Vymírání na konci křídy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Umělecká představa dopadu planetky, jež představuje jednu z hypotéz týkajících se vymírání na konci křídy
V okolí Drumheller v Albertě je dobře patrno, jak eroze obnažila 65 milionů let staré K/T rozhraní

Vymírání na konci křídy (též známé jako vymírání K-T nebo K/T event, kde "K" znamená křída a "T" terciér neboli třetihory), je velké vymírání, které se odehrálo na přelomu druhohor (konec křídy, tedy před zhruba 65,5 miliony lety) a kenozoika a při němž během relativně krátkého časového úseku vyhynulo mnoho rostlinných i živočišných druhů. Z této doby pochází vrstva sedimentů, nalezená na různých místech světa a známá jako K/T rozhraní, případně K/T boundary.[1] Je známo jako vymírání, v jehož průběhu vymřeli všichni zbylí neptačí dinosauři,[2] a ačkoliv malý počet dinosauřích fosílií byl nalezen i po K/T rozhraní, obvykle se tyto fosílie vysvětlují erozí křídových sedimentů a jejich přemístěním do mladších vrstev.[3][4][5] Mimo dinosaury však vymřeli i mosasauři, plesiosauři, ptakoještěři, mnozí bezobratlí i některé rostliny. Savci a ptáci až na pár výjimek přežili toto vymírání bez úhony a v následujícím období se tyto skupiny prudce rozrůzňovaly za vzniku zcela nových vývojových linií.[6]

Příčiny tohoto vymírání nejsou dosud zcela objasněné. Někteří vědci ho vysvětlují určitou katastrofickou událostí, jako dopad velkého mimozemského tělesa nebo silnou vulkanickou činností. Těmto hypotézám napomáhá skutečnost, že bylo opravdu nalezeno několik kráterů po dopadu meteoritů, stejně jako masivní vulkanismus v Dekánské plošině datovaný do této doby. Takové katastrofy mohly omezit dopad slunečního záření na zem a tím pádem i narušit celý potravní řetězec začínající fotosyntézou. Jindy se však přičítá vymírání na konci křídy i jiným podstatně pomalejším událostem, jako jsou změny ve výšce mořské hladiny či změny klimatu.[6]

Postižené skupiny

Graf zachycující procento vymírajících rodů v daných časových obdobích. Je v něm jasně patrno, že mezi křídou (K) a paleogénem (Pg) došlo k masovému vymírání

Ačkoliv bylo toto vymírání jedno z největších, které se v historii Země udály, míra vymírání jednotlivých skupin organizmů je velmi různá. Platí ale, že zřejmě došlo k narušení potravního řetězce. Organizmy, které byly závislé na fotosyntéze (fytoplankton, některé rostliny), zřejmě často utrpěly již tím, že se do ovzduší dostalo množství prachových částic, čímž došlo k omezení slunečního záření dopadajícího na povrch. Tyto organizmy však tvořily a tvoří základ potravního řetězce a mnozí býložravci, závislí na rostlinné potravě, zřejmě následně vyhynuli právě z těchto důvodů. Následně vyhynuli i masožravci jako byl například Tyrannosaurus rex.[7]

Ke skupinám, které vymřely nebo utrpěly značné ztráty, patří kokoliti (Coccolithophora), mnozí měkkýši (konkrétně amoniti, rudisti, sladkovodní plži i mlži), ale také organizmy, které se živily výše jmenovanými skupinami. Například se má za to, že hlavní potravou mosasaurů byli právě amoniti, a tak tito mořští plazi doplatili na svou potravní specializaci.[8] Oproti tomu všežravci, hmyzožravci a mrchožrouti obvykle K/T rozhraní přežili, možná právě proto, že měli širší nabídku potravních zdrojů. Jedna z hypotéz praví, že savci přežili díky tomu, že v té době nebyli žádní čistě býložraví či masožraví (obvykle se pravděpodobně živili hmyzem, červy, měkkýši, případně detritem), a tedy nebyli odkázáni na rostlinnou potravu, jejíž nabídka se během vymírání pravděpodobně silně zmenšila.[9][6][10] U organizmů žijících v tekoucích vodách se vymírání naopak v takovém rozsahu neprojevilo. Pravděpodobným důvodem je skutečnost, že tyto biotopy osídlují organizmy živící se detritem, který se splavuje z břehů, a nikoliv druhy výhradně býložravé (jež by náhlý nedostatek rostlinného materiálu postihl více).[11] Podobná situace pravděpodobně vznikla i v oceánech. U organizmů žijících ve vodním sloupci (v pelagické zóně) je daleko větší závislost na primární produkci a tomu odpovídá také skutečnost, že zde vymíralo více druhů než u mořského dna.[6]

Přežití krokodýlů a champsosaurů, největších plazů, kteří K/T event přežili, se vysvětluje podobně. Tyto skupiny měly zřejmě v průběhu vymírání přístup k potravě v podobě detritu. Je také známo, že se dnešní krokodýlové mohou živit mršinami a několik měsíců přežijí bez potravy, jejich mláďata jsou malá, rostou pomalu a živí se bezobratlými či mršinami.[9] Také obojživelníci zřejmě přežili konec křídy bez větších ztrát jejich diverzitě, neexistují důkazy, že by v té době nějak masově vymírali.[6][12] Důvodem je zde zřejmě fakt, že jsou tito obratlovci schopní vyhledat úkryt ve vodě, v půdě, dřevě či pod kameny.[13]

Po vymírání obvykle následuje období, kdy se obsazují uvolněné ekologické niky. Trvalo však určitou dobu, než se biodiverzita dostala na předchozí úroveň.[6]

Plankton

Na přelomu křídy a terciéru došlo k dramatické změně ve fosilním záznamu různých drobných zástupců nanoplanktonu se schránkami z uhličitanu vápenatého, které do té doby vytvářely velké křídové usazeniny na dně moří. Tento obrat je zřetelný především na úrovni jednotlivých druhů.[14][15] Zato změny v biodiverzitě obrněnek (Dinoflagellata) tak zřetelné nejsou: důvodem je zřejmě skutečnost, že fosilizace jsou schopné pouze jejich cysty, ale ne všechny obrněnky cysty vytvářejí.[6] Některé studie ukazují, že obrněnky přežili konec křídy bez větší úhony.[16] Mřížovci (Radiolaria) na tom byli podobně.[6] Naopak u rozsivek (Diatoma) se vymírání dotklo až 46% všech druhů.[6][17] Další skupinou jsou dírkonošci (Foraminifera), u nichž, ač byli již od třicátých let 20. století podrobně zkoumáni,[18][19][6] nepřinesl výzkum jednoznačný výsledek. Dosud se totiž diskutuje, zda dírkonošci na konci křídy skutečně masově vymírali.[20][21][22]

Bezobratlí

Fosílie amonita

Důkazy o vymírání u jednotlivých skupin bezobratlých v moři jsou velice různorodé a nejednoznačně vypovídající. Velký vliv má i skutečnost, že z této doby máme nedostatek fosilních nálezů mnohých skupin bezobratlých, což zkresluje samotnou míru vymírání.[6] Existují i nepřímé důkazy o vymírání suchozemského hmyzu.

U různých skupin tak opět vědci dochází k různým výsledkům. Fosilní záznam lasturnatek (Ostracoda, třída korýšů) se například na počátku třetihor výrazně snížil, ale není známo, zda to je způsobeno vymíráním v průběhu nebo přímo na konci křídy.[23][24] Naopak je známo, že na K/T rozhraní vymřelo až 60 % větevníků (Scleractinia, skupina korálovců) z pozdní křídy. Utrpěly zejména koloniální druhy žijící v teplých tropických mořích, vymřelo jich až 98 % z celkového počtu. Tyto druhy zřejmě doplatily na svou symbiózu s fotosyntetickými řasami, které v podmínkách křídového vymírání pravděpodobně náhle ztratily přístup ke světlu.[25][26] Ve fosilním záznamu ubylo i mnoho ostnokožců (Echinodermata) a mlžů (Bivalva).[6] Naopak většina ramenonožců (Brachiopoda) K/T rozhraní přežila.

Rudisti z pozdní křídy, Spojené arabské emiráty. Měřítko označuje délku 10 mm

Vymřeli také všichni tehdejší hlavonožci (Cephalopoda) vyjma čtyřžábrých (Nautiloidea, zejména dnešní loděnky) a dvoužábrých (Coleoidea, chobotnice, sépie). Konkrétně to znamenalo konec například pro belemnity (Belemnoidea) a amonity (Ammonoidea). Zvláště amoniti zřejmě doplatili na svou strategii rozmnožování, při němž kladou velké množství drobných vajíček, z nichž se líhnou planktonní larvy. Takové larvy pravděpodobně nepřežily události na konci křídy (naopak ti dvoužábří, kteří přežili, kladli vajíčka mnohem větší).[27][28]

Vymřelo také až 35 % rodů ostnokožců (Echinodermata), a to zejména těch, které žili v mělkých vodách v nižších zeměpisných šířkách. Důvodem jejich vymizení byl pravděpodobně fakt, že v té době došlo k potopení útesů z uhličitanu vápenatého, v nichž tyto skupiny ostnokožců žily.[29] Vymřeli však také někteří mlži: například rudisti (Hippuritoida, skupina podílející se na vzniku útesů) a inoceramidi (Inoceramidae, příbuzní dnešních hřebenatek).[30][31]

Vymírání suchozemského hmyzu na konci křídy bylo zkoumáno nepřímo, a to určováním poškození zkamenělých listů rostlin býložravým hmyzem. Ze vzorků z 14 míst v Severní Americe vyplývá, že zatímco před vymíráním byla diverzita listožravého hmyzu vysoká, na začátku třetihor (dokonce ještě 1,7 milionu let po extinkci) byly listy napadené hmyzem jen velmi málo. Z toho se tedy usuzuje na vymírání hmyzu.[32][33]

Obratlovci

Ryby a paryby

Z konce křídy existuje dobrý fosilní záznam čelistnatých ryb a informace o jejich vymírání jsou tedy poměrně spolehlivé. Co se týče paryb, 80 % žraloků a rejnoků přežilo.[6] Z kostnatých ryb (Teleostei) vymřelo jen 10 % čeledí.[34] Na ostrově Seymour nedaleko Antarktidy bylo odkryto poblíž K/T rozhraní množství fosílií ryb, naznačujících, že zde došlo k masovému vymření. Spekuluje se, že ryby procházely určitou formou stresu a události na konci křídy urychlily jejich vymření.[35] Přesto se zdá, že mořské a sladkovodní prostředí, v němž ryby žijí, jaksi dopady vymírání mírnilo.[13]

Krokodýli

Z pozdní křídy je známo 10 čeledí krokodýlů či jejich příbuzných (dohromady taxon Crocodylomorpha), pět z nich vymřelo ještě v průběhu křídy před velkým vymíráním a pět se dochovalo do paleocénu.[36] Všechny přeživší čeledi byly suchozemské nebo žily ve sladké vodě (výjimkou byli Dyrosauridae, žijící rovněž v moři). Dalším společným rysem krokodýlů, kteří konec křídy nepřežili, je velikost. Vymřeli totiž všichni velcí krokodýli, jako byl například severoamerický Deinosuchus.[6] Za přežití mohou ostatní zástupci krokodýlů vděčit zejména životu ve sladké vodě a schopnosti vytvářet si nory, obě tyto okolnosti měly zřejmě ochranný efekt před vymřením.[13] Skutečnost, že ale přežili i mořští Dyrosauridae, lze podle některých studií přičítat tomu, že mláďata krokodýlů z této čeledi zřejmě žili také ve sladké vodě. Jelikož sladkovodní biotopy byly zřejmě zasaženy méně než mořské, tito mladí byli schopni přežít katastrofické události na konci křídy.[37]

Dinosauři

Replika tyranosaura je vytvořena s ohledem na moderní pohled na stavbu těla tohoto dinosaura

Vymírání dinosaurů na konci křídy je obecně známé a bylo o něm již napsáno mnoho. Vyjma několika kontroverzních studií se dnes vědecká obec shoduje na tom, že všichni dinosauři (kromě těch "ptačích") na konci křídy během K/T eventu definitivně vymřeli. Pravdou však zůstává, že lze dinosauří fosilní záznam interpretovat různě. Někdy se tak uvažuje nad vymíráním postupným, rozloženým v průběhu posledních milionů let křídy.[38]

Existuje jen jeden přímý a několik nepřímých fosilních dokladů, že neptačí dinosauři z období křídy dokázali norovat (zejména Oryctodromeus), ale zřejmě nemohli dlouhodobě plavat nebo se potápět, a tak se pravděpodobně nemohli účinně skrývat před katastrofickými událostmi na přelomu křídy a terciéru. Je sice možné, že by někteří dinosauři menšího vzrůstu mohli přežít, ale ti by brzy zemřeli hladem (z důvodu nedostatku potravy pro býložravce i masožravce).[13] Tento problém by byl ještě umocněn, pokud by dinosauři byli endotermní, jak mnozí vědci předpokládají. Endotermní živočichové totiž spotřebují na kilogram své váhy mnohem více potravy, než ektotermové, jako například krokodýli.[39] V tomto ohledu by se mohlo zdát přežití savců a ptáků jako paradoxní (obě to jsou endotermní, tj. teplokrevné skupiny), ale může být vysvětleno jejich menší hmotností a tím také menšími energetickými nároky.[40]

Část vědecké obce se domnívá, že vymření dinosaurů bylo víceméně postupné (probíhalo po dobu asi posledních 10 milionů let křídy) a že mnozí dokonce přežili až do paleocénu (problematika tzv. paleocénních dinosaurů). Tyto názory podporují důkazy ze souvrství Hell Creek, kde byly nalezeny fosílie dinosaurů až 1,3 metru nad hranicí K-T, tedy asi 40 000 let po velkém vymírání.[3] Také vzorky pylu z okolí fosilizovaných koster hadrosauridů od řeky San Juan v Utahu a Novém Mexiku naznačují, že tento dinosaurus žil snad ještě během třetihor, přibližně jeden milion let po velkém vymírání. Těm taxonům, kterým se podaří v malém počtu přežít velké vymírání, se někdy říká „Dead Clade Walking“.[4] Jiní vědci se však k těmto fosíliím staví skepticky a označují zmíněné sedimenty za erodované a následně opět uložené, jenže už v mladších, třetihorních vrstvách.[5]

Ptakoještěři

Na konci křídy žili již jen zástupci jediné čeledi ptakoještěrů, označované jako Azhdarchidae. Tato čeleď vyhynula během katastrofických událostí na konci křídy. Tato čeleď byla jen posledním zbytkem původně velké skupiny ptakoještěrů, která po střední křídě začala skomírat. Posléze začali ptakoještěry nahrazovat ptáci, a to buď na základě kompetice, nebo prostě díky skutečnosti, že se po ptakoještěrech otevřela volná ekologická nika.[41][42][13]

Ostatní plazi

K vývojové větvi plazů mimo archosaury (zejména dinosaury, krokodýly a ptáky) patří ještě další skupiny. Hranici křída-terciér z těchto skupin přežily želvy (Testudines), hadi (Serpentes), ještěři (Sauria), dvouplazi (Amphisbaenia), haterie (Rhynchocephalia či Sphenodontia), ale i například vyhynulý řád Choristodera.[6] Z želv konkrétně přežilo více než 80 % druhů, a to ve všech šesti původních křídových čeledích.[43] Neexistují žádné důkazy, že by v této době vymírali šupinatí (hadi, ještěři, dvouplazí), ti totiž přežili zřejmě díky své malé velikosti, schopnosti se schovat a přizpůsobivému metabolismu a v současnosti tvoří (počtem druhů) nejúspěšnější skupinu plazů.[43][6]

Vyhynuli naopak mnozí velcí plazi žijící v moři, jako byli mosasauři (Mosasauridae) a plesiosauři (Plesiosauroidea). Tito stáli v křídě na vrcholu mořského potravního řetězce a také na konci tohoto geologického období vymřeli.[44][45]

Ptáci

Ptáci jsou obvykle považováni za jediné žijící potomky dinosaurů. Na hranici křída-terciér však vyhynuli všichni tehdejší ptáci mimo skupinu moderních ptáků (tzv. Neornithes). Konkrétně tedy na konci křídy vymírají skupiny Enantiornithes (česky „protiptáci“) a Hesperornithiformes.[46]

Na konci křídy spolu s dinosaury zřejmě žili i poměrně blízcí příbuzní dnešních ptáků, jako jsou například vrubozobí, hrabaví a pštrosi.[47] Tito zřejmě přežili díky své schopnosti potápět se, plavat nebo vyhledat úkryt ve vodě a v mokřadech. Mnoho ptáků si zřejmě budovalo hnízda či doupata v dutinách stromů či v termitištích, což jim zřejmě skýtalo ochranu před nepříznivými dopady tehdejších událostí. Také přispěla skutečnost, že po vyhynutí dinosaurů se uvolnily mnohé nové ekologické niky, které někdy ptáci brzy obsadili.[13]

Savci

Všechny hlavní vývojové linie savců přežily, včetně ptakořitných (Monotremata), vačnatců (Marsupialia), řádu Multituberculata a skupin Dryolestoidea a Gondwanatheria, stejně jako placentálové (Eutheria).[48][49] Přesto i některé z jmenovaných skupin určité ztráty utrpěly. Konkrétně vymřeli mnozí severoameričtí vačnatci, ale také vačnatci z asijské skupiny Deltatheroida.[50] V americkém Hell Creek na hranici křída-terciér zmizela z fosilního záznamu nejméně polovina z deseti známých multituberkulátů a všech jedenáct tamních vačnatců.[38]

Savci v době velkého křídového vymírání nedosahovali dnešních velikostí; obvykle nepřesahovali velikostí krysu. Takové rozměry jim zřejmě pomohly nejhorší období přežít v úkrytu. Navíc se uvádí, že mnozí tehdejší ptakořitní, vačnatci i placentálové byli polovodní či byli schopní vyhrabávat nory.[13]

Obvykle se křídové vymírání uvádí jako hnací síla následného rozvoje savců. Pravdou však je, že hlavní evoluční linie savců vznikaly již asi 30 milionů let před koncem křídy.[51] Na hranici křída-terciér žádné explozivní diverzifikace savců neprobíhaly, bez ohledu na to, že se po dinosaurech uvolnily ekologické niky.[52]

Rostliny

O rozpadu rostlinných společenstev na hranici křída-terciér je k dispozici velké množství důkazů.[53] Míra těchto událostí však byla v různých částech světa odlišná. V Severní Americe došlo pravděpodobně k masivní devastaci rostlinných společenstev a k vymírání rostlinných druhů, ačkoliv k určitým změnám tam ve flóře docházelo i před samotným vymíráním.[54] Udává se, že na tomto světadílu vymřelo asi 57 % rostlinných druhů.[55] Naopak v jižních zeměpisných šířkách, například na Novém Zélandu a v Antarktidě, sice krátkodobě odumřela vegetace, ale z dlouhodobého hlediska nemělo vymírání na konci křídy na tamější rostlinnou biodiverzitu velký vliv.[56][32]

Mezitím vzniklé situace rychle využily saprotrofní organizmy, jako jsou houby, které nefotosyntetizují a tedy nepotřebují sluneční záření, nýbrž jen organické látky v půdě. Tento stav však trval pravděpodobně jen pár roků, než se atmosféra vyjasnila a ke slovu se opět nedostaly rostliny.[57] Došlo k postupné ekologické sukcesi, a to zpočátku zejména různými kapradinami. K podobné události, tedy k osídlení zničené půdy v první řadě kapradinami, došlo i v nedávné minulosti při výbuchu sopky Mount St. Helens v roce 1980.[56]

Důkazy o vymírání

K/T rozhraní patrné na erodovaném svahu nedaleko Raton Pass, Colorado. Červená šipka ukazuje iridiovou vrstvu

Iridiová vrstva

Podrobnější informace naleznete v článku iridiová vrstva.

V roce 1980 tým výzkumníků složený z Luise Alvareze (držitele Nobelovy ceny za fyziku), jeho syna Waltera Alvareze a chemiků Franka Asara a Helen Michels zjistil, že vrstva usazenin z období konce křídy obsahuje vysoké koncentrace prvku iridia. Tyto převyšovaly 30×-130× normální koncentrace. Iridium je v zemské kůře velmi vzácné, protože se jako ostatní siderofilní prvky váže na železo a v průběhu vývoje planety kleslo do zemského jádra. Ve většině asteroidů a komet však zůstávají jeho koncentrace vysoké, a proto Alvarezův tým navrhl vysvětlení, že tato iridiová vrstva je způsobená dopadem kosmického tělesa na zem právě v období na konci křídy.[58]

Fosílie

Ve fosilním záznamu zejména v Severní Americe bylo objeveno množství důkazů o vymírání, například na mikroskopické úrovni různé chitinové úlomky a výtrusy.[53] Dále však je na tomto kontinentu kvalitní naleziště fosílií dinosaurů, známé je v tomto ohledu zejména souvrství Hell Creek v Montaně. Při srovnávání Hell Creeku se staršími nalezišti, jako je souvrství Judith River (souvrství Dinosaur Park) v Montaně a Albertě, je možné studovat změny v populacích dinosaurů v posledních deseti milionech let křídy.[38] Ve starších formacích je patrná velká diverzita dinosaurů, vyšší než v jakémkoliv jiném období. Na druhou stranu na úplném konci křídy, v období maastrichtu, se na zemi pohybovali dinosauři obrovských rozměrů, jako byli Tyrannosaurus, Ankylosaurus, Pachycephalosaurus, Triceratops a Torosaurus,[59] což naznačuje, že před započetím vymírání bylo dostatek potravinových zdrojů pro tyto velké tvory. Podle některých fosilních dokladů (např. Ojo Alamo Sandstone v Novém Mexiku) však mohly menší populace neptačích dinosaurů přežít až do nejstaršího paleocénu[60].

Dále je k dispozici množství rostlinných fosílií, které opět mohou ilustrovat úbytek rostlinných druhů na hranici křída-terciér. Zatímco před vymíráním byla půda bohatá na pyl krytosemenných rostlin, v období těsně po něm jsou vrstvy obdahující málo pylu, ale mnoho výtrusů kapradin.[61][62]

Také vymření mořského planktonu je dobře dokumentováno jako rychlé a probíhající přesně na konci křídy v čase K/T boundary.[63] Amoniti naopak, jak se zdá, vymírali již před křídou, ačkoliv poslední vymřeli až na úplném konci křídy.[64]

Délka trvání

Délka trvání vymírání na konci křídy je kontroverzní téma. Některé teorie, pokoušející se o vysvětlení, jsou ze své podstaty založené na katastrofě kratšího časového trvání (několik let až několik tisíc let), zatímco jiné počítají s dlouhodobějším vymíráním. Hledání odpovědi na otázku, jak dlouho vymírání trvalo, ztěžuje tzv. Signor-Lippsův jev. Ten v podstatě říká, že fosilní záznam je tak neúplný, že většina druhů vyhynula mnohem později po nejmladší nalezené fosílii (např. byl-li daný organizmus nalezen naposledy ve vrstvách starých 65 milionů let, je možné, že se vyskytoval ještě o milion let později, ale nebyl ještě v těchto vrstvách nalezen).[65] Další skutečností, ztěžující výzkum, je nedostatek sedimentů, které by obsahovaly fosilní záznam sahající od několika milionů let před křídovým vymíráním po několik let po tomto vymírání.[6]

Příčiny vymírání

Bylo publikováno několik teorií, vysvětlujících příčiny událostí na hranici křída-terciér. Obvykle se soustředí na dopad kosmického tělesa („impact event“) - asteroidu - nebo na zvýšený vulkanismus. Byly však navrženy i hypotézy, které počítají s oběma katastrofami zároveň. V některých scénářích se k těmto dvěma hlavním uvažovaným příčinám přidává také snižování mořské hladiny, která podle nich způsobila změny a ztráty mořských i suchozemských stanovišť. Výhodou hypotéz, které počítají s více příčinami vymírání na konci křídy, je fakt, že způsobují mnohem silnější dopad na zemský ekosystém a činí tedy rozsáhlé extinkce u téměř všech skupin tehdejších organizmů lépe představitelnější.[38]

Dopad asteroidu

Mapa zobrazující 180 km široký kráter Chicxulub (dolní mapa je přiblížená)

Na základě skutečnosti, že z doby, kdy se odehrálo vymírání, pochází iridiová anomálie, plyne obecně známá hypotéza, které vysvětluje toto hromadné vymírání právě dopadem asteroidu.[58] Dnes se většina paleontologů shoduje, že k dopadu planetky před 65 miliony lety došlo, jen není jasné, zda tento dopad byl jedinou příčinou vymírání.[22][66] Dokonce se objevily zprávy o konkrétním rozpadu planetky 298 Baptistina, který se odehrál před 160 miliony lety. Část vědců se domnívá, že fragmenty této planetky dopadly po mnoha milionech let na Zemi (kde vytvořili kráter Chicxulub) a na Měsíc, kde vytvořily kráter Tycho.[67] Kráter Chicxulub se nachází na pobřeží poloostrova Yucatán v Mexiku (u města Chicxulub, podle kterého je pojmenován) a časově mu přibližně odpovídá období, kdy došlo k vymírání. Někteří vědci však nepovažují kráter Chicxulub za příčinu vymírání na konci křídy.[68][69] Kráter Chicxulub je oválného tvaru a jeho průměr je přibližně 180 km.[70] Asteroid dopadl do oceánu a pravděpodobně tedy způsobil silné tsunami (jak naznačují i důkazy z karibského a severoamerického pobřeží, kde byly nalezeny zbytky vyplavené vegetace a hornin z tehdejšího břehu).[71]

Ze stejné doby však je známo více kráterů, než jen Chicxulub v Mexiku. Tato skutečnost proto naznačuje, že by příčinou vymírání mohlo být několik asteroidů, dopadlých na zem v krátkém sledu za sebou, pravděpodobně jako výsledek fragmentace planetky na několik částí (podobně například vznikly fragmenty z komety Shoemaker-Levy 9 po srážce s Jupiterem). Z kráterů tak přichází v úvahu kráter Boltyš (24 km v průměru, Ukrajina, stáří 65,17 ± 0.64 milionů let), případně kráter Silverpit (20 km, Severní moře, stáří 60–65 milionů let). Další krátery, které by dopadly do tehdejšího oceánu Tethys, by se do současnosti nemusely dochovat, protože by je přikryly různé tektonické pohyby, které se v této oblasti od té doby udály (např. drift indické desky).[72][73][74]

Následkem dopadu kosmického tělesa by také byla mračna prachu, která by znemožnila přístup slunečního záření na zemský povrch po dobu až jednoho roku. Mohlo by též vést k tomu, že by se do stratosféry dostaly kapénky kyseliny sírové, což by o 10-20 % dále omezilo dopadající sluneční záření na povrchu zemském, a to přibližně na deset let. Po tak dlouhém období by pravděpodobně došlo k drastickému poškození vegetace, závislé na fotosyntéze, ale i mořského fytoplanktonu. Následně by na to doplatily druhy spadající do potravního řetězce, ale pravděpodobně vyjma detritovorů, protože detritu je po určitou dobu na zemském povrchu dostatečná zásoba.[63][40]

Při dopadu by byly do zemské atmosféry vyvrženy velké kusy hornin. Tyto by při zpětném průletu atmosféru na zem vyvolaly silnou tepelnou vlnu a infračervené záření, s délkou trvání několika hodin, ale velmi intenzivní. To by mohlo zabít všechny organizmy tomuto záření vystavené[13] a navíc způsobit celosvětové ohňové bouře. Ty by také rozdmýchával vysoký obsah kyslíku v ovzduší v pozdní křídě. Navíc by požár mohl způsobit nárůst koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší a tím silný skleníkový efekt, který by mohl způsobit další vlnu vymírání těch skupin organizmů, které první fáze přežily.[75]

Po dopadu kosmického tělesa by mohlo do určité míry dojít i ke vzniku kyselého deště. To však závisí na tom, na jaký geologický podklad planetka dopadla. Některé studie však naznačují, že tento efekt příliš silný nebyl a trval přibližně 12 let.[63] Kyselost by totiž byla neutralizována prostředím a ani organizmy, které jsou ke kyselým látkám citlivé (např. žáby), nebyly v průběhu křídového vymírání nijak zvlášť postiženy.

Teorie dopadu asteroidu by mohla vysvětlit jen takové vymírání, které by proběhlo ve velmi krátkém časovém období, protože následná mračna kouře a aerosoly kyseliny sírové by se pronikavě projevily již během deseti let po dopadu.[76]

Vulkanismus

Další hypotéza, která se v souvislosti s vymíráním na hranici křída-terciér objevuje, je vlna mohutného vulkanismu. Ačkoliv se média obvykle o této teorii nezmiňují a favorizují dopad asteroidu, u části vědců má tento názor podporu.[77] Konkrétně bylo zjištěno, že na konci křídy probíhala silná sopečná činnost v Dekánské plošině v Indii, jíž vznikly tzv. Dekkánské trapy. Ještě v nedávné minulosti (před rokem 2000) se obvykle tato hypotéza spojovala s myšlenkou postupného, graduálního vymírání, protože se předpokládalo, že tyto erupce začaly již před 68 miliony lety a trvaly asi dva miliony let. V poslední době se ale ukazuje, že mohutný vulkanismus probíhal v časovém rámci 800 000 let kolem K/T rozhraní, čímž se vulkanismus jako vysvětlení staví do lepšího světla.[78]

Erupce v Dekánské plošině mohly působit na tehdejší život různými způsoby. Mohly vést k masivnímu uvolnění prachových částic do vzduchu, stejně jako ke vzniku sirnatých aerosolů. Obě by způsobily zamezení přístupu slunečního záření a tím snížení schopnosti fotosyntetizovat. Navíc by vulkanismus způsobil vysoké emise oxidu uhličitého a skleníkový efekt.[79] Vulkanismus by mohl podle vulkanologů vést i ke vzniku zmíněné iridiové vrstvy.[80]

Pokles mořské hladiny

Existují silné důkazy, že na konci křídy (v období maastrichtu) došlo k značnému poklesu hladiny světového oceánu, více než v jakékoliv jiné fázi druhohor. Některé horninové profily z tohoto období ukazují, že zatímco nejhlubší vrstva pochází ze dna moře, další vrstva směrem nahoru je již pobřežní a konečně třetí, svrchní vrstva je suchozemská a pochází z pevniny. Protože evidentně nedošlo k deformaci a posunu geologických vrstev, je poměrně zřejmé, že došlo k regresi, tedy poklesu hladiny moře. Ačkoliv vědci nemají v rukou důkazy pro příčinu tohoto poklesu, obvykle se akceptuje teorie, že došlo ke snížení tektonické aktivity středooceánských hřbetů a ty tak pod svou vlastní vahou poklesly.[6][81]

Silné snížení hladiny by zřejmě vedlo k snížení plochy kontinentálního šelfu, která je mimořádně druhově bohatá. Tím je možné částečně odůvodnit vymírání mořských druhů. Některé studie však tvrdí, že tyto změny by nebyly schopné způsobit například tak výrazné vymírání amonitů. Dále by však mohlo snížení hladiny vyvolat klimatickou změnu, protože by byly narušeny pravidelné směry větrů a oceánských proudů a dále také proto, že by se snížilo albedo (míra odrazivosti) zemského povrchu a tím by se zvýšila teplota.[64] Rovněž by zřejmě došlo k vyschnutí tzv. epikontinentálních moří, tedy moří, které sahaly hluboko dovnitř pevniny (např. křídové moře v Severní Americe, anglicky „Western Interior Seaway“). Ztráta těchto vodních ploch znamenala opět likvidaci pobřežních ekosystémů bohatých na život. Dalším, v tomto případě na první pohled paradoxním důsledkem bylo zvýšení plochy sladkovodních ploch, protože vodě trvalo déle, než se z kontinentu dostala do moře. Tato změna byla na jednu stranu prospěšná pro sladkovodní obratlovce, ale pro mořské, kteří preferují slanou vodu, to mohlo znamenat jistý problém (např. žraloci).[38]

Více příčin

J. David Archibald a David E. Fastovsky se zamýšleli nad hypotézou, zda vymírání nemohlo být způsobeno vulkanismem, dopadem asteroidu a snížením hladiny moře, a to zároveň. Suchozemská i mořská společenstva by byla postižena změnami v jejich životním prostředí, případně jeho úplným zánikem. Dinosauři byli zasaženi nejprve, protože byli v té době největšími obratlovci na Zemi. Vulkanismus mohl způsobit ochlazení a vyschnutí rozsáhlých oblastí na zemi. Následně mohl ještě například dopadnout asteroid, čímž rostliny a fytoplankton ztratili zdroj slunečního záření (prašná oblaka a podobně). Výhodou takové hypotézy je, že podle některých vědců by nedokázala jediná událost způsobit tak rozsáhlé vymírání, případně by nevymřelo tak specifické spektrum organizmů.[38]

Odkazy

Související články

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cretaceous–Tertiary extinction event na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Fortey R. Life: A Natural History of the First Four Billion Years of Life on Earth. [s.l.]: Vintage, 1999. ISBN 0375702617. S. 238–260. 
  2. ↑ Fastovsky DE, Sheehan PM. The extinction of the dinosaurs in North America. GSA Today. 2005, roč. 15, čís. 3, s. 4–10. Dostupné online [cit. 2007-05-18]. DOI 10.1130/1052-5173(2005)015<4:TEOTDI>2.0.CO;2. 
  3. ↑ a b Sloan RE, Rigby K, Van Valen LM, Gabriel Diane. Gradual dinosaur extinction and simultaneous ungulate radiation in the Hell Creek formation. Science. 1986, roč. 232, čís. 4750, s. 629–633. Dostupné online [cit. 2007-05-18]. DOI 10.1126/science.232.4750.629. PMID 17781415. 
  4. ↑ a b Fassett JE, Lucas SG, Zielinski RA, Budahn JR. Compelling new evidence for Paleocene dinosaurs in the Ojo Alamo Sandstone San Juan Basin, New Mexico and Colorado, USA. International Conference on Catastrophic Events and Mass Extinctions: Impacts and Beyond, 9-12 July 2000, Vienna, Austria. 2001, roč. 1053, s. 45–46. Dostupné online [PDF, cit. 2007-05-18]. 
  5. ↑ a b Sullivan RM. No Paleocene dinosaurs in the San Juan Basin, New Mexico. Geological Society of America Abstracts with Programs. 2003, roč. 35, čís. 5, s. 15. Dostupné online [cit. 2007-07-02]. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r MacLeod N, Rawson PF, Forey PL, Banner FT, Boudagher-Fadel MK, Bown PR, Burnett JA, Chambers, P, Culver S, Evans SE, Jeffery C, Kaminski MA, Lord AR, Milner AC, Milner AR, Morris N, Owen E, Rosen BR, Smith AB, Taylor PD, Urquhart E, Young JR. The Cretaceous–Tertiary biotic transition. Journal of the Geological Society. 1997, roč. 154, čís. 2, s. 265–292. Dostupné online. DOI 10.1144/gsjgs.154.2.0265. 
  7. ↑ Wilf P, Johnson KR. Land plant extinction at the end of the Cretaceous: a quantitative analysis of the North Dakota megafloral record. Paleobiology. 2004, roč. 30, čís. 3, s. 347–368. DOI 10.1666/0094-8373(2004)030<0347:LPEATE>2.0.CO;2. 
  8. ↑ Kauffman E. Mosasaur Predation on Upper Cretaceous Nautiloids and Ammonites from the United States Pacific Coast. Palaios. Society for Sedimentary Geology, 2004, roč. 19, čís. 1, s. 96–100. Dostupné online [cit. 2007-06-17]. DOI 10.1669/0883-1351(2004)019<0096:MPOUCN>2.0.CO;2. 
  9. ↑ a b Sheehan Peter M, Hansen Thor A. Detritus feeding as a buffer to extinction at the end of the Cretaceous. Geology. 1986, roč. 14, čís. 10, s. 868–870. Dostupné online [cit. 2007-07-04]. DOI 10.1130/0091-7613(1986)14<868:DFAABT>2.0.CO;2. 
  10. ↑ Aberhan M, Weidemeyer S, Kieesling W, Scasso RA, Medina FA. Faunal evidence for reduced productivity and uncoordinated recovery in Southern Hemisphere Cretaceous-Paleogene boundary sections. Geology. 2007, roč. 35, čís. 3, s. 227–230. DOI 10.1130/G23197A.1. 
  11. ↑ Sheehan Peter M, Fastovsky DE. Major extinctions of land-dwelling vertebrates at the Cretaceous–Tertiary boundary, eastern Montana. Geology. 1992, roč. 20, čís. 6, s. 556–560. Dostupné online [cit. 2007-06-22]. DOI 10.1130/0091-7613(1992)020<0556:MEOLDV>2.3.CO;2. 
  12. ↑ Archibald JD, Bryant LJ. Differential Cretaceous–Tertiary extinction of nonmarine vertebrates; evidence from northeastern Montana. In: Global Catastrophes in Earth History: an Interdisciplinary Conference on Impacts, Volcanism, and Mass Mortality (Sharpton VL and Ward PD, editors). Geological Society of America, Special Paper. 1990, roč. 247, s. 549–562. 
  13. ↑ a b c d e f g h Robertson DS, McKenna MC, Toon OB, Hope S, Lillegraven JA. Survival in the first hours of the Cenozoic. GSA Bulletin. 2004, roč. 116, čís. 5–6, s. 760–768. Dostupné online [PDF, cit. 2007-08-31]. DOI 10.1130/B25402.1. 
  14. ↑ Pospichal JJ. Calcareous nannofossils and clastic sediments at the Cretaceous–Tertiary boundary, northeastern Mexico. Geology. 1996, roč. 24, čís. 3, s. 255–258. Dostupné online. DOI 10.1130/0091-7613(1996)024<0255:CNACSA>2.3.CO;2. 
  15. ↑ Bown P. Selective calcareous nannoplankton survivorship at the Cretaceous–Tertiary boundary. Geology. 2005, roč. 33, čís. 8, s. 653–656. Dostupné online. DOI 10.1130/G21566.1. 
  16. ↑ Gedl P. Dinoflagellate cyst record of the deep-sea Cretaceous-Tertiary boundary at Uzgru, Carpathian Mountains, Czech Republic. Geological Society, London, Special Publications. 2004, roč. 230, s. 257–273. DOI 10.1144/GSL.SP.2004.230.01.13. 
  17. ↑ MacLeod N. Impacts and marine invertebrate extinctions. Geological Society, London, Special Publications. 1998, roč. 140, s. 217–246. Dostupné online. DOI 10.1144/GSL.SP.1998.140.01.16. 
  18. ↑ Courtillot V. Evolutionary Catastrophes: The Science of Mass Extinction. [s.l.]: Cambridge University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 0521583926. S. 2. 
  19. ↑ Glaessner MF. Studien Ober Foraminiferen aus der Kreide und dem Tertiar des Kaukasus. I-Die Foraminiferen der altesten Tertifrschichten des Nordwestkaukasus. Problems in Paleontology. 1937, roč. 2–3, s. 349–410. 
  20. ↑ Arenillas I, Arz JA, Molina E & Dupuis C. An Independent Test of Planktic Foraminiferal Turnover across the Cretaceous/Paleogene (K/P) Boundary at El Kef, Tunisia: Catastrophic Mass Extinction and Possible Survivorship. Micropaleontology. 2000, roč. 46, čís. 1, s. 31–49. 
  21. ↑ MacLeod N. Nature of the Cretaceous-Tertiary (K-T) planktonic foraminiferal record: stratigraphic confidence intervals, Signor-Lipps effect, and patterns of survivorship. In: Cretaceous–Tertiary Mass Extinctions: Biotic and Environmental Changes (MacLeod N, Keller G, editors). [s.l.]: WW Norton, 1996. ISBN 0393966572. S. 85–138. 
  22. ↑ a b Keller G, Adatte T, Stinnesbeck W, Rebolledo-Vieyra, Fucugauchi JU, Kramar U, Stüben D. Chicxulub impact predates the K-T boundary mass extinction. PNAS. 2004, roč. 101, s. 3753–3758. DOI 10.1073/pnas.0400396101. PMID 15004276. 
  23. ↑ Coles GP, Ayress MA, and Whatley RC. A comparison of North Atlantic and 20 Pacific deep-sea Ostracoda in Ostracoda and global events (RC Whatley and C Maybury, editors). [s.l.]: Chapman & Hall, 1990. ISBN 0442311674. S. 287–305. 
  24. ↑ Brouwers EM, De Deckker P. Late Maastrichtian and Danian Ostracode Faunas from Northern Alaska: Reconstructions of Environment and Paleogeography. Palaios. 1993, roč. 8, čís. 2, s. 140–154. DOI 10.2307/3515168. 
  25. ↑ Vescsei A, Moussavian E. Paleocene reefs on the Maiella Platform Margin, Italy: An example of the effects of the cretaceous/tertiary boundary events on reefs and carbonate platforms. Facies. 1997, roč. 36, čís. 1, s. 123–139. DOI 10.1007/BF02536880. 
  26. ↑ Rosen BR, Turnsek D. Extinction patterns and biogeography of scleractinian corals across the Cretaceous/Tertiary boundary. Fossil Cnidaria 5.P.. Association of Australasian Paleontology Memoir Number 8, Jell A, Pickett JW (eds). 1989, s. 355–370. 
  27. ↑ Ward PD, Kennedy WJ, MacLeod KG, Mount JF. Ammonite and inoceramid bivalve extinction patterns in Cretaceous/Tertiary boundary sections of the Biscay region (southwestern France, northern Spain). Geology. 1991, roč. 19, čís. 12, s. 1181–1184. Dostupné online. DOI 10.1130/0091-7613(1991)019<1181:AAIBEP>2.3.CO;2. 
  28. ↑ Harries PJ, Johnson KR, Cobban WA, Nichols DJ. Marine Cretaceous-Tertiary boundary section in southwestern South Dakota: Comment and Reply. Geology. 2002, roč. 30, čís. 10, s. 954–955. DOI 10.1130/0091-7613(2002)030<0955:MCTBSI>2.0.CO;2. 
  29. ↑ Neraudeau D, Thierry J, Moreau P. Variation in echinoid biodiversity during the Cenomanian–early Turonian transgressive episode in Charentes (France). Bulletin de la Société géologique de France. 1997, roč. 168, s. 51–61. 
  30. ↑ Raup DM and Jablonski D. Geography of end-Cretaceous marine bivalve extinctions. Science. 1993, roč. 260, čís. 5110, s. 971–973. DOI 10.1126/science.11537491. PMID 11537491. 
  31. ↑ MacLeod KG. Extinction of Inoceramid Bivalves in Maastrichtian Strata of the Bay of Biscay Region of France and Spain. Journal of Paleontology. 1994, roč. 68, čís. 5, s. 1048–1066. 
  32. ↑ a b Labandeira Conrad C, Johnson Kirk R, Wilf Peter. Impact of the terminal Cretaceous event on plant–insect associations. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 2002, roč. 99, čís. 4, s. 2061–2066. Dostupné online [PDF]. DOI 10.1073/pnas.042492999. PMID 11854501. 
  33. ↑ Wilf P, Labandeira CC, Johnson KR, Ellis B. Decoupled Plant and Insect Diversity After the End-Cretaceous Extinction. Science. 2006, roč. 313, čís. 5790, s. 1112–1115. DOI 10.1126/science.1129569. PMID 16931760. 
  34. ↑ Patterson C. Osteichthyes: Teleostei. In: The Fossil Record 2 (Benton, MJ, editor). [s.l.]: Springer, 1993. ISBN 0412393808. S. 621–656. 
  35. ↑ Zinsmeister WJ. Discovery of fish mortality horizon at the K-T boundary on Seymour Island: Re-evaluation of events at the end of the Cretaceous. Journal of Paleontology. 01. May 1998, roč. 72, čís. 3, s. 556–571. Dostupné online [cit. 2007-08-27]. 
  36. ↑ Brochu CA. Calibration age and quartet divergence date estimation. Evolution. 2004, roč. 58, čís. 6, s. 1375–1382. DOI 10.1554/03-509. 
  37. ↑ JOUVE, Stéphane, Bardet, Nathalie; Jalil, Nour-Eddine; Suberbiola, Xabier Pereda; Bouya; Baâda; and Amaghzaz, Mbarek. The oldest African crocodylian: phylogeny, paleobiogeography, and differential survivorship of marine reptiles through the Cretaceous-Tertiary Boundary. Journal of Vertebrate Paleontology. 2008, roč. 28, čís. 2, s. 409–421. DOI 10.1671/0272-4634(2008)28[409:TOACPP]2.0.CO;2. 
  38. ↑ a b c d e f Weishampel, David B., Dodson Peter, Osmólska Halszka (eds.). The Dinosauria. 2nd. vyd. Berkeley: University of California Press, 2004. ISBN 0-520-24209-2. Kapitola Dinosaur Extinction, s. 672–684. 
  39. ↑ Wilf P, Johnson KR. Land plant extinction at the end of the Cretaceous: a quantitative analysis of the North Dakota megafloral record. Paleobiology. 2004, roč. 30, čís. 3, s. 347–368. DOI 10.1666/0094-8373(2004)030<0347:LPEATE>2.0.CO;2. 
  40. ↑ a b Ocampo A, Vajda V, Buffetaut E. Unravelling the Cretaceous–Paleogene (K-T) turnover, evidence from flora, fauna and geology in biological processes associated with impact events (Cockell C, Gilmour I, Koeberl C, editors). [s.l.]: SpringerLink, 2006. Dostupné online. ISBN 3-540-25735-6. S. 197–219. 
  41. ↑ Slack KE, Jones CM, Ando T, Harrison GL, Fordyce RE, Arnason U, Penny D. Early Penguin Fossils, Plus Mitochondrial Genomes, Calibrate Avian Evolution. Molecular Biology and Evolution. 2006, roč. 23, s. 1144–1155. Dostupné online. DOI 10.1093/molbev/msj124. PMID 16533822. 
  42. ↑ Penny D, Phillips MJ. The rise of birds and mammals: are microevolutionary processes sufficient for macroevolution. Trends Ecol Evol. 2004, roč. 19, s. 516–522. DOI 10.1016/j.tree.2004.07.015. 
  43. ↑ a b Novacek MJ. 100 Million Years of Land Vertebrate Evolution: The Cretaceous-Early Tertiary Transition. Annals of the Missouri Botanical Garden. 1999, roč. 86, čís. 2, s. 230–258. DOI 10.2307/2666178. 
  44. ↑ Chatterjee S, Small BJ. New plesiosaurs from the Upper Cretaceous of Antarctica. Geological Society, London, Special Publications. 1989, roč. 47, s. 197–215. Dostupné online [cit. 2007-07-04]. DOI 10.1144/GSL.SP.1989.047.01.15. 
  45. ↑ O'Keefe FR. A cladistic analysis and taxonomic revision of the Plesiosauria (Reptilia: Sauropterygia). Acta Zoologica Fennica. 2001, roč. 213, s. 1–63. 
  46. ↑ Hou L, Martin M, Zhou Z, Feduccia A. Early Adaptive Radiation of Birds: Evidence from Fossils from Northeastern China. Science. 1996, roč. 274, čís. 5290, s. 1164–1167. DOI 10.1126/science.274.5290.1164. PMID 8895459. 
  47. ↑ Clarke JA, Tambussi CP, Noriega JI, Erickson GM, Ketcham RA. Definitive fossil evidence for the extant avian radiation in the Cretaceous. Nature. 2005, roč. 433, čís. 7023, s. 305–308. DOI 10.1038/nature03150. 
  48. ↑ Gelfo JN & Pascual R. Peligrotherium tropicalis (Mammalia, Dryolestida) from the early Paleocene of Patagonia, a survival from a Mesozoic Gondwanan radiation. Geodiversitas. 2001, roč. 23, s. 369–379. 
  49. ↑ Goin FJ, Reguero MA, Pascual R, von Koenigswald W, Woodburne MO, Case JA, Marenssi SA, Vieytes C, Vizcaíno SF. First gondwanatherian mammal from Antarctica. Geological Society, London, Special Publications. 2006, roč. 258, s. 135–144. DOI 10.1144/GSL.SP.2006.258.01.10. 
  50. ↑ McKenna MC, Bell SK. Classification of Mammals: Above the Species Level. [s.l.]: Columbia University Press, 1997. ISBN 978-0-231-11012-9. 
  51. ↑ Bininda-Emonds ORP, Cardillo M, Jones KE, MacPhee RDE, Beck RMD, Grenyer R, Price SA, Vos RA, Gittleman JLY, Purvis A. The delayed rise of present-day mammals. Nature. 2007, roč. 446, s. 507–512. Dostupné online [PDF]. DOI 10.1038/nature05634. 
  52. ↑ Springer MS, Murphy WJ, Eizirik E, O'Brien SJ. Placental mammal diversification and the Cretaceous–Tertiary boundary. PNAS. 2003, roč. 100, čís. 3, s. 1056–1061. Dostupné online [PDF]. DOI 10.1073/pnas.0334222100. PMID 12552136. 
  53. ↑ a b Vajda Vivi, Raine J Ian, Hollis Christopher J. Indication of Global Deforestation at the Cretaceous–Tertiary Boundary by New Zealand Fern Spike. Science. 2001, roč. 294, čís. 5547, s. 1700–1702. Dostupné online. DOI 10.1126/science.1064706. PMID 11721051. 
  54. ↑ Johnson KR, Hickey LJ. Megafloral change across the Cretaceous Tertiary boundary in the northern Great Plains and Rocky Mountains. In: Global Catastrophes in Earth History: An Interdisciplinary Conference on Impacts, Volcanism, and Mass Mortality, Sharpton VI and Ward PD (editors). [s.l.]: Geological Society of America, 1991. ISBN 0813722474. 
  55. ↑ Schultz PH, D'Hondt S. Cretaceous–Tertiary (Chicxulub) impact angle and its consequences. Geology. 1996, roč. 24, čís. 11, s. 963–967. Dostupné online [cit. 2007-07-05]. DOI 10.1130/0091-7613(1996)024<0963:CTCIAA>2.3.CO;2. 
  56. ↑ a b Askin RA, Jacobson SR. Palynological change across the Cretaceous–Tertiary boundary on Seymour Island, Antarctica: environmental and depositional factors. In: Cretaceous–Tertiary Mass Extinctions: Biotic and Environmental Changes, Keller G, MacLeod N (editors). [s.l.]: WW Norton, 1996. ISBN 0393966572. 
  57. ↑ Vajda V, McLoughlin S. Fungal Proliferation at the Cretaceous–Tertiary Boundary. Science. 2004, roč. 303, s. 1489–1490. Dostupné online [PDF, cit. 2007-07-07]. DOI 10.1126/science.1093807. PMID 15001770. 
  58. ↑ a b Alvarez LW, Alvarez W, Asaro F, Michel HV. Extraterrestrial cause for the Cretaceous–Tertiary extinction. Science. 1980, roč. 208, čís. 4448, s. 1095–1108. DOI 10.1126/science.208.4448.1095. PMID 17783054. 
  59. ↑ Dodson Peter. The Horned Dinosaurs: A Natural History. Princeton: Princeton University Press, 1996. ISBN 0-691-05900-4. S. 279–281. 
  60. ↑ http://dinosaurus.bloguje.cz/784379-tretihorni-neptaci-dinosauri.php
  61. ↑ Online guide to the continental Cretaceous–Tertiary boundary in the Raton basin, Colorado and New Mexico [online]. U.S. Geological Survey, 2004 [cit. 2007-07-08]. Dostupné online. 
  62. ↑ Smathers GA, Mueller-Dombois D. Invasion and Recovery of Vegetation after a Volcanic Eruption in Hawaii, Scientific Monograph Number 5. [s.l.]: United States National Park Service, 1974. Dostupné online. 
  63. ↑ a b c Pope KO, D'Hondt SL, Marshall CR. Meteorite impact and the mass extinction of species at the Cretaceous/Tertiary boundary. PNAS. 1998, roč. 95, čís. 19, s. 11028–11029. Dostupné online. DOI 10.1073/pnas.95.19.11028. PMID 9736679. 
  64. ↑ a b Marshall CR, Ward PD. Sudden and Gradual Molluscan Extinctions in the Latest Cretaceous of Western European Tethys. Science. 1996, roč. 274, čís. 5291, s. 1360–1363. DOI 10.1126/science.274.5291.1360. PMID 8910273. 
  65. ↑ Signor III PW, Lipps JH. Sampling bias, gradual extinction patterns, and catastrophes in the fossil record. In: Geological implications of impacts of large asteroids and comets on the Earth, Silver LT, Schultz PH (editors). Geological Society of America Special Publication. 1982, roč. 190, s. 291–296. 
  66. ↑ Morgan J, Lana C, Kersley A, Coles B, Belcher C, Montanari S, Diaz-Martinez E, Barbosa A, Neumann V. Analyses of shocked quartz at the global K-P boundary indicate an origin from a single, high-angle, oblique impact at Chicxulub. Earth and Planetary Science Letters. 2006, roč. 251, čís. 3–4, s. 264–279. DOI 10.1016/j.epsl.2006.09.009. 
  67. ↑ Claeys P, Goderis S. Solar System: Lethal billiards. Nature. 2007-09-05, roč. 449, s. 30–31. DOI 10.1038/449030a. 
  68. ↑ MIHULKA, Stanislav. Dinosaury nezabil chicxulubský meteorit [online]. Dostupné online. 
  69. ↑ KELLER, Gerta, Thierry Adatte, Wolfgang Stinnesbeck, Mario Rebolledo-Vieyra, Jaime Urrutia Fucugauchi, Utz Kramar, Doris Stüben. Chicxulub impact predates the K-T boundary mass extinction. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 2004-03-16, roč. 101, čís. 11, s. 3753-8. Dostupné online. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.0400396101. 
  70. ↑ Pope KO, Ocampo AC, Kinsland GL, Smith R. Surface expression of the Chicxulub crater. [[Geology (journal)|]]. 1996, roč. 24, čís. 6, s. 527–530. DOI 10.1130/0091-7613(1996)024<0527:SEOTCC>2.3.CO;2. PMID 11539331. 
  71. ↑ GULICK, Sean P. S., Penny J. Barton, Gail L. Christeson, Joanna V. Morgan, Matthew McDonald, Keren Mendoza-Cervantes, Zulmacristina F. Pearson, Anusha Surendra, Jaime Urrutia-Fucugauchi, Peggy M. Vermeesch, Mike R. Warner. Importance of pre-impact crustal structure for the asymmetry of the Chicxulub impact crater. Nature Geosci. 2008-02, roč. 1, čís. 2, s. 131-135. Dostupné online. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo103. 
  72. ↑ Mullen L. Debating the Dinosaur Extinction. Astrobiology Magazine. October 13 2004. Dostupné online [cit. 2007-07-11]. 
  73. ↑ Mullen L. Multiple impacts. Astrobiology Magazine. October 20, 2004. Dostupné online [cit. 2007-07-11]. 
  74. ↑ Mullen L. Shiva: Another K–T impact?. Astrobiology Magazine. November 03 2004. Dostupné online [cit. 2007-07-11]. 
  75. ↑ Pope KO, Baines KH, Ocampo AC, Ivanov BA. Energy, volatile production, and climatic effects of the Chicxulub Cretaceous/Tertiary impact. Journal of Geophysical Research. 1997, roč. 102, čís. E9, s. 21645–21664. Dostupné online. DOI 10.1029/97JE01743. 
  76. ↑ Kring DA. Environmental consequences of impact cratering events as a function of ambient conditions on Earth. Astrobiology. 2003, roč. 3, čís. 1, s. 133–152. DOI 10.1089/153110703321632471. PMID 12809133. 
  77. ↑ MIHULKA, Stanislav. Vymírání na konci křídy: Dekkán dotahuje Chicxulub [online]. 2007. Dostupné online. 
  78. ↑ Keller G, Adatte T, Gardin S, Bartolini A, Bajpai S. Main Deccan volcanism phase ends near the K-T boundary: Evidence from the Krishna-Godavari Basin, SE India. Earth and Planetary Science Letters. 2008, roč. 268, s. 293–311. DOI 10.1016/j.epsl.2008.01.015. 
  79. ↑ Duncan RA, Pyle DG. Rapid eruption of the Deccan flood basalts at the Cretaceous/Tertiary boundary. Nature. 1988, roč. 333, s. 841–843. DOI 10.1038/333841a0. 
  80. ↑ MIHULKA, Stanislav. O velkých vymíráních se Stanislavem Mihulkou (1): Společný faktor existuje jen stěží [online]. 2005. Dostupné online. 
  81. ↑ Liangquan L, Keller G. Abrupt deep-sea warming at the end of the Cretaceous. Geology. 1998, roč. 26, s. 995–998. Dostupné online. DOI 10.1130/0091-7613(1998)026<0995:ADSWAT>2.3.CO;2. 

Literatura

  • Fortey R. Earth: An Intimate History. [s.l.]: Vintage, 2005. ISBN 0375706202. 

Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu vymírání na konci křídy na Wikimedia Commons

  • Kráter Chicxulub [online]. Princeton University, 2007 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online. 
  • McLean D. The Deccan Traps Volcanism-Greenhouse Dinosaur Extinction Theory [online]. University of Vermont, 1995 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online. 
  • Kring DA. Chicxulub Impact Event: Understanding the K–T Boundary [online]. NASA Space Imagery Center, 2005 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online. 
  • Cowen R. The K–T extinction [online]. University of California Museum of Paleontology, 2000 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online. 
  • What killed the dinosaurs? [online]. University of California Museum of Paleontology, 1995 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online. 
  • Rincon, P. Dinosaur impact theory challenged [online]. BBC News, 2004-03-01 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online. 
  • Lovett RA. "Dinosaur Killer" Asteroid Only One Part of New Quadruple-Whammy Theory [online]. National Geographic News, 2006-10-30 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online. 
  • BBC - Radio 4 In Our Time - KT Boundary [RealAudio]. BBC News [cit. 2008-03-13]. Dostupné online. 

Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vymírání_na_konci_křídy&oldid=6406859“