Český zemský sněm

Stará sněmovna na Pražském hradě, kde zemský sněm zasedal od konce 15. století

Český zemský sněm neboli oficiálně Sněm Království českého bylo původně pravidelně či nepravidelně svolávané shromáždění zemských stavů k různým účelům, později i se zákonodárnou pravomocí. Od roku 1861 se přeměnil ve volený zákonodárný sbor pro území Království českého v rámci Rakouského císařství a Rakouska-Uherska, který fungoval do roku 1913.

Zemské sněmy jako shromáždění stavů

Sněmy se konstituovaly od 13. století jako stavovská protiváha královské moci. Vznikly z dvorských sjezdů (colloquia generale), z nichž se postupně vydělila královská rada a zemský soud. Účastníky sněmu byli vyšší i nižší šlechtici, zpočátku i preláti, které později vystřídali zástupci královských měst. Účast na sněmu byla nejen právem, ale i povinností. Sněmy svolával král nebo jeho jménem zemský hejtman. Hlavním posláním sněmu v jeho počátcích bylo povolování berní a schvalování vojenské hotovosti k tažení za hranice, v oblasti zákonodárné se sněmy spíše snažily zabránit vydání zákonů, které jim nevyhovovaly. Sněmu předsedal král nebo jeho zástupce. Markrabství moravské a tzv. vedlejší země Koruny české měly své vlastní sněmy. Českému sněmu patřilo i právo volení krále. V roce 1281 sněm, svolaný z podnětu biskupa Tobiáše z Bechyně, uklidnil situaci v Čechách po smrti Přemysla Otakara II. a domohl se vydání Václava II. Po vymření Přemyslovců v roce 1306 zvolil český zemský sněm králem Jindřicha Korutanského. Za Lucemburků (a občas i později) byly svolávány tzv. generální sněmy, jichž se zúčastnili zástupci více zemí. Zde se jednalo o společných zájmech státu, o nástupnictví na trůn, korunovaci, zahraniční politice ap.

15. století

Významnou úlohu hrál český zemský sněm v době husitské. Po smrti Václava IV. nebylo uznáno následnictví jeho bratra Zikmunda a práva svolávat sněmy se ujala Praha. Pravidelně se začali sněmů zúčastňovat zástupci měst a také zástupci vojenských svazů (pražanů, táborů a sirotků). Rozšířily se i kompetence sněmů: kromě otázky královské a voleb zemské vlády se jednání zabývala i problémy vojenskými a církevními (oproti tomu ustoupila do pozadí role sněmů v otázkách finančních). Sněmy se scházely poměrně často a převážně v Praze (ve velké síni Karolina). Čáslavský sněm v roce 1421, jehož se vedle české šlechty zúčastnili i zástupci měst a šlechty moravské, odmítl nástupnictví Zikmunda Lucemburského, ustanovil dvacetičlennou vládu a přijal jako zemský zákon čtyři artikuly pražské. Novou vládu, která měla udělat v zemi pořádek likvidací "zemských zhoubců", ustanovil v roce 1423 svatohavelský sněm. V letech 1429-1432 bylo na programu zemských sněmů mimo jiné jednání o účasti českých zástupců na basilejském koncilu. Na svatomartinském sněmu, konaném v Praze koncem roku 1433, se již jednalo o kompaktátech, která nebyla v nabízené podobě přijata. Sněm také víceméně rozhodl o ukončení husitských válek. Svatomatoušský sněm v roce 1435 zvolil Jana Rokycanu pražským arcibiskupem. Kompaktáta pak byla slavnostně vyhlášena na společném zasedání českého a moravského zemského sněmu v Jihlavě, za osobní účasti Zikmunda a zástupců basilejského koncilu, 5. července 1436. Tento sněm rovněž uznal Zikmunda za krále.

Zemský sněm volí Jiřího z Poděbrad za krále českého (obraz Fr. Brožíka)

Po Zikmundově smrti zvolil český zemský sněm králem Albrechta Habsburského. Po jeho smrti nastalo období interregna, kdy opět sněmy, které se od té doby konaly většinou na Staroměstské radnici, nabyly na důležitosti. Na základě usnesení sněmu svolaného počátkem roku 1440 byla země v zájmu udržení pořádku rozdělena na landfrýdy (krajské politicko-vojenské svazky stavů) v čele s hejtmany, které nahrazovaly centrální vládu. V témže roce sněm zvolil za českého krále Albrechta Bavorského, který však českou korunu odmítl. V roce 1444 český zemský sněm s konečnou platností uznal nároky Ladislava Pohrobka na český trůn. Jiřího z Poděbrad zvolil sněm nejprve v roce 1452 zemským správcem, poté po smrti Ladislava Pohrobka v roce 1458 českým králem. Když se v roce 1469 nechal Matyáš Korvín korunovat českým králem, český zemský sněm ho odmítl a schválil Jiříkův návrh, aby se po jeho smrti stal králem Vladislav Jagellonský. Toho potom zvolil v roce 1471 sněm svolaný do Kutné Hory. Dalším důležitým sněmem byl kutnohorský sněm roku 1485, který schválil tzv. kutnohorský náboženský mír.

Období stavovského státu

Vláda Jagellonců byla vrcholným obdobím stavovského státu. Charakterizovala ho mocenskopolitická převaha českého zemského sněmu nad sněmy ostatních korunních zemí a zápas šlechty s městy o politický vliv. Sněmy se obvykle konaly v Praze v nových prostorách Hradu, zvaných dnes Stará sněmovna. V roce 1500 bylo na zemském sněmu při neúčasti zástupců měst schváleno Vladislavské zřízení zemské, zemský zákoník, který zajistil českým pánům a zemanům rozsáhlý podíl na politickém spolurozhodování a zároveň zbavil města jejich třetího hlasu na sněmu (byl jim vrácen na sněmu v roce 1508).

Jednání ve Staré sněmovně v roce 1564 za přítomnosti krále Maxmiliána

O nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 rozhodl český sněm, k terý odmítl jeho dědičné nároky a vyžadoval volbu, k níž nebyli přizváni zástupci vedlejších zemí - tam byl Ferdinand I. za krále pouze přijat. Později si vymínil, že sněm smí svolávat výhradně panovník a také znovu zavedl generální sněmy zemí Koruny české.

Panovník sněm zahajoval, předsedal mu většinou nejvyšší purkrabí a panovníka pak zastupovali pověření královští komisaři. Jednalo se odděleně v kuriích podle stavů (panské, rytířské a městské). Sněm jednal přednostně o královských propozicích (návrzích panovníka), poté o tzv. obecných artikulích (návrzích stavů) a nakonec o tzv. zvláštních artikulích. K platnosti usnesení (před zápisem do zemských desek) byl nezbytný souhlas (sankce) panovníka. Základ pravomoci sněmu představovalo právo povolovat zemské berně, sněmy měly i moc zákonodárnou a správní. Kromě finančních a vojenských záležitostí sněm projednával také náboženské poměry, např. na sněmu v roce 1575, který trval s přestávkami od února do září, byla předložena Česká konfese.

Pobělohorské období

Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře vyhlásil roku 1627 pro Čechy Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské, v němž bylo monopolní postavení stavů zrušeno ve prospěch zemské vlády. I přes tato omezení zůstal zemský sněm a jeho výbory účinným prostředkem politického spolurozhodování. Ve svých zasedáních, zpravidla jednou do roka, se mohli stavové skrze výše daní stavět na odpor zemským pánům. Všechny přímé i nepřímé daně, vyjma výběru cel, zůstaly v kompetenci stavů. Zemský sněm tak byl spíše reliktem stavovského státu, než nástrojem absolutistické moci. Již ve 30. letech 17. století byl sněm opět základnou pro organizování opozice a místem politických třenic. Teprve za panování Marie Terezie a zejména pak za Josefa II. byl silný podíl stavů na moci postupně omezován. Za Josefa II. dokonce nebyly v letech 1783–1789 sněmy svolávány vůbec. Jinak byly bez přerušení pořádány až do roku 1847, kdy se český stavovský sněm sešel naposledy. Na konci jeho existence měly zemské stavy 214 členů.

Český zemský sněm jako volený orgán

Podrobnější informace naleznete v článku Český zemský sněm (1861–1913).

V revolučním roce 1848 se v Čechách jedním z hlavních požadavků stalo ustavení zemského sněmu, který by byl reprezentativně sestaven z volených poslanců. Svatováclavský (později Národní) výbor přenesl tento požadavek v podobě petice císaři Ferdinandovi a rozpracoval zásady volebního systému. Český místodržící Leopold Lev Thun-Hohenstein se bez konzultace s Vídní rozhodl vypsat volby do zemského sněmu na 17. květen. Ke schválení císařem však došlo až 6. června, volby byly vypsány a ze značné části se během června i ve většině obvodů uskutečnily. Po vypuknutí červnového povstání v Praze a jeho potlačení ministerský předseda Franz von Pillersdorf český zemský sněm zakázal svolat. Místo toho vypsala vláda volby do celostátního zákonodárného sboru říšského sněmu. Se zánikem původního stavovského sněmu tak Čechy pro následující roky zcela ztratily poslední zbytky staré zemské samosprávy.

Po porážce revoluce let 1848-1849 došlo v rakouské monarchii k obnovení absolutismu. Teprve od roku 1860 dochází k uvolnění, nejprve vydáním říjnového diplomu a poté tzv. únorové ústavy. Předpokládala ustavení Říšské rady coby nejvyššího zákonodárného sboru, voleného nepřímo jako soubor delegátů jednotlivých zemských sněmů. Ještě během března 1861 císař vypsal ve všech korunních zemích zemské volby. Český zemský sněm se poprvé sešel 6. dubna 1861.

Český zemský sněm měl 241 (později 242) poslanců, z nichž 5 (později 6) byli tzv. virilisté, nevolení členové, kteří mandát získávali z titulu své funkce (arcibiskup pražský, tři biskupové a rektor/rektoři pražské univerzity). Do sněmu se volilo odděleně podle kuriového systému, s různě definovaným majetkovým omezením volebního práva (volební cenzus). V čele sněmu stál nejvyšší maršálek. Předsedal zemskému výboru, který byl exekutivním orgánem sněmu. Zemský sněm měl své sídlo v Thunovském paláci na pražské Malé Straně, zatímco stavovský zemský sněm předtím zasedal na Pražském hradě.

Z hlediska volebního systému i pravomocí fungoval sněm v prakticky nezměněné podobě až do svého rozpuštění v roce 1913 a byl hlavním kolbištěm politiků v Čechách. Důvodem rozpuštění sněmu byla obstrukce německých poslanců trvající od roku 1908, která neumožňovala ani rozhodování v základních zemských záležitostech, zejména finančních. Nařízeními předlitavské vlády zvanými anenské patenty byl sněm 26. července 1913 rozpuštěn. Na místo jeho zemského výboru vláda jmenovala zemskou správní komisi, v jejímž čele stál místodržitel. Komise fungovala až do zániku monarchie.

Odkazy

Literatura

• OKÁČ, Antonín. Český sněm a vláda před březnem 1848: kapitoly o jejich ústavních sporech. Svazek 2. Praha: Zemský národní výbor, 1947. 396 s. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Český zemský sněm na Wikimedia Commons
• Český zemský sněm v Databázi všedního dne

Portály: Politika | Středověk | Novověk