Don
| Don | |
|---|---|
.jpg) Don ve Voroněžské oblasti | |
| Základní informace | |
| Délka toku | 1 870 km |
| Plocha povodí | 422 000 km² |
| Průměrný průtok | 3 800 m³/s |
| Světadíl | Evropa, Asie[1] |
| Pramen | |
| Středoruská vysočina, Novomoskovsk 54°0′43,92″ s. š., 38°16′40,08″ v. d. | |
| Ústí | |
| Taranrogský záliv Azovského moře 47°5′11,04″ s. š., 39°14′18,96″ v. d. 100 m n. m. | |
| Protéká | |
 Rusko (Tulská, Lipecká, Voroněžská, Volgogradská, Rostovská oblast) | |
| Úmoří, povodí | |
| Atlantský oceán, Černé moře, Azovské moře, Povodí Donu (Rusko 87,23%, Ukrajina 12,76 %)[2] | |
 mapa povodí | |
| Geodata | |
| OpenStreetMap | OSM, WMF |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Don (rusky Дон, starořecky Tanaïs) je řeka v Tulské, v Lipecké, ve Voroněžské, ve Volgogradské a v Rostovské oblasti v Rusku. Je dlouhá 1870 km. Povodí řeky činí 422 000 km². Jde o pátou nejdelší evropskou řekou a současně nejdelší přítok Azovského moře. Název řeky je zmíněn ve druhé sloce písně, z níž se stala ukrajinská hymna.
Průběh toku
Pramení ve městě Novomoskovsku v Tulské oblasti na východních svazích Středoruské vysočiny. Na horním toku nad ústím Tiché Sosny teče v relativně úzké dolině. Pravý břeh je vysoký místy až 90 m a silně zbrázděn stržemi, zatímco levý břeh je pozvolný. Koryto je členité a je v něm mnoho peřejí.
Na středním toku pod městem Kalač na Donu se údolí znatelně rozšiřuje a dolina řeky dosahuje u Serafimovičů šířky až 6 km. Pravý břeh se i zde vyznačuje větší výškou. Střední tok zakončuje rozsáhlá Cimljanská přehrada jež zvedla hladinu řeky na 26 m a umožnila stavbu Volžsko-donské vodní cesty.
Pod přehradou teče řeka v dolině široké 20 až 30 km. Hloubka dosahuje místy až 20 m. Pod Rostovem na Donu začíná delta, jež má rozlohu 340 km² a ústí do Taganrogského zálivu Azovského moře.
Přítoky
horní tok
- zleva – Voroněž
- zprava – Něprjadva, Krasivaja Meča, Sosna
střední tok
- zleva – Bitjug, Chopjor, Medvědica, Ilovlja
- zprava – Tichá Sosna, Černá Kalitva
dolní tok
- zleva – Sal, Manyč
- zprava – Severní Doněc
Vodní režim
Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Povodí Donu neoplývá velkým množstvím vody. Celkový odtok bez započtení vody na zavlažování představuje 29,5 km³, což odpovídá průměrnému průtoku 935 m³/s. Ten se po postavení Cimljanské přehrady zmenšil na 160 m³/s. Na horním toku zamrzá na začátku listopadu a rozmrzá v polovině dubna. Na dolním toku zamrzá v první třetině prosince a rozmrzá v poslední třetině března. Každý rok řeka odnese až 14 Mt pevných částic a 6,2 Mt rozpuštěných minerálních látek. Nízký sklon na dolním toku je příčinou velmi pomalého toku, což dalo za vznik pojmenování „Tichý Don“.
Využití
Vodní doprava je možná od ústí k městu Liski v délce 1355 km a na jaře až do vesnice Chlevnoje ještě dalších 235 km. Důležitými přístavy jsou Liski, Kalač na Donu, Volgodonsk (na Cimljanské přehradě), Rostov na Donu, Azov. S Volhou je řeka spojena Volžsko-donským kanálem, který je dlouhý 105 km a díky němu je řeka spojena s Baltským, Bílým a Kaspickým mořem.
Po řece se převáží
- proti proudu — obilí, uhlí, kovy, cement, ropné produkty, průmyslové a obchodní zboží, stavební materiály,
- po proudu — stavební materiály, sůl, vsázka, ruda, hnojiva, průmyslové a obchodní zboží,
- směrem na Volhu — uhlí, obilí, stavební materiály,
- směrem od Volhy — dřevo, sůl, kovová vsázka, ruda, hnojiva.
Na řece je rozvinuté rybářství. Průmyslově se zpracovávají candáti, cejni, kapři, ostruchy, placky, jeseter ruský a hvězdnatý (především na dolním toku a v ústí).
Historie
Už v 1. tisíciletí př. n. l. byla řeka důležitou dopravní cestou mezi centrálními oblastmi současného Ruska včetně Povolží a pobřežím Azovské moře. Ve 4. až 3. století př. n. l. vznikla v ústí řeky řecká kolonie Tanaïs. Po řece probíhal obchod s antickými koloniemi na Krymu a na Tamanském poloostrově. Na začátku 1. tisíciletí územím dolního toku procházela cesta kudy pronikaly hordy Hunů a Bulharů, po jejichž ústupu bylo území osídleno Východními Slovany. V 7. až 9. století obydleli dolní a střední tok Chazarové. Nájezdy Maďarů a Pečeněgů vytlačily slovanské obyvatelstvo z povodí horního toku. V 11. století dolní tok obývali kočovní Polovci a od 13. století byl pod vládou mongolsko-tatarské Zlaté Hordy a pustnul. Ve 14. až 16. století se řeka stává tržní cestou mezi Ruskem a janovskými koloniemi na Krymu, přičemž v ústí řeky se nacházela kolonie Tana. V 15. století na řece začínají vznikat sídla svobodných lidí - kozáků a o století později vzniká Donské kozácké vojsko. V 17. století byla řeka opěrnou základnou rolnického povstání pod vedením Stěnky Razina a v letech 1707-09 došlo k velkému Bulavinskému povstání. V 18. století prudce stoupá hustota osídlení v souvislosti s přechodem kozáků k zemědělství a přílivem Rolníků. S rozvojem kapitalismu vzniká průmyslová oblast Donbas. V jeho povodí probíhaly velmi těžké boje v letech jak 1918-1920 v rámci občanské války v Rusku tak i v letech 1941-1945 v rámci velké vlastenecké války.
Poznámky
- ↑ Dolní tok pod soutokem s Manyčem tvoří hranici kontinentů. Jedná se o nejzápadnější část Kumo-manyčské propadliny
- ↑ Mezinárodní povodí řek v Evropě , Don
Literatura
- (rusky) Davydov L. K., Hydrografie SSSR, Leningrad 1955, (Давыдов Л. К., Гидрография СССР, т. 2, Л., 1955)
- (rusky) Kama, Volha, Don, průvodce Perm 1967, (Кама, Волга, Дон. Путеводитель, Пермь, 1967)
V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Дон“.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Don na Wikimedia Commons
