby ledové způsobily propady zemědělské produkce, zejména v hospodářsky slabší severní Číně. Režim, neschopný zajistit obyvatelstvu bezpečí a životy, ztratil legitimitu a zhroutil se v ohni rolnických povstání.

Řada čínských historiků věří, že mingská ekonomika měla charakteristiky typické pro kapitalismus, podobně jako dřívější sungská éra.[7]

Obsah

Zemědělství [editovat]

Rané období [editovat]

První mingský císař Chung-wu se pokusil zavést idealizovaný konfuciánský model ekonomiky země.[8] Tato koncepce považovala zemědělství za základní zdroj bohatství a předpokládala přímý vztah mezi rolníky a státem vlastnícím půdu.[8] Chung-wu považoval za ideál život rolníka v téměř úplně soběstačné komunitě, jejíž obyvatelé nebyli nuceni nikam cestovat a kromě odvádění daní nepřišli do styku s úřady. Císař dělal co mohl, aby takový život, v dobách jeho mládí nedosažitelný sen, pro rolníky zajistil.[9] Pozdně mingský úředník Čang Tchao se k počátkům mingské éry vracel přesvědčen o úspěšnosti císařova úsilí:

„ Každá rodina byla soběstačná, měla dům, kde mohla žít, půdu, již mohla obdělávat, hory, z nichž mohla získávat dříví na topení a zahrady, v nichž mohla pěstovat zeleninu. Daně se vybíraly bez obtěžování a po banditech nebylo ani vidu. Svatby se zařizovaly ve správný čas a osady byly bezpečné. Ženy předly a tkaly, muži se starali o sklizně. Sluhové byli oddaní a pracovití, sousedé srdeční a přátelští. “
— Čang Tchao, Kronika okresu Še, 1609[10]

V zemi rozvrácené válkami se státní vlastnictví půdy výrazně rozšířilo, k pozemkům vlastněným státem už v říších Jüan a Sung, nyní vráceným vládě, připadla i půda zabavená protivníkům nové dynastie, státní byly i polnosti buddhistických a jiných klášterů, škol a pozemky určené k zajištění úředníků.[8] Celkově na jihu převládala soukromá půda, na severu byla většina pozemků ve vlastnictví státu.[8]

Většina státních pozemků byla předána rolníkům do trvalého užívání, hospodáři na nově zúrodněných pozemcích měli daňové úlevy.[8] Organizováno bylo přesidlování ze zalidněného jihu do zpustošených severních provincií, zprvu nedobrovolné, později vláda od násilného stěhování lidí upustila.[11] V pohraničí a strategicky důležitých oblastech vznikly vesnice vojenských osídlenců, kteří byli v případě války povinni vojenskou službou.[8]

Ve snaze obnovit prosperitu státu po dlouholetých válkách vláda podporovala zemědělskou výrobu nejrůznějšími prostředky. Stát značně investoval do infrastruktury, obnovil hráze a kanály, snížil daně na 1/30 produkce. Mingští rolníci začali používat řadu novinek, jako vodou poháněné pluhy a střídání plodin. To vedlo k produkci masivních přebytků, které umožnily existenci tržního přerozdělování.[7][12]

Pro daňové účely vláda sestavila soupisy obyvatelstva – takzvané Žluté registry, půda byla evidována v Registrech rybích šupin.[8] Soupisy byly aktualizovány okresními úřady (nejnižší úroveň státní správy) a tři další kopie uloženy ve vyšších instancích až po ministerstvo financí.[8] Registrovaní poplatníci se bez souhlasu úřadů nemohli přestěhovat.[8] Rolníci platili daň v naturáliích dvakrát ročně, navíc museli plnit pracovní povinnost na státních stavbách.[8] Výběr daní i organizaci pracovní povinnosti zabezpečovala místní samospráva v systému li-ťia (desítek a stovek – deset domácností tvořilo ťia, deset ťia pak jedno li).[13] Na státní půdě byly povinnosti rolníků vyšší než na soukromé, ale statkářům zde rolníci platili dosti vysoký nájem.[14]

Pozdější vývoj [editovat]

Představa Chung-wua o venkovu složeném z drobných zemědělců platících daně státu byla vždy pouze utopií.[14] Záhy rolníci začali ztrácet půdu ve prospěch mocných a majetných statkářů, museli pak platit nájem, přičemž daně placené státu zůstaly v původní výši.[14] Jelikož mnozí mocní dosáhli vynětí svých pozemků z daňových soupisů a majetek členů dynastie do nich také nespadal, snažila se státní pokladna nahradit si příjmy jinak.[14] Rušila nejrůznější úlevy – pro nově zúrodněné pole i pro dříve nedaněné pozemky v pustinách, bažinách a slaniskách.[14]

Výsledkem masových přesídlení a pokusů obyvatelstva uniknout daňovým břemenům se stal růst množství bezdomovců hledajících půdu k pronajmutí nebo jakoukoli jinou práci, řemeslníků a cestujících obchodníků.[15] Ve středním mingském období se vláda vzdala pokusů vrátit potulné živly do domovských obcí a uložila místním úřadům registrovat (a danit) pohybující se část obyvatelstva na místě, kde nyní žijí.[16]. Nakonec se opět ustavila dominance majetných pozemkových vlastníků a obchodníků nad nájemci, sluhy a krátkodobě zaměstnávanými migrujícími pracovníky, která byla velmi vzdálená Chung-wuovu ideálu – striktnímu dodržování stabilní hierarchie „čtyř povolání“.[17] Slovy Čang Tchaa:

„ Mnoho bylo těch, co odcházeli z domova za obchodem a vlastnictví půdy již nebylo v úctě. Muži soupeřili v důvtipu, využívajíce svého jmění a zisky nepředvídatelně rostly či klesaly. Schopní měli úspěch a ti, kdo byli v myšlení těžkopádnější, přišli na mizinu. Rovnováha mezi mocným a nízkým se ztratila, když oba soupeřili o nepatrné částky. jeden vykořisťoval druhého a každý prosazoval sám sebe. Podvodné jednání zapustilo kořeny a zrodil se spor; nevinnost byla pošpiněna a zhýralství se šířilo jako potopa. “
— Čang Tchao, Kronika okresu Še, 1609[18]

Život na vesnici [editovat]

Terasová rýžová pole v provincii Kuang-si

Díky úsilí předchozích generací čínské zemědělství dosáhlo poměrně vysoké úrovně; byla používána zdokonalená zavlažovací zařízení.[19] Rolníci disponovali širokými znalostmi, používali jarovizaci, střídání plodin, pečlivé hnojení a zavlažování, zvláštní způsoby obdělávání různých půd, brali v úvahu vztahy mezi plodinami, pěstovali různé plodiny na jednom poli.[19] V mingském období se zvýšila výsadba průmyslových plodin, zejména bavlny.[19] Používané nástroje však zůstávaly jednoduché a primitivní, nízká cena a dostupnost pracovních sil snižovala potřebu technického pokroku.[19]

Manuální práce byla základem všeho lidského života, ve vesnicích nebyli koně a jiných tažných zvířat (býků, krav, oslů, mul) bylo málo; lidé obdělávali pole ručně, břemena nosili sami.[20] Dokonce i při bohaté sklizni zůstávali napůl hladoví; hospodářství postrádající zásoby, ohrožovaly jakékoli nepříznivé okolnosti.[20]

Takzvaná kolumbovská výměna přinesla do Číny původem americké plodiny, jako kukuřici a brambory. Vedlo to k značnému nárůstu množství obdělávané půdy, neboť mohly být využity pozemky nevhodné pro tradiční čínské plodiny.[7] Nově zavedené potraviny, společně se zavedenou pšenicí, rýží a prosem zajistily výživu rostoucího obyvatelstva země.[21][22] K rýži, od dob říše Sung (960–1279) základní potraviny chudiny,[23] se jako potravina chudých postupně přidaly batáty, poté co se kolem roku 1560 objevily v Číně.[24]

V mingské době se rozšířila specializace statků na plodiny pěstované pro trh, odlišné v různých regionech. Čaj, ovoce, i technické plodiny (např. lakodárné, nebo bavlna) byly v tržně orientovaných podnicích pěstovány ve velkém měřítku. Takto vzniklá regionální specializace zemědělství přetrvala i v období vlády Čchingů.[12]

Koncentrace majetků [editovat]

V průběhu mingské éry se zhoršily vztahy mezi velkými vlastníky půdy a drobnými rolníky, v tom se projevoval hlavní ekonomický rozpor mezi individuálním charakterem výrobního procesu a koncentrovaným pozemkovým vlastnictvím.[20] Současně zesílil antagonismus mezi bohatými velkostatkáři a středními a malými vlastníky.[20] Ziskem majetných se staly nejen státem vlastněné pozemky, dosud užívané drobnými hospodáři, ale i soukromá půda.[20] Mezi novou majetnou vrstvu patřili zástupci vznešených rodin, rodiny úředníků, vysokých důstojníků, bohatých obchodníků a měšťanů i správci nemovitostí velkých feudálních pánů; jednotlivá panství dosáhla značné velikosti, i půl okresu.[20]

Oddělování zrna od plev pomocí mechanického třídícího stroje

Naturální renta vytvořila podmínky pro diferenciaci rolnických hospodářství a vydělení bohaté elity vesnice, která se aktivně podílela na přerozdělení půdy.[20] Bohatí sedláci, současně působící v místní samosprávě, i věřitelé získávali pole zchudlých rolníků.[20] Už soudobé prameny komentovaly stav venkova slovy:

„ „Takových, kteří skutečně spravovali obec, bylo jen málo. Ale těch beroucích úplatky mnoho.“[20] “

Přesto se zbohatlým statkářům podařilo proniknout mezi džentry – vzdělanou úřednickou vrstvu pouze vzácně.[20]

Privatizace pozemků nejintenzivněji postoupila v provinciích Ťiang-si, Če-ťiang, Kuang-tung, Chu-nan a Chu-pej, tedy v ekonomicky rozvinutých regionech země.[20] Úředníci si stěžovali na přechod půdy nečestnými způsoby,[20] nicméně oni sami patřili k třídě majetných pozemkových vlastníků, takže zůstalo jen u rétorického odsuzování těchto procesů. V pohraničí pozemky vojenských osad přešly do rukou vojenských velitelů a jiných vlivných lidí.[20] Poplatky a povinnosti vůči státu ovšem nadále nesli bývalí rolníci, nyní nájemci.[20]

Hlavními „pohlcovateli“ země byla knížata, příbuzní císaře v ženské linii i eunuši všichni zachvacovali jak státní, tak soukromé pozemky.[25] K těmto, ve velkém měřítku prováděným, aktivitám si dokázali získat souhlas trůnu.[25] Sami císaři od roku 1456 začali ze státních pozemků vydělovat svá osobní panství, do konce dynastie Ming jejich počet dosáhl tří stovek.[25] Pět z nich, v oblasti hlavního města, dohromady zahrnovalo přes milion mu půdy.[25] (V mingské době se 1 mu rovnalo 0,7 ha.)[26] Koncem 15. století si velká panství začali budovat i knížata a další členové císařského rodu, ti císaři nejbližší v rozsahu i miliónů mu.[25] Zasloužilí hodnostáři také dostávali dary od císaře, obvykle v řádu desítek a stovek tisíc mu.[25] Pozemky dostávali i s rolníky, dosud majícími půdu od státu k užívání, jindy i se soukromými vlastníky.[25]

Od konce 15. století nepoměrně rostlo bohatství a politický vliv velkých pozemkových vlastníků, přičemž život drobných rolníků se spíše ztížil.[19] Současně se s ekonomickým rozvojem země se objevovaly prvky nových forem sociálně-ekonomických vztahů.[19] V důsledku těchto dlouhodobých procesů vznikaly srážky a povstání otřásající společností.[19]

Velká panství se ovšem zpravidla rozdělovala na drobné příděly pronajímané jednotlivým rodinám za značné částky.[25] Páni žili z takto získané renty a dokud tato přicházela, málo se starali o situaci rolníků, produktivitu práce či neúrodu.[25] Zlepšování technologií nebo používání práce za mzdu nebylo třeba, stačilo přinutit závislé rolníky.[25] Proto byla tato panství silně konzervativním prvkem společnosti.[25]

Ruční sázení rýže, provincie Jün-nan, 2007. Ruční sázení předpěstovaných sazenic je typické pro pěstování rýže už tisíce let

Páni dostávali platby nájemců, ale neplatili daně do státní pokladny; z toho plynoucí pokles státních příjmů, byl řešen přesunutím daňového břemene na zbytek populace.[25] Jak podřízenost novým pánům, tak růst daní, poškozovaly bohaté rolníky a statkáře, kteří dosud kontrolovali půdu a zaváděli nové racionálnější metody hospodaření.[25] Tak proces feudalizace bránil modernizačním tendencím na venkově.[25]

Hlavní pracovní sílou zůstali svobodní rolníci a pachtýři.[25] Podstatně méně byla používána práce za mzdu, nicméně právě taková hospodářství se orientovala na produkci určenou pro trh.[25] Na prodej byla pěstována zelenina, ovoce, květiny, technické plodiny, bavlna, tabák, lakodárné stromy, ryby.[25]

Téměř zanikly kolonie vojenských rolníků, v důsledku čehož příjmy z státní pokladny z vojenských osad (původně téměř 2/3 státních příjmů ze zemědělství) klesly na jednu desetinu počáteční velikosti.[27] Nakonec se prakticky rozpadla vrstva drobných rolníků přímo platících daně státu, nahrazeni byli pachtýři závislými na velkostatkářích.[27] Kromě daně z hlavy už nebyli přímými poplatníky, ovšem plnili daňové povinnosti za svého pána.[27] Nájemné jimi placené dosahovalo i poloviny úrody, trvaly i různé zvykové pracovní povinnosti.[27]

V důsledku snižování počtů rolnických daňových poplatníků a růstu počtu osob žijících a úkor státní pokladny trpěly mingské úřady nedostatečnými příjmy; jednorázové akce, jako prodej pozemků buddhistických chrámů, nepomáhaly.[28] Pokusy císařů o získání dodatečných příjmů někdy narážely na odpor i v samotném státním aparátu – v éře Wan-li, kdy císař usiloval o zvýšení solné daně, byli eunuchové vybírající tyto poplatky občas popraveni místními úředníky.[3] Obchodníci se různým mimořádným dávkám a poplatkům dovedli bránit přesunutím trhů a obchodních cest. A tak nezbývalo než zvyšovat zdanění zemědělců, včetně růstu dávek placených ze soukromé půdy na úroveň odváděnou uživateli státní půdy.[28] Nespokojenost obyvatelstva byla přirozeným výsledkem.[28]

Povstání [editovat]

Na jihu říše původní majitele polí také nahrazovali závislí nájemci.[28] Drobní vlastníci půdy zde také trpěli vysokými daněmi, ale k hrubému vyhánění a zabavování jejich majetku docházelo, v kontrastu se situací na severu, jen zřídka.[28]

Rolníci, kteří ztratili půdu, zejména v severních a centrálních provinciích, prchali do hor a stávali se bandity.[28] Vznikala i rozsáhlá povstání. Velká rolnická vzpoura začalo v roce 1507 v provinciích Chu-pej a Chu-nan a trvala až do roku 1512.[28] V roce 1513 vypuklo povstání v provincii Ťiang-si, kde povstalecké oddíly dosáhly počtu několika desítek tisíc bojovníků a pronikly i do provincií Če-ťiang a Fu-ťien.[28] Dlouhotrvající nepokoje zasáhly i provincie S'-čchuan a Šan-tung.[28] Rolnická hnutí byla obvykle spontánní a neorganizovaná, neměla jasně vyjádřené cíle a slogany.[28] Boj rolníků byl namířen proti útisku ze strany místních úřadů, velkostatkářů a poskytovatelů úvěrů, někdy rolníky podpořili i horníci, vojáci a chudí obyvatelé měst; v čele hnutí často stanuli vzdělanější, leč neúspěšní příslušníci středních vrstev.[28]

Obzvláště časté byly vzpoury v provinciích Šen-si, Kan-su, Šan-tung a části Che-nanu.[28] Také v jihozápadní Číně místní nechanské národy Miao a Jao dlouhá léta odporovaly mingskému režimu.[28] Přes občasné ústupky, jako snížení daní, upuštění od vybírání nedoplatků a amnestie, vlna rolnických nepokojů stoupala výše a výše.[28] Až nakonec roku 1644 povstalecká armáda Li C'-čchenga rozvrátila státní správu v severní Číně a dobyla Peking.

Města a řemesla [editovat]

Ekonomika říše Ming byla ve své době největší na světě, tehdejší podíl Číny na světovém hrubém domácím produktu je odhadován na 31 %[1], podle jiných odhadů na 25 % k roku 1500 a 29 % k roku 1600.[2]

V 16. a 17. století pokračoval nerovnoměrný ekonomický rozvoj různých regionů Číny. Se změnami obchodních cest a center hospodářského života S'-čchuan, Šen-si a některé další regiony ustoupily do druhořadého postavení.[4] Ztráta významu Hedvábné cesty vedla k úpadku Kchaj-fengu, Luo-jangu, Čcheng-tu a Si-anu, nyní daleko od hlavních obchodních cest.[4] Naproti tomu jihovýchodní pobřežní provincie a území podél řeky Jang-c'-ťiang a Velkého kanálu prožívaly výrazný růst.[4] Podél vodních tepen vyrostla nová města - Tchien-ťin, Ťi-ning, Chan-kchou, Sung-ťiang a Šanghaj.[4]

Nejlidnatějšími městy byly obě metropole a Su-čou, v mingské době ekonomické centrum Číny. V 16. století Peking obývalo téměř 1 milión lidí, Nanking přes 1 milión, a Su-čou necelých 650 tisíc.[4] Dalšími důležitými hospodářskými středisky země byly Chang-čou a Fo-šan.[5] Ve městech žilo začátkem 16. století asi 6,5 % obyvatelstva Číny.[6]

Organizace výroby [editovat]

Brána I-feng nankingského opevnění. Hradby Nankingu stavěly za vlády císaře Chung-wua desítky tisíc lidí v systému pracovní povinnosti. Na obyvatelstvo v okruhu mnoha set kilometrů byla rozvrhnuta výroba statisíců cihel i jejich doprava na místo. Každá cihla byla, v souladu s pravidly zavedenými už za dynastie Čchin, označena jmény výrobce a zodpovědných funkcionářů ťia, li, okresu a prefektury. V případě nekvalitní práce mohl být viník snadno dohledán.[13]

Městští řemeslníci byli pod dozorem státu. Zapsáni v seznamech, nemohli se stěhovat bez vědomí úřadů.[29] Ve městech byli snadno dosažitelní pro úředníky, kteří vymáhali povinnosti vůči státu.[29]

Řemeslníci měli rovněž kromě odvádění daní i pracovní povinnost; v případech, kdy byla vykonávána mimo bydliště, pak mimořádně tíživou.[14] Cestovat po říši mohli pouze registrovaní obchodníci,[14] aby stát zabránil nepovolenému podnikání, museli putující obchodníci hlásit svá jména a náklad místním agentům, kontrolovaným úřady každý měsíc.[30]

Byly postátněny některé manufaktury, zejména porcelánky.[31] Stát si držel monopol na těžbu a zpracování soli a rud, což způsobilo nepříjemnou drahotu kovů.[31]

V 15. století bylo registrováno na 300 tisíc řemeslníků, kteří svou pracovní povinnost byli nuceni plnit i stovky kilometrů od domova.[32] Pracovní povinnost byla postupně nahrazována peněžními platbami, ale do konce dynastie nebyla úplně odstraněna.[32]

Spolu s nástupem nových řemesel se objevily i nové cechy, stávající se dělily a specializovaly.[29] Nicméně proces oddělení obchodu od řemesel byl pomalý a trval až do 20. století.[29] Pro každou výrobní operaci vznikly samostatné cechy, mezi nimiž polotovary postupovaly prostřednictvím obchodníků.[29] Oddělení jednotlivých fází výroby mělo negativní dopad na rozvoj výroby.[29] Slabostí čínských cechů byl mizivý politický vliv – byly pod kontrolou úřadů a pravomoci měly pouze vůči vlastním členům.[32] Rozšiřování domácího trhu a růst nadregionálních vztahů přinesly pokles jejich významu. Obchodníci si nezávisle na nich vytvořili vlastní územní organizace (chuej-kuang).[32]

Soukromé a státní podniky [editovat]

V 16. století v nejvyspělejších oblastech Číny vznikaly první soukromě-kapitalistické podniky a manufaktury.[32] Typickou formou soukromé podnikatelské aktivity byly společné podniky několika podnikatelů.[32] Důvodem sdružování byly nedostatek finančních prostředků jednotlivců; takové společnosti se často tvořily v odvětvích, kde podnikání jednotlivce bylo rizikové a obtížné, například v hornictví, hutnictví a zpracování kovů, těžbě soli, rafinaci cukru a výrobě papíru.[32]

Vzhledem ke státnímu monopolu na těžbu a zpracování nerostů mohly soukromé společnosti v těchto oborech vznikat jen v odlehlých horských oblastech daleko od úředníků; až v polovině 16. století vláda dovolila těžbu nerostů a ihned začala vybírat patřičné daně.[32] Nedaleko od Pekingu, v okolí Men-tchou-kou, tak například vznikly uhelné doly vlastněné sdružením vlastníků půdy, vedoucích šachet a vkladatelů kapitálu.[32] Dělníci v takových podnicích pracovali za mzdu.[32]

Porcelánová váza, éra Wan-li (1573–1620)

Už ve 14. století se rozšířilo rozptýlení výroby po domech.[33] Nerozšířenější byl tento způsob organizace výroby v hedvábnictví a bavlnářství v provinciích Ťiang-su a Če-ťiang.[33] Tak v oblasti Pchu-jüan (v Če-ťiangu) kontrolovaly trh čtyři sdružení obchodníků, které pronajímala tkalcovské stavy městským a příměstským tkalcům, prodávala jim suroviny a vykupovala výrobky.[33] V 16. století už v některých městech a vesnicích na dolním toku Jang-c' žili pouze přadláci a tkalci a zemědělství zde mělo jen okrajový význam.[33] Vztah mezi malými výrobci a obchodníky se lišil případ od případu – od prostého prodeje a nákupu, přes pronajímání stavů a vybavení, až po rozptýlenou manufakturu.[33]

V hedvábnickém průmyslu Su-čou, Nankingu a Chang-čou se objevily dílny soukromých vlastníků s najatými zaměstnanci.[33] Některé byly malé, ale v jiných dosáhl počet zaměstnanců několika set, v nich byla samozřejmostí dělba práce ve výrobním procesu.[33] Právě proti těmto velkým podnikům byl namířen pozdější zákon císaře Šun-č' z následující dynastie Čching, zakazující mít v dílnách více než sto strojů.[33] Stovky barvířských dílen s najatými dělníky existovaly v Če-ťiangu, v Ťing-te-čenu bohatí obchodníci běžně vlastnili několik pecí pro produkci porcelánu (celkem bylo pecí ve městě koncem 17. století 200–300, každou obsluhovalo kolem deseti dělníků).

Soukromé manufaktury a dílny vznikaly okolo státních podniků, využívaly tak přítomné kvalifikované lidské zdroje.[33] Ale existence státních dílen – zejména zbrojních, textilních, hutí a loděnic, ve kterých stovky tisíc řemeslníků plnili pracovní povinnost nařízenou státem, představovala pro soukromé podnikání v raném a středním mingském období nepříjemnou překážku a nebezpečnou konkurenci.[5] Postupně však byla značná část průmyslu privatizována.[7] Privatizace zahrnovala kromě železáren také těžbu uhlí a soli, výrobu oceli, hrnčířské dílny, všechno odvětví založená na státním vlastnictví už od dob dynastie Tchang. Výsledkem byl razantní růst produkce.[7]

V průběhu 16. století byly zbylé státní dílny reorganizovány, pracovní povinnost byla zrušena a zaměstnanci byli najímáni státem za plat, i část surovin začal stát nakupovat na trhu (ovšem za státem stanovené – nízké – ceny).[5] Produkce státních dílen byla určena především pro potřeby dvora a státu, část jí byla uplatněna i na trhu.[5]

Regionální specializace [editovat]

V 16. století se některé regiony Číny soustředily na určité druhy produkce.[4] Tak Kuang-tung zásoboval zemi výrobky ze železa, Ťiang-si porcelánem a keramikou, Šanghajský region se specializoval na bavlnářství, Wu-chu na barviva, Tchaj-wan na cukr a kafr.[4] V říši se objevily oblasti specializované na zpracování cukrové třtiny, indiga, olejnin.[4]

Největší rozvoj v zemi dosáhlo hedvábnictví, bavlnářství, barvířství, výroba keramiky a porcelánu, papíru a tiskařství.[4] Dřívější hedvábnická centra ve vnitrozemí (jako Čcheng-tu) ztratily význam ve prospěch Nankingu, Su-čou a Chang-čou.[4]

Střediskem produkce porcelánu bylo město Ťing-te-čen v Ťiang-si.[4] V mingské době výroba vysoce uměleckého porcelánu dosáhla vrcholu, mingský porcelán byl vysoce ceněn ve východní a jihovýchodní Asii i v Evropě.[4]

Vlevo pudlování, vpravo havíři u vysoké pece. Ilustrace encyklopedie Tchien-kung Kchaj-wu, 1637

Rozšiřovala se těžba a zpracování nerostných surovin, což doprovázela technická zlepšení – při těžbě uhlí v Che-peji, Ťiang-su a Šan-si byl používán drenážní systém a odstraňování plynu z šachet bambusovými trubkami; k vyvážení rud z dolů horníci sestavovali složité zdvihací mechanismy, v hutích byla využívána směs kamenného a dřevěného uhlí.[29]

Produkce železa převýšila všechny minulé éry, s roční výrobou 195 tisíce tun převyšovaly mingské železárny jak výrobu sungských předchůdců (125 tisíc tun ročně), tak i 180 tisíc tun za rok produkovaných o více než století později v 18. století v Evropě. Výroba železa byla zdaněna 1/15 produkce. Kuang-tungské železné výrobky – zemědělské nářadí, hrnce, kotvy a kabely, plech, drát, hřebíky – byly vyváženy do celé jihovýchodní Asie.[29] Nicméně i zde typicky čínská dostupnost vysoce kvalifikované, početné (a proto levné) pracovní síly oslabila tlak na technologický rozvoj.[29]

Výrazně se rozvíjel zpracovatelský průmysl – budovaly se cukrovary, dílny na zpracování čaje, tabáku, lisování oleje, cukrářské výrobky.[29]

Od 15. století nastal vzestup stavebnictví – rozsáhlá výstavba probíhala v Pekingu a Nankingu, byla dokončena a částečně obnovena Velká čínská zeď a mnoho jiných pevností.[29]

Obchod [editovat]

Vnitřní obchod [editovat]

Počátkem vlády Mingů, v zemi zdevastované válkami za vyhnání Mongolů, císař Chung-wu obchod přísně reguloval. V pevném přesvědčení o správnosti tradičního konfuciánského názoru, že zemědělství je základem ekonomiky a hlavním zdrojem tvorby hodnot, podporoval toto odvětví před jinými, i před obchodem. Ovšem po jeho smrti byla většina jeho opatření novými císaři zvrácena. V pozdním mingském období stát ztrácel moc ve prospěch bohatých obchodníků, kdysi Chung-wuem omezovaných.

Císař se snažil všemožně oslabit vliv majetných kupců, mimo jiné zavedením vysokých daní pro Su-čou a okolí (na jihovýchodě Ťiang-su) – tehdy obchodní a ekonomické centrum Číny;[34] navíc v období občanských válek základnu Čang Š'-čchenga, jeho konkurenta v boji o moc. Několik tisíc zdejších zámožných rodin bylo přinuceno přesídlit k Nankingu a na jižní břeh Jang-c'-ťiang.[34][11] Zlomení moci vrstvy obchodníků a velkých pozemkových vlastníků viděl Chung-wu jako jeden z nejdůležitějších úkolů své vlády, třebaže leckteré vládní výnosy umožňovaly najít cestičky k dalšímu bohatnutí.

Porcelánová váza éry Ťia-ťing (1521–1567); v pozdním mingském období byla čínská kultura do značné míry spotřební. Společenské elity zdůrazňovaly rozdíly mezi podřadnými, byť i draze vypadajícími výrobky a prestižním zbožím, jehož užíváním se skuteční vzdělanci odlišovali od povýšeneckých zbohatlíků.[35]

Během 15. století zesílily vazby mezi provinciemi a regiony Číny, začal se vytvářet jednotný vnitřní trh.[5] Hlavními komoditami nadregionálního obchodu bylo hedvábné a bavlněné tkaniny, bavlna, hedvábí, kovy a kovové výrobky, cukr.[5] Největší důležitost však měla nadále rýže.

K rozkvětu obchodu přispělo i obnovení Velkého kanálu a vzestup pobřežní lodní dopravy.[5] Rozvoji vnitřního trhu přispěla i rozsáhlá výstavba mostů a cest probíhající od poslední třetiny 15. století v jižní Číně a oblasti Velkého kanálu, od přelomu 15. a 16. století se přidala i severní Čína.[36] Zatímco v raném mingském období mosty stavěl rovnoměrně stát i soukromníci, ve středně mingské éře byla naprostá většina staveb mostů financována sdruženími obchodníků.[37] Místními úředníky byly s oblibou budovány levné mosty pontonové, následně během zkvalitňování dopravní sítě nahrazované kamennými.

Chung-wu věřil, že pouze vládní kurýři a malí podomní obchodníci by měli mít právo cestovat na větší vzdálenost od svého bydliště.[38] Ale nehledě na všechny císařovy pokusy prosadit tyto názory, samo vytvoření efektivní komunikační sítě pro vojenské a vládní činitele umožňovalo a podněcovalo vzestup komerční sítě paralelní k vládní.[39] Ještě roku 1488 skupina Korejců ztroskotavší na východním pobřeží Číny nebyla schopna zjistit přesnou vzdálenost do Nakingu, resp. Pekingu; informace byly totiž utajovány ministerstvem války.[40] Ve středním mingském období nevidíme nic podobného, tehdy už kupci cestovali na velké vzdálenosti a dokonce podpláceli kurýrní úředníky, aby mohli využívat jejich trasy; v období pozdní Ming cestování rovněž ulehčovalo rozšíření cestovních příruček popisujících obchodní trasy.[41]

Účetnictví [editovat]

K zaznamenávání ekonomických aktivit byl v Číně už od dob dynastie Tchang používán rozvinutý systém jednoduchého účetnictví, nazývaný š’-ču ťie-suan (čtyřoddílová bilanční metoda), zavedený v říši Sung jako standardní účetní postup státních úřadů.[42] S rozvojem podnikání, obchodu a bankovnictví v mingské Číně byla pociťována nedostatečnost dosavadních účtovacích metod. Od poloviny 15. století byla používána směsice podvojného a jednoduchého účetnictví označována jako san-ťiao čang (třístopé účetnictví).[43] V tomto systému byly podvojně účtovány pohledávky a převody, kdežto hotovostní platby byly zaznamenávány pouze jedním zápisem. V pozdním mingském období (po roce 1570) se mezi bankéři objevil, a později rozšířil i do komerční a výrobní sféry, zdokonalený systém lung-men čang, doslova „účetnictví dračí brány“.[44] Používal důsledné třídění účetních operací na příjmy, výdaje, pohledávky a závazky a podvojné zápisy pro všechny transakce. Ovšem jednoduché účetnictví bylo stále široce užíváno, zejména v drobném podnikání.[45]

Související informace naleznete v článku Dějiny účetnictví v Číně.

Zahraniční obchod [editovat]

Čínská džunka, ilustrace encyklopedie Tchien-kung kchaj-wu Sung Jing-singa, 1637

Mingská Čína byla živě zapojena do mezinárodního obchodu. Zahraniční obchod ale přinášel jen asi 40 000 liangů daňových výnosů ročně.[3] Tuto částku je nutno dát do souvislosti s 27 milióny liangů ročních daňových výnosů mingského státu a 31 % podílu tehdejší Číny na světovém HDP.[7]

Zpočátku mingský stát podporoval jím odsouhlasený zahraniční obchod. Nejznámějším příkladem bylo sedm expedic Čeng Chea do Indonésie, Indie a východní Afriky. Nicméně, jako v ostatních oblastech hospodářství, i v obchodu převážil vliv soukromníků.[7] Čínské produkty se široce vyvážely do zahraničí na trhy jihovýchodní Asie, Japonska, Evropy, Džungarska, Kašgaru.[5] Z Číny se vyváželo hedvábí a porcelán, bavlněné tkaniny, kovové výrobky, keramika, lakové výrobky, čaj, cukr.[5] Čína dovážela suroviny – z jihu perly, drahokamy a polodrahokamy, slonovina, vzácná dřeva, léky.[5] Ze severu koně, kožešiny, ženšen. Zvláště vzrostl námořní obchod realizovaný především čínskými obchodníky.[5]

První kontakty Evropanů s Čínou
Do Číny dorazilo první portugalská loď roku 1513, roku 1516 připlul Rafael Perestrello na portugalské lodi s malajskou posádkou do Kantonu a zahájil tak obchodní výměnu mezi Čínou a Evropou.[46][47][48] Následující rok vyplula z Portugalska do Číny eskadra Fernãa Pirese de Andrade, jejímž cílem bylo oficiální navázání obchodních styků. Portugalci se pokusili vypravit vyslance s dopisem krále Manuela I. pro čínského císaře, vyslanec se po dvou letech dostal do metropole, ale byl odmítnut a poslán zpět do Kantonu. Zde byl místními úřady obviněn ze zodpovědnosti za násilnické chování Portugalců v přístavu a zatčen, roku 1524 ve vězení zemřel.[46] Po smrti císaře Čeng-te roku 1521 konzervativci ve vládě odmítali navázání obchodních a diplomatických styků s Portugalskem, odvolávajíce se na portugalské obsazení Malakky, dosud čínského vazala, o deset let dříve.[49] Simão de Andrade, bratr Fernãa, nakupoval unesené čínské děti, což vyvolalo rozšíření pověstí, že Portugalci unášejí čínské děti, aby je mohli sníst, zatímco ve skutečnosti je v indickém Diu prodal do otroctví.[50] Roku 1521 mingská flotila porazila Portugalce u Tchun Men. Ale bez ohledu na počáteční třenice, od roku 1549 každoročně přijímali portugalské obchodníky na ostrově Šang-čchuan.[46] Roku 1557 dosáhli Portugalci, prostřednictvím podplacených místních úředníků, oficiálního souhlasu s přeměnou přístavu Macao ve svou obchodní kolonii.[46] Portugalský mnich Gaspar da Cruz (kolem 1520–1570) navštívil roku 1556 Kanton a sepsal první knihu o Číně a dynastii Ming publikovanou v Evropě (vyšla patnáct dní po jeho smrti); zahrnovala informace o čínské geografii, vládě, úřednictvu, námořnictví, architektuře, zemědělství, obchodu, odívání, náboženských a společenských zvycích, hudbě a hudebních nástrojích, písmu, vzdělání a právu.[51]

Koncem 15. století se mingská vláda přiklonila k izolacionistické politice.[52] Počátkem 16. století se v Indickém oceánu a záhy i v mořích jihovýchodní Asie objevili portugalští piráti.[53] Drancování a loupeže Portugalců paralyzovaly námořní obchod a způsobily hospodářskou krizi ze které se jihovýchodní Asie zotavila až ve 30. letech 16. století.[53]

Od poloviny 20. let 16. století byl zahraniční námořní obchod vládou potlačován (nikoliv však pobřežní vnitřní obchod, který zůstal plně legální).[54] Byly přijaty zákony o stavbě lodí, omezující rozměr plavidel, ale oslabení mingského loďstva vedlo zároveň k aktivizaci pirátů v čínských pobřežních vodách.[55] Piráti zvaní wo-kchou (doslova „japonští bandité“) přepadali jak obchodní lodě, tak pobřežní města a vesnice.[55] Navzdory svému jménu tvořili převážnou většinu wo-kchou Číňané, doplňovali je Japonci a evropští dobrodruzi, leckdy podporovaní místní džentry, přitahované značnými zisky nelegálních obchodních aktivit.[56][pozn. 1]

Namísto ozbrojených akcí se mingské úřady rozhodly, ve snaze zbavit piráty cílů, o vysídlení pobřeží. Všechen zahraniční obchod byl soustředěn v rukách státu ve formě výměny darů se zahraničními vládami.[55] Tato politika přísného zákazu zahraničního soukromého námořního obchodu, známá jako chaj ťin (海禁, zakázané moře) trvala až do jejího oficiálního zrušení roku 1567.[52] V době platnosti zákona se státní obchod s Japonskem soustředil pouze do přístavu Ning-po, s Filipínami do Fu-čou a s Indonésií do Kantonu.[21] Konkrétně Japoncům bylo dovoleno připlout do Ning-po pouze jednou za deset let v množství maximálně tří set lidí na dvou lodích. Tato rozhodnutí povzbudila mnoho čínských obchodníků k účasti na široce rozšířeném ilegálním obchodu z cizinou.[21]

Poté co byl mingskou vládou zakázán soukromý obchod s Japonskem, chopili se Portugalci příležitosti a zaujali výhodnou pozici prostředníka.[57] Nakupovali čínské hedvábí a v Japonsku ho prodávali za mnohem vyšší ceny, přičemž zisk použili na opětovný nákup hedvábí.[57] Ale po roce 1573, kdy se etablovali Španělé v Manile, mající k dispozici výnos amerických stříbrných dolů, byl jimi portugalský obchod zatlačen do pozadí.[58][59]

Přestože základ čínského dovozu tvořilo stříbro, Číňané získali od Španělů i jiné koloniální produkty, jako sladké brambory (batáty), kukuřici a arašídy. Nově zavedené potraviny, společně s tradičně pěstovanou pšenicí, rýží a prosem zajistily výživu rostoucího obyvatelstva země.[21][22]

Z Číny se vyvážel zejména porcelán a hedvábí. Samotná nizozemská Východoindická společnost v letech 1602–1608 dopravila na evropské trhy kolem 6 miliónů kusů porcelánových výrobků.[60] Antonio de Morga (1559–1636), španělský úředník v Manile, ve své zprávě vypočítal téměř nekonečný seznam zboží dováženého Španěly z Číny.[61] Uvádějíce množství hedvábí prodaného evropským kupcům, americká historička Patricia Ebreyová zdůrazňuje význam a rozsah obchodu:[21]

„ Byly případy, kdy galeona plující do španělských kolonií v Novém světě vezla přes 50 tisíc párů hedvábných punčoch. Výměnou do Ćíny šlo přes Manilu stříbro z mexických a peruánských dolů. Čínští kupci se velmi ochotně účastnili v takových obchodních operacích, mnozí dokonce přesídlili na Filipíny či Borneo, aby plně využili obchodní příležitosti. “

Daně a finance [editovat]

Mingské zdanění bylo relativně nízké. Zemědělská daň byla kolem 1/10 úrody,[62] přesná výše byla závislá na úrodnosti a kategorii (státní x soukromá) pozemků. Obchodní daň byla stanovena na 1/30 tržby, později snížená na 1,5 %. Na hlavních vodních cestách, včetně Velkého kanálu fungovaly celnice. Značný význam měly i nepřímé daně, spojené se státním monopolem na sůl a další základní produkty.[27] Navíc byli poddaní povinni pracovní povinností ve výši 30 dnů za rok, využívané zejména ve stavebnictví a dopravě.[27]

Běžné platby obyčejných lidí probíhaly v měďácích, k větším platbám se v mingské Číně používalo kusové stříbro, vážilo se na liangy (36,9 gramů).[9] Jeden liang stříbra odpovídal tisíci měďáků (měďáky je konvenční název, fakticky byly mince bronzové).

Sazby daní byly, jak je uvedeno výše stanoveny procentem z produkce, celkové částky však byly rozepsány shora v absolutních číslech, to co místní úředník vybral nad danou kvótu, bylo určeno pro jeho úřední i soukromé potřeby. Občasní poctivci, kteří v duchu konfuciánské morálky po shromáždění určené kvóty nechali obchodníky na pokoji, vzbuzovali obdivný souhlas.[63]

Daně byly, jako i dříve, vybírané dvakrát ročně; vybírány byly v obilí, látkách a penězích.[27] Vzhledem k výkyvům cen stříbra, úřady přijaly jako základ pro výpočet daně rýži, resp. pšenici; další produkty, jako hedvábí, plátno, kovové a papírové peníze byly přepočítávány na rýži.[27] Už roku 1436 však byly platby pozemkové daně v jižních provinciích převedeny z rýže na stříbro.[64] Podíl peněžních poplatků stále rostl a od konce 16. století se téměř všechny původně naturální dávky a daně platily ve stříbře.[65] Vzhledem k tomu, že drobní rolníci stříbro neměli (pro běžné platby vystačili s měďáky), výběrčí je okrádali při přepočtu.[27]

Stabilizace peněžního systému po ustavení dynastie Ming přispěla k rozvoji obchodu. [31] Vláda zprvu odmítla papírové peníze a zůstala u měďáků a kusového stříbra; později začalo ministerstvo financí emitovat v omezeném množství papírové peníze[31] Vláda odměňovala své zasloužilé stoupence papírovými penězi ve velkém měřítku, ale neuvědomovala si inflační důsledky takové politiky; nakonec roku 1425 cena papírových peněz klesla pouze na 1/40 až 1/70 hodnoty ze 14. století.[66] V érách Chung-wu i Čeng-tchung (1435–1449) se vláda pokoušela omezit přítok stříbra na trh ve snaze o podporu oběhu papírové měny, jenomže dosáhla pouze přeměny dobývání stříbra v nelegální, ale vysoce ziskové podnikání přitahující množství zájemců.[67]

Čínské měďáky s typickým čtverhranným otvorem uprostřed. Mince se navlékaly na šňůry po tisících.

Relativně nízké daně podpořily růst obchodu, ale přinesly finanční slabost státu. Závislost místní správy na ekonomických aktivitách džentry a obchodníků postupně rostla a ve středním mingském období se stala všeobecnou. Čchiou Ťün (1420–1495), úředník původem z Chaj-nanu, argumentoval ve své práci (roku 1487 oficiálně odsouhlasené císařem), že vměšování státu do fungování trhů určováním cen a kvality zboží nevyhnutelně vyvolává korupci a může zvyšovat rozdíly mezi řadovými obyvateli a boháči.[68] Viděl obec jako základnu produkující zboží a obchod jako prostředek směny přebytků vznikajících u výrobců, úkolem státu zůstalo podle něj tlumení krizí.[68] Stát ve středním mingském období přijal tuto linii, když dovolil převzít obchodníkům státní monopol na dobývání a prodej soli. Byl to postupný proces, kdy zprvu potraviny pro armádu na severní hranici dopravovali kupci dostávající výměnou licence na obchod se solí.[69] Později vláda začala solné licence prodávat za stříbro, které použila k nákupu obilí pro vojáky.[69] Hodnota měděných (fakticky bronzových) mincí upadla s rozšířeným paděláním mincí; od počátku 16. století růst námořního obchodu s Evropany přinesl masívní import stříbra, které se postupně stalo základním platebním prostředkem používaným při větších platbách.[70] Oficiální produkce stříbra v polovině 15. století byla 22–30 tun ročně, dovoz stříbra z Ameriky domácí těžbu značně převyšoval, konkrétně v letech 1597–1602 se pohyboval mezi 150 a 345 tunami ročně.[71]

Počínaje posledními roky éry Wan-li v Číně začala finanční krize, vyvolaná nedostatkem oběživa – stříbra. Příčinou byly pirátské akce Angličanů a Nizozemců (podporované jejich vládami) namířené proti španělskému a portugalskému obchodu, vedené snahou oslabit ekonomickou sílu katolických nepřátel.[72] Současně Filip IV. Španělský (vládl 1621–1665) bránil nepovolenému vývozu stříbra z Ameriky do Číny a ve snaze o monopol na obchod s Čínou vypravoval do Manily koráby s peruánským stříbrem ze španělských přístavů. Roku 1639 japonská vláda prakticky ukončila obchod s evropskými státy, čím podvázala další zdroj stříbra pro čínský trh. Nicméně přítok stříbra z Japonska pokračoval, byť v omezeném množství, kdežto ztráta jihoamerického stříbra byla mnohem tíživější.[73] Existuje také názor, že růst hodnoty stříbrných peněz v 17. století byl způsoben spíše poklesem poptávky po zboží než zmenšením množství stříbra v oběhu.[74]

Jarní ráno v chanském paláci, autor Čchiou Jing (1494–1552); okázalý luxus a dekadence byly charakteristické pro pozdně mingské elity

Všechny tyto události se staly přibližně v současně a jejich společný vliv vyvolal ostrý růst hodnoty stříbra a vedl k neschopnosti mnohých čínských provincií odvádět daně a dávky v předepsané výši. Čím větší mělo stříbro hodnotu, tím neochotněji bylo vydáváno – což vedlo k poklesu množství stříbra v oběhu a inflaci měděných peněz (drobné čínské mince jsou konvenčně označovány za měděné, fakticky ovšem byly z bronzu).[58] Ve 30. letech 17. století tisíc měďáků odpovídal jednomu liangu stříbra, roku 1640 už pouze polovině liangu a počátkem roku 1643 pouze třetině liangu.[58] Pro rolníky takový vývoj znamenal katastrofu. Daně byly totiž stanoveny ve stříbru, kdežto místní obchod – prodej přebytků i nákup řemeslných výrobků – byl placen v měďácích.[75]

Vedle toho krizi prohloubil značný demografický růst (počet obyvatel říše Ming se na počátku 17. století zvýšil troj až čtyřnásobně ve srovnání s koncem 14. století). Růst obyvatelstva, ožebračení venkova a živelné pohromy zostřily zásobovací problémy. Zrna na obyvatele bylo stále méně, zato ceny rostly. V soukromém sektoru drobní rolníci chudli a měnili se v nájemce, povinné k daním platit ještě vysoký nájem. Paradoxně současně vzkvétala města, příliv volné pracovní síly doprovázel rozvoj řemesel, těžby a dopravy. I když zdaleka ne všichni kdo odešli do měst našli práci. Mnozí z nezaměstnaných bezdomovců rozšířili řady žebráků, zlodějů a banditů.[76]

V první polovině 17. století se v severní Číně stal hlad stálým jevem vinou suchého a chladného počasí a z toho plynoucího zkrácení vegetačního období; toto ochlazení je dnes známé jako Malá doba ledová.[77] Hlad, s ním rostoucí daňové zatížení, rozšíření dezertérství, oslabení systému pomoci chudině, záplavy a neschopnost ústřední vlády řádně řídit práce na zavlažovacích a protipovodňových stavbách vedly k vysoké úmrtnosti, zbídačení a surovosti lidí.[77] Sama vláda, prakticky ztrácející daňové příjmy, nebyla schopna bojovat se vznikajícími problémy. Ke všemu předešlému se od Če-ťiangu do Che-nanu rozšířila epidemie. Počet obětí byl velmi vysoký, byť zůstal neznámý.[78]

Od roku 1628 pustošila severní Čínu válka mezi vzbouřenými rolníky a vládní armádou, nakonec roku 1644 povstalci dobyli hlavní město, Peking, císař Čchung-čen spáchal sebevraždu a říše Ming se rozpadla. Generál Wu San-kuej, velící mingské pohraniční armádě severně od Pekingu, neviděl jinou možnost porážky povstalců než podřízení se mandžuské říši Čching. Čchingská armáda porazila povstalce, a rychle zabrala severní Čínu. Mingská moc se udržela na stále se zmenšujícím území jižní Číny pouze do roku 1662.

Odkazy [editovat]

Poznámky [editovat]

  1. ↑ Mingské úřady obecně spojovali nepořádky a kriminalitu s cizinci, piráty s Japonsci, lupiče a bandity na severu zase s Mongoly.[56]

Reference [editovat]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Economy of the Ming Dynasty na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Liow Boon Chuang. A Weak or Strong China: Which Is Better for the Asia Pacific Region? [online]. Singapur: Ministerstvo obrany Singapuru, rev. 2006-07-03, [cit. 2010-02-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b MADDISON, Angus. The world economy. Svazek 1. Paříž : Development Centre of the OECD, 2006. 653 s. ISBN 92-64-02261-9. s. 641.  
  3. ↑ a b c Du Zhebi, "The seeds of capitalism and Chinese history."
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q JURJEV, M. F.; SIMONOVSKAJA, L. V., a kol. История Китая с древнейших времен до наших дней. Moskva : Наука, 1974. [dále jen Jurjev]. s. 142.  
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l Jurjev, s. 146.
  6. ↑ a b MADDISON, Angus. Chinese economic performance in the long run. Paříž : Development Centre of the OECD, 1998. ISBN 92-64-16180-5. s. 35.  
  7. ↑ a b c d e f g Jia Qing. On the reasons why China fell behind the west [online]. [cit. 2009-02-01]. Dostupné online.  
  8. ↑ a b c d e f g h i j Jurjev, s. 130.
  9. ↑ a b BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 368 s. [dále jen Brook]. ISBN 80-7021-583-6. s. 39.  
  10. ↑ Brook, s. 37.
  11. ↑ a b Brook, s. 49–50.
  12. ↑ a b LI, Bo; ZHENG, Yin. 5000 years of Chinese history. [s.l.] : Inner Mongolian People's publishing corp (内蒙古人民出版社), 2001. [dále jen Li, Zheng]. ISBN 7-204-04420-7. s. 994-997.  
  13. ↑ a b Brook, s. 44.
  14. ↑ a b c d e f g Jurjev, s. 131.
  15. ↑ Brook, s. 48–49 a 117–119.
  16. ↑ Brook, s. 119.
  17. ↑ Brook, s. 107, 167 a 175.
  18. ↑ Brook, s. 21–22 a 109.
  19. ↑ a b c d e f g Jurjev, s. 137.
  20. ↑ a b c d e f g h i j k l m n Jurjev, s. 138.
  21. ↑ a b c d e EBREY, Patricia Buckley. The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge : Cambridge University Press, 1999. 352 s. (Cambridge Illustrated Histories.) ISBN 0-521-66991-X. s. 211.  
  22. ↑ a b CROSBY, Alfred W., Jr. Columbian Exchange: Biological and Cultural Consequences of 1492. 30., výroční vyd. Westport : Praeger Publishers, 2003. [dále jen Crosby]. ISBN 0-275-98092-8. s. 198–201. (anglicky) 
  23. ↑ GERNET, Jacques. Daily Life in China on the Eve of the Mongol Invasion, 1250-1276. Překlad H. M. Wright. Stanford : Stanford University Press, 1962. [dále jen Gernet]. ISBN 0-8047-0720-0. s. 136. (anglicky) 
  24. ↑ Crosby, s. 200.
  25. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q Jurjev, s. 139.
  26. ↑ Brook, s. 53.
  27. ↑ a b c d e f g h i Jurjev, s. 140.
  28. ↑ a b c d e f g h i j k l m n Jurjev, s. 141.
  29. ↑ a b c d e f g h i j k Jurjev, s. 143.
  30. ↑ Brook, s. 89.
  31. ↑ a b c d Jurjev, s. 132.
  32. ↑ a b c d e f g h i j Jurjev, s. 144.
  33. ↑ a b c d e f g h i Jurjev, s. 145.
  34. ↑ a b Ebrey (1999), s. 192.
  35. ↑ Brook, s. 158–161.
  36. ↑ Brook, s. 316.
  37. ↑ Brook, s. 113.
  38. ↑ Brook, s. 65 a 67.
  39. ↑ Brook, s. 31, 70–72 a 77–78.
  40. ↑ Brook, s. 62.
  41. ↑ Brook, s. 31 a 159–160 a 203–205.
  42. ↑ LIN, Z. Jun. Chinese Double-Entry Bookkeeping Before the Nineteenth Century. Accounting Historians Journal. 1992, roč. 19, čís. 2, s. 107. [dále jen Lin]. (anglicky) 
  43. ↑ Lin, s. 109.
  44. ↑ Lin, s. 111.
  45. ↑ SOLAS, Cigdem; SINAN, Ayhan. The historical evolution of accounting in China: The effects of culture [PDF]. Association of Accounting and Finance Academians – AAFA (MUFAD), 2008-02-14, [cit. 2010-04-17]. S. 20. Dostupné online.  
  46. ↑ a b c d Brook, s. 146–147.
  47. ↑ PFOUNDES, C. Notes on the History of Eastern Adventure, Exploration, and Discovery, and Foreign Intercourse with Japan. Transactions of the Royal Historical Society. 1882, roč. X, s. 89. (anglicky) 
  48. ↑ NOWELL, Charles E. The Discovery of the Pacific: A Suggested Change of Approach. The Pacific Historical Review. únor 1947, roč. XVI, čís. 1, s. 8. (anglicky) 
  49. ↑ MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China; Volume 7-8. Cambridge : Cambridge University Press, 1998. (Hardback.) ISBN 0-521-24333-5. s. 339. (anglicky) 
  50. ↑ Mote (1998), s. 337-338.
  51. ↑ The Ming Biographical History Project of the Association for Asian Studies (1976), s. 410-411.
  52. ↑ a b Fairbank a Goldman, s. 138.
  53. ↑ a b Brook, s. 144–145.
  54. ↑ Brook, s. 146.
  55. ↑ a b c Fairbank a Goldman, s. 139.
  56. ↑ a b ROBINSON, David M. Banditry and the Subversion of State Authority in China: The Capital Region during the Middle Ming Period (1450-1525). Journal of Social History. 2000, roč. 33, čís. 3, s. 527–563, na s. 547–548. (anglicky) 
  57. ↑ a b Spence, s. 19–20.
  58. ↑ a b c Spence, s. 20.
  59. ↑ Brook, s. 229.
  60. ↑ Brook, s. 231.
  61. ↑ Brook, s. 230-231.
  62. ↑ FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9. s. 223.  
  63. ↑ Brook, str.131.
  64. ↑ Brook, str. 104 a 111.
  65. ↑ Brook, str. 111.
  66. ↑ FAIRBANK, John King; GOLDMAN, Merle. China: A New History. 2., rozšířené vyd. Cambridge (Massachusetts) : Belknap Press, 2006. 640 s. [dále jen Fairbank a Goldman]. ISBN 0-674-01828-1. s. 134.  
  67. ↑ Brook, str. 90–91, 104–105.
  68. ↑ a b Brook, str. 124.
  69. ↑ a b Brook, str. 130–131.
  70. ↑ Fairbank a Goldman, str. 134–135.
  71. ↑ Brook, str. 229
  72. ↑ SPENCE, Jonathan D. The Search For Modern China. 2. vyd. New York : W. W. Norton & Company, 1999. 728 s. [dále jen Spence]. ISBN 0-393-97351-4. s. 19.  
  73. ↑ Brook, str. 233.
  74. ↑ Brook, str. 332.
  75. ↑ Spence, str. 20–21.
  76. ↑ NEPOMNIN, Oleg Jefimovič. История Китая: Эпоха Цин. XVII - начало XX века. Moskva : Восточная литература, 2005. 712 s. ISBN 5-02-018400-4. Kapitola Вводная глава. Крушение Минской империи, s. 11–28. (rusky) 
  77. ↑ a b Spence, str. 21.
  78. ↑ Spence, str. 22–24.

Literatura [editovat]

  • BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6.  
  • HUANG, Ray. Taxation and governmental finance in sixteenth-century Ming China. London; New York : Cambridge University Press, 1974. 385 s. ISBN 0521202833. (anglicky) 
  • СИМОНОВСКАЯ, Л. В.; ЮРЬЕВ, М. Ф., a kol. История Китая с древнейших времен до наших дней. Москва : Наука, 1974. (rusky) 
  • TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W.. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge : Cambridge University Press, 1998. 1231 s. ISBN 0521243335. (anglicky) 
  • LI, Bo; ZHENG, Yin. 5000 years of Chinese history. [s.l.] : Inner Mongolian People's publishing corp, 2001. ISBN 7-204-04420-7.  

Externí zdroje [editovat]

Říše Ming
Mingští císaři
Témata
Vznik (Bílý lotos • Povstání rudých turbanů) • Dynastie • Ekonomika • Politika • Správa • Zánik (Jižní Ming)
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mingská_ekonomika&oldid=10264137“