Justina z Padovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Svatá
Justina z Padovy
Justina z Padovy
Justina z Padovy
Mučednice
Datum narození kolem 270
Místo narození Piacenza
Datum úmrtí 304
Místo úmrtí Padova
Svátek 13. července, 7. října
Místo pohřbení Bazilika Santa Giustina, Padova
Uctívána církvemi Římskokatolická církev
Řeckokatolická církev
Ruská pravoslavná církev
Východní syrská církev
Atributy palma, dýka, jednorožec, drak, kniha

Justina z Padovy, též svatá Justýna Paduánská (kolem 270, Piacenza (?) – 304, Padova) byla římská panna a prvomučednice, světice uctívaná římskými i řeckými katolíky, ruskou pravoslavnou a východní syrskou církví. Její svátek se slaví v římsko-katolické církvi 13. července, alternativně také 7. října.

Život a legenda[editovat | editovat zdroj]

Justina žila v době pronásledování prvních křesťanů za císaře Diokleciána v mravní čistotě, askezi a víře jako svatá panna. Podle jedné verze legendy pocházela z Antiocheje (Nikomédie) a byla tam žačkou svatého apoštola Pavla, dále patřila ke komunitě prvního padovského biskupa Prosdocima (+100 A.D.), což časově není možné. Dále legendy uvádějí jako vzor či duchovního učitele antiochejské Justiny svatého Cypriána, biskupa v Kartágu, který zemřel roku 258, takže ani s ním se Justina z Padovy setkat nemohla. Řecko-katolická tradice uctívá společně Cypriána a Justinu z Antiocheje, kteří se údajně dostali k soudu v Damašku a tam byli sťati.

Podle římského martyrologia žila Justina z Padovy v severní Itálii, byla odsouzena k smrti v Padově a tam vykonána její poprava: římský voják ji sťal mečem nebo probodl dýkou.

Úcta[editovat | editovat zdroj]

Nad hrobem světice v Padově byla zbudována již v 5. století bazilika Santa Giustina, při ní v 10. století bylo ustaveno opatství benediktinů, poničené zemětřesením z roku 1117, ale rozšířené v 15. století na jedno z nejvýznamnějších v regionu. Nacházejí se zde hroby dalších římských prvomučedníků, jimiž byli první biskup Prosdocimus, Maximus, Julian Egyptský, Felicitas, a dále se tu uchovávají relikvie evangelisty Lukáše a apoštola Matouše. Dalším centrem byla Lombardie a roku 617 založené oratorium ve městě Como[1]. Zhruba z téže doby pochází nejstarší vyobrazení Justiny, nástěnná malba ve výklenku podzemní části baziliky San Clemente v Římě.

Kult svaté Justiny se díky Zlaté legendě od Jacopa da Voragine rozšířil od konce 13. století v celé Evropě, ve středověku a v renesanci byla Justina nejpopulárnější. Patřila do družiny šesti svatých panen, uctívaných a vyobrazených kolem dítěte Ježíše.

České země[editovat | editovat zdroj]

Z Padovy do Čech její ostatky roku 1354 přivezl císař Karel IV., dal na ně zhotovit stříbrný relikviář, který daroval Svatovítskému pokladu[2]. V kostele sv. Tomáše na Malé Straně byla již roku 1410 kaple zasvěcená sv. Christicole, Bargarii a Justině[3]

Nejstarší vyobrazení sv. Justiny v Čechách najdeme již kolem roku 1300, výšivku na antependiu z Chebu, dále zejména v deskové malbě, např. na oltáři Mistra Třeboňského oltáře.

Patrocinium[editovat | editovat zdroj]

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Justina bývá vyobrazena v dívčím světském oděvu, s korunkou na hlavě a s palmou mučednice v ruce, někdy také s mečem nebo dýkou jako atributem svého umučení.U nohou mívá jednorožce jako symbol své mravní čistoty. V legendárních scénách se její ikonografie prolíná s Justinou Antiochejskou, bývá zobrazena se sv. Cyprianem, který zaříkává ďábla znamením kříže, nebo při společném stětí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LCI, 1992, s.353.
  2. A.Podlaha-E.Šittler, Chrámový poklad u sv. Víta, jeho dějiny a popis. Praha 1903, s. 28.
  3. V. V. Tomek,Základy starého místopisu pražského, díl III, Praha 1872, s. 35.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LCI = Lexikon der christlichen Ikonographie, Engelbert Kirschbaum und Wolfgang Braunfels (eds.), Ikonographie der Heiligen, Band VII., Basel-Freiburg-Rom-Wien 1992, s.253-255.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]