Přeskočit na obsah

Dominik Ondřej z Kounic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Dominik Ondřej Kounic)
Možná hledáte: Dominik Ondřej II. z Kounic.
Dominik Ondřej z Kounic
Dominik Ondřej Kounic
Dominik Ondřej Kounic
Říšský vicekancléř
Ve funkci:
19. června 1696 – 11. ledna 1705
PanovníkLeopold I.
PředchůdceGottlieb Amadeus Windischgrätz
NástupceBedřich Karel z Schönborn-Buchheimu
Císařský vyslanec v Haagu
Ve funkci:
1694 – 1697
PanovníkLeopold I.
Císařský tajný rada
Ve funkci:
1685 – 11. ledna 1705
PanovníkLeopold I.
Císařský vyslanec v Bavorsku (Mnichově)
Ve funkci:
1688 – 1689
PanovníkLeopold I.
Ve funkci:
1682 – 1686
PanovníkLeopold I.
Narození30. listopadu 1654
Brno
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí11. ledna 1705 (ve věku 50 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě český a od 12. ledna 1683 také říšský hraběcí titul
Choť(1675) Marie Eleonora Šternberková (1656–1706)
RodičeLev Vilém z Kounic (1614–1655) a Marie Eleonora z Dietrichsteinu (1623–1687)
DětiFrantišek Karel (1676–1717)
Maxmilián Oldřich (1679–1746)
Marie Eleonora, provd. z Trauttmansdorf-Weinsbergu (1681–1723)
Maria Dominika Antonia, provd. Ursinová z Orsini-Rosenbergu (1689–1756)
Příbuzníděd: Oldřich V. (mladší) z Kounic (1569–1617)
babička: Ludmila Roupovská z Roupova († 1626)
sestra: Klára Rozálie, provdaná Martinicová a později Šliková († 1693)
vnuk: Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794)
vnuk: Karel Josef z Kounic (1715–1737)
švagr: Leopold Šlik z Holíče a Pasounu (1663–1723)
tchán: Adolf Vratislav ze Šternberka (1627–1703)
Zaměstnánídiplomat, politik
Profesešlechtic
Náboženstvířímskokatolické
Ocenění1687 Řád zlatého rouna (č. 535)
CommonsDominik Ondřej Kounic
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dominik Ondřej I. hrabě z Kounic (německy Dominik Andreas I. Graf von Kaunitz; 30. listopadu 1654 Brno[1] – 11. ledna 1705 Vídeň) byl moravský šlechtic, diplomat a státník ve službách Habsburků.[2]. Byl zakladatelem mocenského vzestupu moravské linie Kouniců završeného o dvě generace později získáním knížecího titulu (Václav Antonín z Kounic-Rietbergu). Jako úspěšný diplomat se prosadil v Mnichově, Londýně a Haagu, nakonec zastával funkci říšského vicekancléře (1696–1705), v roce 1687 získal Řád zlatého rouna. Na svých panstvích na jižní Moravě a Slovensku proslul jako zadavatel mnoha stavebních zakázek v barokním slohu (Domenico Martinelli), mimo jiné začal budovat zámek ve Slavkově jako hlavní reprezentační sídlo rodu.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Dominik Ondřej Kounic – Jacob F. Voet

Pocházel ze starého moravského rodu Kouniců, narodil se v Brně jako jediný syn moravského nejvyššího sudího hraběte Lva Viléma z Kounic (1614–1655) a jeho druhé manželky Marie Eleonory z Ditrichštejna (1623–1687), po matce měl vlivné příbuzenské vazby na rod Ditrichštejnů. Ve věku jednoho roku ztratil otce, výchovou a poručnickou správou nad majetkem byla pověřena matka, k níž se později jako spoluporučník připojil její bratr kníže Ferdinand z Ditrichštejna. Ten byl jako vysoce postavený dvořan také patronem počátku Kounicovy diplomatické kariréy. Dominik Ondřej studoval u jezuitů v Brně a Olomouci, na podzim 1671 byl vyslán na kavalírskou cestu, která trvala tři roky. Putování absolvoval v doprovodu hofmistra a pěti osob služebnictva. Cesta začala v Brně, přes rakouské země pokračovala do Itálie, kde Kounic strávil bezmála dva roky. Krátkodobé či delší pobyty v různých městech doplnil studiem na univerzitách, téměř rok žil a studoval v Sieně (říjen 1671 až říjen 1672). Ze Sieny se přesunul do Říma, kde strávil půl roku, podnikl odtud ale i několik výletů (například do Neapole). Během pobytu v Římě obdržel audienci u papeže Klementa X. Přes severní Itálii a Švýcarsko odjel do Francie, kde tři měsíce pobýval v Besançonu a poté strávil půl roku v Paříži. Znovu přes Švýcarsko a německé země se vrátil do Rakouska a v červnu 1674 přijel do Slavkova.[3]

Portrét Dominika Ondřeje z Kounic s dekorací Řádu zlatého rouna (Godfrey Kneller, 1687)

Po návratu z cest v létě 1674 byl prohlášen za plnoletého a téhož roku získal titul císařského komorníka.[4]Poté zahájil kariéru ve státní správě na Moravě, pomohly mu konexe ze strany zmíněného strýce Ferdinanda z Ditrichštejna a také vazby na rod Šternberků získané sňatkem (1675). Od roku 1675 byl přísedícím moravského zemského soudu, později s Ditrichštejnovou podporou získal posty v diplomacii. V letech 1682–1686 pobýval jako císařský vyslanec v Mnichově, kde měl za úkol získat bavorského kurfiřta Maxmiliána Emanuela na stranu Habsburků. To se podařilo a spojenectví bylo stvrzeno sňatkem Maxmiliána Emanuela s arcivévodkyní Marií Antonií, dcerou císaře Leopolda I. Kounic za odměnu získal rozšíření hraběcího titulu pro celou Říši (1683; původní hraběcí titul udělený v roce 1642 platil pouze pro České království) a v roce 1685 byl jmenován císařským tajným radou.

Dominik Ondřej jako říšský místokancléř (rytina, 1703)

V letech 1686–1687 byl císařským vyslancem v Anglii (fakticky do Londýna přijel až v lednu 1687)[5] a téhož roku obdržel Řád zlatého rouna.[6][7] Poté znovu pobýval v Bavorsku a v roce 1689 uzavřel spojeneckou smlouvu v době začínající devítileté války. Diplomatickými úkoly byl pověřován i v dalších německých zemích, v roce 1691 byl například zástupcem císaře při volbě mohučského arcibiskupa.[8] V letech 1694–1697 byl císařským vyslancem v Haagu a v závěru devítileté války byl hlavním delegátem na mírových jednáních v Rijswijku.[5] Mezitím byl již v červnu 1696 jmenován do funkce říšského vicekancléře, fakticky se úřadování ujal až o rok později po návratu do Vídně. Jako člen Tajné konference s titulem státního ministra (1698) se zařadil mezi důležité císařovy poradce. Na konci vlády Leopolda I. tak patřil k předním osobnostem habsburské monarchie a významným diplomatům v prvních letech války o španělské dědictví.[pozn. 1][9]

Zemřel ve Vídni 11. ledna 1705 ve věku padesáti let na mrtvici. Pohřben je v dominikánském kostele sv. Michala v Brně v rodinné hrobce zřízené odkazem jeho otce.[10]

Majetkové poměry

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Slavkov, hlavní rodové sídlo

Po otci zdědil na jižní Moravě panství Slavkov a Uherský Brod, po matce pak v roce 1687 Křižanov. Všechna tři panství rozšiřoval příležitostnými nákupy okolních menších statků. Ke slavkovskému panství přikoupil Letonice (1684) a Lysovice (1685). K Uherskému Brodu získal Velký Ořechov (1687), Bánov (1689) a několik dalších menších statků. Zakoupil také panství Megyer (dnešní Palárikovo) v Uhrách a s císařovým svolením je přejmenoval na Nové Kounice. Poslední velkou akvizicí byl v roce 1702 nákup Strážnice od hrabat Magnisů. Pro nesplnění podmínek kupní smlouvy se však strážnické panství vrátilo později zpět Magnisům. Věnoval pozornost rozvoji hlavních sídelních měst na svých panstvích, Slavkovu a Uherskému Brodu, měšťanům poskytoval finanční úlevy a potvrzoval městská privilegia. Městské radě v Uherském Brodě prodal v roce 1702 jeden ze svých domů na náměstí a tím umožnil výstavbu nové radnice.[11] V duchu merkantilismu se věnoval také podnikání,[12] založil textilní manufakturu ve Slavkově[13] a přispěl k rozvoji železářství v Křižanově.[14] Na svých panstvích na Moravě a v Uhrách proslul také chovem koní v řádech tisíců kusů. Pro potřeby ustájení koní nechal v Uherském Brodě postavit budovu koníren, která je dnes jediným dochovaným torzem plánovaného zámeckého areálu v mnohem větším rozsahu.[15]

Zámek Uherský Brod

Počátkem 18. století uzavřel rodinnou smlouvu se svým bratrancem Janem Vilémem z Kounic (1656–1721) z české větve.[pozn. 2] Základním ustanovením této smlouvy bylo vzájemné dědictví majetku v případě vymření jedné z větví (k tomu došlo v roce 1848 po vymření moravské větve). Smlouva byla podmíněna zřízením fideikomisů. Dominik Ondřej založil fideikomis na panstvích Slavkov a Uherský Brod svou poslední vůlí v roce 1705, Jan Vilém zřídil svěřenství v roce 1711 na panstvích Česká Lípa a Nový zámek.[16][17]

Na svých majetcích rozvinul Dominik Ondřej rozsáhlou stavební činnost, která je spojena především s osobností architekta Domenica Martinelliho. S ním se Kounic seznámil v Itálii a kolem roku 1690 jej pozval na Moravu, stali se z nich dlouholetí přátelé. Na kounicovských panstvích realizoval Martinelli řadu staveb různého charakteru, sakrální, hospodářské a také rezidenční. Na slavkovském panství projektoval kostel sv. Mikuláše v Letonicích nebo kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově. Některé Martinelliho projekty byly realizovány až řadu let po jeho smrti (kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Uherském Brodě). V Uherském Brodě zanechal výraznou stopu v podobě přestavby Panského domu v Kaunicově ulici poblíž náměstí[18][19] a novostavby loveckého zámku známého pod názvem Baráník. Nejvýznamnější Martinelliho prací v Kounicových službách byl projekt reprezentačního zámku ve Slavkově, který odrážel vzrůstající ambice rodu Kouniců. Za života Dominika Ondřeje bylo však postaveno jen západní křídlo, v plném rozsahu byl zámek dokončen až za jeho nástupců Maxmiliána Oldřicha a Václava Antonína.[20]

Byl také mecenášem církevních staveb, spolu s matkou financoval výstavbu kostela sv. Michala s přilehlým dominikánským klášterem v Brně, kde byl později pohřben. Pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Uherském Brodě získal ostatky sv. Justiny, která se pak stala patronkou města.[21]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]
Kostel sv. Michala v Brně s rodovou hrobkou Kouniců

V roce 1675 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Eleonorou ze Šternberka (1656–1706), nejstarší dcerou dlouholetého českého nejvyššího purkrabího Adolfa Vratislava ze Šternberka. Marie Eleonora proslula svým šarmem a duchaplností, v Mnichově pomohla svému manželovi získat přízeň bavorského kurfiřta, později zajišťovala finanční půjčky na Dominikovy diplomatické mise.[22] Z jejich manželství vzešlo osm potomků, z nichž tři zemřeli v dětství:

Vyobrazení

[editovat | editovat zdroj]
Busta Dominika O. Kounice – Jan Blommendael (1698)

Na zámku ve Slavkově u Brna visí portrét Dominika Ondřeje z Kounic od nizozemského malíře Jacoba Ferdinanda Voeta z roku 1673.[23] Osoba na obraze byla donedávna zaměňována za Dominikova syna Maxmiliána Oldřicha Kounice, který si nechal v roce 1698 namalovat protějšek u francouzského dvorního malíře Hyacintha Rigauda.[24] Voetův portrét bývá často publikován v literatuře jako mistrovské dílo barokního portrétního malířství konce 17. století.[25][26][27]

Na slavkovském zámku je také vystavena mramorová busta, kterou v Haagu pro hraběte v roce 1698 podle portrétu Franciska de Cock (1643–1709) vytvořil sochař Jan Blommendael (1650–1707), žák Rombouta Verhulsta (1624–1698). Busta, která vznikla v souvislosti s jmenováním hraběte říšským vicekancléřem, měří 72 cm.[5] Na hrudi má hrabě připnutý Řád zlatého rouna a krajka na krku je jemně propracovaná.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Z archivních pramenů není zcela snadné rozklíčovat mocenská uskupení u dvora Leopolda I. na přelomu 17. a 18. století. Z dochované korespondence je ale patrné, že Dominik Ondřej z Kounic patřil k reformní frakci soustředěné kolem následníka trůnu arcivévody Josefa, která se soustředila na eliminaci expanze Ludvíka XIV. ve Svaté říši římské a omezení vlivu císařského nejvyššího hofmistra Ferdinanda Bonaventury Harracha. Ke Kounicovým přátelům patřili mimo jiné Josefův vychovatel Karel Theodor ze Salmu, diplomat Jiří Adam II. Bořita z Martinic nebo později vlivný politik Filip Ludvík Václav ze Sinzendorfu
  2. ↑ S Janem Vilémem z české větve nebyl jen v příbuzenském vztahu bratrance, byli zároveň sešvagřeni, protože Jan Vilém měl za manželku Marii Annu Kláru ze Šternberka (1666–1724), která byla mladší sestrou Dominikovy manželky Marie Eleonory.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dominik Andreas I. von Kounic na německé Wikipedii.

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Ottův slovník naučný, díl 14.; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1000 (heslo z Kounic) ISBN 80-7185-200-7
  3. ↑ Itinerář kavalírské cesty Dominika Ondřeje z Kounic in: KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 372–373 ISBN 978-80-7415-071-5
  4. ↑ Dominik Ondřej z Kounic na webu kaiserhofgeschichte dostupné online
  5. ↑ a b c KALÁBOVÁ, Lenka; KONEČNÝ, Michal; ZAVADIL, Miroslav. Poklady moravských hradů a zámků. Brno: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, 2010. ISBN 978-80-86752-85-3. S. 72. 
  6. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 272
  7. ↑ KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 393 ISBN 978-80-7422-574-1
  8. ↑ Tabulka diplomatických misí Dominika Ondřeje z Kounic in: MARŠÁLKOVÁ, Lenka: Dominik Andreas von Kaunitz during the 80's and early 90's of the 17th Century, Theatrum historiae (sborník prací Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, Pardubice, 2016; s. 123 ISBN
  9. ↑ SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; Jihočeská univerzita České Budějovice, 2009; s. 385–387 ISBN 978-80-7394-165-9
  10. ↑ KALANDŘÍKOVÁ, Eva: Umělecká výzdoba dominikánského klášterního kostela sv. Michala v Brně (diplomová práce); Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2016; s. 26–27 dostupné online
  11. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl; Praha, 2008; s. 844 ISBN 978-80-7277-041-0
  12. ↑ MYŠKA, Milan a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, Ostravská univerzita, Ostrava, 2003; s. 238–239 ISBN 80-7042-612-8
  13. ↑ RANDÝSKOVÁ, Tereza: Slavkovské panství za Dominika Ondřeje I. Kounice (bakalářská práce); Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, 2013; 59 s. dostupné online
  14. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I. Jižní Morava; Praha, 1981; s. 131
  15. ↑ RANDÝSKOVÁ, Tereza: Chov koní jako součást šlechtické reprezentace. Kounicové a jejich hřebčín. (diplomová práce), Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, 2016; (kapitola Dominik Ondřej I. z Kounic), s. 16–22 dostupné online
  16. ↑ Tabulka Fideikomisy utvořené z českých a moravských panství (1691–1720) in: KUBEŠ, Jiří: Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí 1500–1740 (disertační práce); Jihočeská univerzita České Budějovice, 2005; s. 153 dostupné online
  17. ↑ Tabulka fideikomisů ze 17. až 20. století in: GEORGIEV, Jiří: České fideikomisy v posledních letech své existence (Paginae historiae, Sborník Státního ústředního archivu v Praze; Praha, 2001; s. 88 ISBN 80-85475-78-2
  18. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl; Praha, 2008; s. 843 ISBN 978-80-7277-041-0
  19. ↑ Panský dům na webu Města Uherský Brod dostupné online
  20. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I. Jižní Morava; Praha, 1983; s.
  21. ↑ TOMEČEK, Radek: Uherský Brod. Putování historií královského města; Uherský Brod, 2005; s. 112–113 ISBN 80-903006-7-7
  22. ↑ KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 81, 365 ISBN 978-80-7422-574-1
  23. ↑ KALÁBOVÁ, Lenka; KONEČNÝ, Michal; TOMÁŠEK, Petr; VALEŠ, Tomáš. Obrazy: mistrovská díla ze sbírek Národního památkového ústavu. Kroměříž: Národní památkový ústav, 2018. 389 s. ISBN 978-80-907400-1-3. S. 301. 
  24. ↑ KAUNITZ Maximilian Ulrich von. www.hyacinthe-rigaud.com [online]. [cit. 2019-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-06. (francouzsky) 
  25. ↑ V zrcadle stínů : Morava v době baroka 1670-1790. 1. vyd. vyd. V Brně: Moravská galerie 382 s. ISBN 8070271213, ISBN 9788070271216. OCLC 53271182 
  26. ↑ 1975-, Kubeš, Jiří,. Náročné dospívání urozených : kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620-1750). Pelhřimov: [s.n.] 463 s. ISBN 9788074150715, ISBN 8074150712. OCLC 876723969 
  27. ↑ STŘÍTECKÁ, Marie. Francouzské umění sklonku 17. století ve sbírkách hrabat Kouniců se vztahem ke kavalírským cestám. Brno, 2011 [cit. 2022-06-10]. Bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Mgr. Radka Miltová, Ph.D.. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dominik_Ondřej_z_Kounic&oldid=24115857“