Přeskočit na obsah

Stehlík obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxStehlík obecný
alternativní popis obrázku chybí
Stehlík obecný
Hlas stehlíka obecného
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďpěnkavovití (Fringillidae)
Rodstehlík (Carduelis)
Binomické jméno
Carduelis carduelis
Linné, 1758
Mapka s rozšířením: C. c. carduelis – 1 hnízdiště, 2 oblasti s celoročním výskytem c. c. caniceps– 3 hnízdiště, 4 oblasti s celoročním výskytem
Mapka s rozšířením: C. c. carduelis – 1 hnízdiště, 2 oblasti s celoročním výskytem
c. c. caniceps– 3 hnízdiště, 4 oblasti s celoročním výskytem
Mapka s rozšířením:

C. c. carduelis – 1 hnízdiště, 2 oblasti s celoročním výskytem

c. c. caniceps– 3 hnízdiště, 4 oblasti s celoročním výskytem
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stehlík obecný (Carduelis carduelis) je malý pěvec z čeledi pěnkavovití s rozsáhlým areálem.

Taxonomie

[editovat | editovat zdroj]

Jsou rozlišovány poddruhy:

  • Carduelis carduelis carduelis Linnaeus, 1758 – stehlík obecný evropský – většinová část evropského areálu
  • C. c. africanus Hartert, 1903 – stehlík obecný severoafrický – sporný taxon
  • C. c. balcanica Sachtleben, 1919 – stehlík obecný balkánský – jihozápadní Evropa (Balkán)
  • C. c. britannica Hartert, 1903 – stehlík obecný anglický – Britské ostrovy, Nizozemsko
  • C. c. colchica Koudashev, 1915 – stehlík obecný kolchidský (s. o. kavkazský) – Krym a Kavkaz (Írán, Turecko, Ukrajina); syn. C. c. brevirostris Zarudny, 1889;
  • C. c. loudoni Zarudny, 1906 – jižní Kavkaz (Ázerbájdžán) a Írán
  • C. c. major Taczanowski, 1879 – stehlík obecný západoasijský – západ Asie, Sibiř
  • C. c. niediecki Reichenow, 1907 – stehlík obecný maloasijský – Egypt, Irák, Izrael, Kréta, Kypr, Řecko
  • C. c. paropanisi Kollibay, 1910 – stehlík obecný kazachstánský – Afghánistán
  • C. c. parva parva Tschusi, 1901 – stehlík obecný španělský – jižní Francie, Pyrenejský poloostrov, Apeninský poloostrov, severozápadní Afrika, Azory, Baleáry, Kanárské ostrovy
  • C. c. subulata Gloger, 1833 – Rusko
  • C. c. tschusii Arrigoni, 1902 – stehlík obecný sardinský – Korsika, Sardinie, Sicílie
  • C. c. ultima Koelz, 1949
  • C. c. volgensis Buturlin, 1906 – stehlík obecný východoruský – Rusko[2]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Carduelis carduelis
  • Délka těla: 12,5–13,5 cm
  • rozpětí křídel: 23 cm
  • hmotnost: 16 g[2]

Stehlík obecný má štíhlé tělo, dlouhá křídla, silný, poměrně dlouhý, hodně špičatý zobák barvy slonoviny až zarůžovělý a hnědé končetiny. Je pestře zbarvený, svrchu béžově, křídla má zčásti černá s bílými skvrnami a jasným žlutým pruhem, zespodu je bílý, hlava má charakteristickou červenou masku, zbytek hlavy je černobílý. Obě pohlaví jsou zbarvena téměř stejně a bývá obtížné je rozlišit. Samec má však výraznější a větší červenou masku – pokrývá větší část hlavy než u samice a zasahuje až za oko; ramena křídel má samec celá černá, zatímco samice z části šedivá. Jiná je také geometrie zobáku, samec mívá zobák delší a užší, není to však pravidlem. Mladí ptáci až do podzimního pelichání nemají červenou masku. Hlava je šedohnědá a rozpitě čárkovaná, kresba černobílá; záda a spodní strana jsou světle hnědé, tmavě čárkované; křídla černá se žlutými poli.

Ptáci létají rychlým obratným vlnkovitým letem. Chovají se neposedně, na vrcholcích pcháčů a bodláků stále poposedávají a přeletují z jednoho na druhý; když ztrácejí rovnováhu, třepotají křídly.[3]

Hlas

[editovat | editovat zdroj]

Ozývá se často. Zpěv, přednášený z vyvýšeného místa, ze stromu či drátu elektrického vedení, tvoří hlavně švitořivé a cvrčivé prvky. Obsahuje vábení znějící jako „štyglic“ či „tyglic“ a také „cuitt-uit-uit“, kterým se ptáci ozývají i za letu.[3] Podle Dungela a Hudce je zpěv rozmanité ostré švitoření „stiglic-stiglic“ s dalšími tóny; poplašný hlas protažené „a-iíh“.[4] Svensson uvádí poměrně tichý zpěv podobný čížkovi, složený z rychlých trylků, mňoukavých tónů a štěbetavých částí. Zpěv lze poznat podle vábení, kterým je protkán; vábením je trojslabičné, přeskakující a veselé „tikelitt“. Z hejna hledajícího potravu někdy zaznívá povídavé jednoslabičné „litt“ nebo dvouslabičné „telitt“. Hejno se ozývá skřípavým „čree“.[5]

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Hojně se vyskytuje v celé Evropě kromě větší části Skandinávského poloostrova a severního Ruska; žije v Asii východně až po Bajkalské jezero a jižně po Himálaj a v severní a severovýchodní Africe. Jedinci, kteří unikli z umělých odchovů, vytvořili stálou populaci i v Austrálii a na Novém Zélandu, introdukován také do Severní a Jižní Ameriky.

Je částečně tažný, na zimu z větší části migruje do jižní a západní Evropy.

Výskyt v Česku

[editovat | editovat zdroj]

Na celém území patří mezi běžně rozšířené druhy; během tří mapování byl zaznamenán v 98–99 % všech kvadrátů. Nejhojnější je v nížinách až pahorkatinách, lze jej však spatřit i v horách. Výjimečně bývá pozorován v hnízdím období i nad horní hranicí lesa. Hnízdění v nejvyšším místě bylo hlášeno z Pomezních bud (1040 m n. m.).[3]

V České republice částečně tažný. Asi polovina stehlíků odlétá v říjnu až listopadu do Středomoří, odkud se vracejí v březnu až dubnu.

Prostředí

[editovat | editovat zdroj]

Původně pták světlých okrajů smíšeného a listnatého lesa a rozvolněných lesních porostů. Dnes žije převážně v kulturní otevřené krajině, vesměs v blízkosti vesnic a měst, v parcích, alejích, sadech, zahradách, na hřbitovech. Obývá také příbřežní porosty stromů a keřů tekoucích i stojatých vod[3] i řídké listnaté a smíšené lesy. Oblíbil si parkovitou krajinu s dostatkem stromů.[2] Mimo období hnízdění je vidět na polích, loukách, opuštěných a zarostlých pozemcích, kde vyhledává potravu.

Chování

[editovat | editovat zdroj]

Na podzim a v zimě se většinou seskupuje do hejnek, někdy i do početných hejn. Není příliš teritoriální a má sklon k vytváření volných kolonií o dvou až pěti párech, s hnízdy vzdálenými jen několik metrů od sebe.[3]

Potrava

[editovat | editovat zdroj]

Stehlíci jsou specialisté na semena, která ještě vězí v semenících. Požírají malá semena různých druhů rostlin, nejčastěji hvězdnicovitých (pcháčů, bodláků, pampelišek, pupalek, lociky), mrkvovitých (bedrníku, bršlice, jarmanky, kerblíku, kmínu aj.), obratně šplhají po tenkých větvičkách bříz a olší, z jejichž šištiček vybírají semena.[2] Při sběru potravy využívají stehlíci široké okolí hnízdiště, obvykle do 500 m od hnízda, především otevřené ruderální plochy, úhory, zanedbané louky, příkopy a okraje silnic. Na místa s bohatou potravní nabídkou se celoročně sletují různě velká hejna.[3] V zimě zalétávají na krmítka.

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]
Stehlík na hnízdě
Carduelis carduelis carduelis

Samečkové začínají zpívat již v únoru, kdy se ještě zdržují v zimních hejnech. Začátkem dubna se hejna rozpadají a tvoří se páry. Hnízdí od května do začátku srpna, ve střední a jižní Evropě dvakrát, na severu jednou. Hnízdo staví samička téměř výhradně na listnatých, často ovocných stromech, většinou ve vidlici větve na postranní větvi daleko od kmene, zřídka níže než 4 m nad zemí. Hnízdo je tlustostěná miska (nahoře s trochu dovnitř zahnutými stěnami) pečlivě spletená z jemných stébel, kořínků a mechu; vše je propleteno hmyzím předivem a lišejníky. Do hnízdního důlku vystlaného chmýřím z bodláků a zvířecí srstí snáší samička 4–5 (3–6 ) bělavých vajíček s načervenalými tečkami a čárkami. Po dobu sezení (12–14 dní) ji sameček krmí. Mladé krmí rodiče zprvu hmyzem, později semeny (včetně nezralých) změkčenými ve voleti. Mláďata opouštějí hnízdo po 13–15 dnech.

Chov

[editovat | editovat zdroj]
Stehlíci při hnízdění v kleci

Stehlík byl v minulosti vítanou kořistí čižbářů. Od prehistorie po celý středověk a v novověku až do poloviny 19. století byl spolu s jinými pěnkavovitými ptáky běžně chytán. Kvůli atraktivnímu vzhledu a příjemnému zpěvu se stal oblíbeným a ceněným klecním ptákem. Chov stehlíků, zejména v západní Evropě, neztratil nikdy na popularitě. Známí jsou pestře zbarvení kříženci stehlíka s kanárem. V současnosti jsou i v ČR chováni a rozmnožováni jedinci pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Takový chov je cenným zdrojem poučení a informací o bionomii druhu. V zajetí jsou vedle většího poddruhu (C. carduelis major) stále populárnější četné barevné mutace.[6]

České pojmenování

[editovat | editovat zdroj]

Historické pojmenování stehlíka obecného bylo jednoslovné: stehlík.[7] Jméno je praslovanské a stará podoba tohoto jména s onomastickým základem byla v praslovanštině *stegblb, ve staročeštině *stehlec. Odvozeno je od hlasu (vábení) ptáka a zapisuje se obyčejně stiglic-stiglic apod. Slezská podoba jména byla styglik. Starý lidový moravský název „plavý stehlík“ označoval slavíka. Zoologickým názvem stehlík je ve slovenštině pojmenován zvonek.[8]

V Krátkém přírodopisu čili Poučení o věcech v přirozenosti se nacházejících (1835) od Františka Šíra lze nalézt několik zásahů do zoologického názvosloví ve snaze poslovanštit ho. Příkladem je neopodstatněná změna názvu stehlík na Štíhlík.[9]

Stehlík (C. Fabritius 1654); olej na desce

Stehlík jako kulturní symbol

[editovat | editovat zdroj]

Nádherně zbarvený stehlík obecný poutal vždy pozornost prostých lidí i umělců.

Stehlík v křesťanské symbolice může souviset s dětstvím Krista, ale může být považován i za výraz vztahu mezi milujícími se osobami a v tomto smyslu být přenosný i na výše zmíněný mystický poměr Krista a Panny Marie. Podle středověkých legend např. stehlík vytrhával trny z hlavy Krista nesoucího kříž na Golgotu a červeň peříček kolem jeho zobáku byla ztotožňována s krví Kristovou, kterou se stehlík při tom potřísnil.[10]

Patrně nejznámějším výtvarnám dílem je Het puttertje (Stehlík, The goldfinch) nizozemského malíře Carela Fabritia, jednoho z nejtalentovanějších žáků Rembrandta. Dílo signované C. FABRITIUS 1654 je od roku 1896 součástí sbírek galerie Mauritshuis v Haagu.[11]

V roce 2014 získala Pulitzerovu cenu Donna Tarttová za román The Goldfinch.[12] Příběh, na jehož počátku je třináctiletý Theo Decker svázán s Fabritiovým obrazem Stehlík, vydalo v českém překladu Argo v roce 2015. Podle románu je natáčen film v režii Johna Crowleye, v hlavní roli s Anselem Elgortem (2019).

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]

Ve Velkém přírodopisu ptáků z roku 1910 se dočteme: Zpívá vesele, rychlým tempem a střídavě a jeho písničku je dost daleko slyšeti. ... Trilkuje, cvrčí, hlaholí jen což, často slyšeti při tom i volání „pink, pink, pink“ a čím déle tuto slabiku a vytrvaleji opakuje, tím cennější zpěvák. Za zpěvu se vrtí neustále sem tam, v pravo v levo a zpívá mimo pelichání skoro po celý rok. Písnička jeho se po česku poslouchá takto: „Cvivit cvivit šoulík — túdlik túdlik tutik tutik — viu činěr vitti vitti — šafš avšaf šaf povial — paní paní třap třap třap vaja vaja tudlík tudlík čararada — fink, fink, fink“. Vábivé tóny jeho zní „stiglit“; odtud i jeho německé: Stieglitz, Stachlik, Stechlitz, české: Stehlík; maďarské: Tengelic, švédské: Steglits. norské a dánské: Stillids, finské: Tikli a p. — V letu se ozývá „pik pik — pikelnik, pikelnik — eia“.[13]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ a b c d POŘÍZ, Jindřich a NOVÁK, Zdeněk. Stehlík obecný. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2019 [cit. 27. 1. 2019]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id9031/
  3. ↑ a b c d e f ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009, s. 402. ISBN 978-80-86858-88-3.
  4. ↑ DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 226. ISBN 80-200-0927-2.
  5. ↑ SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert DOLEŽAL. Plzeň: Ševčík, 2016, s. 380. ISBN 978-80-7291-246-9.
  6. ↑ http://agapornis.cz/penkavoviti/
  7. ↑ Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 1. 1. 2018]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf
  8. ↑ FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 14, 67. Diplomová práce. Ved. práce PhDr. Jiří Rejzek, Ph.D. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.
  9. ↑ FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 17. Diplomová práce. Ved. práce PhDr. Jiří Rejzek, Ph.D. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.
  10. ↑ Archivovaná kopie. publib.upol.cz [online]. [cit. 2010-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-15. 
  11. ↑ Carel Fabritius. In: RKD Nederlands Instituut voor Kunstgeschiedenis [online]. Ingevoerd op: 1995-10-09; Laatste wijziging: 2017-09-14 [cit. 6. 9. 2018]. Dostupné z: https://rkd.nl/explore/images/2738
  12. ↑ LABANCZOVÁ, Johana. Pulitzerova cena 2014. In: iLiteratura.cz [online]. 2. 5. 2014 [cit. 2. 9. 2018]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/33115/pulitzerova-cena-2014
  13. ↑ KNĚŽOUREK, Karel. Velký přírodopis ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských. Díl první. V Praze: I. L. Kober knihkupectví, 1910, s. 227.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ANDĚRA, Miloš a SOVÁK, Jan. Atlas fauny České republiky. Praha: Academia, 2018. 664 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2756-6.
  • BEZZEL, Einhard a KAPIC, Tomáš, ed. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování – 3 znaky. Překlad Tomáš KAPIC. 6. vyd. Čestlice: Rebo, 2014. 238 s. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-255-0838-1.
  • [ČERVENKOVÁ, Helena]. Hrátky s češtinou – ptáci. In: i60.cz: Portál pro aktivní seniory [online]. 26. 2. 2017 [cit. 28. 1. 2019]. Dostupné z: https://www.i60.cz/clanek/detail/16673/hratky-s-cestinou-ptaci
  • DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. 249 s. ISBN 80-200-0927-2.
  • Slovník historických českých názvů ptáků [online]. Sest. Karel Hudec. 2012 [cit. 1. 1. 2018]. Dostupné z: bigfiles.birdlife.cz/Historicke_nazvy_ptaku.pdf
  • KNĚŽOUREK, Karel. Velký přírodopis ptáků se zvláštním zřetelem ku ptactvu zemí českých a rakouských. Díl první. V Praze: I. L. Kober knihkupectví, 1910. xxv, 663 s., 10 nečísl. listů obr. příl.
  • NATIONAL GEOGRAPHIC SOCIETY. Oslavujeme rok ptactva: jak se ptáci stěhují; Nebeská navigace [kartografický dokument]. 1 : 28 000 000, 1 : 39 000 000. Washington, D. C.: National Geographic Society, 2018. 2 mapy na 1 listu.
  • SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert DOLEŽAL. Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9.
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.
  • TARTT, Donna. Stehlík. Překlad David PETRŮ. Praha: Argo, 2015. 733 s. ISBN 978-80-257-1603-8.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stehlík_obecný&oldid=23834603“