Konstantinův řád sv. Jiří

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Řád sv. Konstantina, později Konstantinův řád sv. Jiří
Croix constantinien.svg
Základní info
Aktivita: pravděpodobně 1190
Kategorie: dynastický
Země původu: Byzantské císařství, Vévodství Parma, Království Obojí Sicílie (Neapolsko-Sicliské)
Založil: Konstantin I. Veliký (legendární), Izák II. Angelos
Nástupci: -
Stuha
Rekonstrukce tzv. Svatého labara

Konstantinův řád sv. Jiří (italsky Sacro militare ordine costantiniano di San Giorgio) je starobylým řádem doloženým již na konci 12. století a v současné době rozděleným do několika linií.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Legenda o založení řádu[editovat | editovat zdroj]

Eusebius z Kaisareie

Podle starobylé, ovšem neprokázané legendy měl řád coby ozbrojenou družinu padesáti mužů určenou ke střežení standarty s Kristovým monogramem (tzv. Svatého labara) roku 312 založit římský císař Konstantin Veliký (†337). Došlo k tomu krátce předtím, než roku 312 zvítězil v bitvě u Milvijského mostu, kde bylo Svaté labarum neseno v čele jeho vojsk. Tento příběh ve své kronice zachytil Konstantinův vrstevník biskup Eusebius z Kaisareie (260/265-339/340) kde potvrdil existenci této družiny.[1] . Skutečné rytířské řády se ale objevují až o několik set let později a to v souvislosti s křížovými výpravami na přelomu 11. a 12. století. Přesto však oficiální dějiny rodu uvádí coby „velmistry“ všechny byzantské císaře počínaje Konstantinem.[2]

Vznik řádu a jeho existence v rámci Byzantské říše[editovat | editovat zdroj]

První potvrzené zprávy o tzv. rytířích sv. Konstantina pochází až z konce 12. století, konkrétně z roku 1190. Toto datum je uvedeno také v první dnes známé historii tohoto řádů vydané v Benátkách roku 1696.[3] Zakladatelem měl být byzantský císař Izák II. Angelos a nelze vyloučit, že jej k tomuto kroku vedl úspěch rytířských řádů ve Svaté zemi. O organizaci řádu bohužel nejsou známy podrobnosti, archiv se dodnes nedochoval, známo je pouze to, že do jeho řad byli přijímáni pouze osoby urozeného původu, že byl podřízen řeholi sv. Basila a jeho duchovním ochráncem se stal sv. Jiří. Podle řádové tradice se měl stát jeho prvním velmistrem a po něm měl tento úřad převzít jeho syn a spolucísař Alexios IV.[4] Po pádu dynastie Angelovců a následném dobytí Konstantinopole vojsky IV. křížové výpravy roku 1204, přešel řád na rod Komnénovců, kteří vládli drobnějším državám na Balkáně v oblasti Epirského despotátu. Podle nepotvrzených zpráv na 600 rytířů řádu padlo během obrany Konstantinopole při posledním tureckém útoku roku 1453 včetně velmistra Pavla Angela. Konsolidace řádu po pádu Konstantinopole byla zřejmě dlouhodobější záležitostí, a proto někteří autoři pokládají za pravděpodobné, že byl během 16. století Komnénovci znovu založen.[5]

Řád v italském exilu[editovat | editovat zdroj]

Jan Ondřej II., poslední velmistr z rodu Komnénovců

Po obsazení Balkánu Turku emigrovali Komnénovci do Itálie, kde začali užívat italské varianty příjmení (Angelo Flavio Comneno) a v podstatě jen čestného titulu knížat makedonských, vévodů z Drivasta a Drače (principe di Macedonia, Řád si do své nové vlasti přinesli s sebou.duca di Drivasto e Durazzo).[6] Řád si do své nové vlasti přinesli s sebou. Není zcela jasné, zda přijali katolictví ještě před svým odchodem do Itálie, nebo až později. Na každý pád v důsledku tohoto kroku došlo k úpravě názvu řádu. Protože za světce považovala císaře Konstantina pouze východní (pravoslavná), nikoli katolická církev, byl přejmenován na Konstantinův řád sv. Jiří. (Ordine costantiniano di San Giorgio). Existence řádu a nárok členů rodu Komnénovců na velmistrovský úřad byla ve druhé polovině 16. a v 17. století opakovaně potvrzena jak papežem, tak světskými panovníky.[7] V této době však již nešlo o původní řádové bratrstvo, ale o dynastický řád spojený s rodem Komnénovců.

Velmistrovství rodu Farnese[editovat | editovat zdroj]

Parmský vévoda František Farnese v rouchu Konstantinova řádu sv. Jiří

Posledním komnénovským velmistrem (a zřejmě též posledním členem hlavní linie tohoto rodu)[8] byl Antonín. Ten roku 1698 postoupil svůj úřad vévodovi Parmy a Piacenzy Františkovi Farnese (1678–1727), vévodovi Parmy a Piacenzy, kterého v následujícím roce jej v úřadě císař Leopold I. diplomem z 5. srpna 1699 zvaným „Agnoscimus et notum facimus“ a papež Inocenc XII. bulou „"Sincerae Fidei“ z 24. října 1699. Zanedlouho ale došlo k vážné komplikaci. Protože František ani jeho mladší bratr Antonín neměli mužské potomky, přešlo Parmské vévodství na jejich neteř Alžbětu, která byla od roku 1714 druhou manželkou španělského krále Filipa V. z Bourbon-Anjou. Když jejich nejstarší syn Karel usedl roku 1731 na parmský trůn, přijal i hodnost velmistra Konstantinova řádu sv. Jiří.

Pod patronací Bourbonů[editovat | editovat zdroj]

Karlova vláda v Parmě neměla dlouhé trvání. V důsledku válek o polské nástupnictví vyměnil roku 1735 toto vévodství s císařem Karlem VI. za Neapolsko-sicilské království a do své nové země přenesl také zděděný řád. To mělo pro budoucnost vážné následky. V důsledku válek o rakouské dědictví totiž musela dcera Karla VI. na Parmu a Piacenzu rezignovat. Země získal spolu s dříve též habsburskou Guastallou roku 1748 Karlův mladší bratr Filip (1720-1765), který si začal velmistrovství řádu z titulu vládce Pamského vévodství neúspěšně nárokovat. Když roku 1759 získal Karel Neapolsko-Sicilský španělský trůn, předal vládu ve svých italských zemích svému třetímu synovi Ferdinandovi, který se stal také velmistrem Konstantinova řádu sv. Jiří. Tento úřad následně měla zastávat vždy hlava neapolsko-sicilské linie Bourbonů.

Vznik řádového schizmatu[editovat | editovat zdroj]

Roku 1808 bylo Parmské vévodství anektováno napoleonskou Francií. Po Napoleonově porážce přiřkl Vídeňský kongres roku 1815 toto území bývalé francouzské císařovně Marii Louise Habsburské, se jako dědička rodu Farnese prohlásila za hlavu Konstantinova řádu a vytvořila tak jeho zcela samostatnou linii. Pozice neapolsko-sicilských Bourbonů byla v této době již tak slabá, že na jejich případné námitky nebyl brán zřetel. Když po smrti Marie Louisy roku 1847 usedl na parmský trůn jako Karel II. opět příslušník rodu Bourbonů, byl Konstantinův řád potvrzen jako rodinný řád linie Boubon-Parma. Po připojení vévodství k Sardinii roku 1860 a vzniku Itálie v následujícím roce zůstal řád zachován, ale pouze coby dynastický. Vytvoření parmské linie řádu vedlo ke sporu o legitimitu mezi parmskou a neapolsko-sicilskou větví Bourbonů, na kterou si obě linie činily nárok. Roku 1860 sice papež parmský nárok rozhodně odmítl a roku 1913 zůstala bez odpovědi další žádost, aby jeho parmskému Konstantinovu řádu byly přiznány stejné výsady jako neapolsko-sicilskému, přesto však byl nadále udílen a respektován. Současnou velmistrem této řádové větve je vévoda Karel Xaver z Bourbon-Parmy. V českých zemích byl ve 20. století nositelem řádu parmské linie kníže Karel VI. Schwarzenberg.

Druhé schizma[editovat | editovat zdroj]

Zatímco parmská větev řádu usilovala o jeho obecné uznání, v případě neapolsko-sicilské větve nebyla kontinuita dlouho zpochybněna. V letech 1910 – 1916 papežové Pius X. a Benedikt XV. obdařili řád novými výsadami, byla mu věnována kaple v nově vybudované bazilice Svatého Kříže na Via Flaminia v Římě a později přiznáno právo i na vlastní kostel. Nedlouho před touto událostí ale došlo v rodině k roztržce, která vážně zasáhla i Konstantinův řád sv. Jiří. Tzv. Aktem z Cann 14. prosince 1900 se totiž Carlo, hrabě z Caserty, při příležitosti nastávajícího sňatku (14. února 1901) s infantkou Marií Mercedes, sestrou španělského krále Alfonse XIII. a v této době následnicí trůnu, prohlásil hlavou neapolsko-sicilské linie a dědicem jejich práv, včetně velmistrovství Konstantinova řádu sv. Jiří. Později přijal titul vévody z Calabrie, v důsledku sňatku získal španělské občanství a jeho nárok této větve na postavení hlavy rodu uznal jak Alfons XIII., tak roku 1994 král Juan Carlos.[9]

Carlo, vévoda di Castro, současný velmistr francouzsko-neapolské větve řádu
Pedro, vévoda di Calabria, současný velmistr španělsko-neapolské větve řádu

Carlovy nároky ale odmítl jeho starší bratr Fernando, vévoda z Calabrie, který i nadále užíval titulu velmistra Konstantinova řádu sv. Jiří. Po jeho smrti roku 1960 se rozpoutal boj o nástupnictví mezi Carlovým synem infantem Alfonsem Neapolsko-Španělským a Fernandovým mladším bratrem Rainierem, vévodou z Castro, který žil ve Francii. Spor o (čistě formální) nástupnictví v Království obojí Sicílie trvá dodnes a odrazil se i na fungování Konstantinova řádu sv. Jiří, který se definitivně rozdělil na další dvě odnože: na španělsko-neapolskou, v jejímž čele dnes stojí infant Pedro, vévoda z Calabrie, a francouzsko-neapolskou řízenou princem Carlem, vévodou di Castro.

Další rozdělení řádu[editovat | editovat zdroj]

Ve stejné době, kdy se prohlubovala roztržka v bourbonském rodě, došlo i k vnitřnímu pnutí uvnitř samotného Konstantinova řádu sv. Jiří. Část členů francouzsko-neapolské linie podléhající velmistrovi Ferdinandu Piovi, vévodovi z Calabrie 1934 – 1960, začala požadovat, aby se řád přizpůsobil moderní době a sílícímu ekumenismu a přijímal členy i jiných, než katolických vyznání. Tento požadavek byl pro katolické Bourbony těžkou akceptovatelný, a proto na základě dohody došlo roku 1953 k rozdělení francouzsko-neapolské linie na katolickou, která nadále podléhala dědičnému velmistrovi z rodu Bourbonů, a ekumenickou, která ale proklamovala sounáležitost s bývalým byzantským i bourbonským řádem.

Ekumenická větev se oddělila roku 1953 při příležitosti 500. výročí dobytí Konstantinopole Turky a to primárně z řecké a finské iniciativy. V duchu byzantských tradic byl jeho název upraven na Řád sv. Konstantina a registrován ve Švýcarsku jako organizace pečující o ochranu křesťanství. Velmistrem této linie byl zvolen Friedrich Beaufort-Spontin[10] (1916-1998), od roku 1966 šestý vévoda a čtvrtý kníže, původně též rytíř Konstantinova řádu sv. Jiří.

Velkokříž Konstantinova řádu sv. Jiří s hvězdou

Na rozdíl od přechozích dvou, které jsou v prvé řadě rodinnými řády vedlejších linií Bourbonů, byla tato nová linie od počátku chápána jako charitativní organizace a aktivní byl nejen v Evropě, ale také v Africe, hlavně Egyptě. V náboženské rovině vychází z pravoslavných (ortodoxních) zásad, což významně přispělo ke sblížení s maloasijskými a egyptskými křesťany, zejména s řeckou pravoslavnou církví v egyptské Alexandrii. Z tohoto důvodu vzal řád v květnu 1970 v ochranu alexandrijský patriarcha řecké ortodoxní církve a později byl společenství udělen status čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. V současné době působí ve 32 státech světa pod názvem Ordo Sancti Constantini Magni.

Od této větve se na počátku 90. let oddělila další odnož, která přijala jméno Řád sv. Konstantina Velikého a Heleny. Za svůj vznik vděčí Vojtěchu Kozákovi (1918-2002), který byl krátce po narození adoptován hrabětem Michaelem Esterházym (1884-1933) z forchtensteinské linie tohoto rodu pod jménem Adalbert Esterházy. Po emigraci roku 1969 žil v Rakousku, odkud se po roce 1990 vrátil do Československa.

Roku 1993 po dohodě s vedením řádu vybudoval řadu místních organizací (komend) České republice, Slovensku, Polsku, Rusku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. Kompetenční a organizační spory však nakonec vyústily v dohodu o rozdělení řádu s tím, že Esterházyho větev bude čistě pravoslavná. Její název byl upraven do podoby International Equester Ordo Sancti Constantini Magni et Helena (Rytířský řád sv. Konstantina Velikého a Heleny). Současnou hlavou řádu je archimandrita Eugen Freimann.

Svým komplikovaným historickým vývojem připomínají osudy Řádu sv. Konstantina (a Heleny), resp. Konstantinova řádu sv. Jiří vývoj starobylého rytířského Řádu sv. Lazara, který se postupně rozdělil do několika velmistrovství, které spolu vzájemně soupeří o legitimitu.Současné právní postavení jednotlivých velkopřevorství řádu je velmi komplikované. Mezinárodní komise rytířských řádů (International Commission on Orders of Chivalry), která vznikla roku 1960 na V. genealogicko-heraldickém kongresu ve Stockholmu, z iniciativy členů katolické církve a příslušníků bývalých vládnoucích rodin (Habsbursko-Lotrinské, Württemberské, Bragança, Karadjodjevićů a Romanovců) je soukromo-právní organizací bez obecného mezinárodního uznání. V jejím soupisu figuruje jak parmská, tak neapolsko-sicilská větev řádu, ovšem s tím, že nejsou vedeny jako rytířské, ale jen jako dynastické. U neapolsko-sicislkého řádu navíc není uveden velmistr, takže dosud není jasné, jaké velkopřevorství (španělsko-neapolské či francouzsko-neapolské) je legitimní.[11]

Struktura řádu a jeho rozdělení do tříd[editovat | editovat zdroj]

Dekorace Řádu sv. Konstantina a Heleny
Dekorace Řádu sv. Konstantina

O původním byzantském řádu je známo velmi málo a není pravděpodobné, že by byl rozdělen do tříd. K podobnému členění řádu došlo až pod francouzským vlivem na přelomu 17. a 18. století, kdy začínají řády plnit roli záslužných či dynastických ocenění. Všechny italské větve Konstantinova řádu sv. Jiří se proto postupně rozdělily do tříd, z nichž každá má ale vlastní podkategorie závislé na společenském postavení příjemce.

Třídy řádu:

  • velkokříž
  • komandér (případně komandér s hvězdou)
  • rytíř (rytíř s hvězdou)

Kategorie řádových rytířů:

  • Justiční rytíři (osoby z řad vyšší a vysoké šlechty se stanoveným počtem urozených předků)
  • Rytíři z milosti (osoby z řad šlechty)
  • Rytíři za zásluhy (udíleno bez ohledu na původ)
  • Rytíři-donáti (finanční podporovatelé řádu)

Ve 20. století se ale rozdíly mezi parmským, španělsko-neapolským a francouzsko-neapolským řádem ještě prohloubily, takže u jednotlivých velmistrovství se řádové třídy liší.[12]

Ordo Sancti Constantini Magni a Ordo Sancti Constantini Magni et Helena, které se od francouzsko-neapolské větve oddělily ve druhé poloviny 20. století, jsou organizovány mírně odlišně. První z nich se dělí do čtyřech tříd a má též záslužnou medaili,[13] druhý má jen jedinou třídu. Oba se liší také stuhou: Řádu sv. Konstantina je červená, zatímco Řád sv. Konstantina a Heleny užívá žlutou pro profesní (pravoslavné) členy a modrou pro členy čestné.

Velmistři řádu[editovat | editovat zdroj]

Do nástupu rodu Farnese[editovat | editovat zdroj]

  • Alexius Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, hrabě z Drivasta a Drače 1204 – 1260
  • Michael VI Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1260 – 1318
  • Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1318 – 1366
  • Michael VII Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1366 – 1410
  • Pavel Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1410 – 1453
  • Ondřej II Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1453 – 1479
  • Petr I. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače, Arcivescovo di Durazzo, 1479 – 1511
  • Jan Démétér Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1511 – 1570
  • Ondřej Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1570-1580,
  • Jeroným Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1570-1591 (co-Gran Maestro)
  • Petr II. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1580 – 1592
  • Jan Ondřej I. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1592 – 1634
  • Angelus Maria Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1634 – 1678
  • Marek Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1678 – 1679
  • Jeroným II. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1679 – 1687
  • Jan Ondřej II. Angelos Flavios Komnenos, kníže makedonský, vévoda z Drivasta a Drače 1687 – 1699

Konstatinův řád sv. Jiří (do prvního schizmatu)[editovat | editovat zdroj]

  • František I. Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy 1699 –1727
  • Antonín Farnese, vévoda z Parmy a Piacenzy 1727 –1731
  • Karel I. Bourbonský, vévoda z Parmy a Piacenzy 1731 – 1735, král neapolsko-sicilský 1735 – 1759 (jako Karel V.)
  • Ferdinand IV. Bourbonský, král neapolsko-sicilský a Obojí Sicílie 1759 – 1816

Konstatinův řád sv. Jiří (parmská linie)[editovat | editovat zdroj]

  • Marie Louisa, vévodkyně z Parmy 1816 – 1847
  • Karel II., vévoda z Parmy 1847 – 1849
  • Karel III, vévoda z Parmy 1849 – 1854
  • Robert I., vévoda z Parmy (od 1859 titulární) 1864 – 1907
  • Heinrich vévoda von Bourbon-Parma 1907 – 1939
  • Joseph vévoda von Bourbon-Parma 1939 – 1950
  • Elias vévoda von Bourbon-Parma 1950 – 1959
  • Robert Hugo vévoda von Bourbon-Parma 1959-1974
  • Xavier vévoda de Bourbon-Parma 1974 – 1977
  • Carlos vévoda de Bourbon-Parma 1977 – 2010
  • Carlos vévoda de Bourbon-Parma od 2010

Konstantinův řád sv. Jiří – neapolsko-sicilská linie (do druhého schizmatu)[editovat | editovat zdroj]

  • František I. Bourbonský, král Obojí Sicílie 1825 –1830
  • Ferdinand II. Bourbonský, král Obojí Sicílie 1830 –1859
  • František II. Bourbonský, král Obojí Sicílie (od 1861 titulární) 1859 – 1894

Konstantinův řád sv. Jiří – neapolsko-sicilská linie (španělsko-neapolská větev)[editovat | editovat zdroj]

  • Alfons Maria, princ Obojí Sicílie, hrabě z Caserty 1894 –1900
  • Carlo, hrabě z Caserty, vévoda z Calabrie 1900 – 1949
  • Alfonso, vévoda z Calabrie 1949 – 1964
  • Carlos, vévoda z Calabrie 1964 – 2015
  • Pedro, vévoda z Calabrie od 2015

Konstantinův řád sv. Jiří – neapolsko-sicilská linie (francouzsko-neapolská větev)[editovat | editovat zdroj]

  • Alfons Maria, princ Obojí Sicílie, hrabě z Caserty 1894 –1934
  • Ferdinand Pius, vévoda z Calabrie 1934 - 1960
  • Rainer, vévoda z Castra 1960 -1973
  • Ferdinand, vévoda z Castra 1973- 2008
  • Carlo, vévoda z Castra od 2008

Řád sv. Konstantina Velikého a Heleny (do rozdělení roku 1998 jednotný, následně západoevropská větev)[editovat | editovat zdroj]

  • Friedrich šestý vévoda a čtvrtý kníže von Beaufort-Spontin 1953-1998
  • Friedrich Christian sedmý vévoda a pátý kníže von Beaufort-Spontin od 1998

Řád sv. Konstantina Velikého a Heleny (středo- a východoevropská větev)[editovat | editovat zdroj]

  • Adalbert Esterházy 1998-2002
  • Vladimír Valdecký 2003-2006 (titulární velmistr)
  • Eugen Freimann 2000-2006 administrátor,od 2006 velmistr

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Alessio Cassinelli Lavezzo, Il Sacro Militare Ordine Costantiniano di San Giorgio, Phasar Ediizioni, Firenze, 2005.
  • Compendio historico dell´origine, fondatione, e stato privilegi imperiali, regii etc., bolle, brevi, motuproprii, monitorii, fulminatorii, pontificii & altri diplomi dell´ Ordine equestre imperial angelico aureate Constantiniano di San Giorgio del Cavaliere gran croce historico generale dell´ordine medesimo…, Venetia 1696
  • Eusebius von Caesarea: De vita Constantini (in: Fontes Christiani. Bd. 83), Übersetzung und Kommentar: Horst Schneider, Vorvort Bruno Bleckmann,Turnhout : Brepols 2007
  • Evžen Freimann – Petr Moidl, Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny, Teplice 2017.
  • Gregor Gatscher-Riedl, In hoc signo vinces. Zwischen religiösem Mythos und politischem Anspruch von Byzanz nach Neapel. Die Geschichte des Heiligen Konstantinischen Ritterordens vom Heiligen Georg, Neue Welt Verlag, Vienna 2012.
  • František Lobkowicz, Encyklopedie řádů a vyznamenání, Libri, Praha 1995.
  • Amadeo Martin-Rey y Cabieses, La Sacra y Militar Orden Constantiniana de San Jorge y La Real Casa de las Dos Sicilias. Seminario de la Escuela Marqués de Avilés. Marzo 2008.

Internetové stránky[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. EUSEBIUS CAESARIENSIS. De vita Constantini : [griechisch-deutsch] = Über das Leben Konstantins. Turnhout: Brepols 548 Seiten s. Dostupné online. ISBN 9782503525594, ISBN 2503525598. OCLC 237147999 
  2. Ciano, Conte di Cortellazzo, Galeazzo, (18 March 1903–11 Jan. 1944), Cavaliere dell’ Ordine Supremo della SS Annunziata; Cav. di. Gran Croce dei SS Maurizio e Lazzaro, Cav. di Gran Croce della Corona d’Italia, Cav. di Gran Croce dell’ Ordine Coloniale della Stella d’Italia. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. 
  3. Ciano, Conte di Cortellazzo, Galeazzo, (18 March 1903–11 Jan. 1944), Cavaliere dell’ Ordine Supremo della SS Annunziata; Cav. di. Gran Croce dei SS Maurizio e Lazzaro, Cav. di Gran Croce della Corona d’Italia, Cav. di Gran Croce dell’ Ordine Coloniale della Stella d’Italia. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. 
  4. Ciano, Conte di Cortellazzo, Galeazzo, (18 March 1903–11 Jan. 1944), Cavaliere dell’ Ordine Supremo della SS Annunziata; Cav. di. Gran Croce dei SS Maurizio e Lazzaro, Cav. di Gran Croce della Corona d’Italia, Cav. di Gran Croce dell’ Ordine Coloniale della Stella d’Italia. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. 
  5. GRAUS, Igor, Pro virtute et merito. Vznik a vývoj vyznamenaní do roku 1815. Panovnické, dynastické, pontifikálne, záslužné a dámské rady a dekorácie, Bratislava : Veda, 2017, ISBN 978-80-224-1479-1, s. 70.
  6. COMNENO, Angelo. Angelo-Comneno di Tessaglia e di Epiro [online]. 2013-04-26 [cit. 2019-06-05]. Dostupné online. (italsky) 
  7. Soupis privilegií a jejich textů in: Compendio historico dell´origine, fondatione, e stato privilegi imperiali, regii etc., bolle, brevi, motuproprii, monitorii, fulminatorii, pontificii & altri diplomi dell´ Ordine equestre imperial angelico aureate Constantiniano di San Giorgio del Cavaliere gran croce historico generale dell´ordine medesimo…, Venetia 1696, s. 39-64.
  8. Kromě této hlavní větve existovala (a dodnes existuje) několik rodin, které se ke Komnénovcům řadí a nárokují si postavení jejich potomků. Jedním z nejznámějších byl italský herec a scénárista Totò, vl. jménem Antonio de Curtis (1898-1967). Po dlouhém soudním sporu uznal 18. 7. 1945 neapolský soud nárok na příslušnost k tomuto rodu a jméno „„Antonio Griffo Focas Flavio Angelo Ducas Comneno Porfirogenito Gagliardi de Curtis di Bisanzio, Altezza Imperiale, conte Palatino del Sacro Romano Impero, Esarca di Ravenna, Duca di Macedonia e di Illiria, Principe di Costantinopoli, di Cilicia, di Tessaglia, di Ponto, di Moldavia, di Dardania, del Peloponneso, conte di Cipro e di Epiro, conte e duca di Drivasto e di Durazzo“ (srov. https://it.wikipedia.org/wiki/Totò#L'ossessione_nobiliare).
  9. http://genealogy.euweb.cz/capet/capet44.html#F2
  10. ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. ISBN 80-86493-00-8. S. 28-31. 
  11. Srov. Report of the International Commission for Orders of Chivalry (2016), s. 32 a 34.
  12. Viz níže odkazy na jednotlivá velmistrovství řádu.
  13. https://fi.wikipedia.org/wiki/Konstantinus_Suuren_Ritarikunta