Státní kulturní majetek

Státní kulturní majetek bylo označení kategorie státního majetku s charakterem kulturního statku v Československu v letech 1946 až 1958. Potřeba vyjasnit tuto kategorii státního majetku a upravit rámec hospodaření se objevil po roce 1945, kdy byly vydány konfiskační Benešovy dekrety, konkrétní právní úprava pak proběhla zákonem č. 137/1946 Sb., o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku, vymezení zůstalo v platnosti až do vydání zákona o kulturních památkách č. 22/1958 Sb.

Koncept státního kulturního majetku byl definován v § 3 zákona 137, členil ho na tři skupiny, jednak (a) přírodní památky (a území) a archeologické lokality, dále (b) nemovité stavební majetky (včetně např. parků k nim náležejících) a (c) hodnotný mobiliář (ať již jednotlivosti, nebo sbírky). Národní kulturní majetek měl být „určen“ ministrem školství (v dohodě s ministrem zemědělství, pokud by se jednalo o zemědělský majetek, pokud by se jednalo o státní kulturní majetek na Slovensku, tak v dohodě).

Se existencí státního kulturního majetku byla úzce spojená vždy jedna centrálně fungující organizace, která zajišťovala jak přejímání, odbornou správu (Národní kulturní komise a poté Státní památková správa, pouze v letech 1951–1952 došlo k částečné decentralizaci, při ministerstvu existovala správa státního kulturního majetku a správu částečně převzaly krajské národní výbory), ta jediná měla možnost majetek zcizovat.

Nemovitý státní kulturní majetek ve správě NKK a jejich nástupců[editovat | editovat zdroj]

První objekty[editovat | editovat zdroj]

První objekty vybrané a určené pro NKK byly vybírané primárně mezi majetky konfiskovanými podle Benešova dekretu 12/1945 Sb. Jednalo se o soubor 48 objektů, svěřených rozhodnutím ministra 1. května 1947, NKK poté formálně přebírala objekty od Národního pozemkového fondu v následujících letech.^[1]

Dodatečně vybrané[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1948 bylo vybráno dalších sedm objektů, které stát získal již konfiskačními dekrety.

Městské paláce[editovat | editovat zdroj]

Zákony o revizi pozemkové reformy[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1945 došlo k vydání několika zákonů, které pokračovali v pozemkové reformě. Těmi zákony připadl státu další kulturní majetek, některé objekty z tohoto majetku byly svěřeny NKK do správy. Největší skupinu tvořily objekty konfiskované podle zákona č. 142/1947 Sb., několik objektů podle zákona č. 46/1948 Sb.

Bílina

Vranov nad Dyjí – konfiskován podle dekretu 12/1945, konfiskace zrušena a provedena až roku 1945 podle zákona 142/1947

Kokořín

Boskovice 46/1948
Křimice 46/1948

Nové Hrady, konfiskován podle zákona č. 142/1947, přebíráno NKK od MNV, který objekt (mimozákonně) převzal již v roce 1945

Objekty ve státním a veřejném vlastnictví před rokem 1945[editovat | editovat zdroj]

Národní kulturní komise převzala i několik objektů, které byly ve veřejném vlastnictví již před rokem 1945. Především se jednalo o čtyři objekty konfiskované a zakoupené již za první republiky, které NKK předalo ministerstvo zemědělství roku 1950, pak Karlštejn a Kozí hrádek.

Objekty rodiny Schwarzenbergů[editovat | editovat zdroj]

Podle tzv. lex Schwarzenberg získal stát další objekty, čtyři z nich určeny za státní kulturní majetek

Nepřevzaté, nespravované přímo[editovat | editovat zdroj]

Bechyně – NKK převzala 13. dubna 1950, nicméně záhy využívalo Ústředí vědeckých pracovníků pro rekreaci
Hořín (požádáno, nepřiděleno)
Kačina konfiskována až podle zákona 142/1947, převzato již dříve (navrhováno mezi prvními objekty), oficiálně až v roce 1950, přes odpor NKK umístěno Zemědělské muzeum
hrad Přibyslav (požádáno, nepřiděleno)

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ Uhlíková, s. 96-97.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Charvátová, Ema. Správa a využití státního kulturního majetku. Zprávy památkové péče 1953, roč. 13 (2), s. 33–53.
Uhlíková, Kristina. Národní kulturní komise 1947-1951. 1. vyd. Praha: Artefactum, 2004. 254 s., [12] s. obr. příl. Fontes historiae artium; 11. ISBN 80-903230-8-1.

[1] Uhlíková, s. 96-97.

[1]