Ťing-tchaj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ťing-tchaj
císař říše Ming
Obraz Ťing-tchaje
Doba vlády 22. září 144911. únor 1457
Éra vlády Ťing-tchaj (景泰, 14. leden 145014. únor 1457)
Úplné jméno Ču Čchi-jü (朱祁鈺)
Chrámové jméno Taj-cung[pozn. 1] (代宗)
Posmrtné jméno zkrácené: Ťing-ti (睿帝)
plné: Kung-žen kchang-ting ťing chuang-ti (恭仁康定睿皇帝)[pozn. 2]
Narození 21. září 1428
Úmrtí 14. březen 1457
Předchůdce Jing-cung
Nástupce Jing-cung
Manželky císařovna Wang
císařovna Chang
Potomci Ču Ťien-ťi (朱见济, † 1453)
a dvě dcery
Rod Ču
Dynastie Ming
Otec Süan-te
Matka paní Wu

Císař Ťing-tchaj (čínsky pchin-jinem Jǐngtài, znaky 景泰; 21. září 142814. březen 1457) vlastním jménem Ču Čchi-jü (čínsky pchin-jinem Zhū Qíyù, znaky 朱祁鈺) z dynastie Ming vládl od roku 1449 říši Ming. Nastoupil po svém starším bratru, císaři Jing-cungovi, zajatém Mongoly. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Zářivé jistoty“, Ťing-tchaj. Název éry je používán i jako jméno císaře. V únoru 1457 byl svržen palácovým převratem vedeným Jing-cungem, o měsíc později zemřel.

Roku 1449 se císař Jing-cung na návrh eunucha Wang Čena osobně postavil do čela armády táhnoucí proti mongolskému vojsku Esena-tajši. V bitvě u pevnosti Tchu-mu byla mingská armáda rozdrcena a císař upadl do zajetí. Vláda i země byla šokována, dvůr nakonec reagoval povýšením císařova bratra Ču Čchi-jüa, pověřeného vedením vládních záležitostí po dobu tažení, na trůn. Nyní již bývalý císař mezitím navázal dobré vztahy s Esenem a roku 1450 byl propuštěn, k moci se však nevrátil – byl držen v domácím vězení v Jižním paláci Zakázaného města.

Císař Ťing-tchaj, podporován prominentním ministrem Jü Čchienem, obnovil infrastrukturu země, byl opraven velký kanál i systém hrází na Žluté řece. Hospodářství prosperovalo a země sílila.

Císař vládl osm let, když onemocněl a počátkem roku 1457 se jeho smrt stala blízkou, odmítl určit dědice (jeho syn a korunní princ zemřel ve čtvrtém roce vlády za nejasných okolností, pravděpodobně otráven). Odstavený Jing-cung využil příležitost a prostřednictvím palácového převratu se v únoru 1457 zmocnil vlády. Ťing-tchaj zemřel o měsíc později.

Dětství, kníže z Čcheng[editovat | editovat zdroj]

Ťing-tchaj se narodil 11. září 1428,[1] jeho vlastní jméno bylo Ču Čchi-jü, Ťing-tchaj bylo jméno jeho panovnické éry. Ču Čchi-jü byl druhým synem Süan-teho, v letech 1425–1435 císaře čínské říše Ming. Roku 1435 zemřel císař Süan-te, poté jeho starší syn Jing-cung nastoupil na mingský trůn a jmenoval Ču Čchi-jüa knížetem z Čcheng.[1]

Jako kníže z Čcheng měl v dospělosti Ču Čchi-jü sídlit v Šan-tungu v současném okrese Wen-šang (v městské prefektuře Ťi-ning).[2] Povahou byl spíše plachý, slabý a nerozhodný a nikdy neměl zájem o moc.[1] S bratrem měl přátelský vztah. Patrně z obou důvodů stále zůstával v hlavním městě, i když ve druhé polovině 40. let byl dost starý na přesídlení do Wen-šangu.[2]

Nástup na trůn[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Tchumuská krize.

V létě 1449 se na severní hranici mingské říše šířil neklid. Koncem července došla do Pekingu zpráva, že Mongolové v čele s jejich faktickým vládcem Esenem v rámci rozsáhlé invaze zaútočili na Ta-tchung.[3] Císař Jing-cung se rozhodl osobně vést tažení proti Mongolům v doprovodu svého důvěrníka Wang Čena a mnoha generálů a úředníků. Dne 3. srpna pověřil Ču Čchi-jüa prozatímní správou Pekingu, přičemž mu přidělil pomocníky zastupující nejdůležitější mocenské skupiny. Císařský rod reprezentovala Ťiao Ťing, jedna z Jing-cungových manželek; palácové eunuchy Ťin Jing (vedoucí ředitelství obřadů a v nepřítomnosti Wang Čena nejvýše postavený eunuch); vládu ministr státní správy Wang Č’ a čtvrtým byl velký sekretář Kao Ku. Všechna významnější rozhodnutí měla počkat na císařův návrat.[2]

Jing-cung vyrazil do boje 4. srpna. Výsledky měsíčného tažení byly nulové, zato na zpáteční cestě se císařská armáda nechala 1. září zaskočit Mongoly, kteří ji v bitvě u poštovní stanice Tchu-mu rozprášili. Mnoho vyšších velitelů zahynulo, císař Jing-cung padl do zajetí.

Se souhlasem Jing-cungovy matky císařovny vdovy Sun stanul Ču Čchi-jü od 4. září v čele vlády. Císařovna vdova omezila jeho vliv označením jeho pověření za dočasné a 6. září ještě povýšením dvouletého Ču Ťien-šena, nejstaršího syna Jing-cunga, na následníka trůnu.[4]

Dne 15. září vedoucí civilní a vojenští představitelé v čele s Jü Čchienem požádali císařovnu vdovu o instalaci Ču čchi-jüa na císařský trůn. Smyslem opatření byla stabilizace vlády a vylepšení pozice mingských úřadů ve vztazích s Mongoly prostřednictvím snížení významu zajatého Jing-cunga. Ču Čchi-jü byl jako jediný dospělý blízký příbuzný zajatého císaře přirozený kandidát.[1] Ču Čchi-jü byl z návrhu vylekaný a odmítal jej. Okolí však jeho chování vidělo jako ryze formální zdráhání,[1] obvyklé v podobných případech. Nakonec ustoupil a 17. (či 22.[5] nebo 23.[6]) září nastoupil na trůn jako císař Ťing-tchaj. Bratra prohlásil „nejvyšším císařem“ (太上皇帝, tchaj-šang chuang-ti), což byl formálně vyšší, ale pouze čestný titul.[7] Proti nástupu nového císaře protestoval pouze jeden hodnostář, který za to zaplatil životem.[6]

Mongolové nezaútočili na Peking bezprostředně po vítězství u Tchu-mu, kdy by patrně uspěli, ale váhali a nechali Číňanům dva měsíce na vzpamatování se z porážky. Mezitím uvedl obranu Pekingu do pořádku nový ministr vojenství Jü Čchien, který fakticky stanul v čele vlády už před jmenováním nového císaře. Mongolové k městu přitáhli až 27. října, ale obléhání vzdali už po čtyřech dnech, když pochopili, že nemají šanci na úspěch.[5]

Ťing-tchajova vláda odmítla všechny Esenovy nabídky na vykoupení zajatého excísaře a požadovala jeho bezpodmínečný návrat. Zajatec se pro Mongoly stal spíše obtíží a nakonec ho vrátili bez podmínek. Ťing-tchaj neměl sebedůvěru k ponechání bratra na svobodě, internoval ho v Jižním paláci a izoloval od jakéhokoliv spojení s vládními úředníky. Obava z bratra zastínila zbytek jeho vlády a motivovala i ostražitou politiku vůči Mongolům.[8]

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Ministři, eunuchové, sekretáři[editovat | editovat zdroj]

Portrét Jü Čchiena, nejvýznamnějšího ministra Ťing-tchajovy vlády

Tradiční historikové vyzvihují a chválí Ťing-tchajovu vládu zvláště ve srovnání se špatnými a nekompetentními eunuchy dominujícími předešlému desetiletí. Nicméně moc se jednoduše nepřesunula od eunuchů k úředníkům, i za Ťing-tchaje měli eunuchové nemalý díl moci. Spíše po roce 1449 eunuchové i úředníci spolupracovali k obrození země.[9]

Do určité míry Ťing-tchajův režim navazoval na tradici vlády „tří Jangů“, přičemž kontinuitu ztělesňoval Wang Č’, zastávající v letech 1443–1457 funkci ministra státní správy. Ve čtyřicátých letech byl stálý oponent Wang Čena, po roce 1449 spolupracoval s Jü Čchienem. V letech 1451–1453 mu v úřadě pomáhal spoluministr Che Wen-jüan, kterého roku 1453 nahradil Wang Ao, jehož vzestup podporoval Jü Čchien. Wang Ao úspěšně řídil obranu Liao-tungu, později velel v Kuang-tungu a Kuang-si; zůstal ministrem státní správy dokud nezemřel roku 1467 v třiasedmdesáti letech. Schopní ministři a jejich pečlivý výběr schopných úředníků přinesl všeobcnou kvalitu administrativy ve třetí čtvrtině 15. století.[9]

Ťing-tchajovi ministři zůstávali ve funkci obvykle dlouhá léta. Ministři daní Ťin Lien, obřadů Chu Jing, trestů Jü Š’-jüe a prací Š’ Pchu byli ve funkci po celou dobu jeho vlády. Stálé bylo i vedení kontrolního úřadu (v letech 1445–1454 Čchen I, poté Jang Šan, Wang Wen, Siao Wej-čen, Li Š’) a vedení armády (Š’ Cheng a eunuchové Cchao Ťi-siang a Liou Jung-čcheng).[9]

Mezi důležité stoupence Ťing-tchaje patřili eunuchové Ťin Jing a Sing An. První byl velmi vlivný ve 30. letech, později ztratil moc ve prospěch Wang Čena. Za Ťing-tchaje se stal vedoucím ředitelství obřadů, ale kvůli podpoře návratu Jing-cunga byl roku 1450 uvězněn. V čele eunuchů pak stanul Sing An, který hrál důležitou roli ve vyjednáváních o návratu Jing-cunga a ve výměně korunního prince roku 1452. Oba zmínění eunušští generálové hráli roku 1453 velkou roli ve vojenské reformě. Naproti tomu velcí sekretáři (Čchen Sün a Kao Ku) nehráli za Ťing-tchaje významnou roli.[10]

Přes personální stabilitu nebyla vládnoucí skupina prosta sporů. V letech 1451–1452 se Jü Čchien, nejvlivnější osoba v Pekingu, dostal se Š’ Chengem do ostrého konfliktu kvůli zneužití moci a korupci Š’ Chenga a jeho rodiny. Císař nebyl schopen spor uklidnit, dokud v letech 1454-5 Jü Čchien neonemocněl a neztratil velkou část svého vlivu.[10]

Vojenská reforma[editovat | editovat zdroj]

Roku 1451, poté co pominulo bezprostřední nebezpečí, začal Jü Čchien s vojenskou reformou. Nejdříve vybral z vojsk na severovýchodě 100 tisíc vojáků, které rozdělil do pěti výcvikových oddílů (tchuan-jing); roku 1452 k nim přidal ještě 50 tisíc vojáků a vytvořil deset výcvikových jednotek.[11] Dále zreorganizoval systém velení pekingské posádky. Původně bylo velení rozděleno mezi generály a eunuchy a každý ze tří velkých výcvikových táborů (pro pěchotu, jízdu a střelné zbraně) byl zcela samostatný pod vlastním velením. Avšak oddíly z různých táborů nebyly zvyklé spolupracovat. Jü Čchien podřídil každý tábor jednomu veliteli a celou posádku nejvyššímu veliteli. Současně dozor na posádkou odebral eunuchům. Výsledkem byl vznik jednotného velení a větší role pekingských generálů v řízení výcvikových táborů.[11] Nové uspořádání výcvikových táborů bylo mezi různými mingskými systémy velení ojedinělé tím, že generálové řídící výcvik veleli týmž vojákům i v boji.[12]

Kvůli nedostatku mužů a nepoužitelnosti většiny dědičných vojáků se po roce 1449 rozšířila dříve jen ojedinělá praktika najímání vojáků za mzdu z řad rolnického a/nebo městského obyvatelstva. Najatým vojáků se říkalo ping, v kontrastu k dědičným vojákům ťün.[13]

Po návratu Jing-cunga k moci roku 1457 byl Jü Čchien popraven a jeho reformy zrušeny.[14]

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Šan-tung postihl roku 1450 hladomor, dešti a chladným počasím těžce trpěly v letech 1452–1454 provincie severní Číny i dolní tok Jang-c'-ťiang.[15] Na severu Číny bylo sucho roku 1455 následováno dešti léta 1456. Pomoc obyvatelstvu a nedoplatky daní vyprázdnily státní pokladnu.[16]

Roku 1453 byl zrušen zákaz používání mincí v obchodě. Od poloviny 50. let 15. století začaly ilegální soukromé mince z Ťiang-nanu vytlačovat staré Jung-leho mince z pekingských trhů. Občas se objevující návrhy bojovat se soukromou mincí obnovením státní výroby byly odmítnuty, neoficiální sítě ilegálních mincoven proto prosperovaly.[17]

Vláda věnovala pozornost regulaci Žluté řeky, naléhavé po velkých povodních a změnách toku roku 1448,[11] po nichž řeka tekla jak severně, tak jižně od poloostrova Šan-tung. Kromě toho změny toku Žluté řeky přinesly problémy v zásobování Velkého kanálu vodou. Pokusy o nápravu situace a opravy v letech 1449–1452 nepřinesly výsledek. Roku 1453 Sü Jou-čen, v nemilosti od roku 1449, kdy navrhoval přesun hlavního města z Pekingu do Nankingu, předložil plán na znovuvýstavbu hrází a kanálů. Během dvou let provedl silami až 58 tisíc dělníků komplexní opravy hrází a vyhloubení stokilometrových kanálů. Jeho dílo úspěšně odolalo velké povodni roku 1456 a sloužilo desítky let.[18]

Tradiční historie vnímá 50. léta především jako konflikt dvou císařů, nicméně marxisté připomínají především třídní konflikty.[19] Trvalá nespokojenost obyvatelstva vyvolávala povstání, která zaměstnávala armádu po většinu 50. let. Do roku 1452 doznívala povstání ve Fu-ťienu a Če-ťiangu.[15] V provinciích Kuang-tung a Kuang-si rostla svévole nečínských obyvatel (kmenů Miao a Jao), dokud je v letech 1452–1453 rázně nepotlačil Wang Ao.[20] V letech 1450-52 se bouřily Miaové a Jaové v Kuej-čou a Chu-kuangu. V letech 1453-56 trvaly nepokoje ve Fu-ťienu, Chu-kuangu, S'-čchuanu a Če-ťiangu.[15] Celá 50. léta trvaly ozbrojené srážky v Kuang-tungu, kde úřady proti povstalcům mobilizovaly loajální kmeny.[20] Proti mingské vládě se vesměs bouřily nečínské národy, případně čínští horníci a bezzemci v okrajových oblastech provincií, nejhustěji osídlené regiony zachovávaly klid.[15]

Celkově byla vláda Ťing-tchaje dobou úspěšných reforem a obnovy stability dosažené schopnými ministry.[21] V oblasti kultury éra Ťing-tchaj vynikla zvláště rozvojem zdobení technikou drátkového emailu (cloisonné),[22] která se od té doby v čínštině nazývá ťing-tchaj-lan (景泰藍, doslova „modrá [barva éry] Ťing-tchaj“).

Následnictví a Jing-cung[editovat | editovat zdroj]

Trvalým politickým problémem Ťing-tchajovy vlády byl osud Jing-cunga a otázka nástupnictví. Přestože byl Jing-sung izolován, ve vládě měl stále příznivce, např. ministra obřadů Chu Jinga.[16] Císařova váhavost se projevila v neodstranění oponentů z vlády, jak to bylo obvyklé v obdobných případech.[8]

Korunním princem byl od roku 1449 nejstarší syn Jing-cunga. Císař se však časem rozhodl uchovat trůn pro své potomstvo.[8] Pro svůj plán postupně získal dostatečnou podporu, dílem uplácením, dílem zastrašováním,[8] a 20. května 1452,[8][16] i přes trvající opozici velkých sekretářů a některých dalších úředníků,[16] dosavadního následníka jmenoval knížetem z I[8][23] a svého syna Ču Ťien-ťiho korunním princem.[8][16] Týž den byla sesazena císařovna Wang a nahrazena následníkovou matkou[8][23] paní Chang.[23] Toto zjevné hájení osobních zájmů císařovu prestiž spíše oslabilo.[23] Ale Ču Ťien-ťi zemřel už roku 1453 a jeho matka roku 1456. Jiného syna císař neměl a nový korunní princ už nebyl jmenován.[8][23] Někteří, jako ředitel na ministerstvu obřadů Čang Lung († 1484) a cenzor Čung Tchung († 1455) navrhli znovunastolení Jing-cunga, za což byli uvěznění, Čung Tchung a někteří další zemřeli na následky bití.[8] U dvora a ve vládě začali ambiciózní muži organizovat spiknutí ve prospěch Jing-sunga.[23]

Svržení a smrt[editovat | editovat zdroj]

Jmenování syna následníkem a věznění bratra poškodilo prestiž císaře. Někteří ambiciózní politici začali organizovat spiknutí proti němu. Spiknutí vedli Š' Cheng, Cchao Ťi-siang, Sü Jou-čen a Čang Jüe. Příležitost se našla, když koncem roku 1456 císař onemocněl, takže několik dní neuděloval audience a zrušil i obřady Nového roku 1457. Žádost o jmenování následníka zůstala bez odpovědi, dvůr se připravoval v atmosféře úzkosti na císařovu smrt.[8]

Ráno 11. února 1457 spiklenci vytáhli Jing-cunga z jeho rezidence a posadili na trůn, k překvapení hodnostářů přišlých na ranní audienci. Jing-cung ihned provedl změny ve vládě – povýšil spiklence, dosavadní vedoucí osobnosti byly odvolány a někteří zabiti, jako Jü Čchien, Wang Wen a tři vysoce postavení eunuši.[8]

Ťing-tchaj byl degradován na knížete z Čcheng. Z nemoci se neuzdravil[22] a zemřel 14. března 1457.[1][22] Někteří tvrdí, že byl zavražděn.[pozn. 3] Dostal posmrtné jméno Li („Rebel“) a byl pohřben mimo areál císařských mauzoleí u Jü-čchüan-šan. Někteří úředníci navrhovali i zrušení jeho panovnické éry, stejně jako byla zrušena éra Ťien-wen, ale Jing-cung nesouhlasil. Až roku 1475 dostal Ťing-tchaj posmrtné jméno jméno – Kung-ting kchang-žen ťing chuang-ti (恭定康仁景皇帝), kratší než u ostatních císařů. Chrámové jméno Taj-cung (代宗) obdržel až od císaře Jižní Ming v Nankingu.[22]

Císařovny, potomci[editovat | editovat zdroj]

Císař Ťing-tchaj měl vícero manželek, titul císařovny postupně nosily dvě z nich:

  • Císařovna Siao-jüan-ťing (孝淵景皇后, Siao-jüan-ťing chuang-chou; † 1505), příjmením Wang (), oženila se s Ťing-tchajem roku 1449, roku 1452 byla zbavena hodnosti císařovny. Matka princezny Ku-an a další dcery.
  • Císařovna Su-siao (肅孝皇后, Su-siao chuang-chou; † 1456), příjmením Chang (), původně jedna z císařových konkubín, od 1452 císařovna. Matka Ču Ťien-ťiho.

Po smrti Ťing-tchaje bylo jeho konkubínám přikázáno spáchat sebevraždu, ale sesazená císařovna Wang žila dál mimo palác. Údajně ji chránil její synovec, nyní opět následník a pozdější císař Čcheng-chua, který ji umožnil vzít si své cennosti. Jing-cung jí poté nechal prohledat dům a zabavil 200 tisíc liangů stříbra a další poklady. Zemřela v lednu 1507, dostala posmrtné jméno Čen-chuej ťing chuang-chou (真惠景皇后). Pohřbena je v mauzoleu svého muže.[22]

Kromě jediného syna měl Ťing-tchaj též dceru (podle Ming-š' dvě), princeznu Ku-an (固安公主) roku 1469 provdanou za Wang Siena (王憲, † 1514), pravnuka Wang Ťiho.[22]

Synové císaře Ťing-tchaje
Příjmení (titul), životní data matky # Jméno Narození – úmrtí Posmrtné jméno Titul Udělení titulu
∞ Chang (císařovna Su-siao) 1. Ču Ťien-ťi (朱見濟) asi 1440[8] – 1453 Chuaj-sien tchaj-c' korunní princ 1452
Dcery císaře Ťing-tchaje
Příjmení (titul) matky # Titul Narození – úmrtí Sňatek Manžel
∞ Wang (císařovna Siao-jüan-ťing) 1. princezna Ku-an (固安公主) 1449–1491 1469 Wang Sien (王憲)
2. neznámý neprovdána

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Císařův starší bratr a nástupce mu odmítl udělit chrámové jméno, jméno Taj-cung mu udělil až roku 1644 Ču Jou-sung, císař Jižní Ming. „Taj“ () znamená „zástupce“ a vztahuje se k okolnostem nástupu na trůn.
  2. Císařův starší bratr po obnovení své vlády v únoru 1457 ponížil Ťing-tchaje na úroveň knížete, nepohřbil ho v areálu císařských hrobek a udělil mu posmrtné jméno Li (, Rebel či Násilník); až roku 1476 císař Čcheng-chua obnovil císařský status Ťing-tchaje a udělil mu posmrtné jméno Kung-žen kchang-ting ťing chuang-ti
  3. První s tvrzením o vraždě přišel Lu I (1439–1489), chanlinský akademik, který také vyučoval v palácové škole eunuchů. Podle jeho soukromých poznámek Ťing-tchaje zaškrtil eunuch Ťiang An.[22]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jingtai Emperor na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. [Dále jen Goodrich]. ISBN 0-231-03801-1 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). Heslo Chu Ch'i-yü, s. 294. (anglicky) 
  2. a b c HEER, Ph. de. The Care-taker Emperor : Aspects of the Imperial Institution in Fifteenth-century China as Reflected in the Political History of the Reign of Chu Chʾi-yü. Leiden : Brill, 1986. 226 s. [Dále jen Heer]. ISBN 9004078983, 9789004078987. S. 17. (anglicky) 
  3. Heer, s. 16.
  4. Heer, s. 21.
  5. a b Goodrich, s. 295.
  6. a b TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. [dále jen Twitchett, Grimm]. ISBN 0521243327. S. 305–342, na s. 327. (anglicky)
  7. Goodrich, s. 291.
  8. a b c d e f g h i j k l m Goodrich, s. 296.
  9. a b c Twitchett, Grimm, s.332.
  10. a b Twitchett, Grimm, s.333.
  11. a b c Twitchett, Grimm, s.334.
  12. HUCKER, Charles O.. Ming government. In TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W.. The Cambridge History of China 8: The Ming Dynasty, 1368 — 1644, Part II. 1. vyd. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243335. S. 9–105, na s. 103.
  13. Hucker, s. 67.
  14. Goodrich, s. 295–296.
  15. a b c d Twitchett, Grimm, s.336.
  16. a b c d e Twitchett, Grimm, s.337.
  17. VON GLAHN, Richard. Fountain of Fortune: money and monetary policy in China, 1000–1700. Berkeley, California : University of California Press, 1996. 338 s. [Dále jen Glahn]. ISBN 0-520-20408-5, 9780520204089. S. 84. (anglicky) 
  18. Twitchett, Grimm, s.335.
  19. Twitchett, Grimm, s.335–336.
  20. a b FAURE, David. The Yao Wars in the Mid-Ming and their Impact on Yao Ethnicity. In CROSSLEY, Pamela Kyle; SIU, Helen F.; SUTTON, Donald S.. Empire at the Margins : Culture, Ethnicity, and Frontier in Early Modern China. Berkeley; Los Angeles; London : University of California Press, 2006. ISBN 0-520-23015-9. S. 171–189, na s. 173. (anglicky)
  21. Twitchett, Grimm, s.331.
  22. a b c d e f g Goodrich, s. 297.
  23. a b c d e f Twitchett, Grimm, s.338.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEER, Ph. de. The Care-taker Emperor : Aspects of the Imperial Institution in Fifteenth-century China as Reflected in the Political History of the Reign of Chu Chʾi-yü. Leiden : Brill, 1986. 226 s. ISBN 9004078983, 9789004078987. (anglicky) 
  • TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327.  (anglicky)