Juventus FC

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Juventus)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Juventus FC
Juventus FC 2017 logo.svg
Název Juventus Football Club
Přezdívka La vecchia Signora (Stará dáma)
Země Itálie Itálie
Město Turín
Založen 1. listopadu 1897
Asociace Itálie FIGC
Soutěž Serie A
2018/19 1. místo   (35. titul Scudetto.svg)
Stadion Allianz Stadium
Turín
Souřadnice
Kapacita 41 507
Vedení
Vlastník Exor (63,8 %)
Lindsell Train (10 %)
Předseda Itálie Andrea Agnelli
Trenér Itálie Maurizio Sarri
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly

35x Scudetto.svg Serie A

1x Coppa Ali della vittoria.svg Serie B
Domácí trofeje

13x Coccarda Coppa Italia.svg Pohár

8x Supercoppa Italiana.svg Superpohár
Mezinárodní trofeje

2x Coppa Campioni.svg Liga mistrů
3xEvropská liga
1x Coppa delle Coppe.svg Pohár PVP
2x Coppa Intercontinentale.svg Interkontinentální pohár
1x Supercoppa UEFA.svg Superpohár UEFA

1x Intertoto.svg Pohár Intertoto
Serie A 2019/20
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Juventus FC (oficiálním názvem Juventus Football Club S.p.A.) je profesionální fotbalový klub z města Turína, ležícího v severozápadní části Itálie. Jinak ho můžeme znát pod nejčastějšími přezdívkami la Vecchia Signora (česky Stará dáma), I bianconeri (bílo-černí) nebo zkráceně Juve. Klub byl založen v roce 1897 a je jedním z nejstarších a nejtradičnějších v Itálii. Název Juventus pochází z latinského slova iuventus (v překladu: mládež, mladí, mládí).[1] Od roku 1900 se pravidelně účastní nejvyšší domácí soutěže, nazývané Serie A. Sestoupil z ní pouze jedinkrát, a to po italském korupčním skandálu z roku 2006, kdy bylo několika italským klubům včetně Juventusu prokázáno ovlivňování zápasů. Původně prvnímu klubu sezony 2005/06 bylo disciplinární komisí odebráno všech 91 bodů, čímž klesl na poslední místo a sestoupil do Serie B (v následující sezoně postoupil zpět z prvního místa). Součástí trestu bylo i odebrání mistrovského titulu ze sezony 2004/05. Celkem tedy přišel Juventus o tituly dva.

I přes ztrátu dvou titulů jsou Bianconeri nejúspěšnějším klubem Serie A. Zvítězili v ní celkem 31krát. I v dalších domácích soutěžích patří Juve k nejlepším. V poháru Coppa Italia zvítězil 10× a v superpoháru Supercoppa italiana zvítězil 6×. Na mezinárodní scéně patří k nejlepším klubům všech dob, když doposud jako jediný zvítězil ve všech šesti pohárových soutěží, kterých se může evropský klub účastnit. V roce 1985 se stal historicky prvním klubem, který získal všechny tři hlavní evropské trofeje (Pohár mistrů evropských zemí, Pohár vítězů pohárů a Pohár UEFA; stejného úspěchu dosáhl v roce 1992 AFC Ajax a v roce 1996 FC Bayern Mnichov). V Lize mistrů UEFA zvítězil 2× (sedmkrát ve finále), Poháru vítězů pohárů vyhrál jednou, Pohár UEFA celkem 3× a dvakrát ovládl Superpohár UEFA i Interkontinentální pohár (předchůdce Mistrovství světa ve fotbale klubů).

V sezoně 1994/95 předvedl dokonalou sezonu a získal titul v Serii A, Coppa Italia i v Supercoppa italiana). Podobný úspěch v mezinárodním pojetí zaznamenal v následné sezoně, kdy zvítězil v Lize mistrů, Superpoháru UEFA i v Interkontinentálním poháru. To byly zároveň doposud poslední mezinárodní trofeje získané tímto klubem. Po sestupu do Serie B čekal Juventus 8 let i na domácí trofej, ale čekání ukončil v sezoně 2011/12, kdy vyhrál Serii A a připsal si 28. titul. O rok později ho navíc obhájil. Dlouhou dobu hrál Juventus na Stadio Olimpico v Turíně, ale 8. září 2011 otevřel klub nový Juventus Stadium (s kapacitou 41 000 diváků).

Změny názvu klubu[editovat | editovat zdroj]

    • 1897/98 – SC Juventus (Sport-Club Juventus)
    • 1899 – 1935/36 – FBC Juventus (Foot-Ball Club Juventus)
    • 1936/37 – 1941/42 – Juventus (Juventus)
    • 1942/43 – 1944/45 – Juventus Cisitalia (Juventus Cisitalia)
    • 1945/46 – Juventus FC (Juventus Football Club)

Získané trofeje[editovat | editovat zdroj]

Vyhrané domácí soutěže[editovat | editovat zdroj]

1905, 1925/26, 1930/31, 1931/32, 1932/33, 1933/34, 1934/35, 1949/50, 1951/52, 1957/58 Star*.svg
1959/60, 1960/61, 1966/67, 1971/72, 1972/73, 1974/75, 1976/77, 1977/78, 1980/81, 1981/82 Star*.svgStar*.svg
1983/84, 1985/86, 1994/95, 1996/97, 1997/98, 2001/02, 2002/03, 2011/12, 2012/13, 2013/14 Star*.svgStar*.svgStar*.svg
2014/15, 2015/16, 2016/17, 2017/18, 2018/19
2006/07
1937/38, 1941/42, 1958/59, 1959/60, 1964/65, 1978/79, 1982/83, 1989/90, 1994/95, 2014/15, 2015/16, 2016/17, 2017/18
1995, 1997, 2002, 2003, 2012, 2013, 2015, 2018

Vyhrané mezinárodní soutěže[editovat | editovat zdroj]

1985/85, 1995/96
1976/77, 1989/90, 1992/93
1983/84
1985, 1996
1984, 1996
1999

Medailové umístění[editovat | editovat zdroj]

Medaile umístění Sezona
Serie A Zlatá medaile 1905, 1925/26, 1930/31, 1931/32, 1932/33, 1933/34, 1934/35, 1949/50, 1951/52, 1957/58, 1959/60, 1960/61, 1966/67, 1971/72, 1972/73, 1974/75, 1976/77, 1977/78, 1980/81, 1981/82, 1983/84, 1985/86, 1994/95, 1996/97, 1997/98, 2001/02, 2002/03, 2011/12, 2012/13, 2013/14, 2014/15, 2015/16, 2016/17, 2017/18, 2018/19
Serie A Stříbrná medaile 1903, 1904, 1906, 1937/38, 1945/46, 1946/47, 1947/48, 1952/53, 1953/54, 1962/63, 1973/74, 1975/76, 1979/80, 1982/83, 1986/87, 1991/92, 1993/94, 1995/96, 1999/00, 2000/01, 2008/09
Serie A Bronzová medaile 1909/10, 1926/27, 1927/28, 1929/30, 1939/40, 1942/43, 1950/51, 1967/68, 1969/70, 1978/79, 2003/04, 2007/08
Italský pohár Zlatá medaile 1937/38, 1941/42, 1958/59, 1959/60, 1964/65, 1978/79, 1982/83, 1989/90, 1994/95, 2014/15, 2015/16, 2016/17, 2017/18
Italský pohár Stříbrná medaile 1972/73, 1991/92, 2001/02, 2003/04, 2011/12
Italský superpohár Zlatá medaile 1995, 1997, 2002, 2003, 2012, 2013, 2015, 2018
Italský superpohár Stříbrná medaile 1990, 1998, 2005, 2014, 2016, 2017
Liga mistrů UEFA Zlatá medaile 1985/85, 1995/96
Liga mistrů UEFA Stříbrná medaile 1972/73, 1982/83, 1996/97, 1997/98, 2002/03, 2014/15, 2016/17
Evropská liga Zlatá medaile 1976/77, 1989/90, 1992/93
Evropská liga Stříbrná medaile 1994/95
Evropský superpohár Zlatá medaile 1984, 1996
Interkontinentální pohár Zlatá medaile 1985, 1996
Interkontinentální pohár Stříbrná medaile 1973
Veletržní pohár Stříbrná medaile 1964/65, 1970/71

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historicky první tým Juventusu, sestavený v roce 1898

Juventus byl založen roku 1897 jako Sport Club Juventus žáky věhlasného Turínského lycea Massimo d'Azeglio,[2] ale o dva roky později byl přejmenován na Foot-Ball Club Juventus. První významnou soutěží, které se klub zúčastnil bylo Italské fotbalové mistrovství 1900, kde nepostoupil do závěrečných kol. V této době nosili hráči Juve růžovo-černé dresy (k této tradici se klub vrací v dnešní době, kdy používá tyto barvy pro venkovní dresy).[2] Svůj historicky první titul získal v roce 1905, kdy už v bílo-černých dresech, inspirovaných anglickým klubem Notts County FC, ovládl Prima Categoria. V roce 1906 došlo k odloučení části klubu a o snahu přesunou klub z Turína. Jako protest proti tomuto byl částí hráčského kádru založen klub Torino FC, který patří mezi největší rivaly Juve a celkem 7× zvítězil v Serii A. Souboj těchto klubů se nazývá Derby della Mole.[3] Tato nepříliš známá část historie klubu byla úspěšně zapomenuta po první světové válce, kdy byl klub úspěšně přebudován.

Ligová dominance[editovat | editovat zdroj]

Počátek nové éry klubu se datuje k roku 1923, kdy kontrolu nad vlastnictví Juventusu přebral průmyslník Edoardo Agnelli, vlastník továrny FIAT, který zahájil stavbu nového stadionu.[2] Tím velmi pomohl klubu k zisku 2. titulu v sezoně 1925/26, kdy v "Národním finále" porazil 12–1 tým SS Alba Roma. Ve 30. letech se Juventus propracoval na přední pozici mezi italskými kluby, když jako první přešel do profesionální sféry a měl organizovanou fanouškovskou podporu. Tyto kroky vyvrcholily v 5 titulů v řadě (1930–1935), což se nikomu před tím nepovedlo. Hráči Juve se stali základním stavebním kamenem pro tým manažera Vittoria Pozza, který s Italskou reprezentací vyhrál Mistrovství světa ve fotbale 1934 a 1938. Do jeho výběrů se vešli například Raimundo Orsi, Luigi Bertolini, Giovanni Ferrari, Luis Monti a mnozí další hráči Juventusu.[4] V polovině 30. let se Juventus stěhoval na Stadio Olimpico di Torino a jeho ligová dominance se náhle vytratila a dalšího titulu se dočkal až v roce 1950.

Sívori, Charles a Boniperti

Po druhé světové válce se stal prezidentem klubu Gianni Agnelli a klub pod jeho vedením zvolna začal získávat zpět svůj ztracený lesk.[2] Jeho důležitým činem bylo angažování anglického trenéra Jesse Carvera, který během krátkého angažmá přinesl do klubové pokladny další dva tituly.

Ke konci 50. let se do kádru více prosazovali cizinci. Za všechny jmenujme welšského střelce Johna Charlese či hráče argentinského původu Omara Sívoriho. První jmenovaný vstřelil za Juve 93 branek, ten druhý pak úctyhodných 134. Když do kádru přidáme ještě Giampiera Bonipertiho se 178 góly, dostaneme mozaiku, která přinesla v sezoně 1957/58 jubilejní 10. titul a tím i první zlatou hvězdu umístěnou nad logem teamu. Během následujících 3 sezon zvítězil Juventus v lize ještě 2×, a to nezůstalo bez odezvy ani v rámci individuálních ocenění. Omar Sívori byl pro rok 1961 zvolen fotbalistou roku podle magazínu France Football a jako první z bíločerného dresu získal Zlatý míč.[5]

V sezoně 1959/60 se díky vítězství ve finále Coppa Italia proti ACF Fiorentina poprvé získat domácí double, čili vítězství ve zmiňovaném poháru i v Serii A. V roce 1961 také ukončil kariéru Giampiera Bonipertiho, a to jako nejlepší střelec historie klubu se 182 góly. Tento primát dokázal udržet dlouhých 45 let. Jeho fotbalový konec znamenal opět ústup klubu z výsluní a během následujících 10 let si připsal jen jeden ligový titul (v sezoně 1966/67).

Nicméně vše se změnilo s příchodem 70. let. Do kádru přišli skvělí hráči jako čech Čestmír Vycpálek, Roberto Bettega, Franco Causio či José Altafini. S nimi ovládl Juventus nejen italský, ale i celoevropský fotbal. V letech 1972 a 1973 získal domácí titul (celkově už 15.) a v sezoně 1972/73 se poprvé probojoval do finále Poháru mistrů evropských zemí, kde těsně podlehl AFC Ajax. Do týmu přišel obránce Gaetano Scirea, ale v roce 1976 především skvělý trenér Giovanni Trapattoni, díky kterému se bianconerri posunuli mezi absolutní evropskou elitu. Pod jeho vedením přibyli v letech 1977 a 1978 další dva tituly, v sezoně 1976/77 získal tým i první evropskou trofej, a to Pohár UEFA, když ve finále porazil 1—0 Athletic Bilbao. Ale ty největší úspěchy na klub teprve čekaly.

Korupční aféra v roce 2006[editovat | editovat zdroj]

14. července 2006 vynesl italský fotbalový disciplinární tribunál ortel odsuzující Juventus za účast v korupční aféře k sestupu do Serie B, klub navíc přišel o tituly z předchozích dvou let (2004/05 a 2005/06) a nesměl startovat v ročníku Ligy mistrů 2006/07. Odvolací tribunál později snížil bodový odečet v sezóně 2006/07 z původních 30 na 17 a později na pouhých 9 bodů, Juventus se stal vítězem Serie B a tři kola před koncem soutěže si zajistil návrat do Serie A.

Kronika Juventus Football Clubu[editovat | editovat zdroj]

Kronika historie Juventus Football Clubu






 


 


Soupiska[editovat | editovat zdroj]

Aktuální k 02. 09. 2019.

Číslo Pozice Hráč
1 Polsko B Wojciech Szczęsny
2 Itálie O Mattia De Sciglio
3 Itálie O Giorgio Chiellini (kapitán)
4 Nizozemsko O Matthijs de Ligt
5 Bosna a Hercegovina Z Miralem Pjanić
6 Německo Z Sami Khedira
7 Portugalsko Ú Cristiano Ronaldo
8 Anglie Z Aaron Ramsey
10 Argentina Ú Paulo Dybala
11 Brazílie Ú Douglas Costa
12 Brazílie O Alex Sandro
13 Brazílie O Danilo Luiz da Silva
14 Francie Z Blaise Matuidi
16 Kolumbie Ú Juan Cuadrado
17 Chorvatsko Ú Mario Mandžukić
Číslo Pozice Hráč
19 Itálie O Leonardo Bonucci
20 Chorvatsko Ú Marko Pjaca
21 Argentina Ú Gonzalo Higuaín
23 Německo Z Emre Can
24 Itálie O Daniele Rugani
25 Francie Z Adrien Rabiot
28 Turecko O Merih Demiral
30 Uruguay Z Rodrigo Bentancur
31 Itálie B Carlo Pinsoglio
33 Itálie Z Federico Bernardeschi
34 Itálie O Pietro Beruatto
35 Itálie Ú Marco Olivieri
36 Severní Korea Ú Han Kwang Song
37 Itálie B Mattia Perin
77 Itálie B Gianluigi Buffon

Slavní hráči[editovat | editovat zdroj]

Historie Juventusu trvá již více než 110 let a za tuto dobu se v něm vystřídalo více než 700 fotbalistů ze 38 různých zemí světa.[21] Mezi nimi bylo slavných hráčů, reprezentantů, vítězů individuálních i týmových trofejí a soutěží. A vzhledem k úspěchům a historii klubu je logické, že v jeho dresu získali mnozí z nich významná individuální ocenění.

Gianluigi Buffon (vpředu) - obrovská ikona Juventusu, který během kariéry získal mnoho klubových, reprezentačních i individuálních úspěchů. Například titul mistra světa 2006 nebo ocenění pro nejlepšího gólmana světa 2003.

Italská fotbalová reprezentace je jednou z nejúspěšnějších na světě. Na svém kontě má 4 tituly z Mistrovství světa ve fotbale, dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili. Na Mistrovství Evropy ve fotbale zvítězila jedenkrát a celkem 2× postoupila do finále. Juventus byl vždy jedním z hlavních dodavatelů reprezentantů Itálie. Zde je výčet všech držitelů titulu mistra světa mezi hráči Juventusu.

Dva z hráčů Juve dokonce získali Zlatou kopačku“, čili trofej pro nejlepšího střelce Mistrovství světa. V roce 1982 to byl Paolo Rossi (6 branek) a v roce 1990 získal toto ocenění Salvatore Schillaci (6 branek). Alfredo Foni a Pietro Rava zase reprezentovali Itálii na Letních olympijských hrách 1936, kde získali zlato. A aby byl výčet úplný, musíme zmínit i Mistrovství Evropy 1968, kde zlatou Itálii reprezentovali Sandro Salvadore, Ernesto Càstano a Giancarlo Bercellino.

V poslední čtvrtině 20. století začalo do klubu přicházet větší množství zahraničních hráčů. A i tito mají na kontě významné reprezentační úspěchy. Zinedine Zidane a kapitán Didier Deschamps byl hráčem Juventusu, když Francie zvítězila na Mistrovství světa 1998. Celkem nastoupilo za Juventus 24 mistrů světa, přičemž počítají se i ti, kteří nevyhráli během účinkování v Turínském klubu (například na soupisce Francie byli i tři pozdější hráči Juventusu - Patrick Vieira, David Trézéguet a Lilian Thuram). Tři hráči Juve zvítězili na Mistrovství Evropy ve fotbale. V roce 1964 španěl Luis del Sol, Michel Platini (1984) a Zinedine Zidane (2000) získal titul mistra Evropy s Francií.

Individuální ocenění[editovat | editovat zdroj]

Za nejvýznamnější individuální trofej je považován Zlatý míč, udělovaný dříve časopisem France Football a od roku 2010 ji uděluje federace FIFA. Jen málokterý klub se může pyšnit hned 6 vítězi této trofeje. Povedlo se to jen AC Milán a FC Barcelona. Celkem 3× (v řadě) to dokázal francouzský kouzelník Michel Platini. Před ním to dokázali Omar Sívori (1961) a Paolo Rossi (1982). Po něm to byli Roberto Baggio (1993), Zinedine Zidane (1998) a jako doposud poslední držitel byl z hráčů Juve vybrán Pavel Nedvěd. Český záložník ji získal v roce 2003.

Držitelé Zlatého míče

Druhým nejvýznamnějším oceněním je Fotbalista roku (FIFA), které uděluje FIFA nejlepšímu hráči uplynulé sezony. V roce 2010 se toto ocenění sloučilo se Zlatým míčem, aby o nejlepším hráči světa rozhodla jen jedna nejvýznamnější anketa. Toto ocenění získali celkem 3 hráči hrající za Juventus. V roce 1993 zvítězil (ve třetím ročníku ankety) Roberto Baggio, jako třetí hráč italských klubů. Ročník 1998 ovládl Zinedine Zidane, který zvítězil i o dva roky později a v roce 2003 ovládl anketu v dresu Realu Madrid. Doposud posledním hráčem Juve, který se stal Fotbalistou roku, byl Fabio Cannavaro (rok 2006).

Držitelé ocenění Fotbalista roku (FIFA)

Česká stopa[editovat | editovat zdroj]

Pavel Nedvěd (vlevo) proslavil Českou republiku v Juventusu. V roce 2003 získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy (světa).

Asi žádný světový velkoklub nemá ve své historii tak výraznou českou stopu jako Juventus FC. Čeští hráči zde získali velké úspěchy. Vrátka českým hráčům otevřel Čestmír Vycpálek. Jeden z členů slavné meziválečné dynastie SK Slavia Praha, se kterým získal pět mistrovských titulů. Krátce po druhé světové válce odešel do Itálie, kde hrál právě za Juventus. Po jedné sezoně, kdy odehrál 27 zápasů a vstřelil 5 gólů odešel do US Città di Palermo, kde strávil 5 sezon. Po ukončení kariéry se do Juve vrátil jako trenér a byl členem realizačního týmu mezi lety 1970-74. S týmem získal dva mistrovské tituly a probojoval se do finále Poháru mistrů evropských zemí.

Druhým a nejvýznamnějším českým hráčem ve službách Juventusu byl (a stále je) Pavel Nedvěd. Legendární záložník sem přišel v roce 2001 z týmu Lazio Řím. Během osmi sezon zde odehrál 327 zápasů a vstřelil 65 gólů. Celkem 4× získal italský titul Serie A (později byly dva tituly klubu odebrány), zvítězil v Supercoppa italiana, dostal se do finále Coppa Italia a především do finále Ligy mistrů UEFA, kde kvůli žlutým kartám nemohl nastoupit. Do historie se nesmazatelně zapsal vítězstvím v anketě Zlatý míč, kde triumfoval v roce 2003. Dnes působí jako člen realizačního a manažerského týmu v tomto klubu.[21][22]

Dalším krajanem v klubu byl Zdeněk Grygera. Reprezentační obránce přišel do klubu na Nedvědovo doporučení a strávil zde 4 sezony (2007–2011). Během nich odehrál 114 duelů a vstřelil 3 góly. Do turínského klubu přestoupil v lednu 2007 a byl členem týmu, který zvítězil v Serii B a postoupil zpět do Serie A. 31. srpna 2011 přestoupil do anglického Fulham FC.

Zatím posledním českým fotbalistou, který podepsal smlouvu s Juventusem, je zlínský talent Roman Macek. Tento mládežnický reprezentant České republiky přišel do italského velkoklubu v červenci 2013 ve svých šestnácti letech.[23]

Další slavní hráči[editovat | editovat zdroj]

   

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Juventus Football Club na italské Wikipedii.

  1. Latinské slovo - iuventus [online]. Latinský slovník.cz [cit. 2012-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c d e f g The story of a legend [online]. juventus.com [cit. 2012-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-11. (anglicky) 
  3. Juventus VS Torino - Injuries clouding Turin derby [online]. FIFA [cit. 2012-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Italy - International Matches 1930-1939 [online]. RSSSF [cit. 2012-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. European Footballer of the Year ("Ballon d'Or") 1961 [online]. RSSSF [cit. 2012-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Finálová skupina nerozhodla a v konečném superfinále podlehl Juventus týmu AC Milán.
  7. Turnaj byl předčasně ukončen Italskou fotbalovou federací.
  8. Prvních 9 týmů z obou skupin postoupilo do Serie A 1929/1930. Vítězové skupin se utkali o titul ve vzájemném superfinále hraném na 2 vítězné zápasy.
  9. V semifinále narazil Juventus na SK Slavia Praha. První duel skončil 0-4 ve prospěch českého, ale odvetný duel rychle doznal stavu 2-0. Slavia dostala dva rychlé góly a následně mělo údajně dojít ke zdržování. Diváci následně začali házet na hřiště kameny. Poté, co byl zraněn brankař Slavie František Plánička, bylo utkání předčasně ukončeno. Oba týmy byly vyloučeny ze soutěže a celkovým vítězem se tak automaticky stala Bologna FC 1909.
  10. Týmy na 2. - 4. místě získali stejný počet bodů, ale při tehdejší neexistenci pravidel upřesňujících pořadí byly všechny klasifikovány na 2. místě.
  11. Copa Rio de Janeiro 1951 [online]. The Record Sport Soccer Statistics Foundation, 03.01.2008 [cit. 2012-05-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Týmy na 9. - 13. místě získali stejně bodů, ale při tehdejší neexistenci pravidel upřesňujících pořadí byly všechny klasifikovány na 9. místě.
  13. Týmy na 4. a 5. místě získali stejně bodů, ale při tehdejší neexistenci pravidel upřesňujících pořadí byly oba klasifikovány na 4. místě.
  14. Juventus se v roce 1973 účastnil Interkontinentálního poháru proti CA Independiente namísto vítěze PMEZAFC Ajax.
  15. a b O konečném pořadí rozhodovalo skóre
  16. O konečném pořadí na 6. - 7. místě rozhodly vzájemné zápasy s Torino FC (celkově 4-2).
  17. O konečném pořadí rozhodly vzájemné duely s Udinese Calcio (0-0 a 1-1).
  18. The FIFA Clubs of the 20th Century [online]. FIFA, 23. prosince 2000 [cit. 2012-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky) 
  19. a b Disciplinární komise F.I.G.C. nařídila, jako trest za účast v Juventus v Korupčním skandálu 2006, toto: Juventus přijde o titul dosažený v sezoně 2004/05. Dále přijde o všechny body dosažené v sezoně 2005/06, kvůli čemuž se Juventus propadl z konečného 1. místa na 20. místo a sestoupil do Serie B.
  20. Seriál top aféry- Korupční skandál v italské lize 2006 [online]. sfotbal.cz [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (česky) 
  21. a b TUTTI I GIOCATORI DELLA JUVENTUS [online]. juworld.net [cit. 2011-05-22]. Dostupné online. (italsky) 
  22. TUTTI I GIOCATORI DELLA JUVENTUS/NAZIONE: REPUBBLICA CECA [online]. juworld.net [cit. 2011-05-25]. Dostupné online. (italsky) 
  23. Juventus si vyhlédl mladíka ze Zlína, talent Macek už má i smlouvu, iDNES.cz, citováno 22. 7. 2013

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]