Eduard Petiška

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eduard Petiška
Eduard Petiška
Eduard Petiška
Narození 14. května 1924
Československo Praha
Úmrtí 6. červen 1987 (63 let)
Československo Mariánské Lázně
Pseudonym E.P., Alois Formánek, Petřík
Povolání básník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel
Národnost česká
Alma mater Univerzita Karlova
Příbuzní Alena Petišková (manželka), PhDr. Martin Petiška (syn), MUDr. František Petiška (bratr), Bedřich Reiterer (bratr), Eduard Petiška, Jr. (vnuk), Kristýna Petišková (vnučka)

„Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako součást sebe, ačkoli tajně víme - a raději o tom moc nepřemýšlíme - že se při některém a kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit, a pak nás bude míň o tu část, kterou jsme už pokládali za sebe sama.“

Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PhDr. Eduard Petiška (14. května 1924 Praha6. června 1987[1] Mariánské Lázně) byl český básník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel, otec spisovatele Martina Petišky. Autor více než devadesáti titulů, oslovující už pátou generaci čtenářů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků[2] a staly se populární i v zahraničí.[3] Celkové prodeje jeho děl přesáhly hranici osmnácti milionů kusů.[4][5] V roce 2014 u příležitosti 90. let od autorova narození, vycházejí jeho díla také v elektronické podobě v edici sebraných spisů Eduarda Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení[6].

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Petiška jako dítě

Pocházel z rodiny s bohatou kulturní tradicí.Od dětství používal dva mateřské jazyky, češtinu a němčinu.[7] To mu umožnilo, v letech zákazu publikování, vytvořit rozsáhlé překladatelské dílo.[2]

Jeho otec František Petiška prošel první světovou válkou, léta strávil v Rusku, uměl krásně vyprávět a byl velký čtenář i milovník knih. Šlo o spolužáka Jaroslava Haška, se kterým sedal v lavici (Hašek pak použil Petiškovo jméno do svého díla).[8]

František Petiška později pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně spolu s Franzem Kafkou a účastnil se předčítání Kafkových prací v kroužku jeho prvních posluchačů.[8]

Jeho matka, rozená Adeline Winandt, se vzdala zamýšlené dráhy operní pěvkyně, z této strany rodu zřejmě vešly k jejímu synovi umělecké sklony. Psala verše i prózu. Její otec a jeho dědeček pocházel ze staré holandsko-německé malířské rodiny. Sám také jako výtvarník působil v různých zemích. V rodině byla řada malířů, zdobili např. freskami i severočeské kostely. Druhá část rodiny pocházela z oblasti Českého ráje, někteří působili jako správci zámků (Sychrov a Hrubá Skála) šlechtického rodu Rohanů s nimiž udržovali dobré vztahy, což zavdalo domněnkám o možném příbuzenství, které ale nejsou podloženy.[9]

Celá jeho rodina byla hudebně nadaná, jak jeho matka, tak on sám, měli absolutní hudební sluch a nebýt druhé světové války, byl by zřejmě z něj herec nebo operní zpěvák, neboť složil již zkoušky na konzervatoř. Nenastoupil na ni kvůli nacistické okupaci a byl pracovně nasazen jako soustružník v čelákovické Volmanově továrně.[10]

Mladší bratr František Petiška (1934) byl literárně činný při svém lékařském povolání, psal povídky i verše pod pseudonymem František Vinant a po deset sezón vystupoval v Divadle Járy Cimrmana.[11] Jeho předčasná smrt v roce 1980 je reflektována ve filmu Nejistá sezóna.

Život[editovat | editovat zdroj]

Od dětství jej lákaly příběhy a osudy. Nejprve byl posluchačem (z vyprávění jeho babičky vznikla později jeho známá kniha Sedmikráska, obsáhlá sbírka německých pohádek), později byl velkým čtenářem. A už ve svém dětství začal s literárními pokusy.[12]

Po roce 1945 vystudoval srovnávací literaturu u profesora Václava Černého, spolu s germanistikou, navštěvoval však i jiné přednášky – např. u profesora Jana Mukařovského z estetiky, profesora Karla Chotka z národopisu, profesora J. B. Čapka. Navštěvoval i přednášky z medicíny a dalších oborů.

Po osvobození se okamžitě zapojil i do kulturního života, nejprve, ještě za svých studentských let, jako básník. Začal publikovat v oblasti prózy, poezie, psát do novin, byl aktivní v Umělecké besedě, přátelil se s dalšími umělci, spolupracoval s filmem a rozhlasem.

Vedle toho se zapojil do společenského života jako aktivní člen Syndikátu českých spisovatelů. S Konstantinem Bieblem plánoval natáčení "filmových básní", jakýchsi předchůdců dnešních videoklipů, psal také do dětských časopisů i do novin.

Tyto aktivity byly po Únoru 1948, tedy v jeho čtyřiadvaceti letech, náhle přetrženy. V roce 1948 se oženil, manželka Alena byla učitelka, pocházela ze starého učitelského rodu, byla mu do konce života velkou oporou a spolupracovnicí, vytvářela harmonické prostředí, ve kterém mohlo jeho dílo vzniknout.

Jejich syn, spisovatel PhDr. Martin Petiška, byl otci častou inspirací a je dohledatelný i v jeho díle (Martínkova čítanka, Jak se Martínek ztratil).[13]

Měl řadu významných přátel v uměleckých kruzích, zvláště se stýkal s umělci, kteří byli v padesátých letech, stejně jako on, na okraji společenského postavení. Např. spisovatelé Jaroslav Seifert, František Hrubín, Bohumil Hrabal, Emanuel Frynta a mnozí další. Z malířů především Jiří Kolář, Kamil Lhoták, Zdeněk Miler, Karel Teissig, Vladimír Komárek, Zdeněk Sklenář, Vilém Plocek kteří ilustrovali jeho knihy, dále Cyril Bouda, Helena Zmatlíková a další.[13]

V padesátých letech vznikl v jeho bytě v Brandýse neoficiální "klub", kde se jeho přátelé stýkali, četli si své práce a mohli se navzájem seznamovat s novými cestami moderního umění. Jako nekomunista měl uzavřenou cestu k významným funkcím, o to více měl otevřenou cestu k práci.[13]

Tvorba a dílo[editovat | editovat zdroj]

Petiška psal texty i k prvním příběhům o Krtkovi

V období padesátých let, kdy nemohl vydávat pro dospělé, se přeorientoval na tvorbu pro děti, ve které pokračoval až do konce svého života – O jabloňce, O dětech a zvířátkách, Pohádkový dědeček, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko, Birlibán, Martínkova čítanka. Tvořil i pro mládež – Staré řecké báje a pověsti, Příběhy na které svítilo slunce, Příběhy tisíce a jedné noci, Čtení o hradech, zámcích a městech. Petiškova ,,rozsáhlá tvorba básnická i prozaická se svojí nadčasovou kvalitou řadí k předním dílům české literatury 2. poloviny 20. století, a dočkala se řady vydání i překladů do světových jazyků."[14]

Čtu si o hradech, zámcích a městech s velikou radostí!
—  Rafael Kubelík [2]

právě v těchto oblastech se stal jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších autorů české literatury a získal si i široký mezinárodní ohlas.

….děkuju Vám za vše, přátelsky tisknu Vám ruce. Mám Vás rád - tak i tak. Myslím zvláště na Vaše verše, které jsou tak líbezně moudré, plaché i přitom statečné. Jsou tak čisté a věru nemají pranic společného s tou mnohomluvností, která teď zaplňuje celé sloupce...
—  Jaroslav Seifert (z korespondence)[2]

Postupně ale zasáhl svým dílem i do dalších kategorií ve kterých byl oceňován už za svého života. Jako:

Patřil tak mezi autory, kteří obsáhli svým dílem různé literární žánry a psali pro všechny věkové kategorie a ve svých dílech dosáhli pozoruhodného ohlasu.

Na konci své umělecké dráhy byl při autogramiádách obklopen dlouhým zástupem čtenářů, kteří si nechávali někdy zapisovat do knih už třetí věnování – první napsal před lety babičce, druhé její dceři a nyní stála u jeho stolku vnučka, žádala o třetí věnování do své oblíbené knížky.

Báje a pověsti[editovat | editovat zdroj]

Ikaros. Gustave - Moreau

Petiška se zabýval mytologií a kulturou starověkých národů i českými dějinami. Jeho převyprávění jsou zasazená do širšího vzdělávacího rámce, nezaměřují se na pouhou deskripci, nalézáme zde patrnou snahu o vylíčení životních postojů a charakterových rysů lidské přirozenosti, které zůstávají stejné napříč dějinami i kulturami. V dávných pravdách a lžích se reflektují a vybarvují i ty současné.

Staré řecké báje a pověsti

V dávných bájích bylo slunce uctívané jako božstvo.

Jde pravděpodobně o jeho nejznámější knihu. Autor, který v začátcích komunistické totality nevěřil, že se mu ještě v životě podaří vydat knihu pro dospělé ji proto pojal, jak později sděloval, jako "román o životě v Čechách", o českých zoufalstvích a nadějích, tedy jako klíčový román, kde jednotliví bozi představovali jednotlivé politiky a postoje.

V tomto archetypickém pojetí antické látky zřejmě spočívá její mezinárodní úspěch, není to jen převyprávění antických mýtů, je to jednolitá zpráva o lidském životě a charakteru, tato zpráva je srozumitelná ve všech jazycích, do kterých kniha byla přeložena a vydávána (v němčině, angličtině, italštině, holandštině, finštině, ruštině, maďarštině, estonštině atd.). Jen ve Francii dosáhla pětadvaceti vydání do roku 2011 a stala se školní četbou.[2]. V současné době je vydávána v tištěné podobě s původními ilustracemi Václava Fialy a v elektronické podobě.

Autorovo dílo se dělí už před knihou Staré řecké báje a pověsti do dvou základních větví: do literatury pro dospělé a do literatury pro děti a mládež, z nich se každý směr opět dělí na další odvětví, pokrývá se tak celý úsek čtenářského věku, čtenářských zájmů.

Dá se říci, že Staré řecké báje a pověsti jsou úhelným kamenem jeho tvorby. Z titulu, o který jiní autoři neprojevili zájem, protože se jim zdál příliš pracný a bezvýznamný, se stal základní bod, z něhož vyšel na svou literární dráhu, na které se stal oblíbeným vypravěčem. Jak pro děti, tak pro dospělé, vyprávěl o tísni i radosti, věrnosti i zradách, o marnosti i možném naplnění času, jaký je člověku na jeho životní pouti, (zdánlivě krátké, ve skutečnosti plné možností) přisouzen.

Staré mezopotámské báje a pověsti

Obsahují čtyři základní mezopotámské příběhy, které byly klíčové pro utváření kultury mezopotámské, ale jejím prostřednictvím i řady dalších. V tištěné podobě vychází, spolu se starými egyptskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy na které svítilo slunce. V elektronické podobě vychází v souborném vydání pod názvem Starověké báje a pověsti.

,,I vydal se Gilgameš s Uršanábim k městu Uruku. Po dvaceti dvouhodinách pojedli, po třiceti dvouhodinách ulehli. Zrána se vydali na pochod a vynořily se před nimi hradby Uruku. Po dlouhé době uviděl Gilgameš zase uruckou hradbu, své dílo. Zármutek z něho opadával jako voda po zátopě. „Jsem odsouzen k smrti jako každý člověk,“ řekl k Uršanábimu, „ale můj život se zachytil v mých skutcích. Nad mými skutky nevládne smrt." (Úryvek z knihy)

Staré egyptské báje a pověsti

Bez znalosti starých bájí není možné pochopit vývoj evropského umění a kultury, která je na nich založena. Rembrandtův obraz Mojžíše z r. 1659.

Ve starých egyptských bájích a pověstech se vracíme po stupních staletí zpátky do dob před několika tisíci lety, kdy staří Egypťané uctívali boha slunce, ale také do doby počátků velkolepého stavitelského umění, řemesel a do doby počátků lékařské vědy a astronomie, k pramenům lidské vzdělanosti. Obsahuje převyprávění vůbec nejstarších bájí a pověstí, které se zrodily v Říši na Nilu. Vybrané desatero příběhů představuje úvod do egyptské mytologie. V tištěné podobě vychází, spolu se starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy na které svítilo slunce. V elektronické podobě vychází v souborném vydání, spolu se Starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a Příběhy starého Izraele, pod názvem Starověké báje a pověsti.

,,Kdo chce uslyšet prastaré příběhy dávných věků, ať otevře tuto knihu a začne číst. Sestoupíme spolu o tři až pět tisíciletí do minulosti a vkročíme do krajin zahřívaných od nepaměti prudkými slunečními paprsky. Jsou to krajiny, kde voda byla velikým darem a slunce mívalo podobu mocného boha." (Úryvek z knihy)

Alí Baba, Maxfield Parrish (1909).

Příběhy starého Izraele

Ve čtrnácti příbězích starého Izraele předkládá ve čtrnácti kapitolách starozákonní židovský výklad dějin izraelského národa. Je zachycen od stvoření světa Jahvem (židovskou podobou Hospodina) přes vyvedení Izraelitů z Egypta a stavbu Jeruzalému až po babylonské zajetí Židů. V tištěné podobě vychází, spolu se starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy na které svítilo slunce. Vyšla také samostatně pod názvem Příběhy starého Izraele. V elektronické podobě vychází v souborném vydání, spolu se Starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a Starými egyptskými bájemi a pověstmi, pod názvem Starověké báje a pověsti.

,,Písemné památky starého Egypta i staré Mezopotámie upadly v zapomenutí se znalostí jejich starověkého písma. Izraelské písemné památky dostávaly časem jinou podobu, podle toho, jak se měnilo stanovisko vypravěče nebo vykladače, ale v zapomenutí neupadly nikdy. Hebrejská bible, která shrnovala v sobě izraelskou literaturu, sjednotila židovské kmeny, dala jim vědomí národa a stala se základem židovského náboženství. Nová pokolení přidávala ke starému znění nové dodatky, obměňovala příběhy a vykládala je po svém. Hebrejské bájesloví a pověsti žily a proměňovaly se v ústech vykladačů i za minulého letopočtu. V knize, která leží před vámi, bylo přihlédnuto i k novějším dodatkům a výkladům, neboť židovská tvořivost nezemřela s počátkem našeho letopočtu. Tím se tato kultura liší od mrtvých kultur staroegyptské a mezopotamské. Hebrejské písemné památky byly přejaty i do křesťanské bible pod jménem Starý zákon a žijí tak podnes i mimo židovské náboženství ve všech křesťanských náboženstvích světa." (Úryvek z knihy)

Příběhy tisíce a jedné noci

,,Ve jménu slitovného pána světa

počíná se nejpodivuhodnější čtení

a sláva těm, kdo dali nám v něm poučení,

čtěte a slyšte, že na zemi zdejší

byli už před vámi šťastní i nešťastnější,

že láska, která lidská srdce mění,

v těch srdcích často sama dojde proměnění,

čtěte a slyšte moudrost dávných dob a lidí. 

Kdo mnoho ví, nejsladší datle sklidí."

(úvodní báseň z knihy)

Specifické zpracování Tisíce a jedné noci středověké arabské anonymní sbírky lidových pohádek, bajek, anekdot a dalších příběhů.

Jan Hus na hranici. Znalost historie nám ukazuje, že smrt jedince nemusí znamenat smrt jeho ideálů.

Staré české báje a pověsti

Nové převyprávění českých dějin. Vychází také pod názvem Čtení o hradech a pod názvem Čtení o hradech, zámcích a městech, atd.

Báje dvacátého století

„...Nehledám jakoukoliv krásnou katedrálu, ale katedrálu v Amiensu, jen tu, ne její obdobu, dvojníka, ale právě ji i se vší únavou cesty, časem, který je k tomu potřeba, trápením, a přeji si určitý sluneční paprsek, který by dopadal na ni i na mě.” (úryvek z knihy)

Jedná se o soubor povídek i o jedno z posledních autorových děl, zaměřené na lidské osudy a příběhy, v různých dějinných i kulturních etapách; které, i přes různost prostředí, zůstávají v jádru podobné, ponořují se do nitra individuálního světa a hledají smysl lidského putování. Příběhy se odehrávají ve dvacátém století a jsou zaměřené na dospělé čtenáře. V tištěné podobě vyšlo pod názvem O motýlu, který zpíval : Báje dvacátého století.

Reflexe Petiškova významu po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Planetka Petiška

Zemřel náhle, tak jak o tom psal v jedné ze svých básní (Jak by chtěl básník zemřít), během každoročního léčebného pobytu v Mariánských Lázních, 6. června roku 1987.[15]

Na domě č.p. 5 v Karlovarské ulici, ve kterém v Mariánských Lázních pobýval, je nyní umístěna pamětní deska s jeho portrétem sochaře Reona Argondiana.[15]

Na devadesát svazků literárního díla, které zanechal, zůstává z podstatné části stále živé, vychází stále znovu v tištěné i elektronické podobě[16] a je vydáváno v mnoha překladech, jeho texty vyšly ve třiceti jazycích, mj. čínsky, japonsky, arabsky, vietnamsky… Bližší přehled původních i přeložených děl je uveden v knize "Eduard Petiška Bibliografie", kterou zpracovala Věra Vladyková, vydané ve dvou vydáních nakladatelstvím Odeon v roce 1999 a dostupné on-line.[2]

Po sametové revoluci bylo jeho dílo vyznamenáno řadou cen, mimo jiné Platinovou knihou[17], cenou Rudolfa II. a medailí Franze Kafky[18]. Na jeho počest byla nazvána planetka,[19] městská knihovna v Brandýse nad Labem nese jeho jméno,[20]byly po něm pojmenovány ulice[21][22], každoročně je udělována cena Eduarda Petišky.[18] V roce 2014 se u příležitosti výročí autorova 90. narození uskutečnilo několik akcí na jeho přípomínku, např. Rok Eduarda Petišky.[23][24]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

  • Oči vzlétajícího času (BB 1946)
  • Alenka jde spát (leporelo, 1947)
  • Pražské orchestry (BB 1947)
  • Pohádky pro nejmenší (BB 1948, pod pseudonymem Petřík)
  • Sedm Mamlasů (P pro děti, 1948)
  • Jede traktor, jede… (B pro děti, 1949)
  • Slunce (BB 1949)
  • O jabloňce (leporelo, 1954)
  • O dětech a zvířátkách (PP pro děti, 1955)
  • Jak se Martínek ztratil (PP pro děti, 1956)
  • Kam se schoval nůž (leporelo, 1957)
  • Okamžiky (BB 1957)
  • Pohádkový dědeček (PP pro děti, 1958)
  • Staré řecké báje a pověsti (zpracování pro mládež, 1958; rozšířeno 1964)
  • Děvčata a řeka (R pro mládež, 1959)
  • Birlibán (P pro děti, 1959)
  • Jak krtek ke kalhotkám přišel (P pro děti, 1960)
  • Než uzrají muži (R 1960)
  • Sedmikráska (převyprávění německých pohádek, 1960; rozšířeno 1984)
  • Mezi dvěma řekami. Návštěva v Polabí (P pro ml., 1960)
  • A Midsummer Night’s Dream (angličtina, text k fotografiím z Trnkova filmu Sen noci svatojánské, pro děti, 1960, překlad J. Layton, též německy a francouzsky)
  • Birlibán jde do školy (P pro děti, 1962)
  • Čekám na tebe (BB 1962)
  • Pomerančové šaty (R 1962)
  • Hotel pro cizince (PP 1964)
  • Na prázdná místa (BB 1964)
  • Příběhy, na které svítilo slunce (převyprávění pro mládež, 1967; 1. část samostatně s titulem Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie, 1979; 2. část samostatně s titulem Příběhy starého Izraele, 1990)
  • Soudce Knorr (R 1967)
  • Ovidiova rodina (BB 1968)
  • Hrdinův pátek (R 1968)
  • Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy (převyprávění pro mládež, 1968)
  • Louskáček (pohádka, anglicky s titulem The Nutcracker 1968, též německy a francouzsky; česky: 1969, pod pseudonymem František Petřík)
  • Příběhy tisíce a jedné noci (převyprávění, 1971)
  • Čtení o hradech (PP pro mládež, 1971; společně se Čtením o zámcích a městech s titulem Čtení o hradech, zámcích a městech, 1984; s titulem Z pokladnice příběhů Království českého, 1994)
  • Martínkovy pohádky (1971)
  • Martínkova čítanka (pohádky a PP pro děti, 1971; rozšířeno s titulem Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek, 1977)
  • Prométheova paměť (BB 1971)
  • Svatební noci (PP 1972)
  • Stříbrné dobrodružství (P pro děti, 1973)
  • Nejlepší život (PP 1973)
  • Byl jednou jeden krtek (pohádky, 1974; zde: Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko, ilustrace Zdeněk Miler)
  • Už si čtu pohádky (1974)
  • Pověst o domově (P 1974)
  • Půjdeme si pro pohádku (1975)
  • Štěstí, noc a hvězdy (R 1975);
  • Loupežnice (D, rozmnož., 1976, i prem.)
  • Helenka a Princezna (P pro děti, 1977)
  • Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie (1979, 1. část knihy Příběhy, na které svítilo slunce);
  • Čtení o zámcích a městech (PP pro ml., 1979; společně se Čtením o hradech s titulem Čtení o hradech, zámcích a městech, 1984)
  • Svět plný lásky (PP 1979); Bylo jednou jedno loutkové divadlo (pohádky, 1980)
  • O ptáku Nohovi (pohádka, 1980)
  • Pohyb květin a jiné radosti a potíže (PP 1981)
  • Průvodce mladého muže manželstvím (R 1981)
  • Alenčina čítanka (pohádky a PP pro děti, 1982)
  • Čtení o hradech, zámcích a městech (PP pro mládež, 1984, obsahuje: Čtení o zámcích a městech a Čtení o hradech)
  • Míšovo tajemství (P pro děti, 1984)
  • O motýlu, který zpíval (PP 1984)
  • Anička malířka (P pro děti, 1985)
  • Olin a lišky (P pro děti, 1986)
  • Anička a básnička (P pro děti, 1987)
  • Třicet manželek a jiné lásky (PP 1987)
  • Podzimní deník (BB 1989)
  • Vůně hvězd (PP autobiograf. pro ml., 1989)
  • Příběhy starého Izraele (1990, 2. část knihy Příběhy, na které svítilo slunce)
  • Srdce, ve kterém bydlím (R 1990)
  • Neviditelná Zuzanka (P pro děti, 1993)
  • Anička a flétnička (P pro děti, 1995)
  • Krtek a autíčko (pohádka 1997; poprvé v souboru Byl jednou jeden krtek, 1974)
  • Věty o lásce a štěstí (aforismy, 1999, ed. E. Martin)
  • Cesta do země Lidivoni (P 1999; vydání zastaveno 1968)
  • Pohádková babička (PP pro děti, 2001)
  • Atlantic (P 2002)
  • Kamej (P 2002)
  • Krtek a kalhotky (leporelo 2002)
  • Proměny Jakuba Vinanta (P 2004)
  • Třicet manželek a jiné lásky (PP 2005; původní autorova koncepce)
  • O nejbohatším vrabci na světě (P pro děti, 2006)

Výbory[editovat | editovat zdroj]

  • Uprostřed (BB 1967)
  • Písně pro tebe (BB 1974)
  • Večeře s milionáři a jiné události (PP 1979)
  • Svatební noci… a jiné lásky (BB, PP 1983)
  • Velká cesta k malým dětem (EE 1984, ed. A. Štědrá)
  • Z pokladnice příběhů království českého (1994, ed. A. Bláhová)
  • Dobrodružství malých cestovatelů (PP pro děti, 2003, ed. A. Peisertová)

Souborná vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Knihy pro děti a mládež (Albatros, 1968–74, 6 sv.).

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • E. Ludwig: Roosevelt (1947)
  • G. Büchner: Vojcek (1947, s R. Vápeníkem)
  • G. Weerth: Písně a satiry (1952, s R. Vápeníkem)
  • H. Heine: Německo. Zimní pohádka, Atta Troll, Almansor (1953) + Německo. Zimní pohádka (1956; části in H. Heine: Písně a lamentace, 1966, ed. L. Kundera) + Básně (1958)
  • F. C. Weiskopf: Cesta do Kantonu (1953) + Pokušení (1954)
  • G. E. Lessing: Hry, básně, bajky, epigramy (1954, s B. Mathesiem, též ed.) + Moudrý Nathan (rozmnož., 1954)
  • W. Joho: Cesta z osamělosti (1955)
  • F. Wolf: Světla nad zákopy (1955, s H. Helceletovou)
  • W. Ilberg: Náš Heine (1956)
  • J. W. Goethe: Výbor z poezie (1973, s dalšími, též ed.)

Příspěvky ve sbornících a almanaších[editovat | editovat zdroj]

  • Malý koncert. Sto nejkrásnějších českých sonetů (1963, ed. F. Hrubín)
  • Povídka 1962 (1963, ed. K. Drábková)
  • Mým snem jsi prošla. Z moderní milostné poezie české (1969, ed. V. Karfík)
  • Píseň o rodné zemi. Třicet let české prózy (1975)
  • Kavkaz básníků a bájí (1979, ed. R. Parolek)
  • Anečka iz pervogo A i drugije (Moskva 1983, zde E. Petiška: Serebrjanoje oblako (Stříbrné dobrodružství))
  • Vesmír básníka. Sborník k 75. výročí narození národního umělce Františka Hrubína (1985, ed. Z. Heřman)
  • Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986, ed. J. Valouch)
  • Ach, ta láska nebeská (1992, 2. rozšíř. vyd., ed. J. Štroblová, Z. Heřman)
  • Potrhlá Andula. České moderní pohádky (1996, ed. J. Tušl)
  • Čítanka plná dobrodružství (1997, ed. V. Jůzlová, R. Karpaš, O. Škrbel)
  • O vodnících a mořských bytostech (2000, ed. Z. Kovaříková)

Uspořádal a vydal[editovat | editovat zdroj]

  • A. V. Šmilovský: Za ranních červánků a jiné povídky (1953) + Za ranních červánků (1957) + Červený deštník a jiné obrázky (1959)
  • Zlatý věnec (1961, s Františkem Hrubínem, J. Kolářem a Emanuelem Fryntou, E. P. též verše k jednotlivým oddílům)
  • Deset německých novel (1962)
  • Nový zlatý věnec (1967, s dalšími)
  • F. Hrubín: Dětem (1974)
  • Viktor Dyk: Dobré slovo příštím (1982)

Záznamy na zvukových nosičích[editovat | editovat zdroj]

  • Kouzelné pohádky J. Bohdalové 1–3 (MC, 1992, úprava, režie + scénář I. Chrz)
  • Krtečkova dobrodružství (MC + CD, 2000, úprava H. Doskočilová, režie Jan Fuchs, vypráví Marek Eben)
  • Řecké báje a pověsti 1, 2 (MC + CD; r. + scénář Tomáš Vondrovic, výběr J. Tušl).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.odeon-knihy.cz/pred-25-lety-zemrel-eduard-petiska-13-6-2012-lidove-noviny/
  2. a b c d e f Eduard Petiška: Monografie [online]. Odeon, 2012-26-2, [cit. 2012-03-20]. Dostupné online.  
  3. http://www.iliteratura.cz/Clanek/32599/nejzadanejsi-ceske-tituly-v-nizozemskych-knihovnach-za-rok-2013
  4. http://hroch486.icpf.cas.cz/Petiska/EduardPetiskaBibliografie.pdf
  5. Zpravodaj města Čelákovice č. 2/2014
  6. https://play.google.com/store/search?q=Peti%C5%A1ka&hl=cs
  7. http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-eduard-petiska-by-oslavil-devadesat-fa0-/p_kultura.aspx?c=A140512_231625_p_kultura_wag [online]. .  
  8. a b http://www.bkovarikova.cz/zapisnik/n-2012/eduarda-petisku-bude-vydavat-eduard-petiska.html
  9. http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=1043
  10. http://www.odeon-knihy.cz/tag/petiska-eduard/
  11. http://www.databazeknih.cz/zivotopis/frantisek-petiska-4390
  12. http://www.radio.cz/cz/rubrika/zarchivu/povidalek-eduard-petiska
  13. a b c http://www.katyd.cz/clanky/mel-jsem-pohadkove-detstvi-rika-syn-pohadkare.html
  14. http://www.infocentrum-brandysko.cz/cs/vyznamne-osobnosti/
  15. a b http://www.ml-listy.cz/clanek.asp?id_clanek=4496
  16. http://www.palmknihy.cz/web/c?fraze=Education&x=0&y=0
  17. http://www.odeon-knihy.cz/platinova-kniha-eduardu-petiskovi/
  18. a b http://www.knihovna.brandysnl.cz/cs-CZ/region/eduard-petiska
  19. http://ssd.jpl.nasa.gov/sbdb.cgi?sstr=145768;orb=1
  20. http://www.knihovna.brandysnl.cz/
  21. https://maps.google.cz/maps?q=Ulice+Eduarda+Peti%C5%A1ky&ie=UTF-8&ei=Wo7uUvviCYXgygPZmYCQDQ&ved=0CAcQ_AUoAQ
  22. http://regiony.kurzy.cz/celakovice/bratri-petisku/
  23. http://knihovnicek.cz/wp-content/uploads/2013/12/Rok-Eduarda-Peti%C5%A1ky1.pdf
  24. http://citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/4877-eduard-petiska-zivotopis-a-knihy [online]. .  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • V. Vladyková: E. P. Bibliografie. Soupis díla a literatury o něm 1939 – 30. 6. 1998 (1999). Dostupné Online

Knižně[editovat | editovat zdroj]

  • E. P. (sborníček k šedesátinám, 1984, ed. R. Tognerová, bibliografie S. Mouchová, 1984)
  • P. Hrtánek: Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století, Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, č. 150 (2004)

Studie a články[editovat | editovat zdroj]

  • Birlibána četl i starosta (večer zaměřený na dílo spisovatele Eduarda Petišky) Dostupné online
  • V. Kovářík in Hlasy a tváře (1965)
  • J. Grossman: doslov, in E. P., Uprostřed (1967)
  • E. Stehlíková: Nad poezií E. P., Zprávy jednoty klasických filologů, 1973, č. 1
  • D. Grozdanovičová: medailon, in E. P., Svatební noci (1974)
  • V. Kovářík: Bývaly doby…, in E. P., Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek (1977, 1981)
  • F. Buriánek: Tvůrčí profil E. P., in E. P., Večeře s milionáři a jiné události (1979)
  • Š. Vlašín in Na přelomu desetiletí (1985)
  • J. Grossman in Analýzy (1991)
  • I. Procházková Pověsti a báje v díle Eduarda Petišky (1991)
  • M. Suchomel in Co zbylo z recenzenta (1995)
  • Z. Kožmín in Studie a kritiky (1995)
  • E. Martin: Vydavatelská poznámka in E. P., Příběhy na které svítílo slunce (1999)
  • P. Blažíček: Generace Května v šedesátých letech, ČL 2002, s. 278
  • M. Maléřová: Eduard Petiška vypravuje : (převyprávění a adaptace pověstí a bájí) 2005
  • I. Matkovská: Petiškovo zpracování pověstí v knize Čtení o hradech pro mládež 2005 Dostupné Online
  • L. Vykypělová: Pohádkový dědeček od Eduarda Petišky in Úprava knížky pro sluchově postižené 2006 Dostupné Online
  • J. Bláhová: Funkce jazykových prostředků v literatuře pro děti Eduarda Petišky 2007 Dostupné Online
  • J. Holíková: Eduard Petiška in Problematika násilí v dětské literatuře 2009 Dostupné Online
  • J. Zradička: Jak krtek k panu Petiškovi přišel Městské listy Oficiální noviny Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi. s. 17. Červen 2012.
  • Autor: lid. Před 25 lety zemřel Eduard Petiška Lidové noviny 13.6.2012.
  • I. Fencl: OSOBNOST: Eduard Petiška by oslavil devadesát. Lidové noviny. Neviditelný pes. 14. 5. 2014. Dostupné online.
  • Eduard Petiška. 20. 7. 2014. aktualne.cz Dostupné online

Rozhovory[editovat | editovat zdroj]

  • F. Buriánek, Impuls 1967, s. 434
  • Oondřej Neff, ZM 1985, s. 282

K životním jubileím[editovat | editovat zdroj]

  • J. Voráček, LM 1979, č. 5; Z. Heřman, Tvar 1994, č. 9
  • O. Chaloupka, ZM 1987, s. 406
  • V. Píša, LM 1987, s. 134

Výběr z citátů[editovat | editovat zdroj]

http://azcitaty.cz/citaty/eduard-petiska/