František Barvitius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
František Barvitius
F. A. Barvitius (1890-1956)
F. A. Barvitius (1890-1956)
Rodné jméno František Adolf Barvitius
Narození 29. ledna 1890
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 27. května 1956 (ve věku 66 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení hřbitov Praha-Košíře
Národnost česká
Povolání technický ředitel a hlavní konstruktér (1926-1945)
Zaměstnavatelé A.S. Walter, Praha - Jinonice
Znám jako konstruktér
Titul ing.
Manžel(ka) Marie (1902-1968)
Děti Jiří (1932-2010)
Podpis František Barvitius – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Adolf Barvitius (29. ledna 1890[1], Praha27. května 1956, Praha) byl československý konstruktér automobilů a leteckých motorů Walter. V letech 1929-1945 byl technickým ředitelem a hlavním konstruktérem (1926-1945) akciové společnosti Walter.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině obchodníka Fridricha (Bedřicha) Barvitia (nar. 1855) a Emílie rozené Salomonová (nar. 1864) jako druhý v pořadí po sestře Bedřišce (1888) a před Emílií (1895).[2]

František Barvitius vystudoval strojní inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Bydlel v Praze II. v ulici Pod Slovany 14.[3]

Krátce po ukončení studia byl mobilizován do Rakousko-Uherského vojska. Byl přejímacím důstojníkem pro rakouskou armádu v námořním válečném arsenálu v Pule[4] motorů BMW III a BMW IV německé továrny BMW z Mnichova (po válce tyto motory vyráběla továrna Walter od roku 1923 v licenci pod označením Walter W-III a W-IV).

Po I. světové válce pracoval v čs. armádě zprvu jako ženijní důstojník, od roku 1920 byl zařazen v jejím 4. leteckém pluku.[5] K 1.1.1922 byl povýšen do hodnosti kapitána v záloze.[6] Pracoval jako přejímací úředník výrobků (letadel a leteckých motorů), které armáda pořizovala do své výzbroje. I proto se dostal do bližšího kontaktu s továrnou Walter, kde byl častokrát u homologačních zkoušek a přejímek leteckých motorů Walter. Do zálohy odcházel jako kapitán letectva. V záloze byl povýšen do hodnosti štábního kapitána letectva v záloze věstníkem MNO č. 9/1935 s účinností od 1.1.1935.[7]

President F.A.I. v továrně Walter, na snímku zleva: ing. František Barvitius (4.), Vítězslav Kumpera st. (5.), hrabě Henry de La Vaulx, president F.A.I. - Mezinárodní letecká federace (8.), ing. Antonín Kumpera (12.) (1927)

Někdy kolem roku 1924 odchází ze služeb armády a nastupuje do konstrukčního oddělení továrny Walter. Od roku 1926 je uváděn jako „chef autobrzd a techn. kanceláře“. V letech 1926-1945 byl hlavním konstruktérem[8] a od roku 1929 i technickým ředitelem továrny Walter. Později byl zodpovědný i za technologické a chemické laboratoře vč. zkušebního ústavu pro konstrukční materiály, který měl státní autorizaci.[4] Jen přátelé ho směli oslovovat jeho přezdívkou „Barvička“.[9]

Byl od roku 1925 „činným“ členem Aeroklubu Republiky Československé.[10] Za továrnu Walter se zúčastnil několika valných hromad aeroklubu. Byl v něm členem správního výboru, předsedou technického výboru a místopředsedou společenského výboru.[11] V roce 1927 navštívil továrnu Walter prezident Mezinárodní letecké federace (FAI) hrabě Henry de La Vaulx. V jeho doprovodu byli mimo něj i Vítězslav a Antonín Kumperovi.[12]Také byl několik roků členem redakční rady časopisu Letectví.[13]

Zasloužil se o popularizaci letectví v Československu. Ministerstvo veřejných prací v roce 1925 uspořádalo „Cyklus přednášek z letectví“. Jeden z „běhů“ se uskutečnil i exkurzí v továrně Walter, kde 22. května 1925 podal odborný referát i konstruktér F.A. Barvitius.[14] Dne 18. března 1926 přednášel na popularizační akci „Theoretické kursy“ Aeroklubu RČs o karburátorech a elektrickém zapalování v leteckých motorech.[15] Odborné a popularizační články publikoval v časopisech Auto, Letec, Letectví, Důstojnické listy atp.

Od roku 1929 byl předsedou kuratoria (řídící orgán správy) a členem správní rady Ústřední letecké školy.[16]

Za manželku pojal Marii, rozenou Masákovou (15.3.1902-23.10.1968). V roce 1932 se jim narodil syn Jiří (24.4.1932-9.2.2010), který po vzoru otce rovněž dosáhl vysokoškolského vzdělání a byl inženýrem. Říkalo se mu "mladej Barvička" a pracoval ve vývojové konstrukci jinonické továrny.

Avia BH-29 a Walter NZ-120. Uvítání škpt. Hamšíka po propagačním letu Evropou 1928 (zleva ing. Hajn, ing. Beneš, mechanik Kučera, škpt. Hamšík, ing. Kumpera, ing. Barvitius)

Profesionální kariéra v továrně Walter[editovat | editovat zdroj]

Pod jeho vedením vznikly nejznámější konstrukce automobilů a leteckých motorů Walter. Od roku 1926 byl „chefkonstruktérem“ továrny Walter.[8] Jeho první, původní konstrukcí byly automobily Walter 4 B a 6 B (1928), kde „B“ v názvu typu znamená Barvitius. Tyto automobily a jejich následné modifikace byly vyráběny v letech 1928-1936. Patří sem další osobní automobily jako Walter Super 6 (1930), Walter Standard 6 (1932), Walter Regent (1932) a „král“ této konstrukční řady Walter Royal (1931). Byl konstruktérem i užitkových automobilů Walter především nákladních automobilů a autobusů vč. dalších užitkových vozidel. Z této řady je nutné jmenovat Walter PN (původní konstrukce Plocek, od VII. série, 1929), Walter Commercial (1930), Walter FN/FNA (1930/1931), Walter Universal (1931), Walter Ideal (1934) a Walter D-Bus (1931).

Stejnou měrou byl zodpovědný jako hlavní konstruktér za letecké motory Walter. Dále rozvinul řadu hvězdicových motorů (vrtání 105 mm) řady NZ (konstrukce Novák Zeithammer), které byly vyráběny od roku 1923. Byly to typy: tříválcový Polaris (1931), pětiválcový Vega (1929), sedmiválcový Venus (1929) a devítiválcový Mars (1929), Gemma (1933), Bora (1934) a Scolar (1936).

V druhé typové řadě hvězdicových motorů Walter o vrtání 135 mm byly zkonstruovány pod jeho vedením motory: pětiválcový Regulus (1931), sedmiválcový Castor (1928),[17] devítiválcový Pollux (1932) a Super Castor (1936).

Walter Bora a Aero A-200. Za konstrukci motoru Walter Bora byl oceněn ing. Barvitius křišťálovým pohárem Aeroklubu RČs. (1934).

Od roku 1932 byly Akciovou společností Walter, továrnou na automobily a letecké motory vyráběny invertní, řadové motory konstruktéra Barvitia. Mezi roky 1932-1940 to byly čtyřválcové, šestiválcové a dvanáctiválcové vzduchem chlazené motory. Čtyřválce byly Junior (1932), Major 4 (1934), Mikron 4 (1934), Minor 4 (1934). Šestiválce byly Major 6 (1936) a Minor 6 (1934). Vyvrcholením jeho konstrukcí byly invertní dvanáctiválce s válci do V Minor 12 (1938) a velmi pokrokově řešený invertní dvanáctiválec s kompresorem, nazvaný Sagitta (1937), šéfkonstruktéra Ing. Františka Adolfa Barvitia.[18]

V konstrukčním oddělení mimo něj zastávali významné postavení ing. Jan Šusta (syn prof. Josefa Šusty, konstrukce automobilových a leteckých motorů, ředitel pobočné továrny SVETOZAR VLAJKOVIC I KOMP v Bělehradě), ing. Vladimír Balcar (konstrukce karoserií, v roce 1936 po ukončení výroby automobilů odešel do automobilního oddělení továrny Aero) a ing. Matouš (podílel se na prvním leteckém motoru Walter NZ-60, po druhé světové válce byl hlavním konstruktérem v automobilce Škoda v Mladé Boleslavi).

Barvitius byl zodpovědný i za zavedení licenčních motorů a na straně druhé i za využití poznatků z konstrukce a technologie těchto motorů do původních konstrukcí Walter. Jednalo se mj. o licence britských motorů Bristol Jupiter (Walter Jupiter), Pegasus (Walter Pegas) a Mercury (Walter Merkur), o licence francouzských motorů Gnome-Rhône 14K Mistral Major a 14M, o licence italských motorů Fiat (řadové vodou chlazené), které byly vyráběny v jinonické továrně pod označením W-V, W-VI, W-VII a W-VIII (od všech členů této rodiny existovaly i reduktorové varianty označené písmenem R),[19] a konečně v době II. světové války za německé motory Argus As 10 a As 410. V roce 1941 absolvoval stáž v Berlíně u firmy Argus společně s ing. Janem Šustou a ing. Bohumilem Šimůnkem, která měla zabezpečit hladký náběh motorů Argus do výroby v Jinonicích. Továrna Walter byla za II. světové války přejmenována na Walter Automobil und Flugmotoren Fabrik A.G.[20]

Za II. světové války byl v roce 1943 na udání vyšetřován gestapem, že „zvedání ruky“ jen hraje. V roce 1944 byl Barvitius obviněn ze sabotáže a 10 týdnů strávil v Malé pevnosti v Terezíně.[21]

Sdělení Závodní rady A.S. Walter ze dne 15.5.1945

Po II. světové válce[editovat | editovat zdroj]

V bouřlivých květnových dnech 1945 čerstvě zaměstnanci zvolená Závodní rada firmy A.S. Walter rozhodla dne 15.5.1945 o propuštění některých zaměstnanců, mezi nimiž byli mj. technický ředitel a hlavní konstruktér ing. František Adolf Barvitius, komerční ředitel dílen (výrobní ředitel) ing. Otomar Benák a ředitel ing. Jan Šusta. Jak se uvádělo ve "Sdělení" byli propuštěni bez jakékoliv náhrady a nesmí jim být vyplacena jakákoliv hotovost. Všichni tři byli propuštěni pro „nesociální“ činy. O 5 let dříve napsaly Národní listy, že "milý a všeobecně oblíbený ing. Barvitius je velkou nadějí leteckého průmyslu".[4] Ze dne na den byl tedy nezaměstnaný, ve věku 55 let. Následně bylo propuštění zmírněno tím, že mu byl vyplacen plat do konce června 1945. Výpověď však zůstala v platnosti. Později byla Závodní rada Walter odsouzena k zaplacení náhrady těm, které "pro kolaborantství ze závodu odstavila".[22]

V roce 1948 je reaktivován do armády. Byl převzat do československé branné moci s účinností od 1. ledna 1948 a byla mu ponechána hodnost štábního kapitána letectva.[1]

Ing. F.A. Barvitius zemřel 27.5.1956 ve věku 66 let. Je pohřben v Praze – Košířích, odd. 2IA, hrobové místo 82-84.

Barvitius - náhrobní deska na hřbitově v Praze - Košířích (Kotlářka)

Ocenění, vzpomínky a připomínky[editovat | editovat zdroj]

  • Čestný klubový odznak Aeroklubu Republiky Československé (1931)[23]
  • V roce 1934 na Mezinárodní soutěži turistických letadel (Challenge International de Tourisme) v polské Varšavě byly úspěšné letouny Aero-200 a polský RWD 9 s motory Walter Bora. Aeroklub RČs. ocenil ing. F. A. Barvitia za konstrukci motoru Walter Bora křišťálovým pohárem, který mu byl na slavnostním zasedání za bouřlivého potlesku přítomných v prosinci 1934 předán.[24]
  • Při výstavbě komplexu obytných a kancelářsko-administrativních budov rezidence Waltrovka byla po něm počátkem 2.dekády 21. století pojmenována jedna z ulic v areálu. Původně to byla část Jinonické ul., od roku 1942 se stala hlavní, vnitřní komunikací uvnitř továrny A.S. Walter. Barvitiova ulice, která při výstavbě rezidence Waltrovka téměř jako jediný "objekt" zůstala beze změny v původní dispozici, příznačně vede na Walterovo náměstí.
Barvitiova ulice v rezidenci Waltrovka (2018)

Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Povýšení dle Zákon z 11.6.1947 č. 116 Sb.. Osobní věstník Ministerstva národní obrany. 14.8.1948, roč. 1948, čís. 62, s. 539. Dostupné online. 
  2. Digitalizované pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (1850-1914) [online]. Národní archiv, Policejní ředitelství I [cit. 2019-04-10]. Dostupné online. 
  3. Aeroklub Republiky Československé, Úřední zprávy. Letectví. Prosinec 1925, roč. 5. (1925), čís. 12, s. 275. Dostupné online. 
  4. a b c Ing. F. A. Barvitius - 50 let. Národní listy. 31.3.1940, roč. 80. (1940), čís. 88, s. 12. Dostupné online. 
  5. Jmenování. Osobní věstník čs. ministerstva národní obrany. 17.4.1920, roč. 3. (1920), čís. 34, s. 279. Dostupné online. 
  6. Jmenováni byli dnem 1.ledna 1922. Osobní věstník Ministerstva národní obrany. 5.8.1922, roč. 5. (1922), čís. 69, s. 1. Dostupné online. 
  7. Povýšení důstojníku v záloze a mimo službu. Důstojnické listy. 21.2.1935, roč. 15. (1935), čís. 8, příloha, s. 3. Dostupné online. 
  8. a b Nový motor Walter 85 k.s.. Letec. 1.5.1926, roč. 2. (1926), čís. 5, s. 2. Dostupné online. 
  9. PUJMAN, Ivo. Historie motoru Walter NZ–60 [online]. Praha-Jinonice: Walter Jinonice, 2006 [cit. 2019-04-03]. Dostupné online. 
  10. Klubovní zprávy. Letectví. Leden 1925, roč. 5. (1925), čís. 1, s. 24. Dostupné online. 
  11. Klubovní zprávy ARČs. Letectví. Březen 1928, roč. 8. (1928), čís. 3, s. 97. Dostupné online. 
  12. Návštěva hraběte de La Vaulx. Jas. 9.6.1927, roč. 23. (1926-7), čís. 37, s. 16. Dostupné online. 
  13. Ustavující schůze správního výboru, Valná hromada. Letectví, příloha. Únor 1927, roč. 7. (1927), čís. 2, s. 38, 48. Dostupné online. 
  14. Cyklus přednášek M. V. P.. Letectví. Srpen-září 1925, roč. 5. (1925), čís. 8-9, s. 138. Dostupné online. 
  15. Theoretické kursy. Letectví. Březen 1926, roč. 6. (1926), čís. 3, s. 77. Dostupné online. 
  16. Klubovní zprávy. Letectví. Říjen 1929, roč. 9. (1929), čís. 10, s. 370. Dostupné online. 
  17. Československý motor pro transoceánové lety ?. Národní listy. 7.7.1928, roč. 68. (1928), čís. 186, s. 3. Dostupné online. 
  18. Svět oceňuje hodnotu našich leteckých motorů. Národní listy. 9.12.1937, roč. 77. (1937), čís. 337, s. 4. Dostupné online. 
  19. NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. 368 s. S. 223. 
  20. DITTMAYER, Antonín. Podnikatelská historie společnosti Walter [online]. Praha-Jinonice: Walter JInonice, 1996 [cit. 2019-04-03]. Dostupné online. 
  21. Akciová společnost Walter, továrna na automobily a letecké motory, Praha XVII - Jinonice in Státní oblastní archiv v Praze (State Regional Archives in Prague), Archivní 4, 149 00 Praha 4, Fond Walter, a.s., No. NAD 1914, karton 50, složky 749-759
  22. -, lt. Zastavit soudy proti národním radám. Rudé právo. 24.1.1946, roč. 1946, čís. 20, s. 2. Dostupné online. 
  23. XVIII. výroční valná hromada Aeroklubu RČs.. Letectví. Únor 1931, roč. 11. (1931), čís. 2, s. 58. Dostupné online. 
  24. Epilog k mezinárodní Challengi. Národní listy. 19.12.1934, roč. 74. (1934), čís. 348, s. 6. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]