Přeskočit na obsah

Dominik Ondřej z Kounic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Dominik Ondřej Kounic)
Možná hledáte: Dominik Ondřej II. z Kounic.
Dominik Ondřej z Kounic
Dominik Ondřej Kounic
Dominik Ondřej Kounic
Říšský vicekancléř
Ve funkci:
19. června 1696 – 11. ledna 1705
PanovníkLeopold I.
PředchůdceGottlieb Amadeus z Windisch-Grätze
NástupceBedřich Karel z Schönborn-Buchheimu
Císařský vyslanec v Haagu
Ve funkci:
1694 – 1697
PanovníkLeopold I.
Císařský tajný rada
Ve funkci:
1685 – 11. ledna 1705
PanovníkLeopold I.
Císařský vyslanec v Bavorsku (Mnichově)
Ve funkci:
1688 – 1689
PanovníkLeopold I.
Ve funkci:
1682 – 1686
PanovníkLeopold I.
Narození30. listopadu 1654
Brno
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí11. ledna 1705 (ve věku 50 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníkostel sv. Michaela v Brně
ObčanstvíHabsburská monarchie
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě český a od 12. ledna 1683 také říšský hraběcí titul
Choť(1675) Marie Eleonora Šternberková (1656–1706)
RodičeLev Vilém z Kounic (1614–1655) a Marie Eleonora z Dietrichsteinu (1623–1687)
DětiFrantišek Karel (1676–1717)
Maxmilián Oldřich (1679–1746)
Marie Eleonora, provd. z Trauttmansdorf-Weinsbergu (1681–1723)
Maria Dominika Antonia, provd. Ursinová z Orsini-Rosenbergu (1689–1756)
Příbuzníděd: Oldřich V. (mladší) z Kounic (1569–1617)
babička: Ludmila Roupovská z Roupova († 1626)
sestra: Klára Rozálie, provdaná Martinicová a později Šliková († 1693)
vnuk: Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794)
vnuk: Karel Josef z Kounic (1715–1737)
švagr: Leopold Šlik z Holíče a Pasounu (1663–1723)
tchán: Adolf Vratislav ze Šternberka (1627–1703)
Zaměstnánídiplomat, politik
Profesešlechtic
Náboženstvířímskokatolické
Ocenění1687 Řád zlatého rouna (č. 535)
CommonsDominik Ondřej z Kounic
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dominik Ondřej I. hrabě z Kounic (německy Dominik Andreas I. Graf von Kaunitz; 30. listopadu 1654 Brno[1] – 11. ledna 1705 Vídeň) byl moravský šlechtic, diplomat a státník ve službách Habsburků.[2] Byl zakladatelem mocenského vzestupu moravské linie Kouniců završeného o dvě generace později získáním knížecího titulu (Václav Antonín z Kounic-Rietbergu). Jako úspěšný diplomat se prosadil v Mnichově, Londýně a Haagu, nakonec zastával funkci říšského vicekancléře (1696–1705), v roce 1687 získal Řád zlatého rouna. Na svých panstvích na jižní Moravě a Slovensku proslul jako zadavatel mnoha stavebních zakázek v barokním slohu (Domenico Martinelli), mimo jiné začal budovat zámek ve Slavkově jako hlavní reprezentační sídlo rodu.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Dominik Ondřej Kounic – Jacob F. Voet

Pocházel ze starého moravského rodu Kouniců, narodil se v Brně jako jediný syn moravského nejvyššího sudího hraběte Lva Viléma z Kounic (1614–1655) a jeho druhé manželky Marie Eleonory z Ditrichštejna (1623–1687), po matce měl vlivné příbuzenské vazby na rod Ditrichštejnů. Ve věku jednoho roku ztratil otce, výchovou a poručnickou správou nad majetkem byla pověřena matka, k níž se později jako spoluporučník připojil její bratr kníže Ferdinand z Ditrichštejna. Ten byl jako vysoce postavený dvořan také patronem počátku Kounicovy diplomatické kariéry. Dominik Ondřej studoval u jezuitů v Brně a Olomouci, na podzim 1671 byl vyslán na kavalírskou cestu, která trvala tři roky. Putování absolvoval v doprovodu hofmistra a pěti osob služebnictva. Cesta začala v Brně, přes rakouské země pokračovala do Itálie, kde Kounic strávil bezmála dva roky. Krátkodobé či delší pobyty v různých městech doplnil studiem na univerzitách, téměř rok žil a studoval v Sieně (říjen 1671 až říjen 1672). Ze Sieny se přesunul do Říma, kde strávil půl roku, podnikl odtud ale i několik výletů (například do Neapole). Během pobytu v Římě obdržel audienci u papeže Klementa X. Přes severní Itálii a Švýcarsko odjel do Francie, kde tři měsíce pobýval v Besançonu a poté strávil půl roku v Paříži. Znovu přes Švýcarsko a německé země se vrátil do Rakouska a v červnu 1674 přijel do Slavkova.[3]

Portrét Dominika Ondřeje z Kounic s dekorací Řádu zlatého rouna (Godfrey Kneller, 1687)

Po návratu z cest v létě 1674 byl prohlášen za plnoletého a téhož roku získal titul císařského komorníka.[4]Poté zahájil kariéru ve státní správě na Moravě, pomohly mu konexe ze strany zmíněného strýce Ferdinanda z Ditrichštejna a také vazby na rod Šternberků získané sňatkem (1675). Od roku 1675 byl přísedícím moravského zemského soudu, později s Ditrichštejnovou podporou získal posty v diplomacii. V letech 1682–1686 pobýval jako císařský vyslanec v Mnichově, kde měl za úkol získat bavorského kurfiřta Maxmiliána Emanuela na stranu Habsburků. To se podařilo a spojenectví bylo stvrzeno sňatkem Maxmiliána Emanuela s arcivévodkyní Marií Antonií, dcerou císaře Leopolda I. Kounic za odměnu získal rozšíření hraběcího titulu pro celou Říši (1683; původní hraběcí titul udělený v roce 1642 platil pouze pro České království) a v roce 1685 byl jmenován císařským tajným radou.

Dominik Ondřej jako říšský místokancléř (rytina, 1703)

V letech 1686–1687 byl císařským vyslancem v Anglii (fakticky do Londýna přijel až v lednu 1687)[5] a téhož roku obdržel Řád zlatého rouna.[6][7] Poté znovu pobýval v Bavorsku a v roce 1689 uzavřel spojeneckou smlouvu v době začínající devítileté války. Diplomatickými úkoly byl pověřován i v dalších německých zemích, v roce 1691 byl například zástupcem císaře při volbě mohučského arcibiskupa.[8] V letech 1694–1697 byl císařským vyslancem v Haagu a v závěru devítileté války byl hlavním delegátem na mírových jednáních v Rijswijku.[5] Mezitím byl již v červnu 1696 jmenován do funkce říšského vicekancléře, fakticky se úřadování ujal až o rok později po návratu do Vídně. Jako člen Tajné konference s titulem státního ministra (1698) se zařadil mezi důležité císařovy poradce. Na konci vlády Leopolda I. tak patřil k předním osobnostem habsburské monarchie a významným diplomatům v prvních letech války o španělské dědictví.[pozn. 1][9]

Zemřel ve Vídni 11. ledna 1705 ve věku padesáti let na mrtvici. Pohřben je v dominikánském kostele sv. Michala v Brně v rodinné hrobce zřízené odkazem jeho otce.[10]

Majetkové poměry

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Slavkov, hlavní rodové sídlo

Po otci zdědil na jižní Moravě panství Slavkov a Uherský Brod, po matce pak v roce 1687 Křižanov. Všechna tři panství rozšiřoval příležitostnými nákupy okolních menších statků. Ke slavkovskému panství přikoupil Letonice (1684) a Lysovice (1685). K Uherskému Brodu získal Velký Ořechov (1687), Bánov (1689) a několik dalších menších statků. Zakoupil také panství Megyer (dnešní Palárikovo) v Uhrách a s císařovým svolením je přejmenoval na Nové Kounice. Poslední velkou akvizicí byl v roce 1702 nákup Strážnice od hrabat Magnisů. Pro nesplnění podmínek kupní smlouvy se však strážnické panství vrátilo později zpět Magnisům. Věnoval pozornost rozvoji hlavních sídelních měst na svých panstvích, Slavkovu a Uherskému Brodu, měšťanům poskytoval finanční úlevy a potvrzoval městská privilegia. Městské radě v Uherském Brodě prodal v roce 1702 jeden ze svých domů na náměstí a tím umožnil výstavbu nové radnice.[11] V duchu merkantilismu se věnoval také podnikání,[12] založil textilní manufakturu ve Slavkově[13] a přispěl k rozvoji železářství v Křižanově.[14] Na svých panstvích na Moravě a v Uhrách proslul také chovem koní v řádech tisíců kusů. Pro potřeby ustájení koní nechal v Uherském Brodě postavit budovu koníren, která je dnes jediným dochovaným torzem plánovaného zámeckého areálu v mnohem větším rozsahu.[15]

Zámek Uherský Brod

Počátkem 18. století uzavřel rodinnou smlouvu se svým bratrancem Janem Vilémem z Kounic (1656–1721) z české větve.[pozn. 2] Základním ustanovením této smlouvy bylo vzájemné dědictví majetku v případě vymření jedné z větví (k tomu došlo v roce 1848 po vymření moravské větve). Smlouva byla podmíněna zřízením fideikomisů. Dominik Ondřej založil fideikomis na panstvích Slavkov a Uherský Brod svou poslední vůlí v roce 1705, Jan Vilém zřídil svěřenství v roce 1711 na panstvích Česká Lípa a Nový zámek.[16][17]

Na svých majetcích rozvinul Dominik Ondřej rozsáhlou stavební činnost, která je spojena především s osobností architekta Domenica Martinelliho. S ním se Kounic seznámil v Itálii a kolem roku 1690 jej pozval na Moravu, stali se z nich dlouholetí přátelé. Na kounicovských panstvích realizoval Martinelli řadu staveb různého charakteru, sakrální, hospodářské a také rezidenční. Na slavkovském panství projektoval kostel sv. Mikuláše v Letonicích nebo kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově. Některé Martinelliho projekty byly realizovány až řadu let po jeho smrti (kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Uherském Brodě). V Uherském Brodě zanechal výraznou stopu v podobě přestavby Panského domu v Kaunicově ulici poblíž náměstí[18][19] a novostavby loveckého zámku známého pod názvem Baráník. Nejvýznamnější Martinelliho prací v Kounicových službách byl projekt reprezentačního zámku ve Slavkově, který odrážel vzrůstající ambice rodu Kouniců. Za života Dominika Ondřeje bylo však postaveno jen západní křídlo, v plném rozsahu byl zámek dokončen až za jeho nástupců Maxmiliána Oldřicha a Václava Antonína.[20]

Byl také mecenášem církevních staveb, spolu s matkou financoval výstavbu kostela sv. Michala s přilehlým dominikánským klášterem v Brně, kde byl později pohřben. Pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Uherském Brodě získal ostatky sv. Justiny, která se pak stala patronkou města.[21]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]
Kostel sv. Michaela v Brně s rodovou hrobkou Kouniců

V roce 1675 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Eleonorou ze Šternberka (1656–1706), nejstarší dcerou dlouholetého českého nejvyššího purkrabího Adolfa Vratislava ze Šternberka. Marie Eleonora proslula svým šarmem a duchaplností, v Mnichově pomohla svému manželovi získat přízeň bavorského kurfiřta, později zajišťovala finanční půjčky na Dominikovy diplomatické mise.[22] Z jejich manželství vzešlo osm potomků, z nichž tři zemřeli v dětství:

Vyobrazení

[editovat | editovat zdroj]
Busta Dominika O. Kounice – Jan Blommendael (1698)

Na zámku ve Slavkově u Brna visí portrét Dominika Ondřeje z Kounic od nizozemského malíře Jacoba Ferdinanda Voeta z roku 1673.[23] Osoba na obraze byla donedávna zaměňována za Dominikova syna Maxmiliána Oldřicha Kounice, který si nechal v roce 1698 namalovat protějšek u francouzského dvorního malíře Hyacintha Rigauda.[24] Voetův portrét bývá často publikován v literatuře jako mistrovské dílo barokního portrétního malířství konce 17. století.[25][26][27]

Na slavkovském zámku je také vystavena mramorová busta, kterou v Haagu pro hraběte v roce 1698 podle portrétu Franciska de Cock (1643–1709) vytvořil sochař Jan Blommendael (1650–1707), žák Rombouta Verhulsta (1624–1698). Busta, která vznikla v souvislosti s jmenováním hraběte říšským vicekancléřem, měří 72 cm.[5] Na hrudi má hrabě připnutý Řád zlatého rouna a krajka na krku je jemně propracovaná.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Z archivních pramenů není zcela snadné rozklíčovat mocenská uskupení u dvora Leopolda I. na přelomu 17. a 18. století. Z dochované korespondence je ale patrné, že Dominik Ondřej z Kounic patřil k reformní frakci soustředěné kolem následníka trůnu arcivévody Josefa, která se soustředila na eliminaci expanze Ludvíka XIV. ve Svaté říši římské a omezení vlivu císařského nejvyššího hofmistra Ferdinanda Bonaventury Harracha. Ke Kounicovým přátelům patřili mimo jiné Josefův vychovatel Karel Theodor ze Salmu, diplomat Jiří Adam II. Bořita z Martinic nebo později vlivný politik Filip Ludvík Václav ze Sinzendorfu
  2. ↑ S Janem Vilémem z české větve nebyl jen v příbuzenském vztahu bratrance, byli zároveň sešvagřeni, protože Jan Vilém měl za manželku Marii Annu Kláru ze Šternberka (1666–1724), která byla mladší sestrou Dominikovy manželky Marie Eleonory.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dominik Andreas I. von Kounic na německé Wikipedii.

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Ottův slovník naučný, díl 14.; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1000 (heslo z Kounic) ISBN 80-7185-200-7
  3. ↑ Itinerář kavalírské cesty Dominika Ondřeje z Kounic in: KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 372–373 ISBN 978-80-7415-071-5
  4. ↑ Dominik Ondřej z Kounic na webu kaiserhofgeschichte dostupné online
  5. 1 2 3 KALÁBOVÁ, Lenka; KONEČNÝ, Michal; ZAVADIL, Miroslav. Poklady moravských hradů a zámků. Brno: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, 2010. ISBN 978-80-86752-85-3. S. 72.
  6. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 272
  7. ↑ KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 393 ISBN 978-80-7422-574-1
  8. ↑ Tabulka diplomatických misí Dominika Ondřeje z Kounic in: MARŠÁLKOVÁ, Lenka: Dominik Andreas von Kaunitz during the 80's and early 90's of the 17th Century, Theatrum historiae 19/2016 (sborník prací Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, Pardubice, 2017; s. 123 dostupné online
  9. ↑ SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; Jihočeská univerzita České Budějovice, 2009; s. 385–387 ISBN 978-80-7394-165-9
  10. ↑ KALANDŘÍKOVÁ, Eva: Umělecká výzdoba dominikánského klášterního kostela sv. Michala v Brně (diplomová práce); Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2016; s. 26–27 dostupné online
  11. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl; Praha, 2008; s. 844 ISBN 978-80-7277-041-0
  12. ↑ MYŠKA, Milan a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, Ostravská univerzita, Ostrava, 2003; s. 238–239 ISBN 80-7042-612-8
  13. ↑ RANDÝSKOVÁ, Tereza: Slavkovské panství za Dominika Ondřeje I. Kounice (bakalářská práce); Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, 2013; 59 s. dostupné online
  14. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I. Jižní Morava; Praha, 1981; s. 131
  15. ↑ RANDÝSKOVÁ, Tereza: Chov koní jako součást šlechtické reprezentace. Kounicové a jejich hřebčín. (diplomová práce), Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, 2016; (kapitola Dominik Ondřej I. z Kounic), s. 16–22 dostupné online
  16. ↑ Tabulka Fideikomisy utvořené z českých a moravských panství (1691–1720) in: KUBEŠ, Jiří: Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí 1500–1740 (disertační práce); Jihočeská univerzita České Budějovice, 2005; s. 153 dostupné online
  17. ↑ Tabulka fideikomisů ze 17. až 20. století in: GEORGIEV, Jiří: České fideikomisy v posledních letech své existence (Paginae historiae, Sborník Státního ústředního archivu v Praze; Praha, 2001; s. 88 ISBN 80-85475-78-2
  18. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl; Praha, 2008; s. 843 ISBN 978-80-7277-041-0
  19. ↑ Panský dům na webu Města Uherský Brod dostupné online[nedostupný zdroj]
  20. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I. Jižní Morava; Praha, 1983; s.
  21. ↑ TOMEČEK, Radek: Uherský Brod. Putování historií královského města; Uherský Brod, 2005; s. 112–113 ISBN 80-903006-7-7
  22. ↑ KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 81, 365 ISBN 978-80-7422-574-1
  23. ↑ KALÁBOVÁ, Lenka; KONEČNÝ, Michal; TOMÁŠEK, Petr; VALEŠ, Tomáš. Obrazy: mistrovská díla ze sbírek Národního památkového ústavu. Kroměříž: Národní památkový ústav, 2018. 389 s. ISBN 978-80-907400-1-3. S. 301.
  24. ↑ KAUNITZ Maximilian Ulrich von. www.hyacinthe-rigaud.com [online]. [cit. 2019-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-06. (francouzsky)
  25. ↑ V zrcadle stínů : Morava v době baroka 1670-1790. 1. vyd. vyd. V Brně: Moravská galerie 382 s. ISBN 8070271213, ISBN 9788070271216. OCLC 53271182
  26. ↑ 1975-, Kubeš, Jiří,. Náročné dospívání urozených : kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620-1750). Pelhřimov: [s.n.] 463 s. ISBN 9788074150715, ISBN 8074150712. OCLC 876723969
  27. ↑ STŘÍTECKÁ, Marie. Francouzské umění sklonku 17. století ve sbírkách hrabat Kouniců se vztahem ke kavalírským cestám. Brno, 2011 [cit. 2022-06-10]. Bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Mgr. Radka Miltová, Ph.D.. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dominik_Ondřej_z_Kounic&oldid=25844276“