Ferdinand z Trauttmansdorffu

Ferdinand kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu
Ferdinand kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu
1. kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu
	Ve funkci:; 1805 – 27. srpna 1827
Předchůdce	říšský a český knížecí stav dědičný pro prvorozeného syna udělen
Nástupce	Jan Nepomuk z Trauttmansdorff-Weinsbergu
Nejvyšší hofmistr císařského dvora
	Ve funkci:; 14. září 1807 – 27. srpen 1827
Panovník	František I.
Předchůdce	Jiří Adam ze Starhembergu
Nástupce	1827–1835 úřad neobsazen, poté Rudolf Josef z Colloredo-Mannsfeldu
Ministr zahraničních záležitostí Habsburské monarchie
	Ve funkci:; 1800 – 1801
Panovník	František II.
Předchůdce	Franz Maria von Thugut
Nástupce	Jan Ludvík Cobenzl
Státní a konferenční ministr
	Ve funkci:; 1792 – 1807
Panovník	František II./I.
Zplnomocněný ministr v Rakouském Nizozemí
	Ve funkci:; 1787 – 1789
Panovník	Josef II.
Rakouský vyslanec v Mohuči
	Ve funkci:; 1785 – 1787
Panovník	Josef II.
Vyslanec Českého království u říšského sněmu v Řezně
	Ve funkci:; 1780 – 1785
Panovník	Josef II.
Tajný rada
	Ve funkci:; 1780 – 27. srpen 1827
Panovník	Josef II., Leopold II., František II./I.
Císařský komorník
	Ve funkci:; 1768 – 27. srpen 1827
Panovník	Josef II., Leopold II., František II./I.
Komoří arcivévodkyně Marie Antoinetty
Narození	12. ledna 1749; Vídeň ; Habsburská monarchie
Úmrtí	28. srpna 1827 (ve věku 78 let) nebo 27. srpna 1827 (ve věku 78 let); Vídeň ; Rakouské císařství
Místo pohřbení	Trauttmansdorffská hrobka v Horšovském Týně
Titul	1805 kníže, 1825 oslovení Jasnost
Choť	(1772) Marie Karolína z Colloreda (1752–1832)
Rodiče	František Norbert z Trauttmansdorffu (1705–1786) ; Marie Anna z Herbersteinu (1723–1815)
Děti	Jan Nepomuk (1780–1834) ; Josef (1788–1870)
Příbuzní	tchán: Rudolf Josef z Colloreda (1706–1788) ; bratr: Josef Václav z Trauttmansdorffu (1739–1769) ; vnuk: Ferdinand z Trauttmansdorffu (1825–1896)
Alma mater	Vídeňská univerzita
Zaměstnání	politik
Profese	šlechtic
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	1789 rakouský Řád zlatého rouna (č. 815) ; 1808 velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána
Commons	Ferdinand von Trauttmansdorff
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand kníže z Trauttmansdorffu (německy Ferdinand Fürst von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg; 12. ledna 1749 Vídeň – 27. srpna 1827 Vídeň)^[2] byl rakouský státník a diplomat ze šlechtického rodu Trauttmansdorffů usazeného v Čechách. Byl vyslancem v několika zemích, krátce rakouským ministrem zahraničí a nakonec dlouholetým nejvyšším hofmistrem císařského dvora. Získal Řád zlatého rouna a pro svůj rod obdržel v roce 1805 knížecí titul.^[2] Po předcích zdědil v Čechách rozsáhlý majetek (Horšovský Týn, Jičín), který rozšiřoval dalšími nákupy a věnoval se stavebním úpravám několika rodových sídel.

Kariéra

Narodil se ve Vídni jako pátý a nejmladší potomek hraběte Františka Norberta z Trauttmansdorffu (1705–1786) a jeho druhé manželky Marie Anny z Herbersteinu (1723–1815). Jako druhorozený syn byl předurčen k úřednické kariéře a studoval práva ve Vídni, poté absolvoval kavalírskou cestu po Francii, Nizozemí a německých zemích, v mládí byl též komořím arcivévodkyně Marie Antoinetty, pozdější francouzské královny, zároveň působil jako rada dolnorakouské zemské vlády. Po sňatku Marie Antoinetty a jejím odchodu do Francie prošel diplomatickou průpravou v úřadu říšského kancléře.

Jako vyslanec Českého království působil v letech 1780–1785 u říšského sněmu v Řezně, v roce 1780 byl zároveň jmenován císařským tajným radou. V letech 1785–1787 byl rakouským vyslancem v Mohuči a jako osvědčený diplomat byl v roce 1787 jmenován zplnomocněným ministrem a faktickým předsedou vlády v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie). V Bruselu se snažil prosadit reformy Josefa II., které se však setkaly s prudkým odporem, nakonec došlo k revoluci a vyhlášení belgické nezávislosti.^[3] Trauttmansdorff v prosinci 1789 uprchl do Lucemburska, v návaznosti na to ještě téhož roku obdržel nejvyšší vyznamenání, Řád zlatého rouna.

K účasti ve státních úřadech byl povolán znovu až v roce 1792 na počátku vlády Františka I., kdy se stal státním a konferenčním ministrem, po obnovení rakouské vlády v Belgii znovu působil v Bruselu (1793–1794). V letech 1800–1801 byl krátce pověřen řízením zahraničních záležitostí habsburské monarchie, ale ve složitých poměrech napoleonských válek se dostal do sporu s dalšími rakouskými státníky a nakonec na svou účast v nejvyšší politice rezignoval.

Nadále měl však trvalou důvěru Františka I., v lednu 1805 byl povýšen do říšského knížecího stavu, v dubnu téhož roku mu byl knížecí titul potvrzen pro České království^[4] a v letech 1807–1827 byl císařským nejvyšším hofmistrem.^[5] Z titulu této funkce hostil na svém zámku v Jičíně císaře Františka I., kde v létě 1813 probíhala důležitá diplomatická jednání v závěru napoleonských válek.^[6] Jako nejvyšší hofmistr pak organizoval průběh vídeňského kongresu v letech 1814–1815.^[7]

Majetek

Po předčasném úmrtí svého staršího bratra Josefa Václava (1739–1769) se stal univerzálním dědicem trauttmansdorffského majetku v Českém království, jednalo se především o rozsáhlá panství v západních a východních Čechách (Horšovský Týn, Jičín). Faktickým majitelem se stal po otcově smrti v roce 1786, dokončil například stavbu zámku v Brandýse nad Orlicí, toto panství ale v roce 1806 prodal. Poté se věnoval úpravám zámku a parku v Horšovském Týně, kde později při občasných pobytech sepsal své paměti. Kvůli diplomatickým jednáním v Jičíně nechal v roce 1813 upravit jičínský zámek a park Libosad. Rodový majetek rozšířil v roce 1823 zakoupením statků zrušeného valdického kláštera (Radim, Pecka).

Rodina

Dne 18. května 1772 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Karolínou z Colloreda (14. února 1752 Vídeň – 20. září 1832 Vídeň), dcerou říšského místokancléře knížete Rudolfa Colloreda, toto příbuzenské spojení také přispělo k Trauttmansdorffově kariéře v 70. a 80. letech 18. století.

Z manželství se narodilo deset dětí, z nichž pět zemřelo v dětství. Syn Jan Nepomuk (1780–1834) zastával dvorské úřady, mladší syn František Josef (1788–1870) následoval otce v diplomatické kariéře, v další generaci pak vynikl vnuk Ferdinand (1825–1896), taktéž diplomat a dlouholetý předseda rakouské Panské sněmovny.

Děti

1. Marie Anna Gabriela (23. 9. 1774 – 27. 5. 1848), svobodná a bezdětná
2. Marie Gabriela (19. 2. 1776 Vídeň – 22. 11. 1853 Praha)
- ⚭ (1799) hrabě František Antonín II. Desfours (5. 11. 1773 Praha – 29. 7. 1831 Hlubočepy), dědic zámku Hrubý Rohozec
3. František Norbert (23. 6. 1777 – 15. 3. 1779)
4. Marie Alžběta (16. 12. 1778 – cirka 1797)
5. Jan Nepomuk (18. 3. 1780 Vídeň – 24. 9. 1834 Vídeň), 2. kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu, c. k. tajný rada, komoří, nejvyšší císařský komorník nad stříbrem (1807–1812) a nejvyšší štolba císařského dvora (1812–1834)
- ⚭ (1801) lankraběnka Alžběta z Fürstenberg-Weitry (12. 7. 1784 Vídeň – 19. 6. 1865 Vídeň)
6. Marie Renata (10. 9. 1781 – 12. 9. 1781)
7. František Jan Nepomuk (*/† 17. 3. 1783)
8. Terezie (*/† 27. 12. 1784)
9. František Josef (19. 2. 1788 Brusel – 22. 8. 1870 Obříství), c. k. tajný rada, komorník, rakousky vyslanec v Bádensku (1815–1818), Württembersku (1818–1820), Bavorsku (1820–1827) a Prusku (1827–1849)
- ⚭ (1821) hraběnka Josefa Károlyiová (7. 11. 1803 Vídeň – 9. 5. 1863 Vídeň)
10. Jan Karel (8. 1. 1790 – 3. 11. 1808)

Odkazy

Reference

↑ BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Světská a církevní titulatura a reálie. Praha: Libri, 1994. 432 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 100.
↑ ^a ^b ^c POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 393. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017.
↑ Ottův slovník naučný, díl 3.; Praha, 1890 (reprint 1996), s. 670 ISBN 80-7185-070-5
↑ BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední; Ostrava, 2015, s. 93, 95 ISBN 978-80-7464-461-0
↑ Do té doby zůstával formálně ve funkci státního a konferenčního ministra, nejvyšším hofmistrem jmenován 14. září 1807 DVOŘÁK, Rudolf: Jednání sněmů moravských 1792–1835; Brno, 1904
↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 1989, s. 182-183, 266
↑ TARABA, Luboš: Vídeňský kongres; Praha, 2002 ISBN 80-86223-35-3

Literatura

Ottův slovník naučný, díl 25.; Praha, 1906 (reprint 2002) ISBN 80-7185-439-5

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu František Ferdinand z Trauttmansdorffu na Wikimedia Commons
Rodinný archiv Trauttmansdorffů, SOA Plzeň
Rodokmen Trauttmansdorffů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)

[EH-1] BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Světská a církevní titulatura a reálie. Praha: Libri, 1994. 432 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 100.

[almanach-2] POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 393. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017.

[3] Ottův slovník naučný, díl 3.; Praha, 1890 (reprint 1996), s. 670 ISBN 80-7185-070-5

[4] BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední; Ostrava, 2015, s. 93, 95 ISBN 978-80-7464-461-0

[5] Do té doby zůstával formálně ve funkci státního a konferenčního ministra, nejvyšším hofmistrem jmenován 14. září 1807 DVOŘÁK, Rudolf: Jednání sněmů moravských 1792–1835; Brno, 1904

[6] Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 1989, s. 182-183, 266

[7] TARABA, Luboš: Vídeňský kongres; Praha, 2002 ISBN 80-86223-35-3

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

Ministři zahraničí Rakouska

Habsburská monarchie	Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)

Rakouské císařství	Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)

Rakousko-Uhersko	Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)

První Rakouská republika a Rakouský stát	Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)

Druhá Rakouská republika	Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021)