Partyzánský oddíl Olga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Partyzánský pomník v Brankovicích (2008)[1]

Partyzánský oddíl Olga vznikl 9. ledna 1945 v Nemochovicích u Vyškova. Působil v oblasti Ždánického lesa, Chřibů, Vyškovska a Kroměřížska. Byl součástí 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, ale působil v podstatě samostatně. Velitelem byl Josef Houfek, oddíl byl pojmenován po jeho zakladatelce Olze Františákové.

Na památku působení partyzánů v této oblasti byla vyznačena turistická trasa Cesta partyzánského oddílu Olga spojující Brankovice a Zdounky. Do konce války dosáhl počet i se spolupracovníky na 120 členů.

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Iniciátorem oddílu byla Olga Františáková, která počátkem srpna 1944 překročila státní hranici a přešla k partyzánům před začátkem Slovenského povstání. Dostala se do Kunohradu u Rajeckých Teplic a po úspěšném výslechu byla přijata do partyzánského oddílu Žingora a Popova. Během týdne přišel kpt. Murzin a svolal všechny Čechy a Moraváky do oddílu podporučíka Jána Ušiaka. S touto skupinou přešla pravděpodobně v polovině října na Moravu. Po přestřelce u Čertova mlýna 2. listopadu a zničení bunkru na Kněhyni se Olga vydala spolu s budoucím velitelem oddílu Josefem Houfkem a Jugoslávcem Matou na Vsetínsko do obce Seninka. Až do 20. prosince působili jako zásobovací četa pro Ušiakův oddíl. Podle hlášení četnických stanic se objevovali v Kateřinicích, Prlově, Pozděchově, Vizovicích, Lhotě u Vsetína, Liptále, Trnavě, Jasenné.[2] Zde se setkali s dalšími partyzány: Ladislavem Vernerem, Lexou, Simeonem Žukovem, Prokopevem a Crhou. Nakonec ale vznikla jedenáctičlenná skupina, která se 20. prosince vydala přes Lutoninu a Zádveřice do Březůvek. Na cestě do Halenkovic, kde chtěli ukrást autobus a vydat se na Českomoravskou vrchovinu, narazili u obce Jalubí na německou hlídku a členy gestapa. Během boje Crha a Mato ustoupili zpět na obec Slavitínky, zbytek směrem na Žlutavy, ze kterých postupovali do Chřibských lesů. Dne 9. ledna 1945 v Nemochovicích u Vyškova založili partyzánský oddíl Olga, jejímž velitelem byl ustanoven Josef Houfek a jeho zástupkyní byla zvolena samotná Olga Františáková.[Poz 1][3]

Činnost[editovat | editovat zdroj]

O akcích oddílu Olga, ať už úspěšných, nebo neúspěšných, bylo napsáno v literatuře a novinových článcích poměrně hodně.[Poz 2] Oddíl se postupně rozšířil zejména od 21. února, kdy se mu podařilo získat více zbraní odzbrojením malého maďarského oddílu. Největšími úspěchy partyzánského oddílu Olga bylo vypuštění 24 vagonů s cca 512 tisíci litry oleje, lihu a benzolu 26. února na nádraží v Morkovicích. Tímto ochromili obrněné divize Moravy na delší čas. Významným a jedinečným úspěchem bylo zajetí velitele tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera s celým jeho osmičlenným štábem 19. dubna. Zajat byl také kroměřížský okresní hejtman Dr. Emil Adolf Josef Koblischka na zámku Dubských v Hošticích (tuto akci provedla četa Josefa Matouška).[Poz 3] Doprovod gen. Müllera byl ve sklepě postřílen a přežil jen poddůstojník Hans Stocker, jenž byl následujícího dne objeven přivolanou policií zraněn pod hromadou mrtvých těl ve sklepě zámku. Hejtmana Dr. Koblischka dne 22. dubna 1945 při cestě na předání Rudé armádě zastřelili v lese Břestůvka. Zajatého generála chtěl osobně Sovětům předat jako svou trofej kpt. Murzin, ale předání jeho štábu v Hošťálkové se nezdařilo a vyslané letadlo přiletělo zbytečně. K dalšímu předání Murzinovi mělo dojít ráno 29. dubna na Bunči. Měla přijet sanitka, ale objevil se nákladní vůz a došlo k přepadu a zabití 17 Němců. Odpoledne policejní složky vyslaly speciální trestnou výpravu na Bunč. Zde již nikoho nenašli a tak pokračovali na Salaš, kde se nacházelo 19 nových adeptů partyzánů. Byli oklamáni ruskými fašisty, vydávající se za partyzány a kilometr od Salaše postříleni na Vápenicích. Zde byla také následně brutálně ubodána a zohavena A. Špičáková. K předání generála došlo 1. května na Salaši rumunské armádě. Druhý den 2. května byl předán velení sovětské 53. armády ve Slavkově. Dnes je oddíl spíše znám pro chování jejího velení, hlavně velitele Josefa Houfka, který měl násilnické sklony a v opilosti nařídil svévolné "popravy" osmi nevinných lidí z řad partyzánů[Poz 4] a svým chováním ohrožoval i ostatní, kteří je podporovali. Za tyto činy a za měsíční dobrovolnou službu ve wehrmachtu (u náhradní dělostřelecké jednotky v Drážďanech) byl Houfek po válce v srpnu 1945 zatčen a po 2 letech vazby odsouzen k pouhým 3 letům těžkého žaláře.[4] V roce 1948 dostal milost a poté emigroval do Rakouska.[5][Poz 5]

Olga Františáková[editovat | editovat zdroj]

Olga Františáková se narodila dne 18. března 1926 v obci Dedovo (Дийда), okres Berehovo, na Podkarpatské Rusi jako druhé ze tří dětí četnickému strážmistrovi a italskému legionáři Františku Františákovi z Lidečka a jeho manželce Ireně, roz. Gazdagové z Dedova. Nejdříve přebývali u příbuzných v Lidečku, následně se stěhovali do Zádveřic čp. 209 a až v roce 1942 se přestěhovali do podnájmu v hostinci v Uble čp. 3.

Obecnou školu začala Olga navštěvovat v rodném Dedově, ale z důvodu vzniku Slovenského státu a dobytí území Podkarpatské Rusi maďarskými vojsky musela dokončit vzdělání až na Moravě. Po dokončení obecné školy zůstala v domácnosti a občas vypomáhala v hostinci. Po okupaci ČSR na příkaz pracovního úřadu začala pracovat u firmy Baťa, později jako služka ve Vizovicích. Žádná z prací se jí však nezalíbila a tak se rozhodla odjet za svou sestrou Gizelou do Prahy. Zde s největší pravděpodobností pracovala nelegálně, a protože se dozvěděla, že je hledaná Úřadem práce ve Zlíně, opustila Prahu a vrátila se do Ubla. Ve svých 18 letech se rozhodla vydat se ke svojí babičce do Dedova. Zde se střídavě schovávala u babičky a u strýce Gazdy. Po nějakém čase byla ale zadržena maďarskými četníky a v květnu 1944 předána gestapu do Zlína, kde se musela pravidelně hlásit každých 14 dní.

Přechod k partyzánům[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí Slovenského povstání (29. srpna 1944) odjela Olga k příbuzným do Lidečka a znovu chtěla nelegálně překročit hranice Protektorátu, ty však už byly mnohem lépe střeženy. Snad proto se seznámila s příslušníkem gestapa Janem Jandou. Po čase zjistila, že jí Janda nepomůže a proto se domluvila s nájemcem nádražní restaurace v Horním Lidči, který jí dohodl přejezd v zapečetěném vlaku se slovenskými financi. U obce Rajec byla zadržena partyzánskou hlídkou a po výslechu byla k partyzánům přijata.[6]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po válce Olga Františáková nejdříve bydlela v Brně a poté, co se její otec stal vrchním strážmistrem, žila v Šumperku v ulici Mazalova 1. V Brně vypovídala proti svému bývalému milenci a veliteli oddílu Josefu Houfkovi ve věci nařízených poprav. Ten jí ze msty obvinil z prostituce, krádeže zlatého prstenu, peněz a hlavně ze spolupráce s gestapem. To se však u mimořádného lidového soudu v Brně neprokázalo. Ve stejnou dobu probíhalo ve Vsetíně šetření pro podezření z přestupku „proti národní cti“,[7] kvůli známosti s gestapákem Jandou. Komise rozhodla v její neprospěch a Olga byla odsouzena k vyvěšení oznámení o přestupku po dobu 14 dní v místě jejího bydliště. Několikrát se neúspěšně odvolala. V roce 1948 se provdala za Jaroslava Chytila, se kterým se neúspěšně pokusila dne 17. července 1948 u Chebu o překročení hranic do SRN. Začátkem roku 1969 se ještě Olga pokusila svolat své bývalé spolubojovníky na sraz partyzánů do Velkých Karlovic k 25. výročí SNP. Zde se chtěli poradit, jak se zbavit „fiktivních partyzánů“, ale po neúspěchu přerušila kontakty a uzavřela se do sebe. V roce 1984 její manžel Jaroslav zemřel a Olga se přestěhovala k synovi Jaroslavovi. Dne 28. října 1988 v olomoucké nemocnici zemřela.[Poz 6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Agentku gestapa udělal z Olgy německý spisovatel Rudolf Ströbinger ml. ve své knížce „Rudá zrada“, kde díky informacím od svého otce mimo jiné popisuje i zastřelení Malíkovou organizací agenta gestapa Františka Šmída alias Velkého Franty ve Valašském Meziříčí. Celá konstrukce příběhu vychází z mileneckého vztahu s německým vojákem, který padl při invazi do Polska v září 1939. Poté měla být znásilněna a proto ze msty navázala vztah s vrchním radou brněnské úřadovny gestapa Otto Koslowskim. Stává se agentkou gestapa, stejně jako její sestra. Autorovi zcela uniklo, že v roce 1939 bylo Olze 13 let.
  2. Příslušníci oddílu kromě šatstva, jídla, zbraní požadovali i kuřivo a alkohol. Zde je třeba vysvětlit, že nahlásit takovéto zásobovací návštěvy partyzánů museli pochopitelně i spolupracovníci odboje. Veškerá domácí hospodářská zvířata podléhala registraci a ztráty bylo nutné vysvětlit, už jen proto, že pak nebyli schopni splnit nucené odvody. Spousta spolupracovníků partyzánů se dělila i o to málo, co ještě měli, ale vyskytly se i případy, kdy si odbojáři a zejména tzv. "fiktivní partyzáni" opatřovali vše potřebné i s použitím násilí. Mnoho osob se vydávalo za partyzány z důvodu, že byli hledáni pracovním úřadem, nebo také policií za své přestupky a trestné činy. Z tohoto důvodu dochází k úplné negaci a bagatelizaci veškerého partyzánského odboje.
  3. Spousta literatury zabývající se historií uvádí špatně jeho jméno jako Karel, ale správně je Emil Adolf Josef Koblížek narozený 24. července 1889 v Mohelnici, jako první a jediné dítě ředitele Mohelnického cukrovaru Emila Kobližka a jeho ženy Leopoldiny Rozálie Elizabethy, roz. Wildové, dne 13.4.1913 zápisem č. 28197 změněno jeho příjmení na Koblischek.
  4. Jindřicha Glozy, Františka Chlapíka, Vladislava Chocholače, Antonína Koupila, Aloise Novotného, Bohumila Lozerta, Bohumila Čihanka, Eduarda Hudečka
  5. Zde byl získán CIC a znovu poslán zpět do ČSR jako agent převaděč. Byl chycen a odsouzen k 5 letům těžkého žaláře, po propuštění se v roce 1954 oženil s bývalou členkou oddílu Olga Ninou Tesaříkovou a přijal její příjmení. Po několika letech soužití se Nina s Houfkem rozvedla a ten propadl alkoholismu.
  6. Rudolf Ströbinger po srpnu 1968 emigroval a věnoval se literatuře faktu, publikoval na různá témata, bohužel jeho Rudá zrada není historickým pramenem ale beletrií.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdeněk Surýnek. Pomník Obětem 2. světové války [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2020-04-14]. Dostupné online. 
  2. Historie Leskovce,Juříčkův mlýn. www.jurickuvmlyn.unas.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  3. Historie Leskovce,Juříčkův mlýn. www.jurickuvmlyn.unas.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  4. Houfek odsouzen do těžkého žaláře na tři roky. Národní obroda. 28. 8. 1947, s. 5. Dostupné online. 
  5. ŠÍR, Vojtěch. Partyzánský oddíl Olga. Fronta.cz [online]. 2007-04-01 [cit. 2019-04-21]. Dostupné online. 
  6. Partyzánka Olga Františáková | Fronta.cz. www.fronta.cz [online]. [cit. 2020-04-22]. Dostupné online. 
  7. Dekret č. 138/1945 Sb., Dekret presidenta republiky ze dne 27. října 1945 o trestání některých provinění proti národní cti (Malý dekret). In: Sbírka zákonů. 1945. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEŠA, Václav; OCÁSEK, Jindřich. V dvojím ohni: Kronika partyzánského oddílu Olga. 2. vyd. Brno: Blok, 1974. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]