Fokker F.VII

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fokker F.VII
Fokker F.VIIb/3m Southern Cross byl prvním letounem, který přeletěl Tichý oceán
Fokker F.VIIb/3m Southern Cross byl prvním letounem, který přeletěl Tichý oceán
Určení dopravní letoun
Výrobce Fokker
Avia Praha
První let 11. dubna 1924 (F-VII)[1]
4. září 1925 (F-VIIa-3m)[2]
Zařazeno 1924
Uživatel Nizozemsko
Japonsko Švýcarsko Španělsko Kanada Finsko Chorvatsko

Fokker F-VII byl holandský dopravní jednomotorový/třímotorový letoun z první poloviny 20. let 20. století.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První prototyp (H-NACC) byl zalétán roku 1924 poháněný jedním řadovým motorem Rolls-Royce Eagle IX o výkonu 265 kW a téhož roku začala jeho sériová výroba. Letouny měly dvoumístnou otevřenou pilotní kabinu s čelním štítkem a mohly pojmout 8 cestujících. Holandská dopravní společnost KLM Royal Dutch Airlines zakoupila včetně prototypu čtyři stroje a pátý s motorem Napier Lion o 330 kW. Dva z nich později obdržely hvězdicové pohonné jednotky Jupiter VI o výkonu 353 kW. Prototyp pak vykonal mezi 1. říjnem a 24. listopadem 1924 první etapový let AmsterodamJakarta.

12. března 1925 vzlétl další prototyp (H-NAZC) modernizovaného stroje s řadovým motorem Packard Liberty o výkonu 295 kW. Tento letoun, označený v sériové výrobě jako F-VIIa byl dále modernizován. Změněn byl půdorys křídla s menším rozpětím, letouny měly instalované nové teleskopické podvozkové nohy s gumovými tlumiči a modernizací prošla také dvoumístná zakrytá kabina pro piloty. Z prvních sériových jednomotorových F-VIIa zakoupily čtyři USA, jeden odebralo Royal Air Force a jedenáct KLM. Holandské stroje poháněly hvězdicové motory Jupiter 9A o výkonu 295 kW, které se staly standardem pro většinu 44 vyprodukovaných Fokkerů F-VIIa. KLM později ve svých dílnách z náhradních dílů sestavila tři nové letouny.

V březnu roku 1928 zakoupila dva jednomotorové F-VIIa (výr. č. 4918, H-NADG a výr. č. 4919, H-NADF) od KLM Československá letecká společnost, kterým byly přiděleny poznávací značky L-BAAH (v roce 1930 změněno na OK-AAH) a L-BAAI (OK-AAI). Druhý zmíněný stroj F-VIIa ČLS, zapsaný do československého leteckého rejstříku 26. března 1928, havaroval 21. září 1929 v husté mlze nedaleko Moravských Budějovic. Stalo se tak na trati VídeňPrahaDrážďanyBerlín za pilotáže Františka Novotného. Vážně poškozený Fokker byl později opraven, uveden do letuschopného stavu a znovu nasazen na linky ČLS. Svou službu v ČSR zakončily u MNO u leteckého pluku 5. Od června 1942 náležely do stavu chorvatského letectva (ev. č. 1901 a 1902). Stroje v ČSR poháněly motory Walter Jupiter IV o výkonu 420 kW a oba disponovaly osmi sedadly pro cestující.

Jednomotorové F-VIIa používala také švýcarská dopravní společnost Balair a dánské DDL a Skaneflyg. Polská společnost LOT zakoupila šest strojů F-VIIa s řadovými motory Lorraine-Dietrich 12Eb o výkonu 330 kW z nichž některé později obdržely motory Jupiter. Hvězdicové Jupitery poháněly také sedm letounů dodaných civilnímu přepravci CIDNA, která později šest strojů přepracovala na třímotorové F-VIIa/3m. Francouzský přepravce STAR používal tři Fokkery F-VIIa s řadovými motory Lorraine-Dietrich 12Ed, 12 holandských F-VIIa bylo také exportováno do USA, kde byly také licenčně vyráběny. F-VIIa s jedním řadovým motorem Lorraine sloužil jako vojenský v etiopském letectvu.

V roce 1925 byla v USA pořádána soutěž spolehlivosti dopravních letounů Ford Reliability Tour, pro kterou Fokker upravil jeden F-VIIa na třímotorový typ F-VIIa/3m. Jeden motor Wright Whirlwind J-4 o výkonu 147 kW byl instalován v přídi, zbylé dva byly zavěšeny pod křídlem. Trať dlouhou 3060 km začínající i končící v Detroitu pilotoval osobně Anthony Fokker, který se stal rovněž vítězem soutěže. Po jejím ukončení stroj zakoupil Henry Ford, byl pokřtěn „Josephine Ford“ a věnován polární výpravě R. E. Byrda a Bennetta. Jako první letoun pak překonal 9. května 1925 severní pól.

Fokkerova pobočka v USA začala variantu F-VIIa/3m vyrábět zejména pro armádu, sériová produkce probíhala také v Holandsku.

Pro polární expedici George H. Wilkinse byly v březnu 1926 zakoupeny dva letouny Fokker F.VII v jednomotorové i třímotorové konfiguraci. Jednomotorový Fokker pokřtěný „Alaskan“ byl zničen při havárii brzy po předání, druhý letoun jménem „Detroiter“ havaroval na druhý den. G. Wilkins se rozhodl pro spojení křídla Alaskanu s trupem Detroiteru a celou rekonstrukci zadal firmě Boeing v Seattlu. Při této příležitosti byla na renovovaný letoun namontována nestandardní směrovka a křídlo bylo opatřeno novým dílem zvětšujícím rozpětí. Nevybavený drak letounu v roce 1927 zakoupil za 3000£ australský letec Charles Kingsford Smith, bývalý pilot 23. perutě RFC, který se chtěl pokusit o přelet Pacifiku. Svůj stroj nechal osadit trojicí motorů Wright Whirlwind a pojmenoval ho „Southern Cross“ (G-AUSU). Před dálkovým přeletem byl letoun upraven tak, aby mohl nést větší zásobu paliva společně se zesílením trupu a podvozku. 30. května 1928 odstartoval společně s Charlesem T. P. Ulmem, Američanem Harry W. Lyonem jako navigátorem a mechanikem Jamesem W. Warnerem z letiště Oakland Field u San Francisca a zamířil nad Havajské ostrovy. Let pak pokračoval nad souostroví Fidži a navzdory tropické bouři přistál 9. června 1928 na Eagle Farm Aerodrome v rodném Brisbane. Byl tak poprvé letecky překonán Pacifický oceán v letovém čase 83 hodin 38 minut. Mezi 8. a 9. srpnem Ch. K. Smith uskutečnil přelet Austrálie z Melbourne do Perthu, 10. až 11. září přelétl z Tasmánie na Nový Zéland a 8. až 9. října zpátky z Blenheimu do Sydney. Na přelomu června a července 1929 „Southern Cross“ se Smithem uskutečnil etapový let SydneyLondýn v rekordním čase 12 dní 14 hodin 18 minut. Po tomto rekordním letu prošel „Jižní kříž“ komplexní revizí ve Fokkerově továrně v Amsterodamu a v roce 1930 tak mohly jeho dálkové lety úspěšně pokračovat. V červnu Smith s mezinárodní osádkou přeletěl severní Atlantik z Irska do New Yorku s mezipřistáním na Newfoundlandu. V červenci 1930 na tento let navázal přeletem do San Francisca, čímž dokončil etapový oblet Země, který uskutečnil v průběhu 25 měsíců. Fokker poté létal v Austrálii a v polovině 30. let obdržel imatrikulaci VH-USU.

Od roku 1928 byla po zkušenostech s větším křídlem vyráběna verze F-VIIb/3m, u níž byly také odstraněny nedostatky předchozích typů. Jejich největším odběratelem se stal dopravce KLM a východoindická KNILM. F-VIIb/3m provozovala také belgická společnost Sabena, kde byl v této zemi rovněž licenčně vyráben firmou SABCA v počtu 28 letounů. Licenční výrobu těchto letounů převzala rovněž továrna Romeo v Itálii, Plage a Laskiewicz v polském Lublinu a ve Velké Británii firma Avro vyrobila 13 strojů pod označením Avro 618 Ten. Kromě civilního stroje byla vyráběna i vojenská verze pro bombardování.

Ad Astra Aero - Fokker F.VIIb/3m (CH190)

Licenci získala také firma Avia Praha, která tyto letouny začala vyrábět pod označením Avia F.VII.b/3m. Letouny si zakoupily i Československé státní aerolinie (OK-AFA až -AFE) a Baťova letecká společnost (OK-ATC, OK-AFE), a spolu s typy Fokker F.IXD a Fokker F.XVIII se staly nejrozšířenějšími čs. předválečnými stroji provozujícími mezinárodní lety. Letoun F.VIIb OK-AFC byl po dobu 200 letových hodin zkušebně osazen třemi dieselovými motory ZOD-260 z Československé zbrojovky Brno.

U Československé letecké společnosti létalo v rozmezí let 19301937 celkem osm strojů Avia F-VIIb/3m (OK-ABM až -ABU) s trojicí motorů Škoda-Wright Whirlwind po 154 kW. U některých strojů byly poté nahrazeny pohonnými jednotkami Avia DR-14 o výkonu po 184 kW a nakonec Walter Castory popřípadě Aviemi Rk-17 po 187 kW. Letoun OK-ABT (výr. č. 20) 24. října 1935 havaroval u Vlašimi vlivem zamrznutí karburátorů v silné vánici. Pilot Karel Balík, telegrafista Augustin Korotvička i sedm cestujících zůstali nezraněni. Patnáctý licenční F-VIIb/3m s motory DR-14 obdrželo vojenské letectvo, které stroj užívalo jako štábní.

Avia vyrobila ještě další čtyři letouny na objednávku společnosti CIDNA. Za pohon byly vybrány motory Gnome-Rhône Titan po 176 kW, nebo Gnome-Rhône 7Kb a nesly imatrikulace F-ALGR, F-ALGS, F-ALGT a F-AMBH. Po sloučení všech francouzských leteckých společností roku 1933 přešly do služeb Air France.

Během okupace Československa byly tři stroje F.VIIb/3m (D-AABO, D-AABS a D-AABN) s motory Škoda Rk-17 z majetku ČLS odprodány v roce 1942 Chorvatsku, kde létaly do roku 1944 s trupovými čísly 1903 až 1905.

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 2
  • Počet cestujících: 8
  • Rozpětí: 21,71 m
  • Délka: 14,56 m
  • Výška: 3,90 m
  • Hmotnost vlastního letounu: 2600 kg
  • Vzletová hmotnost: 4500 kg
  • Pohonná jednotka: 3 × Wright J5B Whirlwind
    • Výkon pohonné jednotky: 162 kW

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 185 km/h
  • Cestovní rychlost: 160 km/h
  • Dostup: 4250 m
  • Dolet: 1240 km

Výzbroj (u bombardovací verze)[editovat | editovat zdroj]

  • 1× kulomet Lewis ráže 7,7 mm
  • 4× pohyblivý kulomet na hřbetu trupu
  • 1000–1500 kg pum

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dutch Aviation – Fokker F.VII []. [cit. 2007-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. NĚMEČEK, Václav; TÝC, Pavel. Třímotorová dopravní letadla. 2., doplněné vyd. Praha : Nakladatelství dopravy a spojů, 1981.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]