Elbląg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Elbínek
Elbląg Polsko
Katedrála sv. Mikuláše
Katedrála sv. Mikuláše
Elbínek – znak
znak
Elbínek – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
Vojvodství: Varmsko-mazurské
Město (Gmina): Elbínek
Elbląg
Red pog.png
Elbląg
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 80 km²
počet obyvatel: 126 710 [1] (2008)
hustota zalidnění: 1 587 [1] obyv. / km²
správa
starosta: Grzegorz Nowaczyk
oficiální web: http://www.umelblag.pl
telefonní předvolba: +48 55
PSČ: 82-300 až 82-315

Elbínek (lat. Elbinga, Elbingus, něm. Elbing, prus. Elbings, rus. Эльблонг, lot. Elblonga) - polské okresní město ve varmsko-mazurském vojvodství, sídlo úřadů elbínského okresu a vesnické gminy (obce) Elbínek, kterýchž však město není součástí a stanoví samostatnou jednotku místní samosprávy. Od 1992 je město hlavním městem elbínské diecéze. Je nejstarším městem ve vojvodství a jedním z nejstarších vůbec v Polsku (rok založení 1237, městská práva 1246). Město mělo také právo aktivní volby krále. Město má nejnižší nadmořskou výšku v Polsku. Leží u ústí řeky Elbínky (pol. Elbląg) do Vislanského zálivu. Podle dat z 30. června 2012 zde žije 123 977 obyvatel.

Elbínek je střediskem těžkého průmyslu (Scana Zamech vyrábějící lodní šrouby a slévárna Alstom Power), potravinářského průmyslu (pivovar, jenž je součástí Skupiny Żywiec), turistického (Elbínský kanál se slavnými lodními skluzy). Avšak největší rozvoj města připadl na dobu od 1. června 1975 do 31. prosince 1998, kdy byl Elbínek hlavním městem vojvodství. Měl tehdy značný příliv lidí do města.

Nedávno byl uveden do provozu uzel Elbínek-Východ (pol. Elbląg-Wschód), jež velmi zkrátil cestu z Gdaňska a Varšavy do Elbínka a Kaliningradské oblasti (tzv. Berlínka, rychlostní silnice S22). Spolu s nově budovaným hraničním přechodem Řechotky (pol. Grzechotki) – Mamonovo (rus. Мамоново) to bude nejkratší cesta ze západu na východ Evropy. Aktuálně probíhá rekonstrukce úseku Elbínek-Východ – Jazová (pol. Jazowa) ve směru Gdaňska. Díky dotacím Evropské unie bylo započato rozšíření mořského přístavu, tramvajové sítě, a také zrekonstruováno Staré Město. Zároveň jsou také budována sídliště Modrzewina-Północ, Krasny Las, Dąbrowa a průmyslová Modrzewina-Południe.

Elbínek je jedním z architektonicky proniklých polských měst, díky čemuž elbínské muzeum vlastní unikátní exponáty (např. středověký výtah).

Název[editovat | editovat zdroj]

Polský název města Elbląg pochází od názvu řeky Ilfing (dnes řeka Elbląg), kterou tak pojmenoval anglosaský cestovatel Wulfstan v roce 890. Město přejalo název (Elbing) od řeky roku 1237.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Nedaleko místa, ve kterém se do 9. století nacházela pruská obchodní osada Truso, na jaře roku 1237 křižáci pod velením Hermanna von Balk vybudovali na ostrově u ústí řeky Elbínek nevelký dřeveno-hliněný hrádek. Potom co bylo toto opevnění zničeno pravděpodobně pruskými Pogezany, křižáci se po roce 1240 přestěhovali na místo dnešního Starého Města, kde již na místě dnešního Podzámčí (pol. Podzamcze) existovala osada z 10. století. Do osady, jejíž jméno vycházelo z pruského názvu řeky Ilfing, křižáci přivedli německé kolonisty a odtud pak vedli militární expansi ve směru zemí obývaných Prusy. V roce 1242 byl Elbínek jedním z mála měst, která odolala útokům Prusů v průběhu I. pruského povstání a vpádu gdaňského knížete Svatopluka II., což znamená, že už v té době toto město muselo být opevněné. Osada velice rychle získala už za panování Řádu německých rytířů v roce 1246 městské privilegium práva lubeckého, a také značně větší privilegia než sousední města na právech chlumněnských. Podobně jako v jiných pobaltských státech ulice byly vyznačeny kolmo k řece a ulice, jež je napříč křižovala, tvořila náměstí. Díky dobré poloze města a umístění na hradě sídla zemského mistra (něm. Landmeister), byl Elbínek přes prvních 70 let nejdůležitějším střediskem městského života, jediným mořským přístavem a hlavní militární základnou organizujícího se křižáckého státu. Roku 1246 se poprvé objevila zmínka o elbínském komturovi jménem Alexander.

Vybudovaný jižně od města v okolí ústí řeky Kumiely do řeky Elbínek křižácký hrad byl považován za nejmocnější a nejkrásnější hrad Řádu po hradě v Malborku. Než byl postaven hrad v Malborku, plnil do roku 1309 roli administračního centra křižáckého státu a byl místem setkání pruské kapituly.

Elbínek odolal útokům Prusů za II. pruských povstání v letech 1260-1274. Po založení a rozšíření Malborku a přenesení sídla velmistra z Benátek na malboský hrad roku 1309 se stal elbínský hrad sídlem velkého špitálníka řádu a zároveň elbínského komtura. Zdroj bohatství města stanovilo udělení vlastnictví mnohých majetků na Žulavách a Elbínské vysočině.

Základem rozvoje města byl mořský obchod, který byl důvodem nejen výrobků, ale také osadníků z různých zemí. V Elbínku se osidlovali Němci ze Saska, Vestfálska či Lubeka, Nizozemci, Angličané, Francouzi a Skoti. Město se živě účastnilo v životě hanzy. Elbínští obchodníci zasedali v Bruggách – hlavním centru hanzovního spolku a rozhodovali o přijímání dalších měst. Také křižáci doceňovali váhu Elbínka, postavili zde velký hrad, který byl ale zničen za třicetileté války.

Od poloviny 14. století začal Elbínek postupně ztrácet význam vzhledem k jiným pruským přístavním městům. Ovlivňovalo to mnoho faktorů. Po dobytí Prusů přestal být Elbínek vojenskou přepadovou základnou na východ, a poté co křižáci obejmuli gdaňské Pomoří a ustanovení hlavního města v Malborku, Elbínek ztratil charakter hlavního politického a ekonomického střediska státu. Přesměrování hlavního ústí Visly ke Gdaňsku ztížilo plavbu do Elbínka a rozvoj výhodněji umístěného Gdaňska začal do něj přitahovat většinu lodí ze severu a západu Evropy. Silným úderem pro město bylo založení křižáky konkurenčního Nového Města Elbínka v roce 1337 a udělení mu městských práv o deset let později.

Od konce 14. století Elbínek ztrácel na významu ve prospěch Gdaňska, který později zmonopolizoval obchod polským obilím. K oslabení pozice města se rovněž přičinila příroda. Mořské cesty přes Vislanskou kosu se postupně ucpávaly, což znemožňovalo stále větším lodím vplout do přístavu. Avšak regrese nebyla až tak značná, jak se doteď soudilo. Důkazem jsou početně shromážděné archeologické objekty, dosvědčující relativní dobrobyt města v novodobé éře.

Poté co byli křižáci poraženi polsko-litevskými vojsky v bitvě u Grunwaldu roku 1410, elbínští měšťané dobyli a vyhnali řád spolu s velkým špitálníkem a zdejším komturem. Elbíňané 22. července 1410 složili hold polskému králi Vladislavovi Jagellonskému. V září 1410 ale se hrad vrátil do vlastnictví křižáků. Roku 1440 byl právě v Elbínku založen Pruský spolek (něm. Preußischer Bund). 12. února 1454 ve výsledku protikřižáckého povstání elbínští měšťané dobyli po pětidenním obléhání křižácký hrad a následně ho v obavě před opětovným návratem křižáků jej zničili. Téhož roku Elbíňané vzdali poctu králi Kazimírovi IV. Jagellonskému. Roku 1454 Elbínek obdržel od krále Kazimíra velké privilegium potvrzující stará práva, rozšiřující pravomoci polské samosprávy, zvětšující kompetence Městského soudu a hranice města takřka dvounásobně. Navíc město přejalo právo rybolovu, mlýny a jiné nemovitosti, které předtím vlastnili komtuři. Na oplátku se Elbínek aktivně podílel v rozdrcení floty Řádu v mořských bitvách ve Vislanském zálivu. Dle ustanovení Druhého toruňského míru, jenž v 1466 ukončil třicetiletou válku, Elbínek připadl Polsku, k němuž náležel přes tři sta let až do roku 1772

Zlatý věk Elbínka a jeho úpadek[editovat | editovat zdroj]

Přelom 16. a 17. století bylo obdobím rozvoje města a mořského obchodu, jenž byl zapříčiněn válkou Štěpána Báthoryho se vzbouřeným Gdaňskem. Celý polský export i import tehdy proudil přes elbíncký přístav až do uzavření dohody krále s gdaňským měšťanstvem.

Kvůli polsko-švédské válce o ústí Visly byla ve městě přítomna švédská posádka, která z města odešla po podepsání šturmskoveského příměří.

V období potopu švédská vojska zajaly město 22. prosince 1665. Poškození způsobená švédskou okupací v letech 1656-1660 zastavily rozvoj a spolu s morovými ránami vylidnila město.

V červnu 1698 polský král August II. Silný na sjezdu v Piši (něm. Johannisburg) podepsal s kurfiřtem Fridrichem I. Hohenzollernským tajný pakt, díky kterému dostal shodu na zajetí města výměnou za 150 tisíc tolarů. Obležení, jež bylo započato v říjnu téhož roku, skončilo aktem kapitulace podepsaným městskou radou 10. listopadu. Pobouření polského veřejného mínění a rozhodné, navzdor vlčímu jednání Augusta II., usilování o znovuzískání Elbínka, a kromě toho také pokusy o vyjednávání ze strany Dánska, Švédska i císaře, přinutily kurfiřta přijmout návrhy diplomatických diskusí. Byly ukončeny dohodou ze 17. prosince 1699, která přinesla shodu na navrácení Elbínka Polsku pod podmínkou splacení pohledávek vůči kurfiřtovi. Bylo to pouze chvilkové vítězství, jelikož již v roce 1703 Fridrich I. Hohenzollernský zajal zemské majetky Elbínka, čímž zbavil města 50 % ročních příjmů.

Za velké severní války bylo město okupováno jednotkami Švédska (1703–1710), Ruska (1710–1712) a Saska (1712). Další pobyty cizích vojsk zeštíhlovaly městskou pokladnici. Upadající město se stalo lehkým lupem pro Prusy.

Na začátku 18. století byl městský obchod již v úpadku, umírala práce v loděnici. Za pruské vlády se Elbínek stal největším vedle Královce městem Východního Pruska a hlavním přístavem povodí Visly, ale pouze do doby než Fridrich II. zajal Gdaňsk. Dvacet let fungování v privilegovaných podmínkách umožnilo Elbínku vybít se ekonomicky díky zdokonalení přístavu – prohloubení řeky Nogatu, Elbínky, přístavního kotviště a rozšíření přístavních zařízení. Ekonomické oživení ale bylo pouze krátkodobé a intensivní usazeniny vodních cest opět zastavilo rozvoj přístavu a obchodu.

Již za I. dělení Polska roku 1772 se Elbínek ocitl pod pruským panováním. Vojska okupanta zajala město 12. prosince. Elbínku byly odebrány privilegia, právo lubecké, a tím také samosprávu. Úřady města byly podřízeny pruským státním úředníkům. Elbínek se stal provincionálním okresním městem. Ve snaze o závislost Polska na Prusku bylo naloženo clo na polské produkty. Projevilo se to nepříznivě na Toruni a Gdaňsku, jež ještě zůstávaly v hranicích Polska, a pozitivně na obchodních obratech Elbínka, do kterého se začali stěhovat početní kupci. Netrvalo to však dlouho, jelikož již v roce 1807 začala obchodní krize.

19. století a průmyslová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Od 1815 do 1920 patřil Elbínek ke gdaňskému vládnímu obvodupruské provincii Západní Prusko (přechodně v letech 1829–1878 Prusko). Roku 1818 byl utvořen zemský okres Elbínek (Elbing) a roku 1874 z něj byl ještě dodatečně vyčleněn městský okres Elbínek.

Na počátku 19. století bylo město degradováno do role říčního přístavu v místním obchodu. Elbínek hledal nové cesty ekonomického rozvoje a pomalu začal se přetvářet v průmyslové, administrační a vojenské středisko. Již v 2. polovině 19. století byl vedle Štětína a před Gdaňskem a Královcem silným pruským střediskem ocelářského průmyslu. Místní kupci začali investovat do manufaktur a fabrik. Rozvinulo se tkalcovství a sklářství. Byly zakládány různé zpracovatelské zemědělsko-potravinářské a tabákové závody, továrny na mýdla, olej a škrob. Důležitou částí průmyslu nadále zůstávala stavba lodí. Velkou roli v této dědině sehrál Ferdinand Schichau, který roku 1837 otevřel továrnu parních strojů a roku 1854 svoji loděnici, která se stala hlavním německým producentem torpédoborců. Elbínek v 19. století kladl důraz zvláště na rozvoj moderního průmyslu. V tomto období vznikly např. Tiessenova slévárna železa, Neufeldovy ocelárny, továrna na doutníky Losera&Wolffa, Komnickova automobilka. Hospodářský rozvoj s sebou přinesl tvorbu dělnické třídy, jejímž kmenem byli hlavně kovodělníci. Zaměstnávání dětí, příliš dlouhý den práce, nízké výdělky způsobily vzrůst revolučních nálad. Ve městě začaly stávky řemeslníků. Na území města začaly operovat buňky Sociálnědemokratické strany Německa. Dělníci začali formovat organizace, které vedly rozsáhlou propagandistickou akci. Do vypuknutí I. světové války se přes město přehnaly vlny projevů, z nichž některé byly brutálně rozehnány policií. Nezastavilo to ale rozvoj města, který pokračoval až do světové ekonomické krize v roce 1918.

Společně s vypuknutím války se situace města velmi zhoršila. Již od 1914 se přes Elbínek převalily desetitisíce uprchlíků. Výsledkem toho byl všeobecný chaos, nedostatek potravin atp. Hospodářský propad v průběhu války způsobil zavření mnoha průmyslových závodů a s tím i nárůst nezaměstnanosti. V posledních letech války tisíce obyvatel trpělo hladem, často také scházelo střechy nad hlavou.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Podle versailleské smlouvy z roku 1919, od 28. listopadu 1920 se Elbínek společně s východní částí Západního Pruska, která byla do té doby částí Německa, poté co bylo vytvořeno pomořské vojvodství (tzv. polského koridoru), ocitl v provincii Východní Prusko.

Omezení naložená na Němce a ztráta přirozeného trhu uvedly elbíncké hospodářství do krize. Město bylo unavené válkou, panoval chaos, nezaměstnanost a drahota. V takové situaci docházelo ke stávkám a demonstracím, jež ale měly spíše charakter ekonomický než politický. Ve městě fungovala buňka německé revoluční organizace – Spartakovci (něm. Spartakusbund). 11. listopadu 1918 vznikla Dělnická rada, ale její činnost se ohraničila pouze do zorganizování několika shromáždění. Přesto ale vytvořená ke konci toho roku oddělení Komunistické strany Německa měla jisté vlivy ve městě až do nástupu Hitlera k moci.

V 30. letech nastoupil opětovný rozkvět průmyslu. Elbínek se stal jedním z větších posádkových měst Třetí Říše. Byla založena vojenská škola letectví k letišti, které bylo vybudováno ještě za války. V různých částech města byly postaveny kasárenské budovy pro artilérii, kavalérii, inženýrská vojska a pěchotu. Shromáždění ve městě velkého počtu vojenských jednotek mu dalo militární charakter, ale z druhé strany způsobilo rozvoj městské infrastruktury. Objevily se mnohá nová sídliště, uvedena do provozu byla moderní vojenská nemocnice. Rozvíjelo se vyšší školství, vznikla pedagogická, inženýrská a zemědělská škola. Otevřeny byly pro veřejnost dvě muzea, knihovna, archiv a mezi mnoha úřady a institucemi byly také konzuláty: švédský, švýcarský a polský. Dobrý stav elbíncké ekonomiky umožnil městu nové komunální a průmyslové investice. Byla započata modernizace plynové a kanalizační sítě, byly přestavěny tramvajové linky, byl zmodernizován přístav, byla prohloubena vodní cesta na Vislanský záliv.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Za druhé světové války bylo celý hospodářský a sociální život Elbínka podřízen potřebám války. Město bylo přelidněné ve výsledku přesidlování obyvatel z Meklenburska, Mazur, a také zajatců různých národností. Od března 1940 tu byl jeden a později dva dílčí tábory koncentračního táboru Stutthof. Byl zaveden přídělový systém na potraviny. Poté co na počátku 1945 Rudá armáda vkročila do Východního Pruska, do Elbínka začaly proudit němečtí vojáci. První jednotky sovětských vojsk se přiblížili k Elbínku 23. ledna 1945. V krátké době bylo město obklíčeno ze třech stran. Rozpoutaly se těžké boje, které skončily teprve 10. února 1945. Město pak bylo zajato Rudou armádou. Od chvíle vypuknutí války nebyl Elbínek téměř vůbec poškozen vojenskou činností, nelítostné boje na přelomu ledna jej však obrátily v sutiny. Byly zničeny historické budovy Starého Města, a také celé centrum. Obtížné bylo určit lidské ztráty. Odhaduje se, že v období bojů zahynulo cca. 5 tisíc německých vojáků, velmi dotčeno bylo civilní obyvatelstvo. Mnoho předválečných Elbíňanů zahynulo v panickém úprku na západ přes Vislanský záliv.

V prvních měsících po překročení fronty byly Severní země spravovány sovětskými státními úřady. Ty za několik měsíců vyvezly do SSSR všechny stroje a zařízení z elbínských továren. Podle některých zdrojů byly ztráty způsobené tímto odsunem techniky vyšší než ztráty způsobené samotnou válečnou činností.

Návrat Elbínka Polsku a léta v PLR[editovat | editovat zdroj]

19. května 1945 se před radnicí konala slavnost předání symbolických klíčů od města od sovětského ústředí polským úředníkům, kteří byli povoláni 3. dubna. Po více jak 170 letech se Elbínek znovu vrátil do hranic polského státu. Prioritou pro novou vládu se stalo navrácení městu polské národní totožnosti a deportace německého obyvatelstva. Byla započata reorganizace přetížené ekonomiky a pomalou obnovu zničeného města. Bohužel tato obnova přinesla s sebou také zničení mnoha kulturních památek, jelikož, podobně jako i v jiných městech na Pomoří a ve Slezsku, byly uznány za německé a pod propagandistickým heslem „Celý národ buduje nové hlavní město“, bylo elbínské Staré město celkovitě zbouráno a historické cihly byly určeny pro obnovu Varšavy. Kvůli loupeživé politice vedení PLR na místě zdemolovaného Starého Města nejdříve bylo v plánu postavit nové panelákové sídliště, avšak nedostatek financí znemožnil realizaci těchto plánů.

Po válce rodilí Elbíňané stanovili pouze 2 % obyvatel. V roce 1949 se města dotknul stalinský teror v událostech známých jako elbínská záležitost. V průběhu událostí z „Prosince 1970“ byl v Elbínku zastřelen Tadeusz Marian Sawicz.

Od 1. června 1975 podle ústavy z 28. května 1975 se Elbínek stal hlavním městem vojvodství, skládajícího se z východních okresů dávného gdaňského vojvodství (okresy: elbínský, novodvorský, malborský, šturmský, kwidzynský), a také ze severovýchodní části dávného olštýnského vojvodství (okresy: braněvský, pasłęcký, část jílovského a morąského).

V 80. letech začala stavba městského centra, ale namísto rekonstrukcí cihlových domů, aby připomínaly ty předválečné, byly postaveny moderní budovy o tvaru a velikosti podobné středověkým. Práce na základech způsobily, že byly nalezeny základy dávných budov, což odslonilo velikost a zámožnost Elbínka.

Přelom 20. a 21. století[editovat | editovat zdroj]

Funkci sídla vedení vojvodství plnil Elbínek do poslední administrační reformy v roce 1999, kdy od 1. ledna 1999 se stal součástí varmijsko-mazurského vojvodství s právy okresu, ačkoliv proti vůli obyvatel, kteří hlasovali za příslušnost k pomořskému vojvodství. V tom samém roce jako jediné polské město obdržel cenu Evropské unie za úspěchy v dědině ekologie a také prestižní cenu – Vlajku Evropy. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Główny Urząd Statystyczny: Powierzchnia i ludność w przekroju terytorialnym w 2008 r., s. 178. [1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Galerie Elbląg ve Wikimedia Commons