Geografie Španělska

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Geografie Španělska
Španělsko
Světadíl Evropa
Region Jižní Evropa,
Pyrenejský poloostrov
Souřadnice 40°00' s. š., 4°00' z. d.
Rozloha 504 782 km² (50. na světě)
– souš: 98,96 %
– voda: 1,04 %
Délka pobřeží 4964 km
Hranice 1917,8 km
– Portugalsko: 1214 km
– Francie: 623 km
– Andorra: 63,7 km
– Maroko (Melilla): 9,6 km
– Maroko (Ceuta): 6,3 km
– Gibraltar: 1,2 km
Nejvyšší bod 3718 m (Pico de Teide)
Nejnižší bod 0 m (Atlantský oceán)
Nejdelší řeka Ebro (910 km)
Největší jezero Lago de Sanabria

Španělsko je přímořský stát v jihozápadní Evropě. Zaujímá přibližně 84 % rozlohy Pyrenejského poloostrova, který sdílí s Portugalskem, Andorrou a Gibraltarem. Gibraltar je zámořské území Spojeného království. Španělsku patří také souostroví Baleáry (španělsky Islas Baleares) ve Středozemním moři a Kanárské ostrovy (Islas Canarias) v Atlantském oceánu, dvě městské exklávy v severní Africe Ceuta a Melilla a Španělské severoafrické državy (Plazas de Soberanía en el Norte de Africa) [zdroj?], které se skládají z pěti malých ostrovů při marockém pobřeží. Španělsko má rozlohu 504 782 km², z toho 499 542 km² tvoří souš a 5240 km² voda.

Španělsko je z 88 % ohraničeno mořem (délka pobřeží činí 4964 km) a zbývajících 12 % tvoří pozemní hranice (1917,8 km). Na severu, severozápadě a jihozápadě je omýváno Atlantským oceánem (Biskajským zálivem na severu a zálivem Golfo de Cádiz na jihozápadě) a na jihu a na východě od Gibraltarského průlivu po Pyreneje Středozemním mořem. Gibraltarský průliv odděluje Španělsko a celou Evropu od severní Afriky a v nejužším místě má šířku 13 km. Španělsko má pozemní hranici s Francií (623 km) a s Andorrou (63,7 km), která prochází Pyrenejemi na severovýchodě, s Portugalskem (1214 km) na západě a s Gibraltarem (1,2 km) v blízkosti nejjižnějšího cípu poloostrova. Autonomní města Ceuta a Melilla mají pozemní hranice s Marokem (Ceuta 6,3 km a Melilla 9,6 km).

Fyzická geografie

Povrch

Jádro pevninského Španělska tvoří centrální náhorní plošina, známá jako Meseta Central, která je ze severní, jižní, východní a částečně i západní strany obklopena horami. Touto náhorní plošinou prochází několik horských systémů, které jsou nižší než okrajová pohoří. Kromě náhorních plošin a pohoří má Španělsko úzké pobřežní nížiny a několik nížinatých údolí řek, z nichž největší je Andaluská nížina (též Betická nížina). Zemi lze rozdělit na deset přírodních regionů či subregionů: Meseta Central, Kantaberské pohoří a severozápadní region, Iberské pohoří, Pyreneje, Betická kordillera, Andaluská nížina, údolí řeky Ebro, pobřežní nížiny, Baleárské ostrovy a Kanárské ostrovy. Tyto regiony se obvykle dělí do čtyř skupin: Meseta Central a přilehlá pohoří, ostatní horské oblasti, nížiny a ostrovy.[1]

Meseta Central a přilehlá pohoří

Panoramatický snímek Mesety Central (Jižní submeseta)

Meseta Central je rozlehlá náhorní plošina s průměrnou nadmořskou výškou 700 m [2], která tvoří centrální část pevninského Španělska. Je obklopena horami a mírně se svažuje k západu k hranici s Portugalskem. Prochází jí Kastilské pohoří neboli Centrální kordillera (Sistema Central neboli Cordillera Central), označované jako „páteř“ Mesety Central, a rozděluje Mesetu Central na Severní a Jižní submesetu. Severní submeseta, zvaná též Starokastilská tabule, má větší nadmořskou výšku a menší rozlohu než Jižní submeseta, zvaná též Novokastilská tabule. Kastilské pohoří dosahuje na sever od Madridu nadmořské výšky přes 2400 m a jeho nejvyšší vrchol, Pico Almanzor s nadmořskou výškou 2592 m, se nachází západně od hlavního města. Západní části Kastilského pohoří, které zasahují i do Portugalska, nesou stopy zalednění a jejich vrcholky jsou po většinu roku pokryty sněhem. Navzdory své výšce tento horský systém netvoří výraznější bariéru mezi severní a jižní částí Mesety Central, neboť několik průsmyků umožnilo vybudování silničního a železničního spojení.

Jižní část Mesety Central dále rozděluje dvojice pohoří – Montes de Toledo na západě a Sierra de Guadalupe na východě. Jejich vrcholy přesahují výšku 1500 m. Díky četným snadno prostupným průsmykům tato pohoří nepředstavují překážku pro dopravu a komunikaci. Oba horské hřbety jsou odděleny od Kastilského pohoří na severu řekou Tajo.

Horské regiony obklopující Mesetu Central jsou Sierra Morena, Kantaberské pohoří (Cordillera Cantábrica) a Iberské pohoří (Sistema Ibérico). Sierra Morena, která vymezuje jižní okraj Mesety Central, navazuje na východě na jižní výběžek Iberského pohoří a táhne se podél severního okraje údolí řeky Guadalquivir k západu, kde se spojuje s horami jižního Portugalska. Směrem k severu dosahuje Sierra Morena k řece Guadiana. Navzdory nevelké nadmořské výšce, jen výjimečně přesahující 1300 m, je Sierra Morena skalnatá.

Kantaberské pohoří je vápencové a ohraničuje Mesetu Central na severu. Táhne se podél pobřeží Biskajského zálivu, ke kterému se strmě svažuje. Jeho nejvyšší vrchol je Torre de Cerredo (2648 m n. m.), který je součástí hřbetu Picos de Europa.

Iberské pohoří se táhne od Kantaberského pohoří směrem k jihovýchodu a odděluje Mesetu Central od údolí Ebra. Jeho východní část se rozkládá mezi řekami Ebro a Júcar. Neúrodné a skalnaté svahy tohoto horského masivu zaujímají plochu přibližně 21 000 km². Jeho nadmořská výška přesahuje 2000 m v severní části a nejvyšším vrcholem je Moncayo (2313 m n. m.) východně od pramene řeky Duero. Velmi prudké svahy tohoto pohoří jsou často přerušovány hlubokými a úzkými soutěskami.[3]

Pico de Aneto (Pyreneje)

Ostatní horské regiony

Odděleně od Mesety Central se nacházejí pohoří Pyreneje na severovýchodě a Betická kordillera na jihovýchodě. Pyreneje se táhnou v délce přibližně 450 km od východního okraje Kantaberského pohoří ke Středozemnímu moři a tvoří výraznou bariéru a přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií. Doprava je snadná v relativně nižších polohách na východním a západním okraji pohoří, kde státní hranici překonávají mezinárodní silnice a železnice. Střední část Pyrenejí je však těžko prostupná. Vrcholy na některých místech přesahují výšku 3000 m n. m. a nejvyšší z nich, Pico de Aneto, má nadmořskou výšku 3404 m. Pyreneje nesou stopy pleistocénského zalednění a v nejvýše položených částech se dodnes nacházejí menší karové ledovce, které jsou však na ústupu.[4]


Betická kordillera se táhne od nejjižnějšího cípu poloostrova směrem k severovýchodu podél jižního pobřeží a spojuje se s jižním výběžkem Iberského pohoří a s východním výběžkem Sierry Moreny. Nejvyšších nadmořských výšek dosahuje tento horský systém v masivu Sierra Nevada na jihovýchod od Granady, kde se nachází i nejvyšší hora Pyrenejského poloostrova Mulhacén s nadmořskou výškou 3478 m. Výšku 3000 m překonávají i další vrcholy tohoto horského hřebenu.[5]

Nížiny

Hlavní španělské nížiny jsou Andaluská nížina (též Betická nížina) na jihozápadě, pánev řeky Ebro na severovýchodě a pobřežní nížiny. Při portugalské hranici se nacházejí menší nížiny v údolích řek Tajo a Guadiana.

Andaluskou nížinu tvoří široké údolí řeky Guadalquivir. Tato nížina je na severu lemována Sierrou Morenou a na jihu Betickou kordillerou. Zužuje se a má vyšší nadmořskou výšku směrem k východu, kde se tato pohoří sbíhají. Pánev řeky Ebro je tektonická sníženina, obklopená téměř ze všech stran horami – na jihu a na západě Iberským pohořím, na severu Pyrenejemi a na východě Katalánskou pobřežní kordillerou. Pobřežní nížiny jsou úzké pruhy mezi pobřežními pohořími a mořem. Pobřežní nížina je nejširší podél zálivu Golfo de Cádiz, kde přechází v Andaluskou nížinu, a v jižní a střední části východního pobřeží. Nejužší pobřežní nížina se táhne podél Biskajského zálivu, kde blízko pobřeží končí Kantaberské pohoří.[6]

Pico de Teide

Ostrovy

Hlavními španělskými souostrovími jsou Baleárské ostrovy ve Středozemním moři a Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu. Baleáry mají rozlohu přibližně 5000 km² a nacházejí se 80 km od střední části východního pobřeží. Hory, které vystupují nad mořskou hladinu a vytvářejí toto souostroví, jsou pokračováním Betické kordillery. Nejvyšší vrcholy souostroví s nadmořskou výškou přes 1400 m se nacházejí v blízkosti pobřeží v severozápadní části Mallorky. Centrální část Mallorky tvoří nížina, lemovaná na východě a jihovýchodě rozeklanými kopci.

Kanárské ostrovy, vzdálené 90 km od západoafrického pobřeží, jsou sopečného původu. Nejvyšší vrcholy se nacházejí na větších ostrovech uprostřed souostroví (Gran Canaria a Tenerife); na Gran Canarii dosahují výšky 1950 m a na Tenerife se nachází nejvyšší hora Španělska, nečinná sopka Pico de Teide s nadmořskou výškou 3717 m.[7]

Vodstvo

Související informace naleznete také v článku Hydrologie Pyrenejského poloostrova.
Řeky na Pyrenejském poloostrově

Nejdelší řeka Pyrenejského poloostrova je Tajo (1038 km, z toho 716 km ve Španělsku a 47 km na hranici s Portugalskem) a nejdelší řeka na španělském území je Ebro (910 km). Ve Španělsku je přibližně 1800 řek a vodních toků, z nichž všechny až na 90 jsou kratší než 96 km. Tyto kratší řeky mají malý a nepravidelný průtok a jejich koryta sezónně vysychají, avšak v období, kdy mají dostatek vody, jsou často rychlé a prudké. Sezónní rozdíly v průtocích se zvětšují od severu k jihu. Většina větších řek pramení v horách, které protínají nebo obklopují Mesetu Central, a teče směrem na západ přes náhorní plošinu a Portugalsko do Atlantského oceánu. Významnou výjimkou je nejvodnatější španělská řeka Ebro, která teče na východ a vlévá se do Středozemního moře. Řeky na severozápadě a v úzké severní pobřežní nížině se vlévají přímo do Atlantského oceánu. Severozápadní pobřeží je členité s úzkými zálivy vzniklými zaplavením říčních údolí (rías).

Mezi hlavní řeky tekoucí směrem na západ do Atlantského oceánu patří Duero, Tajo, Guadiana a Guadalquivir. Guadalquivir je jedna z nejvýznamnějších španělských řek, jednak proto, že zavlažuje úrodné údolí, a vytváří tak dobré podmínky pro zemědělství, a jednak proto, že je ve vnitrozemí splavná a poskytuje Seville spojení s mořem. Sevilla je jediným španělským říčním přístavem využívaným pro zaoceánskou dopravu. Hlavní řekou severozápadní části Španělska je Miño.[8]

Podnebí

Pevninské Španělsko má tři typy podnebí: kontinentální, oceánické a středomořské.

Kontinentální podnebí převládá na většině španělského území, zejména na Mesetě Central, v přilehlých horách na jihu a na východě a v pánvi řeky Ebro. Charakterizují jej velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí i mezi ročními obdobími, nízký úhrn a nepravidelnost srážek a vysoký výpar. Roční úhrn srážek se vesměs pohybuje mezi 300 a 640 mm a na většině Mesety kolem 500 mm. Severní Meseta, Kastilské pohoří a pánev řeky Ebro mají dvě období dešťů, jedno na jaře (duben – červen) a druhé na podzim (říjen – listopad), přičemž nejdeštivějším obdobím roku bývá pozdní jaro. Také jižní část Mesety má jarní a podzimní deštivé období, avšak jarní přichází dříve (v březnu) a podzimní je deštivější než jarní. Srážky jsou nepravidelné i během deštivých období. Kontinentální zimy jsou chladné (-1 °C) se silnými větry a vysokou vlhkostí vzduchu navzdory nízkým srážkám. Mimo horské regiony je severní podhůří Iberského pohoří nejchladnější oblastí s častými mrazy. Léta jsou teplá a bezoblačná a průměrná denní teplota dosahuje 21 °C na severní Mesetě a 24-27 °C na jižní Mesetě; noční teploty se pohybují mezi 7 a 10 °C. Pánev řeky Ebro má vzhledem k nižší nadmořské výšce velmi horká léta a teploty zde mohou přesáhnout 43 °C. Vlhkost vzduchu v létě je na Mesetě Central a v pánvi řeky Ebro nízká, s výjimkou břehů Ebra, kde je naopak vysoká.

Peña Ventosa (Kantaberské pohoří)

Oceánské podnebí převažuje v severní části země táhnoucí se od Pyrenejí k severozápadní části poloostrova a označované také jako „zelené Španělsko“. Charakterizují jej poměrně mírné zimy, teplá, ale ne horká léta a vesměs vydatné srážky po celý rok. Teplotní výkyvy jsou mírné jak mezi dnem a nocí, tak mezi ročními obdobími. Vliv oceánu však slábne ve vnitrozemí, kde jsou teplotní rozdíly větší a teploty se mohou oproti pobřeží lišit o 9-18 °C. Vzdálenost od oceánu také ovlivňuje množství srážek a na východě jsou srážky nižší než na západě. Nejdeštivějším obdobím je podzim (říjen až prosinec) a nejsušším měsícem je červenec. Vysoká vlhkost vzduchu a převažující větry od oceánu vytvářejí při severozápadním pobřeží časté mlhy, které jsou však méně časté již v malé vzdálenosti od pobřeží díky horám, které zadržují vlhký mořský vzduch.

Oblast se středomořským podnebím se táhne přibližně od Andaluské nížiny podél jižního a východního pobřeží k Pyrenejím, a to na přímořské straně pohoří lemujících pobřeží. Srážky jsou v této oblasti nízké, často nedostatečné a nepravidelné a jsou častější na konci podzimu a v zimě. Teploty jsou zde obvykle vyšší v zimě i v létě a teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou menší než v oblasti s kontinentálním podnebím. Průměrné lednové teploty se na většině území španělského Středomoří pohybují mezi 10 a 13 °C a v severovýchodní části kolem Barcelony jsou nižší (9 °C). Ve vnitrozemské části Andaluské nížiny jsou zimní teploty poněkud nižší než na pobřeží. V červenci a srpnu se teploty pohybují mezi 22 a 27 °C na pobřeží a mezi 29 a 31 °C směrem do vnitrozemí. Vlhkost vzduchu je nízká. Na podnebí středomořské oblasti má vliv horký a suchý vítr „leveche“, který vane z východu nebo jihovýchodu, nejčastěji na jaře, a má původ v severní Africe. Tento vítr někdy přináší jemný prach. Dalším větrem je „levante“, který je chladnější a vane od východu mezi Betickou kordillerou a pohořím Atlas v severní Africe.[9]

Playa de los Muertos v národním parku Cabo de Gata

Kromě tří hlavních typů klimatu uvedených výše existuje několik výjimek:

  • Semiaridní klima zcela na jihovýchodě (větší část provincií Alicante, Murcia a Almería): Léta zde jsou velmi horká a zimy mírné až chladné. Tato oblast je velice suchá a má téměř polopouštní charakter. Národní park Cabo de Gata-Níjar je s průměrným ročním úhrnem srážek pouhých 150 mm nejsušším místem Španělska a pravděpodobně i Evropy.
  • Nejvyšší část Pyrenejí má alpské podnebí.
  • Kanárské ostrovy mají typické subtropické podnebí z hlediska teplot, které jsou mírné a stabilní (18-24 °C) po celý rok. Východní ostrovy jsou polopouštní a sušší než západní a velmi deštivé oblasti se nacházejí v horách na ostrovech La Gomera a La Palma.


Klimatické údaje pro vybrané lokality:[10]
Stanice Poloha Zeměpisná šířka Zeměpisná délka Nadmořská
výška (m) 		Srážky (mm) Teplota (°C) Počet
mrazivých dnů
Gijón Severní pobřeží 43° 32’ 18’’ s. š. 5° 38’ 31’’ z. d. 3 971 13,8 8
Barcelona Východní pobřeží (sever) 41° 17’ 49’’ s. š. 2° 04’ 39’’ v. d. 6 640 15,5 4
Madrid (Retiro) Meseta Central 40° 24’ 40’’ s. š. 3° 40’ 41’’ z. d. 667 436 14,6 16
Alicante Východní pobřeží (jih) 38° 22’ 00’’ s. š. 0° 29’ 40’’ z. d. 82 336 17,8 1
Sevilla (Tablada) Andaluská nížina 37° 21’ 55’’ s. š. 6° 00’ 30’’ z. d. 8 554 18,6 2
Fuerteventura Kanárské ostrovy 28° 27’ 10’’ s. š. 13° 51’ 55’’ z. d. 29 105 20,4 0

Socioekonomická geografie

Geografie obyvatelstva a sídel

Hustota zalidnění španělských provincií

Španělsko má 44 708 964 obyvatel (2006) a hustota zalidnění je 87,8 obyvatel na km². Obyvatelstvo je rozloženo nerovnoměrně. Centrální část země je osídlená řídce a obyvatelstvo se koncentruje na pobřeží; výjimkou je hlavní město Madrid. Podíl městského obyvatelstva činí 76,7 % (2005).[11]

Největší města a metropolitní oblasti

Související informace naleznete také v článku Seznam španělských měst.
  Největší města Počet obyvatel (2006)[12]
1. Madrid 3 128 600
2. Barcelona 1 605 602
3. Valencia 805 403
4. Sevilla 704 414
5. Zaragoza 649 181
Metropolitní oblasti ve Španělsku
  Největší metropolitní oblasti Odhad počtu obyvatel
1. Madrid 5 883 521[13]
5 179 900[14]
2. Barcelona 4 474 919[13]
3 905 300[14]
3. Valencia 1 664 663[15]
1 407 100[14]
4. Sevilla 1 332 669[13]
5. Bilbao 949 939[15]

Architektura měst

V centrech španělských měst se lze setkat se stopami různých kultur:

Čtvrť Eixample v Barceloně

Ekonomická geografie

Značná část španělského území není zemědělsky využívána z důvodu sucha. Pro zemědělství se hodí přibližně 40 % území. Kvalita půdy je většinou nízká a pouze na zhruba 10 % území může být považována za výbornou. Vážným problémem je eroze půdy, zejména na suchých planinách v Kastilii-La Mancha.[16] V Pyrenejích a v celé severní části země s oceánským podnebím se praktikuje chov dobytka. V autonomních oblastech Aragonie a Kastilie a León převládá pěstování obilí. Na jihu a na východě se pěstují středomořské a komerční plodiny a provádí se zavlažování půdy. Španělsko vyváží citrusy a rané ovoce a zeleninu do zbývajících částí Evropy.

Bilbao

Nejdynamičtější průmyslové oblasti se nacházejí kolem Madridu a Barcelony. Dalšími průmyslovými centry jsou Zaragoza a Valencie. Těžký průmysl se rozvíjel v oblasti Gijónu a Bilbaa na pobřeží Atlantiku. Po několikaleté krizi, která se v Bilbau projevila snížením počtu obyvatel (z 433 000 v roce 1981 na 352 000 v roce 2004), prochází toto město obdobím obnovy. Přechod města k terciéru symbolizuje Guggenheimovo muzeum. Významní výrobci aut působí ve Valladolidu (Renault), ve Vigu (Peugeot), v Martorellu (Seat) nebo ve Valencii (Ford). V Getafe, Illescas a Puerto Real se vyrábějí součásti letadel Airbus.

Španělsko má otevřenou ekonomiku od 60. let 20. století a zvláště po svém vstupu do EHS roku 1986. Madrid je hlavním univerzitním a obchodním centrem, terciér je však rozvinutý také v Barceloně. Roku 1992 se v Barceloně konaly olympijské hry.

Španělsko je po Francii druhou turisticky nejnavštěvovanější zemí světa (roku 2005 jej navštívilo 55,6 miliónů zahraničních turistů).[17] K turistickému ruchu má dobré podmínky – středomořské pobřeží nabízí pláže a turistická letoviska (Marbella, Málaga, Benidorm, Palma de Mallorca). Důsledky turistického ruchu jsou značné – je to důležitý zdroj příjmů, na druhou stranu však vede k zabetonování pobřeží a k vodohospodářským problémům. Turisté navštěvují rovněž města s bohatým kulturním dědictvím (Segovia, Santiago de Compostela, Ávila, Cáceres, Salamanca, Toledo, Córdoba, Alcalá de Henares).

Politická geografie

Španělsko se dělí na 17 autonomních společenství a 2 autonomní města, dále pak na 50 provincií.

Odkazy

Související články

Zdroje

Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu geografie Španělska na Wikimedia Commons

Reference

  1. ↑ (anglicky) Library of Congress (USA) - Country Studies: Spain (External Boundaries and Landform Regions)
  2. ↑ (anglicky) Encyclopaedia Britannica Online, heslo Meseta Central
  3. ↑ (anglicky) Library of Congress (USA) - Country Studies: Spain (The Meseta Central and Associated Mountains)
  4. ↑ (česky) Fyzická geografie jižní Evropy na www.zemepis.com
  5. ↑ (anglicky) Library of Congress (USA) - Country Studies: Spain (Other Mountainous Regions)
  6. ↑ (anglicky) Library of Congress (USA) - Country Studies: Spain (Lowland Regions)
  7. ↑ (anglicky) Library of Congress (USA) - Country Studies: Spain (The Islands)
  8. ↑ (anglicky) Library of Congress (USA) - Country Studies: Spain (Drainage)
  9. ↑ (anglicky) Library of Congress (USA) - Country Studies: Spain (Climate)
  10. ↑ Údaje za období 1971-2000; zdroj: Instituto Nacional de Meteorología (španělsky)
  11. ↑ (anglicky) Míra urbanizace na stránkách OSN (2005)
  12. ↑ (španělsky) España en cifras 2007 – Población, Instituto Nacional de Estadística (INE), formát PDF
  13. ↑ a b c (španělsky) Konurbace roku 2006 podle projektu AUDES5
  14. ↑ a b c (francouzsky) Les 335 plus grandes agglomérations dans le monde na stránkách www.olscom.com
  15. ↑ a b (španělsky) Proyecto Audes. Oficiální údaje o počtu obyvatel Národního statistického institutu (INE) k 1. 1. 2005.
  16. ↑ (anglicky) Library of Congress (USA) - Country Studies: Spain (Agriculture)
  17. ↑ (francouzsky) Faits saillants du tourisme, 2006 od Světové organizace turistického ruchu, formát PDF, velikost 6,91 MB
Geografie Evropy
Země Mapa Evropy
Teritoria, kolonie
a zámořská území

Území se sporným postavením

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Geografie_Španělska&oldid=6372220“