Juan Carlos I.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Juan Carlos)
Skočit na: Navigace, Hledání
Juan Carlos I.
Jeho Veličenstvo král španělský
Juan Carlos I.
Král Juan Carlos I.
Doba vlády 22. listopadu 1975 – dosud
Korunovace 27. listopadu 1975, Madrid
Úplné jméno Juan Carlos Alfonso Víctor María de Borbón y Borbón-Dos Sicilias
Tituly Král španělský, kastilský, leónský, aragonský, obojí Sicílie (tj. neapolský a sicilský), jeruzalémský, navarrský, granadský, toledský, valencijský, galicijský, mallorský, sevilský, cerdeñský, kordobský, korsický, murcijský, menorský, jaénský, algarvský, algecirský, gibraltarský, Kanárských ostrovů, východo- a západoindický a Atlantských ostrovů.
Narození 5. ledna 1938
Řím, Itálie
Předchůdce Diktátor Francisco Franco
Nástupce (pravděpodobně) Filip, asturský kníže Princ Filip
Královna Sofie Řecká
Potomci infantka Elena
Kristýna Španělská
korunní princ Filip (asturský kníže)
Rod Bourboni
Dynastie Bourboni
Hymna Marcha Real (Královský pochod)
Otec Arcivévoda Jan Bourbonský
Matka Marie Mercedes Bourbonsko-Sicilská
Podpis Juan Carlos I of Spain Signature.svg

Juan Carlos I., česky Jan Karel I., plným jménem Juan Carlos Alfonso Víctor María de Borbón y Borbón-Dos Sicilias (* 5. ledna 1938, Řím, Itálie) je od roku 1975 španělským králem. Narodil se jako vnuk španělského krále Alfonse XIII.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Pochází z rodu Bourbonů, který ve Španělsku vládne od roku 1700. Jeho otcem byl Juan de Borbón, hrabě barcelonský, jeho matkou doña Marie Mercedes Bourbonsko-Sicilská z rodu Bourbon-Orléans. Juan Carlos byl jmenován nástupcem Francisca Franca, který do něho vkládal své naděje, že bude vládnout jako absolutní monarcha. Juan Carlos však v zemi nastolil demokratické reformy.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Osobní znak španělského krále Juana Carlose I.

Juan Carlos I. měl mladšího bratra Alfonsa, jenž však zemřel na následky nešťastné náhody ještě jako dítě.

Juan Carlos I. se dne 14. května 1962 oženil s princeznou Sofií, nejstarší z dětí řeckého krále Pavla a Frederiky Brunšvické. Spolu mají tři děti: infantku Elenu, infantku CristinuFilipa, knížete asturského; a osm vnoučat: Felipeho Juana Froilána, Juana Valentina, Viktorii Federicu, Pabla Nicolase, Miguela, Irene, Leonor a Sofii.

Panování[editovat | editovat zdroj]

Když 20. listopadu 1975 zemřel generalissimus Franco, souhlasil s dodržováním principů Národního hnutí, jež byly určeny pro situaci zachování frankismu. Nicméně mladý panovník jich využil jako opory k vyhlášení referenda o politické reformě, jež skončila drtivou podporou 94 % hlasů ve prospěch reformy, čímž byly vytvořeny předpoklady přechodu k demokracii. Dne 22. listopadu 1975 byl kortesy prohlášen králem Španělska jako Juan Carlos I. Španělský (Juan Carlos I de España) a 27. listopadu v ceremoniálu svatého pomazání zvaném: «Mše Ducha Svatého (Misa de Espíritu Santo)», což je ekvivalent korunovace, která se konala ve starobylé katedrále San Jerónimo el Real v Madridu, usedl na španělský trůn.

Španělské vlády během panování Juana Carlose[editovat | editovat zdroj]

  • Carlos Arias Navarro (19741976): předsedal prvním demokratickým reformám. Jeho soustavný nesouhlas s tempem a intenzitou změn podněcovaných monarchou a jeho trvání na zachování odkazu diktátora Francisca Franca, nakonec přispěly k jeho rezignaci. 1. července 1976, po napjatém hovoru s králem, Arias Navarro nakonec předal svoji demisi.
  • Adolfo Suárez (19761981), UCD: podporovaný skupinou politiků generace, jež různými cestami dospěla k demokratickému přesvědčení, v letech 1976 až 1979, sesadil franquistickou vládu pomocí strategie zásadních vnitropolitických reforem striktně v souladu se zněním Zákona hnutí (Leyes del Movimiento). Klíčovými mezníky jeho vlády byly schválení politické reformy a první svobodné generální volby (1977), z nichž vzešli ústavní kortesy (Cortes constituyentes) jež sepsaly a přijaly dosud platnou novou španělskou ústavu (1978). Adlofo Suárez odstoupil v roce 1981 unavený rostoucím tlakem levicových stran a napětím ve vlastní straně, UCD.
  • Felipe González (19821996), PSOE: nejvýznamnějšími činy jeho dlouhého předsednictví byly vstup do NATO, jehož byl předtím odpůrcem, jež však bylo potvrzeno v referendum v roce 1986, vstup do Evropského hospodářského společenství (dnešní Evropská unie) a hostění Olympijských her v Barceloně v roce 1992. Jeho zásadní ekonomická, sociální a infrastrukturální modernizace, podporovaná naprostou většinou v zemi, ve svých posledních letech vyústila v hlubokou ekonomickou krizi, téměř všeobecnou korupci a do určité míry také, ač skryté, zapojení do GAL, spiknutí při státním teroru proti organizaci ETA. Jeho vztah k panovníkovi byl poměrně vřelý, ačkoli docházelo k dílčím nesrovnalostem, jako například špionážní skandál s rozličnými osobami, mezi kterými se král pohyboval.
José Luis Rodríguez Zapatero podruhé skládá přísahu do rukou španělského královského páru, Juana Carlose I. a královny Sofie.
  • José María Aznar (19962004), PP: jeho politika je charakteristická ekonomickými úspěchy: nulový deficit, tvorba velkého množství pracovních míst, privatizace a trvalý růst ve všech okolních státech, čerpání evropských dotací, ekonomická prosperita a privatizace státních firem, což mu umožnilo dovršit kriteria konvergence s eurem. Nepodařilo se mu však dosáhnout snížení závislosti španělské ekonomiky na sektoru stavebnictví. Hlavními milníky jeho předsednictví bylo plná integrace Španělska do vojenské struktury NATO, oficiální vstup do eurozóny (20002002) a diplomatická podpora USA při invazi do Iráku. Pokud jde o jeho vztah s panovníkem, vnější dojem působí poměrně chladně a dosti odtažitě.

Jak za vlády Felipe Gonzáleze, tak José Maríi Aznara král kvůli přechodu k demokracii po několik desetiletí do procesu demokratizace příliš nezasahoval, což vedlo k zdání, že se jeho politická role snižuje. Tři dny před volbami v roce 2004, ve kterých se Aznar rozhodl neucházet se o křeslo předsedy vlády, byl spáchán teroristický útok 11. března (11-M) v Madridu. Téhož dne byl vyhlášen státní smutek a král se ve svém projevu obrátil k národu a útoky na veřejnost odsoudil.[1]

Tituly, pocty a oslovení[editovat | editovat zdroj]

Španělská královská rodina
Coat of Arms of Spanish Monarch.svg

Španělská ústava, ve svém Článku II, odst. 56, paragraf 2, vyhrazuje titul španělského krále osobě Juana Carlose I., přičemž ten je jako panovník oprávněn užívat i další čestné tituly a hodnosti, které se obvykle vztahují k historickým územním entitám, tradičně spojených se Španělskou korunou:[2]

Místa a objekty pojmenové po králi[editovat | editovat zdroj]

Množství míst, veřejných a kulturních objektů nese jméno krále Juana Carlose I., a to jak v samotném Španělsku, tak i v dalších zemích na světě. Mezi nejvýznamnější patří například: Antarktická základna Juana Carlose I. na Ostrově Livingston (Jižní Shetlandy), el letadlová loď Juan Carlos I (patřící Španělskému námořnictvu), park Juana Carlose I. v Madridu, Universita Rey Juan CarlosMóstoles nebo Centrum krále Juana Carlose I. Španělského (The King Juan Carlos I of Spain Center) v New Yorku (USA).

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Discurso del rey sobre los atentados del 11 de marzo de 2004 alojado en Wikisource
  2. Royal Styles Spain. En heraldica.org
  3. Vzhledem k velkému množství titulů spojených se španělskou monarchií, vyjmenovávají se pouze ty nejvýznamnější, a poté je výčet zakončen výrazem «etc.» nebo «&c.». Ty se odvolávají na podružné nebo zaniklé tituly. Těmi jsou:
    Král uherský, dalmatský a chorvatský
    vévoda limburský, lotrinský, lucemburský, gelderský, štýrský, kraňský, korutanský a württemberský
    lankrabě alsaský
    vévoda švábský
    falckrabě burgudský
    hrabě z Artois, henagvský, namurský, goricijský, feretský a kyburský
    markýz oristánský a goceanský
    markrabě Svaté říše římské a burgauský
    svobodný pán salinský, mechelenský, slovinské marky, pordenonský a tripolský. (španělsky: Rey de Hungría, Dalmacia y Croacia
    Duque de Limburgo, Lotaringia, Luxemburgo, Güeldres, Estiria, Carniola, Carintia y Wurtemberg
    Landgrave de Alsacia
    Príncipe de Suabia
    Conde Palatino de Borgoña
    Conde de Artois, Hainaut, Namur, Gorizia, Ferrete y Kyburgo
    Marqués de Oristán y Gociano
    Margrave del Sacro Imperio Romano y Burgau
    Señor de Salins, Malinas, la Marca Eslovena, Pordenone y Trípoli.
Předchůdce:
Francisco Franco (caudillo)
Znak z doby nástupu Španělský král
od 1975
Znak z doby konce vlády Nástupce:
dosud ve funkci