V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Ivan Sekanina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ivan Sekanina

Náhrobek rodiny Sekaninových na pražském hřbitově Malvazinky
Narození 31. října 1900
Nové Město na Moravě
Úmrtí 21. května 1940 (ve věku 39 let)
Alma mater Univerzita Karlova
Ocenění Řád Bílého lva
Politická strana Komunistická strana Československa
Manžel(ka) Gertruda Sekaninová-Čakrtová
Rodiče František Sekanina
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec František Sekanina
manželka Gertruda Sekaninová-Čakrtová
teta Růžena Reichstädterová

JUDr. Ivan Sekanina (31. října 1900 Nové Město na Moravě21. května 1940 koncentrační tábor Sachsenhausen-Oranienburg) byl levicový novinář, obhájce pronásledovaných komunistických představitelů a bojovník proti fašismu[1] Byl synem básníka a kritika Františka Sekaniny a jednou z předních levicových osobností meziválečného období.

Život[editovat | editovat zdroj]

V letech 1919–1923 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, a zpočátku měl poměrně blízko k národně-socialistické straně. Později, inspirován svým přáteli, politikem Bohuslavem Vrbenským a básníkem Jiřím Wolkerem,[2] se přiklonil k levici.[3] Do Komunistické strany Československa vstoupil roku 1925,[1] nabídl straně své právnické služby a stal se právním zástupcem komunistické strany a Rudého práva.[3] Tato jeho práce ovšem odrazovala řadu klientů.[2]

Sekanina se přátelil s mnohými předními komunisty té doby – mj. s Fučíkem, Vančurou, Clementisem, Slánským, Švermou, Kopeckým a dalšími. V roce 1933 v jeho kanceláři začala pracovat Gertruda Stiassna, kterou si v roce 1935 vzal.[2] Od roku 1938 vedli svou kancelář společně.[3]

Stal se významným obhájcem obviněných dělníků a komunistů.[2] Historik Jiří Pernes charakterizuje jeho advokátní styl takto: „Nešlo mu vůbec o spravedlnost, nezkoumal podstatu sporu, záleželo mu jen na tom, aby komunisty uchránil od trestu, třeba zaslouženého.“[2] Silně se angažoval v inscenovaném procesu s G. Dimitrovem a jeho druhy, obviněnými v roce 1933 ze zapálení Říšského sněmu. Původně se měl stát v lipském procesu obhájcem spoluobžalovaného předsedy poslanecké frakce E. Torglera, ale říšská justice to nedovolila. Obhajoba se však změnila v obžalobu fašismu, a to nebylo Sekaninovi odpuštěno. Nakonec museli být obžalovaní osvobozeni.[4]

Ve 30. letech byl spoluzakladatelem a funkcionářem mnoha levicových a antifašistických organizací – Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR, Levé fronty,[1] Svazu přátel SSSR, Výboru na pomoc demokratickému Španělsku, Ligy pro lidská práva, Šaldova komitétu, Socialistické akademie a Divadla E. F. Buriana D 34.[1] Roku 1938 se stal jedním z organizátorů petiční akce čs. inteligence na obranu republiky před hitlerovskou agresí Věrni zůstaneme. Spolu s filosofem a sociologem Josefem Fischerem koncipoval definitivní text této vlastenecké a antifašistické výzvy.[2]

Zatčen byl ihned po příchodu nacistů 16. března 1939. Vězněn byl nejprve na Pankráci, později byl převezen do Berlína, kde s ním byl připravován politický proces.[4] Po vypuknutí druhé světové války se stal připravený proces zbytečným a Sekanina byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen,[3] kde 21. května 1940 zahynul. Před smrtí příjal katolickou víru.[5]

V roce 1949 byl Ivan Sekanina in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Památce I. Sekaniny. Lidová demokracie. 31. října 1985.  
  2. a b c d e f PERNES, Jiří. Komunistky s fanatismem v srdci. První. vyd. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2006. 240 s. ISBN 80-7243-284-2. Kapitola 8., s. 175–199.  
  3. a b c d Portréty: Právnička a politička Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Český rozhlas 6, vysíláno dne 21. 10. 2007 ve 22:10, [cit. 2008-11-04]. Dostupné online.
  4. a b c MAREK, Pavel. Ivan Sekanina (1900–1940). Stručný nástin života a díla právníka, politika a kulturního pracovníka – bojovníka proti fašismu. Nové Město na Moravě : Horácké muzeum, 2000. ISBN 978-80-900965-7-8.  
  5. Dopis Jana Brechensbauera Sekaninově sestře Evě, 25. února 1956, dostupné online