Jing-cung

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jing-cung
císař říše Ming
明英宗.jpg
Doba vlády 7. únor 1435 – 1. září 1449
a 11. únor 1457 – 23. únor 1464
Éra vlády Čeng-tchung (正統, 18. leden 1436 – 13. leden 1450)
Tchien-šun (天順, 15. únor 1457 – 26. leden 1465)
Úplné jméno Ču Čchi-čen (朱祁鎮)
Chrámové jméno Jing-cung (英宗)
Posmrtné jméno zkrácené: Žuej-ti (睿帝),
plné: Fa-tchien li-tao žen-ming čcheng-ťing čao-wen sien-wu č’-te kuang-siao žuej chuang-ti (法天立道仁明誠敬昭文憲武至德廣孝睿皇帝)
Tituly korunní princ (chuang-tchaj-c’, od 1428)
císař (od 1435)
excísař (tchaj-šang chuang-ti, od 1449)
císař (od 1457)
Narození 29. listopad 1427
Úmrtí 23. únor 1464
Pochován Mauzoleum Jü-ling, Císařské hrobky dynastie Ming, Peking
Předchůdce Süan-te (první vláda),
Ťing-tchaj (druhá vláda)
Nástupce Ťing-tchaj (první vláda),
Čcheng-chua (druhá vláda)
Manželky císařovna Čchien
a řada vedlejších manželek
Potomci Ču Ťien-šen (císař Čcheng-chua),
dalších 8 synů,
a 8 dcer
Rod Ču
Dynastie Ming
Otec Süan-te
Matka císařovna Sun

Císař Jing-cung (čínsky pchin-jinem Yīng​zōng​​, znaky 英宗​; 29. listopadu 1427 – 23. února 1464) vlastním jménem Ču Čchi-čen (čínsky pchin-jinem Zhū​ Qízhèn​​, znaky 朱祁鎮; Jing-cung bylo jeho chrámové jméno) byl císař vládnoucí od roku 1435 čínské říši Ming.

Byl starším synem a nástupcem císaře Süan-te. Po převzetí vlády od nového roku byla vyhlášena panovnická éra „Správné vlády“, Čeng-tchung. Říši převzal prosperující a na vrcholu moci. Byl prvním dětským císařem dynastie Ming, rozhodující vliv u dvora získali vysocí hodnostáři, do roku 1442 nejvyšší postavení zaujímala Jing-cungova babička velká císařovna vdova Čang, poté císař naslouchal především eunuchovi Wang Čenovi.

Roku 1449 se na návrh Wang Čena osobně postavil do čela armády táhnoucí proti mongolskému vojsku Esena-tajši. V bitvě u Tchu-mu byla mingská armáda rozdrcena a císař upadl do zajetí. Vláda i země byla šokována, dvůr nakonec reagoval povýšením císařova bratra Ču Čchi-jüa na trůn jako císaře Ťing-tchaje. Nyní již bývalý císař mezitím navázal dobré vztahy s Esenem a roku 1450 byl propuštěn.

Po návratu Jing-cunga do vlasti se jeho císařský bratr cítil ohrožen, přikázal mu k pobytu Jižní palác v Zakázaném městě a omezil kontakty s vnějším světem. Fakticky se Jing-cung nacházel v domácím vězení. Začátkem roku 1457 císař Ťing-tchaj onemocněl a protože neměl dědice (jeho jediný syn za nejasných okolností zemřel roku 1453), byl Jing-cung schopen zorganizovat palácový převrat, kterým se v únoru 1457 dostal opět k moci. Heslem a názvem éry jeho druhé vlády bylo „Poslušnost vůli nebes“, Tchien-šun. Následující měsíc Ťing-tchaj zemřel.

Jing-cung vládl ještě sedm let let, než zemřel roku 1464, v šestatřiceti letech.

Obsah

Dětství, nástup na trůn [editovat]

Císař Jing-cung byl šestý panovník čínské říše Ming. Jeho vlastní jméno bylo Ču Čchi-čen, Jing-cung je jeho chrámové jméno, udělené mu posmrtně.

Ču Čchi-čen se narodil 29. listopadu 1427. Byl starším ze dvou synů mingského císaře Süan-teho. Jeho matkou byla jedna z císařových vedlejších manželek, paní Sun. Už 20. února 1428 byl jmenován korunním princem. V březnu téhož roku Süan-te paní Sun povýšil na císařovnu. Otec měl ze synova narození velkou radost, oblíbil si ho a zahrnoval láskou. Roku 1433 přikázal sestavit oddíl fyzicky zdatných 11-12letých mladíků, během šesti měsíců ministrstvo války sestavilo jednotku z 7112 chlapců, kterou princ dostal k dispozici jako její velitel. Začal se též učit čtení a psaní, jeho prvním učitelem byl nejspíše eunuch a bývalý pedagog Wang Čen.[1]

Císař Süan-te zemřel 31. ledna 1435[2] po krátké, ani ne dvouměsíční, nemoci.[3] Ču Čchi-čen byl při smrti otce ještě malý, sedmiletý, proto se objevil návrh dosadit na trůn dospělého Ču Čan-šana (1406–1478), knížete ze Siang, mladšího bratra Süan-teho. Podle čínského historika druhé poloviny 17. století Mao Čchi-linga Ču Čan-šana prosazovala velká císařovna vdova Čang, matka Ču Čan-šana a Süan-teho.[1] Rychlá protiakce císařovny vdovy Sun zmařila povýšení Ču Čan-šana a vyústila v nastolení Ču Čchi-čena. Paní Čang si však udržela rozhodující roli v čele vlády.[4]

Naproti tomu editoři oficiálních dějin – Ming-š' (dokončených roku 1739) císařovnu vdovu Čang zobrazili jako zastánkyni práv jejího vnuka. Podle oficiální verze k sobě povolala všechny tři velké sekretáře  – Jang Š'-čchiho, Jang Žunga a Jang Pchua – a zdůraznila, že její vnuk Ču Čchi-čen je nyní císařem.[1] Nato sekretáři vyjádřili svou věrnost malému princi, následováni celým dvorem.[5]

Po jmenování Ču Čchi-čena (jako císař je znám pod svým chrámovým jménem Jing-cung) císařem byla od čínského nového roku (tedy od 18. ledna 1436) vyhlášena nová panovnická éra „Správné vlády“, Čeng-tchung.

Vláda císařovny vdovy Čang [editovat]

Nástup Jing-cunga na trůn byl v souladu s pravidly – byl nejstarším synem zemřelého císaře a oficiálně jmenovaný korunní princ. Ale zákony zakladatele dynastie a říše Chung-wua zakotvily systém vlády založený na silném a iniciativním panovníkovi, který měl rozhodovat sám podle rad ministrů.[6] Neexistovala žádná ustanovení ani precedenty, co dělat v případě dětského vládce.[3][5] Nejvíce respektovanou a nejvýše postavenou osobou u dvora byla velká císařovna vdova Čang.[6] Fakticky, byť ne formálně, se stala regentkou.[3][5][6] Císařovna vdova Sun byla také občas konzultována, nicméně měla nižší status než její tchyně.[3]

Paní Čang stanula v čele rady tří velkých sekretářů a tří eunuchů. Sekretáři byli „tři Jangové“ – Jang Š'-čchi, Jang Žung a Jang Pchu, poslední byl velkým sekretářem od roku 1424, první dva už od roku 1402. Byli velmi zkušení, vysoce kompetentní, mocní a respektovaní.[7] Trojice eunuchů – Wang Ťin, Fan Chung a Ťin Jing  – stála v čele Ředitelství obřadů, nejvlivnějšího úřadu císařského paláce. Všichni zastávali svá postavení už za předešlého císaře.[7] Mezi velkými sekretáři a vedoucími eunuchy zaujala císařovna vdova roli arbitra.[7][5] Nelegální vyřazení císaře z rozhodování ospravedlnil úspěch vlády zkušených státníků (především  tří Jangů), na politickou stabilitu těchto let se pozdější generace ohlížely jako na zlatý věk.[4]

Učitelem, vychovatelem a důvěrníkem císaře byl eunuch Wang Čen.[3] Wang Čen pocházel ze severočínské provincie Šan-si (stejně jako paní Čang) a jako třicátník byl výrazně mladší než ostatní členové císařské rady.[7] Brzy vyšlo najevo, že mu císař bezmezně důvěřuje, jeho moc rostla na úkor ostatních hodnostářů a sekretáři museli počítat s jeho míněním.[5] Paní Čang považovala vliv Wang Čena na císaře za nebezpečný, omezovala ho[3] a roku 1437 Wangovi nařídila spáchat sebevraždu. Císař s podporou některých úředníků splnění příkazu zabránil.[8]

Politická situace se začala měnit začátkem 40. let. Roku 1440 zemřel Jang Žung, v děvětašedesáti letech. Dne 8. června 1442 se císař oženil s paní Čchien,[8] a od 18. listopadu 1442 začal přebírat vládu do svých rukou. O dva dny později císařovna vdova Čang zemřela.[8][9]

Vláda Wang Čena [editovat]

Wang Čen měl nyní volnost.[9] Nebyl bez talentu, přímý, pozorný, charismatický, ale časem namyšlený.[10] Jeho moc byla založena v prvé řadě na osobním vlivu na císaře, který svého učitele nade vše ctil. Wang Čen byl i obratný politik.[8] Získal si spojence – Sü Siho, později povýšeného na ministra války,[11] velitele císařské gardy Ma Šuna i jeho zástupce a synovce Wang Šana,[10] viceministra veřejných prací Wang Joua,[10][11] později i ministra války Wang Ťiho (který dříve organizoval „dětskou armádu“ mladého císaře).[10][11] S kontrolou nad císařskou gardou, kterou neváhal používat proti svým oponentům[9] a jejíž součástí byla i zpravodajská služba, a vlivem mezi ministry Wang Čen snadno získal převahu. Zatímco za života paní Čang se držel zpátky, po její smrti začal vytlačovat velké sekretáře, nyní sedmdesátníky, z aktivní politiky.[10] Jang Š’-čchi zemřel roku 1444, o dva roky později i Jang Pchu.[7] Poté byl mezi velkými sekretáři silným mužem pouze Cchao Naj. Jeho kolega Ma Jü zůstal jen u rutinní práce a noví sekretáři jmenovaní koncem 40. let (Kao Ku, Čchen Sün a Miao Čung) nevybočovali z průměru a větší politický vliv neměli.[10]

V éře Čeng-tchung získal definitivní podobu systém provinčních koordinátorů sün-fu, řídících „tři provinční úřady“ (civilní, vojenský a kontrolní).[12] Fungovali ve všech provinciích kromě Fu-ťienu a šesti z devíti pohraničních velitelství na severní hranici.[13] Bezprostředním důsledkem zavedení koordinátorů sün-fu byl přesun velení nad vojsky v provinciích do civilních rukou,[13] patrně jako důsledek úpadku kvality dědičného důstojnictva.[5]

Za panování Jing-cunga bylo dokončeno znovuvydání souborů děl buddhistických a taoistických klasiků. A sice roku 1440 buddhistické kolekce Ta-cang-ťing (大藏經) sestávající z 6361 tüanů („svazků“) v 636 knihách. Císař ke kolekci napsal předmluvu. Taoistická sbírka Čen-tchung tao-cang (正統道藏) byla vydána roku 1445 v 481 knihách o 5305 tüanech. Roku 1443 vyšlo i dílo o morálních vzorech Wu-lun šu (五倫書, O pěti vztazích) o 62 tüanech.[14] Roku 1443 císař napsal předmluvu k novému vydání sungského díla o akupunktuře Tchung-žen šu-süe čen-ťiou tchu-ťing (铜人腧穴针灸图经) ve 3 tüanech. Práce obsahovala text a ilustrace vyryté do kamene a bronzovou sochu s 360 akupunkturními body. Ilustrace a socha, původně vytvořené za dynastie Sung, byly erodované a zašlé, proto bylo zhotoveno obojí nově.[15]

Císař se o umění patrně nijak zvlášť nezajímal. Jeho zákaz prodeje modrobílého porcelánu roku 1439 byl motivován ochranou státního monopolu. V lednu 1448 byl příkaz opakován a zpřísněn, císař tehdy zakázal komukoliv v Žao-čou (kde leží Ťing-te-čen, slavný svým porcelánem) vyrábět pro soukromý prodej kromě modrobílého i porcelán jiných barev (žlutý, purpurový, červený, zelený, tmavomodrý i světlemodrý). Zákazy byly patrně jednou z příčin vzácnosti porcelánu ér Čeng-tchung, Ťing-tchaj a Tchien-šun (tj. období 1436–1464).[14]

Hospodářství a finance [editovat]

Hospodářský pokles [editovat]

Od poloviny 30. let 15. století začalo na severní polokouli šedesátileté chladné období, zhoršené občasnými záplavami a suchem, které přineslo neúrody, následované hladomory a epidemiemi.[16] Také Čínu v druhé polovině třicátých let a v letech čtyřicátých postihla vlna přírodních katastrof. Záplavy střídalo sucho, epidemie a hladomory.[17] Vláda se snažila obětem pomáhat a odpouštěla daně ve velkých objemech, zejména za života císařovny vdovy Čang, vždy projevující starost o strádající lid.[17]

Roku 1448 Žlutá řeka protrhla hráze a vody si našly cestu do moře v dnešním severním Ťiang-su, následující rok při dalším protržení hrází se část toku Žluté řeky vlila do řeky Kuo a pak Chuaj-che a vyústila do moře v jižním Ťiang-su.[18] Záplavy pokračovaly i v 50. letech. Změny toku Žluté řeky ohrožovaly i zásobování Pekingu.[18]

Rostla nespokojenost obyvatelstva. Jejím zdrojem byl systém povinných prací, místy neúnosně zatěžující poddané. Ti se službám vyhýbali, roku 1438 například několik tisíc řemeslníků.[19] Rolníci opouštěli půdu, až v některých okresech zůstala jen polovina obyvatelstva, množili se bandité a tuláci.[19]

Hospodářský pokles pokles v Číně od začátku 40. let do poloviny 60. let 15. století vedl k omezení produkce porcelánu, zejména exportního.[16] Na výše zmíněné ekonomické problémy, ke kterým přistoupily ještě boje na jihozápadě ve 30. a 40. letech a s nimi spojený pokles těžby v tomto na rudy bohatém kraji, reagovali „tři Jangové“ snížením státních výdajů. Zrušili zámořské expedice a omezili oficiální zahraniční obchod.[20] Úsporná opatření přijímali tím snáze, čím více zasáhla ekonomické základy moci eunuchů z císařského paláce, konkurenční skupiny v mocenském boji.[20] Právě eunuchové se podíleli na námořních expedicích a byli zainteresování v těžbě stříbra, také v polovině 30. let omezované.[21]

Peníze – uznání stříbra [editovat]

Zachované smlouvy o prodeji pozemků uzavřených v Chuej-čou z let 1368-1644 dokládají komplikované hledání nejlepší měny v raně mingském období. Do roku 1375 byly ceny určovány ve stříbře, poté do roku 1425 převážně ve státovkách pao-čchao, v letech 1396-1436 byla cena stanovena občas i v zrnu, v éře Süan-te (1426–1435) převažovalo určení ceny v látkách. Poté definitivně zvítězilo stříbro, ve všech pozemkových smlouvách z let 1456-1644 byla cena stanovena v něm.[22]

Koncem éry Süan-te vláda uznala neúspěch v prosazování státovek pao-čchao jako hlavního platidla a začala tolerovat stříbro. Roku 1433 guvernér Nan č’-li Čou Šen zavedl placení pozemkové daně v nejvíce zatížených prefekturách Ťiang-nanu ve stříbře místo v rýži. Od roku 1436 byli v Pekingu důstojníci placeni ve stříbře. Téhož roku byla pozemková daň Pej č’-li, Če-ťiangu, Ťiang-si a Chu-kuangu také převedena na stříbro; přechod byl doprovázen snížením daně.[23] Podle historika Ray Huanga šlo o ústupek jižním pozemkovým vlastníkům a obrat od Chung-wuovy politiky potlačování vlivu bohatých statkářů.[24] Jiný historik Richard Von Glahn se přiklání k mínění, že šlo o pokus vytáhnout stříbro boháčů z jejich pokladnic.[23] Současně vláda omezila těžbu stříbra na minimum.[20]

Poté co ve vládě převážil vliv Wang Čena, eunuchové prosadili znovuotevření stříbrných dolů pod jejich dohledem.[16] Avšak nízká produktivita těžby v kombinaci s vysokými požadavky dozorujících eunuchů vedla k sérii hornických povstání ve Fu-ťienu, Če-ťiangu a Ťiang-si.[16] Po zajetí císaře Jing-cunga ve válce s Mongoly roku 1449 nová vláda těžbu opět omezila, po návratu Jing-cunga k moci roku 1457 přišlo opět uvolnění restrikcí, nicméně výnosy z těžby zůstaly nízké.[16]

Poté co vláda připustila platby ve stříbře, státovky rychle ztratily veškerou přitažlivost, k velkému zklamání státníků.[22] Od 30. let 15. století prakticky vymizely z užívání, stát jimi v omezené míře vyplácel zaměstnance, a stahoval je zpět jako povinné platidlo obchodních poplatků.[25] Nicméně tyto malé objemy transakcí byly relativně izolované od ekonomiky země.[25] Stříbro však nepostačovalo potřebám trhu, používalo se ve velkých platbách a placení daní, ale pro drobné platby ve městech měly neochvějnou pozici měďáky.[25]

Uzavření státních mincoven [editovat]

Roku 1436 ministr daní neúspěšně navrhl vykoupení starých státovek a jejich nahrazení novými krytými stříbrem.[26] Současně (kolem poloviny 30. let) vláda začala tolerovat užití mincí v obchodě, i když jejich zákaz patrně nebyl důsledně vynucován ani dříve. Oficiálně bylo užívání mincí povoleno až roku 1436, jako odpověď na petici prefekta z Kuang-si.[26]

Problémy s dostupností měděných mincí ve východní a jihovýchodní Asii vyvolané čínským hospodářským poklesem nezůstaly ojedinělé. Ve 40. a 50. letech 15. století pokles těžby drahých kovů v Evropě vyvolal nedostatek měny, který se záhy přelil do severní Afriky a na Blízký východ. Potíže pocítila i Indie a staly se tak globálními. Situace se zlepšila až v v polovině 60. let po technologických inovacích umožňujících znovuotevření evropských dolů.[27]

S uzavřením mincoven (roku 1433[16] či 1436[28]) se postupem doby prohluboval nedostatek mincí.[pozn. 1] Na poptávku po mincích reagovali podnikatelé jejich soukromou ilegálními výrobou. Nespokojení úředníci v Pekingu je nebyli schopni potlačit, obnovit státní výrobu mincí se však neodhodlali.[25]

Ve velkých městech severu, zejména Pekingu, mince převládaly v obchodu po celé 15. století, což dávalo příležitost úředníkům žehrat na ně jako na příčinu selhání státovek.[29] Roku 1447 bylo tažení proti mincím náhle obnoveno, v reakci na výzvu guvernéra Pej č’-li, který přisoudil selhání státovek výlučnému užití mincí v obchodu Pekingu a měst na Velkém kanále.[29] Přes opačné snahy jeho nástupce ministerstvo daní udrželo zákaz mincí až do roku 1453.[29] Od poloviny 50. let 15. století začaly soukromé mince z Ťiang-nanu vytlačovat Jung-leho mince z pekingských trhů.[29] Občas se objevující návrhy bojovat se soukromou mincí otevřením státních mincoven byly odmítnuty, sítě ilegálních mincoven proto prosperovaly.[29] Soukromé mince byly horší kvality, s příměsí cínu nebo železa, nicméně vzácnost starých mincí nedávala obchodníkům na výběr a používali je, byť je brali za polovinu až třetinu nominální hodnoty. Někteří však nebrali žádné mingské mince, jiní se omezili na stříbro.[30] Nedostatek měny vedl v částech Jün-nanu, Kuej-čou, S'-čchuanu, Ťiang-si, Chu-kuangu, Šen-si a Šan-si k návratu k barterovému obchodu.[16]

Mingské soukromé ražby prostřednictvím obchodních vazeb odplývaly i do zahraničí.[31] Paradoxně, zde byly přijímány jako platidlo i oficiálně, přestože v Číně je vláda zatvrzele odmítala uznat.[29] Uzavření mincoven vyvolalo problémy od Japonska po Jávu.[16] Zejména Japonsko, které nerazilo mince od 10. století, bylo na jejich dovozu z Číny závislé.[32] Přerušení dodávek v první třetině 15. století bolestně ovlivnilo japonskou ekonomiku a mělo i politické následky, rozpad Japonska na soupeřící panství v období Sengoku.[32]

Boje na jihu [editovat]

Válka na jihozápadě [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Lučchuan-pchingmienské války.

Na jihozápadních hranicích říše Ming v první čtvrtině 15. století zesílil jeden ze šanských států – Lu-čchuan,[9][33] kterému od roku 1413 vládl ambiciózní S' Jen-fa. Od roku 1436 začal ohrožovat i mingské pozice v oblasti. Vojenský velitel Jün-nanu Mu Šeng dostal roku 1438[34] rozkaz zaútočit na něj s armádou odvedenců z Kuej-čou a Chu-kuangu. Mingská armáda nepřítele zprvu porážela, ale pak se projevily problémy se zásobováním a navíc čínští vojáci jen těžce snášeli nezvyklé subtropické klima.[35] Oslabená mingská armáda utrpěla roku 1440 těžkou porážku.[33][9]

Wang Čen považoval daňovou politiku císařovny vdovy Čang za příliš shovívavou a ve válce viděl příležitost ke zvýšení státních příjmů. Prosadil proto nové tažení.[9] Do Jün-nanu byly vyslány posily ze S’-čchuanu, Kuej-čou a Chu-kuangu a začátkem roku 1441 byl celkovým velením pověřen ministr vojenství Wang Ťi.[33] Wang Ťi byl zkušený civilní úředník, od roku 1435 zastával úřad ministra vojenství. V lučchuan-pchingmienských válkách velel druhému až čtvrtému tažení v letech 1441–1449. Bylo to poprvé v historii říše Ming, kdy se dostalo vrchní velení vojsk civilistovi.[5] Pod jeho vedením padesátitisícová[9] mingská armáda porazila Šany. S’ Jen-fa padl do zajetí barmského státu a mingského spojence Avy. Území Lu-čchuanu Číňané rozdělili a předali jiným šanským státům.[33] Wang Ťi byl za odměnu povýšen na hraběte z Ťing-jüan, jeho zástupce Sü Si ho vystřídal na ministerstvu vojenství. Kritika, že zdroje potřebné na severu jsou odčerpávány na jihu, byla potlačena.[9]

Válka pokračovala v letech 1443–1444 a 1445, kdy mingské oddíly neúspěšně bojovaly s Avou. Další tažení proběhlo v letech 1448–1449. Tehdy Číňané společně s Avou porazili S’ Ťi-faa (syna S’ Jen-faa) sídlícího v Mong Jangu západně od řeky Iravadi.[33] Vítězství oslavil Jing-cung v březnu 1449.[5]

Války natrvalo upevnily mingskou moc v Jün-nanu, byť za cenu značných nákladů. Místní vládci uznávali mingskou svrchovanost a posílali do Pekingu tribut až do 16. století.[33] Vnitropoliticky byly úspěchem Wang Čena, posílily jeho prestiž a reputaci státníka, i když finanční rezervy a zkušení generálové poté chyběli na severní hranici.[36]

Povstání na jihovýchodě [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Povstání Teng Mao-čchiho.

Na růst poptávky po stříbře vyvolaný zavedením plateb některých daní ve stříbru roku 1436 vláda o dva roky později reagovala uzavřením stříbrných dolů a zákazem drobné těžby stříbra na pomezí Če-ťiangu a Fu-ťienu. V přelidněném regionu s množstvím nezaměstnaných bylo legálních možností obživy pomálu a tak těžba stříbra pokračovala ilegálně.[37] Roku 1447 se vůdce jedné skupiny horníků ilegálně těžících stříbro v horách mezi Če-ťiangem a Fu-ťienem otevřeně vzbouřil a začal shromažďovat stoupence a organizovat armádu.[18]

O něco později se ve vnitrozemí Fu-ťienu představitelé místní samosprávy,[38] bratři Teng Mao-čchi a Teng Mao-pa,[38][39] postavili proti vykořisťování nájemců.[18] Nájemci na statkářích požadovali zrušení plateb nad rámec nájemních smluv.[40] V březnu 1448[18] se bratři Tengové vzbouřili a začali dobývat jeden okres za druhým.[41] Vláda se snažila situaci uklidnit, odpustila nezaplacené daně a udělila tříletou výjimku z povinných prací. Radikálnější část rebelů se však nevzdala a jejich síla dosáhla několika set tisíc mužů.[41] Místní domobrana se s nimi nebyla schopna vypořádat[39] a tak vláda v září 1448 vyslala do na jihovýchod padesátitisícovou armádu.[39]

Vojáci koncem roku 1448 na pomezí Fu-ťienu a Ťiang-su porazili povstalé horníky, v únoru 1449 zajali bratry Tengy a v květnu 1449 porazili hlavní síly jejich nástupce.[42] Hornickou vzpouru zlikvidovali do srpna 1449.[39] Rozptýlené zbytky fuťienských rebelů byly rozprášeny do roku 1452.[42] Podle japonského historika Tanaky Masajošiho byla vzpoura bratří Tengů první čínské rolnické povstání namířené proti třídním vztahům na vesnici.[43]

Úspěchy na jihovýchodě a jihozápadě patrně vedly císaře k přeceňování síly mingských vojsk a ochotě se osobně postavit do čela armády.[5][44]

Problémy na severu [editovat]

Vztahy s Mongoly [editovat]

Mongolové byli rozděleni mezi Urianchajce na jihovýchodě, východní Mongoly (či Tatary) na východě a Ojraty na západě.[36] Poté, co vůdce východních Mongolů Arughtaj padl roku 1434 v bitvě s Ojraty,[45] získali Ojraté mocenskou převahu v Mongolsku a jejich náčelník Toghon oženil svou dceru s mladým chánem (východních) Mongolů Toghto Bukhou.[pozn. 2] Po Toghonově smrti 1440 zdědil jeho syn Esen titul tajši a vládu nad Mongolskem,[46] Esen byl ambicióznější, v letech 1443 a 1445 zaútočil na Chami, významné město na cestě z Číny do střední Asie nedaleko čínských hranic, a roku 1448 si ho podřídil. Pokoušel se také přetáhnout na svou stranu mongolské oddíly mingské armády v západním Kan-su. Na východě jeho moc dosahovala až k hranicím Koreje.[45] V Pekingu sjednocení Mongolska oponenti Wang Čena vnímali jako hrozbu.[47]

Mongolové měli ve vztahu s Čínou zájem hlavně na svobodném obchodu – na výměně koní za čaj, hedvábí a luxusní zboží.[45] Ti Mongolové, kteří žili podél hranic a pokoušeli se uživit zemědělstvím žádali mingské úřady o podporu.[48] Mingská vláda ovšem výměnu čaje za koně rozvinula ne na hranicích s Mongoly, ale v Kan-su s kmeny v dnešním Čching-chaji, kde každé tři roky směnila milión ťinů (258 tun) čaje za 14 tisíc koní.[48] Obchod s Mongoly mingské úřady omezovaly a regulovaly. Byl ziskový a kontroloval ho Wang Čen prostřednictvím sítě eunuchů-pověřenců v pohraničních městech.[44]

S postupujícím růstem moci Esena rostla i jeho potřeba zboží, až Číňané začali protestovat proti příliš velkému počtu přicházejících Mongolů.[44] Do Ta-tchungu, hlavního obchodního střediska, přicházelo koncem 40. let až dva tisíce Mongolů ročně. Tak velké skupiny ozbrojených jezdců už představovaly bezpečnostní problém.[45] Nevraživost a obavy mingských úřadů rostly[pozn. 3] a tak roku 1449 Mongolové dostali jen pětinu požadovaného zboží. Rozhodli se vzít si ho silou. Bezprostřední záminkou k válce bylo domítnutí Esenovy žádosti o císařskou princeznu pro jeho syna.[44]

Obrana severovýchodu [editovat]

Stav obrany severních hranic se po Jung-leho smrti postupně zhoršoval,[49] Klesala kvalita výcviku i výzbroje a výstroje.[50] Vojáci pekingské posádky byli využíváni při výstavbě vládních i soukromých budov.[47]

Velká zeď tehdy ještě nestála, hranici střežily pouze hlídkové prapory. Podle plánů měly zadržet nepřítele na hranicích, dokud nedorazí hlavní síly.[51] Ty byly umístěné ve třech opevněných městech – Süan-fu, Ta-tchungu a Pekingu. V každém bylo umístěno několik desítek tisíc mužů; nejvíce, 160 tisíc, v Pekingu. Zálohy sestávaly z posádek rozptýlených v severovýchodní Číně (v Pej č'-li, Šan-tungu a Che-nanu). Ale protože Süan-fu bylo jen 100 mil od Pekingu, obranný systém neměl hloubku[51] a předpokládal rychlou a rozhodnou reakci na útok.[52]

Tchumuská krize [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Tchumuská krize.

V létě 1449 se na severní hranici šířil neklid. Dne 20. července přišla zpráva o mongolském nájezdu v čele s Esenem. Císař rozkázal čtyřem generálům a 45 tisícům vojáků pekingské posádky postoupit do Ta-tchungu a Süan-fu a strážit hranici.[5] Dne 30. července došla do Pekingu zpráva, že Mongolové zaútočili na Ta-tchung v rámci rozsáhlé invaze.[53] Jing-cung bez konzultací s vládou 1. srpna přikázal zmobilizovat pekingskou posádku a rozhodl se, že osobně povede tažení proti Mongolům. Proti Jing-cungově účasti na výpravě zprvu protestovali ministr vojenství Kchuang Jie a jeho zástupce Jü Čchien,[53] poté jménem řady znepokojených úředníků i ministr státní správy Wang Č'.[54] Účast císaře považovali za nepřijatelně riskantní dobrodružství. Jing-cung se však opíral o precedenty – všichni dosavadní mingští panovníci, kromě Ťien-wena, osobně vedli armády do boje.[53] Dne 3. srpna pověřil svého mladšího bratra Ču Čchi-jüa prozatímní správou Pekingu.[5]

Císař vyrazil z Pekingu 4. srpna a do Süan-fu přibyl po sedmi dnech, zdržen bouří.[55] Na tažení císaře doprovázelo na 20 zkušených generálů, vesměs držitelů šlechtických titulů, a stejný počet vysoce postavených úředníků, doprovázených stovkami níže postavených hodnostářů. Počet zmobilizovaných vojáků není znám, obvykle je uváděno půl miliónu,[5] což je ale přehnaný odhad jednoho soudobého zdroje, skutečný počet byl výrazně nižší.[54] I za optimálních podmínek by bylo obtížné armádu zásobovat, jednotky však byly narychlo shromážděné, špatně připravené a nekompetentně vedené.[5] Mnozí z císařova okolí ho prosili, aby se vrátil, ale Wang Čen radil pokračovat. Ta-tchungu císař dosáhl 18. srpna. Na cestě zemřelo více vojáků hlady než v důsledku bojů. O dva dny později Jing-cung vydal příkaz k návratu. V Süan-fu se 30. srpna dozvěděl, že zadní voj byl poražen a pomocný oddíl 40 tisíc mužů zcela zničen. Další večer se utábořil v poštovní stanici Tchu-mu, bez zdroje vody.[55]

Ráno 1. září Mongolové zaútočili a mingskou armádu rozdrtili. Hladoví a žíznící mingští vojáci prakticky nekladli odpor. Zachránilo se jen pár hodnostářů, zahynul Wang Čen, dva vévodové, dva markýzi, pět hrabat, několik generálů a stovky úředníků. Později po znovuobsazení oblasti v ní mingské oddíly posbíraly desítky tisíc střelných zbraní a zbrojí a mnoho dalšího vybavení. Mongolové překvapení vlastním úspěchem se vrátili do vlasti se zajatým císařem. Mingská vláda obnovila hranici, ale nepodnikla žádnou útočnou akci.[55]

V zajetí a pekingské izolaci [editovat]

Poté, co zpráva o zajetí císaře dospěla do Pekingu, Jing-cungova matka, císařovna vdova Sun, přikázala prohlásit císařova dvouletého syna Ču Ťien-šena korunním princem[pozn. 4] a tím, že císařův bratr Ču Čchi-jü bude spravovat zemi. Úředníci požadovali potrestání stoupenců Wang Čena, podle nich zodpovědného za katastrofu. Ču Čchi-jü je odmítl, načež v hněvu dva Wangovy spojence ubili holemi k smrti. Na naléhání Jü Čchiena Ču Čchi-jü souhlasil s konfiskací Wang Čenova jmění a popravou příbuzných. Jü Čchien se stal ministrem války a stabilizoval situaci, když zorganizoval obranu Pekingu pomocí nové armády. Dne 17. září Ču Čchi-jü nastoupil na trůn jako císař Ťing-tchaj. Zajatého bratra prohlásil bývalým císařem (太上皇帝, tchaj-šang chuang-ti, doslova „nejvyšší císař“).[55]

Nový Ťing-tchajův režim se snažil zdiskreditovat selhavšího bývalého vládce. Pohraniční velitelé byli upozorněni, že s ním nemají navazovat kontakt. Esen nabídl jeho propuštění a vyslal do Číny dvě delegace dohodnout okolnosti excísařova návratu, ale podařilo se mu Jing-cunga vrátit až v září 1450.[55] V zajetí císař zůstal dvanáct a půl měsíce. Ojraté se k němu chovali korektně a do Číny se vrátil jako jejich přítel.[55]

Vláda úředníkům zakázala Jing-cunga uvítat, 20. září ho bratr-císař přivítal u brány Zakázaného města a přidělil mu k ubytování palác Nan-čcheng na jihovýchodě Zakázaného města. Zde Jing-cung strávil následujících šest a půl roku, prakticky jako vězeň.[55] Žily tam s ním jeho manželky; narodili se mu tehdy tři synové (pátý až sedmý). Zásobování však bylo ubohé. Každoročně o Jing-cungových narozeninách úředníci žádali o povolení pogratulovat mu, vláda vždy odmítla.[56]

Náhle v noci 11. února 1457 ticho Nan-čchengu přerušili vojáci, kteří vyrazili bránu, vtrhli do budovy, oznámili excísaři, že je opět císařem a přivedli ho do trůnního sálu. Puč připravila malá skupinka v čele s eunuchem-generálem Cchao Ťi-siangem a generály Š' Chengem, Čang Jüem a stratégem Sü Jou-čenem. Vpád do Nan-čchengu provedlo 400 mužů, vesměs Mongolů a později se zapojilo celkem 2800 mužů, přičemž jedna polovina provázela císaře a druhá obsadila strategická místa Pekingu. S Jing-cungem se spiklenci spojili dva dny předem, podle jiné verze byl převrat pro něj překvapením.[56]

Druhá vláda [editovat]

Organizátory puče císař vyznamenal a povýšil. Jakmile si upevnil pozici v čele vlády, postupně je jednoho po druhém odstavil. A sice Sü Jou-čena v srpnu 1457, Š’ Cheng zemřel ve vězení v únoru 1460, Cchao Ťi-siang byl i s rodinou popraven pro zradu v srpnu 1461. Navíc císař potrestal řadu mužů, které podezíral z neloajality, přičemž mnozí byli popraveni nevinně, například Jü Čchien. Také císařův bratr byl nejspíše zaškrcen a jeho památka haněna. Naopak Wang Čenovi se dostalo oficiálního pohřbu, sochy v klášteře Č’-chua s’ a posmrtného jména Ťing-čung (旌忠, doslova: „Vyznamenán za věrnost“).[56] Kvůli čistkám byl první rok opětné vlády Jing-cunga velmi nepopulární. Císař se proto pokusil vylepšit svůj obraz.[56] Za velké sekretáře se všeobecným souhlasem vybral Süe Süana a Li Siena.[14] Po čistkách prvního roku bylo už složení vlády stabilní; ministři a velcí sekretáři zůstávali v úřadě do smrti nebo odchodu na odpočinek.

Jing-cung se aktivně věnoval vládě, vstával brzy a denně se věnoval státním záležitostem a vyřizování korespondence. Byl soucitný, před smrtí přikázal zrušení zvyku sebevražd konkubín po smrti jejich muže. Také (roku 1457) dal svobodu Ču Wen-kuejovi, synu císaře Ťien-wena vězněnému v Nankingu od roku 1402.[14]

Pohraniční obchod na severu a severozápadě, který byl roku 1449 zastaven byl po roce 1457 obnoven. Mezitím Mingové získávali koně z Koreje, Japonska a Rjúkjú.[49]

Po dvou letech vlády nastala na podzim 1461 další krize. Generál Cchao Čchin v čele jím vedených mongolských oddílů povstal ze strachu z potrestání za podporu svrženého císaře.[57] Bezprostředním důvodem k vyhrocení situace byla smrt příslušníka císařské gardy vyšetřujícího Cchaovy ilegální obchodní transakce s Mongoly.[58] Povstalecké jednotky vedené Cchaem zapálily západní i východní bránu císařského města (brzy po začátku bojů je uhasil déšť) a zabily několik ministrů, než je vládní oddíly donutily se vzdát. Generál Cchao Čchin nakonec spáchal sebevraždu.[59]

V druhé vládě Jing-cunga v zákulisí propukaly ostré potyčky mezi rodáky ze severu a jihu Číny, v různé míře trvající od roku 1397 (kdy byli potrestáni zkoušející údajně preferující jižany). Roku 1448, kdy nebyl do akademie Chan-lin vybrán žádný jižan, bylo to připisováno proseverskému zaujetí Wang Čena. Za Ťing-tchaje v letech 1449–1457 udělali kariéru mnozí jižané (Šang Lu, Jü Čchien, Jie Šeng, Chan Jung). Po restauraci Jing-cung závisel na radách velkého sekretáře Li Siena, původem z Che-nanu, který byl považován za vůdce severní strany, což zvýhodňovalo seveřany při jmenováních.[14]

Jing-cung zemřel 23. února 1464.[1]

Císařovny, potomci [editovat]

Císař Jing-cung měl celou řadu manželek, titul císařovny nosila jediná z nich, posmrtně byla císařovnou vdovou jmenována další:

  • Císařovna Siao-čuang-žuej (孝莊睿皇后, Siao-čuang-žuej chuang-chou; † 1468), příjmením Čchien (錢), oženila se s Jing-cungem roku 1442. Po smrti Jing-cunga nosila titul císařovna vdova Cch'-i (慈懿皇太后).
  • Císařovna Siao-su (孝肅皇后, Siao-su chuang-chou; † 1504), příjmením Čou (周), dcera Čou Nenga (周能), jedna z císařových manželek (s titulem 貴妃, kuej-fej). Roku 1487 jmenována císařovnou vdovou Šeng-cch'-žen-šou (聖慈仁壽皇太后, Šeng-cch'-žen-šou chuang-tchaj-hou), vzápětí po nástupu nového císaře (Chung-č') jmenována velkou císařovnou vdovou (太皇太后, ta chuang-tchaj-hou). Matka císaře Čcheng-chua a princezny Čchung-čching.
Synové císaře Jing-cunga
Příjmení (titul) matky # Jméno Narození – úmrtí Posmrtné jméno Titul Udělení titulu
∞ Čou (císařovna Siao-su) 1. Ču Ťien-šen (朱祁鎮) 1447–1487 Čchun-ti korunní princ 1449 (do 1452), znovu 1457
Po smrti Jing-cunga roku 1464 vládl jako císař Čcheng-chua.
6. Ču Ťien-ce (朱見澤) 1455–1505 Ťien (簡) kníže z Čchung (崇王) 1457
∞ Wan (Ťing-čuang an-mu čchen-fej) 2. Ču Ťien-lin (朱見潾) 1448–1517 Čuang (莊) kníže z Žung (榮王)
kníže z Te (德王)		 1452
1457
3. Ču Ťien-š' (朱見湜) 1449–1451
7. Ču Ťien-ťün (朱見浚) 1456–1527 Ťien (簡) kníže z Ťi (吉王) 1466
8. Ču Ťien-č' (朱見治) 1458–1472 Mu (穆) kníže z Sin (忻王) 1466
∞ Wang (Tuan-ťing an-che chuej-fej) 4. Ču Ťien-čchun (朱見淳) 1450–1453 Tao (悼) kníže ze Sü (許王) 1452
∞ Kao (Čuang-ťing an-žung šu-fej) 5. Ču Ťien-šu (朱見澍) 1452–1472 Chuaj (懷) kníže ze Siou (秀王) 1457
∞ Wej (Kung-tuan čuang-chuej te-fej) 9. Ču Ťien-pchej (朱見沛) 1462–1505 Čuang (莊) kníže z Chuej (徽王) 1466
Dcery císaře Jing-cunga
Příjmení (titul) matky # Titul Narození – úmrtí Sňatek Manžel
∞ Čou (císařovna Siao-su) 1. princezna Čchung-čching (重慶公主) 1446–1499 1461 Čou Ťing (周景)
∞ Wang (Tuan-ťing an-che chuej-fej) 2. princezna Ťia-šan (嘉善公主)  ?–1499 1466 Wang Ceng (王增)
∞ Wan (Ťing-čuang an-mu čchen-fej) 3. princezna Čchun-an (淳安公主) 1466 Cchaj Čen (蔡震)
5. princezna Kuang-te (廣德公主)  ?–1484 1472 Fan Kchaj (樊凱)
∞ Jang (Čuang-si tuan-su an-fej) 4. princezna Čchung-te (崇德公主) 1489 Jang Wej (楊偉)
∞ Wej (Kung-tuan čuang-chuej te-fej) 6. princezna I-sing (宜興公主)  ?–1514 1473 Ma Čcheng (馬誠)
9. zemřela v dětství
∞ Kao (Čuang-ťing an-žung šu-fej) 7. princezna Lung-čching (隆慶公主) 1455–1479 1473 Jou Tchaj (遊泰)
8. princezna Ťia-siang (嘉祥公主)  ?–1483 1477 Chuang Jung (黃鏞)
∞ Fan (Kung-che an-ťing šun-fej) 10. zemřela v dětství

Odkazy [editovat]

Poznámky [editovat]

  1. ↑ Státní výroba mincí byla obnovena až roku 1503.[28]
  2. ↑ Toghton nebyl potomek Čingise, nemohl se proto stát chánem.[46]
  3. ↑ Jing-cung sám nebyl tolerantní k mongolské kultuře a zakázal nošení mongolského oděvu a používání mongolštiny v Pekingu.[14]
  4. ↑ V červnu 1452 byl novým následníkem jmenován syn Ťing-tchaje a nahradil tak Ču Ťien-šena.[56]

Reference [editovat]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zhengtong Emperor na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. [Dále jen Goodrich]. ISBN 0-231-03801-1 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). Heslo Chu Ch'i-chen, s. 289. (anglicky) 
  2. ↑ CHAN, Hok-Lam. The Chien-wen, Yung-lo, Hung-hsi, and Hsüan-te reigns. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Chan]. ISBN 0521243327. s. 182–304, na s. 303. (anglicky)
  3. ↑ a b c d e f MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts : Harvard University Press, 2003. 1136 s. [Dále jen Mote]. ISBN 0-674-01212-7. s. 626. (anglicky) 
  4. ↑ a b HEER, Ph. de. The Care-taker Emperor : Aspects of the Imperial Institution in Fifteenth-century China as Reflected in the Political History of the Reign of Chu Chʾi-yü. Leiden : Brill, 1986. 226 s. [Dále jen Heer]. ISBN 9004078983, 9789004078987. s. 10. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m Goodrich, s. 290.
  6. ↑ a b c TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. [dále jen Twitchett, Grimm]. ISBN 0521243327. s. 305–342, na s. 305. (anglicky)
  7. ↑ a b c d e Twitchett, Grimm, s. 306.
  8. ↑ a b c d Twitchett, Grimm, s. 307.
  9. ↑ a b c d e f g h Heer, s. 12.
  10. ↑ a b c d e f Twitchett, Grimm, s. 308.
  11. ↑ a b c Heer, s. 11.
  12. ↑ Chan, s. 292.
  13. ↑ a b DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. [Dále jen Dreyer]. ISBN 0-8047-1105-4. s. 231. (anglicky) 
  14. ↑ a b c d e f Goodrich, s. 293.
  15. ↑ Goodrich, s. 294.
  16. ↑ a b c d e f g h Atwell, s. 97.
  17. ↑ a b Twitchett, Grimm, s. 310–311.
  18. ↑ a b c d e Twitchett, Grimm, s. 312.
  19. ↑ a b Twitchett, Grimm, s. 309.
  20. ↑ a b c ATWELL, William S.. Time, Money, and the Weather: Ming China and the “Great Depression” of the Mid-Fifteenth Century. The Journal of Asian Studies. 2002, roč. 61, čís. 1, s. 90. [Dále jen Atwell]. ISSN 0021-9118. (anglicky) 
  21. ↑ Atwell, s. 91.
  22. ↑ a b Glahn, s. 78–79.
  23. ↑ a b Glahn, s. 75–76.
  24. ↑ VON GLAHN, Richard. Fountain of Fortune: money and monetary policy in China, 1000–1700. Berkeley, California : University of California Press, 1996. 338 s. [Dále jen Glahn]. ISBN 0-520-20408-5, 9780520204089. s. 75. (anglicky) 
  25. ↑ a b c d Glahn, s. 83.
  26. ↑ a b Glahn, s. 76.
  27. ↑ Atwell, str. 96.
  28. ↑ a b Glahn, s. 88.
  29. ↑ a b c d e f Glahn, s. 84.
  30. ↑ Glahn, s. 85.
  31. ↑ Glahn, s. 83–84.
  32. ↑ a b Glahn, s. 89.
  33. ↑ a b c d e f Twitchett, Grimm, s. 315.
  34. ↑ FERNQUEST, Jon. Crucible of War: Burma and the Ming in the Tai Frontier Zone (1382-1454). SOAS Bulletin of Burma Research. září 2006, roč. 4, čís. 2, s. 27–81, na s. 57. Dostupné online. ISSN 1479-8484. (anglicky) 
  35. ↑ Fernquest, s. 61.
  36. ↑ a b Twitchett, Grimm, s. 316.
  37. ↑ BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. s. 104.  
  38. ↑ a b Brook, s. 105.
  39. ↑ a b c d Twitchett, Grimm, s. 313.
  40. ↑ Brook, s. 106.
  41. ↑ a b Brook, s. 107.
  42. ↑ a b Twitchett, Grimm, s. 314.
  43. ↑ Brook, s. 108.
  44. ↑ a b c d Heer, s. 15.
  45. ↑ a b c d Twitchett, Grimm, s. 317.
  46. ↑ a b Heer, s. 13.
  47. ↑ a b Heer, s. 14.
  48. ↑ a b Twitchett, Grimm, s. 318.
  49. ↑ a b Twitchett, Grimm, s. 319.
  50. ↑ Twitchett, Grimm, s. 320.
  51. ↑ a b Twitchett, Grimm, s. 321.
  52. ↑ Twitchett, Grimm, s. 322.
  53. ↑ a b c Heer, s. 16.
  54. ↑ a b Heer, s. 17.
  55. ↑ a b c d e f g Goodrich, s. 291.
  56. ↑ a b c d e Goodrich, s. 292.
  57. ↑ ROBINSON, David M. Politics, Force and Ethnicity in Ming China: Mongols and the Abortive Coup of 1461. Harvard Journal of Asiatic Studies. červen 1999, roč. 59, čís. 1, s. 79–123, na s. 84–85. [dále jen Robinson]. (anglicky) 
  58. ↑ Robinson, str. 97.
  59. ↑ Robinson, str. 79 a 103–108.

Literatura [editovat]

  • ROBINSON, David M. Politics, Force and Ethnicity in Ming China: Mongols and the Abortive Coup of 1461. Harvard Journal of Asiatic Studies. červen 1999, roč. 59, čís. 1, s. 79–123.  
  • TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. s. 305–342. (anglicky)
Říše Ming
Mingští císaři
Témata

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jing-cung&oldid=10079534“