Altaj (pohoří)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Altaj
Алтай
ئالتاي
阿尔泰
Pohled na horský masív Běluchy
Pohled na horu Běluchu (4 506 m n. m.), nejvyšší horu Altaje

Nejvyšší bod Bělucha (4506 m)
Délka 2000 km

Nadřazená jednotka Sajano-altajský systém
Sousední
jednotky
Sajany, Changaj, Gobi, Džungarská pánev, Tarbagataj, Kazašská pahorkatina, Západosibiřská rovina
Podřazené
jednotky
Ruský Altaj, Mongolský Altaj, Gobijský Altaj

Světadíl Asie
Stát Rusko Rusko
Mongolsko Mongolsko
Čína Čína
Kazachstán Kazachstán
Povodí Jenisej
Souřadnice 47°0′ s. š., 93°30′ v. d.
Tento článek pojednává o pohoří v Asii. Další významy jsou uvedeny v článku Altaj.

Altaj (rusky Алтай, Алтайские горы, Altajskie gory, kazašsky Алтай, Алтай таулары, Altaj taulary, mongolsky Алтай, Алтайн нуруу, Altajn nuruu, ujgursky ئالتاي تاغ تىزمىسى, transliterováno Altay tagh tizmisi, čínsky 阿尔泰山脉, pinyin Ā'ěrtài Shānmài, český přepis A-er-tchaj šan-maj) je téměř 2 000 km dlouhý 600 km široký horský systém v centrální Asii na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska a s nejvyšším vrcholem – Bělucha (4 506 m) – je nejvyšším pohořím Sibiře. Společně s pohořím Sajany a Ťan Šan tvoří tzv. severní větev středoasijského horského systému, jež vychází z horského uzlu v oblasti Pamíru.

Díky své rozlehlosti se Altaj člení na tři části:

  • Ruský Altaj
  • Mongolský Altaj
  • Gobijský Altaj

Jméno Altaj pochází z mongolského Altan (zlaté hory) – to poukazuje na přítomnost zlata ve zdejších horninách.

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Pohoří Altaj

Geologická struktura Altaje je velice složitá, což je i z důvodu jeho obrovské rozlohy. Z těchto důvodů zde bývají 2–3 zemětřesení za rok, přičemž ta nejsilnější byla v letech 1903 a 1927 (síla 8 z Richterovy stupnice).

Pohoří vzniklo v prvohorách za hercynského vrásnění. Staré hercynské pohoří bylo však v druhohorách zarovnáno v peneplen (parovinu) a do současné podoby bylo vyzdviženo až v třetihorách a začátkem čtvrtohor při alpínské orogenezi. Tak vznikla charakteristicky stupňovitá stavba Altaje, která je z geologického hlediska mladá a ještě dnes se zvedá rychlostí až několik centimetrů za rok. Důkazem, že pohoří není stále ještě dotvořené, jsou časté kamenné laviny.

Výrazný ledovcový reliéf byl formován během posledních dvou dob ledových. Ledovce byly významným faktorem při formování horstva, když při maximálním zalednění stékaly až na výšku tisíc metrů. Dalším faktorem formování je mrazové zvětrávání, které je díky kontinentálnímu podnebí velice silnou složkou napomáhající utvářet okolní krajinu – proto jsou zde k vidění velké suťové kužely, tzv. osypy.

Altaj je budován hlavně paleozoickými horninami (v oblasti Běluchy ordovického stáří), kterými pronikají mladopaleozoické vyvřeliny. Z hornin zde tak mají dominantní zastoupení metamorfované horniny jako jsou ruly, svory a zvětralé písčité břidlice s vysokým podílem nejrůznějších minerálů, které vykrystalizovávaly uvnitř hornin. Tyto horniny často pukají mrazem, z čehož vznikají kameny jehlicovitých tvarů naskládané na sebe.

V dobách ledových byl Altaj značně zaledněn a při oteplování se tak podhůří stávalo patrně místem největších záplav na Zemi. Tomu pravděpodobně pomohlo uvolnění obrovské masy vody držené v jezerech na površích ledovců při jejich tání.

Ústup ledovců na konci poslední doby kamenné vytvořil nespočet říčních teras a zanechal zde štěrkové vrstvy s balvany o průměru jeden až dva metry.

V dobách ledových se nad řekou Bija ukládaly mocné, jemně váté sprašové vrstvy s pohřbenými fosilními půdami z období mezi dobami ledovými, které dnes představují jeden z nejúplnějších záznamů klimatických změn na Sibiři za posledních 250 000 let. Díky tomu je dnes známo mnohem teplejší klima Altaje v dávných dobách i s druhovou skladbou tehdejší flóry.

Nerostné bohatství[editovat | editovat zdroj]

Dnes probíhá v malém rozsahu na několika místech v Altaji těžba zlata, které lze při troše štěstí nalézt i v říčních náplavech.

Zejména na severních výběžcích Altaje jsou bohaté zdroje koksovatelného uhlí (Kuzněcká pánev). V jihovýchodní části jsou ložiska železné rudy a polymetalických rud (zinek) – proto tato část Altaje na území Východokazašské oblasti bývá označována jako Rudný Altaj.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Klima na Altaji je chladné a vlhké (ačkoliv slunečných dnů je údajně více než na mořském pobřeží Jalta, Soči – tyto slunečné dny jsou však většinou v období tlakových níží v zimě a na podzim.

Srážky na hřebenech dosahují 2 000 mm/rok, sněhová pokrývka běžně 2–3 m.

Léto je vlivem arktických vzdušných mas, které se nad západní Sibiří zahřívají a způsobují deštivé počasí, chladné. Červenec je nejdeštivějším měsícem (slunečných dnů bývá méně než 50 %).V poslední dekádě léta sníh již netaje pod 2 600 m. Září a říjen se vyznačují velice proměnným počasím.

Zima na Altaji začíná v listopadu. Nejchladnější území je Čujská step na východě, kde teploty v lednu dosahují až −62 °C. Průměrné lednové teploty jsou −32 °C.

Krajina[editovat | editovat zdroj]

Krajina na Altaji se skládá zejména ze suché vysokohorské stepi a rozsáhlých lesů. Nejvyšší části hor pokrývají z velké části ledovce (zaledněno je 900 km2). Některé oblasti ve střední části a zejména pak v mongolské části blížící se k poušti Gobi tvoří polopouště (Koš-Agač). Hranice permafrostu probíhá ve výšce 2 000 m n. m., na jižních svazích ještě o 400 m výše. Představa věčného ledu je však zavádějící, protože zde roste hustá tajga.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Jezera[editovat | editovat zdroj]

Kučerlinské jezero plesového původu; potápěči nedávno zjistili, že jezero je ve své spodní části zamrzlé

Na Altaji se nachází přibližně 7 000 jezer s celkovou plochou 600 km2. Většina těchto jezer je položena vysoko v horách a má plesový charakter.

Největší jezero je Markakol s rozlohou 449 km2, které se nachází v kazašské části pohoří mezi hřbety Kurčumskim ze severu a Azutau z jihu. Jezero je dlouhé 38 km a dosahuje hloubky až 30 m.

Největší jezero v ruské části Altaje je Telecké uprostřed lesů na říčním toku Čulyšman. Podobně jako Bajkal vzniklo příkopovou propadlinou a právě po Bajkalu je druhým nejhlubším jezerem celé Sibiře s hloubkou 353 m (některé zdroje uvádí 325 m). Dříve bylo však jezero hluboké 2 000 m. Délka tohoto jezera je 78 km a šířka nepřesahuje 8 km. Celková plocha jezera je 223 km2 a je jednou z velkých zásobáren pitné vody.

Na mongolské straně jsou velkými jezery Tolbo núr (185 km²), Dajan núr a Chovdská jezera.

Řeky[editovat | editovat zdroj]

Řeka Katuň ve vesnici Tjungur; častý cíl vodáků

Na Alataji teče 20 188 řek o celkové délce 62 555 km z nichž naprostá většina skončí v Severním ledovém oceánu díky veletokům Irtyš, Ob a Jenisej. Jen některé řeky v mongolské části skončí v bezodtokých jezerech severozápadního Mongolska.

Na Altaji pramení obě dvě zdrojnice Obu: Katuň pramenící pod Běluchou a Bija vytékající z Teleckého jezera se slévají ve městě Bijsk a stávají se Obem.

Další významné řeky pramenící v Altaji jsou Buchtarma, která kromě kousku od pramene v ruské části protéká Kazachstánem a vlévá se do Irtyše. Mongolská řeka Chovd gol, která se vlévá do jezera Char Us núr. V ruské části to jsou ještě řeky Čulyšman a Argut.

Vodopády[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší vodopády jsou kaskády na řece Čulča s výškou až 160 m.

Ledovce[editovat | editovat zdroj]

Zalednění Altaje je značné, za což může velké množství srážek a extrémní klima ve vyšších polohách. Na Altaji lze napočítat více než 1 500 ledovců o celkové ploše 890 km2. Nejvíc jich je v nejvyšší části Altaje v Katuňském hřbetu (přibližně 400), z nichž nejdelší dosahují délky téměř 11 km (Šapošnikovův ledovec 10,5 km, Geblerův ledovec 8,5 km).

Flóra[editovat | editovat zdroj]

Flóra na Altaji je nesmírně rozmanitá, což je dáno nejen členitostí několika výškových pásem, ale i polohou na rozhraní sibiřské tajgy, kazašské stepi a mongolských polopouští. Altaj tak tvoří bariéru mezi severem a jihem i východem a západem celého kontinentu.

Na Altaji se celkem vyskytuje na 2 000 druhů vyšších rostlin, z toho 200 druhů endemických a 300 druhů léčivých.

Pásmo horské stepi a lesostepi (800–1 500 m)[editovat | editovat zdroj]

Stepi a lesostepi na Altaji

Pro toto pásmo je typický porost žlutých trav a jen slabé zalesnění. Kontrastem jsou pak zeleně zarostlá koryta řek. Na úpatí hor se již objevuje les tvořený zejména modřínem sibiřským (Larix sibirica), borovicí sibiřskou (Pinus cembra sibirica), jedlí sibiřskou (Abies sibirica) a jalovcem. Naopak listnaté porosty zcela chybí.

Pásmo horské tajgy (1 200–2 400 m)[editovat | editovat zdroj]

Horská tajga je tvořená hlavně lesem se stejným složením jako lesy z nižšího pásma. Lesy jsou poměrně světlé, naopak bylinný (hořec, rozchodník, lomikámen, divoký česnek, lilie, střevníček, pivoňka) a keřový podrost (hloh, tavolník, šípek, rybíz, rakytník, zimolez, kamčatské borůvky, borůvky, jahody) je celkem hustý. Nalézt zde lze i pěnišník daurský (Rhododendron dahuricum) či mnoho druhů hub. Hranice lesa se pohybuje od 1 700 m na západě do 2 500 m na východě.

Pásmo sibiřské limby (1 800–2 800 m)[editovat | editovat zdroj]

Nad horskou tajgou roste vegetace horské tundry, která je tvořena zakrslými keříky a polárními břízami (Betula rotudifolia), které rostou do výšky 40–60 cm, zato velmi hustě. Ve vyšších výškách je možno vidět i některé druhy zakrslých vrb (rod Salix).

Pásmo alpínských luk (2 500–3 000 m)[editovat | editovat zdroj]

Skalničky v pásmu skal a sněhu a ledu

Pásmo alpínských luk není souvislé a pokrývá jen vlhké svahy nebo ploché dolinky oddělené stěnami či ledovci. V létě jsou tyto louky rozkvetlé spoustou květin – lomikámen, primule, česnek, fialka, ohníček, rebarbora, rozchodnice růžová (Rhodiola rosea), úpolín (Trollius), koniklec, hořec (včetně endemitu Gentiana altaica), žlutý mák (Papaver nudicaule), dryádka (Dryas oxyodonta).

Pásmo skal a věčného sněhu a ledu (2 800 m a výše)[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší skal není zcela mrtvé. Nachází se zde různé druhy mechů a lišejníků. V nižších polohách mezi kameny rostou i některé skalničky.

Fosilní nálezy pleistocénní fauny a relikty třetihorní vegetace svědčí o přítomnosti subtropické flóry i fauny v teplých dobách meziledových, kdy zde rostly i duby, lípy, javory a jírovce.

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Živočišná říše je typicky sibiřská. Představitelem je zemní veverka burunduk (Tamias sibiricus) se šedým kožíškem zdobeným čtyřmi bílými pruhy, kterého proslavil hlavně seriál Chip a Dale od Walta Disneyho.

Jednou z nejdravějších šelem Sibiře je rosomák, který si přes svůj malý vzrůst troufne i na jelena nebo člověka.

Alpínský stupeň obývají velice plaché zlatě zbarvené svišti mongolští (Marmota baibacina) a naopak velmi zvědavé pišťuchy (rod Ochotona) žijící v suťovitých polích, které se nebojí přiblížit i ke stanům turistů. Při úleku pak ostře vypísknou a rychle zmizí mezi kameny či v trávě.

V Altaji je relativně hojný výskyt i sobola, který je v jiných oblastech na pokraji vyhynutí kvůli lovcům, jež střílí soboly pro jejich kožešinu.

Dále zde žije sob, vlk, rys, medvěd a vzácně i leopard sněžný. Vzácně jsou zde i jeleni, losi a zástupci zvířeny střední Asie (jelen maral, kozoroh ibex, ovce argali).

Na Altaji žije více než 100 druhů ptáků – např. tetřev hlušec, drozd, pěnice, ular altajský (horský kur).

Jezera a potoky jsou obydleny pstruhy, lipany i jinými rybami.

Z bezobratlých stojí za zmínku motýl jasoň červenooký (Parnassius apollo) a tesařík rodu Monochamus.

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Altaj je velice oblíbeným turistickým místem Rusů i zahraničních cestovatelů. Telecké jezero slouží jako rekreační místo, které je přes léto obklopeno turisty trávících svou dovolenou v kempu. Volný čas lze trávit koupáním, okolními túrami, rybařením nebo výlety na lodích.

Pomník ruskému vodákovi, který jako jediný sjel řeku Kučerla, demonstruje nebezpečí divokých altajských řek; při druhém pokusu však neuspěl

Divoké řeky pramenící v horách pak lákají vodáky z celého Ruska i Evropy. Hojně navštěvovaná bývá řeka Katuň, kterou lze sjíždět na raftech i s místními průvodci. Je třeba dbát ale opatrnosti při sjíždění velice divokých řek, které jsou spíše nesjízdné.

Altaj samozřejmě přitahuje pozornost i mnoha horolezců. Nejvíce jich pak míří samozřejmě na nejvyšší vrchol hory Běluchy (4 506 m), ale jsou zde i jiné čtyřtisícové vrcholy. U jezera Akkem severně od Běluchy je vybudovaný mezinárodní horolezecký tábor a meteorologická stanice.

Altaj je také ideálním místem pro vysokohorskou turistiku, a to nejen pro svou zachovalou a krásnou přírodu, ale i díky nižší náročnosti oproti jiným horským soustavám.

Rozvoji turistiky napomáhá i zápis Zlatých hor na Altaji na Seznam světového dědictví UNESCO z roku 1998, jakožto region reprezentující kompletně výškové pásmy vegetace v centrální Sibiři od stepi, lesostepi, subalpínské a alpínské vegetace a místo výskytu světově ohrožených savců, jako např. sněžného leoparda a ovcí argali.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

V srpnu roku 2007 se do Altaje vydala skupina některých českých Cimrmanologů, aby zdolala vrchol dosud nepojmenované hory a nazvali ji horou Járy Cimrmana. Výstup byl vykonán úspěšně, o jejich dobývání hory byl natočen film.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kleslo, Michal: Altaj – horolezecký, trekový, turistický průvodce; Tiskárna Havířov

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]