Emanuel Frynta

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Emanuel Frynta
Narození	3. ledna 1923 Slapy Československo Československo
Úmrtí	11. října 1975 (ve věku 52 let) Praha Československo Československo

Emanuel Frynta (3. ledna 1923 Slapy – 11. října 1975 Praha) byl český překladatel z ruštiny a básník tvořící česky, představitel nonsensové poezie v někdejším Československu.

Stručný životopis

V roce 1943 maturoval na klasickém gymnáziu v Praze. Do konce druhé světové války byl zaměstnán jako pomocný dělník. 1945 až 1948 studoval rusistiku na FF UK. Na protest proti nestoudnému způsobu, jakým se komunistický režim zachoval k filozofům Janu Patočkovi a Václavovi Černému, odešel těsně před dokončením doktorátu z fakulty. Tento krok pak poznamenal celoživotně jeho možnosti pracovat a publikovat.

Debutoval v roce 1945 v Akordu. Dále publikoval v Kytici, Světové literatuře, Sešitech pro mladou literaturu, Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu do domu, Tváři a Obrodě.

V prvopočátcích svého literárního účinkování byl zahrnován do stejné básnické skupiny jako Josef Suchý, tedy do autorského okruhu kolem katolického časopisu Vyšehrad, preferujícího ideály křesťanského humanismu. Podobně jako u jeho druhů (Slavík, Vokolek) byla po únoru 1948 Fryntova cesta k publikování velmi komplikovaná.

Věnoval se překladatelství (jako jeden z prvních k nám uváděl Ch. Morgensterna), zajímal se o editorství (sestavil např. oblíbenou čítanku českého a světového humoru Moudří blázni) a spolupracoval s rozhlasem. Patřil k průkopníkům naší konkrétní a nesmyslné poezie.

Dominantní částí díla Emanuela Frynty byly překlady z ruštiny (básně A. S. Puškina a M. J. Lermontova). Věnoval se překladům i z dalších jazyků. Součástí jeho literárněvědné činnosti byly i publikace určené zahraničním čtenářům. Působil až do konce života jako překladatel, ale před koncem života téměř celé své dílo (tedy překlady i vlastní autorská nevydaná díla) spálil.

Spolupracoval s dětmi, což ovlivnilo jeho tvorbu (1966).

Vzpomínky jeho ženy

Na popud svého muže jsem odešla z divadla, protože jsem několikrát byla na policii a člověka to dovede otrávit, a ty otřesné věci, co se hrály - můj muž na to byl citlivý a řekl mi, že budu doma s ním, tak jsem mu pomáhala na stroji přepisovat překlady. Bylo to náročné, každá povídka se musela desetkrát přepsat, někdy mě bolela záda tak, že jsem si musela lehnout na zem a zacvičit si. Můj muž pracoval od rána od 9h do večera, celý den. Když na něčem pracoval, chtěl to hned slyšet přečtené nahlas, tak přišel za mnou. Musela jsem všeho nechat i utěrku pustit na zem a přečíst mu to.

Protože nemohl přednášet na fakultě, tak přednášel doma. Byla to taková domácí univerzita, scházeli se u nás ti nejlepší lidé, nikdo bezcharakterní nemohl překročit náš práh. Život byl těžký i nádherný. Můj muž byl veselý, přes den pracoval a večer jsme chodili na návštěvy, nebo jsme přijímali návštěvy u nás. Žili jsme jen díky tomu, že jsme měli báječné přátele - Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Ilja Hurník, Ivan Medek, Dr. Anna Masaryková, rodina Lukasova, Fukovi, Schwarzovi, Dr. Kybalová, Dr. Hartman, malíř Kamil Lhoták. Ilja Hurník nechtěl, abychom byli nečiní a tak nám dával úkoly, např. byl vymezený úsek na Kampě, který se bude fotografovat, vyhodnocovala to Emila Medková, vždycky to vyhrál můj muž, Ilja Hurník nebo Petr Eben.

Ta doba byla ukrutná. Můj muž ale říkal: my si nestěžujeme, protože jsme si tento způsob života vybrali!

– Z vyprávění jeho ženy, herečky Ady Fryntové Waldové^[zdroj?]

Díla

• Písničky bez muziky
• Závratné pomyšlení (povídky a básně z pozůstalosti)
• Zastřená tvář poezie (soubor esejistických rozhlasových přednášek)
• Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti (poetické básně a prózy jsou určeny dětem)
• Zlatý věnec
• Moudří blázni

Následovníci

Básnickým následovníkem Emanuela Frynty byl Petr Lampl, zvaný Peťák.^[zdroj?]

Řadu jeho textů zhudebnil Petr Skoumal na CD Kdyby prase mělo křídla, Bonton, 1991

Rodina

Jeho syn doc. RNDr. Daniel Frynta, PhD., (* 1963), je český sociobiolog a vysokoškolský pedagog.