Přeskočit na obsah

Gertruda Sekaninová-Čakrtová

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová
Gertruda Sekaninová-Čakrtová roku 1963
Gertruda Sekaninová-Čakrtová roku 1963
Náměstkyně ministra zahraničních věcí ČSR
Ve funkci:
1949 – 1957
Poslankyně Nár. shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964 – 1968
Poslankyně Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1969
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození21. května 1908
Budapešť
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí29. prosince 1986 (ve věku 78 let)
Jihlava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťIvan Sekanina (1935–1940)
Kazimír Čakrt (1949–1957)
DětiMichal Čakrt
PříbuzníFrantišek Sekanina (tchán)
Alma materUniverzita Karlova
Profesepolitička, advokátka, diplomatka a právnička
OceněníŘád republiky (1955 a 1968)
Řád 25. února
PodpisGertruda Sekaninová-Čakrtová, podpis
CommonsGertruda Sekaninová-Čakrtová
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna (21. května 1908 Budapešť – 29. prosince 1986 Jihlava), byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též významná disidentka.

Pocházela z bohaté podnikatelské rodiny, před válkou pracovala jako advokátka a vstoupila do KSČ, za války byla pro svůj židovský původ vězněna v řadě nacistických koncentračních táborů. Po válce se stala náměstkyní ministra zahraničních věcí ČSR. V 60. letech se stala poslankyní Národního shromáždění, angažovala se v pražském jaru a nejvíce se proslavila na podzim roku 1968, kdy vystoupila proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk. Za tyto postoje byla nucena z politiky odejít. Závěr života strávila jako disidentka, jedna z prvních signatářek Charty 77 a zakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Budapešti jako Gertruda Stiassna, coby nejstarší dítě v bohaté židovské rodině původem z Humpolce.[1][2] Její dědečkové, bratři Josef a Ignác Stiassní, spolu založili v Německém Brodě (roku 1945 přejmenovaném na Havlíčkův Brod) továrnu na barvení sukna.[3] Ignác Stiassny se později přestěhoval do Budapešti, kde řídil pobočku této firmy.[3] Jeho dcera Lili Stiassny se provdala za Richarda Stiassného, syna Josefa Stiassného (rodiče Gertrudy tedy byli bratranec a sestřenice[4]), a v roce 1908 se jim v Budapešti narodila Gertruda. V roce 1910 se rodina přestěhovala do Německého Brodu, a tam se rozrostla o další tři děti. Jedním z nich byl Josef „Pepek“ Stiassny (1916–1944), který během druhé světové války proslul jako opatrovník a vychovatel chlapců v Terezínském ghettu, kde se také podílel na vydávání časopisu Vedem.[5] Další z bratrů, Petr (1918–1943), se za války angažoval v odboji, ale byl dopaden a popraven.[6]

Otec Gertrudy zemřel v roce 1920, když jí bylo 11 let.[7] V letech 1919–1922 studovala na Státním německém lyceu v Jihlavě,[8] v letech 1922–1927 absolvovala reálné gymnázium v Německém Brodě.[9][10] Ve studiu pokračovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.[11] Tehdy se sblížila s levicovými studenty, působila v různých levicových organizacích (např. Společnost pro hospodářské a sociální sblížení se SSSR, Komunistická studentská frakce (Kostufra), Syndikát ženské pracující inteligence) a v roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ).[12] V témže roce úspěšně ukončila studium,[11] a o rok později začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, za kterého se v roce 1935 provdala.[9][10] V roce 1938 složila advokátní zkoušky a začala se věnovat samostatné advokátní praxi; jako obhájkyně se účastnila i zahraničních procesů s představiteli levice, například s rumunskou komunistkou Anou Paukner.[13][9] Pracovala též v různých levicových organizacích (např. v Levé frontě) a v KSČ.[14]

Její manžel Ivan Sekanina proslul mimo jiné jako obhájce Ernsta Torglera a Georgi Dimitrova, obžalovaných ze zapálení německého Říšského sněmu, čímž si vysloužil nenávist nacistů. Dne 16. března 1939, den po začátku německé okupace Československa, byl Sekanina zatčen a vězněn nejprve ve věznici na Pankráci a poté v koncentračním táboře Sachsenhausen. Sekaninové bylo v roce 1939 několikrát umožněno ho ve vězení navštívit.[15] Následující rok v Sachsenhausenu zemřel.[16]

Druhá světová válka

[editovat | editovat zdroj]

Po zatčení svého muže pokračovala v advokátní praxi, až do roku 1940, kdy ji musela kvůli důslednějšímu uplatňování Norimberských zákonů na území Protektorátu ukončit. Poté pracovala jako ošetřovatelka v dětských útulcích.[9] Kvůli svému židovskému původu musela v říjnu 1942 nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Tam pracovala jako vychovatelka a opatrovnice dívek ze smíšených manželství, které byly do Terezína deportovány bez rodičů.[17][18][19] Její bratr Josef Stiassny v Terezíně vychovával osiřelé chlapce.

Jako vychovatelka se snažila dbát na rozvoj svých svěřenkyň, například často pořádala různé přednášky zajímavých osobností z řad vězňů.[20] Byla též dívkám důvěrnicí, děvčata se jí mohla svěřit se svými osobními problémy,[21] o politice však s dívkami nemluvila.[22] Podílela se na vydávání ilegálního časopisu Bonaco.[23]

Česká národní komise (Landsmannschaftkomission) Sekaninovou zařadila na tzv. objektivní seznam osob s kulturními, občanskými či jinými zásluhami. Díky tomu byla dlouho chráněna před deportací do některého z vyhlazovacích táborů.[24] Tato ochrana platila až do podzimu 1944, kdy se struktury SS rozhodly většinu obyvatel ghetta odvézt a zlikvidovat.[25] V říjnu 1944 byla deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Tam ji při selekci vybrali na nucené práce v Kurzbachu u Trachtenbergu (dnes polské město Żmigród u Vratislavi), kde byla pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen.[26] Byla zde přiřazena na kopání zákopů a práci v lese.[27] Dne 21. ledna 1945 byl tábor z důvodu ústupu před Rudou armádou evakuován, a vězni nastoupili na pochod smrti směrem do koncentračního tábora Bergen Belsen. Z tohoto pochodu se jí spolu s několika dalšími vězni podařilo uniknout,[9][28] několik měsíců se skrývala v Sasku, až ji osvobodila americká armáda. Většina její početné rodiny holokaust nepřežila.[26] Z jejích blízkých jí zbyli zejména přátelé z předválečných levicových kruhů. Mnoho z nich v novém uspořádání po válce zaujalo různá významná místa, což otevřelo Sekaninové cestu vzhůru.[29]

Na vrcholu kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Gertruda Sekaninová uvěřila, že nastolení socialismu bude zárukou, že se hrůzy druhé světové války už nikdy nebudou opakovat.[30] Již koncem května 1945 obnovila své členství v KSČ.[31] V červenci 1945 ji státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí (MZV) Vladimír Clementis (taktéž člen KSČ) přijal jako referentku anglosaského odboru.[14] V této funkci vykonala mnoho zahraničních cest – působila jako stálá delegátka Československa při Organizaci spojených národů (OSN).[14] Nadřízení jí dávali výborné hodnocení, například v roce 1947 napsali „Široký politický rozhled a výborná znalost souvislostí mezinárodní politiky. Zvláštní píle a svědomitost ve výkonu služby.“[14] – a postupně stoupala v hierarchii ministerstva. Věnovala se také stranické práci, jakožto členka různých stranických výborů a komisí, a na 8. sjezdu KSČ byla zvolena členkou Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).[32] V tomto vrcholném orgánu strany působila do roku 1947 (podle jiného zdroje 1949[10]), kdy na funkci rezignovala z důvodu velkého pracovního vytížení.[14] Angažovala se i mimo KSČ – jakožto zakládající členka a místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů (společně s Miladou Horákovou), členka Revolučního odborového hnutí (ROH), Rady československých žen či Společnosti přátel Lužice.[33][34] Byla zvolena do Ústředního národního výboru v Praze (funkci vykonávala v letech 1946–1948) a neúspěšně kandidovala do Národního shromáždění.[14] V únoru 1948 slovně podpořila komunistický puč a stala se na členkou akčního výboru Národní fronty na MZV.[35]

Od roku 1949 se v dědickém řízení snažila získat zpět majetek, který její rodině zabavili nacisté.[36] V témže roce se (podruhé) provdala za Kazimíra Čakrta, který pracoval na ministerstvu financí, a se kterým již měla ročního syna Michala. Mateřská dovolená jí umožnila vyhnout se na ministerstvu složitému období čistek, intrik a donášení,[37] a v roce 1949 se stala první náměstkyní ministra zahraničních věcí Clementise.[38][10] Na starosti měla styk s vyspělými kapitalistickými státy, s výjimkou Západního Německa a Rakouska, a také tiskový odbor.[39] Československo v té době kopírovalo zahraniční politiku Sovětského svazu – Sekaninová-Čakrtová například na půdě OSN protestovala proti vzniku NATO a SEATO a proti americké intervenci v korejské válce. Historik Martin Kopeček o jejím působení v té době napsal: „I přes nepochybnou rigidnost stanovisek, zakotvených v marxisticko-leninské doktríně, byla řada jejich postojů nepochybně pokroková a tak dále posouvala hranice možného a nutila protivníky z kapitalistických států k adekvátní reakci (koloniální politika, sociální a pracovní práva, ženská emancipační práva, odmítání rasismu).“[40] V roce 1955 jí byl poprvé udělen Řád republiky, jedno z nejvyšších československých vyznamenání,[41] a v roce 1957 Řád 25. února II. stupně.[42]

Ústup ze slávy

[editovat | editovat zdroj]
Gertruda Sekaninová-Čakrtová při procesu s Hansem Globkem (1963)

Přelom 40. a 50. let byl v Československu ve znamení čistek, kdy byli z důležitých funkcí ve státní správě a v KSČ odstraňování nepohodlní lidé, často též byli vybraní vysoce postavení jedinci označeni za vnitřního nepřítele a perzekvováni na výstrahu ostatním.[43] Tyto procesy se samozřejmě nevyhnuly ani ministerstvu zahraničních věcí. Sekaninová-Čakrtová podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali sovětští poradci – byla Židovka, buržoazního původu, vzdělaná, na ministerstvo jí pomohl Rudolf Slánský, měla příbuzné v USA, apod.[44] V rámci procesu s Rudolfem Slánským byl popraven její bývalý nadřízený Vladimír Clementis, a dva z jeho náměstků – Artur London a Vavro Hajdů – dostali doživotní trest odnětí svobody. Vedoucí sovětského oddělení na MZV Ivan Kopecký (syn Václava Kopeckého) požadoval, aby i Sekaninová-Čakrtová byla vyloučena z KSČ a zatčena, neboť údajně podporovala nepřátelskou činnost Londona a Hajdů.[45] V této době se musela pod hrozbou perzekuce vzdát (dosud nevypořádaného) nároku na dědictví nemovitostí po matce; o tento majetek se dosud (2014) soudí její syn.[36]

Zatčena však nebyla a místo toho ji nový ministr zahraničních věcí Viliam Široký pověřil vedením československé delegace na VI. valné shromáždění OSN.[46] Je možné, že ji od perzekuce uchránilo přátelství s mnohými představiteli režimu, s nimiž se znala ještě z předválečného období[9] (mohlo jít o Antonína Zápotockého, s jehož ženou se přátelila[46]). Není též vyloučeno, že po řadě odmítavých reakcí na justiční vraždu Milady Horákové se komunistický režim zdráhal popravit další ženu a matku malého dítěte.[9] Ve funkci náměstkyně pokračovala i poté, co byl novým ministrem jmenován Václav David. Podle hlášení americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) z roku 1953 byl David považován za neschopného a skutečnou hlavou československé diplomacie byla Sekaninová-Čakrtová.[47]

V letech 1954–1958 byla sledována Státní bezpečností (StB).[48]

V roce 1957 byl její manžel vyšetřován kvůli údajnému podílu na špionáži a finančních machinacích, kterých se měl dopustit jeho bratranec Jan Čakrt. Vykonstruované obvinění dohnalo Kazimíra Čakrta k sebevraždě.[49] Podle jiné verze byl Kazimír Čakrt zatčen na popud ministra financí Júlia Ďuriše, který se domníval, že Čakrt při jednání československo-rakouské delegace stranil Rakušanům.[49]

Po sebevraždě svého muže byla Sekaninová-Čakrtová odvolána z funkce a později pracovala na ministerstvu školství a kultury jako vedoucí nově zřízeného legislativního a správního odboru.[10] Také tam působila jako místopředsedkyně závodní organizace KSČ.[50]

Coby bývalá vězeňkyně koncentračních táborů svědčila v roce 1963 v Německé demokratické republice v procesu se spoluautorem Norimberských zákonů Hansem Globkem.[51]

60. léta: návrat do politiky a nejslavnější okamžik

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1962 se vrátila do politiky jako poslankyně obvodního národního výboru za Prahu 6.[50] Tuto funkci vykonávala do voleb v roce 1964, kdy byla zvolena poslankyní Národního shromáždění,[52] kde stala se členkou jeho zahraničního výboru a aktivní byla i v jeho ústavně právním výboru.[53] Měla blízko k reformátorům pražského jara – jako poslankyně mimo jiné podpořila návrh zákona, vylučujícího promlčení válečných zločinů spáchaných během druhé světové války,[51] podpořila rehabilitaci nezákonně perzekvovaných během 50. let[53] a zasadila se o zrušení cenzury.[54]

„ Soudruh Nový řekl: „Nyní musí novináři ukázat, co dovedou. My, poslanci, to za vás, novináře, neuděláme.“ - Ale vždyť já pochybuji, že by to novináři chtěli! Od nás by měli chtít, a hádám - smím si dovolit jen hádat - že by asi chtěli jen dobré zákony, dobrou, otevřenou spolupráci, vytváření důvěry zde v parlamentě a ve volebních obvodech. "Rušíme vám cenzuru," jsem si poznamenala. V tom vidím skutečně jádro věci. Vždyť rušíme si, rušíme sobě cenzuru. Uskutečňujeme svoje právo, právo každého občana na svobodu tisku. “
— Národní shromáždění, 25. června 1968, v diskusi k návrhu zrušení cenzury[54]

Znovu též s přestávkami působila jako zástupce Československa u OSN. Většinou zastupovala Československo v politickém výboru.[55] V jiném výboru se účastnila závěrečné fáze jednání o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V prosinci 1966 při debatě ve Valném shromáždění OSN vyslovila závazek, že československá vláda učiní všechno pro úplné uplatnění těchto paktů.[55] Jako zpravodajka tyto pakty uvedla v Národním shromáždění. Československo smlouvy podepsalo v roce 1968, parlament je ale neratifikoval.[55][56]

1. května 1968 byla podruhé vyznamenána Řádem republiky,[41] za dlouholetou aktivní a obětavou práci v dělnickém hnutí a v Komunistické straně Československa a za zásluhy o výstavbu socialismu.[57] V letech 1968–1969 zastávala funkci místopředsedkyně Československého svazu žen.[10]

Při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 se nacházela na konferenci Meziparlamentní unie v Kodani.[58] Nakonec odmítla zvažovanou emigraci a vrátila se do ČSSR.[59] Při projednávání smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Národním shromáždění dne 18. října 1968 jako jediná návrh smlouvy kritizovala a poukazovala na jeho různé nedostatky, zejména na chybějící termín odchodu Sovětské armády. Doporučila návrh nepřijmout a navrhovala úplné stažení vojsk z československého území.[10][60][55]

„ Navrhuji, aby Národní shromáždění přijalo toto usnesení: Národní shromáždění žádá vládu, aby v brzké době zahájila se Sovětským svazem jednání o úplném odchodu sovětských vojsk z československého území. “
— Národní shromáždění, 18. října 1968[60]

Tento návrh Národní shromáždění nepřijalo a smlouvu schválilo.[60] Sekaninová-Čakrtová hlasovala jako jedna ze čtyř poslanců (spolu s Františkem Kriegelem, Františkem Vodsloněm a Boženou Fukovou) proti jejímu přijetí.[61] V lednu 1969 se zúčastnila pohřbu Jana Palacha.[62] Poté, co „reformního“ ministra školství Vladimíra Kadlece nahradil Vilibald Bezdíček, se rozhodla v roce 1969 odejít z ministerstva školství do důchodu, poslanecký post si ale ponechala.[63] Na zasedání Zahraničního výboru Sněmovny lidu v září 1969 jako jedna ze čtyř poslanců hlasovala proti revokaci prohlášení výboru z týdne po 21. srpnu 1968, které odsuzovalo invazi.[64]

Několik dní poté ji předvolala zvláštní komise ÚV KSČ, aby před ní své postoje vysvětlila. Sekaninová-Čakrtová zopakovala, že i nadále podporuje reformy pražského jara a odmítá sovětskou okupaci země, a dávala komisi najevo, že jí pohrdá.[65] Za tyto postoje byla spolu s dalšími poslanci Národního shromáždění zbavena poslaneckého mandátu[10][59][66] a vyloučena z komunistické strany.[9][10]

Závěr života a práce v disentu

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1969 byla v důchodu. I nadále věřila myšlence socialismu, zcela se však rozešla s myšlenkami KSČ. Stýkala se s dalšími vyloučenými reformními komunisty, především s Františkem Kriegelem a Františkem Vodsloněm. Tím na sebe znovu přitáhla pozornost Státní bezpečnosti,[59] která ji v roce 1970 pozvala k výslechu, poté ji nechala sledovat a nakonec ji zaevidovala jako nepřátelskou osobu I. třídy nebezpečnosti.[67] Ve složce si o ní poznamenala: „Jedná se o osobu nepřátelsky zaměřenou proti Sovět. svazu a všemu pokrokovému. Neuznává současné vedení ÚV KSČ a svým jednáním se snaží narušovat pozitivní výsledky vnitřní i zahraniční politiky ČSSR."[67]

Aktivita StB ještě vzrostla v roce 1975, kdy Kriegel, Vodsloň a Sekaninová-Čakrtová vyzvali v dopise Federální shromáždění, aby přijalo závazky vyplývající ze Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, který ČSSR podepsala. Konkrétně požadovali, aby Federální shromáždění ratifikovalo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které za Československo v roce 1968 podepsal náměstek ministra zahraničních věcí Davida Václav Pleskot, ale Československo je nikdy neratifikovalo (Sekaninová-Čakrtová v roce 1966 na půdě OSN přislíbila jejich schválení[55]), a dále aby Federální shromáždění přehodnotilo smlouvu o pobytu sovětských vojsk a zajistilo větší ochranu lidských práv a svobod.[56] Federální shromáždění nakonec pakty v roce 1976 ratifikovalo.[68]

Ani tyto pakty, ani závěry Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě ovšem nebyly v ČSSR dodržovány. Při soudním procesu s pronásledovanými hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976 se setkaly různé skupinky odpůrců režimu (Sekaninová-Čakrtová byla mezi nimi),[69] a z tohoto setkání později vznikla občanská iniciativa Charta 77, která vyzývala vládnoucí režim k dodržování lidských práv a mezinárodních smluv, které ČSSR ratifikovala. Gertruda Sekaninová-Čakrtová byla jednou z prvních signatářek Charty 77.[10][70]

Od té doby se intenzivně věnovala práci v disentu. Poté, co na funkci na mluvčího Charty 77 rezignoval v březnu 1978 Jiří Hájek, byla navrhována na novou mluvčí,[71] ale nakonec se jí nestala. V roce 1978 se stala zakládající členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.[72] Ve výboru uplatnila své právnické vzdělání a zkušenosti s obhajováním politicky pronásledovaných z dob První republiky.[73] Byla například podepsána pod několika dopisy generálnímu prokurátorovi ČSSR Jánu Feješovi, ve kterých Charta a VONS požadovaly zlepšení podmínek vězně Petra Cibulky, odsouzeného za šíření hudebních nahrávek, který byl ve vězení podroben krutému zacházení a byla mu odpírána lékařská péče.[74][75] Podepsala i žádost Městskému národnímu výboru v Brně o povolení manifestace za Cibulkovo propuštění.[76] V roce 1980 zase spolu s dalšími disidenty napsala dopis generálnímu tajemníkovi Italské komunistické strany Enricovi Berlinguerovi, ve kterém ho pisatelé prosili, aby veřejně vystoupil na obranu a propuštění vězněného disidenta Rudolfa Battěka.[77] Podepsala manifest Sto let českého socialismu, který obvinil komunistické vedení státu, že se zpronevěřilo původním socialistickým ideálům, a že mnozí dělníci už dnes nepokládají KSČ za stranu dělnickou, ale za stranu „panskou“.[78] Dále se připojila k peticím požadujícím propuštění Otty Bednářové,[79][80] Evy Kantůrkové,[81] Karla Soukupa,[82] Jána Mlynárika, Jiřího Rumla a Milana Šimečky.[83] Sama napsala generálnímu prokurátorovi dopis, ve kterém požadovala prošetření postupu policistů, kteří při výslechu surově zbili disidenta Petra Pospíchala.[84]

V roce 1978 zorganizovala petici Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku, která požadovala zrušení trestu smrti v ČSSR,[85]. Petici podepsalo 288 signatářů.[86] Tuto petici se posléze spolu s Václavem Havlem pokoušeli předat předsedovi Federálního shromáždění Aloisovi Indrovi a některým místopředsedům. Vedení parlamentu petici převzít odmítlo.[86] Neúspěšný byl i druhý pokus o předání za účasti Pavla Landovského a Rudolfa Slánského mladšího.[87]

Díky těmto aktivitám ji šikanovala StB – v roce 1979 ji zatkli, několik dní zadržovali[88] a udělili prokurátorskou výstrahu, zatímco její byt byl podroben domovní prohlídce se zabavováním věcí.[59] Na rozdíl od některých členů VONS ale pro svůj vysoký věk a dřívější působení v KSČ nebyla obžalována z žádného trestného činu.[89]

Později, s přibývajícím věkem (bylo jí už přes 70 let), své aktivity v disentu omezovala. Závěr svého života strávila v Polné na Jihlavsku. Zemřela v roce 1986 na následky úrazu (spadla ze schodů). Krátce před smrtí si o ní StB zapsala: „Postoje k reálnému socialismu si objekt zachovává nepřátelské“.[67]

Postoje

[editovat | editovat zdroj]

Gertruda Sekaninová-Čakrtová patřila ke skupině politiků, kteří prošli podobným vývojem: Před druhou světovou válkou byli levicoví intelektuálové, za války často pronásledovaní, po válce stalinisté, v 60. letech reformisté, po roce 1968 disidenti. V mládí ji ovlivnilo buržoazní prostředí, ve kterém vyrůstala, židovský původ a vzdělání a výchova v masarykovském duchu.[30] Brzká smrt otce, po kterém převzala roli její matka (a to jak v roli hlavy rodiny, tak ve vedení továrny), pravděpodobně předurčila její důraz na otázku ženské rovnoprávnosti a členství v různých ženských organizacích.[30]

Později se přidal vliv komunistických myšlenek. Socialismus byl pro Sekaninovou-Čakrtovou především garantem lidských práv a svobod a obrany neprávem vylučovaných. (Zde mohl mít vliv její židovský původ, neboť Židé bývali často též společensky vyloučení.[90]) Po hrůzné zkušenosti z koncentračních táborů, kde byla navíc vyvražděna téměř celá její rodina, se upnula k budování nového, spravedlivějšího (socialistického) světa. Podle historika Martina Kopečka pro ni byly excesy stalinismu jen přechodné extrémy, které si vynutila zostřená mezinárodní situace, a byl to pouze dočasný ústupek na cestě k socialismu.[91] Přivítala proto období uvolňování v 60. letech, kdy se politika strany stále více blížila ideálu demokratického socialismu, a patřila mezi reformní politiky. V období sovětské okupace se KSČ rychle zříkala reforem 60. let, a proto se vzdalovala i přesvědčení Sekaninové-Čakrtové. Otevřeným setrváváním na svých celoživotních ideálech – důrazu na svobodu, lidská práva, odstranění diskriminace – se pak Sekaninová-Čakrtová dostala do přímého rozporu s režimem, čímž se z ní stala disidentka.[92]

„ Řekla bych, že mi jde o stále stejné lidské hodnoty, jen názor na to, jak o ně usilovat a přiblížit se k nim se zkušenostmi vyvíjí. “
— Rozhovor v roce 1978 pro Informace o Chartě 77[55]

Citáty

[editovat | editovat zdroj]
„ Přijmout smlouvu jsem považovala za nemožné. Smlouva petrifikovala okupaci Československa a odporovala zásadně všem principům slušnosti a mezinárodního práva. Po praktické stránce byla překážkou řešení všech našich vnitřních problémů. [...] Podala jsem návrh, aby sovětská vojska ze země odešla. Předseda vlády Černík jej odmítl, vláda prý bude plnění smlouvy kontrolovat. Co ale kontrolovat na smlouvě, kde dočasnost je definována dočasností? “
— Rozhovor s Evou Kantůrkovou, 14. ledna 1980[59]
„ Zažila jsem pocit úžasné vnitřní svobody. Byl to opravdu vzácný pocit volnosti a vědomí, že hlasuji tak, jak si to naši lidé přejí. “
— O hlasování o smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk[59]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. Praha: Brána, 2006. 240 s. ISBN 80-7243-284-2. S. 179. Dále jen PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. 
  2. ↑ KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950. Brno, 2009 [cit. 2012-12-27]. 114 s. magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filosofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce Martin Markel. s. 99. Dále jen KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950. Dostupné online.
  3. ↑ a b KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850–1950. S. 76–80.
  4. ↑ KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850–1950. S. 79.
  5. ↑ BLODIG, Vojtěch. Nejmladší vězni [online]. Památník Terezín, 2009-06-16 [cit. 2011-02-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-07. 
  6. ↑ KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850–1950. S. 82.
  7. ↑ Židovská matrika zemřelých v Německém brodě, záznam z 24. února 1920
  8. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 180
  9. ↑ a b c d e f g h Portréty: Právnička a politička Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Český rozhlas 6 Archivováno 3. 11. 2008 na Wayback Machine., vysíláno dne 21. 10. 2007 ve 22:10, [cit. 2008-11-04]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  10. ↑ a b c d e f g h i j PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná: Linda, 2002. 218 s. ISBN 80-238-8985-0. S. 17. 
  11. ↑ a b Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 8, Matrika doktorů Univerzity Karlovy VIII., folio 3582. Dostupné online.
  12. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 182
  13. ↑ KOPEČEK, Martin. Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Biografický portrét osobnosti československého veřejného života. Praha, 2013. 136 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Michal Pullmann. s. 18. Dále jen KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Dostupné online.
  14. ↑ a b c d e f Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Personálie, Osobní spis Gertrudy Sekaninové-Čakrtové
  15. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 20
  16. ↑ MAREK, Pavel. Ivan Sekanina (1900-1940). Stručný nástin života a díla právníka, politika a kulturního pracovníka – bojovníka proti fašismu.. Nové Město na Moravě: Horácké muzeum, 2000. ISBN 978-80-900965-7-8. S. 40. 
  17. ↑ Nové přírůstky do oddělení holocaustu. Zpravodaj. 2001, čís. 4. Dostupné v archivu pořízeném dne 23-09-2013.  Archivováno 23. 9. 2013 na Wayback Machine.
  18. ↑ VIDLÁKOVÁ, Michaela. Terezínstí vychovatelé. Newsletter TI [online]. Duben 2001, rev. 2001-08-21 [cit. 2008-10-30]. Roč. III., čís. 19.. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-07. 
  19. ↑ HÁJKOVÁ, Anna. Prisoner Society in the Terezín Ghetto, 1941-1945. Toronto, 2013. 358 s. Disertační práce. Graduate Department of History University of Toronto. Vedoucí práce Doris Bergen. s. 121. (anglicky)
  20. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 25
  21. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 24
  22. ↑ BRATINKA, Ondřej. Dagmar Nebeská. In: kolektiv autorů o. s. Post Bellum. Osudy našich sousedů. Praha: Post Bellum, 2008. Dostupné online. ISBN 978-80-254-1550-4. S. 48.
  23. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 28
  24. ↑ HÁJKOVÁ, Anna. Poslední ghetto. první. vyd. Praha: KALICH, nakladatelství a knihkupectví, s.r.o., 2021. 380 s. ISBN 978-80-7017-302-2. Kapitola 6, s. 217–218. [dále jen Hájková (2021)]. 
  25. ↑ Hájková (2021), s. 242-243.
  26. ↑ a b PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 184
  27. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 29
  28. ↑ Vzpomínky paní Elišky K., [cit. 2008-10-31]. Dostupné online Archivováno 1. 12. 2008 na Wayback Machine.
  29. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 32–33
  30. ↑ a b c KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 122
  31. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 33
  32. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-29. 
  33. ↑ Fond Společnost přátel Lužice – místní odbor Poděbrady 1907 1956 (Oběžník č. 1, 1. 6. 1948). In: MATOUŠEK, Martin. soanb.kpsys.cz. Lysá nad Labem: SOkA Nymburk Dostupné online.
  34. ↑ FUTTER, Ladislav. Lužičtí Srbové a společnost Pojizeří a středního Polabí v době první Československé republiky. Praha, 2016. 327 s. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Jan Zdichynec. s. 303. Dostupné online.
  35. ↑ KOUTSKÁ, Ivana. Únor 1948 a perzekuce zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí. Paměť a dějiny. 2008, čís. 01, s. 41. Dostupné online. ISSN 1802-8241. 
  36. ↑ a b ČTK. Syn političky Sekaninové-Čakrtové má nárok na její majetek. Denik.cz [online]. 18. ledna 2013 [cit. 2013-01-18]. Dostupné online. 
  37. ↑ HÁJEK, Jiří. Paměti. Praha: Ústav Mezinárodních Vztahů, 1997. 365 s. ISBN 80-85864-26-6. S. 185–187. Dále jen HÁJEK, Jiří. Paměti. 
  38. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 186
  39. ↑ HÁJEK, Jiří. Paměti. S. 215
  40. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 69
  41. ↑ a b Řád republiky [online]. prazskyhradarchiv.cz [cit. 2012-10-04]. Kapitola položka 234 a 527. Dostupné v archivu. (pdf, česky) 
  42. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 189
  43. ↑ FLORES, Marcello. Komunismus. [s.l.]: KMa, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7309-388-4. S. 104. 
  44. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 188
  45. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 178–179
  46. ↑ a b KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 67–68
  47. ↑ Ústřední zpravodajská služba. PERSONALITIES IN THE MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS [online]. 1953-08-05 [cit. 2023-05-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Archiv bezpečnostních složek, Protokol registrace osobních operativních a agenturně pátracích svazků, složka 1395
  49. ↑ a b ČERNÝ, Bohumil: Sebevražda dr. Kazimíra Čakrta. Dostupné online
  50. ↑ a b PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 191
  51. ↑ a b Zápis z jednání Národního shromáždění dne 24. září 1964, [cit. 2011-01-02]. Dostupné online.
  52. ↑ Zápis z jednání Národního shromáždění dne 23. června 1964, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.
  53. ↑ a b KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 104
  54. ↑ a b Zápis z jednání Národního shromáždění dne 25. června 1968, [cit. 2011-01-02]. Dostupné online.
  55. ↑ a b c d e f Rozhovor s dr. Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou. Informace o Chartě 77. 1978, roč. 1, čís. 10, s. 20–23. Dostupné online. 
  56. ↑ a b KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 118–119
  57. ↑ Čest a sláva vyznamenaným! Propůjčení řádů. Rudé právo. 30. dubna 1968, s. 1. Dostupné online. 
  58. ↑ SUCHAN, Václav. Máma hlasovala proti okupaci. Nedělní Blesk. 28. 10. 2018, roč. 26, čís. 43, s. 38–39. 
  59. ↑ a b c d e f KANTŮRKOVÁ, Eva. Sešly jsme se v této knize. Köln: INDEX, 1980. Kapitola 5., s. 61–72. 
  60. ↑ a b c Zápis z jednání Národního shromáždění dne 18. října 1968, [cit. 2008-11-14]. Dostupné online[nedostupný zdroj].
  61. ↑ HORÁK, Ondřej. Ostrůvek v moři komunismu. Lidové noviny. Leden 2008, čís. 25. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  62. ↑ KAVAN, Jan. Jan Palach: "Přičiňte se živí v boji!". Britské listy [online]. 2014-01-20 [cit. 2014-12-05]. Dostupné online. 
  63. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 111–112
  64. ↑ Archiv PSP ČR, FS SL 1969–1971, ZV/SL/5
  65. ↑ PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 196
  66. ↑ Zápis z jednání Sněmovny lidu Federálního shromáždění dne 16. října 1969, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.
  67. ↑ a b c Archiv bezpečnostních složek, Složka SEO KS SNB Praha číslo 21045
  68. ↑ Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 ze dne 10. května 1976, o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. [cit. 2014-01-15]. Dostupné online.
  69. ↑ BLAŽEK, Petr; PAŽOUT, Jaroslav. Nejcitlivější místo režimu. Praha: Pulchra, 2008. 144 s. ISBN 978-80-904015-2-5. Kapitola Vznik VONS, s. 12–16. 
  70. ↑ Charta 77, Podpis Gertrudy Sekaninové-Čakrtové. libpro.cts.cuni.cz [online]. [cit. 21-09-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28-09-2013. 
  71. ↑ BLAŽEK, Petr. Krycí jméno „Petra“. Archivní dokumenty o spolupráci Věry Vránové se Státní bezpečnost. [s.l.]: [s.n.] 114 s. Dostupné online. S. 93. 
  72. ↑ PAŽOUT, Jaroslav. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. [s.l.]: Libri Prohibiti, 1977–2006. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-10-07. Kapitola Příloha I, s. 15.  Archivováno 7. 10. 2009 na Wayback Machine.
  73. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 120
  74. ↑ Dopis generálnímu prokurátorovi ČSSR, 1979-08-13. Dostupné online. Archivováno 21. 2. 2014 na Wayback Machine.
  75. ↑ Dopis generálnímu prokurátorovi ČSSR JUDr. Jánu Fejéšovi. Informace o Chartě 77. 1979, roč. 2, čís. 11, s. 2–3. Dostupné online. 
  76. ↑ Žádost o povolení manifestace. Informace o Chartě 77. 1980, roč. 3, čís. 4, s. 10. Dostupné online. 
  77. ↑ Dopis Enricovi Berlinguerovi, 1980-06-12. Dostupné online. Archivováno 21. 2. 2014 na Wayback Machine.
  78. ↑ Manifest Sto let českého socialistmu, 1978-04-07. Dostupné online. Archivováno 21. 2. 2014 na Wayback Machine.
  79. ↑ Dopis ministru spravedlnosti ČSR. Informace o Chartě 77. 1978, roč. 3, čís. 2, s. 15–16. Dostupné online. 
  80. ↑ Dopis prezidentu ČSSR dr. Gustavu Husákovi. Informace o Chartě 77. 1980, roč. 3, čís. 11, s. 8–9. Dostupné online. 
  81. ↑ Dopis paní Simone Veil, předsedkyni Evropského parlamentu. Informace o Chartě 77. 1981, roč. 4, čís. 7, s. 7. Dostupné online. 
  82. ↑ Dopis generálnímu prokurátorovi ČSSR JUDr. Jánu Fejéšovi. Informace o Chartě 77. 1980, roč. 3, čís. 15, s. 4–5. Dostupné online. 
  83. ↑ Žádost. Informace o Chartě 77. 1982, roč. 5, čís. 5, s. 11–12. Dostupné online. 
  84. ↑ Dopis generálnímu prokurátorovi ČSSR JUDr. Jánu Fejéšovi. Informace o Chartě 77. 1980, roč. 3, čís. 15, s. 5. Dostupné online. 
  85. ↑ Petice Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku, 1978-03-21. Dostupné online. Archivováno 21. 2. 2014 na Wayback Machine.
  86. ↑ a b K výzvě Federálnímu shromáždění, aby jednalo o zrušení trestu smrti, se připojují a mohou připojovat další občané. Informace o Chartě 77. 1978, roč. 1, čís. 6, s. 11–12. Dostupné online. 
  87. ↑ Zpráva o návštěvě Federálního shromáždění ve věci podnětu občanů na zrušení trestu smrti. Informace o Chartě 77. 1978, roč. 1, čís. 9, s. 10–11. Dostupné online. 
  88. ↑ TOMINOVÁ, Zdena. Prohlášení Charty 77 ze dne 31. května 1979. Informace o Chartě 77. 11. červen 1979, roč. 2, čís. 9, s. 2. Dostupné online. 
  89. ↑ Dopis náčelníka Správy vyšetřování StB plk. Rudolfa Šubrta náměstku vnitra ČSSR genmjr. Miroslavu Vaníčkovi s informací pro ministra vnitra Jaromíra Obzinu o vyšetřování členů VONS a nástinem usnesení o jejich trestním stíhání, Praha, 1979-05-31.
  90. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 21
  91. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 123
  92. ↑ KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 124

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Gertruda Sekaninová-Čakrtová na Wikimedia Commons
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gertruda Sekaninová-Čakrtová
  • PALOUŠ, Martin, ŠABATOVÁ, Anna, ŠTERN, Jan: Zemřela Gertruda Sekaninová-Čakrtová. In: Informace o Chartě 77, ročník desátý, Praha 1987. Dostupné online.
  • Seznam lidí, kteří se podle Václava Havla zasloužili o svobodu (obsahuje Sekaninovou-Čakrtovou). Dostupné online.
  • Seznam videí s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou na stránkách audiovizuální knihovny Organizace spojených národů
  • Rozhovor s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou o mezinárodním roku lidských práv (1968)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gertruda_Sekaninová-Čakrtová&oldid=24059369“