Kníže

Knížecí hodnostní klobouk

Knížecí hodnostní korunka

Slovo kníže pochází z německého (germánského) kuning pán, vladař, pokračujího v německém könig a anglickém king (král).

Historickým vývojem však začal být užíván v několika rozličných významech - jako člen vznešené/panující rodiny resp panovníkova leníka nejvyšší úrovně. Jeho synonymy se tak staly pojmy vévoda a princ.

Přechýlenou formou je kněžna.

Současnost

Nyní se zpravidla termín kníže užívá zejména jako

• generický název pro jakéhokoli suverénního panovníka bez ohledu na jeho oficiální titul
• samostatný (v nynější Evropě nejnižší) titul suverénního panovníka vládnoucího v knížectví;
• vysoký šlechtický titul v rámci vyšší šlechty
• hodnostně obdobné jsou mimoevropské tituly např.: emír, šajch, imám, wang

Oslovení

Knížeti přísluší oslovení Jasnost (dříve Knížecí Milost), ostatním členům rodiny pak dle titulu Jasnost či Excelence. Nejstarší syn knížete je většinou dědičný princ (Erbprinz) nebo dědičný hrabě (Erbgraf). Ostatní děti knížete jsou u vládnoucích rodů: princové (princezny) a u šlechtických rodů: hrabata (hraběnky), toto ale není pevně dané pravidlo.

Etymologie

Samotný výraz pochází ze staroslovanského kъnędzь (pravděpodobně převzato z pragermánského kuningaz, značícího vládce, krále – srov. něm. könig, ang. king), má tedy společný základ s výrazem kněz, s nímž byl zejména ve starších zápisech nezřídka zaměňován. Ve slovanských jazycích (čeština, polština) je synonymem pro vévodu. V Čechách je tento titul spojen s vládcem Čechů do konce 12. století, fakticky stejné úrovně, jako pozdější titul král, který se odlišoval potvrzením, udělením úřadu od vyšší autority - římské říše osobou císaře nebo římské církve osobou papeže. Společné je také jejich volenost, zejména po vymření královského rodu po meči (bez mužského potomka), případně i po přeslici (bez potomka včetně ženského). Váha volby, svévole a udělení úřadu se ovšem v dějinách často proměňovala - u knížat i u králů.

Etymologický původ ekvivalentních titulů v jiných jazycích je poněkud odlišný a vychází z latinského princeps, což znamená „první“. Toto slovo bylo používáno původně pro hlavy římského senátu, ve smyslu první mezi sobě rovnými. V češtině se z tohoto slova odvozuje také titul princ, který má ale význam spíše pro zdvořilé oslovování potomků vyšších šlechticů.

V několika jazycích tento rozdíl není rozlišen tak jako v češtině. Na druhé straně například v němčině jsou tyto dva tituly rozlišeny, pro knížete Fürst a pro prince Prinz, a přesto vychází ze stejného významového základu „první“ - germánského (něm. erst(e), ang. first, snad jako germánská napodobenina latinského slova) a latinského.

Mediatizovaná knížata

Říšská knížata, která přišla o svá suverénní panství mediatizací za Napoleona I. a která nezískala suverenitu při jednáních Vídeňského kongresu, si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní členové mají titul „princ“ či „princezna“. Knížecí rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i označením svých potomků – knížetem je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou hrabata a hraběnky (v českých zemích například Kinští). K mediatizovaným rodům patří Lobkovicové, Schwarzenbergové, Fürstenbergové, Thurn-Taxisové, z Hohenlohe.

Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě

Rusko

V Ruském imperiu byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak vedle spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od Rurikovců (Obolenští, Dručtí-Lubečtí, Lvovové, Vjazemští atd.), od Gediminasovců (Galicinové, Czartoryští, Sanguszkové atd.), od německých panujících knížat (Meklenburští, Leuchtenbergové), od tatarských chánů (Jusupovové, Girayové), od gruzínských panujících dynastií (Bagrationové, Dadiani-Imeretinští), od jiných gruzínských knížecích rodů (Amilakhvarovové, Abamelekové), od byzantských vzdorocísařů (Cantacuzenové), čerkéských chánů (Kabardinští), kalmyckých kaganů (Dondukovové), osťackých náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních rádžů (Vizápurští) i rodů nejasného původu mongolského nebo sibiřsko-tunguzského (Gantimurovové). Od dob Petra Velikého nastalo povyšování i knížat "nových", nedynastického původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku 1708 Oleg Menšikov, který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody Orlovů nebo Potěmkinů či národnostně neruská knížata Barcley de Tolley nebo Lieven. Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce 1915 druhá a morganatická manželka velkoknížete Pavla, Olga Valerianovna Karnovičová, která se stala kněžnou Palejovou. Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení polského kongresového království, neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval sejm a car je jen potvrzoval. Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" helmy, klenoty a štítonoše. Ruská knížata se oslovují "Vaše Osvícenosti", ta významnější pak "Vaše Jasnosti". Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.

Francouzské království a první císařství

Ve Francii v dobách Ancien Regime, mělo označení "kníže" (Prince) dvojí obsah. Jednak šlo o hodnost, která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské pairy. Sem patřila tzv. zahraniční knížata (Princes Étrangéres) a snad by sem šlo počítat i prince královské krve, neboť francouzština jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "kníže z Condé" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako titul a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti bylo mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, Bidache, Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (Principauté) (např. r. 1667 Soubise pro rod Rohanů). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků (římských císařů, papežů) a jejich titul jim byl ve Francii uznán (1743 Fouquet de Belle-Isle, 1757 Louis de Bauffremont, 1820, resp. 1838 Jules de Polignac). I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků (takto se nejstarší syn vévody de La Rochefoucauld "stal" knížetem z Marcillacu), aby tak ponížila své velké nepřátele - zahraniční knížata, neboť "vévoda je přece více nežli kníže". Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové (Cambrai, Mety, Besançon aj.), preláti (abatyše z Lure, opat z Murbachu aj.) i světští panovníci (Orange) knížaty Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než markýz a oslovoval se: Excelence. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata (Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jimž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V těchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.

V dobách Prvního Francouzského císařství byly veškeré dosavadní šlechtické tituly zrušeny a nahrazeny novými se specifickými pravidly a heraldikou. Napoleon usiloval o postavení univerzálního císaře, podobné pozici středověkých římských císařů. Zaváděl vlastní lenní systém s loutkovými vládci a jednotným systémem šlechtického práva a jednotnou heraldikou. Svým příbuzným, králům v satelitních státech, zakázal udílet knížecí tituly, kteréžto právo si, jako císař, rezervoval pro sebe. Napoleonská šlechta, vytvořená roku 1808 měla jeden stupeň nižší šlechty: rytíře a čtyři stupně šlechty vyšší (vzestupně): baron, hrabě, vévoda a kníže. Jen knížata a vévodové byli držiteli teritoriálního predikátu. Ostatní byli jen např. baron de l´Empire. Knížecích titulů bylo za Prvního císařství uděleno neobyčejně málo a na rozdíl od zbývajících titulů byli tituly knížat automaticky dědičné. Knížata kreovaná Napoleonem se v podstatě skládala jen z knížat suverénních (např. Jean Baptiste Bernadotte jako kníže z Pontecorvo) a z "knížat vítězství", titulů, udílených nejschopnějším generálům s predikátem podle vítězné bitvy (např. Michel Ney byl na památku dobytí Moskvy Prince de la Moskowa). Napoleonův adoptivní syn, Eugène de Beauharnais se stal titulárním knížetem benátským, ovšem jeho knížectví bylo součástí Italského království.

Galerie

• Soubor:Hodnostní a heraldické koruny knížat v jiných šlechtických systémech:
• 
  Koruna suverénního knížete v systému napoleonské heraldiky
• 
  Baret titulárního knížete v systému napoleonské heraldiky
• 
  Heraldická koruna Frederika, knížete Waleského
• 
  Reálný vzhled první známé koruny knížat z Walesu, knížete Frederika (kníže Charles byl korunován korunou jinou)
• 
  Heraldická koruna knížat v Italském království
• 
  Heraldická koruna knížat a královských princů v Nizozemsku a Belgii

Související články

• Hodnostní koruny a klobouky
• Panovník
• Kníže-biskup
• Knížectví
• Knížecí stát

Externí odkazy

• Titulatura – jak oslovit šlechtice