Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Gertruda Sekaninová-Čakrtová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gertruda Sekaninová-Čakrtová
Gertruda Sekaninová-Čakrtová roku 1963
Gertruda Sekaninová-Čakrtová roku 1963

Ve funkci:
1949 – 1957

Ve funkci:
1964 – 1968

Ve funkci:
1969 – 1969

Stranická příslušnost
Členství KSČ

Narození 21. května 1908
Budapešť, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 29. prosince 1986 (78 let)
Jihlava, ČSSR
Choť Ivan Sekanina (1935–1940)
Kazimír Čakrt (1949–1957)
Děti Michal Čakrt
Příbuzní František Sekanina (tchán)
Vzdělání Univerzita Karlova
Podpis Gertruda Sekaninová-Čakrtová, podpis
Přezdívka/y Truda
Commons Kategorie Gertruda Sekaninová-Čakrtová

JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna, (21. května 1908 Budapešť29. prosince 1986 Jihlava) byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též významná disidentka.

Pocházela z bohaté podnikatelské rodiny, před válkou pracovala jako advokátka a vstoupila do KSČ, za války byla pro svůj židovský původ vězněna v řadě nacistických koncentračních táborů. Po válce se stala náměstkyní ministra zahraničních věcí ČSR. V 60. letech se stala poslankyní Národního shromáždění, angažovala se v Pražském jaru a nejvíce se proslavila na podzim roku 1968, kdy vystoupila proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk. Za tyto postoje byla nucena z politiky odejít. Závěr života strávila jako disidentka, jedna z prvních signatářek Charty 77 a zakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Budapešti jako Gertruda Stiassna, coby nejstarší dítě v bohaté židovské rodině původem z Humpolce.[1][2] Její dědečkové, bratři Josef a Ignác Stiassní, spolu založili v Německém Brodě (roku 1945 přejmenovaném na Havlíčkův Brod) továrnu na barvení sukna.[3] Ignác Stiassny se později přestěhoval do Budapešti, kde řídil pobočku této firmy.[3] Jeho dcera Lili Stiassny se provdala za Richarda Stiassného, syna Josefa Stiassného (rodiče Getrudy tedy byli bratranec a sestřenice[4]), a v roce 1908 se jim v Budapešti narodila Gertruda. V roce 1910 se rodina přestěhovala do Německého Brodu, a tam se rozrostla o další tři děti. Jedním z nich byl Josef „Pepek“ Stiassny (1916–1944), který během druhé světové války proslul jako opatrovník a vychovatel chlapců v Terezínském ghettu, kde se také podílel na vydávání časopisu Vedem.[5] Další z bratrů, Petr (1918–1943), se za války angažoval v odboji, ale byl dopaden a popraven.[6]

Otec Gertrudy zemřel v roce 1920, když jí bylo 11 let.[7] V letech 1919–1922 studovala na Státním německém lyceu v Jihlavě,[8] v letech 1922–1927 absolvovala reálné gymnázium v Německém Brodě.[9][10] Ve studiu pokračovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.[11] Tehdy se sblížila s levicovými studenty, působila v různých levicových organizacích (např. Společnost pro hospodářské a sociální sblížení se SSSR, Komunistická studentská frakce (Kostufra), Syndikát ženské pracující inteligence) a v roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ).[12] V témže roce úspěšně ukončila studium,[11] a o rok později začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři dr. Ivana Sekaniny, za kterého se v roce 1935 provdala.[9][10] V roce 1938 složila advokátní zkoušky a začala se věnovat samostatné advokátní praxi; jako obhájkyně se účastnila i zahraničních procesů s představiteli levice, například s rumunskou komunistkou Anou Paukner.[13][9] Pracovala též v různých levicových organizacích (např. v Levé frontě) a v KSČ.[14]

Její manžel Ivan Sekanina proslul mimo jiné jako obhájce Ernsta Torglera a Georgi Dimitrova, obžalovaných ze zapálení německého Říšského sněmu, čímž si vysloužil nenávist nacistů. Dne 16. března 1939, den po začátku německé okupace Československa, byl Sekanina zatčen a vězněn nejprve ve věznici na Pankráci a poté v koncentračním táboře Sachsenhausen. Sekaninové bylo v roce 1939 několikrát umožněno ho ve vězení navštívit.[15] Následující rok v Sachsenhausenu zemřel.[16]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po zatčení svého muže pokračovala v advokátní praxi, až do roku 1940, kdy ji musela kvůli důslednějšímu uplatňování Norimberských zákonů na území Protektorátu ukončit. Poté pracovala jako ošetřovatelka v dětských útulcích.[9] Kvůli svému židovskému původu musela v říjnu 1942 nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Tam pracovala jako vychovatelka a opatrovnice dívek ze smíšených manželství, které byly do Terezína deportovány bez rodičů.[17][18][19] Její bratr Josef Stiassny v Terezíně vychovával osiřelé chlapce.

Jako vychovatelka se snažila dbát na rozvoj svých svěřenkyň, například často pořádala různé přednášky zajímavých osobností z řad vězňů.[20] Byla též dívkám důvěrnicí, děvčata se jí mohla svěřit se svými osobními problémy,[21] o politice však s dívkami nemluvila.[22] Podílela se na vydávání ilegálního časopisu Bonaco.[23]

Z Terezína byla v roce 1944 deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Tam ji při selekci vybrali na nucené práce v Kurzbachu u Trachtenbergu (dnes polské město ŻmigródVratislavi), kde byla pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen.[24] Dne 21. ledna 1945 byl tábor z důvodu ústupu před Rudou armádou evakuován, a vězni nastoupili na pochod smrti směrem do koncentračního tábora Bergen Belsen. Z tohoto pochodu se jí spolu s několika dalšími vězni podařilo uniknout,[9][25] několik měsíců se skrývala v Sasku, až ji osvobodila americká armáda. Většina její početné rodiny holocaust nepřežila.[24] Z jejích blízkých jí zbyli zejména přátelé z předválečných levicových kruhů. Mnoho z nich v novém uspořádání po válce zaujalo různá významná místa, což otevřelo Sekaninové cestu vzhůru.[26]

Na vrcholu kariéry[editovat | editovat zdroj]

Gertruda Sekaninová uvěřila, že nastolení socialismu bude zárukou, že se hrůzy druhé světové války už nikdy nebudou opakovat.[27] Již koncem května 1945 obnovila své členství v KSČ.[28] V červenci 1945 ji státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí (MZV) Vladimír Clementis (taktéž člen KSČ) přijal jako referentku anglosaského odboru.[14] V této funkci vykonala mnoho zahraničních cest – působila jako stálá delegátka Československa při OSN.[14] Nadřízení jí dávali výborné hodnocení, například v roce 1947 napsali „Široký politický rozhled a výborná znalost souvislostí mezinárodní politiky. Zvláštní píle a svědomitost ve výkonu služby.“[14] – a postupně stoupala v hierarchii ministerstva. Věnovala se také stranické práci, jakožto členka různých stranických výborů a komisí, a na 8. sjezdu KSČ byla zvolena členkou Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).[29] V tomto vrcholném orgánu strany působila do roku 1947 (podle jiného zdroje 1949[10]), kdy na funkci rezignovala z důvodu velkého pracovního vytížení.[14] Angažovala se i mimo KSČ – jakožto zakládající členka a místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů (společně s Miladou Horákovou), členka Revolučního odborového hnutí (ROH) a Rady československých žen. Byla zvolena do Ústředního národního výboruPraze (funkci vykonávala v letech 1946–1948) a neúspěšně kandidovala do Národního shromáždění.[14] V únoru 1948 slovně podpořila komunistický puč a stala se na členkou akčního výboru Národní fronty na MZV.[30]

Od roku 1949 se v dědickém řízení snažila získat zpět majetek, který její rodině zabavili nacisté.[31] V témže roce se (podruhé) provdala za Kazimíra Čakrta, který pracoval na ministerstvu financí, a se kterým již měla ročního syna Michala. Mateřská dovolená jí umožnila vyhnout se na ministerstvu složitému období čistek, intrik a donášení,[32] a v roce 1949 se stala první náměstkyní ministra zahraničních věci Clementise.[33][10] Na starosti měla styk s vyspělými kapitalistickými státy, s výjimkou Západního Německa a Rakouska, a také tiskový odbor.[34] Československo v té době kopírovalo zahraniční politiku Sovětského svazu – Sekaninová-Čakrtová například na půdě OSN protestovala proti vzniku NATO a SEATO a proti americké intervenci v Korejské válce. Historik Martin Kopeček o jejím působení v té době napsal: „I přes nepochybnou rigidnost stanovisek, zakotvených v marxisticko-leninské doktríně, byla řada jejich postojů nepochybně pokroková a tak dále posouvala hranice možného a nutila protivníky z kapitalistických států k adekvátní reakci (koloniální politika, sociální a pracovní práva, ženská emancipační práva, odmítání rasismu).“[35] V roce 1955 jí byl poprvé udělen Řád republiky, jedno z nejvyšších československých vyznamenání,[36] a v roce 1957 Řád 25. února II. stupně.[37]

Ústup ze slávy[editovat | editovat zdroj]

Gertruda Sekaninová-Čakrtová při procesu s Hansem Globkem (1963)

Přelom 40. a 50. let byl v Československu ve znamení čistek, kdy byli z důležitých funkcí ve státní správě a v KSČ odstraňování nepohodlní lidé, často též byli vybraní vysoce postavení jedinci označeni za vnitřního nepřítele a perzekvováni na výstrahu ostatním.[38] Tyto procesy se samozřejmě nevyhnuly ani ministerstvu zahraničních věcí. Sekaninová-Čakrtová podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali sovětští poradci – byla Židovka, buržoazního původu, vzdělaná, na ministerstvo jí pomohl Rudolf Slánský, měla příbuzné v USA, apod.[39] V rámci procesu s Rudolfem Slánským byl popraven její bývalý nadřízený Vladimír Clementis, a dva z jeho náměstků – Artur London a Vavro Hajdů – dostali doživotní trest odnětí svobody. Vedoucí sovětského oddělení na MZV Ivan Kopecký (syn Václava Kopeckého) požadoval, aby i Sekaninová-Čakrtová byla vyloučena z KSČ a zatčena, neboť údajně podporovala nepřátelskou činnost Londona a Hajdů.[40] V této době se musela pod hrozbou perzekuce vzdát (dosud nevypořádaného) nároku na dědictví nemovitostí po matce; o tento majetek se dosud (2014) soudí její syn.[31]

Zatčena však nebyla a místo toho ji nový ministr zahraničních věcí Viliam Široký pověřil vedením československé delegace na VI. valné shromáždění OSN.[41] Je možné, že ji od perzekuce uchránilo přátelství s mnohými představiteli režimu, s nimiž se znala ještě z předválečného období[9] (mohlo jít o Antonína Zápotockého, s jehož ženou se přátelila[41]). Není též vyloučeno, že po řadě odmítavých reakcí na justiční vraždu Milady Horákové se komunistický režim zdráhal popravit další ženu a matku malého dítěte.[9]

V letech 1954–1958 byla sledována Státní bezpečností (StB).[42]

V roce 1957 byl její manžel vyšetřován kvůli údajnému podílu na špionáži a finančních machinacích, kterých se měl dopustit jeho bratranec Jan Čakrt. Vykonstruované obvinění dohnalo Kazimíra Čakrta k sebevraždě.[43] Podle jiné verze byl Kazimír Čakrt zatčen na popud ministra financí Júlia Ďuriše, který se domníval, že Čakrt při jednání československo-rakouské delegace stranil Rakušanům.[43]

Po sebevraždě svého muže byla Sekaninová-Čakrtová odvolána z funkce a později pracovala na ministerstvu školství a kultury jako vedoucí nově zřízeného legislativního a správního odboru.[10] Také tam působila jako místopředsedkyně závodní organizace KSČ.[44]

Coby bývalá vězeňkyně koncentračních táborů svědčila v roce 1963 v Německé demokratické republice v procesu se spoluautorem Norimberských zákonů Hansem Globkem.[45]

60. léta: návrat do politiky a nejslavnější okamžik[editovat | editovat zdroj]

V roce 1962 se vrátila do politiky jako poslankyně obvodního národního výboru za Prahu 6.[44] Tuto funkci vykonávala do voleb v roce 1964, kdy byla zvolena poslankyní Národního shromáždění,[46] kde stala se členkou jeho zahraničního výboru a aktivní byla i v jeho ústavně právním výboru.[47] Měla blízko k reformátorům Pražského jara – jako poslankyně mimo jiné podpořila návrh zákona, vylučujícího promlčení válečných zločinů spáchaných během druhé světové války,[45] podpořila rehabilitaci nezákonně perzekvovaných během 50. let[47] a zasadila se o zrušení cenzury.[48]

Soudruh Nový řekl: „Nyní musí novináři ukázat, co dovedou. My, poslanci, to za vás, novináře, neuděláme.“ - Ale vždyť já pochybuji, že by to novináři chtěli! Od nás by měli chtít, a hádám - smím si dovolit jen hádat - že by asi chtěli jen dobré zákony, dobrou, otevřenou spolupráci, vytváření důvěry zde v parlamentě a ve volebních obvodech. "Rušíme vám cenzuru," jsem si poznamenala. V tom vidím skutečně jádro věci. Vždyť rušíme si, rušíme sobě cenzuru. Uskutečňujeme svoje právo, právo každého občana na svobodu tisku.
— Národní shromáždění, 25. června 1968, v diskusi k návrhu zrušení cenzury[48]

V roce 1968 byla podruhé vyznamenána Řádem republiky.[36] V letech 1968–1969 zastávala funkci místopředsedkyně Československého svazu žen.[10]

Při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 se nacházela na konferenci v Dánsku. Nakonec odmítla zvažovanou emigraci a vrátila se do ČSSR.[49] Při hlasování o smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk dne 18. října 1968 kritizovala návrh smlouvy a navrhovala úplné stažení vojsk z československého území.[10][50]

Navrhuji, aby Národní shromáždění přijalo toto usnesení: Národní shromáždění žádá vládu, aby v brzké době zahájila se Sovětským svazem jednání o úplném odchodu sovětských vojsk z československého území.
— Národní shromáždění, 18. října 1968[50]

Tento návrh Národní shromáždění nepřijalo a smlouvu schválilo.[50] Sekaninová-Čakrtová hlasovala jako jedna ze čtyř poslanců (spolu s Františkem Kriegelem, Františkem Vodsloněm a Boženou Fukovou) proti jejímu přijetí.[51] Zúčastnila se pohřbu Jana Palacha.[52] Poté, co „reformního“ ministra školství Vladimíra Kadlece nahradil Vilibald Bezdíček, se rozhodla v roce 1969 odejít z ministerstva školství do důchodu, poslanecký post si ale ponechala.[53] Na zasedání Zahraničního výboru Sněmovny lidu v září 1969 jako jedna ze čtyř poslanců hlasovala proti revokaci prohlášení výboru z týdne po 21. srpnu 1968, které odsuzovalo invazi.[54]

Několik dní poté ji předvolala zvláštní komise ÚV KSČ, aby před ní své postoje vysvětlila. Sekaninová-Čakrtová zopakovala, že i nadále podporuje reformy Pražského jara a odmítá sovětskou okupaci země, a dávala komisi najevo, že jí pohrdá.[55] Za tyto postoje byla spolu s dalšími poslanci Národního shromáždění zbavena poslaneckého mandátu[10][49][56] a vyloučena z komunistické strany.[9][10]

Závěr života a práce v disentu[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1969 byla v důchodu. I nadále věřila myšlence socialismu, zcela se však rozešla s myšlenkami KSČ. Stýkala se s dalšími vyloučenými reformními komunisty, především s Františkem Kriegelem a Františkem Vodsloněm. Tím na sebe znovu přitáhla pozornost Státní bezpečnosti,[49] která ji v roce 1970 pozvala k výslechu, poté ji nechala sledovat a nakonec ji zaevidovala jako nepřátelskou osobu I. třídy nebezpečnosti.[57] Ve složce si o ní poznamenala: „Jedná se o osobu nepřátelsky zaměřenou proti Sovět. svazu a všemu pokrokovému. Neuznává současné vedení ÚV KSČ a svým jednáním se snaží narušovat pozitivní výsledky vnitřní i zahraniční politiky ČSSR."[57]

Aktivita StB ještě vzrostla v roce 1975, kdy Kriegel, Vodsloň a Sekaninová-Čakrtová vyzvali v dopise Federální shromáždění, aby přijalo závazky vyplývající ze Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, který ČSSR podepsala. Konkrétně požadovali, aby Federální shromáždění ratifikovalo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které Československo podepsalo v roce 1968, ale nikdy neratifikovalo, a dále aby Federální shromáždění přehodnotilo smlouvu o pobytu sovětských vojsk a zajistilo větší ochranu lidských práv a svobod.[58] Federální shromáždění nakonec pakty v roce 1976 ratifikovalo.[59]

Ani tyto pakty, ani závěry Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě ovšem nebyly v ČSSR dodržovány. Při soudním procesu s pronásledovanými hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976 se setkaly různé skupinky odpůrců režimu (Sekaninová-Čakrtová byla mezi nimi),[60] a z tohoto setkání později vznikla občanská iniciativa Charta 77, která vyzývala vládnoucí režim k dodržování lidských práv a mezinárodních smluv, které ČSSR ratifikovala. Gertruda Sekaninová-Čakrtová byla jednou z prvních signatářek Charty 77.[10][61]

Od té doby se intenzivně věnovala práci v disentu. V roce 1978 se stala zakládající členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.[62] Ve výboru uplatnila své právnické vzdělání a zkušenosti s obhajováním politicky pronásledovaných z dob První republiky.[63] Byla například podepsána pod dopisem generálnímu prokurátorovi ČSSR z roku 1980, ve kterém Charta a VONS požadovaly zlepšení podmínek vězně Petra Cibulky, odsouzeného za šíření hudebních nahrávek, který byl ve vězení podroben krutému zacházení a byla mu odpírána lékařská péče.[64] V roce 1980 zase spolu s dalšími disidenty napsala dopis generálnímu tajemníkovi Italské komunistické strany Enricovi Berlinguerovi, ve kterém ho pisatelé prosili, aby veřejně vystoupil na obranu a propuštění vězněného disidenta Rudolfa Battěka.[65] Zorganizovala petici Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku, která požadovala zrušení trestu smrti v ČSSR,[66] a podepsala manifest Sto let českého socialismu, který obvinil komunistické vedení státu, že se zpronevěřilo původním socialistickým ideálům, a že mnozí dělníci už dnes nepokládají KSČ za stranu dělnickou, ale za stranu „panskou“.[67]

Díky těmto aktivitám ji šikanovala StB – v roce 1979 ji zatkli a udělili prokurátorskou výstrahu, zatímco její byt byl podroben domovní prohlídce se zabavováním věcí.[49] Na rozdíl od některých členů VONS ale pro svůj vysoký věk a dřívější působení v KSČ nebyla obžalována z žádného trestného činu.[68]

Později, s přibývajícím věkem (bylo jí už přes 70 let), své aktivity v disentu omezovala. Závěr svého života strávila v Polné na Jihlavsku. Zemřela v roce 1986 na následky úrazu. Krátce před smrtí si o ní StB zapsala: „Postoje k reálnému socialismu si objekt zachovává nepřátelské“.[57]

Postoje[editovat | editovat zdroj]

Gertruda Sekaninová-Čakrtová patřila ke skupině politiků, kteří prošli podobným vývojem: Před druhou světovou válkou byli levicoví intelektuálové, za války často pronásledovaní, po válce stalinisté, v 60. letech reformisté, po roce 1968 disidenti. V mládí ji ovlivnilo buržoazní prostředí, ve kterém vyrůstala, židovský původ a vzdělání a výchova v masarykovském duchu.[27] Brzká smrt otce, po kterém převzala roli její matka (a to jak v roli hlavy rodiny, tak ve vedení továrny), pravděpodobně předurčila její důraz na otázku ženské rovnoprávnosti a členství v různých ženských organizacích.[27]

Později se přidal vliv komunistických myšlenek. Socialismus byl pro Sekaninovou-Čakrtovou především garantem lidských práv a svobod a obrany neprávem vylučovaných. (Zde mohl mít vliv její židovský původ, neboť Židé bývali často též společensky vyloučení.[69]) Po hrůzné zkušenosti z koncentračních táborů, kde byla navíc vyvražděna téměř celá její rodina, se upnula k budování nového, spravedlivějšího (socialistického) světa. Podle historika Martina Kopečka pro ni byly excesy stalinismu jen přechodné extrémy, které si vynutila zostřená mezinárodní situace, a byl to pouze dočasný ústupek na cestě k socialismu.[70] Přivítala proto období uvolňování v 60. letech, kdy se politika strany stále více blížila ideálu demokratického socialismu, a patřila mezi reformní politiky. V období sovětské okupace se KSČ rychle zříkala reforem 60. let, a proto se vzdalovala i přesvědčení Sekaninové-Čakrtové. Otevřeným setrváváním na svých celoživotních ideálech – důrazu na svobodu, lidská práva, odstranění diskriminace – se pak Sekaninová-Čakrtová dostala do přímého rozporu s režimem, čímž se z ní stala disidentka.[71]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Přijmout smlouvu jsem považovala za nemožné. Smlouva petrifikovala okupaci Československa a odporovala zásadně všem principům slušnosti a mezinárodního práva. Po praktické stránce byla překážkou řešení všech našich vnitřních problémů. [...] Podala jsem návrh, aby sovětská vojska ze země odešla. Předseda vlády Černík jej odmítl, vláda prý bude plnění smlouvy kontrolovat. Co ale kontrolovat na smlouvě, kde dočasnost je definována dočasností?
— Rozhovor s Evou Kantůrkovou, 14. ledna 1980[49]
Zažila jsem pocit úžasné vnitřní svobody. Byl to opravdu vzácný pocit volnosti a vědomí, že hlasuji tak, jak si to naši lidé přejí.
— O hlasování o smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk[49]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. Praha : Brána, 2006. 240 s. Dále jen PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. ISBN 80-7243-284-2. S. 179.  
  2. KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950. Brno, 2009 [cit. 2012-12-27]. 114 s. magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filosofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce Martin Markel. s. 99. Dále jen KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850-1950. Dostupné online.
  3. a b KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850–1950. S. 76–80.
  4. KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850–1950. S. 79.
  5. BLODIG, Vojtěch. Nejmladší vězni [online]. Památník Terezín, 2009-06-16, [cit. 2011-02-25]. Dostupné online.  
  6. KAMP, Michal. Podnikatelské rodiny v Německém Brodě 1850–1950. S. 82.
  7. Židovská matrika zemřelých v Německém brodě, záznam z 24. února 1920
  8. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 180
  9. a b c d e f g h Portréty: Právnička a politička Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Český rozhlas 6, vysíláno dne 21. 10. 2007 ve 22:10, [cit. 2008-11-04]. Dostupné online.
  10. a b c d e f g h i j PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná : Linda, 2002. 218 s. ISBN 80-238-8985-0. S. 17.  
  11. a b Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 8, Matrika doktorů Univerzity Karlovy VIII., folio 3582. Dostupné online.
  12. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 182
  13. KOPEČEK, Martin. Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Biografický portrét osobnosti československého veřejného života. Praha, 2013. 136 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Michal Pullmann. s. 18. Dále jen KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Dostupné online.
  14. a b c d e f Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Personálie, Osobní spis Gertrudy Sekaninové-Čakrtové
  15. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 20
  16. MAREK, Pavel. Ivan Sekanina (1900-1940). Stručný nástin života a díla právníka, politika a kulturního pracovníka – bojovníka proti fašismu.. Nové Město na Moravě : Horácké muzeum, 2000. ISBN 978-80-900965-7-8. S. 40.  
  17. Nové přírůstky do oddělení holocaustu. Zpravodaj. 2001, čís. 4. Dostupné online.  
  18. VIDLÁKOVÁ, Michaela. Terezínstí vychovatelé. Newsletter TI [online]. , duben 2001, roč. III., čís. 19., rev. 2001-08-21 [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  19. HÁJKOVÁ, Anna. Prisoner Society in the Terezín Ghetto, 1941-1945. Toronto, 2013. 358 s. Disertační práce. Graduate Department of History University of Toronto. Vedoucí práce Doris Bergen. s. 121. (anglicky)
  20. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 25
  21. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 24
  22. BRATINKA, Ondřej. Dagmar Nebeská. In kolektiv autorů o. s. Post Bellum. Osudy našich sousedů. Praha : Post Bellum, 2008. Dostupné online. ISBN 978-80-254-1550-4. S. 48.
  23. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 28
  24. a b PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 184
  25. Vzpomínky paní Elišky K., [cit. 2008-10-31]. Dostupné online
  26. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 32–33
  27. a b c KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 122
  28. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 33
  29. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2012-02-25]. Dostupné online. (česky) 
  30. KOUTSKÁ, Ivana. Únor 1948 a perzekuce zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí. Paměť a dějiny. 2008, čís. 01, s. 41. Dostupné online. ISSN 1802-8241.  
  31. a b ČTK. Syn političky Sekaninové-Čakrtové má nárok na její majetek. Denik.cz [online]. 18. ledna 2013 [cit. 2013-01-18]. Dostupné online.  
  32. HÁJEK, Jiří. Paměti. Praha : Ústav Mezinárodních Vztahů, 1997. 365 s. Dále jen HÁJEK, Jiří. Paměti. ISBN 80-85864-26-6. S. 185-187.  
  33. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 186
  34. HÁJEK, Jiří. Paměti. S. 215
  35. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 69
  36. a b Řád republiky [online]. prazskyhradarchiv.cz, [cit. 2012-10-04]. Kapitola položka 234 a 527. Dostupné online. (pdf, česky) 
  37. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 189
  38. FLORES, Marcello. Komunismus. [s.l.] : KMa, 2008. 185 s. ISBN 978-80-7309-388-4. S. 104.  
  39. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 188
  40. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 178–179
  41. a b KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 67–68
  42. Archiv bezpečnostních složek, Protokol registrace osobních operativních a agenturně pátracích svazků, složka 1395
  43. a b ČERNÝ, Bohumil: Sebevražda dr. Kazimíra Čakrta. Dostupné online
  44. a b PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 191
  45. a b Zápis z jednání Národního shromáždění dne 24. září 1964, [cit. 2011-01-02]. Dostupné online.
  46. Zápis z jednání Národního shromáždění dne 23. června 1964, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.
  47. a b KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 104
  48. a b Zápis z jednání Národního shromáždění dne 25. června 1968, [cit. 2011-01-02]. Dostupné online.
  49. a b c d e f KANTŮRKOVÁ, Eva. Sešly jsme se v této knize. Köln : INDEX, 1980. Kapitola 5., s. 61-72.  
  50. a b c Zápis z jednání Národního shromáždění dne 18. října 1968, [cit. 2008-11-14]. Dostupné online.
  51. HORÁK, Ondřej. Ostrůvek v moři komunismu. Lidové noviny. leden 2008, čís. 25. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  52. KAVAN, Jan. Jan Palach: "Přičiňte se živí v boji!". Britské listy [online]. 2014-01-20 [cit. 2014-12-05]. Dostupné online.  
  53. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 111–112
  54. Archiv PSP ČR, FS SL 1969–1971, ZV/SL/5
  55. PERNES, Jiří. Komunistky. S fanatismem v srdci. S. 196
  56. Zápis z jednání Sněmovny lidu Federálního shromáždění dne 16. října 1969, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.
  57. a b c Archiv bezpečnostních složek, Složka SEO KS SNB Praha číslo 21045
  58. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 118–119
  59. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 ze dne 10. května 1976, o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, [cit. 2014-01-15]. Dostupné online.
  60. BLAŽEK, Petr; PAŽOUT, Jaroslav. Nejcitlivější místo režimu. Praha : Pulchra, 2008. 144 s. ISBN 978-80-904015-2-5. Kapitola Vznik VONS, s. 12 - 16.  
  61. Charta 77, Podpis Gertrudy Sekaninové-Čakrtové
  62. PAŽOUT, Jaroslav. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. [s.l.] : Libri Prohibiti, 1977–2006. Dostupné online. Kapitola Příloha I, s. 15.  
  63. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 120
  64. Dopis generálnímu prokurátorovi ČSSR, 1978-08-13. Dostupné online.
  65. Dopis Enricovi Berlinguerovi, 1980-06-12. Dostupné online.
  66. Petice Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku, 1978-03-21. Dostupné online.
  67. Manifest Sto let českého socialistmu, 1978-04-07. Dostupné online.
  68. Dopis náčelníka Správy vyšetřování StB plk. Rudolfa Šubrta náměstku vnitra ČSSR genmjr. Miroslavu Vaníčkovi s informací pro ministra vnitra Jaromíra Obzinu o vyšetřování členů VONS a nástinem usnesení o jejich trestním stíhání, Praha, 1979-05-31.
  69. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 21
  70. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 123
  71. KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. S. 124

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOPEČEK, Martin: Gertruda Sekaninová-Čakrtová: Biografie osobnosti čs. veřejného života. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2013.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]