Julius Zeyer

Julius Zeyer
Jan Vilímek: Julius Zeyer (1883)
Narození	26. duben 1841 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	29. ledna 1901 (ve věku 59 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Národnost	česká
Povolání	prozaik, dramatik, epický básník
Příbuzní	Jan Zeyer (sourozenec)
Významná díla	Fantastické povídky Ondřej Černišev Román o věrném přátelství Amise a Amila Jan Maria Plojhar Tři legendy o krucifixu (více)
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo

bratr	Jan Zeyer
synovec	Jan Angelo Zeyer
švagr	August Švagrovský

Julius Zeyer (26. duben 1841 Praha – 29. ledna 1901 Praha) byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl významný český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století.

Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských – především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“ V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila) a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů (např. báseň „Vyšehrad“, úvod Ondřeje Černyševa nebo postava Inulta ze Tří legend o krucifixu). Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál. Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou je také to, že se nikdy neoženil a není ani známo, že by měl vážný partnerský vztah se ženou. Mezi jeho velmi blízké přátele však patřilo hned několik žen, s nimiž si velmi dobře rozuměl – zde je třeba zmínit především Annu Marii Stoneovou, slečnu Kershawovou nebo Annu Lauermannovou Mikschovou.

Mládí

Básníkův bratr architekt Jan Zeyer (1847-1903)

Julius Zeyer se narodil jako páté ze sedmi dětí tesaře Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory Alžběty rozené Weisseles. Otec Julia Zeyera pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny z Alsaska, matka z židovsko-německé pražské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer se vypracoval na úspěšnou firmu tesaře, majitele pily a velkoobchodníka s dřívím, se sídlem v novoměstském domě se sklady čp.1309/II. Po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy, protože sama hospodařit neuměla a nejstarší syn Emilian si zvolil vojenskou kariéru. Julius se vyučil ve Vídni tesařem, pak Julius vystudoval obchodní reálku, poté zkusil studium architektury na České technice, kterou vystudoval jeho mladší bratr Jan Zeyer, ale neuspěl. Jako jediný z dětí zůstal s matkou a vypomáhal jí v závodě. Ve svých jedenadvaceti letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestoval Německo, Švýcarsko a Francii, kde se místo tesařině věnoval studiu literatury, filosofie a hlavně mytologie (především keltské). Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil. Julius Zeyer se na filozofické fakultě se zapsal na přednášky z estetiky, filologie, filosofie, starověké kultury, které však navštěvoval tak, jak to jemu osobně vyhovovalo. Intenzivně se také věnoval studiu jazyků, mluvil německy, naučil se aktivně anglicky, francouzsky, italsky, španělsky a rusky. Osvojil si také základy sanskrtu, koptštiny a hebrejštiny.

Spisovatel, básník, dramatik

Debutoval v časopise Paleček pod svým jménem povídkou Krásné zoubky (1873). V témže roce vydal úspěšnou novelu Duhový pták a stal se kmenovým autorem časopisu Lumír, v němž otiskoval většinu prací ještě před jejich vydáním. Skutečně uzvávaným autorem se stal po vydání historického románu Ondřej Černyšev (knižně 1876, v předešlém roce vycházel na pokračování v Lumíru). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem – do oblasti magie a okultismu. Zeyer obdivoval středověké ideály, hrdiny a staré cestopisy, které se staly častou inspirací v jeho další tvorbě. V hrdinském eposu ve verších je Olgerd Gejštor z roku 1868, litevský rytíř přicestoval na Pražský hrad avzplál láskou k české královně Anně Jagellonské. Další náměty uvedla např. Maeldunova výprava (1896), nebo Kronika o svatém Brandanu (1886), v níž zpracovává život irského apoštola svatého Patrika). V díle V soumraku bohů (1898) se objevilo téma zápasu dohasínajícího pohanství se svým řádem, zvyky a rituály s počínajícím křesťanstvím, přinášejícím nové hodnoty a postoje – zejména odpuštění a soucit. Středověkou tematiku nalezneme i v Románu o věrném přátelství Amise a Amila, kde Zeyer zobrazil kontrast křesťanského světa, reprezentovaného rytířskou Francií, a pohanského severu, zastoupeného Islandem a tamními valkýrami.

Zeyer se snažil prosadit také na divadle. Drama jako "strhující jevištní báseň" považoval za vrchol literárního snažení, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin, které měly být rovnocenným doplňkem jeho české epopeje. Zeyer proto vybíral především klíčové momenty české historie, mezníky, které vedly k dovršení minulosti a předestření budoucnosti. Např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906), Libušin hněv. Nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla dokonce zfilmována (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často zlákalo hudebníky – k Radúzovi a Mahuleně a legendě Pod jabloní složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky „Kunálovy oči“ složil operu Otakar Ostrčil.

Největším románem Julia Zeyera je pak autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země k utrpení Kristovu. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy, vypovídající o překonání těžké krize nalezením životního poslání (zde stavba venkovského kostelíka) a přimknutím se ke Kristu a kontinuitě prostých lidí. (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U Tonoucí hvězdy (1897)).

Cestovatel

Zeyer byl veliký cestovatel. V roce 1873 odcestoval do Ruska, kde působil V Petrohradě jako vychovatel u šlechtické rodiny Valujevových, poté odjel do Bavorska. Do Čech se vrátil o rok později. S J. V. Sládkem podnikl cestu do Skandinávie. Později procestoval také Nizozemsko, Belgii, Španělsko, Polsko, Rusko (zde se ocitl několikrát jako vychovatel), Slovinsko, Chorvatsko a také Afriku (Tunis), dále pak Řecko, Turecko a Francii a řadu dalších míst. Některé exotické země, které třeba ani reálně nenavštívil, se pro něj staly i tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki. Román však není poučným či popisným. Naopak, příběh je v podstatě legendou o původu hrobu dvou milenců v tokijském Meguru. K Japonsku se vztahuje také drama Lásky div. Čína se objevuje v eposu Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídce „Kunálovy oči“ (1896), Egypt v povídce „Asenat“ (1896) a Island v již zmíněném V soumraku bohů (1898). Z cizích kultur si pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto různých zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Obnovené obrazy jsou názvem tří svazků Zeyerových próz vydaných v letech 1894, 1896, 1898. Spočívají v inspiraci starou látkou, která je však nahlížena novým prizmatem obraznosti a citovosti. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem, nejprve synů generála Popova na Krymu (1881) a dále u hraběte Harracha (1882).

Sběratel

Julius Zeyer po celý život sbíral památky výtvarného umění, které shromažďoval ve své pražské vile v Horní Liboci (bydlel při ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval jak nábytek a další zařízení interiéru, tak originály soch, obrazů a klenoty, proslulá byla jeho sbírka prstenů. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval exotická díla mimoevropského původu, zejména z Dálného Východu. Jeho sbírka z větší části přešla odkazem do Národního muzea a je dnes rozdělena podle provenience starožitností na dvě části, exotika jsou uchovávána v Náprstkově muzeu.

Závěr života

Život Julia Zeyera byl vyplněn tvorbou, cestováním i čilým společenským životem. Byl hostem salónu Anny Lauermannové-Mikschové, jež byla jeho obdivovatelkou a ctitelkou. Často také docházel do společnosti soustředěné kolem kulturního organizátora Vojtěcha Náprstka či do salónu Augusty Braunerové, s jejíž dcerou – malířkou Zdenkou Braunerovou navázal blízký vztah.

Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“, což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů.

S matkou Zeyer bydlel dlouhá léta V Havlíčkově ulici, pak v Hlávkově nadačním domě čp. 736/II ve Vodičkově ulici, než si dali postavit vilu v Liboci, v Libocké ulici 16 proti ohradní zdi obory Hvězda. Poslední léta života prožil ve Vodňanech a v samém závěru se uchýlil ke svému blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi na jeho zámek v Lužanech. Pobýval také v Praze u své sestry Heleny Jungfeldové, u níž zemřel 29. ledna 1901 po těžké srdeční nemoci. Ačkoli si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, byl jako první pochován na Slavíně, kam bylo tělo uloženo 31. ledna 1901.

Dílo

Památník Julia Zeyera v Chotkových sadech v Praze

Próza

• Ondřej Černyšev (1876) – historický román z cizího prostředí, na pozadí doby vlády Kateřiny Veliké v Rusku je vykreslen osud mladého snílka plného ideálů, konflikt milostného citu s mocenskými ambicemi spojenými s nadosobním posláním (odpovědnost k národu a zemi).
• Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) – román na motivy starofrancouzské chanson de geste Amis a Amil.
• Báje Šošany (1880) – sbírka krátkých povídek, která čerpá z prostředí ghetta ve Frankfurtu nad Mohanem
• Fantastické povídky (1882) – čtyři povídky se smyslem pro iracionálno
• Dobrodružství Madrány (1878 v Lumíru, 1882 knižně) – román
• Grizelda (1883) – lyricko-epická povídka
• Gompači a Komurasaki (1884) – příběh podle starých japonských pověstí
• Rokoko (1885 v Lumíru, 1887 knižně) – povídka z českého maloměsta 18. stol., netypická humorem a ironickým nadhledem
• Jan Maria Plojhar (1891) – román s autobiografickými prvky. Objevuje se zde výjimečný hrdina, je zklamán společností. Prožije sérii ztrát (ztráta domova, vlasteneckého sebevědomí, smrt matky), které ho vedou k odchodu do Itálie. Nakonec umírá spolu s dívkou, která si volí dobrovolnou smrt po jeho boku.
• Stratonika a jiné povídky (1892)
• Tři legendy o krucifixu (1895) – tři samostatné legendy („Inultus“, „El Christo de la Luz“, „Samko pták“), které spojuje náboženská tematika a krucifix (kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem). Legendy vypovídají o různých projevech mučednictví a s ním spojeného zázraku.
• Amparo a jiné povídky (1896) – šest povídek publikovaných časopisecky v Lumíru: „Zrada v domě Han“ (1881), „Píseň za vlahé noci“ (1885), „Amparo“, „Kunálovy oči“ (obě 1892), „Asenat“, Ištar (obě 1895); později jako Obnovené obrazy. II, Amparo a jiné povídky (1906); zařazeny i povídky „Rustem a Sohrab“ (1898 v Květech) a „O velkém bolu boha Izanagi“ (1891 v Lumíru; 1892 v souboru Stratonika a jiné povídky)
• Maeldunova výprava (1896) – vyprávění dle starých irských legend
• V soumraku bohů (1898) – převyprávění staroisladských ság
• Troje paměti Víta Choráze (1899 v Lumíru) – rozsáhlá básnická poéma, rozdělená na tři části
• Dům U Tonoucí hvězdy – Hlavním hrdinou je český lékař působící v Paříži, který obdivuje dům U Tonoucí hvězdy. Poté se v nemocnici setká s Slovákem Rojkem. Novela končí tragicky – dům vzplane a uhoří v něm hrdina Rojko a obyvatelky – stařeny z „klece tří pomatených“. Je zde líčena beznaděj, souchotiny. Celá novela je ponurá a mystická, předkládá téma ohrožení civilizace na Zemi.
• Pohádka o dobrém careviči Evstafovi (1900)

Poezie

• Vyšehrad (1880) – pokus o národní epos – cyklus básní; snaha předvést velikost české minulosti
• Kronika o sv. Brandanu (1884, knižně 1886) – epická báseň
• Poezie (1884) – lyrika
• Ossianův návrat (1885, Světozor) – keltské motivy
• Olgerd Gejštor (1886)
• Z letopisů lásky (1889–1892)
• Čechův příchod (1886) – z historie Čech
• Karolinská epopeja (1896) – rozsáhlý cyklus básní psaný blankversem, středověké téma čerpající ze starofrancouzské epiky o Karlu Velikém a jeho rytířích
• Zahrada Mariánská (1897–1898 v Novém životě)
• Nové básně (1907) – ohlasy litevských lidových písní
• Zpěv o pomstě za Igora (1882) – ohlas staroruské epiky

 Divadelní hry

• Stará historie (1882) – komedie
• Sulamit (1884) – biblický motiv
• Legenda z Erinu (1886) – inspirace keltskou mytologií, tragédie
• Libušin hněv (1887) – předání vlády po Krokově smrti jako naplnění věštby
• Doňa Sanča (1889) – drama o zklamané lásce a krvavé pomstě
• Neklan (1893) – období mocenských bojů o knížecí stolec a první pronikání křesťanství
• Radúz a Mahulena (1898) – pohádkové drama, scénickou hudbu ke hře zkomponoval Josef Suk
• Šárka (1887) – konec vlády pohanských kněžek a nástup mužské vlády
• Bratří (1882) – komedie
• Lásky div (1888)
• Z dob růžového jitra (1899)
• Příchod ženichův (1896)
• Pod jabloní (1901) – mystická legenda na motivy srbské pohádky, scénickou hudbu opět zkomponoval Josef Suk

Zajímavosti

Zeyerova alej, pohled od ulice Na Klášterním

V roce 1878 se Julius Zeyer se svou matkou nastěhoval do vily v Libocké ulici 16. Při návštěvách letohrádku Hvězda či kostela sv. Markéty v Břevnově procházel po cestě alejí. Z této aleje zbyly až do sklonku 20. století tři třešně, které byly později také odstraněny. Dnes je to široká silnice lemovaná vilami a nazvaná Zeyerova alej. Z původní aleje zůstal jen travnatý pás uprostřed a litinová Boží muka na křižovatce; místo stromů byla v 50. letech osazena sloupy vysokého napětí.

Odkazy

Literatura

• Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. Kapitola Julius Zeyer, s. 330–334. 

• Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 610–611. 

• KREJČÍ, František Václav. Julius Zeyer : kritická studie. Praha: Hejda a Tuček, 1901. Dostupné online. 
• KUDRNÁČ, Jiří, ed. et al. Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. Vyd. 1. Brno: Host, 2009. 480 s. ISBN 978-80-7294-346-3.
• MERHAUT, Luboš ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 4/II. Praha: Academia, 2008. 2105 s. ISBN 978-80-200-1572-3. S. 1715–1727. 
• POLÁK, Václav. Oči u J. Zeyera. Naše řeč. 1941, roč. 25,
  • č. 4, s. 102–108. Dostupné také z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3584
  • č. 5–6, s. 163–173. Dostupné také z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3601
• PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6. 
• RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 342 s. ISBN 978-80-87378-59-5.
• VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Julius Zeyer. Vyd. 1. Brno: Istenis, 2003. 205 s. ISBN 80-902871-7-4.
• VOBORNÍK, Jan. Julius Zeyer. 3. vyd. V Praze: Unie, 1919. 302 s. cnb000147190.

Související články

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1815–1918
• Julius Zeyer a vlivy jeho tvořivosti

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Julius Zeyer na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Julius Zeyer
• Autor Julius Zeyer ve Wikizdrojích
• Osoba Julius Zeyer ve Wikicitátech
• Pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850-1914, Zeyer Johann *1804 s rodinou
• Soupis pražského obyvatelstva 1830-1910 (1920), Zeyer, Julius *1841
• Veřejně dostupná díla Julia Zeyera v Digitální knihovně
• Vybraná díla Julia Zeyera volně dostupná v Krameriovi Městské knihovny v Praze
• Oči u J. Zeyera, I
• Oči u J. Zeyera, II
• http://www.historie.hranet.cz/heraldika/crsc/crsc1940-rg3.pdf
• Červenka, M.: Lumírovec: sémantika verše v Zeyerově epice. SaS, 53, 1992, s. 241-247.

Autoritní data

AbARTP: 9603 Biblio: 16ebba65-47d3-46e5-b80b-bbf31eac150c NKC: jk01152552 BIBSYS: 90368866 BNE: XX1489757 BNF: cb12055073w (data) CiNii: DA09233879 GND: 118808435 ICCU: CUBV164701 ISNI: 0000 0001 0879 4077 LCCN: n50014081 NLI: 987007306518305171 NLK: KAC201110463 NSK: 000059826 NTA: 071319484 PLWABN: 9810627759605606 SNAC: w6gt8rz4 SNK: 173018 SUDOC: 028787242 VcBA: 495/130045 VIAF: 24621314 WorldCat Identities: lccn-n50014081

Portály: Literatura