K-T rozhraní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Rozhraní K–T (křídaterciér; nověji spíše K-Pg) je geologickou hranicí mezi druhohorní a třetihorní (či nověji kenozoickou) érou (dnes se ve vědecké literatuře používá spíše termín K-Pg, tedy křída-paleogén). V současnosti je datována na zhruba 66,0 milionu let před současností (s rozptylem asi 30 tisíc let). Na tomto rozhraní zároveň došlo k jednomu z největších hromadných vymírání v dějinách planety, kterému padly za oběť mnohé skupiny živočichů i rostlin.[1] Následkem tohoto vymírání, které se také označuje jako vymírání K–T, zmizeli z naší planety neptačí dinosauři, četní mořští plazi, ptakoještěři, téměř všichni hlavonožci amoniti a mnohé další skupiny tehdejších živočichů.[2]

Hranice K-Pg zvýrazněná u sedimentů na území Trinidad Lakes State Park

Význam[editovat | editovat zdroj]

Katastrofa K–T je poslední ze série pěti intenzivních masových vymírání, které významně zasáhly do vývoje organického života na planetě Zemi (tzv. Velká pětka vymírání). Po této katastrofické události nastává éra kenozoika ("nového" života), která trvá dodnes a je ve znamení rapidního nástupu savců a ptáků ve většině suchozemských ekosystémů.

Geologicky je K-T rozhraní velmi dobře odlišitelné od okolních sedimentů díky červené až černé tenké vrstvě jílových usazenin s vysokou koncentrací jinak vzácného prvku iridia, ležící právě mezi sedimenty svrchní křídy a paleocénu (tzv. Iridiová anomálie). Tato vrstva se nachází po celém světě, přičemž její tloušťka kolísá od několika centimetrů po několik desítek centimetrů. Vrstva byla prvním vodítkem, které naznačovalo, že k zániku druhohorních ekosystémů vedla událost kosmického původu. Následné odhalení Chicxulubského kráteru, datovaného právě do doby před 66 mil. lety, tuto domněnku jen potvrzuje. Není ale zatím jasné, zda pro vymírání byl dopad obřího meteoritu hlavním a jediným důvodem, či zda šlo o souhru víc událostí zároveň (viz Příčiny K–T vymírání).

Nejznámější obětí tohoto vymírání jsou neptačí dinosauři, kteří měli vyhynout právě před 66 miliony let. Od 80. let se ale objevují domněnky o jejich možném přežití do nejstarších třetihor (paleocénu). Ty však nejsou obecně uznávané a průkazný doklad není dosud k dispozici.[3][4] Jisté je, že neptačí dinosauři žili ještě přinejmenším několik tisíc let před dopadem planetky Chicxulub, jak ukázaly objevy série stop kachnozobých a rohatých dinosaurů pouhé decimetry pod touto hraniční vrstvou v oblasti Raton Basin na jihu státu Colorado.[5]

Stejného stáří je také dnes již hluboko pohřbený obří impaktní kráter Chicxulub, jehož průměr možná přesahoval 200 kilometrů a patří tak k největším dopadovým strukturám, dochovaným na povrchu planety Země.[6]

Některé výzkumy naznačují, že původcem kráteru Chicxulub byl temný, "primitivní" asteroid, jehož původ bychom mohli dohledat ve střední nebo vnější části hlavního pásu planetek ve vzdálenosti větší než 2,5 astronomické jednotky.[7]

Chemický rozbor mořských sedimentů z hranice K-Pg v Německu potvrdil, že v této době došlo ke globální události (pád planetky) i ke zvýšené aktivitě vulkanismu na území dnešní Indie.[8]

Rychlost vymírání[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv dříve převažovaly názory o pozvolném a postupném vymírání na konci křídy, v současnosti nové výzkumy ukazují, že na celém světě pravděpodobně proběhla hlavní vlna vymírání velmi rychle, nejspíše v řádu jednotlivých let či ještě rychleji. Doklady o masivním a náhlém vyhynutí dnes poskytují lokality v Severní Americe, Evropě, Argentině, na Novém Zélandu nebo i v Antarktidě. Hlavní příčinou byl podle současných představ dopad planetky Chicxulub, zesílený účinkem masivní sopečné činnosti v Indii (vznik Dekkánských trapů) a snad i dalších průvodních jevů, souvisejících například se změnami klimatu.[9]

K dopadu asteroidu došlo pravděpodobně na přelomu astronomického jara a léta (na severní polokouli, konkrétně v období dubna až června). Nasvědčují tomu rozbory aktivity hmyzu a ryb na paleontologické lokalitě Tanis v Severní Dakotě.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SOCHA, Vladimír. Vymírání rostlin na konci křídy. OSEL.cz [online]. 9. června 2022. Dostupné online.  (česky)
  2. Joanna V. Morgan, Timothy J. Bralower, Julia Brugger & Kai Wünnemann (2022). The Chicxulub impact and its environmental consequences. Nature Reviews Earth & Environment (2022). doi: https://doi.org/10.1038/s43017-022-00283-y
  3. SOCHA, Vladimír. Žili v Montaně třetihorní dinosauři?. OSEL.cz [online]. 3. února 2015. Dostupné online. 
  4. Sullivan, R. M. (2003). No Paleocene dinosaurs in the San Juan Basin, New Mexico. Geological Society of America Abstracts with Programs. 35(5): 15.
  5. SOCHA, Vladimír. Dožili se dinosauři dopadu asteroidu Chicxulub?. OSEL.cz [online]. 1. února 2016. Dostupné online. 
  6. SOCHA, Vladimír. Jak velký je kráter Chicxulub?. OSEL.cz [online]. 29. března 2021. Dostupné online.  (česky)
  7. SOCHA, Vladimír. Chicxulubský asteroid byl temný kosmický tulák. OSEL.cz [online]. 22. července 2021. Dostupné online.  (česky)
  8. Anette Regelous, Stjepan Ćorić, Marcel Regelous & UlrichTeipel (2022). Geochemical anomalies caused by meteorite impact and volcanism at the Cretaceous-Paleogene boundary, Wasserfallgraben (Lattengebirge, Germany). Cretaceous Research 105306. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2022.105306
  9. SOCHA, Vladimír. Po dopadu nebylo úniku. OSEL.cz [online]. 25. listopadu 2016. Dostupné online. 
  10. DePalma, R.A., A.A. Oleinik, L.P. Gurche, D.A. Burnham, J.J. Klingler, C.J. McKinney, F.P. Cichocki, P.L. Larson, V.M. Egerton, R.A. Wogelius, N.P. Edwards, U. Bergmann, and P.L. Manning (2021). Seasonal calibration of the end-cretaceous Chicxulub impact event. Scientific Reports. 11: 23704. doi: 10.1038/s41598-021-03232-9

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALVAREZ, Walter. T. rex and the Crater of Doom. Princeton University Press, 1997. 208 s. ISBN 0691131031
  • SOCHA, Vladimír. Velké vymírání na konci křídy. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2017. 292 s. ISBN 978-80-7465-259-2.
  • SOCHA, Vladimír. Poslední den druhohor. Praha: Vyšehrad, 2018. 368 s. ISBN 978-80-7429-908-7.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]