Lednice (zámek)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zámek Lednice
Zámek Lednice
Zámek Lednice
Základní informace
Země Česká republikaČesko Česká republika
Vystavěn 16. století, polovina 19. století
Architekt Jiří Wingelmüller, Josef Kornhäusel
Sloh původně renesanční, novogotický
Rod Lichtenštejnové
Zeměpisné souřadnice 48°48′5″ s. š., 16°48′20″ v. d.

Zámek Lednice se nachází v obci Lednice na pravém břehu Dyje, přibližně 12 km východně od Mikulova.

Zámek s rozlehlou zahradou patří mezi nejkrásnější komplexy v České republice. Lednické panství získali roku 1249 Lichtenštejnové a patřilo jim bezmála 700 let.

Dnešní podobu získal zámek při rozsáhlé rekonstrukci z poloviny 19. století v slohu imitujícím anglickou tudorovskou gotiku. Došlo tak k rekonstrukci původního renesančního zámku z 16. století, kolem něhož byla již tehdy rozsáhlá zahrada. Významnou úpravou prošel zámek koncem 17. století, kdy byl barokně upraven podle plánů významného italského architekta Domenica Martinelliho a Jana Bernarda Fischera z Erlachu. Zámecká budova je velmi bohatě novogoticky zdobená.

Stejně velkolepá je i výzdoba interiérů vyřezávanými kazetovými stropy, původním historickým nábytkem či pozoruhodným, šestatřicetistupňovým dřevěným schodištěm v knihovně, které vedlo do ložnice knížat a bylo vyrobeno bez použití jediného hřebíku. Ve většině společenských prostorů jsou postaveny mramorové krby. Z pravé strany k zámku přiléhá rozsáhlý skleník postavený v letech 1843 až 1845. V okolí zámku se rozkládá rozsáhlý zámecký park vybudovaný na počátku 19. století. V parku se nachází mnoho vzácných dřevin, rybníků a zajímavých staveb: Minaret z roku 1798, Janův hrad – pseudogotická napodobenina hradní zříceniny, nebo Lovecký zámeček.

Do komplexu patří i historický skleník, ve kterém se nachází i nejvzácnější česká skleníková rostlina – strom 300–500letého cykasu Encephalartos altensteinii. Rekonstrukce skleníku v 90. letech nicméně nebrala ohled na význam zdejších rostlin a došlo tak k nenávratnému poškození tohoto stromu.

Lednický zámek se řadí k nejvýznamnějším projevům vrcholného romantismu na území Česka a v prosinci 1996 byl zapsán v rámci celého Lednicko-valtického areálu do seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Barokní zámek Lednice v 18. století
Současný novogotický zámek z parku
Francouzský park lednického zámku

Obec Lednice se připomíná již v listině olomouckého biskupa Roberta z roku 1222. Tehdy patřila místním vladykům Adamarovi a Lipertovi z Lednice, kteří si zde zřejmě brzy poté vybudovali tvrz. Tvrz měla střežit významný přechod při řece Dyji na cestě spojující sever s jihem. Nedrželi ji ale dlouho, protože již v roce 1244 předal král Václav I. Lednici Sigfriedovi Waisemu (Sirotkovi). V roce 1322 postoupil Ortlín Sirotek tvrz s dvorem Janovi z Lichtenštejna. V držení Lichtenštejnů zůstala Lednice – s krátkou přestávkou v letech 15711576, až do roku 1945, zpočátku jako léno (13221582), později jako vlastnictví. Stala se střediskem lednického panství, které spolu s Valticemi a Břeclaví tvořilo komplex lichtenštejnských držav na jižní Moravě.

Po Janovi z Lichtenštejna zde vládl jeho syn Jan I. z Lichtenštejna, jenž byl nejvyšším hofmistrem rakouského vévody Albrechta III.

V 16. století vlastnil Lednici Kryštof z Lichtenštejna zvaný Rozmařilý, který chtěl panství roku 1571 prodat, ale jeho poddaní měli obavy z nové vrchnosti, proto se obrátili na císaře a ten prodej nepovolil. Císař potom sám Lednici držel až do roku 1575, kdy ji zpět získal Hartmann II. z Lichtenštejna. Za jeho panování prošla gotická tvrz první významnou přestavbou na zámek. V této době zřejmě vznikla velká zahrada kolem objektu.

Roku 1601 se Lednice stala rodovým majetkem Lichtenštejnů a jako nejstarší ji zdědil Karel I. z Lichtenštejna (15691627), zakladatel tzv. karolinské větve, který byl roku 1608 povýšen do knížecího stavu (za jeho oddanost, oblibu a finanční výpomoc pozdějšímu císaři Matyáši, mu byl udělen titul knížete, jehož směl od té doby užívat nejstarší člen rodu). To s sebou přineslo velký rozmach moci a majetku. Na Lednici se to odrazilo rozšířením zámku a dostavbou rozsáhlého komplexu hospodářských budov jakož i zvelebením parku. V roce 1614 získal Opavské vévodství.

Po bitvě na Bílé hoře se stal českým místokrálem a byla mu svěřena správa Čech s úkolem potrestat účastníky odboje, vojensky zemi okupovat a rekatolizovat. Jako místodržitel se stal faktickým pánem Čech a při výkonu své moci se značně obohatil nejen finančními transakcemi, ale i levným nákupem zkonfiskovaných panství, která připojil k lichtenštejnskému dominiu. To se již dříve rozšířilo jeho sňatkem s Annou Marií z Boskovic i sňatkem jeho bratra Maxmiliána s její sestrou Kateřinou o Boskovice, Černou Horu, Bučovice, Plumlov a Prostějov.

Po Karlově smrti roku 1627 majetek přešel na jeho syna Karla Eusebia z Lichtenštejna, jenž byl nezletilý, a tak za něj majetek spravoval jeho strýc Maxmilián. Karel Eusebius studoval práva v Bruselu a když se roku 1632 vrátil, převzal správu nad majetkem a usídlil se v blízkých Valticích a celý svůj život (zemřel 1684) věnoval rozsáhlým úpravám lednicko-valtického panství. V Lednici vyrostl rozsáhlý komplex zámku i hospodářských budov. Karel Eusebius se snažil povolat do Lednice významné umělce. Na zámku působil např. štukatér Bernard Bianchi, další se současně podíleli na budování lednického parku, v němž dvorní kameník Petr Materna zhotovil větší počet kašen a stavitel Petr Tencalla měl vypracovat návrhy na zřízení šesti dalších. V roce 1635 byla k výzdobě parku vystavěna osmiboká kašna s vodotryskem od Wolfa Grubera. Současně se Karel Eusebius postaral i o vybudování oranžérie, předchůdkyně dnešního proslulého lednického skleníku. Lednický zámek měl být honosným sídlem, které by zpříjemňovalo život šlechtické společnosti. Proslulý architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu se podílel na projektu zámecké jízdárny a stájí a snad také on a po něm od roku 1690 Domenico Martinelli podstatně zasáhli do charakteristických úprav stavby. Tak vznikl barokní zámek s jízdárnou i rozsáhlou zahradou.

Dalším majitelem se stal roku 1684 Karlův syn Jan Adam I. z Lichtenštejna, který Lednici vlastnil až do roku 1712, kdy rodová větev Karla I. (tzv. karolínská větev) vymřela. Za vlády Jana Adama Lednice prodělala rozsáhlou barokní přestavbou. Ta byla prováděna v poslední čtvrtině sedmnáctého století (do roku 1698) architekty takových jmen, jako Domenico Martinelli a Jan Bernard Fischer z Erlachu.

Lednice přešla do držení Antonína Floriána z Lichtenštejna, potomka knížete Gundakara (tzv. větev gundakarovská), který byl císařským vyslancem na papežském dvoře a nejvyšší hofmistr a ministerský předseda španělského krále. Ten nechal vybudovat skleník a lednicko-valtickou alej (1715), která spojila obě panská sídla, Lednici a Valtice.

Po Antonínu Floriánovi přešlo lednické panství roku 1721 na jeho syna Josefa Jana Adama a dále roku 1732 na jeho vnuka Jana Nepomuka Karla. Za jejich vlády došlo k některým změnám v duchu klasicismu. Starý gotický kostel byl zbořen a nahrazen novostavbou farního kostela sv. Jakuba. Z této doby je i čestný dvůr prostírající se mezi zámkem a barokní jízdárnou. V parku je zbudována řada romantických staveb jako je Hardtmuthův Minaret, umělá zřícenina Janova hradu z roku 1807, Apollónův chrám z roku 1817, Tři Grácie z roku 1825, Hraniční zámek z roku 1816 nebo Rybniční zámek z roku 1816.

Za vlády Josefa Jana Adama byl v letech 18051811 architektem Fantim a botanikem van der Schottem slohově přetvořen park; tehdy dokonce dochází k přeložení řečiště Dyje. V roce 1815 provedl architekt Josef Kornhäusel přestavbu zahradního křídla zámku v empírovém slohu. Zároveň vybudovali uprostřed lednicko-hlohoveckých rybníků lednicko-valtickou alej, která spojila obě panská sídla, Lednici a Valtice. V roce 1717 byl u zámecké rezidence zřízen nový, 180 m dlouhý rybník. Zámek rozšířil o druhé nádvoří tím, že přibyla dvě jižní křídla a na místě zbořeného kostela byl vystavěn farní kostel sv. Jakuba a proti němu obytné křídlo. Mezi zámkem a jízdárnou vznikl čestný dvůr, který se zachoval dodnes.

Potom na Lednici vládl Josef Václav z Lichtenštejna, po kterém zdědil majetek roku 1772 František Josef I. z Lichtenštejna.

Alois I. z Lichtenštejna se věnoval ekonomii a roku 1781 na něj přešlo lednické panství, na kterém vládl do své smrti roku 1805, kdy panství zdědil jeho bratr Jan I. z Lichtenštejna.

Od roku 1836 patřila Lednice Aloisi II., jenž byl císařským vyslancem na korunovaci britské královny Viktorie. Za jeho vlády došlo v letech 18461858 k poslední rozsáhlé přestavbě zámku. Ta učinila z objektu nádhernou ukázku tudorovské novogotiky; realizátor přestavby, lichtenštejnský dvorní architekt Jiří Wingelmüller, byl za účelem studia tohoto slohu dokonce vyslán do Anglie. Na této rozsáhlé přestavbě se podílel architekt Josef Kornhäusel, který nejprve přestavěl v empírovém slohu zahradní křídlo zámku a v letech 18431845 byl postaven na východní straně zámecké budovy skleník, který podle vzoru londýnské zimní zahrady projektoval Angličan P. H. Desvignes. Vstupní prostor a spojení mezi skleníkem a zámkem tvořil květinový sál. Za ním se rozprostírala kruhová jídelna, z níž se napravo vcházelo do velkého kulečníkového sálu a nalevo do hudebního sálu. Květinový sál se při různých příležitostech upravoval a měnil v zámecké divadlo, které se těšilo značné popularitě, protože zde hráli významní umělci z blízké Vídně.

Roku 1858 Alois II. zemřel a téhož roku nabyl plnoletosti jeho syn Jan II., který Lednici vládl 71 let až do roku 1929, kdy panství přešlo a na jeho bratra Františka (1853-1938). Ten roku 1938 několik měsíců před svou smrtí rezignoval, oficiálně kvůli vysokému věku, hlavním motivem tohoto kroku však ve skutečnosti byly obavy ze stále sílící moci německého nacismu.[zdroj?] Posledním lichtenštejnským držitelem Lednice tak byl dědic bezdětného knížete, jeho vzdálený bratranec František Josef II. (1906-89).

Od roku 1945 je Lednice v majetku státu.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Zámecká kaple

Zámek Lednice spadá pod správu Národního památkového ústavu, který jej také spravuje.

Exteriéry[editovat | editovat zdroj]

Kolem roku 1220 gotická tvrz s dvorcem za účel střežení významného přechodu při řece Dyji na cestě spojující sever s jihem.

V 16. století za Hartmanna II. z Lichtenštejna byl postaven renesanční zámek ve stylu italských vil a tehdy byla také založena zahrada.

Za Karla I. byla Lednici určena úloha letní rezidence rodu Lichtenštejnů.

V letech 16321633 za Karla Eusebia proběhla na zámku přestavba, kterou pravděpodobně vedl architekt Giovanni Giacomo Tencalla.

Na konci 17. století byl na severozápadní straně zámeckého parku vystavěn, podle projektu Jana Bernharda Fischera z Erlachu, barokní komplex jízdáren a koníren, kterému se říkalo „zámek hřebců“.

Dnešní vzhled Lednici vtiskla přestavba v letech 18461858, kdy byl zámek nově upraven v tehdy moderním novogotickém slohu. Tehdejší držitel Lednice Alois II. z Lichtenštejna (17961858), pověřuje v roce 1845 vídeňského architekta Jiřího Wingelmüllera přestavbou svého zdejšího letního sídla v „novém gotizujícím slohu“.

Součástí zámku je francouzská zahrada se skleníkem a rozsáhlý krajinářský park s unikátní sbírkou stromů a četnými romantickými stavbami, z nichž nejvíce vyniká Minaret, ojedinělá architektonická památka vystavěná podle projektu Josefa Hardmutha v letech 17971804. Na začátku 19. století byl před zámkem vyhlouben rybník, ve kterém bylo navršeno 16 ostrovů, některé jsou propojeny mosty.

V letech 18431845 byl postaven 92 m dlouhý, 13 m široký a 10 m vysoký skleník s litinovou konstrukcí, projektovaný Angličanem P.H. Desvignesem.

Interiéry[editovat | editovat zdroj]

Reprezentační sály zámku charakterizují vynikající řezbářské a truhlářské práce uplatněné v romantických interiérech na podlahách, obložení stěn a stropech.

Jednou z nejzajímavějších místností zámku je vstupní hala, jíž vévodí vyřezávané dřevěné schodiště zabudované jen do zdi a obrovský mosazný lustr se 116 rameny na svíčky vážící 690 kg.

  • reliéf stromu života ze slonové kosti
  • lovecký salón s mořskými orly a dřevěnou hlavou kozoroha a jednorožce a komnata s africkými trofejemi.
  • čínský kabinet s původními ručně malovanými tapetami
  • letní jídelna s cínovým nádobím a krásnou zámeckou knihovnou s kazetovým stropem z lipového a dubového dřeva a s bohatě vyřezávaným točitým schodištěm vyrobeným z jednoho stromu
  • soukromé apartmá kněžny Františky z Lichtenštejna.
  • velký obraz J. Schlössera Perseus a Andromeda v tanečním sále

Pověsti[editovat | editovat zdroj]

Legenda o praotci Lichtenštejnů[editovat | editovat zdroj]

Praotec Lichtenštejnů, který žil před mnoha stoletími, byl chudý horník a celé dny v podzemních štolách doloval rudu. Byl to člověk poctivý a velmi pracovitý. Svou urputnou prací si však vydělal jen na skromné živobytí. Nikdy si nestěžoval, jenom doufal, že se mu snad povede lépe. Jednou zase kopal v podzemí, když tu se mu zjevila víla. Vzala horníka za ruku a dovedla ho na samý konec dávno opuštěné štoly. Jakmile se zastavila, řekla: „Zde kopej.“ a zmizela. Horník tedy nelenil a pustil se do díla. Sotva párkrát dopadl krompáč na tvrdou skálu, ulomil se z ní krásný kámen. Horník ho zvedl a kámen se mu v dlani rozsvítil jako tisíc hvězd. Byl to drahokam. Praotec Lichtenštejnů chvilku stál s pokladem v ruce a přemýšlel, co s ním provede. Po krátkém zamyšlení usoudil, že drahokam odnese knížeti, kterému patří půda, kde kope. Vydal se na knížecí hrad, stanul před knížetem a předal mu poklad. Kníže byl potěšen horníkovou poctivostí, kámen mu vrátil a k tomu mu ještě přidal kus země, kde horník začal hospodařit jako svobodný pán. Podle drahého kamene si potom on i jeho potomci začali říkat páni z Lichtenštejna (licht = světlý, jasný; stein = kámen).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha : Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]