Pochod smrti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Volary, 11. května 1945. Němečtí civilisté procházejí kolem těl třiceti židovských žen, které zemřely v důsledku nuceného pochodu

Pochod smrti je nucený pochod, jehož důsledkem je smrt významné části zúčastněných.

Používá se pro případy pochodů zajatců a vězňů v době druhé světové války. Na tichomořském válčišti se jednalo zejména o Bataanský pochod smrti v roce 1942 a Sandakanské pochody smrti v roce 1945. V Evropě byli v letech 19445 vězni z koncentračních táborů blízko fronty nuceni pod hrozbou okamžitého usmrcení jít stovky kilometrů bez dostatečné výživy, oblečení a odpočinku. Ač zpravidla primárně plnily úlohu evakuace před postupujícími spojeneckými vojsky, předpokládá se, že smrt co nejvíce vězňů mohla být jedním z očekávaných důsledků.

Stejný osud čekal mnohé válečné zajatce Rudé armády nebo některé skupiny sudetských Němců během divokého odsunu, zdokumentovaný je například brněnský pochod smrti německého obyvatelstva, při kterém a v jehož důsledku zahynulo 1691 osob.[1] V dnešní době je na památku tohoto zločinu zřízen památník s pohřebištěm v Pohořelicích.

Pochody a transporty smrti za druhé světové války v Asii a Tichomoří[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejznámější pochody patří Bataanský pochod smrti na Filipínách, ve kterém zahynulo i několik českých dobrovolníků.

Pochody a transporty smrti za druhé světové války v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Pochod smrti, při němž zemřel vyčerpáním či v důsledku nemocí určitý počet jeho účastníků, nebyl v konfliktních situacích neznámým pojmem. K zločinné zrůdnosti a nelidské „dokonalosti“ dovedli tento pojem němečtí nacisté, kteří používali pochody smrti zejména v letech 19441945 jako způsob likvidace zajatců a vězňů. Lidé byli většinou podvyživení, nemocní, vyčerpaní, nedostatečně oblečeni a obuti, vystaveni jakýmkoliv nepříznivým povětrnostním vlivům. Během pochodu dostávali buď pouze minimum, nebo žádné jídlo a pití. Kdo již dále nemohl pochodovat, byl na místě zastřelen (zpravidla ranou do týlu) a ponechán v příkopu u cesty. Mrtvoly byly až později zahrabány do anonymních masových hrobů. Nebezpečí trestů či dokonce zastřelení na místě hrozilo i těm lidem, kteří se snažili vězňům v transportu podat jídlo a pití. Podobně tomu bylo i u transportů v přeplněných dobytčích železničních vagónech, kde byli vězňové zavřeni i několik dnů, aniž by mohli získat potraviny, provést osobní hygienu či důstojně vykonat potřebu. Z páchnoucích vagónů pak byly vynášeny ostatky lidí - v létě rozkládající se a v zimě zmrzlé mrtvoly. Specifickou formou transportů smrti bylo nakládání vězňů na lodě a jejich potápění v moři.[zdroj⁠?] Počátkem roku 1945 docházelo k pochodům i transportům smrti i přes české území, kde se z tohoto období nachází množství masových hrobů, např. Nýrsko, Kaplice, Bohosudov, Blatno u Jesenice, Březno u Chomutova, Žihle u Plzně, Stod, Tachov, České Velenice, Volary a další.

Některé známé pochody smrti[editovat | editovat zdroj]

Pomník obětem pochodu smrti z Osvětimi do Wodzisławi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/275084-brnensky-pochod-smrti-dnes-bez-kufru-a-bajonetu-v-zadech/
  2. a b holocaust.cz. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-07. 
  3. a b Pochod k životu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CIGLBAUER, Jan. Pochod smrti přes Horní Planou. Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech. Roč. 50, č. 4 (2013), s. 265-271.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]