Dějiny Nového Sadu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Dějiny Nového Sadu odrážejí historický vývoj tohoto města, které se stalo jedním z významných srbských sídel a center srbského státu. Novi Sad patří k mladším městům, založen byl na levém břehu Dunaje až roku 1694.[1]

Vznik a rozvoj města[editovat | editovat zdroj]

Novi Sad v roce 1745

Město se začalo rozvíjet z osady obchodníků, kteří si postavili příbytky v blízkosti předmostí Petrovaradínské pevnosti na konci 17. století. Dobový název města byl Racka varoš[2] (přesněji Srbské město, podle staromaďarského označení Rács pro Srby), či také Petrovaradinski Šanac. Na konci 17. století mělo město okolo tisíce obyvatel.[1]

Současné jméno Novi Sad (Újvidék v maďarštině) bylo městu uděleno v roce 1748 v souvislosti s jeho povýšením na svobodné královské město Marií Terezií. V této době se jednalo o město převážně srbské, avšak žili tu také i Maďaři, Němci, Židé, Arméni, Bulhaři, Rusíni a Řekové. Mnozí z nich přišli v souvislosti s kolonizací dolních Uher iniciovanou rakouskou vládou.[3] Z jihu přišli Srbové ale i příslušníci dalších národností, kteří utíkali před Turky. Etnickou různorodost Nového Sadu dokládají tehdejší budovy vystavěné v různých slozích. V roce 1739 měl Novi Sad už okolo pět tisíc obyvatel.[1] Jádro města se začalo rozvíjet v okolí ulice Dunavska a dnešní Dunajského parku.[2] Vzhledem k existenci četných močálů a bažin v blízkosti řeky Dunaje (a slepého ramena, tzv. Dunavace), byl však růst města směrem k veletoku značně omezen.

Rozhodnutí císařovny Marie Terezie, že se Novi Sad stane svobodným královským městem, neznamenalo pouze udělení oficiálního názvu ve všech jazycích, ale také vznik vlastní samosprávy,[4] tedy vznik městského úřadu (magistrátu), se zastupitelstvem a soudním systémem. Byl přijat statut města, který určoval jak má Novi Sad hospodařit a byly vymezeny jeho administrativní hranice (srbsky/maďarsky hatar. Tehdejší město se rozprostíralo na břehu řeky Dunaje od dnešního Futogu přes současné sídliště Liman až k centru dnešního Nového Sadu.

Jak počet obyvatel rostl, rostla i hustota osídlení nejen města samotného, ale i okolní Bačky. Obyvatelstvo, které se živilo především chovem dobytka bylo postiženo neustálým zmenšováním plochy k obživě, na což si stěžoval i novosadský magistrát, nicméně neúspěšně.[5]

Novi Sad jako kulturní centrum[editovat | editovat zdroj]

V letech 1771 a 1838 zasáhly město rozsáhlé povodně. Během osmnáctého a devatenáctého století se Novi Sad stal největším srbským městem (roku 1820 měl 20 000 obyvatel, dvě třetiny tvořili Srbové).[6] Modernizace města se neobešla bez nepokojů. V roce 1777 bylo rozhodnuto o zákazu tradičních pravoslavných pohřbů, což vedlo k nepokojům místního obyvatelstva.

V této době byl kulturním, politickým a společenským centrem srbské kultury, a to i přesto, že samostatný srbský stát začínal až mnohem dále, na soutoku Dunaje a Sávy, v Bělehradu. V Novém Sadu působily významné osobnosti své doby, které pomáhaly utvářet moderní srbskou kulturu a literaturu, například Jovan Jovanović Zmaj, Laza Kostić, Đorđe Natošević, Ilija Vučetić, Stefan Branovački a další. Řada aktivně působících osobností našla v Novém Sadu azyl před represivní srbskou vládou. Rozvoj kultury umožnil rozvoj školství, které bylo nezbytné pro manufakturní a později průmyslovou výrobu. Srbští vzdělanci, kteří působili v Novém Sadu, však studovali převážně jinde – ve větších rakousko-uherských městech, v Rusku apod.[7] V polovině 19. století mělo město 3 základní školy, 2 základní katolické školy, dvě srbské církevní školy a jedna řecká škola. Gymnázium bylo otevřeno v roce 1810. V roce 1844 byla otevřena textilní továrna.[8] Roku 1884 byla zprovozněna továrna na kočáry. Ve městě se tehdy nacházelo také několik parních mlýnů.[8]

V revolučním roce 1848 vybrali novosadští Srbové skupinu zástupců, která měla jednat o vztazích mezi novou maďarskou revoluční vládou a jihouherskými Srby. Dohoda se však nezdařila, což vedlo k eskalaci ve vzájemných vztazích a nakonec ke krvavým střetům. Novi Sad těmito útoky těžce strádal, neboť uherská armáda zde provedla vojenskou akci, bombardovala samotné město a Petrovaradínskou pevnost. Mezi civilním obyvatelstvem byly těžké ztráty.

Mezi lety 1849 a 1860 došlo k normalizaci poměrů. Novi Sad těžil ze své pozice mezi srbským státem a Tamišským banátem. Do města se přestěhovala roku 1864 Matice srbská[9] a později zde vzniklo i gymnázium. Mezi významné stavby konce 19. století patří secesní Adamovićův palác. Také se začalo pracovat na vzniku srbského národního divadla. Vlastní divadlo získal Novi Sad až v 70. letech 20. století. Středem společenského života v této době i místem pro divadelní vystoupení se stal první moderní hotel ve městě – hotel Jelisaveta (dnes Hotel Vojvodina). I druhá polovina 19. století byla pro tehdejší srbskou kulturu překvapivě obdobím romantismu (alespoň v dolních Uhrách). Ta také oslavovala kult Williama Shakespeara a v roce 1864 tak byly v Novém Sadě uspořádány rozsáhlé oslavy 300 let od jeho narození.[10]

V roce 1883 byl otevřen železniční most přes Dunaj a tunel pod Petrovaradínskou pevností.[6] Nová železniční trať umožnila další průmyslový rozvoj města; Novi Sad se lépe napojil nejen s Rakousko-Uherskem, ale i s tehdejším Srbskem a Osmanskou říší, kde byla v téže době budována trať do Soluně. Začala se rozvíjet i první předměstí Nového Sadu, mezi něž patřil např. Telep.

V roce 1911 byla zprovozněna dodnes populární městská pláž Štrand. Ve stejném roce byla zprovozněna i tramvajová doprava. Bylo rovněž zavedeno i plynové a později elektrické osvětlení města.[11] V té době mělo město 33 tisíc obyvatel.[12]

První polovina 20. století[editovat | editovat zdroj]

Novi Sad v roce 1920
Poškozené mosty po invazi.

Na podzim roku 1918 se Novi Sad ocital v chaosu, který následoval po rozpadu Rakousko-Uherska. Po několika dlouhých letech válečných událostí obsadila město srbská armáda a zavedla vojenskou správu.[13] Ještě předtím se ve městě ale ustanovil Srbský národní výbor, který organizoval domobranu a pokoušel se v posledních dnech Habsburské monarchie v říjnu 1918 udržet v Novém Sadu pořádek.[14]

Novi Sad byl již dříve podle mezinárodních dohod přičleněn formálně ke státu jižních Slovanů, což znamenalo konec dosavadní uherské moci. V královské Jugoslávii se stalo město centrem Dunajské bánoviny, jednoho z devíti administrativních celků, které byly zavedeny v roce 1929. Průmyslový rozvoj i vytvoření nového správního centra v Novém Sadu se projevily velmi rychle na růstu obyvatelstva. Za dvacet let se zdvojnásobil a roku 1931 zde žilo již 64 tisíc lidí.[12] V meziválečném období vzniklo na 20 nových průmyslových podniků, jejich celkový počet se před začátkem války pohyboval okolo osmdesáti.[15] Budovaly se celé nové části města (prostor mezi současným centrem a univerzitním kampusem), dařilo se službám a budovaly se první hotely. Moderní obchodní dům své doby představoval např. Tanurdžićův palác[9] na Náměstí svobody v centru města.

V roce 1937 získalo město nový územní plán, který vzešel ze soutěže celkem 13 přihlášených návrhů. Vybráno bylo modernistické pojetí města podle Branka Maksimoviće.[16] Mezi některé neúspěšné návrhy patřily např. plány architekta Juraje Neidharta, které počítaly rovněž s dlouhými bulváry a novými čtvrtěmi, např. v oblasti dnešního Petrovaradína nebo Sremské Kamenice. Neidhardt také navrhl přestavbu historického centra města, kde by původní domy z doby uherské nadvlády nahradily modernistické vícepatrové paláce a velkolepé třídy. Maksimović předpokládal rozvoj města v lokalitě Mišeluk a vznik nového průmyslové oblasti severně od kanálu DTD.

Polovina obyvatelstva se řadila k různým jihoslovanským národnostem, 4 tisíc obyvatel byli Němci, 17 tisíc Maďaři a několik set potom k různým dalším národnostem (např. Albáncům apod).

Krátce po vpádu Německa do Jugoslávie a rozpadu státu byl Novi Sad obsazen a přičleněn k fašistickému Maďarsku, podobně jako předtím jižní Slovensko, Podkarpatská Rus, Sedmihradsko a Prekmurje. Budapešť se touto snahou pokoušela odčinit drastické zmenšení svého území, s kterým musela souhlasit po Trianonské smlouvě. Novi Sad se stal městem pohraničním, jižně od něj již začínal chorvatský ustašovský stát. Maďarští fašisté uplatňovali proti Srbům a hlavně Židům kruté represe, docházelo k četným masakrům. Válečné události vedly k četným škodám na infrastruktuře města, včetně stržení několika mostů a poškození nemalého počtu budov.

Druhá polovina 20. století[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek dnešního Nového Sadu

Osvobození přišlo až 23. října 1944, po spojeneckém bombardování. Moci nad městem se chopily partyzánské síly. Vyhánění fašistů a ustanovení komunistické moci se neobešlo bez problémů. Německé obyvatelstvo, které čítalo v nově vznikající autonomní oblasti Vojvodina značné procento, bylo odsunuto do Rakouska, židé z Nového Sadu a okolí odešli do nově vznikajícího státu Izrael. Komunistická správa Jugoslávie učinila z města metropoli Vojvodiny, autonomní jednotky uvnitř Srbska, které se nyní stalo socialistickou republikou jugoslávského státu.

Přes tyto nemalé přesuny byl Novi Sad i nadále etnicky velmi různorodým městem, kde hlavní menšinu tvořili stále Maďaři, nemalá byla ale i komunita například Slováků.[zdroj?] Počet nejihoslovanských menšin však začal klesat poté, co během let socialistické výstavby začalo být do Vojvodiny dosidlováno různé obyvatelstvo ze všech koutů SFRJ. A právě nová výstavba přetvořila tvář města; mnohé původní památky byly strženy a město bylo protkáno novou sítí čtyřproudových ulic a bulvárů. V 60. letech byl např. v západní části města vybudován velkolepý Bulvár Osvobození, kolem kterého vznikla řada moderních věžových i jiných domů. Z řady dalších hledisek se město začalo dynamicky rozrůstat. Stalo se klíčovým centrem jak v oblasti školství (za pomoci Bělehradské univerzity byla v roce 1960 založena v Novém Sadu univerzita) a vycházela celá řada deníků, později i regionální televize.[17]. Od roku 1956 se ve městě konají Novosadské divadelní hry. Zřízeno bylo také i muzeum Vojvodiny, a to oddělením některých sbírek matice Srbské. Od roku 1958 zde působí i Galerie Matice srbské.[9]

V roce 1965 zasáhla Novi Sad povodeň, po které byl na městském břehu Dunaje zbudován násyp s promenádou, který také slouží jako protipovodňový val. První fáze násypu vznikla po roce 1965, a druhá část mezi Mostem Svobody) a centrem města byla dokončena roku 1978.

V roce 1981 byl otevřen SPENS, obchodní a sportovní středisko, které se proslavilo pořádáním celé řady mezinárodních utkání, například v basketbalu.[18] Ještě v témže roce získalo město i novou budovu divadla.[9] V roce 1985 byl otevřen Most Svobody, již třetí most přes Dunaj.

V roce 1988 byl Novi Sad centrem tzv. Jogurtové revoluce, která znamenala de facto převrat[zdroj?] ve vedení autonomní oblasti Vojvodina.

Po rozpadu Jugoslávie zůstaly ve svazku pouze Srbsko a Černá Hora. Tehdejší režim Slobodana Miloševiće, který přivedl Srbsko a Černou Horu do mezinárodní izolace, zmobilizoval v Novém Sadu hlavně studenty, ale rovněž i veřejnost. Na přelomu let 1996 a 1997 se konaly početné demonstrace. Miloševićovi příznivci se shromažďovali často na prostranství severně od obchodně-sportovního komplexu SPENS.

Přelomovou událostí v dějinách města bylo také bombardování Svazové republiky Jugoslávie vojsky NATO na jaře 1999, které vedlo k poškození infrastruktury, včetně zničení tří novosadských mostů, výpadků elektrické energie a vodovodní sítě. Poškození Mostu Svobody vedlo k výpadkům dodávek vody v nedaleké nemocnici ve Sremské Kamenici. Novosadská rafinerie byla bombardována každý den, což vedlo kromě ekonomických k významným škodám i na životním prostředí.[zdroj?] Cílem byly také i objekty regionální televize v lokalitě Mišeluk a televzní věž Iriški Venac. Bombardovány byly i průmyslové podniky. např. rafinerie. Některé bomby poškodily obytné části města.

21. století[editovat | editovat zdroj]

Jeden z obnovených mostů přes Dunaj.

Po politických změnách a konci vlády Slobodana Miloševiće se Srbsko otevřelo světu. V zemi došlo k alespoň částečné stabilizaci ekonomických a později i zahraničně-politických poměrů, v Novém Sadě však vyvstala otázka obnovy poničené infrastruktury. Obnoveny byly všechny tři mosty, nejprve dočasně a později trvale (poslední z nich, Žeželjův most byl ve své původní podobě dokončen roku 2018). Dobudován byl i areál místní univerzity. Město získalo vlastní dálnici ve směru na sever do Subotici, dokončenou v 2. dekádě 21. století a na jih do Bělehradu. Byly vybudovány nové části města, díky čemuž byl na začátku století Novi Sad jedním z největších stavenišť v zemi. V roce 2002 mělo město 299 294 obyvatel, roku 2008 tento počet vzrostl na 335 381. Díky vyšší životní úrovni ve srovnání se zbytkem země (a výjimkou Bělehradu) má Novi Sad přirozený přírůstek obyvatelstva jako jedno z mála míst v Srbsku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Историја Новог Сада na srbské Wikipedii.

  1. a b c ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 9. (srbochorvatština) 
  2. a b ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 10. (srbochorvatština) 
  3. ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 11. (srbochorvatština) 
  4. ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 12. (srbochorvatština) 
  5. ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 13. (srbochorvatština) 
  6. a b ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 15. (srbochorvatština) 
  7. ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 14. (srbochorvatština) 
  8. a b ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 19. (srbochorvatština) 
  9. a b c d STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 3 (M-R). Beograd: Stručna knjiga, 2000. ISBN 86-82657-15-5. Kapitola Novi Sad, s. 137. (srbština) 
  10. DERETIĆ, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Prosveta, 2002. Kapitola Dinamika srpskog romantizma, s. 682. (srbština) 
  11. ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 16. (srbochorvatština) 
  12. a b ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 65. (srbochorvatština) 
  13. ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 48. (srbochorvatština) 
  14. ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 47. (srbochorvatština) 
  15. ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 67. (srbochorvatština) 
  16. BLAGOJEVIĆ, Ljiljana. Novi Beograd, osporeni modernizam. Bělehrad: Zavod za udžbenike, 2007. 331 s. ISBN 978-86-17-14795-0. S. 29. (srbština) 
  17. SRBULOVIĆ, Đorđe. Istorija Novog Sada. Novi Sad: Prometej Kapitola U socijalizmu i posle njega, s. 255. (srbština) 
  18. SRBULOVIĆ, Đorđe. Istorija Novog Sada. Novi Sad: Prometej Kapitola U socijalizmu i posle njega, s. 258. (srbština)