Portál:Slovensko/Článek/Archiv 2014

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Toto je archiv článků, které byly v roce 2014 článkem měsíce na Portálu Slovensko.

Můžete se i podívat na aktuální archiv nebo ostatní archivy článků.

1[editovat zdroj]

Obal prvních stanov Matice slovenské z roku 1863

Matica slovenská je slovenské národní kulturní sdružení se sídlem v Martině. První zmínku o potřebě založit Matici slovenskou vyslovil v listě Jánu Kollárovi roku 1827 Pavel Josef Šafařík a to v reakci na nedávno založenou Matici srbskou, která jako první slovanská matice vznikla o rok dříve (1826).

Za prvních 12 let svého působení si Matice vytvořila téměř stotisícovou základnu dárců, příznivců a spolupracovníků a vybudovala z Martina kulturní centrum Slovenska. Roku 1874 měla Matice 1200 členů, mezi kterými bylo 66 kolektivních členů jako obce, města, školy, sdružení apod. Po celém Slovensku, i v Uhersku, měla vybudovanou širokou síť místních „jednatelů“, kteří se starali o rozšiřování jejího tisku a kulturně-osvětového úsilí v daném okolí. Do roku 1875 vydala pod vedením F. V. Sasinka 12 ročníků Letopisu Matice slovenskej a mimo to vydala 41 knižních titulů nejrozličnějšího zaměření. Velkou pozornost též věnovala rozvoji ochotnického divadla a sborového zpěvu a podařilo se jí prostřednictvím místních "jednatelů" založit řadu ochotnických souborů.

Organizace zanikla v roce 1875 rozhodnutím maďarských orgánů. Ministerstvo vnitra nařízením z 6. srpna 1875 nejenže zakázalo činnost Matice slovenské, ale zabavilo i všechen její majetek. Svou činnost Matica slovenská obnovila až po vzniku Československa, 1. ledna 1919, na základě rozhodnutí Vavra Šrobára, ministra pro správu Slovenska.

2[editovat zdroj]

Gerlachovský štít, zvaný též Gerlach (pol. Gerlach), je nejvyšší horou Vysokých Tater, Slovenska a celých Karpat. Hora je pojmenována podle Gerlachova, nad kterým se vypíná a do jehož území patří. Leží v jihovýchodní rozsoše Zadného Gerlachu, od kterého ho odděluje Gerlachovské sedlo. Z vrcholu pokračuje hřeben na Kotlový štít, kde se rozvětvuje a vytváří známý Gerlachovský kotel. Gerlachovský štít je pro svoji výšku, dostupnost a krásnou horskou scenérii jedním z nejnavštěvovanějších vrcholů.

Historie

Měření výšek tatranských štítů se datuje k roku 1763, kdy vídeňský dvůr nařídil tzv. josefínské mapování, tedy kartografické zpracování celé habsburské monarchie. To prováděli vojenští měřiči pod vedením Waldaufa a Fleischera, ale jejich výsledky nebyly publikovány. Celý článek

3[editovat zdroj]

Gerlachovský štít, zvaný též Gerlach (pol. Gerlach), je nejvyšší horou Vysokých Tater, Slovenska a celých Karpat. Hora je pojmenována podle Gerlachova, nad kterým se vypíná a do jehož území patří. Leží v jihovýchodní rozsoše Zadného Gerlachu, od kterého ho odděluje Gerlachovské sedlo. Z vrcholu pokračuje hřeben na Kotlový štít, kde se rozvětvuje a vytváří známý Gerlachovský kotel. Gerlachovský štít je pro svoji výšku, dostupnost a krásnou horskou scenérii jedním z nejnavštěvovanějších vrcholů.

Historie

Měření výšek tatranských štítů se datuje k roku 1763, kdy vídeňský dvůr nařídil tzv. josefínské mapování, tedy kartografické zpracování celé habsburské monarchie. To prováděli vojenští měřiči pod vedením Waldaufa a Fleischera, ale jejich výsledky nebyly publikovány. Celý článek

4[editovat zdroj]

Evangelický kostel v Zemianském Podhradí

Zemianske Podhradie (maďarsky Nemespodhrágy) je obec na Slovenskuokrese Nové Mesto nad Váhom. Od okresního města je vzdálena asi 10 kilometrů severním směrem. Ve vzdálenosti přibližně 7 kilometrů severozápadně se od obce nachází státní hranice s Českou republikou. Sousedí s Bošácou, do které plynule přechází, a s Novou Bošácou. Obec leží na východních svazích Bílých Karpat v místech nazývaných Bošácká dolina. Protéká jí potok Bošáčka, který sleduje silniční komunikaci číslo III/061024. Železniční trať tudy není vedena. Lokalita dnešní obce byla osídlena již v paleolitu (v blízkosti se nacházelo velké hradiště), ale první písemná zmínka je datována až k roku 1396.

Obec je rodištěm slovenského spisovatele a zakladatele tamní bibliografie Ľudovíta Vladimíra Riznera. Jeho rodný dům spolu s blízkým atypickým kostelem (majícím elipsovitý půdorys) a sousední bývalou farou, ve které působil slovenský kazatel a národopisec Jozef Ľudovít Holuby, patří mezi místní kulturní památky. K nim se ještě řadí zdejší kaštel včetně parku, jež ho obklopuje, a Riznerův náhrobek na hřbitově.

Název
Při první zmínce o obci je použito pojmenování Podhrady (roku 1396). Dále název přecházel přes Podhragye (1477), Podhradie (1484), Podhrady prenes Bsacz (1598) až po Zemanské Podhradie (1808).

Celý článek

5[editovat zdroj]

Záhorská nížina, v popředí Borská nížina, v pozadí Chvojnická pahorkatina

Záhorská nížina je nížina ve slovenském Záhoří, jde o podoblast Vídeňské kotliny na jihozápadě Slovenska. Dělí se na Borskou nížinu a Chvojnickou pahorkatinu. Severní cíp Chvojnické pahorkatiny zasahuje u Sudoměřic na české území.

Vyplňuje většinu oblasti mezi pásem Malých Karpat a řekou Moravou. Na severu sousedí s pohořím Bílé Karpaty, na východě s pásmem Malých Karpat, na jihozápadě je řekou Moravou oddělena od rakouských nížin (Moravské pole) a na severozápadě sousedí s Dolnomoravským úvalem.

Záhorská nížina patří mezi oblasti s velmi teplým podnebím. Teplota v zimních měsících dosahuje -1 až -3 °C, v letních měsících se průměrné teploty pohybují okolo 19 až 20 °C.

Celý článek

6[editovat zdroj]

Bratislavský hrad

Bratislavský hrad je soubor staveb v historickém areálu, který zabírá vrchol návrší na jihozápadním ostrohu malokarpatského hřebenu na levém břehu Dunaje v Bratislavě. Hradu dominuje monumentální stavba bývalého královského paláce tvořící neodmyslitelné panorama hlavního města Slovenska. Svojí úlohou v dějinách Velké Moravy, Uherska, Československa a moderního Slovenska představuje Bratislavský hrad významný památník společensko-historického vývoje v této oblasti.

Současnost hradu
Dnešní využití Bratislavského hradu důstojně navazuje na jeho historický odkaz. Kromě expozic Historického oddělení Slovenského národního muzea je část prostor využívána pro reprezentační a státní účely.

Prostor samotného hradního areálu je v hojné míře využíván obyvateli i návštěvníky Bratislavy k vycházkám s možností pěkných výhledů na historické jádro města, Dunaj a městskou část Petržalka.

Bratislavský hrad byl pro svůj nesporný historicko-architektonický přínos jako jedna z prvních historických památek na Slovensku vyhlášen v roce 1961 za národní kulturní památku číslo 1.

Celý článek

7[editovat zdroj]

Náměstí před Dómem od Jakuba Alta z roku 1839

Dějiny Košic jsou dějinami druhého největšího města Slovenské republiky, metropole východního Slovenska, někdejšího hlavního města Horních Uher, hlavního střediska protihabsburských stavovských povstání a zároveň sídelního města sedmihradských knížat, protiturecké pevnosti, mezinárodní kupecké metropole a druhého svobodného královského města středověkého Uherska.

Košice se vyvinuly z tržní osady slovanského původu v kotlině řeky Hornád (na náplavovém kuželu u soutoku řeky Hornád s Čermeľským potokem) na styku Slovenského rudohoří a výběžku Panonské pánve – kterému později město samo dalo jméno – Košická kotlina. Villa Cassa byla nejdůležitější osadou v regionu s velkým farním kostelem, o němž je první písemná zmínka z roku 1230. Kromě původního slovanského a maďarského obyvatelstva výrazněji přibývali v 13. století k národnostní struktuře města němečtí osadníci, kterým byla udělována lokační privilegia již před rokem 1249. V roce 1290 dostaly Košice městská práva a jako sídlo Královské komory se staly nejdůležitějším městem Horních Uher. Jako první město v regionu obehnané hradbami se vyvinuly v obchodní metropoli s výnosným právem skladu.

V době ohrožení měšťanských svobod a dálkového obchodu šlechtickým rodem Aba Omodejů v letech 13111312 Košičané suverénně vystoupili na svou obranu a pomohli králi Karlovi Robertovi oligarchy zlikvidovat. Košice se staly oporou královské moci a byly jim uděleny mnohé hospodářské a právní výhody. Vrcholem královské přízně bylo velké privilegium Ludvíka Velikého pro město Košice z roku 1347 a udělení znaku Košic z roku 1369 – prvního znaku pro právnickou osobu v Evropě vůbec. Za krále Zikmunda Lucemburského dále vzkvétaly košická řemesla a obchod, ve kterém nejdůležitějším partnerem jim byl polský Krakov. Byl vystavěn nový Královský dům a začalo se s výstavbou největší katedrályUherském královstvíDómu svaté Alžběty. Středověká konjunktura vrcholila za vlády Matyáše Korvína, kdy obývalo město spolu s předměstími pod hradbami, huštáky, okolo 10 000 obyvatel. Košice byly největším středověkým městem na území Slovenska a druhým svobodným královským městem v hodnostním pořadí uherských měst s městskými výsadami, jakými disponoval jen Budín.

Celý článek

8[editovat zdroj]

Malý Dunaj

(Velký) Žitný ostrov (maďarsky Csallóköz) je největší říční ostrov v Evropě, nachází se na jihozápadním Slovensku v povodí Dunaje v Podunajské nížině. Na jih od něj se nachází tzv. Malý Žitný ostrov.

Žitný ostrov ohraničuje z jihu koryto Dunaje, ze severu jeho rameno Malý Dunaj a na krátkém úseku také řeka Váh na východě (někdy je uváděn jako Vážský Dunaj). Malý Dunaj se od Dunaje odpojuje u Bratislavy a do Váhu se vlévá u Kolárova. Je to vlastně obrovský náplavový kužel, který vytvořil Dunaj pod Bratislavou v období, kdy se řeka prořezávala skrz Malé Karpaty a vstoupila do poklesávající Malé dunajské kotliny.

Celý Žitný ostrov je obrovskou zásobárnou podzemních vod a jednou z nejúrodnějších zemědělských oblastí Slovenska.

Celý článek

9[editovat zdroj]

Milan Rastislav Štefánik

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik (21. července 1880 Košariská4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom.

V letech 19141918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii. Byl členem Národní rady v Paříži a posléze československým ministrem války. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké katastrofě při návratu do vlasti.

Vojenský pilot
Začátek války Štefánika nepřekvapil, protože ho předvídal už několik roků. Ve válce viděl hlavně možnost osamostatnění Slováků, které hned od začátku spojoval i s Čechy. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu však nemohl hned odejít na frontu a dostal se na ni až začátkem roku 1915. Nastoupil do vojenské letecké školy v Chartres a 11. května získal diplom pilota a hodnost desátníka. V hodnosti podporučíka nastoupil na frontu, kde dělal průzkumné lety. I jako letec měl neustále na zřeteli osamostatnění Čechů a Slováků a pokoušel se o vytvoření česko-slovenské dobrovolnické jednotky. V srpnu 1915 mu bylo vzhledem k jeho bojovým úspěchům a průkopnické práci v oblasti vojenské meteorologie nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády. Štefánik to však odmítl a místo toho opět požádal o přeložení do Srbska. Začátkem září 1915 ho poslali na srbskou frontu, kde toto své snažení ještě víc rozvíjel. Při evakuaci z letiště v Niši však s letadlem havaroval a na útěku ho opět přepadla žaludeční choroba. Život mu tehdy zachránili přátelé Raoul Labry a Michael Bourdon, kteří ho dopravili do Říma, do tamní Nemocnice královny matky. Tam Štefánik poznal paní Claire de Jouvenel, která mu horlivě pomáhala i v jeho boji za osamostatnění Slovenska.

Celý článek

10[editovat zdroj]

Vojáci povstalecké armády

Slovenské národní povstání (známé také pod zkratkou SNP, slovensky Slovenské národné povstanie) bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války.

Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území byla ustanovena Banská Bystrica. Po jejím dobytí německými silami 28. října 1944 přešla velká část povstalců do partyzánské války, se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří a jiné). V SNP bojovalo, kromě Slováků, také 3 000 Čechů. Dále v něm bojovali Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků různého zaměření dopravených na povstalecké území vzdušnými výsadky. Šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR, ale v menším počtu i americkou a britskou vojenskou misi.

Celý článek

11[editovat zdroj]

Vlak TREŽ opouští zastávku Trenčianske Teplice–zastávka

Trenčianska elektrická železnica (TREŽ) je úzkorozchodná železniční trať mezi Trenčianskou Teplou a Trenčianskými Teplicemi na Slovensku. Jedná se o křížence mezi tramvajovým a železničním systémem. Jde o jednu meziměstskou trať o rozchodu kolejí 760 mm dlouhou přibližně 5,5 km, kterou tvoří jeden mezistaniční oddíl. Jediná výhybna Kaňová byla v 2. polovině 90. let zrušena, v roce 2007 byla na jejím místě otevřena stejnojmenná zastávka.
Historie
Do provozu byla trať uvedena 27. června 1909 (často je chybně uváděno 27. července), po méně než roce výstavby. Stala se spojnicí hlavní železniční tratiBratislavy do Žiliny a lázeňského města Trenčianske Teplice. Systém byl postaven jako úzkorozchodný a elektrifikovaný. Napětí proudu činilo při otevření trati 750 V, roku 1942 bylo zvýšeno na 950 V a roku 1984 sníženo na 600 V. Trať zpočátku vlastnila společnost Miestna úzkorozchodná elektrická železnica Trenčianska Teplá – Trenčianske Teplice (maďarsky Hólak – Trencsénteplitzi Villamos Vasút), která však neměla prostředky na zakoupení vozů. Proto provoz zajišťovaly státní železnice na účet vlastníka (nejprve to byly železnice uherské, následně československé).

Celý článek

12[editovat zdroj]

Malované domy v Čičmanech

Lidová architektura je projev stavební činnosti s vlastnostmi v určité oblasti, stavěná většinou svépomocí. Přesné vymezení tohoto pojmu je však problematické a dost relativní.

Lidová architektura na Slovensku byla během celých dějin odolná vůči módním slohovým vlivům a primární roli hrála vždy funkce. Zdobení se týkalo především uliční fasády a vstupů. V rámci urbanismu se domy lišily jen málo a to právě ornamentálními projevem. Lidová architektura je silně navázána na prostředí, v němž vyrůstá, hlavně materiálně. Tvoří harmonický součinnosti s přírodou a poskytuje vynikající podmínky pro bydlení i ve srovnání s novými domy. Nové nikdy samoúčelné nevytlačilo staré, ověřené stavební postupy opakovaly. Pěkné příklady lidové architektury můžeme nalézt v skanzenech, ačkoliv už ne v původním prostředí - klasickou ulici zde nenajdeme.

Celý článek

Sovisející[editovat zdroj]