Ruská osvobozenecká armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Vlasovci)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ruská osvobozenecká armáda
Generál Vlasov a příslušníci ROA v uniformě nacistického Wehrmachtu.
Generál Vlasov a příslušníci ROA v uniformě nacistického Wehrmachtu.
Zakladatel Andrej Andrejevič Vlasov
Vznik 1944
Zánik 1945
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ruská osvobozenecká armáda – ROA (německy Russische Befreiungsarmee, rusky Русская освободительная армия – РОА, Russkaja osvoboditel'naja armija – ROA) byla v době druhé světové války organizace několika vojenských jednotek ruských zajatců, zběhů, bývalých emigrantů a odpůrců režimu, kteří na straně nacistického Německa dobrovolně či z donucení bojovali proti Sovětskému svazu. Pro tyto jednotky se vžilo označení vlasovci[1] podle jména jejich velitele generála Andreje Andrejeviče Vlasova.

Postoj velení a filozofie hnutí[editovat | editovat zdroj]

Oficiálně vznikla Ruská osvobozenecká armáda z podnětu Komitétu pro osvobození národů Ruska (KONR). Při získávání dobrovolníků pro toto vojsko prohlašovali velitelé a političtí pracovníci, že sice bojují v řadách ozbrojených sil Velkoněmecké říše, ale až nadejde vhodná doba – to jest po zvratu válečných výsledků ve prospěch Německa – vyjednají s Německem mír a budou žít „ve svobodném Rusku“, případně „v dalších zemích násilně ovládnutých proletářskou diktaturou“. Později se zejména generál Sergej Buňačenko vyhýbal bojovým střetům s Rudou armádou. Ty oddaloval jednak ignorováním německých rozkazů s tím, že on sám je podřízen přímo generálu Vlasovovi, a jednak při přesunech k řece Odře nevyužil železniční přepravy své divize, nýbrž nařídil pěší pochod. Snahou velení ROA bylo nestřílet na vojáky Rudé armády, ale pouze na politruky, a vojáky samotné pak získávat pro boj proti Stalinovi.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Situace před vznikem[editovat | editovat zdroj]

Nástup jednotky vlasovců v roce 1944, viz znak na paži

Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem (Operace Barbarossa) padly do zajetí miliony sovětských válečných zajatců různých národů (tedy nejen Rusů). Jejich národní a politické smýšlení bylo různé, část zajatců nesouhlasila se Stalinovým režimem, mnoho z nich bylo zdrceno tím, že se Stalin zajatců zřekl a považoval je za zrádce. Brutální zacházení se sovětskými zajatci ze strany Němců, kterými byli považováni za podlidi, si jenom v prvním roce vyžádalo životy až 3 milionů zajatců.[2] Masové vyhlazování zajatců bylo součástí nacistického plánu genocidy slovanského obyvatelstva tzv. Generalplan Ost. Později byla likvidace sovětských zajatců zastavena vzhledem k nepříznivému vývoji situace na východní frontě pro Německo, a zajatci začali být využíváni na nucené práce a začalo se také uvažovat o jejich nasazení do boje proti Rudé armádě.

Během času se z části těchto vojáků formovaly různé dobrovolnické i pomocné jednotky, divizemi Waffen-SS počínaje a zásobovacími a pracovními jednotkami konče, například Turkestánská legie, Legie Volžských Tatarů, Ázerbájdžánská legie, Gruzínská legie, která v dubnu 1945 na nizozemském ostrově Texel povstala proti Němcům, a další. Postupem času vznikaly i ruské bojové jednotky, jako např. 1. ruská národní armáda, 599. ruská brigáda, Ruský ochranný sbor, XV. kozácký jezdecký sbor a další.

Počátky vzniku Ruské osvobozenecké armády jako vojenské organizace lze klást do roku 1942, kdy bylo v Berlíně ustanoveno zvláštní středisko, které se zabývalo získáváním „výjimečných“ ruských válečných zajatců. Téhož roku byl zajat sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov, který se postupně stával ústřední postavou těch, kteří nenáviděli komunistický režimSovětském svazu a chtěli proti němu bojovat. Vlasov během roku 1943 získával další spolupracovníky a snažil se ve spolupráci s německými činiteli vytvořit ruské bojové jednotky. Problémem bylo, že na straně Němců nejenže panovala k Rusům nedůvěra, ale stále tu byla doktrína o „méněcenné slovanské rase“, což bylo překážkou rychlejšího vzniku ruských vojenských sil, které se odkládalo prakticky až do konce roku 1944.

V létě 1944 vznikla 29. granátnická divize SS (1. ruská), která se pod vedením Bronislava Kaminského zapojila do bojů během Varšavského povstání. Divize byla poté rozpuštěna a její mužstvo bylo včleněno do Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova.[3]

Vznik ROA[editovat | editovat zdroj]

Vlasov a Gen. Žilenkov (uprostřed) s Josephem Goebbelsem (únor 1945)

Dne 14. listopadu 1944 byly v Praze ustanoveny Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) a Ruská osvobozenecká armáda (ROA), jejíž základ tvořili sovětští váleční zajatci, bývalí příslušníci 29. granátnické divize SS (1. ruské) a bývalí příslušníci 30. granátnické divize SS (2. ruské), která byla rozpuštěna pro nespolehlivost po ozbrojené vzpouře ve Francii.

Tento akt doprovázela jak vlažnost z oficiálních německých míst, tak ze strany české veřejnosti, která v ROA viděla spojence nacistického Německa. KONR vydal bez vědomí německých úřadů Manifest[zdroj?], ve kterém oslovoval národy Ruska v boji proti Stalinovi, ale který též předpokládal uzavření míru s Německem a vytvoření svobodného Ruska bez bolševiků. První vojenské útvary se začaly vytvářet již krátce po tomto aktu. 9. listopadu 1944 byla ve výcvikovém táboře Münsingen vytvořena 1. divize, která se skládala zejména z různých dobrovolnických útvarů, které byly staženy z fronty. Těmto vojskům velel plk. Sergej Kuzmič Buňačenko. Jednotky byly vybaveny ručními zbraněmi a několika kořistními sovětskými tanky T-34. Od počátku roku 1945 vznikala ve výcvikovém táboře Hauberg druhá divize, která se skládala převážně z vojáků přímo ze zajateckých táborů. Samostatným útvarem ROA byla letecká jednotka, která obdržela 16 Messerschmittů Bf 109 G, 12 Junkersů Ju 88 a 5 Heinkelů He 111. Složení všech jednotek z názorového hlediska bylo různé. Velká část vojáků chtěla bojovat proti Stalinovi, ovšem na straně druhé nesouhlasili s nacistickým režimem v Německu. Někteří z nich odešli k ROA z důvodu krutých podmínek, které panovaly v německých zajateckých táborech. S blížícím se koncem války se však čím dál zřetelněji ukazovalo, že ROA bude bojovat zejména sama za sebe.

Nasazení ROA v boji[editovat | editovat zdroj]

Dne 2. března 1945 dostal velitel 1. divize Buňačenko rozkaz od německého důstojníka na přesun do bojového prostoru. Zde došlo k prvním sporům, protože Buňačenkův nadřízený byl generál Vlasov, který situaci později uklidnil tím, že rozkazy potvrdil. Buňačenkova divize se vydala na pěší pochod ve třech proudech až ve dnech 6.-8. března. První bojové vystoupení se odehrálo 14. března v prostoru soutoku Odry a NisyErlenhofu, kde se vojáci ROA neúspěšně pokoušeli zlikvidovat sovětské předmostí na Odře. „V rozporu s cíli hnutí bylo k tomuto kroku přistoupeno, protože divizi již docházely zásoby a vyhlídka na zásobování Němcům protivné armády nebyla valná.“ Poté byla divize z iniciativy vlastního velení stažena a přemístěna na jih. Jednotky postupně pronikly do Čech, kde vzniklo několik sporů mezi nimi a německými silami. Mezitím bylo plánováno jejich další bojové užití, počítalo se s jejich využitím při obraně Brna. Velitel skupiny armád Střed Ferdinand Schörner nechal vyzbrojit ROA kanóny a tankovými stíhači Jagdpanzer 38 (t), vyráběnými v Praze. V této době však již generál Vlasov tajně navazoval kontakty s českým odbojem i se západními zpravodajskými službami. Jeho přáním bylo zejména, aby byla ROA uchována pro případnou válku proti bolševickému SSSR, která dle přání mnohých měla nastat po kapitulaci německé armády.

Účast na Pražském povstání[editovat | editovat zdroj]

Náhrobek u hromadného hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze

Po dobytí Berlína Rudou armádou a po plném uvědomění si situace 30. dubna začali navazovat představitelé ROA již oficiální kontakty s českým odbojem, který zvažoval jejich účast na připravovaném povstání v Praze, a který se s nimi nakonec dohodl na jejich pomoci.[zdroj?] Dne 5. května se začaly přesunovat jednotky ROA ze Suchomast do Prahy, kam dorazily v brzkých ranních hodinách o den později. Vlasovci, jak byly jednotky nazvány díky jejich veliteli generálu Vlasovovi, obsazovali pod velením Sergeje Buňačenka v Praze důležité opěrné body a uzly a ovládli velkou část Prahy a jejího předměstí. Zde vedli ojedinělé[P 1] boje proti německým vojskům, ale zároveň docházelo k dalšímu vyjednávání, jak s představiteli České národní rady a českého odboje, tak s americkými vojenskými činovníky. Nebylo stále jasné, jestli americká vojska obsadí Prahu, ani jak se Američané zachovají vůči ROA. S vývojem událostí bylo zřejmé, že Praha patří do sféry vlivu SSSR a od ROA se začaly distancovat i české orgány. Opatrnost v té době radil i Londýn. Hubert Ripka prostřednictvím vysílačky nabádal ke krajní opatrnosti a zdrženlivosti při jednání s oddíly generála Vlasova: "Vlasov je považován v Rusku za zrádce." V rozhlasovém vysílání Česká národní rada kategoricky prohlásila, že akce vlasovců proti německým vojskům jsou jejich vlastní záležitostí. Buňačenko si přečetl dopis psaný špatnou ruštinou: "Češi děkují za pomoc, ale nemohou zůstat lhostejní k nepřátelskému vztahu vlasovců k nejlepšímu příteli Československa Stalinovi a jeho armádě a prosí generála, aby své jednotky stáhl z Prahy." Buňačenko je zlostí bez sebe a křičí: "V tomhle městě už nezůstanu ani hodinu! Nestojíte nás ani za jedinou kapku krve." ČNR se 7. května rozhodla odmítnout další pomoc od ROA, a tak vlasovci 8. května v ranních hodinách Prahu opustili.[4] Svojí přítomností tak vlastně částečně zasáhli do bojů i když zásah nijak zásadně neovlivnil průběh povstání, jehož skutečnými vítězi byli Pražané.[4] Naopak podle jinych zdroju meli Vlasovci zasadni roli na zachrane Prahy pred znicenim nacisty: "Během bojů ROA dokázala odzbrojit přibližně 10 tisíc německých vojáků a zachránit Prahu před totální devastací, kterou nacisté plánovali. Kvůli prohlášení komunistů, že „Praha má být ruská, ne americká“, však museli Vlasovci město opustit."[5] Téhož dne došlo ke srážkám příslušníků divize s některými českými a sovětskými partyzánskými oddíly. Jedna ze skupin, která nestačila utéct před Rudou armádou, byla postřílena ruskými vojáky v Praze-Jinonicích. Jejich těla jsou dosud zakopána v neoznačeném místě na poli, které se rozkládá mezi ulicí Souběžná IV. a chráněnou oblastí pískovny Vidoule.[6] (Podrobnosti o této události jsou uvedeny v hesle Hrob příslušníků 1. divize ROA v Jinonicích.)

Postoj místních k nám se rychle změnil… Koněv byl naším neočekávaným příchodem, který tak významně zvrátil poměr sil ve prospěch Čechů a pomohl zabránit krveprolití – zcela zaskočen. Nejvyšší velitelé ROA se rychle sešli s vůdci tzv. „prozatímní vlády“, kteří jim jasně dali na vědomí, že naše další přítomnost není vítaná.

Konec ROA[editovat | editovat zdroj]

Poprava generála Vlasova (třetí zprava) a jeho štábu 1. srpna 1946 v Moskvě

Po opuštění Prahy směřovaly jednotky 1. divize ROA opět do Suchomast a poté pokračovaly dále na jih do oblastí obsazených Američany. Některé vojenské oddíly vlasovců však byly obklíčeny ještě v oblastech obsazených Rudou armádou, jiné dospěly do oblastí pod americkou kontrolou. Tam se počátkem května 1945 nacházelo i jižní uskupení ROA. Avšak i tyto vojáky Američané předali Sovětům, i když generál Vlasov napsal 11. května vládám USA a Spojeného království dopis, ve kterém vylíčil postoje ROA a obavy z dalšího osudu svých vojáků. Dne 12. května předali Američané Sovětům i samotného generála Vlasova. Popravy vojáků ROA probíhaly již krátce po jejich zatčení na území Československa. Odhaduje se, že 198 zraněných příslušníků ROA měla po válce odvléct z pražských nemocnic sovětská NKVD a zavraždit je.[4] Mnoho vojáků bylo odehnáno na Olšanské hřbitovy, tam zastřeleno a naházeno do dvou jam. Další příslušníci ROA byli popraveni v Sovětském svazu. Vlasov, Buňačenko, Žilenkov a další velitelé ROA usedli na lavici obžalovaných pro velezradu, aktivní špionáž a teroristickou činnost. Soud probíhal podle předem vypracovaného scénáře, v němž byl pevně určen a schválen trest smrti oběšením. 1. srpna 1946 byl rozsudek nad odsouzenými veliteli ROA v Moskvě vykonán. Běžní vojáci ROA byli většinou odsouzeni k těžkým žalářům a nuceným pracím v gulagu.

Válečné zločiny ruských dobrovolnických jednotek, pozdějších členů ROA[editovat | editovat zdroj]

Pomník se jmény 16 obyvatel polské obce Lipno ve věku od 1 do 86 let, zavražděných vlasovci dne 4. srpna 1944

V Buňačenkově divizi bylo i 5 000 vojáků z Kaminského brigády, která se podílela na krvavém potlačení Varšavského povstání.

4. srpna 1944 způsobili vlasovci masakr v polské obci Lipno. Zavraždili 16 obyvatel obce ve věku od 1 do 86 let a zničili budovy. Na okraji zámeckého parku u silnice se nachází pomník se jmény zavražděných. Nápis informuje, že je zabili vlasovci. Umístěna je také veršovaná báseň účastníka událostí Władysława Grabce, kterému se podařilo uprchnout. Čteme v ní, že tábory nepřátel, které tudy projížděly, poblíž Lasochowa, se setkaly s partyzány. Vypukl boj, vlasovci ustoupili do Lipna, pálili budovy, stříleli do bezbranných lidí, kteří utíkali z ohně.[7]

V září 1962 bylo na Krajské správě MV v Banské Bystrici zahájeno vyšetřování činnosti protipartyzánské jednotky Slovenské pracovní služby se sídlem v Žilině a Kremnici. V říjnu 1962 jeden ze svědků vypověděl, že na začátku ledna 1945 jednotka provedla protipartyzánskou akci v obci Kšinná, při které byl zajat sovětský partyzán, kterého svědek s jedním vlasovcem na Nižňanského rozkaz zastřelil. V žádné akci prý jednotka neměla zajatce a v předním sledu byly vždy německé oddíly a vlasovci. [8]

Do boje proti 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky byla nasazena i fiktivní partyzánská jednotka „Za rodinu“ velitele nadporučíka Waltera von Proskowetze (krycí jméno Pinkas). Ten byl velmi dobře obeznámen s místními poměry, jelikož pocházel z Všetul, dnes součást Holešova. Tudíž vedle němčiny ovládal dobře i češtinu. Jeho oddíl tvořili převážně vlasovci a ukrajinští nacionalisté, kteří se v případě potřeby vydávali za sovětské partyzány. První schůzka s falešným partyzánským oddílem se konala 24. února 1945 přímo v sídle štábu brigády.[9]

26. dubna 1945 se sešli partyzáni na poradu v domku u Lažů čp. 439 (Huslenky). Usedlost byla gestapem a oddílem vlasovců přepadena. Některým partyzánům se podařilo uprchnout. Rotný Josef Laža se zastřelil, jak přikazovala partyzánská přísaha. Dům byl zapálen, a ostatní v domě uhořeli. V lese se podařilo ukrýt dvěma svědkům, kteří po válce podali svědectví. Zatčeno a odvezeno bylo 11 obyvatel. 3. května 1945, kdy gestapo narychlo opouštělo Vsetín, vězně propustilo, ale kromě Jana Laži a Františka Buzka. František Jaroš, který byl řidičem gestapa, vypověděl: "Při útěku ze Vsetína jsem autě vezl člena gestapa Hanse Danzmayera, důstojníka vlasovců a dva partyzány Jana Lažu a Františka Buzka. Mezi obcemi Police a Kunovice nařídil Danzmayer zastavit a partyzány z auta vytáhl. Jednoho zastřelil, druhého zabil vlasovec. Mrtvé nechali ležet u silnice a pokračovali v jízdě. Danzmayer nebyl dopaden a jeho pobyt zůstal neznámý." [10]

Události v Polsku se staly ještě před ustavením KONR 14. listopadu 1944 a faktickým vznikem ROA. Na Moravě byly často využívány v protipartyzánském boji útvary rusky mluvících dobrovolníků. Obecně se jim říkalo „vlasovci“, i když formálně většinou Vlasovově Ruské osvobozenecké armádě nijak podřízeni nebyli.[1]

Kontroverze[editovat | editovat zdroj]

Dne 29. dubna 1945, těsně před osvobozením Rudou armádou, došlo nedaleko Velehradu u obce Salaš v trati Vápenice k tragédii. Zvěrsky mučeno a zastřeleno bylo 19 mužů a jedna žena, většinou obyvatelé Salaše. Na tomto místě, asi jeden a půl kilometru od obce, byl vybudován památník obětem salašské tragédie. Součástí památníku jsou i pomníčky se jmény obětí. Tento masakr bývá někdy chybně přičítán jednotkám ROA, ale jednalo se o příslušníky protipartyzánského ZbV-Kommanda 43 pod velením SS-Sturmbannführera Wernera Brandta, který pro získání potřebných informací a při pokusech infiltrovat partyzánský oddíl Olga používal ruské a ukrajinské provokatéry.[11][12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Zkušenému protivníkovi mohou čelit jen stejně zkušené vojenské oddíly s jednotným výcvikem a pod jednotným velením. Nehledě na motivaci, svým charakterem nutně převyšují nadšené povstalce. Vlasovci osvobodili levý břeh Vltavy, především Smíchov, pronikli až na Pankrác a při ústupu zdrželi, za velkých ztrát, protivníka u Lahovického mostu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Heslo vlasovec. 
  2. "Geografie krvavých zemí". Respekt. 24. listopadu, 2013
  3. Bishop, Chris – SS Hitlerovy zahraniční divize str. 155 ISBN 978-80-7291-169-1
  4. a b c ČÁP, Martin; MAREK, Jindřich. Čtyři největší mýty o „vlasovcích“ v Praze. Dvojka [online]. 2015-05-20 [cit. 2020-05-07]. Dostupné online. (česky) 
  5. 75. výročí konce 2. světové války v Evropě. vitezstvi.praha.eu [online]. [cit. 2020-05-15]. Dostupné online. 
  6. http://slideplayer.cz/slide/1925665/
  7. Wyborcza.pl ;datum přístupu 16. 04. 2020. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (polsky) 
  8. Ústav pro studium totalitních režimů; datum přístupu 11. 05. 2020. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (cz) 
  9. SLÁDEK, Oldřich, Ve znamení smrtihlava. Nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944–1945., Praha 1991, s. 201.
  10. Valaši, nedajme sa! (Turistické informační centrum Vsetín); datum přístupu 11. 05. 2020. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (cz) 
  11. KREJČÍ, Magdaléna. Působení oddílu ke zvláštnímu použití 28 (ZbV - Kommando 28) na Moravě roku 1945. , Bakalářská diplomová práce. MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta. . s. 75-77. Dostupné online.
  12. PADEVĚT, Jiří. Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích. Praha: Academia, 2015. 684 s. ISBN 978-80-200-2484-0. Heslo Salaš, s. 624-625. Publikace Vlasovce vůbec nezmiňuje, za původce masakru označuje 40 mužů ZbV-Kommanda 43. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stanislav Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách: kniha o nepochopení a zradě, Vyšehrad 2005 (4. vydání).
  • Sigismund Diczbalis, Zrádci nebo vlastenci? : druhá světová válka očima jednoho z tzv. vlasovců, Víkend 2015.
  • Karel Richter, Případ generála Vlasova, Panorama 1991.
  • Karel Richter, Osudový omyl generála Vlasova, Rodiče s.r.o., 2003.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]