Zabrze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zabrze
Ulice Wolności (Svobody)
Ulice Wolności (Svobody)
Zabrze – znak
znak
Zabrze – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice50°18′9″ s. š., 18°46′41″ v. d.
StátPolskoPolsko Polsko
VojvodstvíSlezské
Okresměstský okres
Administrativní dělení18 městských částí
Zabrze
Zabrze
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha80,40 km²
Počet obyvatel171 691 (2020)
Hustota zalidnění2143,8 obyv./km²
Etnické složeníPoláci, Slezané, Němci a další
Náboženské složenířímští katolíci, luteráni a další
Správa
StarostaMałgorzata Mańka-Szulik
Oficiální webwww.um.zabrze.pl
Telefonní předvolba+48 32
PSČ41-800 až 41-820
Označení vozidelSZ
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zabrze (česká výslovnost [zabře] nebo [zabže], rod střední; v letech 1915–1946 Hindenburg; slezsky Zŏbrze) je město a městský okres v jižním Polsku ve Slezském vojvodství. Leží na historickém území Horního Slezska na řece Bytomce, sousedí s Bytomí, Hlivicemi a Slezskou Rudou. Je součástí dvoumilionové katovické konurbace, přičemž v samotném Zabrzi žilo v červenci 2020 171 691 obyvatel.[1] Při sčítání lidu v roce 2011 se 14,6 % obyvatel přihlásilo ke slezské národnosti,[2] ale většina z nich se hlásila i k polské národnosti, takže 92,5 % obyvatel Zabrze se přihlásilo k polské národnosti (v Polsku lze hlásit dvě národnosti).[zdroj?]

Dějiny města úzce souvisí s objevem ložisek černého uhlí na konci 18. století a následnou prudkou industrializací oblasti. V roce 1905 spojením Starého Zabrze, Malého Zabrze a Dorotheendorfu vznikla obec Zabrze, která čítala přes 50 tisíc obyvatel a byla označována za „největší vesnici Evropy“. Přestože urbanistickou a sociální strukturou měla městský charakter, získala status města až v roce 1922 po rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko. Zatímco vlastní Zabrze přejmenované během první světové války na počest maršála Paula von Hindenburga zůstalo na německé straně, některé dnešní městské části patřily už k Polsku. Po druhé světové válce byl k Polsku připojen i zbytek území a připojením dalších obcí v 50. letech získalo město současnou podobu.

V moderní době proslavily Zabrze zejména fotbalový klub Górnik Zabrze, německý spisovatel dětské literatury Janosch, Slezské centrum srdečních chorob (Śląskie Centrum Chorób Serca), kde v roce 1985 provedl tým Zbigniewa Religy první transplantaci srdce v Polsku, a také řada industriálních památek v čele s Hornickým skanzenem Královna Luisa a Muzeem dolu Guido. Městem procházejí dálnice A1 a A4 a páteřní železniční trať Katovice – Vratislav.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o obci Zabrze (v latinském zápisu Sadbre – název pochází od slova „debř“ a znamená osadu za debřemi, tj. za dolinami s lesními houštinami, srov. městské části Debř v Mladé Boleslavi a Mělníce) pochází z listiny Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis sepsané za biskupa Jindřicha I. z Vrbna kolem roku 1305. Během velké kolonizace ve 13. a 14. století vznikly na území dnešního města rovněž Biskupice (německy Biskupitz, poprvé zmiňované již v roce 1243), Grzybowice (Pilzendorf), Makoszowy (Makoschau), Mikulczyce (Mikultschütz), Rokitnica (Rokittnitz), Zaborze.[3] Jednalo se o zemědělské vesnice, které po staletí sdílely osud Opolského, Hlivického nebo Bytomského knížectví. Byly součástí zemí Koruny české a po rozdělení Slezska v roce 1742 připadly Prusku. Od roku 1871 ve sjednoceném Německu.

V letech 1774–1776 byly v rámci kolonizační akce Fridricha Velikého založeny osady Dorotheendorf (Dorota), Kunzendorf (Kończyce), Mathesdorf (Maciejów), Paulsdorf (Pawłów) a Sand Kolonie zvaná později Malé Zabrze (původní vesnice dostala přívlastek Staré Zabrze). Tehdejším majitelem zdejšího panství byl Mathias von Wilczek, představitel šlechtického rodu Wilczků původem z Těšínska, a názvy nových osad byly odvozeny od jmen členů jeho rodiny (žena Dorothea, synové Paul a Konrad).[4]

Důl Königin Luise na pohlednici z 19. století

V roce 1790 objevil hormistr Salomon Isaac mělce uložená ložiska černého uhlí mezi Zaborzem a Paulsdorfem. Vzápěti vznikl důl pojmenovaný od roku 1810 Königin Luise (Královna Luisa), který otevírá novou kapitolu v dějinách budoucího města. Pro její potřeby byla od roku 1799 stavěna Hlavní klíčová dědická štola – podzemní kanál mezi Königin Luise a Königsgrube v dnešním Chořově, s více než 14 kilometry nejdelší stavba toho typu v Evropě – napojená na Klodnický průplav, který po dokončení v roce 1812 spojil hornoslezskou uhelnou pánev s Odrou. V 19. století vyrůstaly další doly, železárny a továrny, například Donnersmarkovy železárny (Donnersmarckhütte) v roce 1851, důl Guido v roce 1855 či hornicko-hutnický kombinát Borsigwerke v letech 1863–1868.[5][6]

Dělnická kolonie v Zaborzi na pohlednici z 19. století
Dnešní ulice 3 Maja na začátku 20. století

Okolní krajina se začala nevratně proměňovat. S přílivem nových obyvatel vznikaly dělnické kolonie s typickými „familoky“. V letech 1819–1830 byla vytyčena Kronprinzstrasse – silnice s Královy Huti (Chořova) do Hlivic, dnešní ulice Wolności (Svobody), která se stala novou urbanistickou osou. Mezi Malým Zabrzem a Dorotheendorfem byla vybudována stanice Hornoslezské dráhy, železniční magistrály spojující Vratislav s rakouskou hranicí u Myslovic. První vlak sem přijel 1. října 1845. Kolem nádraží se postupně vyvinulo dnešní centrum s činžovními domy a veřejnými budovami typicky městského charakteru.[7][8]

Vydělením z jižní části okresu Bytom vznikl v roce 1873 okres Zabrze se sídlem v tehdy šestitisícovém Starém Zabrzi, které však i nadále nemělo status města. Součástí okresu Bytom zůstala Rokitnica, Mikulczyce a Grzybowice zase spadaly pod okres Tarnovské Hory. Roku 1905 došlo k administrativnímu spojení Starého Zabrze, Malého Zabrze a Dorotheendorfu. Dohromady čítaly 55 643 obyvatel a přezdívalo se jim „největší vesnice Evropy“.[9] Do roku 1910 se populace zvýšila na 63 373 osob, z toho 61,7 % německojazyčných, 26 % polsky nebo „vasrpolsky“ mluvících a 12,2 % dvojjazyčných. Přes 10 tisíc obyvatel měly rovněž Biskupice (13 964, z toho 39,2 % německo-, 50,6 % polsko- a 10,1 % dvojjazyčných), Mikulczyce (13 823, z toho 18,4 % německo-, 76,2 % polsko- a 5,3 % dvojjazyčných) a Zaborze včetně dělnické kolonie Poremba (27 065, z toho 32,8 % německo-, 60,5 % polsko- a 6,5 % dvojjazyčných). Ve všech obcích převažovali katolíci.[10]

V roce 1915 byla obec Zabrze přejmenována na Hindenburg na počest polního maršála Paula von Hindenburga. V hornoslezském plebiscitu po první světové válce se 58,4 % hlasujících v Hindenburgu, 56,6 % v Biskupicích a 58,7 % v Zaborzi vyslovilo pro setrvání v Německu. Připojení k Polsku naopak zvolila většina v Grzybowicích, Kunzendorfu, Makoszowech, Mathesdorfu, Mikulczycích a Rokitnici. V Paulsdorfu vyšla remíza s rozdílem 52 hlasů.[11] O rozdělení sporného území nakonec rozhodla Rada Společnosti národů v říjnu 1921 (s platností od roku 1922), a to takovým způsobem, že Hindenburg a většina dnešních městských částí zůstala ve Výmarské republice jako pohraniční obce, kdežto Kunzendorf, Makoszowy a Paulsdorf byly připojeny k autonomnímu Slezskému vojvodství v Polsku.

Meziválečný Hindenburg – dnešní ulice Padlewskiego

1. října 1922 získala obec Hindenburg status města. Roku 1927 k němu byly připojeny Biskupice, Mathesdorf, Zaborze a malý kus Sośnice (zbytek se stal městskou částí Hlivic). Populační boom v meziválečném období souvisel nejen s rozvojem průmyslu, ale i přílivem vystěhovalců z části Slezska přiznané Polsku. Do roku 1933 vystoupal počet obyvatel na 131 309.[12] V letech 1933–1935 prošlo centrum města přestavbou, v rámci které vzniklo centrální náměstí Peter-Paul-Platz, dnešní Plac Wolności.[13] V roce 1936 byla dokončena Říšská dálnice č. 29 (Reichsautobahn 29) z Vratislavi do Bytomi, která vedla přes Mathesdorf, Mikulczyce a Biskupice. Uvažovalo se o vytvoření Trojměstí Hlivice-Zabrze-Bytom (Dreistädteeinheit Gleiwitz-Hindenburg-Beuthen).[14]

Rudá armáda obsadila Hindenburg 27. ledna 1945. Město neutrpělo válečné škody, ale po příchodu Sovětů bylo zplundrováno.[15][16] Přes 10 tisíc mužů bylo odvlečeno na nucené práce do Sovětského svazu.[17] Na základě Jaltské a Postupimské dohody došlo k připojení Zabrze (historický název byl formálně obnoven v květnu 1946) k Polsku. V roce 1948 čítalo 125 058 obyvatel, z toho 63,6 % tvořili starousedlíci a 36,4 % nově příchozí – polští repatrianti z východních území postoupených SSSR a osadníci z polského vnitrozemí. V roce 1951 byly připojeny Grzybowice, Kończyce (Kunzendorf), Makoszowy, Mikulczyce, Pawłów (Paulsdorf) a Rokitnica. O dva roky později došlo k přičlenění sídliště Helenka, které dříve patřilo obci Stolarzowice (dnes městská část Bytomi). Do roku 1963 následovaly ještě kosmetické změny hranic s Hlivicemi a Slezskou Rudou.[18]

Industriální ruiny – koksovna Concordia v roce 2010

V období socialismu byla postavena řada panelových sídlišť v různých městských částech. Vzhled centra poznamenala v 60. letech výstavba sídliště Barbary s šesti jedenáctipatrovými věžáky na místě asanované Schüllerovy kolonie. V roce 1983 vzniklo v Zabrzi Vojvodské kardiologické středisko (Wojewódzki Ośrodek Kardiologii, dnešní název Slezské centrum srdečních chorob – Śląskie Centrum Chorób Serca), kde o dva roky později provedl tým Zbigniewa Religy první transplataci srdce v Polsku.[19] Roku 1991 dosáhlo město svého populačního maxima – čítalo 205 789 obyvatel. Od té doby jejich počet v souvislosti s útlumem těžkého průmyslu systematicky klesá. V letech 2008–2014 byl jižní částí města protažen Silniční diametr propojující katovickou konurbaci v ose východ–západ (Drogowa Trasa Średnicowa). Za oběť mu padla kromě jiného stará dělnická kolonie v Porembě včetně rodného domu věhlasného spisovatele Janosche (Horsta Eckerta).

Městské části[editovat | editovat zdroj]

Městské části Zabrze

Od roku 2012 se Zabrze oficiálně dělí na 18 městských částí:

  • Biskupice (Biskupitz) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1927; rozkládá se na severovýchodě města směrem na Bytom; její součástí je i Borsigova kolonie;
  • Centrum Południe (= Centrum Jih) – část centra jižně od železniční trati, zahrnuje historickou obec Dorotheendorf (Dorota) a Matejkovo sídliště (Osiedle Matejki);
  • Centrum Północ (= Centrum Sever) – část centra severně od železniční trati, zahrnuje původní vesnici Zabrze (Staré Zabrze, Alt-Zabrze) a centrální náměstí Svobody (Plac Wolności);
  • Grzybowice (Pilzendorf) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951; nachází se na severozápadním okraji města;
  • Guido – mezi městskými částmi Centrum Południe a Kończyce, zahrnuje též velkou část Lesoparku Slezských povstalců (Park Leśny imienia Powstańców Śląskich); název je odvozen od dolu Guido;
  • Helenka – nejsevernější výběžek Zabrze, sídliště připojené v roce 1954; původně součást Stolarzowic, které jsou městskou částí Bytomi;
  • Kończyce (Kunzendorf) – obec připojená v roce 1951, rozkládá se na jihu města;
  • Maciejów (Mathesdorf) – obec připojená v roce 1927, rozkládá se v západní části města směrem na Hlivice;
  • Makoszowy (Makoschau) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951, rozkládá se na jihozápadním okraji města;
  • Mikulczyce (Mikultschütz, v letech 1936–1945 Klausberg) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951, rozkládá se v severní části města;
  • Osiedle Mikołaja Kopernika (= Koperníkovo sídliště) – panelové sídliště sousedící s Mikulczycemi;
  • Osiedle Młodego Górnika (= Sídliště mladého horníka) – částečně dělnická kolonie a částečně panelové sídliště pro zaměstnance dolu KWK Pstrowski na severovýchodním okraji města u hranice s Bytomí;
  • Osiedle Tadeusza Kotarbińskiego (= Kotarbińského sídliště) – panelové sídliště a přilehlá zástavba navazující na Centrum Północ;
  • Pawłów (Paulsdorf) – obec připojená v roce 1951, rozkládá se v jihovýchodní části města;
  • Rokitnica (Rokittnitz, v letech 1936–1945 Martinau) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951 a na ni navazující soubor sídlišť z první a druhé poloviny 20. století; rozkládá se v severní části města;
  • Zaborze Południe (= Zaborze Jih) – část Zaborze jižně od Silničního diametru (Drogowa Trasa Średnicowa) s převahou starých dělnických kolonií;
  • Zaborze Północ (= Zaborze Sever) – část Zaborze severně od Silničního diametru, zahrnuje původní vesnici a nejrozlehlejší zabrzské panelové sídliště Poremba;
  • Zandka – navazuje na Centrum Północ, tvoří ji hlavně historická dělnická kolonie pro zaměstnance Donnersmarckových železáren; název je odvozen od Sand Kolonie, prvního pojmenování Malého Zabrze;

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Industriální památky[editovat | editovat zdroj]

Hornický skanzen Královna Luisa – šachta Carnall
Důl Ludwik
  • Hornický skanzen Královna Luisa (Królowa Luiza) – turistický komplex v areálu bývalého dolu Königin Luise, nejstaršího zabrzského dolu existujícího od roku 1791 do roku 1998; tvoří jej tři části: naučný Park 12C u šachty Wilhelmine propojený s Parkem vojenské techniky (ulice Mochnackiego), soubor budov u šachty Carnall (strojovna, kompresorovna, řetízková šatna) s muzejními expozicemi (ulice Wolności v městské části Zaborze) a tří podzemních turistických okruhů včetně Vodního okruhu (vstup z ulice Miarki nebo Mochnackiego), který zahrnuje plavbu 1 100 m dlouhým zpřístupněným úsekem Hlavní klíčově dědické štoly (Główna Kluczowa Sztolnia Dziedziczna) – vodního kanálu z 19. století původně spojujícího Zabrze a Chořov;[20]
  • Důl Guido – důl založený v roce 1885; těžba probíhala do roku 1962, potom v letech 1967–1996 sloužil jako experimentální důl pro testování nových strojů, veřejnosti byl zpřístupněn v roce 2007; provádí se v hloubce 170, 320 a 355 metrů, v rámci okruhu Hornická šichta (Górnicza Szychta) je možná prohlídka nejhlubší úrovně dolu v plném vybavení horníka, během níž musí návštěvník vykonávat některé jeho úkoly; v hloubce 320 metrů vznikla Zóna K8 (Strefa K8) pro pořádání školení, konferencí, kulturních akcí apod.; nachází se v ulici 3 Maja v podle dolu pojmenované městské části Guido;[21]
  • Důl Ludwik – původně pod názvem Ludwigsglück součást hornicko-hutnického kombinátu Borsigwerke (Borsigovy závody), po druhé světové válce spojená s Concordiou do KWK Ludwik-Concordia; fungoval od roku 1873 do 80. let 20. století; charakteristický komplex dochovaných budov (strojovna šachty Konrad, řetízková šatna, kanceláře, dělnická ubytovna a další) pochází z období 1910 až 1918; od roku 2008 provozuje v části areálu kulturní činnost spolek Kopalnia Sztuki (Důl umění); nachází se v Biskupicích v ulici Hagera;[22]
  • Šachta Maciej – původně West-Schacht (Západní šachta) vyhloubená v roce 1922 pro důl Concordia, po druhé světové válce pod názvem Maciej součást KWK Ludwik-Concordia a KWK Wincenty Pstrowski; těžba probíhala do roku 1978, v roce 2014 byla dokončena adaptace pro turistické účely; nachází se v ulici Srebrna v městské části Maciejów (historický Mathesdorf);[23]
  • Pozůstatky Donnersmarckových železáren (po druhé světové válce Huta Zabrze): dmychadlová hala ze 60. let 19. století a vodojem z roku 1871; většina areálu byla po zániku podniku v 90. letech zlikvidována a na jeho místě vzniklo v roce 2003 obchodní centrum Platan (Centrum Sever, ulice Bytomska);
  • Vodojem v ulici Zamoyskiego – expresionistická stavba z roku 1909, v letech 2019–2021 proběhla její přestavba na rozhlednu s kavárnou a muzejními prostorami;

Dělnické kolonie[editovat | editovat zdroj]

Borsigova kolonie
  • Borsigova kolonie – sídliště v západní části Biskupic postavené v letech 1863–1871 pro zaměstnance hornicko-hutnického kombinátu Borsigwerke (Borsigovy závody);
  • Ballestremova kolonie – sídliště postavené v Rokitnici v několik etapách mezi lety 1905 až 1935 pro zaměstnance dolu Castellengo hraběte Franza von Ballestrema; v ulici Szafarczyka se nacházejí čtyři experimentální domy s ocelovou konstrukcí z roku 1928/1929;
  • Zandka – sídliště pro zaměstnance Donnersmarckových železáren z let 1903–1922; tvoří stejnojmennou městskou část;
  • Zástavba městské části Zaborze Południe (Zaborze Jih) s „familoky“ (např. ulice Lompy), řadovkami (např. ulice Lompy a Napieralskiego) a dvojdomky (např. ulice Zjednoczenia a Barlickiego);

Veřejné budovy[editovat | editovat zdroj]

Hlavní pošta
Nové divadlo
  • Admiralspalast – funkcionalistický hotel (fungoval do roku 1995) s charakteristickou zaoblenou rohovou fasádou postavený v letech 1924–1927 (ulice Wolności 305);
  • Hlavní pošta – novogotická z let 1909–1911 (Plac Dworcowy 1);
  • Magistrát – původně ředitelství Donnersmarckových železáren, budova z roku 1907 (ulice Religi 1)
  • Nové divadlo (Teatr Nowy im. Gustawa Morcinka) – secesní budova kasina Donnersmarckových železáren z roku 1901 (Plac Teatralny 1);
  • Hasičská zbrojnice – původně budova závodního hasičského záchranného sboru Donnersmarckových železáren z roku 1907 (ulice Stalmacha 22);
  • Fakultní nemocnice Slezské lékařské univerzity (Śląski Uniwersytet Medyczny) – původně nemocnice Hornoslezské bratrské pokladny postavená v areálu mezi dnešními ulicemi 3 Maja, Bohaterów Warszawskich a Krasińskiego mezi lety 1903 až 1907; charakteristickým stavebním prvkem je secesní vodárenská věž;
  • Hornické muzeum (Muzeum Górnictwa Węglowego) – sídlí v novorenesanční budově okresního hejtmanství z roku 1875 (3 Maja 19); organizačně pod něj spadají i Hornický skanzen Královna Luisa a důl Guido;
  • Okresní soud – novorenesanční budova z let 1892–1894 rozšířená o levé křídlo v roce 1907 (ulice 3 Maja 21);
  • Základní škola Sobieského (Szkoła Podstawowa nr 5 im. Króla Jana III Sobieskiego) – původně katolická obecná škola, novogotická z roku 1905 (ulice Królewska 4);
  • Základní škola Tuwima (Szkoła Podstawowa nr 36 im. Juliana Tuwima) – původně divčí gymnázium, novogotická budova z roku 1907 rozšířená o funkcionalistické jižní křídlo v roce 1927 (Plac Warszawski 6);
  • Městské lázně, nyní bazén Aquarius – funkcionalistická budova z let 1927–1929 (Plac Krakowski 10);
  • Městská spořitelna – funkcionalistická budova z roku 1929, po druhé světové válce sídlo městského výboru komunistické strany a kanceláře státního podniku Mostostal (ulice Wolności 262);
  • Radnice v Mikulczycích – secesní z roku 1911 (ulice Tarnopolska 80);

Kostely[editovat | editovat zdroj]

Kostel svaté Hedviky
  • Římskokatolický kostel svatého Jana Křtitele v Biskupicích (ulice Bytomska 37) – novogotický z roku 1863 s kryptou rodiny Ballestremů;
  • Římskokatolický kostel svatého Ondřeje ve Starém Zabrzi (ulice Wolności 196) – novogotický z roku 1868;
  • Evangelický kostel Míru – novogotický z roku 1874 (ulica Marcina Lutra 10);
  • Římskokatolický kostel svatého Vavřince v Mikulczycích (ulice Mariacka 1) – novogotický z roku 1894;
  • Římskokatolický kostel svaté Anny v historické obci Dorotheendorf (ulice 3 Maja 18) – novorománský s novogotickými prvky z roku 1900;
  • Římskokatolický kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Rokitnici (ulice Wyszyńskiego 14) – se secesními prvky z roku 1912;
  • Římskokatolický kostel svaté Hedviky v Zaborzi-Porembě – dřevěný z roku 1929 (ulice Wolności 504);
  • Římskokatolický kostel svatého Josefa – funkcionalistický z roku 1931 (ulice Roosevelta 102);
  • Evangelický kostel v Mikulczycích – dřevěný z roku 1937 (Brygadzistów 4);

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Michaeltor
  • Ocelový dům – označení experimentálního obytného domu v ulici Cmentarna 7d, který byl postaven v roce 1927 během 26 dnů z prefabrikovaných ocelových panelů odlitých v Donnersmarckových železárnách; v Zabrzi se celkem nachází pět domů s ocelovou konstrukcí, ostatní v Ballestremově kolonii v Rokitnici;
  • Michaeltor (Michalská brána) – funkcionalistický obytný komplex kolem dnešního Place Słowiańského (dříve Michaeltorplatz) a ulice Wyspiańskiego ze 30. let 20. století s charakteristickým propojením budov ve tvaru brány;
  • Židovský hřbitov – založený v roce 1872, zachovalo se na 500 hrobů (ulice Cmentarna 15);

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Stanice Zabrze
Tramwaj na náměstí Svobody (Plac Wolności)

Zabrze leží na železniční magistrále Katovice – Vratislav, historické Hornoslezské dráze, která je nyní součástí III. panevropského koridoru. Ve stanici Zabrze zastavují vlaky všech kategorií, včetně mezinárodních spojů do Berlína a Ostravy. Z polských měst mělo Zabrze v jízdním řádu 2020/2021 přímé spojení mj. se Štětínem a Svinoústím, Přemyšlí, Bělostokem, Poznaní, Lublinem či Varšavou. Regionální spoje (linka S1 Hlivice – Katovice – Čenstochová) provozuje společnost Koleje Śląskie (Slezské dráhy). Severní částí města prochází trať Hlivice – Bytom, na níž byl osobní provoz zastaven v roce 2013 a má být obnoven v prosinci 2021, nepočítá se však zatím s obnovou zrušených stanic Zabrze Biskupice a Zabrze Północ. Přes městskou část Makoszowy vede alternativní trať z Hlivic do Katovic a její odbočka ve směru na Rybnik, osobní vlaky zde ale projíždějí území města bez zastavení. Pouze nákladní dopravě slouží trať Zabrze Biskupice – Pyskowice přes Mikulczyce.

Zabrze je napojeno na dálnici A1 (křižovatka Zabrze Północ v městské části Rokitnica a Gliwice Wschód několik desítek metrů za hranicí městské části Maciejów) a dálnici A4 (křižovatka Zabrze Południe v městské části Kończyce). Severní částí města (Rokitnica a Grzybowice) procházejí národní silnice č. 94 – tzv. „stará silnice“ Krakov–Vratislav – a národní silnice č. 78 spojující českou hranici u Bohumína se Svatokřížským vojvodstvím. Jako národní silnice č. 88 je označen úsek bývalé Říšské dálnice 29 Bytom – Vratislav, který vede přes Biskupice, Maciejów a Mikulczyce. Jižně od centra a Zaborzem prochází Silniční diametr katovické konurbace (Drogowa Trasa Średnicowa).

Městská hromadná doprava je zajišťována v rámci integrovaného systému katovické konurbace (Zarząd Transportu Metropolitalnego, ZTM), tvoří ji autobusy a tramvaje (viz tramvajová doprava v katovické konurbaci). Na území města jezdilo v roce 2021 pět tramvajových linek, z toho byly dvě vnitroměstské (3 z Mikulczyc do Makoszowů; 4 ze Zaborze do konečné Gliwice Zajezdnia, která se fakticky nachází 75 m za hranici Zabrze), zatímco ostatní spojovaly Zabrze s Bytomí a Slezskou Rudou.[24] Centrálním přestupním uzlem jsou zastávky Plac Wolności (náměstí Svobody) a Karola Miarki v centru.

Rodáci[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Statistické údaje GUS k 30.06.2020
  2. ↑ Spolek osob slezské národnosti: Slezská národnost v okresech podle GUS, 26.7.2013
  3. ↑ Historia miasta [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  4. ↑ Rozbudowa kolonii [online]. Miasto Zabrzze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  5. ↑ Rozwój przemysłu [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  6. ↑ FROSS, Klaudiusz. Rola historii w kształtowaniu charakteru krajobrazu miejskiego na przykładzie Zabrza. Zeszyty Naukowe Politechniki Śląskiej: Architektura. 1996, čís. 34, s. 11. Dostupné online. ISSN 0860-0074. (polsky) 
  7. ↑ Odkrycie węgla [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  8. ↑ Rozwój cywilizacyjny [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  9. ↑ Zmiany administracyjne na początku XX wieku [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  10. ↑ Gemeindelexikon für die Regierungsbezirke Allenstein, Danzig, Marienwerder, Posen, Bromberg und Oppeln auf Grund der Ergebnisse der Volkszählung vom 1. Dezember 1910 und anderer amtlicher Quellen. Svazek Regierungsbezirk Oppeln. Berlin: Königlich Preussisches Statistisches Landesamt, 1912. Dostupné online. S. 90–91, 100–101. (německy) 
  11. ↑ Výsledky plebiscitu pro: okres Zabrze, okres Bytom (kam patřila Rokitnica), okres Tarnovské Hory (kam patřily Mikulczyce a Grzybowice)
  12. ↑ Nadanie praw miejskich [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  13. ↑ Okres międzywojenny [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  14. ↑ SCHABIK, Karl; STÜTZ, Albert; WOLF, Paul. Dreistädteeinheit Beuthen, Gleiwitz, Hindenburg, Landkreis Beuthen. Berlin, Leipzig, Wien: Friedrich Ernst Hübsch Verlag, 1929. 102 s. Dostupné online. (německy) 
  15. ↑ WIELIŃSKI, Bartosz. 27 stycznia 1945 r. Wyzwolenie i horror [online]. 2011-01-27 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  16. ↑ MROWIEC, Anna. Do Zabrza wojna przyszła z Rosjanami (cz. I) [online]. Nowiny Zabrzańskie, 2015-04-11 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  17. ↑ II wojna światowa [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  18. ↑ Okres powojenny [online]. Miasto Zabrze [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  19. ↑ Historia SCCS / Pionierzy SCCS [online]. Śląskie Centrum Chorób Serca [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (polsky) 
  20. ↑ Oficiální webové stránky Hornického skanzenu Královna Luisa (v polštině a angličtině)
  21. ↑ Oficiální webové stránky dolu Guido (v polštině a angličtině)
  22. ↑ Oficiální webové stránky spolku Kopalnia Sztuki (polsky)
  23. ↑ Oficiální webové stránky šachty Maciej (polsky, německy, anglicky)
  24. ↑ Schéma tramvajové dopravy v katovické konurbaci v roce 2021 [cit. 2021-05-18]
  25. ↑ Excelentní Häberlein na Žabí kůň

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Zabrze na Wikimedia Commons
  • MiastoZabrze.pl – oficiální webové stránky městského úřadu v Zabrzi (polsky)
  • Zabrze na portálu fotopolska.eu – historické a současné fotografie a fórum (polsky)
  • Zabrze na portálu polska-org.pl – historické a současné fotografie a fórum (polsky a německy)
Města katovické konurbace
Slezská část
Malopolská část
Města v Polsku podle počtu obyvatel
1 500 000+ Polská vlajka
500 000+
Krakov • Lodž • Vratislav • Poznaň
250 000+
Gdaňsk • Štětín • Bydhošť • Lublin • Bělostok • Katovice 
150 000+
Gdyně • Čenstochová • Radom • Toruň • Sosnovec • Řešov • Kielce • Gliwice • Olštýn • Zabrze • Bílsko-Bělá • Bytom
100 000+
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zabrze&oldid=21805468“