Josef Václav Radecký z Radče

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Václav Radecký z Radče
Polní maršálek hrabě Radecký z Radče
Polní maršálek hrabě Radecký z Radče
generální guvernér
Království lombardsko-benátského
Ve funkci:
1849 – 1857
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceRainer Habsbursko-Lotrinský
NástupceMaxmilián I. Mexický
Vojenská služba
Služba Rakouské císařství
Doba služby1784–1856
Hodnostpolní maršálek
Velelrakouské vojsko
Narození2. listopadu 1766
zámek Třebnice
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí5. ledna 1858 (ve věku 91 let)
Milán
Království lombardsko-benátské
Příčina úmrtízápal plic
Místo pohřbeníPamátník Heldenberg
ChoťFranziska, hraběnka Strassoldo-Grafenberg
RodičePetr Eusebius Radecký a Marie Venantie Bechyňová z Lažan
Alma materTheresianum
Profesešlechtic, vojevůdce, politik
Náboženstvířímskokatolické
OceněníŘád zlatého rouna
Vojenský řád Marie Terezie
Královský řád sv. Štěpána
Císařský řád Leopoldův
Řád železné koruny
Řád sv. Ondřeje
Řád sv. Alexandra Něvského
Řád sv. Vladimíra
etc.
CommonsCount Johann Joseph Wenzel Radetzky von Radetz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Václav Radecký z Radče (2. listopadu 1766, zámek Třebnice[1] – 5. ledna 1858, Milán), celým jménem Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, někdy uváděn též nesprávně se jménem Jan, byl český šlechtic z rodu Radeckých z Radče, významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jenž je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století.

Během své vojenské kariéry se aktivně podílel na porážce napoleonské Francie a reformě rakouské armády. Později byl za své zásluhy jmenován velitelem rakouských sil v Itálii a roku 1836 rakouským polním maršálem. Ve věku 82 let následně jednoznačně zvítězil v první italské válce za nezávislost nad spojenými armádami piemontského krále Karla Alberta a zajistil reinstalaci rakouské moci v severní Itálii.

V roce 1849 byl jmenován generálním guvernérem Františka Josefa I. pro Království lombardsko-benátské, jímž zůstal až do roku 1857, kdy se stáhl z veřejného života.

Životopis

Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie rozené Bechyňové z Lažan. Po smrti rodičů byl poslán na výchovu do Prahy ke svému dědovi z otcovy strany, bývalému důstojníkovi, a studoval nejprve na gymnasiu u piaristů v Panské ulici na Novém Městě. Dále pokračoval studiem na rytířské akademii v Brně a na Theresianu ve Vídni. Ve věku osmnácti let, 1. srpna roku 1784 vstoupil jako kadet do 1. kyrysnického pluku c. a k. rakouské armády, ležením v Gyöngyösi. Za dva roky se stal poručíkem, rok na to nadporučíkem. V letech 1788 - 1789 se vyznamenal v bojích s Osmanskou říší, což mu zajistilo místo jednoho z pobočníků maršála Laudona.

V bojích proti revoluční Francii v První koaliční válce bojoval od roku 1794 v hodnosti rytmistra, poté byl roku 1796 převelen do severní Itálie, kde působil jako štábní důstojník, z hodnosti majora byl povýšen na velitele pluku pionýrského. Po uzavření campoformijského míru byl přesunut k ženijním jednotkám.

Po vypuknutí Druhé koaliční války sloužil opět v severní Itálii, a to jako adjutant ve štábu generála Melase. Na podzim roku 1800 se stal plukovníkem a velitelem kyrysnického pluku na Rýně, v jehož čele se vyznamenal v bitvě u Hohenlindenu. V roce 1803 byl jmenován generálmajorem. Při opětovné (tzv. Válka třetí koalice) proti Francii se stal velitelem brigády znovu na severoitalském bojišti. S brigádou se zúčastnil vítězné bitvy u Caldiera, ale poté mu bylo uděleno velení nad samostatným oddílem ve Štýrsku, kde se mu podařilo porazit francouzské jednotky v šarvátce u Ehrenhausenu. Když Rakouské císařství podepsalo Prešpurský mír a tím vystoupilo z protinapoleonské koalice, byl Radecký převelen do Vídně, kde se stal velitelem brigády a pobočníkem arcivévody Karla, známým reformátorem rakouské císařské armády. V již Páté koaliční válce vedl svou brigádu do boje u Welsu. Ani tato válka však neskončila úspěchem rakouských zbraní. Po opětovné porážce Rakouska se Radecký stal roku 1809 náčelníkem stálého generálního štábu, přičemž dohlížel na reorganizaci rakouské armády. Rezignoval roku 1812 poté, kdy byla velká část jeho návrhů reformy zamítnuta jako příliš nákladná.

V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk kníže Karel I. Filip ze Schwarzenberg jmenoval náčelníkem svého štábu, kteroužto hodnost si podržel během celého tažení proti Francii. Byl autorem spojeneckých plánů bitvy u Lipska. Po protinapoleonském tažení vystřídal různé funkce, ale prosazováním u ostatních velitelů nepopulárních vojenských reforem si udělal mnoho nepřátel, kteří jej nakonec roku 1829 na čas odklidili na post velitele olomoucké pevnosti. V letech 1829–1831 přebýval v Olomouci a sídlil zde v Edelmannově paláci (od roku 1892 tam má pamětní desku) na Horním náměstí, zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval stromy.

V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a provedl jejich rozsáhlou reorganizaci. Ke svým sedmdesátým narozeninám roku 1836 obdržel hodnost polního maršálka. V roce 1848 vpadla do Lombardie sardinská armáda s úmyslem sjednotit Itálii pod nadvládu Savojských a osvobodit ji tak z cizí nadvlády. Pro nedostatek mužů byl Radecký nucen vyklidit většinu rakouských území v Itálii, udržel však proti značné přesile nepřítele pevnost Veronu. Když pak konečně dostal posily, porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozy a u Novary, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. Na počest těchto jeho vítězství složil (roku 1848) rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod a ruský car Mikuláš I. ho ocenil titulem ruského generála polního maršálka.

Příbuzenstvo
otec Petr Eusebius Radecký z Radče
matka Marie Venantie Bechyňová (Bechinie) z Lažan
syn Josef Radecký z Radče
syn František Xaver Radecký z Radče
dcera Luisa Anna Radecká z Radče
syn Karel Leopold Radecký z Radče
dcera Františka Romana Radecká z Radče
syn Theodor Konstantin Radecký z Radče
dcera Bedřiška Alexandra Radecká z Radče
syn Antonín Radecký z Radče

V roce 1850 byl v souvislosti s napětím mezi Pruskem a Rakouskem poslán v čele dvou armádních sborů o síle asi 14 000 vojáků do Olomouce a tato manifestace síly nakonec významně přispěla k uzavření tzv. „Olomoucké punktace“. V letech 1849 – 1857 byl Radecký generálním guvernérem Lombardsko-benátského království (někdy uváděn jako 5. vicekrál) a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukončil po 72 letech.

Rodinný život

Roku 1798 se oženil s Františkou, hraběnkou Strassoldo-Grafenberg, která zemřela roku 1854. Z tohoto manželství vzešlo pět synů a tři dcery, z nichž otce přežili pouze syn Theodor a dcera, provdaná hraběnka Wenkheimová.

Po svém penzionování Radecký dožíval ještě dvě desetiletí; s manželkou stále vedli nákladný způsob života, takže se značně zadlužili. Radeckého dluhy platil mecenáš Joseph Gottfried Pargfrieder, který určil, že Radecký bude pohřben ve Wetzdorfu v památníku rakouské armády na vrchu Heldenberg v dolním Rakousku, v samostatné kryptě, kryté obeliskem, po boku generála Wimpfena. Přáním císaře Františka Josefa I. bylo pohřbít Radeckého v Kapucínské kryptě ve Vídni.

Před pohřbem bylo tělo vystaveno se všemi vojenskými poctami ve vídeňském Arsenalu a ve Svatoštěpánském dómu, kde se konala smuteční slavnost.

Osobní pečeť

Legendární epizody

  • Podle jedné legendy si Radecký v 18 letech jako čerstvý kadet kyrysnického pluku dal věštit z ruky životní osudy od staré cikánky. Ta mu údajně z čar na dlani předpověděla skvělou vojenskou kariéru, ale také to, že sejde z tohoto světa jinou než vojenskou smrtí. Její předpověď se splnila: Radecký se stal jako vojevůdce legendou, ale nezemřel na válečném poli. Uklouzl na navoskované podlaze v pokoji své rezidence v Miláně. Pádem si zlomil krček stehenní kosti a zemřel na následky zranění na počátku roku 1858 v Miláně ve věku jednadevadesáti let.[2]
  • Podle vídeňské gastronomické tradice si Josef Radecký již v mládí oblíbil milánskou specialitu, telecí řízek, smažený ve směsi strouhanky a sýra. Jeho osobní kuchař tuto pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl klasický vídeňský řízek v trojobalu. Radecký byl proslulý gourmet a zadlužil se díky svým proslulým hostinám, které pořádal až do pozdního věku. Radeckého pochoutku brzy převzal jeho obdivovatel, mladý císař František Josef I.

Památky a současnost

Vojenské muzeum ve Vídni (Heeresgeschichtliches Museum, v budově Arsenalu) věnovalo Radeckého vojenské kariéře jednu pamětní síň, v níž jsou vystaveny jeho osobní předměty, jako slavnostní jezdecké sedlo, šavle, některé ukořistěné prapory, všechny vojenské řády a vyznamenání, posmrtná maska a dopis na rozloučenou císaři Františku Josefovi I. Expozici doprovázejí olejomalby vítězných bitev, bronzová portrétní busta a model sochy.

Pomník malostranský

Nejstarší z pomníků Radeckého byl iniciován krátce po vítězství u Novarry roku 1849. Nejprve byl naskicován na zeď Akademie malířem prof. Christianem Rubenem. Sochařskou podobu mu vtiskli sochaři bratři Josef Max (sochy vojáků) a Emanuel Max (socha maršálka). Z kovu ukořistěných děl italské armády na Sardinii jej odlili Jakob Daniel Burgschmiet a Christoph Lenz v Norimberku. Pomník byl odhalen až po maršálkově smrti v listopadu roku 1858. Stál v letech 1858–1919 na dolním Malostranském náměstí v Praze v místech dnešního tramvajového ostrůvku proti tehdejší kavárně Caffé Radetzky; po zboření brány v Karmelitské ulici a zavedení koňské dráhy se musel asi o pět metrů přesunout.

Radeckého pomník na Radeckého náměstí (dnešní Malostranské náměstí) v Praze kolem roku 1900

Po osamostatnění Československa se v roce 1924 Italské velvyslanectví v Praze usídlilo v nedalekém Thunovském (Kolovratském) paláci v Nerudově ulici a protestovalo proti Radeckému jako nepříteli sjednocení Itálie. Proto[zdroj?] byl pomník v letech 1919–1920 rozebrán. Kamenný podstavec z leštěné žuly se čtyřmi bronzovými tabulkami se jmény bitev (Verona, Vicenza, Custozza, Novara) byl zničen, bronzová sochařská část o výšce 676 centimetrů a váze přes 10 tun byla rozebrána a přenesena do Lapidária Národního muzea v Praze 7 na Pražském výstavišti, kde je vystavena dodnes společně s modelem ze dřeva a z papírmašé. Pomník představuje prostovlasého vojevůdce, rozkročeného jako vítěze na kruhovém vypuklém štítu, s maršálskou holí v pravici a s vítězným praporem z válek o Lombardii. Kruhový štít po způsobu vojáků antického Říma nese sedm představitelů vojsk rakouské monarchie: myslivec, dělostřelec (ztotožňovaný s Čechem), dobrovolník z Tyrol, husar, námořník, hulán a jihoslovanský serežan.

V rámci předpokládané rekonstrukce Malostranského náměstí se uvažuje o zhotovení kopie pomníku a jeho umístění v blízkosti původního místa.[3] Shromáždění na podporu obnovy pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí pořádá v posledních 10 letech každoročně politická strana Koruna Česká. Dále v roce 2011 vzniklo sdružení "Spolek Radecký Praha", jehož cílem je obnova pomníku. Podařilo se mu pro svůj záměr získat podporu mnoha významných osobností kulturní, církevní i akademické oblasti, jako např. kardinála Dominika Duky, malíře Adolfa Borna či historika Jiřího Raka. V Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti v Holešovicích se u Radeckého pomníku od roku 2005 pořádá každoročně ve výroční den odhalení Radeckého pomníku dne 13. listopadu pietní slavnost, která od roku 2009 začala probíhat ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem jako společná česko-rakouská slavnost.[4]. Od roku 2012 jejím pořadatelem je Spolek Radecký Praha.

Ostatní pomníky

Pomník maršála Radeckého na vídeňské Ringstrasse

Další Radeckého jezdecký pomník byl vztyčen ve Vídni roku 1892 před císařským dvorním kostelem na náměstí Am Hof, od rakouského dvorního sochaře Caspara von Zumbusch, od roku 1912 stojí na vídeňské Okružní třídě (Ringstrasse). Jeho model ve stříbře jako čestný dar provedla vídeňská firma J. C. Klinkosch a je rovněž ve sbírce vídeňského Arsenalu. Pomník stojící pěší figury z bílého mramoru se dochoval v galerii slavných vojevůdců ve vídeňském Arsenalu, týž v bronzovém odlitku stál do roku 1919 na hlavním náměstí v Lublani, tamže v sadech stávala Radeckého portrétní busta. Také v Miláně býval pomník.

Další české návrhy na jiné pomníky Radeckého se dochovaly v kresbách, litografiích, či v sériově vyráběných miniaturách v porcelánu nebo ve skle.

Další památky

V místech Radeckého pobytů se dochovaly pamětní desky, mj. na zámku v Třebnici, na domě v Duchcově v Husově ulici, na kasárnách v Olomouci, v Miláně. V Národním muzeu v Praze se dochovaly na tři desítky památek, pamětní medaile vlastní také Moravské zemské muzeum v Brně. Památku svého rodáka připomíná v expozici regionální muzeum v Sedlčanech. Město Olomouc od roku 2002 pořádá na začátku září každoročně „Oslavy maršála Radeckého“. V památníku Walhalla u obce Donaustauf nad řekou Dunaj, asi 10 km východně od Řezna je umístěna busta maršála Josefa Radeckého.

Literatura, hudba, film a divadlo

Vyznamenání

Hrob maršála Radeckého v památníku na Heldenbergu

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Miroslav Klimpl: Vojevůdci někdy neumírají na bojišti
  3. ↑ http://www.radio.cz/cz/clanek/104060
  4. ↑ http://www.radecky.eu/docs/oslava-radeckeho-2011.pdf
  5. ↑ EFLER, Vojtěch. PRVNÍ DOJMY: Cimrmanům to v Českém nebi sluší víc než v Africe. iDNES.cz [online]. 2008-10-15 [cit. 2015-11-20]. Dostupné online. 

Literatura

  • Radecký mrtev! (nekrolog), Světozor č. 2, 16. ledna 1858, strana 1 - 2.
  • HERRE, Franz. Radecký: nejoblíbenější polní maršálek rakouské armády a jeho pohnutá doba. Brno: Bonus A, 1997. 239 s. ISBN 80-85914-78-6. 
  • HAVEL, Petr; ROMAŇÁK, Andrej. Maršál Radecký. Vojevůdce pěti císařů. Praha: Paseka, 2000. 368 s. ISBN 80-7185-297-X. 
  • VÁLKA, Zbyněk. Maršál Radecký a Olomouc. Olomouc: Agentura Galia, 2008. 157 s. ISBN 978-80-254-2102-4. 
  • PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 
  • FIDLER, Jiří. Za víru, vládce a vlast. Ruští a sovětští maršálové. Brno: JOTA, 2005. 290 s. ISBN 80-7217-354-5. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 579. 
  • Maršál Radecký, od vojevůdce k pomníku, jubilejní sborník u příležitosti 250 let narození Jana Josefa Václava Radeckého z Radče (1766-2016); editoři Zdeněk Hojda, Jarmila Štogrová, Jan Bárta; autoři Emanuel Bechinie-Lažan, Jiří Rak, Jiří Koťátko, Milan Buben, Giorgio Ferrari, Božidar Jezernik, Zdeněk Hojda, Adam Hnojil, Dana Stehlíková, Kateřina Bečková, Karel Pavelka. Bondy Praha 2016

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Václav_Radecký_z_Radče&oldid=14746595“