Portál:Slovensko/Článek/Archiv 2020
Toto je archiv článků, které byly v roce 2020 článkem měsíce na Portálu Slovensko.
Můžete se i podívat na aktuální archiv nebo ostatní archivy článků.
1[editovat zdroj]
Městský hrad v Banské Bystrici je charakteristická dominanta a symbol historického jádra Banské Bystrice s typickou siluetou dvojice cibulovitých věží, situovaný nahoře na náměstí. Je to národní kulturní památka.
Městský hrad vznikl vedle staré hornické osady, která předcházela založení města. Už v té době zde stál farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se později, koncem středověku, stal centrem nové pevnosti. Funkcí městského hradu bylo chránit výnosy z těžby drahých kovů, zejména mědi a stříbra, a královskou pokladnici. Sídlil zde zástupce krále a církve, scházela se zde městská rada. Jednotlivé budovy různorodých funkcí byly obehnány společným opevněním, které chránilo patriciát před vnějšími nepřáteli i vnitřními nepokoji, zejména během hornických vzpour.
Areál městského hradu se skládá z kostela Panny Marie, tzv. Matějova domu, tzv. Slovenského kostela, radnice, budovy fary a kamenného opevnění s baštami, vstupní branou s barbakanem, kterým se do areálu vcházelo.
Nejstarší budovou je pozdně farní kostel panny Marie z druhé poloviny 13. století. Původně ho obklopoval hřbitov, na kterém až do 19. století stála románská kostnice.
V roce 2005 proběhla kompletní rekonstrukce prostor městského hradu. Od roku 2009 je v prostorách hradu kavárna a restaurace.
2[editovat zdroj]
VII.jpg)
Zuzana Čaputová, rozená Strapáková (* 21. června 1973 Bratislava), je slovenská politička, advokátka, občanská aktivistka a od 15. června 2019 prezidentka Slovenské republiky. Úřadu se ujala jako první žena a ve svých 45 letech také jako nejmladší osoba v nejvyšší ústavní funkci.
V letech 2018–2019 byla místopředsedkyní hnutí Progresívne Slovensko, zvolena byla na ustavující schůzi tohoto subjektu. Dlouhodobě působila v neziskovém sektoru jako spolupracovnice občanského sdružení VIA IURIS, které se věnuje posílení právního státu a prosazování spravedlnosti ve vybraných oblastech práva.
- Vzdělání a právnická kariéra
Od roku 1991 studovala na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Studium práv zakončila v roce 1996. Během studia a po jeho skončení pracovala v místní samosprávě v Pezinku, nejprve jako asistentka na právním oddělení, poté jako zástupkyně přednosty městského úřadu. Později působila v neziskovém sektoru, kde se věnovala veřejné správě a problematice týraných a zneužívaných dětí. Je autorkou a spoluautorkou několika publikací a členkou celosvětové sítě environmentálních právníků ELAW (Environmental Law Alliance Worldwide).
V roce 2016 byla jako právnička občanské iniciativy Skládka nepatří do města vyznamenána Goldmanovou environmentální cenou za boj o uzavření skládky odpadu v Pezinku. Problematice pezinské skládky se aktivně věnovala 14 let. Právě při této příležitosti se dostala do sporu s kontroverzním podnikatelem Mariánem Kočnerem, ten zastupoval firmu, která chtěla novou skládku v Pezinku založit.
V září 2017 oznámila odchod z týmu VIA IURIS a pokračovala v advokátské praxi. V rámci advokacie plánovala věnovat se i nadále environmentálním tématům.
- Rodinný život
Zuzana Čaputová žije s dvěma dcerami v Pezinku. V září 2018 se rozvedla s Ivanem Čaputou. V únoru 2019 na facebookovém účtu poprvé oficiálně naznačila partnerský vztah s hudebníkem, výtvarníkem, básníkem a překladatelem Peterem Konečným, pocházejícím také z Pezinku, jenž ji následně začal doprovázet v prezidentské kampani.
3[editovat zdroj]
Ružínsky viadukt je železniční most na trati Žilina - Košice v okrese Gelnica nedaleko Margecan na východním Slovensku.
Viadukt byl postaven v letech 1952 až 1955, je dlouhý 280 metrů a vede přes přehradu Ružín nedaleko její hráze. S výškou čtyřicet metrů nad vodní hladinou se jedná o nejvyšší železniční most na Slovensku. Viadukt byl vybudován v rámci tzv. Tratě Družby spojující Čiernu nad Tisov s Žilinou. Trať na něm je dvoukolejná, elektrifikovaná. Traťově leží viadukt mezi stanicí Malá Lodina a zastávkou Ružín, která se nachází hned za mostem. Nedaleko mostu se nachází také Ružínský tunel a výhybna Ružín.
4[editovat zdroj]
Ružínsky viadukt je železniční most na trati Žilina - Košice v okrese Gelnica nedaleko Margecan na východním Slovensku.
Viadukt byl postaven v letech 1952 až 1955, je dlouhý 280 metrů a vede přes přehradu Ružín nedaleko její hráze. S výškou čtyřicet metrů nad vodní hladinou se jedná o nejvyšší železniční most na Slovensku. Viadukt byl vybudován v rámci tzv. Tratě Družby spojující Čiernu nad Tisov s Žilinou. Trať na něm je dvoukolejná, elektrifikovaná. Traťově leží viadukt mezi stanicí Malá Lodina a zastávkou Ružín, která se nachází hned za mostem. Nedaleko mostu se nachází také Ružínský tunel a výhybna Ružín.
5[editovat zdroj]
Gerlachovský štít, zvaný též Gerlach (pol. Gerlach), je nejvyšší horou Vysokých Tater, Slovenska a celých Karpat. Hora je pojmenována podle Gerlachova, nad kterým se vypíná a do jehož území patří. Leží v jihovýchodní rozsoše Zadného Gerlachu, od kterého ho odděluje Gerlachovské sedlo. Z vrcholu pokračuje hřeben na Kotlový štít, kde se rozvětvuje a vytváří známý Gerlachovský kotel. Gerlachovský štít je pro svoji výšku, dostupnost a krásnou horskou scenérii jedním z nejnavštěvovanějších vrcholů.
Historie
Měření výšek tatranských štítů se datuje k roku 1763, kdy vídeňský dvůr nařídil tzv. josefínské mapování, tedy kartografické zpracování celé habsburské monarchie. To prováděli vojenští měřiči pod vedením Waldaufa a Fleischera, ale jejich výsledky nebyly publikovány. Celý článek
6[editovat zdroj]
Gerlachovský štít, zvaný též Gerlach (pol. Gerlach), je nejvyšší horou Vysokých Tater, Slovenska a celých Karpat. Hora je pojmenována podle Gerlachova, nad kterým se vypíná a do jehož území patří. Leží v jihovýchodní rozsoše Zadného Gerlachu, od kterého ho odděluje Gerlachovské sedlo. Z vrcholu pokračuje hřeben na Kotlový štít, kde se rozvětvuje a vytváří známý Gerlachovský kotel. Gerlachovský štít je pro svoji výšku, dostupnost a krásnou horskou scenérii jedním z nejnavštěvovanějších vrcholů.
Historie
Měření výšek tatranských štítů se datuje k roku 1763, kdy vídeňský dvůr nařídil tzv. josefínské mapování, tedy kartografické zpracování celé habsburské monarchie. To prováděli vojenští měřiči pod vedením Waldaufa a Fleischera, ale jejich výsledky nebyly publikovány. Celý článek
7[editovat zdroj]
.jpg)
Zemianske Podhradie (maďarsky Nemespodhrágy) je obec na Slovensku v okrese Nové Mesto nad Váhom. Od okresního města je vzdálena asi 10 kilometrů severním směrem. Ve vzdálenosti přibližně 7 kilometrů severozápadně se od obce nachází státní hranice s Českou republikou. Sousedí s Bošácou, do které plynule přechází, a s Novou Bošácou. Obec leží na východních svazích Bílých Karpat v místech nazývaných Bošácká dolina. Protéká jí potok Bošáčka, který sleduje silniční komunikaci číslo III/061024. Železniční trať tudy není vedena. Lokalita dnešní obce byla osídlena již v paleolitu (v blízkosti se nacházelo velké hradiště), ale první písemná zmínka je datována až k roku 1396.
Obec je rodištěm slovenského spisovatele a zakladatele tamní bibliografie Ľudovíta Vladimíra Riznera. Jeho rodný dům spolu s blízkým atypickým kostelem (majícím elipsovitý půdorys) a sousední bývalou farou, ve které působil slovenský kazatel a národopisec Jozef Ľudovít Holuby, patří mezi místní kulturní památky. K nim se ještě řadí zdejší kaštel včetně parku, jež ho obklopuje, a Riznerův náhrobek na hřbitově.
Název
Při první zmínce o obci je použito pojmenování Podhrady (roku 1396). Dále název přecházel přes Podhragye (1477), Podhradie (1484), Podhrady prenes Bsacz (1598) až po Zemanské Podhradie (1808).
8[editovat zdroj]
Zemianske Podhradie (maďarsky Nemespodhrágy) je obec na Slovensku v okrese Nové Mesto nad Váhom. Od okresního města je vzdálena asi 10 kilometrů severním směrem. Ve vzdálenosti přibližně 7 kilometrů severozápadně se od obce nachází státní hranice s Českou republikou. Sousedí s Bošácou, do které plynule přechází, a s Novou Bošácou. Obec leží na východních svazích Bílých Karpat v místech nazývaných Bošácká dolina. Protéká jí potok Bošáčka, který sleduje silniční komunikaci číslo III/061024. Železniční trať tudy není vedena. Lokalita dnešní obce byla osídlena již v paleolitu (v blízkosti se nacházelo velké hradiště), ale první písemná zmínka je datována až k roku 1396.
Obec je rodištěm slovenského spisovatele a zakladatele tamní bibliografie Ľudovíta Vladimíra Riznera. Jeho rodný dům spolu s blízkým atypickým kostelem (majícím elipsovitý půdorys) a sousední bývalou farou, ve které působil slovenský kazatel a národopisec Jozef Ľudovít Holuby, patří mezi místní kulturní památky. K nim se ještě řadí zdejší kaštel včetně parku, jež ho obklopuje, a Riznerův náhrobek na hřbitově.
Název
Při první zmínce o obci je použito pojmenování Podhrady (roku 1396). Dále název přecházel přes Podhragye (1477), Podhradie (1484), Podhrady prenes Bsacz (1598) až po Zemanské Podhradie (1808).
9[editovat zdroj]
Trenčianska elektrická železnica (TREŽ) je úzkorozchodná železniční trať mezi Trenčianskou Teplou a Trenčianskými Teplicemi na Slovensku. Jedná se o křížence mezi tramvajovým a železničním systémem. Jde o jednu meziměstskou trať o rozchodu kolejí 760 mm dlouhou přibližně 5,5 km, kterou tvoří jeden mezistaniční oddíl. Jediná výhybna Kaňová byla v 2. polovině 90. let zrušena, v roce 2007 byla na jejím místě otevřena stejnojmenná zastávka.
Historie
Do provozu byla trať uvedena 27. června 1909 (často je chybně uváděno 27. července), po méně než roce výstavby. Stala se spojnicí hlavní železniční trati z Bratislavy do Žiliny a lázeňského města Trenčianske Teplice. Systém byl postaven jako úzkorozchodný a elektrifikovaný. Napětí proudu činilo při otevření trati 750 V, roku 1942 bylo zvýšeno na 950 V a roku 1984 sníženo na 600 V. Trať zpočátku vlastnila společnost Miestna úzkorozchodná elektrická železnica Trenčianska Teplá – Trenčianske Teplice (maďarsky Hólak – Trencsénteplitzi Villamos Vasút), která však neměla prostředky na zakoupení vozů. Proto provoz zajišťovaly státní železnice na účet vlastníka (nejprve to byly železnice uherské, následně československé).
10[editovat zdroj]
Trenčianska elektrická železnica (TREŽ) je úzkorozchodná železniční trať mezi Trenčianskou Teplou a Trenčianskými Teplicemi na Slovensku. Jedná se o křížence mezi tramvajovým a železničním systémem. Jde o jednu meziměstskou trať o rozchodu kolejí 760 mm dlouhou přibližně 5,5 km, kterou tvoří jeden mezistaniční oddíl. Jediná výhybna Kaňová byla v 2. polovině 90. let zrušena, v roce 2007 byla na jejím místě otevřena stejnojmenná zastávka.
Historie
Do provozu byla trať uvedena 27. června 1909 (často je chybně uváděno 27. července), po méně než roce výstavby. Stala se spojnicí hlavní železniční trati z Bratislavy do Žiliny a lázeňského města Trenčianske Teplice. Systém byl postaven jako úzkorozchodný a elektrifikovaný. Napětí proudu činilo při otevření trati 750 V, roku 1942 bylo zvýšeno na 950 V a roku 1984 sníženo na 600 V. Trať zpočátku vlastnila společnost Miestna úzkorozchodná elektrická železnica Trenčianska Teplá – Trenčianske Teplice (maďarsky Hólak – Trencsénteplitzi Villamos Vasút), která však neměla prostředky na zakoupení vozů. Proto provoz zajišťovaly státní železnice na účet vlastníka (nejprve to byly železnice uherské, následně československé).
11[editovat zdroj]
Elán je slovenská (československá) pop-rocková hudební skupina, v čele s baskytaristou a zpěvákem Jozefem „Jožem“ Rážem. Založena byla roku 1968 další výraznou osobností slovenské hudby, Václavem „Vašem“ Patejdlem, který dlouhou dobu tvořil s Rážem neodmyslitelnou dvojici (v r. 1985 Patejdl odešel na soukromou dráhu, z níž se o 11 let později do Elánu vrátil). Partička pubertálních 14letých kluků začala hrát po různých klubech, restauracích a získávala si postupně renomé. Do povědomí veřejnosti se dostala začátkem 80. let, když na největší československé hudební soutěži Bratislavská lyra '80 získala Stříbrnou lyru se svou skladbou Kaskadér. Mezi lety 1981–1991 vydal Elán 10 velice úspěšných alb a vypracoval se na jednu z předních skupin Československa.
Mezi největší hity skupiny patří písně Láska moja, Neviem byť sám, Kočka, Zaľúbil sa chlapec, Amnestia na neveru, Nie sme zlí, Jedenáste prikazanie, Smrtka na pražskom orloji, Tanečnice z Lúčnice, Sestrička z Kramárov, Stužková a další. K některým písním byly natočeny na tu dobu nevšední videoklipy. Výjimečný byl i propracovaný grafický styl alb, včetně loga skupiny: „Bubáka“ s vyplazeným jazykem (navrhl jej karikaturista Alan Lesyk).
Přes vážnou nehodu, kterou Jožo Ráž utrpěl v roce 1999, je Elán dodnes aktivní, vyprodává koncerty – např. v Praze na Letenské pláni se v roce 2003 účastnilo obřího koncertu cca 75 000 diváků; v roce 2010 byla úplně vyprodána O2 arena (cca 11 000 diváků) atd. V září 2007 se skupině podařilo prorazit i ve Spojených státech, když vystupovala v Carnegie Hall. Celý článek
12[editovat zdroj]
Vysoké Tatry (polsky Tatry Wysokie, maďarsky Magas-Tátra) je nejvyšší pohoří na Slovensku i v Polsku. Jde o geomorfologický podcelek Východních Tater západně od Kopského sedla, které je odděluje od Belianských Tater. Na jihu hraničí s Podtatranskou kotlinou. Mají rozlohu 341 km² (260 km² na Slovensku a 81 km² v Polsku). Délka Vysokých Tater je zhruba 26 km a šířka 17 km.
Geologie
Geologická stavba Vysokých Tater je velmi komplikovaná. Rozděluje se na tři části: krystalické jádro, které vytváří hlavní část hřebene a jižní svahy. To je složeno převážně z žuly a břidlice. V sedimentech uložených v druhohorách lze nalézt kromě vápence ještě dolomit, křemenec, břidlici, různé druhy slepenců či pískovec. Tyto vrstvy se nachází ve větší míře povětšinou v Belianských Tatrách a Západních Tatrách. Jádro Tater vznikalo v prvohorách (Karbon, 210 mil. let). Okolní moře ustoupilo v druhohorách a začala se projevovat masivní eroze. V triasu však opět stouplo a začaly se ukládat usazeniny (vápence apod.), které vytvořily základ Belianských Tater a Červených vrchů. Na konci období křídy se Tatry nadobro staly součástí pevniny. Dále pak byly modelovány alpínskými vrásněními. Pro modelaci terénu v Tatrách měly hlavní vliv ledovce, které tekly v dobách ledových, během kterých dosahovaly ledovce na severních stranách hor až 14 km.