Prokop Drtina

JUDr. Prokop Drtina
JUDr. Prokop Drtina
	Prokop Drtina, září 1945 (kolorovaná fotografie)
Poslanec Prozatímního NS
	Ve funkci:; 1945 – 1946
Poslanec Ústavodárného NS
	Ve funkci:; 1946 – 1948
Ministr spravedlnosti
	Ve funkci:; 6. listopadu 1945 – 25. února 1948
Předchůdce	Jaroslav Stránský
Nástupce	Alexej Čepička
Stranická příslušnost
Členství	ČSNS
Narození	13. dubna 1900; Praha; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	16. října 1980 (ve věku 80 let); Praha; Československo
Rodiče	František Drtina
Příbuzní	Běla Horáková (neteř); Pavel Drtina (synovec)
Alma mater	Univerzita Karlova
Profese	politik, spisovatel a právník
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třída, in memoriam (1991)
Podpis
Commons	Prokop Drtina
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prokop Drtina (13. dubna 1900 Praha – 16. října 1980 Praha) byl český právník a politik. Před druhou světovou válkou byl tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše a během ní působil jako jeho blízký spolupracovník a pod pseudonymem Pavel Svatý také jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Po válce se stal ministrem spravedlnosti a byl jedním z demokratických ministrů, kteří v únoru 1948 podali demisi. Jako významný obhájce demokratického zřízení byl po tomto komunistickém puči perzekvován a vězněn. Podpořil Chartu 77.

Život

Do druhé světové války

Narodil se v rodině univerzitního profesora Františka Drtiny. Byl členem a vedoucím Dvojky, pražského skautského oddílu. Po maturitě na smíchovském reálném gymnáziu vystudoval v letech 1919–1923 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a poté nastoupil na místo úředníka české finanční prokuratury. Ve dvacátých letech byl činný ve studentském hnutí a v letech 1925–1928 působil jako předseda studentstva Národní strany práce. V letech 1926–1938 byl předsedou klubu Přítomnost, který založil společně s Jaroslavem Drábkem. V roce 1929 místo úředníka české finanční prokuratury opustil a začal pracovat v Kanceláři presidenta republiky. V roce 1936 se stal osobním tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše.

Po okupaci v roce 1939 se stal členem odbojové organizace Politické ústředí, 26. prosince 1939 ilegálně emigroval do zahraničí. Během války působil jako politický referent a spolupracovník prezidenta Edvarda Beneše a jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Aby neriskoval perzekuci svých blízkých na území nacistické říše, používal pseudonym Pavel Svatý. V letech 1944–1945 byl členem československé vládní delegace pro osvobozené území a v říjnu 1944 s ní působil na území Slovenska obsazeném povstalci.

Po druhé světové válce

Po válce byl členem předsednictva Československé strany národně socialistické a poslancem Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění. Od listopadu 1945 do února 1948 byl ministrem spravedlnosti. V tomto období se snažil hájit nezávislost justice proti snahám komunistické strany ovládnout ji a upotřebit pro své revoluční cíle. Jeho snahy se v tomto směru střetávaly se smíšenými úspěchy, navíc i on sám se snažil justici občas využít pro stranické cíle. Dosti kontroverzně jsou vnímány jeho radikální postoje ve věcech vyrovnání se s „okupanty, zrádci a kolaboranty“.

V roce 1947 byl jedním ze tří ministrů (vedle Petra Zenkla a Jana Masaryka), kterým byly poštou doručeny krabičky s výbušninou. Prokop Drtina jako ministr spravedlnosti požadoval vyšetření celého případu. Komunistická policie nebyla schopna nic vyšetřit (údajně se ani nepokusila sejmout otisky prstů z krabiček), zatímco státní zastupitelství v Olomouci zjistilo, že za případem stojí představitelé komunistické strany. Tento případ je známý jako Krčmaňská aféra a souvisí s pozdějšími únorovými událostmi.

Spolu s ostatními demokratickými ministry podal 20. února 1948 demisi (viz Únor 1948). Tři dny po komunistickém puči se 28. února 1948 pokusil o sebevraždu skokem z okna, resp. balkonu. S těžkými zraněními byl přepraven do Fakultní nemocnice Bulovka. Od března 1948 byl ve vyšetřovací vazbě a v prosinci 1953 byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 15 letům vězení.

V roce 1960 byl propuštěn díky amnestii a v roce 1969 byl plně rehabilitován, v roce 1971 byla však jeho rehabilitace revokována.

Tři roky před svojí smrtí ještě stihl podpořit Chartu 77,^[1] nestal se však jejím signatářem. Prohlášení Charty 77 signoval v bytě otce Václava Havla. S publikací svého podpisu nesouhlasil, protože se obával, aby jeho účastí jako „reakčního politika“ nebyla Charta 77 kompromitována. Jeho postoj byl předvídavý, režimní propaganda se skutečně následně snažila o jeho dehonestaci. Při vyšetřování signatářů Charty 77 Prokop Drtina svůj podpis nezapřel, naopak se podle dochované výpovědi z 19. ledna 1977 k němu hrdě hlásil. Výslech se přitom uskutečnil již několik dnů po zatčení Václava Havla, Jiřího Lederera, Oty Ornesta a Františka Pavlíčka, kteří odeslali rukopis jeho pamětí Československo můj osud do zahraničí.^[2]

Zemřel roku 1980 v Praze. Byl zpopelněn, popel byl pak rozptýlen na Olšanských hřbitovech, kde se nachází též hrob jeho rodičů.

Rodinný život

Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

V červnu 1930 se oženil s Lídou Stockovou–Burianovou.^[3]

Dílo

A nyní promluví Pavel Svatý: londýnské rozhlasové epištoly z let 1940-1945. Praha: Vladimír Žikeš, 1945. 453 s.
Československo můj osud Svazek I. Melantrich - 1991, ISBN 8070231025. 479 s.
Československo můj osud: Svazek I. / Kniha 2 - Melantrich - 1991. 251 s.
Československo můj osud Svazek II Melantrich - 1991 ISBN 8070231149. 253 s.
Československo můj osud: Svazek II. / Kniha 2 - Melantrich - 1992. 461 s.

Odkazy

Reference

↑ libpro.cts.cuni.cz [online]. [cit. 2011-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-25.
↑ BLAŽEK, Petr. Prvních 100 dnů Charty 77 : průvodce historickými událostmi. Praha: Academia, 2018. 451 s. ISBN 978-80-200-2782-5. S. 63.
↑ Společenský život/Sňatky. Národní listy. 11. 6. 1930, s. 4. Dostupné online.

Literatura

Drtina, Prokop. Československo můj osud. Osud českého demokrata 20. století. Toronto: '68 Publishers, 1982, Praha: Melantrich, 1991. 479 s.
KAPLAN, Karel. Útěky do emigrace 1948. [2. část], Prokop Drtina. Historický obzor. 1999, roč. 10, čís. 11/12, s. 273–275. ISSN 1210-6097.
KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
KOUTEK, Ondřej. Prokop Drtina : Osud československého demokrata. Praha: Vyšehrad ; Ústav pro studium totalitních režimů, 2011. 431 s. ISBN 978-80-7429-069-5, ISBN 978-80-87211-50-2.
Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 132.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 260–261.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 14. sešit : Dot–Dvo. Praha: Libri, 2011. 339-466 s. ISBN 978-80-7277-451-7. S. 392–393.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Prokop Drtina na Wikimedia Commons
Osoba Prokop Drtina ve Wikicitátech
Prokop Drtina na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Prokop Drtina
http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_drtinap.php
Seznam zveřejněných signatářů Charty 77
Osudy Prokopa Drtiny a Ferdinanda Peroutky – pořad z cyklu ČT Zrychlený čas (2008), možnost on-line přehrání

[1] libpro.cts.cuni.cz [online]. [cit. 2011-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-25.

[2] BLAŽEK, Petr. Prvních 100 dnů Charty 77 : průvodce historickými událostmi. Praha: Academia, 2018. 451 s. ISBN 978-80-200-2782-5. S. 63.

[3] Společenský život/Sňatky. Národní listy. 11. 6. 1930, s. 4. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

Druhá vláda Zdeňka Fierlingera / Vláda Národní fronty

Ministerský předseda	Zdeněk Fierlinger (jmenován 6. listopadu 1945, ČSSD)

Členové v den jmenování vlády 6. listopadu 1945	Bohumil Laušman (ministr průmyslu, ČSSD) • Václav Majer (ministr výživy, ČSSD) Ján Ursíny (náměstek předsedy vlády, DS) • Vavro Šrobár (ministr financí, DS) • Ivan Pietor (ministr vnitřního obchodu, DS) • Ján Lichner (státní tajemník v ministerstvu zahraničního obchodu, DS) • Klement Gottwald (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Václav Nosek (ministr vnitra, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (ministr školství a osvěty, KSČ) • Václav Kopecký (ministr informací, KSČ) • Viliam Široký (náměstek předsedy vlády, KSS) • Július Ďuriš (ministr zemědělství, KSS) • Jozef Šoltész (ministr ochrany práce a sociální péče, KSS) • Vladimír Clementis (státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí, KSS) • Jaroslav Stránský (náměstek předsedy vlády, ČSNS) • Hubert Ripka (ministr zahraničního obchodu, ČSNS) • Prokop Drtina (ministr spravedlnosti, ČSNS) • František Hála (náměstek předsedy vlády, ČSL) • František Hála (ministr pošt, ČSL) • Adolf Procházka (ministr zdravotnictví, ČSL) • Jan Masaryk (ministr zahraničních věcí, nestraník) • Ludvík Svoboda (ministr národní obrany, nestraník) • Antonín Hasal (ministr dopravy, nestraník) • Mikuláš Ferjenčík (státní tajemník v ministerstvu národní obrany, nestraník)

Veškeré vládní strany byly součástí Národní fronty. Vládní politika vycházela z Košického vládního programu.

Ministři spravedlnosti Československa

Ministři spravedlnosti první československé republiky (1918–1938)	František Soukup • František Veselý • Alfréd Meissner • Augustin Popelka • Josef Dolanský • Karel Viškovský • Jiří Haussmann • Robert Mayr-Harting • Alfréd Meissner • Ivan Dérer • Vladimír Fajnor • Ladislav Karel Feierabend

Za protektorátu (1939–1945)	Jaroslav Krejčí • Jaroslav Stránský

V letech (1945–1968)	Prokop Drtina • Alexej Čepička • Štefan Rais • Václav Škoda • Jan Bartuška • Václav Škoda • Alois Neuman • Bohuslav Kučera