Portál:Slovensko/Článek/Archiv 2017
Toto je archiv článků, které byly v roce 2017 článkem měsíce na Portálu Slovensko.
Můžete se i podívat na aktuální archiv nebo ostatní archivy článků.
Trenčínský 71. pěší pluk nebo Císařský a královský pěší pluk č. 71 (německy Kaiserlicher und königlicher Infanterieregiment Nr. 71. Galgoczy) byl vojenský pluk rakousko-uherské armády, jehož domovskou základnou byla trenčínská kasárna. Jednotka tvořená množstvím slovenských vojáků se stala známá svými bojovými úspěchy na frontách během první světové války, jakož i vzpourou v srbském Kragujevaci.
- Raná historie jednotky
Pod vlivem citelných válečných neúspěchů se v rakouských ozbrojených silách začaly již v roce 1859 provádět důležité vojenské reformy. V rámci reorganizace armády byly spojením jednotlivých polních praporů původních řadových pěších pluků zformovány nové pěší pluky. 71. pěší pluk vznikl 1. února 1860 ze tří pluků: 8. brněnského, 12. komárenského a 54. olomouckého. V roce 1866 zasáhl do rakousko-pruské války. Od roku 1882 měl hlavní sídlo v Trenčíně. Pluk byl doplňován muži zejména z Trenčínské, Oravské a Turiecké župy. Dostal i přívlastek „Drátenický regiment“, což vyplývalo z tradice dráteníků v těchto župách.
- První světová válka
Významným se stal pluk v průběhu první světové války. V prvních dnech války se do řad pluku soustředilo 8 000 záložníků, před jejich odchodem do bojů na východní frontu 8. srpna 1914 sloužil v Trenčíně polní mši kurát pluku Jozef Tiso.
Pluk se začal aktivně zapojovat do bojů ve válce v srpnu roku 1914, kdy bojoval v rámci 14. divize pátého sboru, proti dosud nesoustředěným ruským vojskům. Během bojů o Lublin ztratil kolem poloviny vlastních mužů a stejně tak i velitelů. Po doplnění bojoval v těžkých podmínkách na přelomu let 1915 a 1916 proti Ruskému carskému vojsku v Karpatech a později více než půldruhého roku v zákopové válce v Haliči. Za účast na těchto bojích udělil arcikníže Friedrich pluku třikrát nejvyšší pochvalu.
Bratislavský hrad je soubor staveb v historickém areálu, který zabírá vrchol návrší na jihozápadním ostrohu malokarpatského hřebenu na levém břehu Dunaje v Bratislavě. Hradu dominuje monumentální stavba bývalého královského paláce tvořící neodmyslitelné panorama hlavního města Slovenska. Svojí úlohou v dějinách Velké Moravy, Uherska, Československa a moderního Slovenska představuje Bratislavský hrad významný památník společensko-historického vývoje v této oblasti.
Současnost hradu
Dnešní využití Bratislavského hradu důstojně navazuje na jeho historický odkaz. Kromě expozic Historického oddělení Slovenského národního muzea je část prostor využívána pro reprezentační a státní účely.
Prostor samotného hradního areálu je v hojné míře využíván obyvateli i návštěvníky Bratislavy k vycházkám s možností pěkných výhledů na historické jádro města, Dunaj a městskou část Petržalka.
Bratislavský hrad byl pro svůj nesporný historicko-architektonický přínos jako jedna z prvních historických památek na Slovensku vyhlášen v roce 1961 za národní kulturní památku číslo 1.
Dějiny Košic jsou dějinami druhého největšího města Slovenské republiky, metropole východního Slovenska, někdejšího hlavního města Horních Uher, hlavního střediska protihabsburských stavovských povstání a zároveň sídelního města sedmihradských knížat, protiturecké pevnosti, mezinárodní kupecké metropole a druhého svobodného královského města středověkého Uherska.
Košice se vyvinuly z tržní osady slovanského původu v kotlině řeky Hornád (na náplavovém kuželu u soutoku řeky Hornád s Čermeľským potokem) na styku Slovenského rudohoří a výběžku Panonské pánve – kterému později město samo dalo jméno – Košická kotlina. Villa Cassa byla nejdůležitější osadou v regionu s velkým farním kostelem, o němž je první písemná zmínka z roku 1230. Kromě původního slovanského a maďarského obyvatelstva výrazněji přibývali v 13. století k národnostní struktuře města němečtí osadníci, kterým byla udělována lokační privilegia již před rokem 1249. V roce 1290 dostaly Košice městská práva a jako sídlo Královské komory se staly nejdůležitějším městem Horních Uher. Jako první město v regionu obehnané hradbami se vyvinuly v obchodní metropoli s výnosným právem skladu.
V době ohrožení měšťanských svobod a dálkového obchodu šlechtickým rodem Aba Omodejů v letech 1311–1312 Košičané suverénně vystoupili na svou obranu a pomohli králi Karlovi Robertovi oligarchy zlikvidovat. Košice se staly oporou královské moci a byly jim uděleny mnohé hospodářské a právní výhody. Vrcholem královské přízně bylo velké privilegium Ludvíka Velikého pro město Košice z roku 1347 a udělení znaku Košic z roku 1369 – prvního znaku pro právnickou osobu v Evropě vůbec. Za krále Zikmunda Lucemburského dále vzkvétaly košická řemesla a obchod, ve kterém nejdůležitějším partnerem jim byl polský Krakov. Byl vystavěn nový Královský dům a začalo se s výstavbou největší katedrály v Uherském království – Dómu svaté Alžběty. Středověká konjunktura vrcholila za vlády Matyáše Korvína, kdy obývalo město spolu s předměstími pod hradbami, huštáky, okolo 10 000 obyvatel. Košice byly největším středověkým městem na území Slovenska a druhým svobodným královským městem v hodnostním pořadí uherských měst s městskými výsadami, jakými disponoval jen Budín.
Elán je slovenská (československá) pop-rocková hudební skupina, v čele s baskytaristou a zpěvákem Jozefem „Jožem“ Rážem. Založena byla roku 1968 další výraznou osobností slovenské hudby, Václavem „Vašem“ Patejdlem, který dlouhou dobu tvořil s Rážem neodmyslitelnou dvojici (v r. 1985 Patejdl odešel na soukromou dráhu, z níž se o 11 let později do Elánu vrátil). Partička pubertálních 14letých kluků začala hrát po různých klubech, restauracích a získávala si postupně renomé. Do povědomí veřejnosti se dostala začátkem 80. let, když na největší československé hudební soutěži Bratislavská lyra '80 získala Stříbrnou lyru se svou skladbou Kaskadér. Mezi lety 1981–1991 vydal Elán 10 velice úspěšných alb a vypracoval se na jednu z předních skupin Československa.
Mezi největší hity skupiny patří písně Láska moja, Neviem byť sám, Kočka, Zaľúbil sa chlapec, Amnestia na neveru, Nie sme zlí, Jedenáste prikazanie, Smrtka na pražskom orloji, Tanečnice z Lúčnice, Sestrička z Kramárov, Stužková a další. K některým písním byly natočeny na tu dobu nevšední videoklipy. Výjimečný byl i propracovaný grafický styl alb, včetně loga skupiny: „Bubáka“ s vyplazeným jazykem (navrhl jej karikaturista Alan Lesyk).
Přes vážnou nehodu, kterou Jožo Ráž utrpěl v roce 1999, je Elán dodnes aktivní, vyprodává koncerty – např. v Praze na Letenské pláni se v roce 2003 účastnilo obřího koncertu cca 75 000 diváků; v roce 2010 byla úplně vyprodána O2 arena (cca 11 000 diváků) atd. V září 2007 se skupině podařilo prorazit i ve Spojených státech, když vystupovala v Carnegie Hall. Celý článek
Vršatské bradlá (česky Vršatská bradla) jsou pokračováním bradlového pásma, které v oblasti Trenčínského kraje prochází severním údolím Váhu. Nacházejí se severně od Ilavy, nad obcí Vršatské Podhradie, přičemž výrazně vyčnívají z okolního reliéfu flyšových Bílých Karpat. Jejich dominantní poloha je předurčila, aby na nich byl ve středověku postaven hrad, ze kterého se do dnešních dob dochovaly jen ruiny. Dnes je Vršatec přírodní rezervace s rozlohou kolem 82,4 ha. Patří do púchovského úseku bradlového pásma.
Ve Vršatských bradlech lze nalézt několik jednotek bradlového pásma, ale i části flyšových souvrství a kvartérní sedimenty. Celkově zde vystupují dvě bradla. Nejvyšší z nich je bradlo Chmeľová (925 m), které se nachází více na severu a je i druhým nejvyšším vrcholem Bílých Karpat, jižněji od něj se nachází z jihozápadu na severovýchod táhnoucí se bradlo Vršatec-Javorník (898 m).
Východně od Vršatských bradel se nachází bradlo Chotuč. Jihozápadně je pokračováním bradlového pásma vrch Krasín, severovýchodně pásmo vystupuje v podobě Červenokamenského bradla, Lednického bradla a dále pokračují k Púchovu.
Starý most (původně: Most Františka Jozefa, po první světové válce Štefánikov most, po druhé světové válce bez názvu, po dokončení Mostu SNP začátkem sedmdesátých let 20.st. byl pojmenován Most Červenej armády, po r. 1990 Starý most) je nejstarší dochovaný most vedoucí přes řeku Dunaj v Bratislavě.
Most je tvořen železnými díly, stojí na kamenných pilířích. Jeho délka činí 460 m; vedla přes něj jak lávka pro pěší, tak i dvouproudová vozovka. Kromě toho zde byla také 1000 mm kolej místní dráhy Bratislava – Kitsee (s pokračováním do Vídně) a na samostatné mostovce dodnes existující kolej – patřící zrušené železniční trati vedoucí přes centrum Bratislavy do Szombathely, avšak nepoužívá se. V budoucnosti se uvažuje most využít pro rychlodráhu, která spojí centrum metropole s Petržalkou.
Kromě dočasného mostu, který existoval v 15. století, se trvalé přemostění Dunaje nacházelo v místech dnešního Starého mostu už v první polovině 19. století. Roku 1825 tu byl postavený pontonový most. Ten vycházel z místa, kde je dnes Štúrovo náměstí. Předtím zde stály různé dřevěné mosty; ty však ničily plující ledy.
Ľudovít Štúr, plným jménem Ludevít Velislav Štúr (28. října 1815 Uhrovec – 12. ledna 1856 Modra), byl nejvýznamnější představitel slovenského národního života v polovině 19. století. Byl poslancem uherského sněmu za město Zvolen v letech 1848-1849, kodifikátorem současné spisovné slovenštiny založené na středoslovenských nářečích (kolem roku 1843), jedním z hlavních aktérů Slovenského povstání v letech 1848-1849, politikem, jazykovědcem, učitelem, spisovatelem a novinářem.
Narodil se 28. října 1815 v obci Uhrovec, ležící v jižní části Strážovských vrchů, jako druhorozený syn národně uvědomělého učitele uhrovské evangelické školy, kde získal základní vzdělání. V roce 1827 odjel studovat na nižší gymnázium do Rábu kde si jeho studentské pracovitosti, bystrosti a nadání všiml hlavně profesor Petz, který byl znám svým obdivem k antickému umění a vzdělanosti. Petz orientoval své žáky i na díla slovanských autorů a probudil tak u mladého Štúra zájem o svět Slovanů a Slovanstva. Po absolutoriu dvou ročníků v Rábu se Ľudovít Štúr zapsal na evangelické lyceum do Bratislavy.
Studium na bratislavském lyceu sestávalo z dvouletého humanitního studia a z dalších dvou ročníků, jejichž absolvování bylo podmínkou pro zisk dalšího vyššího - univerzitního vzdělání. V lyceu existovala od roku 1803 Katedra řeči a literatury československé, kterou zde vedl profesor Juraj Palkovič. Evangelické lyceum v Bratislavě bylo jedinou vyšší střední evangelickou školou v Uhersku s takovouto katedrou. Přednášky byly vedeny v biblické češtině, neboť tato byla už tři století jazykem slovenských evangelických vzdělanců. Zejména pro pokročilý věk profesora Palkoviče, který mu nedovoloval přednášet v stanoveném rozsahu učivo, založili studenti v roce 1829 Společnost československou (zakládání spolků a společností bylo na lyceích tehdy zcela běžné: spolky zakládali maďarští i němečtí studenti). Mezi hlavní úlohy společnosti patřilo aktivní vzdělávání ve své rodné řeči – v mateřštině, cvičit se v gramatice, psát literární práce a studovat dějiny slovanských národů.
Osturňa je obec na severu Slovenska v okrese Kežmarok v Prešovském kraji. Leží v Zamagurském regionu. V roce 2016 zde žilo 310 obyvatel.
- Poloha a přírodní podmínky
Obec se nachází v severozápadní části pohoří Spišská Magura v nadmořské výšce od 600 do 900 m n. m. Zabírá úzkou dolinu, táhnoucí se východo-západním směrem, ohrazenou hradbou středně vysokých hor. V jižní části katastru dosahuje hřeben Magury kolem 1200 m n. m. Severní ohraničení katastru obce tvoří státní hranice s Polskou republikou.
Katastr obce Osturňa patří do ochranného pásma Pieninského národního parku. V katastru obce leží dvě z jeho přírodních rezervací (Veľké jazero a Malé jazero) a jediná přírodní památka (Osturnianske jazero).
Středem obce protéká Osturňanský potok, který na svém toku přibírá několik přítoků (nejvýznamnějšími jsou potoky Podlapšianka a Krulovský potok ústící do Osturňanského potoka na území obce).
Samotná Osturňa patří k „nejdelším“ slovenskými obcím, neboť zastavěná část se vine v délce přes devět kilometrů.
Osturňa je obec na severu Slovenska v okrese Kežmarok v Prešovském kraji. Leží v Zamagurském regionu. V roce 2016 zde žilo 310 obyvatel.
- Poloha a přírodní podmínky
Obec se nachází v severozápadní části pohoří Spišská Magura v nadmořské výšce od 600 do 900 m n. m. Zabírá úzkou dolinu, táhnoucí se východo-západním směrem, ohrazenou hradbou středně vysokých hor. V jižní části katastru dosahuje hřeben Magury kolem 1200 m n. m. Severní ohraničení katastru obce tvoří státní hranice s Polskou republikou.
Katastr obce Osturňa patří do ochranného pásma Pieninského národního parku. V katastru obce leží dvě z jeho přírodních rezervací (Veľké jazero a Malé jazero) a jediná přírodní památka (Osturnianske jazero).
Středem obce protéká Osturňanský potok, který na svém toku přibírá několik přítoků (nejvýznamnějšími jsou potoky Podlapšianka a Krulovský potok ústící do Osturňanského potoka na území obce).
Samotná Osturňa patří k „nejdelším“ slovenskými obcím, neboť zastavěná část se vine v délce přes devět kilometrů.
10
[editovat zdroj].jpg)
Kysuca je slovenská řeka pramenící pod vrchem Hričovec (katastrální území Makova) a u Žiliny se vlévá zprava do řeky Váh. Podle jména této řeky je pojmenován celý zdejší region Kysuce.
- Popis toku
Řeka má štěrkovité řečiště, místy s balvany. Údolí řeky je dost široké s pěknými výhledy. Protéká pohořími Javorníky po pravé straně a Kysuckými Beskydami po straně levé, přičemž je ústím pro 13 větších přítoků. Od Čadce protéká po levé straně okolo Kysucké vrchoviny. Řeka první polovinu své délky teče severovýchodovýchodním směrem, u Čadce se stáčí směrem na jih. Údolím řeky vede dvoukolejná železniční trať (trať č. 128, resp. trať č. 127) i silniční komunikace (II./487 a I./11), ve výstavbě je zde slovenská dálnice D3.
11
[editovat zdroj]
Dukelské bojiště a památníky Karpatsko-dukelské operace ve Svidníku jsou národní kulturní památky, věnované historickým událostem, které se odehrály v době 2. světové války v oblasti Dukelského průsmyku a památce zde padlých vojáků.
- Dukelské bojiště
Dukelské bojiště je národní kulturní památka Slovenské republiky zapsaná v Ústředním seznamu památkového fondu (na základě usnesení předsednictva Slovenské národní rady č. 24 z 27. února 1961). Územně je rozdělena do dvou lokalit:
- Dukla – památník 1. československého armádního sboru v katastrálním území Vyšný Komárnik
- Památník Rudé armády v katastrálním území Svidník
- Památník Československého armádního sboru
Památník se nachází v katastrálním území obce Vyšný Komárnik. Jeho vybudováním v prostoru bojů Karpatsko-dukelské operace vláda Československé republiky vzdala hold padlým vojákům 1. československého armádního sboru. Památník byl postaven v roce 1949 a jeho autorem je Ing. architekt Jozef Grus. U památníku leží vojenské pohřebiště, na kterém je pochováno celkem 565 příslušníků sboru. Památník tvoří vysoký pylon a kolumbárium. Uzavírá jižní stranu hřbitova a spolu s obřadní síní je vysoký 28 metrů. Svým tvarem pylon symbolicky znázorňuje úder osvobozovacích vojsk do nepřátelské obrany na polsko-československém pomezí. V roce 1964 byl památník doplněn o bronzové sousoší Žalujem národního umělce Jána Kulicha: matka děkuje sovětskému vojákovi za osvobození a zároveň žaluje fašismus za příkoří a utrpení, které způsobil.
- Památník Rudé armády
Ve Svidníku stojí monumentální mramorový památník Rudé armády, národní kulturní památka. Odhalen byl 3. října 1954 při příležitosti oslav 10. výročí Karpatsko-dukelské operace. Pomník má výšku 37 m. Pěticípá hvězda na jeho vrcholu měří 3,5 metru. Čelní stěny ohrady památníku výtvarně symbolizují Slovenské národní povstání a příchod Rudé armády. V roce 1974 byl vytvořen na pravé straně památníku v blízkosti vojenského muzea Park bojové techniky, ve kterém byla rozmístěna vojenská bojová technika používaná v době Karpatsko-dukelské operace.
12
[editovat zdroj]
Biskupský palác v Nitře je dvoupatrová budova, která přiléhá k západní části katedrály svatého Jimrama na Nitranském hradě. Jeho základy pocházejí ze středověku. V průběhu let byl několikrát přestavován. Spolu s kostelem tvoří dominantní část hradu.
Palác je sídlem nitranského biskupa a pro je veřejnost přístupný jednou v roce, na svátek sv. Cyrila a Metoděje (5. červenec).
- Historie
V průběhu 13. století prošel palác rozsáhlou rekonstrukcí. Jeho jádro tvořila nepodsklepený objekt obdélníkového půdorysu, který stojí uprostřed nádvoří dnešního biskupského sídla. Přízemí sloužilo pro hospodářské účely. V období před požárem a asanací velké částí gotického paláce sloužilo jako stáj. Dodnes se zachovala z této stavby západní část přízemí, současný sklep pod stojícím západním křídlem paláce. V severozápadním rohu nádvoří paláce byla v druhé polovině 15. století vybudována cisterna na vodu, do které byla sváděna voda ze střech. Během přestavby byla zasypána.