Přeskočit na obsah

Karel Čapek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Karel Čapek (rozcestník).
PhDr. Karel Čapek
Karel Čapek na fotografii z roku 1936
Karel Čapek na fotografii z roku 1936
Narození9. ledna 1890
Malé Svatoňovice,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí25. prosince 1938 (ve věku 48 let)
Praha,
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtíZápal plic
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
PseudonymAristos, Milo, Plocek; Č, F., G., K. Č., K. J. Č., P., B. Č. (v raných pracích napsaných společně s J. Čapkem)[1]
PovoláníSpisovatel, novinář, dramatik, filosof, fotograf, překladatel
Národnostčeská
Alma materUniverzita Karlova
Žánrvědecká fikce
Témataliteratura pro dospívající, literární tvorba, žurnalistika, překladatelská činnost, literatura pro děti, divadelní hra a divadelní hra
Významná dílaZářivé hlubiny
Boží muka
Krakonošova zahrada
Kritika slov
Trapné povídky
… více na Wikidatech
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy (1995)
Čestné občanství města Hradce Králové (2019)
Čestné občanství Prahy 10 (2021)
Manžel(ka)Olga Scheinpflugová
(1935–1938)
RodičeAntonín Čapek
PříbuzníMUDr. Antonín Čapek (otec)
Božena Čapková (matka)
Josef Čapek (bratr)
Helena Čapková (sestra)
Helena Koželuhová (neteř)
PodpisPodpis
„Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul.“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Čapek (9. ledna 1890 Malé Svatoňovice[2] – 25. prosince 1938 Praha[3]) byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf. Byl mladší bratr malíře a spisovatele Josefa Čapka (1887–1945).

Život

Původ a studium

Matrika narození Karla Čapka

Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor.[4] S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice, kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium estetiky a filozofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát z filozofie.[5] V letech 1910–1911 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Berlíně a v Paříži.[6]

Počátky literární činnosti

Karel Čapek trpěl od svých 21 let Bechtěrevovou nemocí, což je chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů.[7] Pro svou nemoc nebyl odveden do rakouské armády a nemusel proto bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou a jejími následky velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině; v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše. Jako vychovatel však údajně působil pouze tři měsíce, a brzy přešel k novinařině. Stal se redaktorem v několika denících a časopisech: v Národních listech (1917–1921), v týdeníku Nebojsa (1918–1920) a v Lidových novinách (od roku 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému směřování listu, které vnímal jako zaměřené proti prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi.[8]

Vrcholné období

V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou československého odboru PEN klubu.[9]

Pátečníci Karel Čapek a Tomáš Garrigue Masaryk

Karel Čapek a jeho bratr Josef byli zhruba od roku 1925 aktéry pravidelného pátečního setkávání osobností politického a kulturního života. Tyto schůzky se staly zavedenou „institucí“. Roku 1927 se pro jejich účastníky všeobecně vžil název pátečníci.[10] Mezi pátečníky patřili kromě bratří Čapků mj. prezident T. G. Masaryk, ministr zahraničí Edvard Beneš, historik Josef Šusta a novinář Ferdinand Peroutka.[zdroj?]

Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem (sepsány 1928–1935, ve 3 svazcích - v roce 1938 shrnuty do jednoho svazku) jsou jedinečným svědectvím o T. G. Masarykovi, o jeho názorech nejen politických, filozofických, ale i lidských, a jeho vzpomínek.[zdroj?]

26. srpna 1935 se Karel Čapek na vinohradské radnici oženil se svou dlouholetou přítelkyní, herečkou Olgou Scheinpflugovou.[11]

Zhroucení Čapkova světa

Mnichovská dohoda a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii.[12]

„ Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest ve smlouvě a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal... “
— Karel Čapek[13]

Když se vzpamatoval z prvotního šoku, snažil se o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu Jak to bylo otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách, kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938.[14][15]

Úmrtí

Koncem srpna 1938 zasáhla dům a zahradu ve Staré Huti povodeň. Čapek se ihned pustil do náročných oprav. V prosinci 1938 si Karel Čapek přivodil lehkou chřipku. Jeho stav se přechodně zlepšil, ale brzy musel znovu ulehnout. Ke chřipce se přidal zánět ledvin a zápal plic.[7] Zemřel na plicní edém dne 25. prosince 1938, tedy několik měsíců před okupací Čech a Moravy nacistickým Německem. Je známo, že gestapo plánovalo jeho zatčení. Byl pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.[16]

Bydliště

Do roku 1925 žil Karel Čapek spolu se svým bratrem Josefem Čapkem v bytě na Malé Straně v Říční 11.[17] Pak se přestěhovali na východní hranu vinohradské kolonie Spolku žurnalistů, kde pro ně postavil architekt Ladislav Machoň v letech 1923–1924 rozsáhlou dvojvilu v tzv. národním slohu.[18][19] Nejprve žil Karel Čapek ve své polovině dvojdomu v dnešní Praze 10 sám, později se svou ženou Olgou Scheinpflugovou. Druhou polovinu domu obýval bratr Josef Čapek se svou rodinou.[zdroj?]

Ke svatbě v roce 1935 obdrželi novomanželé Karel Čapek a Olga Scheinpflugová doživotní právo bydlet na letním sídle nad rybníkem Strž u Staré Huti (nedaleko Dobříše). Stalo se tak zásluhou generálního ředitele hutí v Dobříši Václava Palivce. V současnosti je v tomto domě památník Karla Čapka. Zde Čapek ve svých posledních třech rocích života převážně pobýval.

Zajímavosti

  • Čapek byl mimořádně nadaným a dobrým amatérským fotografem, o čemž vedle známých fotografií např. v Dášeňce svědčí řada dalších dochovaných snímků včetně portrétů známých osobností (mj. prezident Masaryk a další pátečníci). Amatér Karel Čapek byl autorem nejprodávanější fotografické publikace období první republiky: Dášeňka čili Život štěněte z roku 1933 byla publikována v několika desítkách vydání (databáze NK ČR eviduje přes 40 vydání)
  • Méně známá je jeho záliba v etnické hudbě, vyrostlá ze zájmu o cizí kultury vůbec. Patřil mezi přední sběratele; celou dochovanou sbírku jeho dědicové v roce 1981 věnovali Náprstkovu muzeu (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). Po roce 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD.[zdroj?]
  • Autorem slova „robot“, které se s divadelní hrou R.U.R. rozšířilo po světě, je ve skutečnosti bratr Josef Čapek.[17][20] Původně chtěl Karel Čapek roboty nazvat „laboři“, ale nakonec mu znělo toto pojmenování příliš knižně.[21] Slovo robot vzniklo ze slovesa robotovat (pracovat).
  • V roce 1989 byl uveden do kin životopisný film Člověk proti zkáze, který režíroval Štěpán Skalský a Jaromír Pleskot. Hlavní postavu Karla Čapka ztvárnil Josef Abrhám, jeho bratra Josefa hrál František Řehák, Olgu Scheinpflugovou Hana Maciuchová, postavu T. G. Masaryka Svatopluk Beneš.[zdroj?]
  • Ve filmu Hovory s TGM z roku 2018 ztvárnil postavu Karla Čapka český herec Jan Budař, postavu T. G. Masaryka slovenský herec Martin Huba.[22]
  • Teprve v roce 2009, tedy až 70 let po Čapkově smrti, byla knižně vydána obsáhlá korespondence, kterou se spisovatelem vedl na téma pacifismu a odpírání vojenské služby brněnský advokát Jindřich Groag.[23] Do té doby byla známa jen část těchto dopisů.
  • Je vyobrazený na reverzu medaile, kterou dostávají čestní občané Prahy 10, jako symbolický zástupce významných osobností zde žijících a tvořících.[24]

Dílo

Rukopis Karla Čapka

Svou literární tvorbu zahájil před první světovou válkou, zpočátku tvořil se svým bratrem Josefem, který byl především malířem. Na jeho tvorbu mělo velký vliv jeho filosofické a estetické vzdělání, především pragmatismus a expresionismus, dále ho velmi ovlivnila vědeckotechnická revoluce. Ve svých dílech mnohdy vyjadřoval obavu, že jednou technika získá moc nad člověkem (R.U.R., Krakatit, Továrna na absolutno).

Typickým znakem jeho děl je využívání obrovské slovní zásoby, používání neobvyklých slov, několikanásobných větných členů a rozvitých souvětí.

V dílech Karla Čapka se uplatňuje individualistický přístup a z toho vyplývající uznávání silných jedinců, neuznává jednoznačnou pravdu, ale pouze pravdu z pohledu jednotlivce. Jeho dílo samozřejmě také ovlivnila první světová válka a později nástup fašismu v Itálii a hlavně nacismu v Německu, blížící se druhá světová válka a hrozby proti první Československé republice (Válka s mloky, Matka, Bílá nemoc).

Jeho dílo bývá děleno na dvě základní části:

  • Část zabývající se vnitřním životem člověka jako jedince, jehož prostřednictvím se Čapek pokouší zkoumat možnosti i hranice lidského poznání, mnohost pohledů na realitu, zabývá se noetikou (Boží muka, noetická trilogie…).
  • utopická část – sem se řadí jeho utopické romány a dramata, ve kterých Čapek kritizuje společenské problémy celé moderní společnosti, zároveň je zde často vyjadřována obava ze zneužití techniky proti člověku a v dílech je i patrná obava z nastupujícího fašismu. Pro tato díla bývá považován za jednoho ze zakladatelů sci-fi literatury.

Kritičnost jeho děl často oslabuje idylizující nebo harmonizující závěr, ve svých vrcholných dílech[ujasnit] tuto tendenci opustil.

Činnost novináře poskytla Čapkovi řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů. A to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností.[zdroj?]

Jeho působení v tisku je spojeno především s Lidovými novinami, kde v jistém slova smyslu navazoval na dílo Jana Nerudu v Národních listech. Napsal velké množství fejetonů, které později vycházely v různých souborech. Dále se vyjadřoval k aktuálním problémům ve sloupcích, které v Lidových novinách zaváděl spolu s Karlem Čapkem Karel Poláček.[8]

Próza

Karel a Josef Čapkové 1927
  • Zářivé hlubiny (1916) – jedná se o knižní vydání jeho povídek otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem
  • Boží muka (1917) – filosofické povídky, které se zamýšlejí (filosofují) nad záhadami lidské duše a osudovými náhodami v životě člověka. První kniha, kterou Karel Čapek napsal sám
  • Krakonošova zahrada (1918) – jedná se o knižní vydání jeho próz otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem. Většina prací pochází z let 1908–1911.
  • Kritika slov (1920) – v tomto díle pomocí sloupků podrobil rozboru frázi a její zneužití.
  • Trapné povídky (1921) – skepticky uvažuje o smyslu lidské existence a jeho duševna.
  • Továrna na absolutno (1922) – fejetonový román. V tomto románu lidstvo získá od českého vynálezce, inženýra Marka, vynález motoru, kterému může jako palivo sloužit jakákoliv látka a kterou spálí beze zbytku. Spolu s tímto zdrojem energie lidstvo postupně získá blahobyt. Při spalování se ale uvolňuje záření – absolutno, které dělá z lidí náboženské fanatiky. Postupně těchto lidí přibývá a s tím začíná chaos. Nakonec vypuká válka, která končí úplným vyčerpáním, pak si teprve lidé uvědomí viníka a všechny motory zničí.
  • Krakatit (1924) – román. Ing. Prokop objeví novou, velmi silnou trhavinu, schopnou zničit celý svět. Jeho přítel Tomeš získá kvůli penězům tajemství krakatitu a uteče. Prokop se ho vydá hledat, aby zabránil zneužití. Na konci se setkává s pohádkovým stařečkem a rozmlouvají spolu o smyslu života. Závěr je postaven na myšlence, že člověk nemá dělat velké skutky, ale jen takové, které mu mají sloužit. Dvakrát zfilmováno Otakarem Vávrou pod názvy Krakatit (1948) a Temné slunce (1980).[25]
  • O nejbližších věcech (1925) – knižní vydání jeho sloupků, drobné úvahy
  • Skandální aféra Josefa Holouška (1927) – satirické povídky o novinách, novinářích, v nichž autor kritizuje poměry v tisku v období mezi dvěma světovými válkami.
  • Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (1929) – povídky s detektivní tematikou. Jejich příběh je podáván humornou formou. Hrdina většinou není velký zločinec, ale zlodějíček, také kriminalista je obyčejný člověk. V těchto dílech jde především o vystižení různých typů osob. V povídkách se odráží relativismus – není přesně dána pravda, záleží na úhlu pohledu. Čtení tak není pouze humorné, ale i k zamyšlení.[26]
  • Zahradníkův rok (1929) – jedná se o fejetony o zahradničení, zároveň zde pomocí reakcí na děje související se zahradničením (např. počasí) vystihuje českou povahu.[27]
  • Marsyas čili na okraj literatury (1931) – zde se v několika esejích zabývá tzv. brakovou literaturou – dochází k závěru, že její existence je nutná. Jedná se o poměrně kvalitní rozbor tohoto žánru.
  • Apokryfy (1932) – povídky, ve kterých stylizuje historická a především biblická témata
  • O věcech obecných čili Zoon politikon (1932) – fejetony a stati
  • Následující díla tvoří volnou (tzv. noetickou) trilogii spojenou podobnými filosofickými myšlenkami a závěry. Tato trilogie patří k vrcholům jeho díla. Ukazuje, že ze stejných fakt vyvozují různí lidé odlišné závěry, zobrazuje zde mnohost pohledů na svět, relativnost pravdy.
    • Hordubal (1933, zfilmováno 1937) – základem této novely byla skutečná událost, kdy se sedlák (Hordubal) po několika letech práce v Americe vrátil domů na Podkarpatskou Rus a byl zavražděn svojí ženou a jejím milencem. Čapek si zde kladl otázky, jako zda jsme vůbec oprávněni spravedlivě soudit vinu. Při usvědčení se ztratí Hordubalovo srdce, což symbolizuje nevyřešený příběh Hordubala.
    • Povětroň (1934) – v této novele je z trosek letadla vytažen bez jakýchkoliv dokladů člověk. Tři svědci jeho umírání (zdravotní sestra, básník a jasnovidec) si na základě vlastních představ a zkušeností vytvářejí představu o umírajícím (na základě toho, jací jsou sami).[28]
    • Obyčejný život (1934) – železniční úředník v penzi líčí svůj „obyčejný život“ a zamýšlí se nad ním. Postupně dochází k přesvědčení, že se vlastně skládá z mnoha osobností, které dohromady tvoří jeho osud. V lednu 2019 byl román zpracován jako desetidílná četba na pokračování. Pro rozhlas adaptoval: Jan Němec, dramaturgie: Ludvík Němec, zvukový mistr: Walter Rient, v režii: Lukáše Kopeckého četl Igor Bareš.[29][30]
  • Válka s Mloky (1936)[31] – Lidé objevují zvláštní tvory – mloky, inteligentní živočichy, které lidé začnou cvičit jako levnou pracovní sílu. Mloci se však vzbouří, začnou organizovat svůj vlastní stát, zvolí si svého vůdce a žádají pro sebe „životní prostor“. Vše spěje nevyhnutelně k válečnému konfliktu.
  • První parta (1937, zfilmováno 1959) – děj tohoto románu se odehrává v dole, kde po závalu zůstane několik horníků a vedení dolu hledá dobrovolníky na jejich záchranu. Toto dílo je oslavou lidské solidarity.[32]
  • Jak se co dělá – soubor causerií.[33]
  • Život a dílo skladatele Foltýna (1939, vydáno posmrtně, televizní inscenace 1992) – nedokončený román.[34]

Dramata

R.U.R. 1939
  • Lásky hra osudná (napsáno 1910, vydáno 1922) – jednoaktovka; napsáno spolu s bratrem Josefem.
  • Loupežník (1920, zfilmováno v roce 1931) – komedie zabývající se vztahem mladé a starší generace. Loupežníkem je student s pověstí lehkovážného mladíka, jenž se zamiluje do dcery svého profesora, který o jejich lásce nechce ani slyšet. Loupežník nakonec využívá nepřítomnosti rodičů a zamkne se se svou láskou v jejich domě a odmítá je pustit dovnitř. Nakonec donutí pana profesora k přiznání, že mladá generace není tak špatná, jak si jeho generace představuje.
  • R.U.R. (Rossum’s Universal Robots – Rossumovi Univerzální Roboti, 1920) – v tomto vědeckofantastickém dramatu poprvé zaznělo slovo robot, které Čapkovi poradil bratr Josef. Čapek zde varuje před zneužitím techniky. Továrník Rossum vyrábí dokonalé roboty, kteří jsou k nerozeznání od lidí. Roboti postupně vykonávají stále více práce a lidé postupně degenerují. Roboti se vzbouří a začnou vyvražďovat lidi, nakonec vyvraždí všechny až na starého Alquista. Robotům hrozí zánik, protože nejsou schopni vyrábět sami sebe; po Alquistovi chtějí, aby zase objevil tajemství jejich výroby. Alquist se snaží všemožně zjistit informace o konstrukci robotů, dojde i na vivisekci. Mezitím se na scéně objeví roboti z poslední série, Primus a Helena, kteří mají některé lidské vlastnosti, jež ostatním robotům chybí. Alquist zjistí, že se milují, a požehná jim jako zakladatelům nového rodu. (problém – svět zamoří roboti; spása – v lásce)[35]
  • Ze života hmyzu (1921, zhudebněno J. Cikkerem) – alegorický pohled na svět hmyzu, který představuje různé lidské vlastnosti a lidské typy. Na záchranu skutečných hodnot vystupuje tulák, který nejprve mraveniště nezaujatě pozoruje, ale nakonec se z pozorovatele stane aktivním účastníkem děje a rozšlapává mravenčího vůdce. Napsáno spolu s bratrem Josefem.[36]
  • Věc Makropulos (1922) – tajemná žena Elina Makropulos prozradí, že je jí ve skutečnosti 300 let. Je dcerou alchymisty, který působil na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze a který objevil elixír mládí. Císař mu nařídil, aby tento přípravek vyzkoušel na své dceři. Mnoho lidí jí její nesmrtelnost závidí, ale ona je unavena žitím, protože lidské bytí je těžkým údělem. Za 300 let poznala všechny lidské vlastnosti, vidí už jen něco, co se stále opakuje, což ji unavuje. Přesto se však bojí smrti. Toto Čapkovo dílo bylo kongeniálně zhudebněno Leošem Janáčkem v jeho stejnojmenné opeře, která je pravidelnou součástí repertoáru světových operních domů.
  • Adam stvořitel (1927) – Adam je nespokojen se světem, jaký je, proto jej zničí a vytvoří nový. Je zklamán, protože brzy zjišťuje, že nový svět není lepší než ten, který zničil. Napsáno spolu s bratrem Josefem.
  • Bílá nemoc (1937, zhudebněno T. Andrašovanem, zfilmováno H. Haasem roku 1937) – objevuje se diktátor (Maršál), který chce válku (Adolf Hitler), ale zároveň s ním se objevuje strašlivá nemoc, která zabíjí lidi. Touto nemocí onemocní i diktátor; jeden mírumilovný lékař (Galén) nachází lék. Nabízí diktátorovi, že ho vyléčí výměnou za mír. Diktátor nakonec přijímá, ale lékař je zabit zfanatizovaným davem cestou k němu. Na konci díla vypuká válka.[37]
  • Matka (1938) – V tomto dramatu hlavní hrdinka, matka Toniho, se svými rozhovory snaží zabránit svému jedinému žijícímu synovi (její starší synové i manžel již zemřeli nebo padli), aby odešel bojovat. Teprve poznání, že nepřítel zabíjí i malé děti a že ona není sama, kdo prožívá ztrátu svých synů, ji donutí dát Tonimu pušku a pustit ho do války. Její zemřelí synové a manžel vystupují ve hře jako normální postavy, se kterými matka rozmlouvá.[38]

Cestopisy

Olga Scheinpflugová u norského fjordu. Fotografie Karla Čapka.

V Čapkových cestopisech nejde o zeměpisnou studii, ale o zachycení zvláštností, zvyků a životního stylu. Cestopisy přibližují čtenáři kulturu a ducha navštívených států v období mezi světovými válkami. Forma cestopisů připomíná jeho sloupky. Nejdříve cestopisy posílal do Lidových novin, až později vyšly knižně.[39]

Dětské knihy

  • Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) – pohádky z různých zaměstnání, kde Čapek dětem sděluje určité principy lidského chování (např. listovní tajemství).
  • Dášeňka čili život štěněte (1933) – toto dílo, napsané a fotografované s Josefem Čapkem, je vyprávění o narození a růstu štěňátka – foxteriéra Dášeňky. Karel Čapek vypráví tomuto pejskovi psí pohádky, které jsou tak trochu také bajkami.[41]
  • Měl jsem psa a kočku (1939)[42]
  • Pudlenka (1970) – toto posmrtně uspořádané dílo je o kočkách a o Čapkově kočce Pudlence zvlášť. Později vydáváno jako Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku (obsahuje Čapkova díla Měl jsem psa a kočku, Člověk a pes a doslov Olgy Scheinpflugové O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách).

Filozofická díla

Překlady

  • Francouzská poezie nové doby (1920), tato antologie moderních francouzských básníků (zhruba od Charlese Baudelaira po Guillauma Apollinaira) výrazně ovlivnila vývoj české literatury (např. postoj české poezie k asonanci a vůbec českou metriku). Překlady byly jazykově dokonale propracované, na dlouhou dobu se staly vzorem překladu a často i původní poezie (velmi ovlivnily například Vítězslava Nezvala). Klíčovou součástí antologie je slavná Apollinairova báseň Pásmo.

Politická díla

  • Hovory s T. G. Masarykem (1928–1935, 3 svazky) – jedinečné svědectví o Masarykovi (jeho názorech nejen politických, filozofických, ale i lidských, jeho vzpomínek)
  • Mlčení s T. G. Masarykem – doplnění hovorů, esej z roku 1935.

Posmrtně vydáno

Hrob Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové na Vyšehradském hřbitově v Praze
Busta Karla Čapka z roku 1967 u zámku v Chyši

Po smrti K. Čapka byly sebrány a vydány jeho novinové články, fejetony apod.

  • Měl jsem psa a kočku – 1939, prózy a fejetony
  • Kalendář – 1940, sloupky
  • O lidech – 1940, sloupky
  • Vzrušené tance – 1946, básně
  • Bajky a podpovídky – 1946
  • Sedm rozhlásků K. Č. – 1946
  • Ratolest a vavřín – 1947, sloupky
  • Obrázky z domova – 1953, fejetony a sloupky
  • Věci kolem nás – 1954, fejetony a sloupky
  • Sloupkový ambit – 1957
  • Poznámky o tvorbě – 1959, výbor z prací o literatuře
  • Na břehu dnů – 1966, výbor z novinářských prací
  • Čtení o T.G.Masarykovi – 1969,
  • Místo pro Jonathana! – 1970, výbor ze statí o literatuře a kultuře
  • Listy Olze – 1971, dopisy Olze Scheinpflugové
  • Drobty pod stolem doby – 1975, veršované komentáře ke dni
  • Skandální aféra Josefa Holouška, Podivuhodné sny redaktora Koubka – 1977, dvě satirické povídky
  • Listy Anielce – 1978, dopisy Anně Nepeřené z roku 1905
  • Dopisy ze zásuvky – 1980, dopisy Věře Hrůzové z let 1920–1931
  • Filmová libreta – 1988
  • Pseudonymní a anonymní tvorba Karla Čapka v týdeníku Nebojsa /1918–1920/ – 2000
  • „Vojáku Vladimíre...“ – 2009, korespondence s Jindřichem Groagem

Citát

„ Protože mé srdce je na straně chudých. “
— Karel Čapek: Proč nejsem komunistou?, Přítomnost, 4. prosince 1924

Divadelní režie – Vinohradské divadlo

  • 1921 Julius Zeyer: Stará historie, 21 repríz
  • 1922 Karel Čapek: Věc Makropulos, 24 repríz
  • 1922 Percy Bysshe Shelley: Cenci, 8 repríz
  • 1922 Henri Ghéon: Chléb, 8 repríz
  • 1922 Molière: Lékařem proti své vůli, 18 repríz
  • 1922 Molière: Sganarelle čili Domnělý paroháč, 15 repríz
  • 1922 Molière: Vynucený sňatek, 18 repríz
  • 1923 Aristofanés: Jezdci, 14 repríz
  • 1923 Aristofanés: Ženský sněm, 5 repríz
  • 1923 Fráňa Šrámek: Plačící satyr, 13 repríz
  • 1923 Josef Čapek: Země mnoha jmen, 9 repríz
  • 1927 Karel Čapek: Věc Makropulos, 5 repríz

Ocenění

Památka

  • Památník Karla Čapka – muzeum ve Staré Huti u Příbrami;
  • Náměstí Karla Čapka v Malých Svatoňovicích;
  • Pomník bratří Čapků – bronzové sousoší od Josefa Malejovského v Malých Svatoňovicích, kulturní památka;
  • zmenšený sádrový návrh sousoší od Jana Simoty získalo muzeum městské části Prahy 11, zapůjčeno Městské knihovně v Praze – pobočka Opatov;
  • busta u zámku v Chyši, na ZŠ v Kodaňské ulici v Praze;
  • pamětní desky v Praze v Říční ulici, na budově Památníku Karla Čapka, na Hotelu U Královny Elišky v Hradci Králové, v Brně v Jaselské ulici, na ZŠ v Praze v Kodaňské ulici, na Městském domě v Úpici a na ZŠ v Úpici, na Domě U Doktorů v Malých Svatoňovicích;
  • Dvojdům bratří Čapků na pražských Vinohradech, kulturní památka;
  • Základní škola Karla Čapka, Kodaňská 16, Praha 10;[49]
  • Gymnázium Karla Čapka, Školní 1530, Dobříš;[50]
  • Společnost bratří Čapků, sdružení fyzických a právnických osob, svou činnost vykonává nepřetržitě od roku 1947;
  • Expres Karel Čapek (Mnichov – Praha – Mnichov), ČD[51] (do prosince 2017)[52]

Odkazy

Reference

  1. ↑ http://encyklopedie.idu.cz/index.php/%C4%8Capek,_Karel#Pseudonymy_a_%C5%A1ifry
  2. ↑ Matriční zápis narození [online]. Archiv Zámrsk: 1890. (záznam)CZEC0004D_Matriky-Church-books-Trutnov-167-7239-1866-1903_00112.jpg. Dostupné online. 
  3. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech, sign. SPVIN Z4, s. 175
  4. ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Čapek, Karel, s. 51. 
  5. ↑ Matrika doktorů Univerzity Karlovy: Karel Čapek [online]. Univerzita Karlova [cit. 2020-04-18]. Dostupné online. 
  6. ↑ ŠTECH, Václav Vilém. Z domova i ze světa (dostupné online v NK ČR). In: VACINA, Ladislav. Jeden i druhý. Hradec Králové: Kruh, 1988. Dostupné online. S. 28–39.
  7. ↑ a b Ústav vědeckých informací 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, https://knihovna.lf2.cuni.cz/karel-capek.
  8. ↑ a b FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 1. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. S. 381. 
  9. ↑ K dnešnímu zahájení sjezdů PEN klubů. Národní politika. 26. 6. 1938, s. 5. Dostupné online. 
  10. ↑ Jan Bílek: Pátečníci u TGM v Lánech
  11. ↑ Foto „Svatba Olgy Scheinpflugové a Karla Čapka“. Lidové noviny. 27. 8. 1935, s. 1. Dostupné online. 
  12. ↑ MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. S. 190. Dále jen Literární život ve stínu Mnichova. 
  13. ↑ SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Kus krystalu. In: VACINA, Ladislav. Jeden i druhý : vzpomínky na bratry Čapky. Hradec Králové: Kruh, 1988. S. 314.
  14. ↑ Karel Čapek: Jak to bylo. Lidové noviny. 26. 11. 1938, s. 7. Dostupné online. 
  15. ↑ Literární život ve stínu Mnichova, s. 191–196
  16. ↑ http://www.capek-karel-pamatnik.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=200013&id=14282&p1=1010
  17. ↑ a b MARGOLIUS, Ivan. The Robot of Prague. Newsletter, The Friends of Czech Heritage no. 17. Autumn, roč. 2017, s. 3–6. Dostupné online. 
  18. ↑ Slavné vily na Vinohradech, http://www.novinky.cz/cestovani/162536-obrazem-slavne-prazske-vily-vinohrady-a-vrsovice.html.
  19. ↑ Vila na Vinohradech, http://www.filmavideo.cz/index.php/architektura/182-dvojdum-capku Archivováno 24. 2. 2014 na Wayback Machine..
  20. ↑ O slově robot Archivováno 25. 11. 2005 na Wayback Machine. – Karel Čapek, Lidové noviny, 24. prosince 1933
  21. ↑ The Origin Of The Word ‘Robot’. Science Friday [online]. 2011-04-22 [cit. 2019-07-29]. Dostupné online. 
  22. ↑ Hovory s TGM na ČSFD
  23. ↑ http://nakladatelstvi-nzb.abchistory.cz/_0002-vojaku-vladimire----karel-capek--jindrich-groag-a-odpiraci-vojenske-sluzby.htm
  24. ↑ Praha10.cz: Praha 10 bude udělovat čestná občanství, na medaili je vyobrazen Vršovický zámeček a Karel Čapek. praha10.cz [online]. [cit. 2021-06-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-03. 
  25. ↑ ČAPEK, Karel. Krakatit [online]. Praha: Borový, 1939 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  26. ↑ ČAPEK, Karel. Povídky z druhé kapsy [online]. Praha: Aventinum, 1929 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  27. ↑ ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok [online]. Praha: Borový, 1941 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  28. ↑ ČAPEK, Karel. Povětroň [online]. Praha: Borový, 1938 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  29. ↑ Karel Čapek: Obyčejný život. Vltava [online]. 2020-01-15. Dostupné online. 
  30. ↑ ČAPEK, Karel. Obyčejný život [online]. Praha: Borový, 1934 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  31. ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky [online]. František Borový, 1945 [cit. 2021-06-06]. Dostupné online. 
  32. ↑ ČAPEK, Karel. První parta [online]. Brno: Lidové Noviny, 1937 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  33. ↑ ČAPEK, Karel. Jak se co dělá [online]. Praha: Fr. Borový, 1938 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  34. ↑ ČAPEK, Karel. Život a dílo skladatele Foltýna [online]. Praha: Československý spisovatel, 1968 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  35. ↑ ČAPEK, Karel. R.U.R. Rossum's universal robots [online]. Praha: Borový, 1940 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  36. ↑ ČAPEK, Karel. Ze života hmyzu [online]. Praha: Borový, 1947 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  37. ↑ ČAPEK, Karel. Bílá nemoc: drama o třech aktech ve 14 obrazech [online]. Praha: Borový, 1937 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  38. ↑ ČAPEK, Karel. Matka [online]. Praha: Orbis, 1954 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  39. ↑ K. Č.:Italské listy, Lid neapolský. Lidové noviny. 18. 5. 1923 1944, s. 1. Dostupné online. 
  40. ↑ ČAPEK, Karel. Výlet do Španěl [online]. Praha: Borový, 1940 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  41. ↑ ČAPEK, Karel. Dášeňka, čili, Život štěněte [online]. Praha: SNDK, 1958 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  42. ↑ ČAPEK, Karel. Měl jsem psa a kočku [online]. Praha: Borový, 1939 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  43. ↑ Ve hře o Nobelovu cenu byli i Březina a Machar Archivováno 27. 9. 2007 na Wayback Machine., 13. 10. 2005, Novinky.cz
  44. ↑ A.Fetters - Malý slovník regionálních autorů, str. 8, http://www.svkhk.cz/Pro-knihovny/Zpravodaj-U-nas/Clanek.aspx?id=20120438
  45. ↑ Karel Čapek a Nobelova cena. S. 7. Lidové noviny [online]. 1939-02-02 [cit. 2013-07-03]. Roč. 47, čís. 59, s. 7. Dostupné online. ISSN 1802-6265. 
  46. ↑ Karelcapek.cz: Hradec Králové udělil in memoriam čestné občanství spisovateli Karlu Čapkovi (5/2019)
  47. ↑ Prazsky.denik.cz: Desítka si připomíná Karla Čapka, udělí mu i čestné občanství (1/2020)
  48. ↑ Deník Metro z 3.6.2021, s. 2
  49. ↑ ZŠ Karla Čapka v Praze 10. www.zskodanska.cz [online]. [cit. 2011-01-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-06. 
  50. ↑ Gymnázium Karla Čapka, Dobříš
  51. ↑ ČD: Expres Karel Čapek
  52. ↑ Konec nostalgie na kolejích. Z jízdních řádů zmizí Karel Čapek nebo Šohaj. Lidovky.cz. 3. 11. 2017. Dostupné online. 

Literatura

  • SLOMEK, Jaromír. Prahou bratří Čapků. Praha: Academia, 2020. ISBN 978-80-200-3103-7
  • BAUER, Zdeněk. "Vojáku Vladimíre--" : Karel Čapek, Jindřich Groag a odpírači vojenské služby z důvodu svědomí : vzájemná komunikace mezi K. Čapkem, J. Groagem a V. Rajdou s úvodním komentářem vydavatele. Praha: Zdeněk Bauer, 2009. 232 s. ISBN 978-80-904272-1-1. 
  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985. S. 71–78. 
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha: Albatros, 1985. S. 60–65. 
  • ČAPEK, Karel. Divadelníkem proti své vůli : Recenze, stati, kresby, fotografie. Praha: Orbis, 1968. Dostupné online. Recenze, stati, kresby a fotografie o divadle a dramatu, které zachycují významné události a portréty osobností, a jejichž autorem je Karel Čapek.. 
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 586–605. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 381–386. 
  • HART, Gabriel, a kol. Městské divadlo na Král.Vinohradech, Ročenka "Kruhu solistů" 1924. Praha: Městské divadlo na Král.Vinohradech, 1923. 168 s. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 85–87. 
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
  • MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. 
  • MÜLLER, Vladimír, a kol. Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957. Praha: Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, 1958. 185 s. 
  • PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3
  • SÍLOVÁ, Zuzana, a kol. Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Vinohradský ansámbl. Praha: Divadlo na Vinohradech, 2007. 212 s. ISBN 978-80-239-9604-3. 
  • ŠULCOVÁ, Marie. Čapci, Ladění pro dvě struny, Poločas nadějí, Brána věčnosti. Praha: Melantrich 1993-98 ISBN 80-7023-267-6, 80-7023-279-X, 80-7023-165-3, 80-7023--245-5
  • ŠULCOVÁ, Marie. Prodloužený čas Josefa Čapka. Praha: Paseka 2000 ISBN 80-7185-332-1
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 183. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha: Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 529–532. 
  • ŽÁK, Jiří. Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Vinohradský příběh. Praha: Divadlo na Vinohradech, 2007. 215 s. ISBN 978-80-239-9603-6. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Čapek&oldid=21213929“