Li-ťia
Li-ťia (čínsky pchin-jinem lǐjiǎ, znaky 里甲) byl systém místní samosprávy zavedený v mingské Číně v 70. letech 14. století. Obyvatelstvo bylo rozděleno na ťia, skupiny deseti domácností, deset ťia a deset bohatších rodin tvořilo li. Li odváděly státu požadované zboží a služby. Během 15. století byla většina služeb a odvodů převedena na platby ve stříbře, vybírané jako přirážka k pozemkové dani.
Popis [editovat]
V systému li-ťia stodeset domácností tvořilo jedno li, li se dělilo na deset ťia po deseti domácnostech, zbylých deset rodin se po roce střídalo ve vedení li. Těchto deset rodin obvykle patřilo k nejbohatším domácnostem komunity.[1] Hlava deseti rodin se nazývala ťia-šou (甲首), hlavou celého li byl li-čang (里長).[2] Tyto funkce byly neplacené, ale spojené s finanční odpovědností.[3]
Každý rok byla jedna ťia povinna službami a dodávkami a pod vedením vůdce li je zajišťovala. Ostatních devět ťia pouze platilo daně. Po deseti letech proběhlo sčítání lidu zaznamenané ve Žlutých registrech, přerozdělení domácností do li a začal nový desetiletý cyklus.[1][4] Zodpovědnost za platbu neslo celé li kolektivně.[5]
Historie [editovat]
Systém byl roku 1371 zaveden v povodí Jang-c'-ťiang, k dalšímu sčítání obyvatel roku 1381 fungoval už v celé Číně.[6] Jelikož cílem sčítání lidu bylo přerozdělení povinností vůči státu, domácnosti měly silný zájem na neregistrování svých členů.[4] Oficiální počet obyvatel, a tedy i li, proto stagnoval navzdory silnému přírůstku obyvatelstva.
Základní daňovou jednotkou systému li-ťia byl ting, práceschopný muž.[7] Požadavky však byly vztaženy k domácnostem a zvyšovaly se s růstem počtu mužů a majetku domácnosti.[3] Domácnosti byly klasifikovány ve třech stupních podle počtu práceschopných mužů a majetku.[8] Zdanění tedy bylo progresivní (na rozdíl od „rovné“ pozemkové daně).[1]
Všechny řádné státní výdaje, kromě pozemkové daně, byly hrazeny povinnou ťia.[1] Ta dodávala úřadům vše nezbytné k jejich chodu – papír, palivo, svíčky, armádě vojenské vybavení jako zbraně, nebo uniformy, veškeré vybavení potřebné pro provoz císařského paláce. Pouze z těchto rekvizic mohli úředníci pohostit návštěvu nadřízených, udržovat úřední budovy, podpořit kandidáty zkoušek. Protože vyšší i nižší úředníci tvořili pouze kostru státní správy, obyvatelstvo dodávalo veškeré nekvalifikované a níže postavené síly jako strážné, personál skladišť, obsluhu zdymadel a kanálů, vládních stájí, výběrčí místních obchodních poplatků. Poštovní stanice podřízené ministerstvu vojenství obyvatelstvo opatřovalo vším potřebným – koňmi, vozy, loděmi, potravinami pro projíždějící osoby, udržovalo budovy.[9] Ovšem velké infrastrukturní projekty jako výstavba cest a hrází či kanálů, byly hrazeny rekvizicemi ad hoc.[1]
V tomto systému neexistoval rozpočet stanovený vládou pro úřady, všechny výdaje hradilo přímo obyvatelstvo. V prvních letech dynastie systém dobře fungoval, rekvizice pro relativně málo početnou správu nebyly přehnané a rozdělení domácností realistické. Do konce 15. století se situace změnila a postupně byla většina dávek a služeb převedena na platby stříbrem.[8]
Reference [editovat]
- ↑ a b c d e HUANG, Ray. The Ming fiscal administration. In TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W.. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge : Cambridge University Press, 1998. [dále jen Huang]. ISBN 0521243335. s. 134. (anglicky)
- ↑ LI, Kangying. The Ming Maritime Policy in Transition, 1367 to 1568. Wiesbaden : Otto Harrassowitz, 2010. ISBN 978-3-447-06172-8. S. 35. (anglicky)
- ↑ a b Huang, s. 135–136.
- ↑ a b DREYER, Edward L.. Early Ming China: a political history, 1355-1435. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. S. 126.
- ↑ Dreyer, s. 123.
- ↑ Dreyer, s. 125.
- ↑ Huang, s. 135.
- ↑ a b Huang, s. 136.
- ↑ Huang, s. 134–135.
