Farní vikář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Farní vikář (často též zvykově kaplan) je v katolické církvi kněz ustanovený v určité farnosti k tomu, aby společně s duchovním správcem dotyčné farnosti a pod jeho vedením pracoval v pastorační službě. Zejména v dřívější době často býval farní vikář označován zvykově jako kaplan (v některých českých diecézích je toto označování uznané biskupskou konferencí).[1] V nyní platném Kodexu kanonického práva (CIC) z roku 1983 je postavení farního vikáře upraveno zejména v kánonech 545 až 552.

Farního vikáře ustanovuje místní ordinář; jestliže to považuje za vhodné, učiní tak až po projednání s duchovním správcem dotyčné farnosti a s příslušným děkanem či okrskovým vikářem. Farní vikář je zpravidla povinen pomáhat duchovnímu správci v celé farní službě s výjimkou sloužení mše za lid.

V jedné farnosti může být jmenováno i více farních vikářů, popřípadě může být farní vikář ustanoven jen pro část farnosti, pro určitou skupinu křesťanů v určité farnosti nebo i pro více farností (to však není obvyklé). Při uvolnění úřadu duchovního správce přebírá farní vikář (je-li jich více, pak nejstarší z nich z hlediska jmenování) prozatímně správu farnosti až do ustanovení administrátora.

V praxi bývá novokněz zpravidla ustanoven farním vikářem v některé z větších farností a teprve po několika letech je mu svěřena funkce duchovního správce.

Typy farních vikářů[editovat | editovat zdroj]

Od účinnosti CIC 1983 je znám pouze jeden typ farního vikáře. Před rokem 1983 existovalo více typů farních vikářů, konkrétně CIC 1917 stanovil těchto pět typů:

  • vicarius actualis (kánon 471) – duchovní správce farnosti, která byla svěřena (inkorporována) klášteru, kapitule nebo jiné právnické osobě; ustanovoval jej diecézní biskup na návrh představeného kláštera či kapituly. Podle nového kodexu vykonávají tyto funkce farář nebo administrátor.
  • vicarius oeconomus, ekonom (kánony 472 a 473) – duchovní správce, který měl být jmenován co nejrychleji od začátku sedisvakance farnosti pro dohled nad ekonomikou a správou; v praxi byl obvykle označován jako administrator intercalaris (dočasný správce). Podle novější úpravy tuto funkci plní záhy dosazovaný administrátor.
  • vicarius substitutus, substitut (kánon 474) – zastupoval faráře po dobu jeho dovolené nebo jiné nepřítomnosti ve farnosti delší než 10 dnů; určoval jej diecézní biskup na návrh faráře předkládaný spolu se žádostí o svolení k nepřítomnosti
  • vicarius adiutor, adjutor (kánon 475) – kněz vypomáhající faráři, který nemohl pro nemoc, stáří, duševní poruchu, nezkušenost, slepotu nebo jinou trvalou vadu náležitě plnit úkoly svého úřadu; rozsah výpomoci byl stanoven ve jmenovacím dekretu (mohlo jít o veškeré činnosti nebo například jen o činnost kazatelskou, zpovědní nebo kancelářskou)
  • vicarius cooperator, kooperátor (kánon 476) – kněz vypomáhající faráři v rozlehlé farnosti nebo farnosti se značným počtem farníků; tento zdaleka nejčastější typ vikáře byl obvykle označován jako kaplan

Některé farnosti s místem farního vikáře[editovat | editovat zdroj]

V České republice bývají farní vikáři ustanovováni většinou v těchto farnostech:

Farním vikářem však může být ustanoven také například dosavadní duchovní správce farnosti, který pro svůj věk už nemůže nebo nechce vykonávat úřad duchovního správce v plném rozsahu, nebo jeden z řeholních kněží, jemuž je místním ordinářem svěřena správa nějaké farnosti.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tretera, Jiří Rajmund – Horák, Záboj. Slovník církevního práva. Praha 2011. S. 134.

Související články[editovat | editovat zdroj]