Očkovací politika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Očkovací politikou se rozumí zdravotní politika, pomocí které vláda přijímá rozhodnutí týkající se očkování. Očkovací politika se vyvíjela během přibližně dvou století od doby, kdy bylo vynalezeno očkování. Vlád jím chtěla vymýtit nemoc z populace, chránit před nemocí nebo proti ní vytvořit kolektivní imunitu. Poradní očkovací výbory jsou v každé zemi obvykle odpovědné za to, že poskytují informace a vědecké důkazy o jednotlivých vakcínách vládám a ty je poté používají k rozhodování o vakcínách a o celkové očkovací politice.

Očkování je v některých zemích dobrovolné a v jiných povinné, přičemž politika povinného očkování někdy vede k odporu. Některé vlády hradí zcela nebo částečně náklady na očkování a používají národní očkovací kalendář. Analýzy nákladů a přínosů očkování ukázaly, že existuje ekonomická motivace k zavedení politik očkování, protože očkování může zachránit značný počet životů a ušetřit spoustu nákladů.

Obecně je dodávka vakcín vysoce regulována místní vládou. Kvůli vysokým nákladům na vývoj vakcíny jsou ceny vakcín většinou vysoké. Vakcinační politiku proto ovlivňují regulace a konkurence.[1]

Cíle[editovat | editovat zdroj]

Imunita a kolektivní imunita[editovat | editovat zdroj]

Cílem očkovací politiky je vytvořit imunitu vůči nemocem, kterým lze předcházet. Kromě individuální ochrany před onemocněním může být cílem očkovacích politik také poskytnout komunitě jako celku kolektivní imunitu. Kolektivní imunita staví na myšlence, že patogen bude mít problémy se šířením, pokud bude proti němu mít významná část populace imunitu. To chrání osoby, které nemohou dostat vakcínu kvůli zdravotním problémům, jako jsou poruchy imunity.[2] Aby však byla kolektivní imunita v populaci účinná, musí být očkována většina těch, kdo jsou k očkování způsobilí.[3]

Státní a místní požadavky na očkování při nástupu do školek a škol jsou důležitými nástroji pro udržení vysoké míry proočkovanosti a následně nižší míry výskytu nemocí, kterým lze očkováním předcházet (VPD).[4]

Nemoci, kterým lze předcházet očkováním, zůstávají běžnou příčinou dětských úmrtí. Odhadem na ně zemřou každý rok tři miliony dětí.[5] Očkování ročně zabrání dvěma až třem milionům úmrtí na celém světě ve všech věkových skupinách na záškrt, tetanus, černý kašel a spalničky.[6]

Eradikace (vymýcení) nemocí[editovat | editovat zdroj]

Kliniku malárie v Tanzanii pomohla postavit organizace SMS for Life

U některých vakcín je cílem vakcinační politiky vymýtit nemoc úplně. Světová zdravotnická organizace (WHO) koordinovala úsilí o globální vymýcení pravých neštovic očkováním. Poslední přirozeně se vyskytující případ pravých neštovic byl zaznamenán v Somálsku v roce 1977.[7] Endemické spalničky, příušnice a zarděnky byly očkováním zcela eliminovány ve Finsku.[8] Dne 14. října 2010 Organizace OSN pro výživu a zemědělství prohlásila, že byl vymýcen mor skotu.[9] WHO v současnosti pracuje na vymýcení dětské obrny,[10] která byla v srpnu 2020 vymýcena v Africe a objevovala se v té době pouze v Pákistánu a Afghánistánu.[11]

Individuální versus skupinové cíle[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivci se budou snažit minimalizovat riziko onemocnění a budou vyhledávat očkování pro sebe nebo své děti, pokud vnímají vysokou hrozbu onemocnění a nízké riziko samotného očkování.[12] Pokud však očkovací program úspěšně sníží hrozbu onemocnění, může snížit vnímané riziko onemocnění natolik, že jednotlivci budou nabádat k očkování každého kromě své rodiny, nebo (obecněji) odmítnou očkování, jakmile proočkovanost dosáhne určité úrovně, i když je tato úroveň pod úrovní, která je optimální pro danou komunitu.[13][14] Například studie z roku 2003 zjistila, že bioteroristický útok s použitím neštovic by vedl k podmínkám, za kterých by dobrovolné očkování pravděpodobně nedosáhlo optimální úrovně proočkovanosti pro USA jako celek.[15] Studie z roku 2007 pak zjistila, že závažným epidemiím chřipky nelze zabránit dobrovolným očkováním bez další motivace lidí k očkování.[16]

Vlády často povolují výjimky z povinného očkování z náboženských nebo filozofických důvodů, ale snížená míra očkování může způsobit ztrátu kolektivní imunity, což podstatně zvyšuje rizika i pro očkované jedince.[17] Politika povinného očkování však vyvolává etické problémy týkající se rodičovských práv a informovaného souhlasu.[18]

Očkování pomocí frakční dávky je strategie, která vyměňuje společenský přínos za individuální efektivitu vakcíny[19] a ukázala se jako účinná v randomizovaných studiích u nemocí souvisejících s chudobou;[20][21] v epidemiologických modelech[22] má významný potenciál pro zkrácení pandemie covidu-19, kdy je nabídka vakcín omezená.[19]

Povinné očkování[editovat | editovat zdroj]

V různých obdobích vlády a další instituce zavedly politiku vyžadující očkování s cílem snížit riziko onemocnění. Například zákon z roku 1853 vyžadoval v Anglii a Walesu všeobecné očkování proti pravým neštovicím, s hrozbou pokut pro lidi, kteří tento zákon nedodrželi.[23] Ve Spojených státech Nejvyšší soud rozhodl ve věci Jacobson v. Massachusetts (1905), že státy mají pravomoc vyžadovat očkování proti pravým neštovicím během epidemie pravých neštovic.[24] Všech padesát států USA vyžaduje, aby děti byly očkovány, a mohly tak navštěvovat veřejnou školu,[25] ačkoli 47 států poskytuje výjimky na základě náboženského nebo filozofického přesvědčení.[26] Nucené očkování (na rozdíl od pokut nebo odmítnutí služeb) je vzácné a obvykle se děje pouze jako nouzové opatření během propuknutí epidemie. Několik dalších zemí se tohoto postupu také drží. Povinné očkování výrazně snižuje míru infekce nemocí, před kterými vakcíny chrání.[23] Tyto očkovací politiky vyvolaly odpor různých skupin, souhrnně nazývaných antivaxeři, kteří protestovali z etických, politických, lékařských, náboženských a jiných důvodů.[27] Dalšími důvody, které mohou lidem bránit v očkování, jsou socioekonomické rozdíly a příslušnost k etnické menšině.[28][29]

Mezi běžné námitky patřil argument, že vlády by neměly zasahovat do svobody jednotlivců činit lékařská rozhodnutí za sebe nebo své děti. Dalším tvrzením bylo, že navrhovaná očkování jsou nebezpečná.[27] Mnoho moderních očkovacích politik umožňuje výjimky pro osoby s narušeným imunitním systémem či alergiemi na složky očkování nebo na základě silných argumentů proti vakcíně.[30] Také se tvrdilo, že pro účinnou prevenci onemocnění očkováním musí existovat nejen dostupné vakcíny a populace ochotná nechat se očkovat, ale také dostatečná možnost odmítnout očkování na základě osobního přesvědčení.[31]

V roce 1904 ve městě Rio de Janeiro v Brazílii, po programu obnovy měst, který vysídlil mnoho chudých, vládní program povinného očkování proti neštovicím měl za následek povstání proti vakcíně, které ve výsledku znamenalo několik dní nepokojů se značnými škodami na majetku a řadou úmrtí.[32]

Povinné očkování je obtížný politický problém, který vyžaduje, aby úřady vyvážily veřejné zdraví a individuální svobodu:

Očkování je mezi povinnými požadavky v moderní době jedinečné. Vyžaduje po jednotlivcích, aby si nechali do těla injekcí vpravit lék nebo léčivé látky, a proto také vyvolává vášnivý odpor. Tento odpor začal prvními očkováními, neustal a pravděpodobně nikdy neustane. Z tohoto uvědomění vzniká složitý problém: jak by mainstreamové zdravotnické orgány měly přistupovat k hnutím zaměřeným proti očkování? Pasivní reakce by mohla být chápána jako ohrožení zdraví společnosti, zatímco těžkopádný přístup může ohrozit osobní svobodu a svobodu projevu, které si vážíme.[27]

Etické dilema se objevuje, když se poskytovatelé zdravotní péče pokoušejí přesvědčit k očkování rodiny váhající s očkováním, protože toto přesvědčování může vést k narušování jejich samostatného rozhodování.[3] Při zkoumání různých očkovacích politik byly nalezeny silné důkazy, že trvalé příkazy a umožnění běžným zdravotnickým pracovníkům (jako jsou zdravotní sestry) podávat vakcíny za definovaných okolností zvyšují proočkovanost. Existují také dostatečné důkazy o tom, že požadavek na očkování před předáním dítěte do péče rodičů a před nástupem dětí do školy proočkovanost také zvyšuje.[33] Neexistují však dostatečné důkazy pro posouzení účinnosti povinného očkování jako podmínky před nástupem do nemocniční či jiné zdravotnické práce.[34]

Mnoho zemí, včetně Kanady, Německa, Japonska a Spojených států, má specifické postupy na hlášení nežádoucích účinků souvisejících s vakcínou, zatímco jiné země, včetně Austrálie, Francie a Spojeného království, zahrnují vakcíny pod své obecné postupy hlášení nežádoucích účinků souvisejících s léčbou.[35] Řada zemí má jak povinné očkování, tak národní programy pro odškodnění za následky, které byly způsobeny očkováním.[36]

Čtvrtá vlna pandemie nemoci covid-19 v Rakousku spolu s nízkou proočkovaností ve srovnání se zbytkem západní Evropy (79 %) přiměla vládu k zavedení povinného očkování.[37]

Rodiče versus práva dětí[editovat | editovat zdroj]

Lékařský etik Arthur Caplan tvrdí, že děti mají právo na nejlepší dostupnou lékařskou péči, včetně vakcín, bez ohledu na názory rodičů na vakcíny, a říká: „Argumenty o lékařské svobodě a volbě jsou v rozporu s lidskými a ústavními právy dětí. Když rodiče nechrání své děti, musí je chránit stát.“[38][39] Vládní subjekty, jako jsou organizace pro ochranu dětí, však mohou zasáhnout pouze tehdy, když rodiče přímo ubližují svému dítěti zneužíváním nebo zanedbáváním. Ačkoli odepření lékařské péče splňuje kritéria zneužívání nebo zanedbávání, odmítnutí očkování ne, protože dítě není přímo poškozeno.[40]

Aby se zabránilo šíření nemocí neočkovanými jedinci, některé školy a ordinace lékařů zakázaly zápis neočkovaných dětí, i když to zákon nevyžaduje.[41][42] Pokud lékař odmítá ošetřit neočkované děti a rodiče nemají šanci sehnat jiného poskytovatele lékařské péče, dochází k poškozování práv a zdraví dítěte a veřejného zdraví a toto může být považováno za neetické jednání lékařského pracovníka.[43] Názory na to se různí a největší profesní asociace, americká American Academy of Pediatrics, tvrdí, že k vyloučení neočkovaných dětí může dojít pouze za přísně definovaných okolností.[44]

Jedním z historických příkladů je případ vypuknutí spalniček ve Filadelfii v letech 1990–1991, ke kterému došlo v anti-očkovací komunitě léčitelů pomocí víry. Zemřelo devět dětí. Byly získány soudní příkazy, aby bylo infikovaným dětem poskytnuto život zachraňující lékařské ošetření proti vůli jejich rodičů a také aby byly zdravé děti bez souhlasu rodičů naočkovány.[45][46]

Plánování očkovací politiky[editovat | editovat zdroj]

Očkovací komise[editovat | editovat zdroj]

Očkovací politiku obvykle navrhují národní[47][48] nebo nadnárodní[49] poradní výbory pro imunizaci a v mnoha případech je regulována vládou.[50]

Modely očkovací strategie[editovat | editovat zdroj]

Prediktivní modely očkovacích strategií[51] hrají důležitou roli v předpovídání účinnosti očkovacích strategií na úrovni populace. Mohou např. porovnávat pořadí věkových skupin, které mají být očkovány, a studovat výsledky z hlediska počtu případů, úmrtí, délky pandemie, zátěže zdravotnického systému[52] a ekonomického dopadu.[53]

Hodnocení očkovací politiky[editovat | editovat zdroj]

Vakcíny jako pozitivní externalita[editovat | editovat zdroj]

Podpora vysoké proočkovanosti vytváří ochranu pomocí kolektivní imunity a má pozitivní dopady na společnost.[54] Očkování ve velkém měřítku je veřejným statkem v tom smyslu, že výhody, které jednotlivec získá z rozsáhlého očkování, jsou stejné pro všechny,[54] a nikdo tak nemůže „parazitovat“ na ostatních, pokud jde o výhody plynoucí z očkování.[54][55][56] Zápory a přínosy pro jednotlivce a společnost byly prostudovány a podrobeny kritice ve stabilních a měnících se populačních návrzích studie.[57][58][59] Další průzkumy ukázaly, že v individuálních rozhodnutích jednotlivce existují motivace k „parazitování“ ve smyslu motivace k očkování všech okolo kromě vlastní rodiny.[60] V samostatné studii, která se zabývala volbou očkování rodičů, bylo zjištěno, že rodiče s menší pravděpodobností dají očkovat své děti, pokud přátelé jejich dětí již byli očkováni.[61]

Důvěra v očkování[editovat | editovat zdroj]

Důvěra ve vakcíny a ve zdravotní systém je důležitým prvkem programů veřejného zdraví, jejichž cílem je poskytovat vakcíny zachraňující lidské životy. Důvěra v očkování a zdravotní péči je důležitým ukazatelem práce vlády a účinnosti sociální politiky. Úspěch v překonávání nemocí a v důvěře ve vakcínu závisí na důvěře ve zdravotní péči. Nedostatek důvěry ve vakcíny a imunizační programy může vést k odmítnutí vakcíny, riziku propuknutí onemocnění a k hůře splnitelným cílům imunizace v prostředích s vysokými a nízkými příjmy. Lékařské a vědecké komunity dnes zjevně čelí velké výzvě, pokud jde o vakcíny. Získat důvěru veřejnosti ve veřejné zdraví je skutečně velkou výzvou. Přesné studium důvěry ve vakcíny, pochopení faktorů, které ovlivňují snížení důvěry, umožňuje úřadům vybudovat účinnou očkovací kampaň a vytvořit komunikační strategie pro boj s nemocí. Důvěra je klíčovým parametrem, se kterým je třeba pracovat před zahájením jakékoli očkovací kampaně a během ní. Stát je zodpovědný za to, že bude informovat obyvatelstvo o nemocech, vakcínách a dalších rizicích, a má to dělat vhodným a chytrým způsobem. WHO doporučuje, aby státy pracovaly dlouhodobě na vzdělávání populace ohledně různých lží a strašáků o očkování a aby vymyslely silnou strategii, pomocí které jsou schopny reagovat na jakoukoli událost, která může narušit důvěru ve zdravotnický systém, a také na každou takovou událost okamžitě reagovaly.[62]

Náklady a přínosy – Spojené státy americké[editovat | editovat zdroj]

Od první ekonomické analýzy běžného dětského očkování ve Spojených státech v roce 2001, která vykázala úsporu nákladů během života dětí narozených v roce 2001,[63] byly od té doby studovány a hodnoceny další analýzy ekonomických nákladů a potenciálních přínosů pro jednotlivce a společnost.[64][65] V roce 2014 zveřejnila Americká pediatrická akademie analýzu, která hodnotila přímé náklady (náklady na program, jako jsou náklady na vakcínu, administrativní zátěž, negativní reakce spojené s vakcínou a čas, který rodiče ztratí při hledání poskytovatelů zdravotní péče pro očkování).[65] Studie se zaměřila na vakcíny proti záškrtu, tetanu, černému kašli, konjugátu Haemophilus influenzae typu b, polioviru, spalničkám/příušnicím/zarděnkám (MMR), hepatitidě B, planým neštovicím, konjugátu 7valentního pneumokoka, hepatitidě A a rotaviru, ale vyloučila chřipku. Odhadované náklady a přínosy byly upraveny pro rok 2009 v dolarech a promítnuty v průběhu času s tříprocentním úrokem.[65] Z teoretické skupiny 4 261 494 novorozenců (narozených od roku 2009), kteří byli v dětství pravidelně očkováni v souladu s pokyny Poradního výboru pro imunizační praktiky, bylo „zabráněno“ ~42 000 předčasným úmrtím a 20 milionům případů onemocnění, s čistými úsporami 13,5 miliardy amerických dolarů na přímých nákladech a 68,8 miliardy amerických dolarů na celkových společenských nákladech.[65] Ve Spojených státech a v jiných zemích[66][67][68] existuje ekonomická motivace a „globální význam“ v investování do programů preventivního očkování, zejména u dětí, jako prostředku k prevenci předčasných úmrtí kojenců a dětí.[69]

Náklady a přínosy pro starší dospělé[editovat | editovat zdroj]

Kromě toho existuje ekonomická motivace k zavedení očkovacích programů pro starší dospělé, protože obecná populace stárne v důsledku zvyšující se průměrné délky života a snižující se porodnosti.[70] Očkování lze použít ke snížení problémů spojených s nadužíváním léků a s bakteriemi rezistentními na antibiotika ve starší demografické skupině, ve které mají často jedinci více nemocí najednou. Také k prevenci infekčních chorob a samotnému omezení nadužívání léků a antibiotik.[71][72] Jedna studie provedená v západní Evropě zjistila, že odhadované náklady na očkování jedné osoby během života proti 10–17 potenciálně nebezpečným patogenům by se pohybovaly v rozmezí od 443 do 3 395 eur (za předpokladu 100 % dodržování).[73] Jiná evropská studie zjistila, že pokud by bylo 75 % dospělých starších 65 let očkováno proti sezónní chřipce, bylo by možné předejít 3,2–3,8 milionu případů a 35 000–52 000 úmrtí souvisejících s chřipkou. Také by došlo k úspoře 438–558 milionů eur pouze na evropském kontinentu.[74]

Mezinárodní organizace[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 vytvořila Světová zdravotnická organizace a UNICEF Globální imunizační vizi a strategii (GIVS). Tato organizace vytvořila desetiletou strategii se čtyřmi hlavními cíli:[75]

  • imunizovat více lidí proti více nemocem
  • představit řadu nově dostupných vakcín a technologií
  • integrovat další kritické zdravotní zásahy týkající se imunizace
  • řídit očkovací programy v kontextu globální vzájemné závislosti

Globální akční očkovací plán vytvořila Světová zdravotnická organizace a schválilo Světové zdravotnické shromáždění v roce 2012. Plán, který byl stanoven na roky 2011 až 2020, měl za cíl „posílit běžnou imunizaci, s cílem vyšší proočkovanosti; urychlit kontrolu nad nemocemi, kterým lze předcházet očkováním, přičemž prvním milníkem bylo vymýcení dětské obrny. Dále pak šlo o zavedení nové a vylepšené vakcíny a podnícení výzkumu a vývoje technologií pro příští generace vakcín“.[76]

Podle země[editovat | editovat zdroj]

Tabulka[editovat | editovat zdroj]

     Povinné pro všechny (PV)
     Povinné jen pro někoho – (PN)
     Doporučené pro všechny (DV)
     Doporučené některým lidem (DN)
     Ani doporučené ani pro nikoho povinné (N)
Země Nejpřísnější nařízení Tuberkulóza covid-19 Černý kašel Chřipka Hepatitida A Hepatitida B HIB Lidský papilomavirus Meningokok MMR vakcína Příušnice Pneumokok Dětská obrna Vzteklina Rotavirus Klíšťová encefalitida Plané neštovice Pásový opar Žlutá zimnice Vyžadováno ve škole Vyžadováno pro pohodlí Zdroje
ArgentinaArgentina Argentina N/A DV Ano [77]
AustrálieAustrálie Austrálie DV N PN DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N DV N DV DV N Předškolní zařízení a jesle v NSW, VIC a WA Ano [78][79][80][81][82]
RakouskoRakousko Rakousko DV N PV DV DV DV DV DV DV DV DV DV DV DV N DV DV DV DV N N [82][83]
BelgieBelgie Belgie PV N PN DV DV DN DV DV DV DV DV DV DV PV N DV N DN N N Školky a pečovatelská služba [83]
BrazílieBrazílie Brazílie PV PV PN PV PV PV PV PV PV PV PV PV PV PV DN PV N PV N PV N Ano [84][85][86][87]
BulharskoBulharsko Bulharsko PV PV PN PV DV N PV PV DN N PV PV PV PV N N N N N N N/A [82][83]
KanadaKanada Kanada N/A PN V Novém Brunswicku a Ontariu [82][88]
KostarikaKostarika Kostarika PV PV PV PV PV PV [82]
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko PV PV DV PV DV N PV PV DV N PV PV PV PV N N N N N N Jesle, školky a jiná předškolní zařízení [83]
KyprKypr Kypr DV DN DV DV DV DN DV DV DV DV DV DV DV DV N N N DV N N [83]
ČeskoČesko Česko PV PN PN PV DV DN PV PV DV DN PV PV PN PV DN DV DV DN DV N Jesle, školky a jiná předškolní zařízení [82][83]
DánskoDánsko Dánsko DV N PN DV DV N DN DV DV N DV DV DV DV N N N N N N N [82][83]
EgyptEgypt Egypt PN [82]
EstonskoEstonsko Estonsko DV DV DV DV DV N DV DV DV N DV DV DV DV N DV N N N N N [83]
FinskoFinsko Finsko DV DN DV DV DV N DN DV DV N DV DV DV DV N DV DN DV N N N [83]
FrancieFrancie Francie PV DN PN PV DV N PV PV DV PV PV PV PV PV N N N N DV N Ano [82][83][89]
FidžiFidži Fidži PN [82]
NěmeckoNěmecko Německo PV N DV DV DV N DV DV DV DV PV PV DV DV N DV N DV N N Ano [83][90][91]
GhanaGhana Ghana PN Ano [92]
ŘeckoŘecko Řecko DV DN PN DV DV DV DV DV DV DV DV DV DV DV N DV N DV DV N N/A [82][83]
MaďarskoMaďarsko Maďarsko PV PV PN PV DV N PV PV DV N PV PV PV PV N N N PV N N N [82][83]
IslandIsland Island DV N DV DV DV N PV DV DV DV DV DV DV DV N N N N N N N [83]
IndonésieIndonésie Indonésie PV PV PV PV DV DV PV PV DV DN PV N DV PV DN DV N DV DV DN N [93]
IrskoIrsko Irsko DV DV DV DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N DV N N N N N [83]
ItálieItálie Itálie PV N PN PV DV N PV PV DV PV PV PV PV PV N DV N PV DV N N [82][83][94]
JaponskoJaponsko Japonsko DV DV DV DV DN N DV DV DV N DV N DV DV N N N DV N N N [95][96][97][98][99]
KazachstánKazachstán Kazachstán PN [82]
LotyšskoLotyšsko Lotyšsko DV DV PN DV DV N DV DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N N N [82][83]
LibanonLibanon Libanon PN [82]
LichtenštejnskoLichtenštejnsko Lichtenštejnsko DV DN DV DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N N N DV N N [83]
LitvaLitva Litva DV DV DV DV DN N DV DV DV DV DV DV DV DV N DV N N N N N [83]
LucemburskoLucembursko Lucembursko DV DN DV DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N DV N DV N N [83]
MaltaMalta Malta PV DN PN PV DV N DV DV DV N DV DV DV PV PV N N PV N N [83]
MarokoMaroko Maroko PN [82]
NizozemskoNizozemsko Nizozemsko DV N PN DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N N N N N N N [82][83]
Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland PN [82]
NorskoNorsko Norsko DV DN DV DV DV N DV DV DV N DV DV DV DV N DV N N N N N [83]
PákistánPákistán Pákistán PN [100]
FilipínyFilipíny Filipíny PN [82]
PolskoPolsko Polsko PV PV PN PV DV N PV PV DV DV PV PV PV PV N DV N DN N N N [83]
PortugalskoPortugalsko Portugalsko DV DN DV DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N N N N N N N [83]
RumunskoRumunsko Rumunsko DV DV PN DV DV N DV DV DN N DV DV DV DV N N N N N N N [82][83]
RuskoRusko Rusko N/A PN N [82][101]
MikronésieMikronésie Mikronésie PV [82]
Saúdská ArábieSaúdská Arábie Saúdská Arábie PN [82]
SrbskoSrbsko Srbsko PV PV PV DV N PV PV DV N PV PV PV PV N N N N N N Jesle, školky a jiná předškolní zařízení [102][103]
SlovenskoSlovensko Slovensko PV N DV PV DV N PV PV DV N PV PV PV PV N N N N N N N [83]
SlovinskoSlovinsko Slovinsko PV DV PN PV DV N PV PV DV N PV PV PV PV N N DN N N N N [83]
Jižní AfrikaJižní Afrika Jižní Afrika N/A DV N [104][105]
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko DV N DV DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N N N DV N N N [83]
ŠvédskoŠvédsko Švédsko DV DN DV DV DN N DV DV DV N DV DV DV DV N DV N N N N N [83]
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko N/A PN N [82]
TádžikistánTádžikistán Tádžikistán PV [100]
TuniskoTunisko Tunisko PN [82]
TureckoTurecko Turecko PN [82]
TurkmenistánTurkmenistán Turkmenistán PV [82][100]
UkrajinaUkrajina Ukrajina N/A PN Ano [82]
Spojené královstvíSpojené království Spojené království DV DN PN DV DV N DV DV DV DV DV DV DV DV N DV N DN DV N N [83]
Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké N/A PN Ano [82]
VatikánVatikán Vatikán PV [100]
Země Nejpřísnější nařízení Tuberkulóza covid-19 Černý kašel Chřipka Hepatitida A Hepatitida B HIB Lidský papilomavirus Meningokok MMR vakcína Příušnice Pneumokok Dětská obrna Vzteklina Rotavirus Klíšťová encefalitida Plané neštovice Pásový opar Žlutá zimnice Vyžadováno ve škole Vyžadováno pro pohodlí Zdroje

Argentina[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 2018 Argentina uzákonila novou očkovací politiku, která vyžaduje, aby všechny osoby, které jsou zdravotně způsobilé, dospělí i děti, byly očkovány proti určitým nemocem. Doklad o očkování je vyžadován pro absolvování školy jakékoli úrovně, od dětství až po dospělost, nebo pro získání povolení k uzavření manželství nebo jakéhokoli druhu vládního průkazu totožnosti, včetně pasu nebo řidičského průkazu. Kromě toho zákon vyžaduje, aby vláda zaplatila všechny aspekty všech očkování. Zákon považuje očkování za naléhavou věc, a proto osvobozuje vakcíny od vnitřních a celních daní.[106][107]

Austrálie[editovat | editovat zdroj]

Ve snaze zvýšit proočkovanost v Austrálii se australská vláda rozhodla, že počínaje 1. lednem 2016 přestanou být pro odpůrce očkování dostupné některé dávky (např. univerzální sociální dávky zvané „rodinný přídavek“ pro rodiče dětí); ti, kteří mají zdravotní důvody pro neočkování, mohou tyto dávky nadále dostávat.[108] Tuto očkovací politiku podporuje většina australských rodičů, stejně jako Australská lékařská asociace (AMA) a Early Childhood Australia. V roce 2014 bylo očkováno asi 97 procent dětí mladších sedmi let, i když počet odpůrců očkování se za poslední desetiletí zvýšil o 24 000 na 39 000.[109]

Vláda zahájila program zvaný „Imunizační australský program“ ke zvýšení národní proočkovanosti.[110] Financuje řadu různých očkování pro určité skupiny lidí. Záměrem je povzbudit nejrizikovější populaci, aby se nechala očkovat.[111] Vláda zajišťuje očkovací kalendář.[112]

Ve většině států a území mohou děti udělit souhlas s očkováním, pokud jsou považovány za způsobilé k udělení takového souhlasu podle Gillickovy kompetence; obvykle se to týká dětí ve věku 15 let a starších.[113] V Jižní Austrálii zákon o souhlasu s lékařskou léčbou a paliativní péčí z roku 1995 umožňuje dětem ve věku 16 let a starším dát souhlas s lékařským ošetřením.[114] Kromě toho mohou být děti do tohoto věku očkovány, pokud jsou považovány za schopné informovaného souhlasu.[114] V Novém Jižním Walesu mohou děti souhlasit s lékařskou léčbou již ve věku 14 let.[114]

Když se v listopadu 2020 blížilo dokončení několika vakcín proti nemoci covid-19, australský premiér Scott Morrison oznámil, že všichni mezinárodní cestující, kteří letí do Austrálie bez dokladu o očkování proti nemoci covid-19, budou muset na své vlastní náklady podstoupit karanténu.[115]

Podle zákona mohou australští zaměstnavatelé po zaměstnancích požadovat vakcinaci například proti chřipce jako součást pracovní smlouvy. Legálnost takového jednání byla potvrzena v případu komise pro spravedlivou práci Kimber vs. Sapphire Coast Community Aged Care Ltd.

Rakousko[editovat | editovat zdroj]

Rakouské doporučení ohledně vakcín bylo vytvořeno Národní očkovací asociací (německy: Nationales Impfgremium), která je součástí Federálního ministerstva sociálních věcí, zdravotnictví, péče a ochrany spotřebitele.[116]

Děti ve věku 14 let a starší mohou být očkovány bez souhlasu rodičů.[117]

Brazílie[editovat | editovat zdroj]

Očkování dětí je v Brazílii povinné od roku 1975, kdy federální vláda zavedla Národní imunizační program.[118] Povinný bod byl zapsán do zákona v roce 1990 do statutu dětí a mladistvých (čl. 14 odst. 1).[119] Rodiče v Brazílii, kteří nevezmou své děti na očkování, riskují pokutu nebo obvinění z nedbalosti.[120]

Kanada[editovat | editovat zdroj]

Očkování v Kanadě je dobrovolné.[88] Zatímco v Ontariu a Novém Brunswicku je obecně očkování vyžadováno pro školní docházku, existují výjimky udělené těm, kdo jsou proti.[88]

Podle doktríny zralých nezletilých mohou být nezletilí, kteří jsou schopni poskytnout informovaný souhlas, očkováni bez souhlasu rodičů.

Alberta[editovat | editovat zdroj]

Britská Kolumbie[editovat | editovat zdroj]

Nový Brunswick[editovat | editovat zdroj]

Ontario[editovat | editovat zdroj]

Quebec[editovat | editovat zdroj]

Čína[editovat | editovat zdroj]

Čína prošla regulačním hodnocením vakcín Světové zdravotnické organizace (WHO), čímž prokázala, že dodržuje mezinárodní standardy.[121] Čínský vládní rozšířený program imunizace (EPI) byl vytvořen v roce 1978 a poskytuje určité povinné vakcíny s názvem „vakcíny kategorie 1“ zdarma pro všechny děti do 14 let. Zpočátku se vakcíny skládaly z vakcíny Bacillus Calmette-Guérin (BCG), orální vakcíny proti obrně (OPV), vakcíny proti spalničkám (MV) a záškrtu, tetanu a černému kašli (vakcína DPT).[122] Do roku 2007 byl seznam vakcín rozšířen o vakcíny proti hepatitidě A, hepatitidě B, japonské encefalitidě, meningokokovému polysacharidu A+C, příušnicím, zarděnkám, hemoragické horečce, antraxu a leptospiróze.[123] Mezi „vakcíny kategorie 2“ patří například vakcína proti vzteklině a jedná se o nepovinné vakcíny soukromého sektoru, které nejsou zahrnuty ani v EPI, ani ve státním zdravotním pojištění.[124] Vzhledem k privatizované povaze vakcín kategorie 2 jsou tato očkování spojena s nízkou mírou proočkovanosti populace.[125]

Jak Changsheng Bio-Technology Co Ltd, tak Wuchanský institut biologických produktů byly pokutovány za prodej neúčinných vakcín.[126][127] V prosinci 2018 Čína přijala nové zákony, které ukládají přísné kontroly všech aspektů týkajících se vakcín, od výzkumu, vývoje a testování až po výrobu a distribuci.[128][129]

Kostarika[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 2021 se Kostarika jako první země na světě rozhodla zavést povinné očkování proti nemoci covid-19 pro děti ve věku od 5 do 18 let. Stalo se tak přidáním covidu-19 na seznam dalších infekčních nemocí, u kterých jsou v zemi po léta vyžadovány vakcinace dětí. Na seznamu je například dětská obrna a neštovice.[130]

Finsko[editovat | editovat zdroj]

Francie[editovat | editovat zdroj]

Ve Francii je Nejvyšší rada veřejného zdraví pověřena navrhováním doporučení ohledně vakcín; své návrhy předkládá ministru zdravotnictví. Ústav epidemiologie každoročně zveřejňuje doporučení pro vakcinaci jak pro běžnou populaci, tak pro specifické skupiny.[Francie 1] Vzhledem k tomu, že některé nemocnice mají dodatečné svobody, jsou v nemocnicích za očkovací politiku zodpovědní dva klíčoví lidé: provozní lékař (OP) a ředitel nemocničního výboru pro infekce a prevenci (HIPC).[Francie 1] Očkovací politika povinné imunizace proti BCG, záškrtu, tetanu a dětské obrně začala v 50. letech 20. století a v roce 1991 se na seznam přidalo očkování proti hepatitidě B. Doporučení týkající se chřipky, černého kašle, planých neštovic a spalniček začala v letech 2000, 2004, 2004 a 2005, v tomto pořadí.[Francie 1] Podle zdravotního barometru INPES Peretti-Watel z roku 2013 klesl mezi lety 2005 a 2010 počet francouzských zastánců vakcinace ve věku 18–75 let z 90 % na 60 %.

Od roku 2009 Francie doporučuje očkování proti meningokoku C pro kojence ve věku 1–2 roky s posilující dávkou o 25 let později. Francouzské pojišťovny proplácejí tuto vakcínu od ledna 2010, kdy úrovně proočkovanosti byly 32,3 % pro děti ve věku 1–2 roky a 21,3 % pro teenagery ve věku 14–16 let.[131] V roce 2012 zahájila francouzská vláda a Institut de veille sanitaire pětiletý národní program ke zlepšení očkovací politiky. Program zjednodušil pokyny, usnadnil přístup k očkování a investoval do výzkumu vakcín.[132] V roce 2014 se na základě skandálů stala nedůvěra k vakcínám běžným tématem francouzské veřejné debaty o zdraví.[133] Podle jedné francouzské rozhlasové stanice nedostalo v roce 2014 tři až pět procent dětí ve Francii povinné vakcíny.[133] Některé rodiny se mohly vyhnout povinné vakcinaci tím, že našli lékaře ochotného padělat očkovací průkaz. Tato zkušenost je často zmiňována na různých francouzských fórech. Francouzský stát však považuje „odmítnutí vakcíny“ za formu zneužívání dětí.[133] V některých případech může rodičovské odmítnutí vakcíny vést k trestnímu řízení. V roce 2010, kdy Francie vytvořila Question Prioritaire Constitutionelle (QPC), umožňuje nižším soudům předkládat ústavní otázky nejvyššímu soudu v postupné hierarchii.[Francie 2] Trestní řízení týkající se odmítnutí vakcíny proto mohou být postoupena Cour de Cassation, který pak potvrdí, zda případ splňuje určitá kritéria.[Francie 2]

V květnu 2015 Francie aktualizovala své očkovací zásady týkající se záškrtu, tetanu, acelulárního černého kašle, dětské obrny, infekcí Haemophilus influenzae b a hepatitidy B pro předčasně narozené děti. Od roku 2015, i když neočkování není nezákonné, právo rodiče odmítnout očkování svého dítěte je záležitostí ústavy. Děti ve Francii navíc nemohou vstoupit do školy bez dokladu o očkování proti záškrtu, tetanu a dětské obrně.[134] Francouzská ministryně zdravotnictví Marisol Touraineová považuje očkování za „naprosto zásadní, abychom se vyhnuli nemocem“, a prosadila, aby očkování prováděli vyškolení lékárníci a lékaři.[134] Premiérův plán na období 2015–2017 zahrnoval bezplatné očkování v některých veřejných zařízeních.[135] Očkování v rámci očkovacího kalendáře se provádí zdarma v rámci imunizačních služeb veřejného sektoru. Při očkování v soukromých lékařských ordinacích je očkování hrazeno ze 65 %.

Německo[editovat | editovat zdroj]

V Německu je federální komise Stálý výbor pro očkování (STIKO) odpovědná za doporučení očkovacího kalendáře. Institut Roberta Kocha v Berlíně (RKI) shromažďuje údaje o stavu proočkovanosti při vstupu dětí do školy a měří proočkovanost v Německu na národní úrovni.[136] STIKO, založené v roce 1972, se skládá z 12–18 dobrovolníků jmenovaných Spolkovým ministerstvem zdravotnictví na tři roky.[137] Členy jsou odborníci z mnoha vědních oborů a oblastí veřejného zdraví a odborníci s rozsáhlými zkušenostmi s očkováním.[138] Nezávislá poradní skupina se schází dvakrát ročně, aby se zabývala otázkami týkajícími se infekčních chorob, kterým lze předcházet.[139] Přestože STIKO vydává doporučení, imunizace v Německu je dobrovolná a neexistují žádná oficiální vládní doporučení. Německé spolkové státy se doporučeními Stálého vakcinačního výboru obvykle řídí minimálně a každý stát může vydat doporučení pro svou geografickou jurisdikci, která přesahuje doporučený seznam.[136] Kromě navrhovaného očkovacího schématu pro děti a dospělé STIKO doporučuje očkování pro profesní skupiny, policii, cestovatele a další rizikové skupiny.[136]

Vydávaná doporučení k očkování musí být v souladu se zákonem o ochraně před infekcí (Infektionsschutzgesetz), který upravuje záležitosti ohledně prevence infekčních onemocnění u lidí.[140] Pokud je očkování doporučeno kvůli pracovním rizikům, musí být v souladu se zákonem o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zahrnující biologické látky.[141] Kritéria pro doporučení zahrnují účinnost, bezpečnost, proveditelnost implementace programu, hodnocení efektivity nákladů, výsledky klinických studií a spravedlivý přístup k vakcíně.[138] V případě následků souvisejících s očkováním jsou spolkové státy odpovědné za finanční odškodnění.[141] Německá ústřední vláda nefinancuje dětská očkování, takže 90 % vakcín je podáváno v soukromé ordinaci lékaře a hrazeno z pojištění. Zbývajících 10 % vakcín poskytují státy na klinikách veřejného zdraví, ve školách nebo v centrech denní péče prostřednictvím místních očkovacích programů.[136] Povinnosti týkající se imunizace pro lékaře zahrnují zahájení očkování v kojeneckém věku, podání přeočkování, udržování lékařské a očkovací historie a poskytování informací a doporučení týkajících se vakcín.[141]

Děti ve věku 15 a více let mohou podle zákona souhlasit s očkováním, i když jejich rodiče výslovně nesouhlasí, za předpokladu, že dítě působí dojmem, že je zralé, informované a schopné porozumět rizikům a přínosům svého rozhodnutí.[142][143]

Ghana[editovat | editovat zdroj]

V Ghaně je očkování proti nemoci covid-19 povinné od 22. ledna 2022 pro zaměstnance a studenty středních a vysokých škol, pro zaměstnance ve všech složkách státní správy, zdravotníky, bezpečnostní pracovníky a komerční řidiče.[92]

Indie[editovat | editovat zdroj]

Irsko[editovat | editovat zdroj]

V Irské republice vyžaduje očkování dětí (do 16 let) souhlas rodičů. Ministerstvo zdravotnictví očkování důrazně doporučuje.[144]

Itálie[editovat | editovat zdroj]

Stárnutí populace v Itálii přináší rostoucí zátěž systému kvůli nemocím souvisejícím s věkem. Italský systém očkování je navíc složitý.[145] Skutečnost, že služby a rozhodnutí poskytuje 21 samostatných regionálních úřadů, vytváří v italské očkovací politice spoustu rozdílů.[145] Existuje Národní výbor pro imunizaci, který aktualizuje národní doporučený očkovací kalendář na základě podnětů zástupců Ministerstva zdravotnictví, krajských zdravotnických úřadů, Státního zdravotního ústavu a dalších odborných společností.[146] Regiony mohou přidat více plánovaných očkování, ale nemohou osvobodit občany od celostátně nařízených nebo doporučených očkování.[146] Například celostátní plán na odstranění spalniček a zarděnek začal v roce 2001.[146] Některá očkování jsou v Itálii založena na zjištěních Národního centra pro epidemiologii, dozor a podporu zdraví a používají se také k rozhodnutí o různých očkovacích příkazech.

Dětské očkování zahrnuté v národních plánech je zajištěno zdarma pro všechny italské děti a děti cizinců, které v zemi žijí.[146] Odhadované pojistné krytí pro požadované tři dávky vakcín HBV-Hib-IPV je minimálně 95 % ve věku dvou let dítěte. Vakcína proti chřipce je jedinou celostátně nařízenou vakcínou pro dospělé a podávají ji praktičtí lékaři.[146] Pro zmírnění některých obav veřejnosti má Itálie v současnosti národní program kompenzace následků způsobených vakcínou. V podstatě ti, kdo jsou nemocní nebo poškození povinným a doporučeným očkováním, mohou od vlády jako kompenzaci získat finanční prostředky. Zhodnocení proočkovanosti v roce 2010, které se týkalo dětí narozených v roce 2008, ukázalo mírný pokles očkování proti záškrtu, hepatitidě B, dětské obrně a tetanu poté, co byla tato specifická očkování zavedena jako povinná.[147] Úroveň proočkovanosti však nadále překračovala cíl italské vlády, 95 %.[147]

S cílem sjednotit imunizační strategie v celé zemi a zajistit rovný přístup k prevenci nemocí vydalo italské Ministerstvo zdravotnictví v roce 2012 Národní plán imunizační prevence (Piano Nazionale Prevenzione Vaccinale). Tento plán na léta 2012–2014 zavedl ústavní „celoživotní“ přístup k očkování, aby doplnil agendu italské zdravotní politiky.[148] Pokrytí vakcínou proti HPV se v populaci zvýšilo. Vakcína proti pneumokokům a vakcína proti meningokoku C se pak setkala s pozitivním ohlasem veřejnosti. Avšak jak míra proočkovanosti kojeneckou vakcínou, tak vakcínou proti chřipce se u starších osob snižuje.[148] Vládní plán z roku 2015 v Itálii měl za cíl zvýšit proočkovanost a zavést řadu nových vakcín, což vyvolalo protesty mezi odborníky v oblasti veřejného zdraví.[149] Částečně v reakci na statistiku, že méně než 86 % italských dětí dostává injekci proti spalničkám, zvýšil Národní očkovací plán na léta 2016–2018 (PNPV) požadavky na očkování.[149] Například u novorozenců bylo celostátně vyžadováno očkování proti planým neštovicím.[149] Podle tohoto plánu by se vládní výdaje na vakcíny zdvojnásobily na 620 milionů eur ročně a dětem bez prokázaného očkování by mohla být zakázána školní docházka.[149] Ačkoli by tyto implementace udělaly z Itálie přední evropský stát z pohledu vakcinace, někteří odborníci zpochybňovali potřebu několika vakcín a někteří lékaři se obávali možného trestu, který jim může hrozit, pokud nebudou splňovat navrhované předpisy.[149]

V roce 2017 se vyskytlo 5 000 případů spalniček, oproti 870 v roce 2016, z toho 29 % případů se vyskytovalo v Evropské unii. Zákon, který nutil děti mít deset vakcín k zápisu do státních škol, vstoupil v platnost v březnu 2018, ale v srpnu 2018 Hnutí pěti hvězd prosadilo skrze italský Senát legislativu, která jej zrušila. Poslaneckou sněmovnou to sice neprošlo, ale rodiče nemuseli již školám dávat potvrzení od lékaře prokazující, že jejich děti jsou očkovány.[150] Do listopadu 2018 vláda změnila svůj postoj kvůli „nouzové situaci týkající se spalniček“ a rozhodla se zachovat povinnost očkování dětí do 16 let, učitelů a zdravotníků. Jedna porodní asistentka pracující v nemocnici ve střední Itálii byla propuštěna za odmítnutí očkování.[151]

Japonsko[editovat | editovat zdroj]

V Japonsku existují tři typy očkovacích praktik: rutinní (plánované), dočasné (ad-hoc) a nelegální.[95][96][97] Infekce spadající pod očkování prvních dvou typů jsou definovány imunizačním aktem (japonsky:Immunization Act (Japan)) a souvisejícím vládním nařízením (japonsky: Cabinet order (Japan)). Od ledna 2020 je na těchto seznamech celkem šestnáct infekcí – čtrnáct z nich patří mezi nemoci kategorie A (očkování není povinné, ale doporučuje se k prevenci pandemie) a dvě patří do kategorie B (nejsou ani nedoporučené a jsou určené pouze pro účely osobní péče).[95][96]

Ve srovnání s globálním standardem je japonská očkovací politika lékařskými odborníky někdy popisována jako „vakcinační mezera“.[152][153] Například je Japonsko jedinou vyspělou zemí, která nemá příušnice na seznamu očkování.[152] Dalším faktem je, že vládní schválení nových vakcín zde trvá obvykle déle než ve Spojených státech.[152]

Jedním z důvodů, proč je Japonsko označeno jako země s mezerami ve vakcinační politice, je to, že vláda byla několikrát žalována za zanedbání povinné péče a za špatné praktiky v průběhu celé historie očkování.[153][154][155] Rizika soudního sporu, zejména rozhodnutí tokijského Nejvyššího soudu z roku 1992 o hromadné žalobě na vakcínu MMR, přineslo změnu zákona.[152] Očkování již není od roku 1994 povinné.[98][152] V důsledku toho se v Japonsku snížila proočkovanost. Například míra očkování proti chřipce byla v roce 1979 mezi školáky 67,9 %, ale v letech 1998–1999 klesla na přibližně 20 %. Kvůli problému rychle stárnoucí populace zasáhl úbytek školáků i starší generaci. V letech 1998–1999 se smrtelná epidemie chřipky široce rozšířila v domovech pro seniory a na lůžkových odděleních. Po vypuknutí nákazy následovala v roce 2001 novela zákona o imunizaci, která zavedla povinné očkování proti chřipce pro seniory.[153] Od února 2020 je očkování proti chřipce podle zákona v kategorii B (pro účely osobní péče) pouze pro seniory.[95] Historická data však naznačují, že očkování proti chřipce u školáků je klíčem k ochraně seniorů.[156]

Kromě obav z právních a sociálních rizik stojí za nedostatky vakcinačního systému i otázka rozhodovacího procesu. Na rozdíl od Poradního výboru pro imunizační praktiky (ACIP) ve Spojených státech byl centralizovaný stálý poradní výbor pro očkovací politiku v Japonsku zorganizován až v roce 2009, v době, kdy Japonsko zasáhla smrtící epidemie chřipky. Od založení komise se však nedostatky postupně dařilo odstraňovat.[153][157]

Lotyšsko[editovat | editovat zdroj]

Podle článku v CMAJ z roku 2011:[158] Pojem „povinný“ se v Lotyšsku liší od pojmu v jiných zemích. Lotyšsko se zdá jedinečné v tom, že nutí poskytovatele zdravotnické péče, aby získali podpisy těch, kdo odmítají očkování. Jednotlivci mají právo odmítnout očkování, ale pokud to udělají, poskytovatelé zdravotnických služeb mají povinnost vysvětlit jim zdravotní následky.

Vakcíny, které nejsou povinné, nejsou financovány z veřejných zdrojů, takže náklady na ně musí nést rodiče nebo zaměstnavatelé. Mezi financovaná očkování patří očkování proti tuberkulóze, záškrtu, spalničkám, hepatitidě B, lidskému papilomaviru pro 12leté dívky a proti klíšťové encefalitidě až do věku 18 let v endemických oblastech a pro sirotky.

Od 14 let mohou nezletilí v Lotyšsku souhlasit s očkováním bez souhlasu rodičů.[159]

Malajsie[editovat | editovat zdroj]

V Malajsii se hromadné očkování provádí ve veřejných školách. Vakcíny může aplikovat školní sestra nebo tým jiného zdravotnického personálu mimo školu. Všechny děti jsou v daném školním roce skupinově očkovány. Například mohou děti dostat orální vakcínu proti obrně v prvním ročníku základní školy (asi v 6 nebo 7 letech), BCG v šestém ročníku a MMR ve třetím ročníku střední školy. Většina dětí zde obdrží všechny základní vakcíny, než dokončí střední školu.[160]

Mexiko[editovat | editovat zdroj]

Mexiko má víceletý program imunizace dětí.[161] Očkování dětí je plně hrazeno mexickou vládou.[161] Mexiko má výbor pro nežádoucí účinky, který monitoruje nežádoucí účinky očkování, a také stálou technickou poradní skupinu pro imunizaci.[161]

Doporučené očkovací schéma pro děti v Mexiku obsahuje očkování proti šestnácti nemocem, kterým lze předcházet očkováním.[162] Dávky vakcíny podávané v Mexiku jsou obvykle platné ve Spojených státech.[162] Očkovací plán pro děti v Mexiku je následující:

Vakcíny[162]
název podání ve věku očkování proti nemoci
BCG při narození tuberkulóza
Antihepatitida B při narození, 2, 6 měsíců žloutenka typu B
Rotarix 2, 4 měsíce rotavirus
Pneumokoková vakcína 2, 4 měsíce, 12 až 15 měsíců pneumokoková pneumonie
Antihepatitida A 12, 18 měsíců žloutenka typu A
Pentavalentní vakcína 2, 4, 6, 18 měsíců H. influenzae typ B, černý kašel, záškrt, tetanus, dětská obrna
Vakcína proti planým neštovicím 12 měsíců plané neštovice
Trojitý virový SRP 12 měsíců, 6 let spalničky, příušnice, zarděnky
Vakcína proti chřipce 6 až 59 měsíců, 36 měsíců až 9 let (pouze vysoké riziko) chřipka
Vakcína proti lidskému papilomaviru 11 až 12 let (3 dávky, pouze dívky) lidský papilomavirus
DPT 4 až 6 let záškrt, černý kašel, tetanus
SR vakcína 12 let spalničky, zarděnky
Sabinova vakcína 2 dávky za rok, od 6 do 59 měsíců věku navíc k předchozím 2 dávkám IPV obrna
Td 12 let tetanus

Všem dětem od jednoho roku věku zařazeným do jeslí nebo dětských domovů je navíc nabízen Vitamín A.

Nový Zéland[editovat | editovat zdroj]

Nezletilí ve věku 16 let a starší se mohou nechat očkovat bez souhlasu rodičů.[163]

Nigérie[editovat | editovat zdroj]

V Nigérii byl v roce 1978 zaveden rozšířený program imunizace (EPI), který zahrnuje bezplatné očkování proti dětské obrně, spalničkám, záškrtu, černému kašli, tuberkulóze a žluté zimnici nigerijským dětem mladším dvou let. Toto bezplatné očkování lze získat v kterémkoli primárním zdravotnickém středisku v zemi. Vakcíny obvykle podává státní zdravotnický pracovník. Jsou také prováděny běžné očkovací návštěvy ve školách, při kterých jsou očkovány všechny děti v dané škole.[5]

Pákistán[editovat | editovat zdroj]

Tváří v tvář četným menším epidemiím obrny nyní pákistánská vláda rozhodla, že očkování proti obrně je striktně povinné. Jak prohlásil pákistánský policejní komisař Riaz Khan Mehsud: „Není žádného slitování, rozhodli jsme se řešit případy odmítnutí železnýma rukama. Každý, kdo odmítne vakcínu, bude poslán do vězení.“[164]

Panama[editovat | editovat zdroj]

Očkování proti nemoci covid-19 se může stát pro státní zaměstnance očkováním povinným. Neočkovaní zaměstnanci mohou být nuceni vzít si neplacené volno.[165][166] Dokončení očkovacího kalendáře v dětském věku je v této zemi podmínkou pro přístup k hlavnímu vládnímu stipendijnímu programu.[167]

Rusko[editovat | editovat zdroj]

Očkování bylo v Rusku dobrovolné.[168] V květnu 2021 ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že povinné očkování proti koronaviru by bylo „nepraktické a nemožné“.[169]

Samoa[editovat | editovat zdroj]

V důsledku vyhlášené epidemie spalniček samojské úřady zavedly v listopadu 2019 povinné očkování proti spalničkám.[170]

Slovinsko[editovat | editovat zdroj]

Podle publikace v CMAJ z roku 2011:[158] Slovinsko má jeden z nejagresivnějších a nejkomplexnějších očkovacích programů na světě. Jeho program zahrnuje povinné očkování proti devíti nemocem. Během prvních tří měsíců musí být kojenci očkováni proti tuberkulóze, tetanu, dětské obrně, černému kašli a Haemophilu influenzae typu B. Do 18 měsíců je vyžadováno očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám a nakonec, než dítě začne chodit do školy, musí být naočkováno proti hepatitidě B. Žádost o lékařskou výjimku lze podat komisi, ale žádost z náboženských důvodů nebo z důvodu svědomí nebývá přijata. Nedodržení má za následek pokutu. Míra dodržování dosahuje 95 %, říká Kraigher a dodává, že u nepovinných vakcín, jako je vakcína proti lidskému papilomaviru, je proočkovanost 50 %.

Povinné očkování proti spalničkám bylo zavedeno v roce 1968 a od roku 1978 dostávají všechny děti dvě dávky vakcíny s mírou dodržování této povinnosti vyšší než 95 %.[171] U očkování proti TBE byla celková proočkovanost v roce 2007 odhadována na 12,4 %. Pro srovnání, v sousedním Rakousku je proti TBE očkováno 87 % populace.[172]

Jižní Afrika[editovat | editovat zdroj]

V Jižní Africe je očkování dobrovolné.[104]

Jihoafrické centrum pro vakcinaci a imunizaci vzniklo v roce 2003 jako aliance jihoafrického Ministerstva zdravotnictví, očkovacího průmyslu, akademických institucí a dalších zúčastněných stran.[173] SAIVC spolupracuje s WHO a jihoafrickým národním Ministerstvem zdravotnictví na vzdělávání, výzkumu, poskytování technické podpory a obhajování. Pracují na zvýšení míry proočkovanosti za účelem zlepšení zdraví národa.

Španělsko[editovat | editovat zdroj]

19 španělských autonomních komunit, skládajících se ze 17 regionů a dvou měst, dodržuje zdravotní politiku stanovenou Meziteritoriální zdravotní radou, která byla vytvořena národními a regionálními ministerstvy zdravotnictví.[174] Tato Meziteritoriální rada se skládá ze zástupců každého z regionů a schází se, aby diskutovala o otázkách souvisejících se zdravím všude ve Španělsku. Institut zdraví Carlose III (ISCIII) je veřejný výzkumný ústav, který řídí biomedicínský výzkum pro rozvoj zdravotnických věd a prevenci nemocí.[175] ISCIII může navrhnout zavedení nových vakcín do španělského doporučeného zdravotního plánu a je pod přímou kontrolou Ministerstva zdravotnictví. Ačkoli je za dohled nad zdravotnickými službami odpovědné Ministerstvo zdravotnictví, politika přenesení pravomocí rozděluje odpovědnosti mezi místní orgány, a to včetně zdravotního plánování a programu, fiskálních povinností a přímého řízení zdravotnických služeb. Tato decentralizace přináší potíže při shromažďování informací na celostátní úrovni.[138] Komise Meziteritoriální rady pro veřejné zdraví pracuje na stanovení politik zdravotní péče podle doporučení technických pracovních skupin pomocí dopisů, schůzí a konferencí. Technická pracovní skupina pro vakcíny přezkoumává údaje o nemocech, kterým lze předcházet vakcínou, a navrhuje doporučení pro politiky.[138] Žádné další skupiny mimo vládu nenavrhují doporučení. Doporučení musí schválit Komise veřejného zdraví a poté Meziteritoriální rada, pak jsou tato doporučení začleněna do Národního imunizačního plánu.[174]

Španělská asociace pediatrů ve spojení se Španělskou agenturou pro léčiva nastiňuje specifikace očkovacích plánů a politik a poskytuje historii očkovacích politik zavedených v minulosti a také legislativu týkající se současnosti. Španělská ústava očkování nenařizuje, takže je dobrovolné, pokud úřady nevyžadují povinné očkování v případě epidemií.[176] V roce 1921 se stalo povinným očkování proti neštovicím a v roce 1944 Zákon o základních zdravotních předpisech nařizoval povinné očkování proti záškrtu a neštovicím. Toto nařízení bylo ale zrušeno v roce 1979 po skončení epidemie.[176] První systematický očkovací plán pro španělské provincie byl vytvořen v roce 1975 a byl průběžně aktualizován každou autonomní komunitou, pokud jde o dávkování v určitých věkových kategoriích a doporučení dalších vakcín, které nebyly v původním plánu navrženy.[176]

Harmonogram pro rok 2015 navrhoval zařazení vakcíny proti pneumokokům pro děti do 12 měsíců. Pro rok 2016 bylo v plánu navrhnout vakcínu proti planým neštovicím u dětí ve věku 12–15 měsíců a 3–4 roky. Všeobecný zákon o zdraví z roku 1986 navíc odráží článek 40.2 Ústavy zaručující právo na ochranu zdraví a uvádí, že zaměstnavatelé musí pracovníkům poskytnout vakcíny, pokud ti jsou vystaveni riziku expozice patogenu.[177] Vzhledem k pokrytí očkováním v každém společenství existuje pouze malá antivakcinační aktivita a neexistují žádné organizované skupiny vystupující proti vakcínám.[174] Univerzální veřejná zdravotní péče poskytuje pokrytí pro všechny obyvatele, zatímco centrální a regionální podpůrné programy rozšiřují pokrytí na populaci přistěhovalců. Na nákupy vakcín nejsou však společenstvím poskytovány žádné státní finanční prostředky. Vakcíny jsou financovány z daní a plně hrazeny vládami jednotlivých společenství.[174] Zákon 21 v čl. 2 odst. 6 stanovuje nutnost řádné klinické dokumentace a informovaného souhlasu pacienta, ačkoli písemný informovaný souhlas není vyžadován při ústní žádosti o vakcínu nezletilou osobu.[178] Autonomní oblasti vypočítávají proočkovanost tak, že shromažďují data buď z elektronických registrů, nebo z písemných lékařských tabulek.[174]

Švýcarsko[editovat | editovat zdroj]

Švýcarský očkovací kalendář a doporučení vypracovávají Federální očkovací komise a Federální úřad pro veřejné zdraví ve spolupráci s územními správními jednotkami.[179]

Nezletilí ve věku 12 let a starší se mohou nechat očkovat vakcínou Pfizer–BioNtech covid-19 bez nutnosti souhlasu rodičů.[180]

Tanzanie[editovat | editovat zdroj]

Podle Světové zdravotnické organizace byla proočkovanost v Tanzanii v roce 2012 více než 90 %.[181] Byl zřízen Elektronický imunizační registr, který umožňuje online přístup ke zdravotní dokumentaci matek a kojenců, což umožňuje očkovacím týmům v odlehlých oblastech efektivněji pracovat, zejména s kočovnými lidmi. Usnadňuje také koordinaci stavů zásob očkovacích látek a umožňuje případně nové zásoby snáze objednávat.[182]

Spojené království[editovat | editovat zdroj]

Ve Spojeném království jsou nákup a distribuce vakcín řízeny centrálně a doporučované vakcíny poskytuje NHS zdarma.[183] Ve Spojeném království nevyžadují zákony žádné očkování školáků.[183]

Děti ve věku 16 a 17 let mohou souhlasit s očkováním bez souhlasu rodičů.[184] Podle Gillickova testu kompetence mohou děti mladší 16 let souhlasit s očkováním i přes námitky rodičů, pokud prokáží zralé pochopení důsledků svého rozhodnutí.[185]

Spojené státy[editovat | editovat zdroj]

Ve Spojených státech vydává Poradní výbor pro imunizační postupy vědecká doporučení, která se týkají vakcín a očkovacích plánů[186] a kterými se federální vláda, státní vlády a soukromé zdravotní pojišťovny obecně řídí.[187]

Všech padesát států USA požaduje před zápisem dětí do veřejné školy očkování. Jednotlivé státy ale mohou vytvářet výjimky, kdy lze od této povinnosti upustit. Všechny státy poskytují výjimky pro lidi, kteří mají zdravotní kontraindikace k očkování, a všechny státy kromě Kalifornie, Maine, Mississippi, New Yorku a Západní Virginie umožňují vyhnout se očkování z náboženských důvodů.[188] Šestnáct států pak umožňuje rodičům vznést námitky proti očkování z důvodu svědomí, kvůli svému náboženskému či osobnímu přesvědčení nebo z jiného důvodu.[189]

Rostoucí počet rodičů využívá náboženské a filozofické výjimky z vakcinace a výzkumníci upozorňují, že toto jednání přispívá ke ztrátě kolektivní imunity takovýchto komunit, a tím se zvyšuje počet případů onemocnění.[190][191][192]

Americká pediatrická akademie (AAP) radí lékařům, aby po dostatečné diskusi respektovali rozhodnutí rodičů odmítnout očkování svého dítěte, pokud není dítě vystaveno významnému riziku (např. během epidemie). Za takových okolností AAP uvádí, že odmítnutí očkování ze strany rodičů představuje formu zdravotního zanedbání a mělo by být oznámeno státním agenturám pro ochranu dětí.[193] Několik států umožňuje nezletilým legálně souhlasit s očkováním i přes námitky rodičů podle tzv. doktríny zralých nezletilých.

Pro vojenskou službu je v USA očkování povinné.[194][195]

Žádost o zelenou kartu je podmíněna absolvováním všech vakcinací doporučených vládou USA.[196] Tento požadavek vyvolal bouřlivé diskuse kvůli nákladům spojeným s očkováním, když byla mezi tyto vakcíny v červenci 2008 zařazena vakcína proti viru HPV. Kromě toho ostatních třináct povinných vakcín zabraňuje vysoce nakažlivým onemocněním, která se přenášejí dýchacími cestami, zatímco HPV se šíří pouze pohlavním stykem.[197] V listopadu 2009 byl tento požadavek zrušen.[198]

I když federální směrnice nevyžadují písemný souhlas s očkováním, vyžadují, aby lékaři poskytli příjemcům vakcíny nebo jejich právním zástupcům Vakcínové informační prohlášení (VIS). Konkrétní zákony o informovaném souhlasu vydávají jednotlivé státy.[28][199]

Školy[editovat | editovat zdroj]

Spojené státy americké mají dlouhou historii povinného školního očkování. První povinné školní očkování bylo uzákoněno v 50. letech 19. století v Massachusetts, aby se zabránilo šíření neštovic.[200] Povinné školní očkování bylo zavedeno poté, co zákon o povinné školní docházce způsobil rychlý nárůst počtu dětí ve veřejných školách, a zvýšilo se tak riziko propuknutí neštovic. První aktivity směřující k zákonům o povinném školním očkování byly podnikány v místních měřítkách na úrovni okresů, měst a školských rad. V roce 1827 se stal Boston prvním městem, které nařídilo, aby všechny děti nastupující do veřejných škol prokázaly, že absolvovaly povinné očkování.[201] Kromě toho v roce 1855 společenství státu Massachusetts zavedlo své vlastní celostátní očkování pro všechny studenty nastupující do školy, což ovlivnilo další státy, a třeba New York v roce 1862 zavedl podobné celostátní zákony o očkování ve školách. V Connecticutu zavedli tyto zákony v roce 1872, v Pensylvánii v roce 1895, později tak postupovali na středozápadu, jihu a západu USA. V roce 1963 mělo dvacet států zákony o školním očkování.[201]

Tyto zákony o očkování vyústily v politické debaty po celých Spojených státech, protože se odpůrci očkování snažili zákony zrušit.[202] Příklad takové ostré politické diskuse se odehrál v roce 1893 v Chicagu, kde bylo navzdory dvanáct let starému státnímu zákonu očkováno méně než deset procent dětí.[201] Na úrovni lokálního školního obvodu vznikl odpor proti očkování, když se některé místní školní rady a dozorci postavili proti státním zákonům o očkování. To vedlo zdravotní inspektory státní rady k prozkoumání očkovací politiky ve školách. Odpor pokračoval v polovině 20. století a v roce 1977 vznikla celostátní iniciativa dětské imunizace s cílem zvýšit proočkovanost dětí na devadesát procent do roku 1979. Iniciativa přezkoumala záznamy o očkování z dvouletého období více než 28 milionů dětí očkovaných a dětí, které nedostaly doporučené vakcíny.[203]

V roce 1922 byla zákonnost povinného dětského očkování probírána v případu Nejvyššího soudu Zucht v. král. Soud rozhodl tak, že škola nemusí přijmout dítě, které nedoloží potvrzení o očkování z důvodu ochrany veřejného zdraví.[203] V roce 1987 došlo k epidemii spalniček v Maricopa County v Arizoně, a případ Maricopa County Health Department vs. Harmon zkoumal argumenty ohledně práva jednotlivce na vzdělání proti potřebám státu chránit veřejnost před šířením nemocí. Soud rozhodl ve prospěch boje proti šíření nemoci tím, že odepře neočkovaným dětem místo ve škole, dokud riziko šíření spalniček nepomine.[203]

Školy ve Spojených státech vyžadují aktualizované očkovací záznamy všech příchozích a vracejících se studentů. I když všechny státy vyžadují záznam o očkování, neznamená to, že se všichni studenti musí nechat očkovat. Výjimky mohou povolit jednotlivé státy. Ve Spojených státech mají výjimky jednu ze tří forem: zdravotní, kdy je potenciální vakcinace kontraindikována kvůli alergii na některou ze složek nebo kvůli aktuálnímu zdravotnímu stavu příjemce; náboženskou a osobní kvůli filozofickému přesvědčení. Od roku 2019 povoluje 45 států výjimky z náboženských důvodů, přičemž některé státy vyžadují doklad o náboženské příslušnosti. Do roku 2019 nepovolovaly náboženské výjimky pouze Mississippi, Západní Virginie a Kalifornie.[204] Propuknutí spalniček v roce 2019 vedlo ke zrušení náboženských výjimek ve státech New York a Washington. Před rokem 2019 povolilo 18 států výjimky na základě osobního nebo filozofického názoru, ale vypuknutí spalniček vedlo v řadě států ke zrušení těchto výjimek.[189] Výzkumné studie zjistily souvislost mezi nárůstem případů nemocí, kterým lze předcházet očkováním, a těmito nelékařskými výjimkami z povinného školního očkování.[205][206]

Povinné očkování před nástupem na veřejné školy vyvolalo kritiku. Rodiče tvrdí, že povinné očkování je v rozporu s právem svobodné volby zejména v případech, kdy by se objevily u dětí nežádoucí účinky spojené s vakcinací.[207] Někteří lidé věří, že povinné očkování může vyvolat trauma, které vede k tomu, že postižení nebudou chtít vyhledávat lékařskou péči.[208] V ústavním zákoně mají některé státy zakotvenou možnost odstoupit od předpisů o ochraně veřejného zdraví, mezi které patří i zákony o povinném očkování, za jejichž nedodržení by hrozila pokuta. Některé zákony týkající se povinného očkování jsou zkoumány za účelem změny, ale jedná se o složitý proces, který naráží na různé právní překážky.[209] Poté, co Kalifornie odstranila nelékařské výjimky z povinného očkování před nástupem do školy, byly podány žaloby zasazující se o právo dětí chodit svobodně do školy a o změnu příslušného zákona.[209] Všechny tyto žaloby však byly nakonec zamítnuty.[210]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Vizte také[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vaccination_policy na anglické Wikipedii.

  1. ↑ DANZON, PATRICIA M. Vaccine Supply : Effects Of Regulation And Competition. [s.l.]: National Bureau of Economic Research, 2011. Dostupné online. OCLC 741763715 
  2. ↑ LEGISLATURES, National Conference of State. Immunizations Policy Issues Overview [online]. [cit. 2017-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2020. 
  3. ↑ a b HENDRIX, Kristin S.; STURM, Lynne A.; ZIMET, Gregory D.; MESLIN, Eric M. Ethics and Childhood Vaccination Policy in the United States. American Journal of Public Health. February 2016, s. 273–278. DOI 10.2105/AJPH.2015.302952. PMID 26691123. 
  4. ↑ State Vaccination Requirements CDC [online]. 11 March 2019 [cit. 2020-03-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2020. 
  5. ↑ a b Benefits of Immunization in Nigeria, A Preventive not Curative Strategy – Public Health Nigeria. web.archive.org [online]. 2018-10-29 [cit. 2021-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-29. 
  6. ↑ UNICEF (February 2014). Global Immunization Data. www.who.int [online]. World Health Organization, 2014-02-01 [cit. 2015-04-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-13. (anglicky) 
  7. ↑ Frequently asked questions and answers on smallpox [online]. [cit. 2020-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2020. 
  8. ↑ PELTOLA, Heikki; JOKINEN, Sari; PAUNIO, Mikko; HOVI, Tapani; DAVIDKIN, Irja. Measles, mumps, and rubella in Finland: 25 years of a nationwide elimination programme. The Lancet Infectious Diseases. December 2008, s. 796–803. DOI 10.1016/S1473-3099(08)70282-2. PMID 19022194. 
  9. ↑ Caroline Kraaijvanger. Runderpest is niet meer [online]. 15 October 2010 [cit. 2020-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 August 2017. (nizozemsky) 
  10. ↑ GPEI-Strategy [online]. [cit. 2017-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 May 2020. 
  11. ↑ Chris van Mersbergen. Afrika heeft polio verslagen, dankzij de mede door Bill Gates betaalde vaccins. Het Parool. 26 August 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 October 2020. (nizozemsky) 
  12. ↑ DAMNJANOVIĆ, Kaja; GRAEBER, Johanna; ILIĆ, Sandra; LAM, Wing Y.; LEP, Žan; MORALES, Sara; PULKKINEN, Tero. Parental Decision-Making on Childhood Vaccination. Frontiers in Psychology. 13 June 2018, s. 735. DOI 10.3389/fpsyg.2018.00735. PMID 29951010. 
  13. ↑ Fine PE, Clarkson JA. Individual versus public priorities in the determination of optimal vaccination policies. American Journal of Epidemiology. December 1986, s. 1012–20. DOI 10.1093/oxfordjournals.aje.a114471. PMID 3096132. 
  14. ↑ SHIM, Eunha; CHAPMAN, Gretchen B.; TOWNSEND, Jeffrey P.; GALVANI, Alison P. The influence of altruism on influenza vaccination decisions. Journal of the Royal Society Interface. 7 September 2012, s. 2234–2243. DOI 10.1098/rsif.2012.0115. PMID 22496100. 
  15. ↑ Bauch CT, Galvani AP, Earn DJ. Group interest versus self-interest in smallpox vaccination policy. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. September 2003, s. 10564–7. DOI 10.1073/pnas.1731324100. PMID 12920181. Bibcode 2003PNAS..10010564B. 
  16. ↑ Vardavas R, Breban R, Blower S. Can influenza epidemics be prevented by voluntary vaccination?. PLOS Computational Biology. May 2007, s. e85. DOI 10.1371/journal.pcbi.0030085. PMID 17480117. Bibcode 2007PLSCB...3...85V. 
  17. ↑ Centers for Disease Control and Prevention. Parent's Guide to Childhood Immunizations [online]. Department of Health and Human Services, August 2014 [cit. 2017-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2020. CS250472. 
  18. ↑ WHO – Ethical considerations for vaccination programmes in acute humanitarian emergencies [online]. [cit. 2020-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2020. 
  19. ↑ a b HUNZIKER, Patrick. Personalized-dose Covid-19 vaccination in a wave of virus Variants of Concern: Trading individual efficacy for societal benefit. Precision Nanomedicine. 2021-07-24, s. 805–820. Dostupné online. ISSN 2639-9431. DOI 10.33218/001c.26101. (anglicky) 
  20. ↑ VANNICE, Kirsten; WILDER-SMITH, Annelies; HOMBACH, Joachim. Fractional-Dose Yellow Fever Vaccination — Advancing the Evidence Base. New England Journal of Medicine. 2018-08-16, s. 603–605. Dostupné online. ISSN 0028-4793. DOI 10.1056/NEJMp1803433. PMID 29995585. 
  21. ↑ NELSON, Katherine S.; JANSSEN, Julia M.; TROY, Stephanie B.; MALDONADO, Yvonne. Intradermal fractional dose inactivated polio vaccine: A review of the literature. Vaccine. January 2012, s. 121–125. Dostupné online. DOI 10.1016/j.vaccine.2011.11.018. PMID 22100886. (anglicky) 
  22. ↑ CHEN, Zhimin; LIU, Kaihui; LIU, Xiuxiang; LOU, Yijun. Modelling epidemics with fractional-dose vaccination in response to limited vaccine supply. Journal of Theoretical Biology. February 2020, s. 110085. Dostupné online. DOI 10.1016/j.jtbi.2019.110085. PMID 31758966. S2CID 208254350. (anglicky) 
  23. ↑ a b AMIN, Alvin Nelson El; PARRA, Michelle T; KIM-FARLEY, Robert; FIELDING, Jonathan E. Ethical Issues Concerning Vaccination Requirements. Public Health Reviews. 2012. DOI 10.1007/BF03391666. 
  24. ↑ Mariner WK; ANNAS GJ; GLANTZ LH. Jacobson v Massachusetts: it's not your great-great-grandfather's public health law. American Journal of Public Health. April 2005, s. 581–90. DOI 10.2105/AJPH.2004.055160. PMID 15798113. 
  25. ↑ Walkinshaw E. Mandatory vaccinations: The international landscape. CMAJ. November 2011, s. E1167–8. DOI 10.1503/cmaj.109-3993. PMID 21989473. 
  26. ↑ State Vaccination Exemptions for Children Entering Public Schools – Vaccines – ProCon.org [online]. [cit. 2017-07-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2020. 
  27. ↑ a b c Wolfe RM; SHARP LK. Anti-vaccinationists past and present. BMJ. August 2002, s. 430–2. DOI 10.1136/bmj.325.7361.430. PMID 12193361. 
  28. ↑ a b Ethical Issues and Vaccines | History of Vaccines [online]. [cit. 2019-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2020. (anglicky) 
  29. ↑ LEES, KA; WORTLEY, PM; COUGHLIN, SS. Comparison of racial/ethnic disparities in adult immunization and cancer screening.. American Journal of Preventive Medicine. December 2005, s. 404–11. DOI 10.1016/j.amepre.2005.08.009. PMID 16376703. 
  30. ↑ Salmon DA; TERET SP; MACINTYRE CR; SALISBURY D; BURGESS MA; HALSEY NA. Compulsory vaccination and conscientious or philosophical exemptions: past, present, and future. Lancet. February 2006, s. 436–42. DOI 10.1016/S0140-6736(06)68144-0. PMID 16458770. S2CID 19344405. 
  31. ↑ Salmon DA; TERET SP; MACINTYRE CR; SALISBURY D; BURGESS MA; HALSEY NA. Compulsory vaccination and conscientious or philosophical exemptions: past, present, and future. Lancet. February 2006, s. 436–42. DOI 10.1016/s0140-6736(06)68144-0. PMID 16458770. S2CID 19344405. 
  32. ↑ MEADE, Teresa. 'Living Worse and Costing More': Resistance and Riot in Rio de Janeiro, 1890–1917. Journal of Latin American Studies. 2009, s. 241–266. DOI 10.1017/S0022216X00014784. 
  33. ↑ Briss PA, Rodewald LE, Hinman AR, Shefer AM, Strikas RA, Bernier RR, Carande-Kulis VG, Yusuf HR, Ndiaye SM, Williams SM. Reviews of evidence regarding interventions to improve vaccination coverage in children, adolescents, and adults. The Task Force on Community Preventive Services. American Journal of Preventive Medicine. January 2000, s. 97–140. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 January 2021. DOI 10.1016/S0749-3797(99)00118-X. PMID 10806982. 
  34. ↑ Ndiaye SM, Hopkins DP, Shefer AM, Hinman AR, Briss PA, Rodewald L, Willis B. Interventions to improve influenza, pneumococcal polysaccharide, and hepatitis B vaccination coverage among high-risk adults: a systematic review. American Journal of Preventive Medicine. June 2005, s. 248–79. DOI 10.1016/j.amepre.2005.02.016. PMID 15894160. 
  35. ↑ ABRAMSON, Brian Dean. Vaccine, Vaccination, and Immunization Law. [s.l.]: Bloomberg Law, 2019. Kapitola 8, s. 11. 
  36. ↑ ABRAMSON, Brian Dean. Vaccine, Vaccination, and Immunization Law. [s.l.]: Bloomberg Law, 2019. Kapitola 9, s. 44. 
  37. ↑ Austria Announces Covid Vaccine Mandate, Crossing a Threshold for Europe
  38. ↑ CAPLAN, Arthur L. Do Children Have Vaccination Rights?. Medscape Business of Medicine. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2019. 
  39. ↑ Anti-vaccine misinformation denies children's rights [online]. 18 April 2018 [cit. 2019-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 April 2019. 
  40. ↑ Ethics of Vaccinations | High School Bioethics [online]. [cit. 2019-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 April 2019. 
  41. ↑ Should Pediatricians Refuse Unvaccinated Kids? [online]. [cit. 2015-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2016. 
  42. ↑ BACHAI, Sabrina. NYC Schools Are Now Allowed To Ban Unvaccinated Kids, Rules Federal Judge [online]. 24 June 2014 [cit. 2015-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 July 2015. 
  43. ↑ HALPERIN, Beth; MELNYCHUK, Ryan; DOWNIE, Jocelyn; MACDONALD, Noni. When is it permissible to dismiss a family who refuses vaccines? Legal, ethical and public health perspectives. Paediatrics & Child Health. December 2007, s. 843–845. DOI 10.1093/pch/12.10.843. PMID 19043497. 
  44. ↑ RUCOBA, Ruben J. How to address vaccine hesitancy: New AAP report says dismissal a last resort. AAP News. 29 August 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 October 2018. 
  45. ↑ MCNEIL JR., Donald G. New York City Is Requiring Vaccinations Against Measles. Can Officials Do That? [online]. 9 April 2019 [cit. 2020-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 December 2020. 
  46. ↑ Why A Court Once Ordered Kids Vaccinated Against Their Parents' Will [online]. NPR [cit. 2015-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 February 2015. 
  47. ↑ Advisory Committee on Immunization Practices (ACIP) | CDC [online]. 2021-08-19 [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Joint Committee on Vaccination and Immunisation [online]. [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ DUCLOS, Philippe; OKWO-BELE, Jean-Marie; GACIC-DOBO, Marta; CHERIAN, Thomas. Global immunization: status, progress, challenges and future. BMC International Health and Human Rights. 2009-10-14, s. S2. Dostupné online. ISSN 1472-698X. DOI 10.1186/1472-698X-9-S1-S2. PMID 19828060. (anglicky) 
  50. ↑ Government Regulation | History of Vaccines [online]. [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ DROLET, Mélanie; BÉNARD, Élodie; JIT, Mark; HUTUBESSY, Raymond; BRISSON, Marc. Model Comparisons of the Effectiveness and Cost-Effectiveness of Vaccination: A Systematic Review of the Literature. Value in Health. October 2018, s. 1250–1258. Dostupné online. ISSN 1098-3015. DOI 10.1016/j.jval.2018.03.014. PMID 30314627. 
  52. ↑ LI, Qian; TANG, Biao; BRAGAZZI, Nicola Luigi; XIAO, Yanni; WU, Jianhong. Modeling the impact of mass influenza vaccination and public health interventions on COVID-19 epidemics with limited detection capability. Mathematical Biosciences. 2020-07-01, s. 108378. ISSN 0025-5564. DOI 10.1016/j.mbs.2020.108378. PMID 32507746. (anglicky) 
  53. ↑ DEOGAONKAR, Rohan; HUTUBESSY, Raymond; VAN DER PUTTEN, Inge; EVERS, Silvia; JIT, Mark. Systematic review of studies evaluating the broader economic impact of vaccination in low and middle income countries. BMC Public Health. 2012-10-16, s. 878. ISSN 1471-2458. DOI 10.1186/1471-2458-12-878. PMID 23072714. (anglicky) 
  54. ↑ a b c Ibuka Y, Li M, Vietri J, Chapman GB, Galvani AP. Free-riding behavior in vaccination decisions: an experimental study. PLOS ONE. 2014, s. e87164. DOI 10.1371/journal.pone.0087164. PMID 24475246. Bibcode 2014PLoSO...987164I. 
  55. ↑ STIGLITZ, Joseph. Economics of the Public Sector. [s.l.]: Territory Rights Worldwide, 2000. ISBN 978-0-393-96651-0. 
  56. ↑ Serpell L, Green J. Parental decision-making in childhood vaccination. Vaccine. May 2006, s. 4041–6. DOI 10.1016/j.vaccine.2006.02.037. PMID 16530892. 
  57. ↑ FRANCIS, Peter J. Dynamic epidemiology and the market for vaccinations. Journal of Public Economics. 1997, s. 383–406. DOI 10.1016/S0047-2727(96)01586-1. 
  58. ↑ Deogaonkar R, Hutubessy R, van der Putten I, Evers S, Jit M. Systematic review of studies evaluating the broader economic impact of vaccination in low and middle income countries. BMC Public Health. October 2012, s. 878. DOI 10.1186/1471-2458-12-878. PMID 23072714. 
  59. ↑ FRANCIS, Peter J. Optimal tax/subsidy combinations for the flu season. Journal of Economic Dynamics and Control. 2004, s. 2037–2054. DOI 10.1016/j.jedc.2003.08.001. 
  60. ↑ Oraby T, Thampi V, Bauch CT. The influence of social norms on the dynamics of vaccinating behaviour for paediatric infectious diseases. Proceedings. Biological Sciences. April 2014, s. 20133172. DOI 10.1098/rspb.2013.3172. PMID 24523276. 
  61. ↑ Meszaros JR, Asch DA, Baron J, Hershey JC, Kunreuther H, Schwartz-Buzaglo J. Cognitive processes and the decisions of some parents to forego pertussis vaccination for their children. Journal of Clinical Epidemiology. June 1996, s. 697–703. DOI 10.1016/0895-4356(96)00007-8. PMID 8656233. 
  62. ↑ Vaccination and trust [online]. World Health Organization [cit. 2014-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2017. 
  63. ↑ Zhou F, Santoli J, Messonnier ML, Yusuf HR, Shefer A, Chu SY, Rodewald L, Harpaz R. Economic evaluation of the 7-vaccine routine childhood immunization schedule in the United States, 2001. Archives of Pediatrics & Adolescent Medicine. December 2005, s. 1136–44. DOI 10.1001/archpedi.159.12.1136. PMID 16330737. 
  64. ↑ Pneumokokkikonjugaattirokote eli PCV - THL. Terveyden ja hyvinvoinnin laitos [online]. [cit. 2021-11-30]. Dostupné online. (finsky) 
  65. ↑ a b c d Zhou F; SHEFER A; WENGER J; MESSONNIER M; WANG LY; LOPEZ A; MOORE M. Economic evaluation of the routine childhood immunization program in the United States, 2009. Pediatrics. April 2014, s. 577–85. DOI 10.1542/peds.2013-0698. PMID 24590750. 
  66. ↑ Gargano LM, Tate JE, Parashar UD, Omer SB, Cookson ST. Comparison of impact and cost-effectiveness of rotavirus supplementary and routine immunization in a complex humanitarian emergency, Somali case study. Conflict and Health. 2015, s. 5. DOI 10.1186/s13031-015-0032-y. PMID 25691915. 
  67. ↑ van Hoek AJ, Campbell H, Amirthalingam G, Andrews N, Miller E. Cost-effectiveness and programmatic benefits of maternal vaccination against pertussis in England. The Journal of Infection. July 2016, s. 28–37. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 July 2018. DOI 10.1016/j.jinf.2016.04.012. PMID 27108802. 
  68. ↑ Diop A, Atherly D, Faye A, Lamine Sall F, Clark AD, Nadiel L, Yade B, Ndiaye M, Fafa Cissé M, Ba M. Estimated impact and cost-effectiveness of rotavirus vaccination in Senegal: A country-led analysis. Vaccine. May 2015, s. A119–25. DOI 10.1016/j.vaccine.2014.12.065. PMID 25919151. 
  69. ↑ Ehreth J. The global value of vaccination. Vaccine. January 2003, s. 596–600. DOI 10.1016/S0264-410X(02)00623-0. PMID 12531324. 
  70. ↑ Doherty TM, Connolly MP, Del Giudice G, Flamaing J, Goronzy JJ, Grubeck-Loebenstein B, Lambert PH, Maggi S, McElhaney JE, Nagai H, Schaffner W, Schmidt-Ott R, Walsh E, Di Pasquale A. Vaccination programs for older adults in an era of demographic change. European Geriatric Medicine. 2018, s. 289–300. DOI 10.1007/s41999-018-0040-8. PMID 29887922. 
  71. ↑ Bonanni P, Picazo JJ, Rémy V. The intangible benefits of vaccination – what is the true economic value of vaccination?. Journal of Market Access & Health Policy. 12 August 2015, s. 26964. DOI 10.3402/jmahp.v3.26964. PMID 27123182. 
  72. ↑ Lipsitch M, Siber GR. How Can Vaccines Contribute to Solving the Antimicrobial Resistance Problem?. mBio. June 2016. DOI 10.1128/mBio.00428-16. PMID 27273824. 
  73. ↑ Ethgen O, Cornier M, Chriv E, Baron-Papillon F. The cost of vaccination throughout life: A western European overview. Human Vaccines & Immunotherapeutics. August 2016, s. 2029–2037. DOI 10.1080/21645515.2016.1154649. PMID 27050111. 
  74. ↑ Preaud E, Durand L, Macabeo B, Farkas N, Sloesen B, Palache A, Shupo F, Samson SI. Annual public health and economic benefits of seasonal influenza vaccination: a European estimate. BMC Public Health. August 2014, s. 813. DOI 10.1186/1471-2458-14-813. PMID 25103091. 
  75. ↑ Global Immunization Vision and Strategy [online]. World Health Organization, 1 December 2013 [cit. 2015-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2015. 
  76. ↑ Global Vaccine Action Plan 2011 – 2020 [online]. World Health Organization, 5 February 2015 [cit. 2015-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2015. 
  77. ↑ Preguntas frecuentes sobre la vacuna contra la COVID-19 [online]. 2021-01-21 [cit. 2021-11-19]. Dostupné online. (španělsky) 
  78. ↑ HEALTH, Australian Government Department of. National Immunisation Program Schedule [online]. 16 October 2017 [cit. 2019-10-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 October 2019. (anglicky) 
  79. ↑ NSW Legislation [online]. [cit. 2019-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 December 2002. 
  80. ↑ Public Health and Wellbeing Act 2008. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 October 2019. 
  81. ↑ Public Health Amendment (Immunisation Requirements for Enrolment) Act 2019 [online]. [cit. 2021-03-03]. %20-%20 %5B00-00-00 %5D.pdf?OpenElement Dostupné v archivu pořízeném z %20-%20 %5B00-00-00 %5D.pdf?OpenElement originálu dne 8 March 2021. 
  82. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad Factbox: Countries making COVID-19 vaccines mandatory [online]. November 15, 2021. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae Vaccine Scheduler | ECDC [online]. [cit. 2019-10-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 September 2019. 
  84. ↑ Vacinação: quais são as vacinas, para quê servem, por que vacinar, mitos [online]. [cit. 2019-10-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 October 2019. (portugalsky) 
  85. ↑ Estatuto da criança e do adolescente [online]. [cit. 2020-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 December 2019. (portugalsky) 
  86. ↑ Obter Benefícios do Programa Bolsa Família – Português (Brasil) [online]. [cit. 2019-10-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 October 2019. 
  87. ↑ Cinco estados brasileiros já adotam o ‘passaporte da vacina’. CNN Brazil. 12 October 2021. Dostupné online [cit. 20 November 2021]. (Portuguese) 
  88. ↑ a b c Measles outbreak: The loopholes in Canada's vaccination laws. www.cbc.ca. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 August 2019. 
  89. ↑ France makes 11 child vaccines compulsory: no vaccines, no school [online]. [cit. 2019-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2019. 
  90. ↑ WELLE (WWW.DW.COM), Deutsche. Germany: Law mandating vaccines in schools takes effect | DW | 1 March 2020 [online]. [cit. 2020-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 May 2020. (anglicky) 
  91. ↑ STIKO-Empfehlung zur COVID-19-Impfung [online]. Federal Ministry of Health of Germany. Dostupné online. (German) 
  92. ↑ a b Ghana to make COVID-19 vaccine mandatory from January [online]. November 28, 2021. Dostupné online. (anglicky) 
  93. ↑ Peraturan Menteri Kesehatan Republik Indonesia Nomor 12 Tahun 2017 Tentang Penyelanggaraan Imunisasi [online]. Kemenkes, 6 February 2017 [cit. 2019-12-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 November 2019. (indonésky) 
  94. ↑ Mandatory vaccinations: Italian parents will no longer need to provide doctor's note [online]. 6 July 2018 [cit. 2019-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2019. 
  95. ↑ a b c d 予防接種法 (法令番号：昭和二十三年法律第六十八号); Immunization Act (Law number: Act No. 68 of 1948) [online]. Ministry of Justice (Japan), 7 November 2016 [cit. 2020-02-24]. Dostupné online. 
  96. ↑ a b c 予防接種法施行令（昭和二十三年政令第百九十七号）第1条: 政令で定めるＡ類疾病、第1条の2: 政令で定めるＢ類疾病、第1条の3: 市町村長が予防接種を行う疾病及びその対象者 [online]. Administrative Management Bureau, the Ministry of Internal Affairs and Communications, 30 March 2018 [cit. 2020-02-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 April 2021. (japonsky) 
  97. ↑ a b 定期接種と任意接種のワクチン. 日本小児科学会の「知っておきたいわくちん情報」. 公益社団法人 日本小児科学会 (Japan Pedriatric Society), 2018. Dostupné v archivu pořízeném dne 28 May 2018. 
  98. ↑ a b REICHERT, Thomas A.; SUGAYA, Norio; FEDSON, David S.; GLEZEN, W. Paul; SIMONSEN, Lone; TASHIRO, Masato. The Japanese Experience with Vaccinating Schoolchildren against Influenza. New England Journal of Medicine. 22 March 2001, s. 889–896. DOI 10.1056/NEJM200103223441204. PMID 11259722. 
  99. ↑ COVID-19 Vaccines [online]. Ministry of Health, Labour and Welfare of Japan [cit. 2021-11-19]. Dostupné online. 
  100. ↑ a b c d The Countries Where Vaccination Is Mandatory [online]. Jul 16, 2021. Dostupné online. (anglicky) 
  101. ↑ GRIGORYAN, Astghik. Russia: Government Expanding Vaccination for Measles Amid Outbreak in Neighboring Countries | Global Legal Monitor [online]. 9 May 2019 [cit. 2019-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 February 2020. 
  102. ↑ KALENDAR OBAVEZNIH IMUNIZACIJA LICA ODREĐENOG UZRASTA [online]. [cit. 2019-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 November 2019. (srbsky) 
  103. ↑ Serbia – Vaccination policy [online]. [cit. 2021-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 12 October 2019. 
  104. ↑ a b NEL, Michelle. The great vaccination debate [online]. [cit. 2019-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 November 2019. (anglicky) 
  105. ↑ COVID-19 / Novel Coronavirus [online]. [cit. 2021-11-19]. Dostupné online. 
  106. ↑ INGRASSIA, Víctor. Todo lo que hay que saber de la nueva ley de vacunación en Argentina [online]. Infobae, 17 December 2018 [cit. 2019-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2019. (španělsky) 
  107. ↑ GENTIL, Andrea. Cómo es la nueva ley de vacunas [online]. Noticias, 21 December 2018 [cit. 2019-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 January 2019. (španělsky) 
  108. ↑ LI, A.; TOLL, M. Removing conscientious objection: The impact of 'No Jab No Pay' and 'No Jab No Play' vaccine policies in Australia. Preventive Medicine. 2020, s. 106406. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2021. DOI 10.1016/j.ypmed.2020.106406. PMID 33388333. S2CID 230489130. 
  109. ↑ PEATLING, Stephanie. Support for government push to withdraw welfare payments from anti vaccination parents. Sydney Morning Herald. 13 April 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 April 2015. 
  110. ↑ About the Program [online]. Australian Government, Department of Health, 4 September 2014 [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 4 May 2015. 
  111. ↑ Free vaccine Victoria – Criteria for eligibility [online]. State Government of Victoria, 2 April 2015 [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-27. 
  112. ↑ Your child's immunisation schedule [online]. Australian Government Department of Human Services, 20 March 2014 [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-16. 
  113. ↑ Age of Consent for Vaccinations [online]. Government of Queensland, 15 December 2016 [cit. 2019-03-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2019. 
  114. ↑ a b c CHOAHAN, Neelima. Children and consent for medical treatment. Royal Australian College of General Practitioners. 20 August 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 September 2020. 
  115. ↑ Samantha Maiden. PM Scott Morrison signals tough new COVID-19 vaccine rules for international travellers who fly to Australia. News.com.au. 25 November 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 November 2020. 
  116. ↑ Nationales Impfgremium [online]. [cit. 2021-08-01]. Dostupné online. (německy) 
  117. ↑ Impfung: Kinder ab 14 können selbst entscheiden. Kurier. 1 June 2021. Dostupné online [cit. 1 August 2021]. (německy) 
  118. ↑ Programa Nacional de Imunizações - Vacinação [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 November 2020. (portugalsky) 
  119. ↑ Estatuto da Criança e do Adolescente (Lei Fed. 8069) [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 December 2019. 
  120. ↑ Secom faz propaganda com frase de Bolsonaro contra obrigatoriedade da vacina [01/09/2020] [online]. [cit. 2021-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2021. (portugalsky) 
  121. ↑ PARRY, J. China enters the global vaccine market. Bulletin of the World Health Organization. 1 September 2014, s. 626–627. DOI 10.2471/BLT.14.020914. PMID 25378751. 
  122. ↑ ZHENG, Jingshan; ZHOU, Yuqing; WANG, Huaqing; LIANG, Xiaofeng. The role of the China Experts Advisory Committee on Immunization Program. Vaccine. April 2010, s. A84–A87. DOI 10.1016/j.vaccine.2010.02.039. PMID 20413004. 
  123. ↑ FANG, Hai; YANG, Li; ZHANG, Huyang; LI, Chenyang; WEN, Liankui; SUN, Li; HANSON, Kara. Strengthening health system to improve immunization for migrants in China. International Journal for Equity in Health. 1 July 2017, s. 19. DOI 10.1186/s12939-016-0504-8. PMID 28666442. 
  124. ↑ ZHENG, Yaming; RODEWALD, Lance; YANG, Juan; QIN, Ying; PANG, Mingfan; FENG, Luzhao; YU, Hongjie. The landscape of vaccines in China: history, classification, supply, and price. BMC Infectious Diseases. 4 October 2018, s. 502. DOI 10.1186/s12879-018-3422-0. PMID 30286735. 
  125. ↑ ZHANG, Xinyi; SYEDA, Zerin Imam; JING, Zhengyue; XU, Qiongqiong; SUN, Long; XU, Lingzhong; ZHOU, Chengchao. Rural-urban disparity in category II vaccination among children under five years of age: evidence from a survey in Shandong, China. International Journal for Equity in Health. 22 June 2018, s. 87. DOI 10.1186/s12939-018-0802-4. PMID 29929503. 
  126. ↑ Over 650,000 faulty vaccine doses recalled in China. www.scmp.com. South China POst, 7 November 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 November 2018. 
  127. ↑ Changsheng Bio-tech, the vaccine maker behind China's latest public health scare. www.scmp.com. South China Morning Post, 23 July 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 August 2018. 
  128. ↑ Chinese President Xi Jinping orders crackdown over 'appalling' vaccine scandal. www.scmp.com. South China Morning Post, 23 July 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 November 2018. 
  129. ↑ ZHENG, William. China's lawmakers consider 'strictest' rules on vaccine industry after scandals [online]. South China Morning Post, 24 December 2018 [cit. 2019-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 December 2018. 
  130. ↑ https://www.reuters.com/world/americas/costa-rica-issues-covid-19-vaccine-requirement-children-2021-11-06/
  131. ↑ Stahl JP, Cohen R, Denis F, Gaudelus J, Lery T, Lepetit H, Martinot A. Vaccination against meningococcus C. vaccinal coverage in the French target population. Médecine et Maladies Infectieuses. February 2013, s. 75–80. DOI 10.1016/j.medmal.2013.01.001. PMID 23428390. 
  132. ↑ Loulergue P, Floret D, Launay O. Strategies for decision-making on vaccine use: the French experience. Expert Review of Vaccines. July 2015, s. 917–22. DOI 10.1586/14760584.2015.1035650. PMID 25913015. S2CID 19850490. 
  133. ↑ a b c ROUILLON, Etienne. Charges Against French Parents Stir Mandatory Vaccination Debate [online]. 10 October 2014 [cit. 2016-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 June 2016. 
  134. ↑ a b GREENHOUSE, Emily. How France Is Handling Its Own Vaccine Debate [online]. Bloomberg [cit. 2021-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 April 2021. 
  135. ↑ "The Fight against Poverty: "The Challenge Is to Preserve Our Social Model and Its Underlying Values"" [online]. General Assembly on Social Work [cit. 2021-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 April 2021. 
  136. ↑ a b c d Germany [online]. Venice III [cit. 2016-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 January 2017. 
  137. ↑ The German Standing Committee of Vaccination [online]. Robert Koch Institut [cit. 2016-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 April 2016. 
  138. ↑ a b c d Ricciardi GW; TOUMI M; WEIL-OLIVIER C; RUITENBERG EJ; DANKÓ D; DURU G; PICAZO J. Comparison of NITAG policies and working processes in selected developed countries. Vaccine. January 2015, s. 3–11. DOI 10.1016/j.vaccine.2014.09.023. PMID 25258100. 
  139. ↑ Vaccinations [online]. Bermeinsamer Bundesausschuss [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 22 April 2016. 
  140. ↑ KERWAT, Klaus; JUST, Martin; WULF, Hinnerk. Krankenhaushygiene – Das Infektionsschutzgesetz. Anästhesiologie, Intensivmedizin, Notfallmedizin, Schmerztherapie. 5 March 2009, s. 182–183. DOI 10.1055/s-0029-1215548. PMID 19266418. (německy) 
  141. ↑ a b c Recommendations of the Standing Committee on Vaccinations STIKO at the Robert Koch Institute [online]. Robert Koch Institute [cit. 2016-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2016. 
  142. ↑ SCHULENBURG, Dirk; EIBL, Katharina. Einwilligung in die ärztliche Behandlung von Kindern und Jugendlichen [online]. 27 November 2017 [cit. 2019-03-12]. Dostupné online. (německy) [nedostupný zdroj]
  143. ↑ MARONDE, Birgit. Juristische Fallen beim Impfen: Aufklärung und Einwilligung [online]. Süddeutscher Verlag, 10 July 2013 [cit. 2019-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2020. (německy) 
  144. ↑ Immunisations for children and young people [online]. Citizens Information Board, Republic of Ireland, 16 September 2014 [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-01. 
  145. ↑ a b WEBICINE JOURNALISTS. Italy Embraces 'life-course Immunisation [online]. EFPIA, 19 December 2014 [cit. 2016-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 April 2016. 
  146. ↑ a b c d e Ministero Della Salute [online]. Italian Ministry of Health [cit. 2016-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2011. 
  147. ↑ a b HAVERKATE, M.; D'ANCONA, F.; GIAMBI, C.; JOHANSEN, K.; LOPALCO, P. L.; COZZA, V.; APPELGREN, E. Mandatory And Recommended Vaccination In The EU, Iceland And Norway: Results Of The Venice 2010 Survey On The Ways Of Implementing National Vaccination Programmes.. Eurosurveillance. 2012. DOI 10.2807/ese.17.22.20183-en. PMID 22687916. 
  148. ↑ a b Bonanni P, Ferro A, Guerra R, Iannazzo S, Odone A, Pompa MG, Rizzuto E, Signorelli C. Vaccine coverage in Italy and assessment of the 2012–2014 National Immunization Prevention Plan. Epidemiologia e Prevenzione. July 2013, s. 146–58. PMID 26499433. 
  149. ↑ a b c d e MARGOTTINI, Laura. New Vaccination Strategy Stirs Controversy in Italy. [online]. American Association for the Advancement of Science, 7 December 2015 [cit. 2016-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 March 2016. 
  150. ↑ Italy Senate overturns mandatory vaccination law. www.ft.com. Financial Times, 6 August 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 September 2018. 
  151. ↑ Italy's populist coalition renounces anti-vaccination stance amid measles 'emergency'. www.telegraph.co.uk. Telegraph, 15 November 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 December 2018. 
  152. ↑ a b c d e 齋藤昭彦 (Akihiko Saito, Professor at Graduate School of Medical and Dental Sciences, Niigata University). 過去・現在・未来で読み解く，日本の予防接種制度. 週刊医学界新聞. Igaku-Shoin Ltd., 6 January 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 January 2020. (japonsky) 
  153. ↑ a b c d 日本のワクチン政策の変遷. The Value of VACCINE. Pharmaceutical Research and Manufacturers of America (PhRMA), 2014, s. 14–19. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 October 2020. (japonsky) 
  154. ↑ 高木武 (Takeshi Takagi). 判例研究 : 予防接種禍事件. 東洋法学 (Toyo Law Review). Toyo University, 1986, s. 71–76. Dostupné online. (japonsky) 
  155. ↑ 土井脩 (Osamu Doi, President of PMRJ). 薬事温故知新 第76回 ジフテリア予防接種禍事件. 医薬品医療機器レギュラトリーサイエンス. Pharmaceutical and Medical Device Regulatory Science Society of Japan (PMRJ), 2016, s. 284–285. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 November 2020. 
  156. ↑ 菅谷憲夫 (Norio Sugaya, pediatrician at Nihon Koukan Hospital). インフルエンザワクチンの過去，現在，未来. 感染症学雑誌 (The Journal of the Japanese Association for Infectious Diseases). 2002, s. 9–10. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 August 2020. 
  157. ↑ 加藤智章 (Tomoaki Kato, preface at p.4-); 齋藤昭彦 (AKIHIKO SAITO, ABOUT THE UNITED STATES AT P.6-); 中村安秀 (YASUHIDE NAKAMURA, ABOUT DEVELOPING COUNTRIES AT P.20-); 松本勝明 (KATSUAKI MATSUMOTO, ABOUT GERMANY AT P.25-); 福士由紀 (YUKI FUKUSHI, ABOUT CHINA AT P.30-). 特集:予防接種の国際比較. 海外社会保障研究. National Institute of Population and Social Security Research (IPSS), 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 February 2020. 
  158. ↑ a b Walkinshaw E. Mandatory vaccinations: The international landscape. CMAJ. November 2011, s. E1167–8. DOI 10.1503/cmaj.109-3993. PMID 21989473. 
  159. ↑ Latvia to commence Covid-19 vaccination of 12 to15-year-olds 2 June. Baltic News Network. 1 June 2021. Dostupné online. 
  160. ↑ ROESEL, Sigrun; BANERJEE, Kaushik. School Immunization Programme in Malaysia – 24 February to 4 March 2008 [online]. World Health Organization [cit. 2020-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 June 2020. 
  161. ↑ a b c ORGANIZATION, WHO | World Health. WHO : Immunization Country Profile [online]. [cit. 2021-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  162. ↑ a b c Binational vaccine schedule Mexico-USA [online]. [cit. 2021-04-02]. Dostupné online. 
  163. ↑ Covid 19 coronavirus: Vaccine for teens to be delivered at schools, parents urged to discuss with kids. The New Zealand Herald. 21 June 2021. Dostupné online [cit. 2 August 2021]. 
  164. ↑ www.bbc.com. Pakistan arrests parents for refusing polio vaccine [online]. 2 March 2015. Dostupné online. 
  165. ↑ Vacunación en Panamá: Cortizo dice que analizan enviar de licencia sin sueldo a funcionarios no vacunados [online]. 13 August 2021. Dostupné online. 
  166. ↑ Presidente Cortizo evalúa licencia sin sueldo para funcionarios no vacunados [online]. Dostupné online. 
  167. ↑ ¿Qué alumnos tienen derecho al PASE-U? - IFARHU https://web.archive.org/web/20210301222337/https://www.ifarhu.gob.pa/sp_faq/alumnos-tienen-derecho-al-pase-u/
  168. ↑ GRIGORYAN, Astghik. Russia: Government Expanding Vaccination for Measles Amid Outbreak in Neighboring Countries | Global Legal Monitor [online]. 9 May 2019 [cit. 2019-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 February 2020. 
  169. ↑ Putin Rules Out Mandatory Vaccinations [online]. Dostupné online. 
  170. ↑ Samoa makes measles vaccinations compulsory after outbreak kills 32. ABC News. Australian Broadcasting Corporation, 26 November 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 December 2019. 
  171. ↑ (31 March 2012) "Mandatory measles vaccination – are healthcare workers really safe?" in 22nd European Congress of Clinical Microbiology and Infectious Diseases..  Archivováno 21. 10. 2013 na Wayback Machine. Archivovaná kopie. registration.akm.ch [online]. [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-21. 
  172. ↑ Irena Grmek Kosnik. Success of the vaccination campaign in Slovenia [online]. International Scientific Working Group on Tick-Borne Encephalitis, 2012 [cit. 2015-04-24]. %7D Dostupné v archivu pořízeném z %7D originálu dne 24 April 2015. 
  173. ↑ South African Vaccination & Immunisation Centre (SAVIC) [online]. 14 August 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 August 2017. 
  174. ↑ a b c d e DELGADO, Sinesio. Spain [online]. Centro Nacional De Epidemiologia [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 4 August 2016. 
  175. ↑ Functions [online]. Gobierno de España, Minesterio de Economia y Competitividad [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28 April 2016. 
  176. ↑ a b c CALENDARIOS DE VACUNACIÓN EN ESPAÑA [online]. Asociacíon Españada de Pediatría, Comité Asesor de Vacunas [cit. 2016-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 March 2016. 
  177. ↑ Occupational Health Regulations [online]. Ministry of Health [cit. 2016-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2016. 
  178. ↑ Immunisation Schedules in Spain [online]. Asociacíon Españada De Pediatría, Comité Asesor De Vacunas [cit. 2016-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 April 2016. 
  179. ↑ Vaccinations and prevention [online]. [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. 
  180. ↑ Covid-19: Switzerland to allow children over 12 to be vaccinated without parental consent [online]. 8 June 2021 [cit. 2021-08-02]. Dostupné online. 
  181. ↑ WHO. Global Health Observatory Data Repository-Immunization [online]. [cit. 2014-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 October 2014. 
  182. ↑ Good data saves lives. gotlife.gavi.org. Gavi, 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 November 2018. 
  183. ↑ a b Freed GL. Vaccine policies across the pond: looking at the U.K. and U.S. systems. Health Affairs. 2005, s. 755–7. DOI 10.1377/hlthaff.24.3.755. PMID 15886170. 
  184. ↑ nhs.uk. Children and young people: Consent to treatment [online]. 3 March 2016 [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 January 2019. 
  185. ↑ GRIFFITH, Richard. What is Gillick competence?. Human Vaccines & Immunotherapeutics. 30 November 2015, s. 244–247. DOI 10.1080/21645515.2015.1091548. PMID 26619366. 
  186. ↑ SMITH, Jean Clare. The Structure, Role, and Procedures of the U.S. Advisory Committee on Immunization Practices (ACIP). Vaccine. 19 April 2010, s. A68–A75. DOI 10.1016/j.vaccine.2010.02.037. PMID 20413002. 
  187. ↑ ABRAMSON, Brian Dean. Vaccine, Vaccination, and Immunization Law. [s.l.]: Bloomberg Law, 2019. Kapitola 5, s. 13. 
  188. ↑ Measles Outbreak: N.Y. Eliminates Religious Exemptions for Vaccinations [online]. 13 June 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 June 2019. 
  189. ↑ a b States with Religious and Philosophical Exemptions from School Immunization Requirements [online]. [cit. 2015-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 June 2015. 
  190. ↑ Ciolli A. Mandatory school vaccinations: the role of tort law. The Yale Journal of Biology and Medicine. September 2008, s. 129–37. PMID 18827888. 
  191. ↑ May T; SILVERMAN RD. 'Clustering of exemptions' as a collective action threat to herd immunity. Vaccine. March 2003, s. 1048–51. DOI 10.1016/S0264-410X(02)00627-8. PMID 12559778. 
  192. ↑ FAIOLA, Anthony; SRINIVAS, Preethi; KARANAM, Yamini; CHARTASH, David; DOEBBELING, Bradley. Proceedings of the extended abstracts of the 32nd annual ACM conference on Human factors in computing systems – CHI EA '14. [s.l.]: [s.n.], 2014. ISBN 978-1-4503-2474-8. DOI 10.1145/2559206.2581332. S2CID 18498065. Kapitola Viz Com, s. 1705–1710. 
  193. ↑ Diekema DS. Responding to parental refusals of immunization of children. Pediatrics. May 2005, s. 1428–31. DOI 10.1542/peds.2005-0316. PMID 15867060. 
  194. ↑ GRABENSTEIN, John D.; PITTMAN, Phillip R.; GREENWOOD, John T.; ENGLER, Renata J. M. Immunization to Protect the US Armed Forces: Heritage, Current Practice, and Prospects. Epidemiologic Reviews. 2006, s. 3–26. DOI 10.1093/epirev/mxj003. PMID 16763072. 
  195. ↑ United States Department of Defense. MilVax homepage [online]. [cit. 2021-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 6 July 2007. 
  196. ↑ Report of Medical Examination and Vaccination Record [online]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2015. 
  197. ↑ Jordan M. Gardasil requirement for immigrants stirs backlash. Wall Street Journal. 1 October 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 December 2014. 
  198. ↑ HPV vaccine no longer required for green cards [online]. 17 November 2009 [cit. 2020-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 November 2019. 
  199. ↑ Vaccine Information Statement | Facts About VISs | CDC [online]. 3 April 2019 [cit. 2019-04-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 April 2019. (anglicky) 
  200. ↑ McAllister-Grum K. Pigments and Vaccines: Evaluating the Constitutionality of Targeting Melanin Groups for Mandatory Vaccination. The Journal of Legal Medicine. 2017, s. 217–247. DOI 10.1080/01947648.2017.1303288. PMID 28910223. S2CID 205505188. 
  201. ↑ a b c Hodge JG, Gostin LO. School vaccination requirements: historical, social, and legal perspectives. Kentucky Law Journal. 2001, s. 831–90. PMID 15868682. 
  202. ↑ TOLLEY, Kim. School Vaccination Wars. History of Education Quarterly. May 2019, s. 161–194. DOI 10.1017/heq.2019.3. 
  203. ↑ a b c MALONE, Kevin M; HINMAN, ALAN R. The Public Health Imperative and Individual Rights. Law in Public Health Practice. 2003, s. 262–84. 
  204. ↑ Horowitz, Julia. California governor signs strict school vaccine legislation [online]. Associated Press, 30 June 2015 [cit. 2015-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 July 2015. 
  205. ↑ GOLDSTEIN, N. D.; PURTLE, J.; SUDER, J.S. Association of Vaccine-Preventable Disease Incidence With Proposed State Vaccine Exemption Legislation. JAMA Pediatrics. 18 November 2019, s. 88–89. DOI 10.1001/jamapediatrics.2019.4365. PMID 31738369. 
  206. ↑ WANG, Eileen; CLYMER, Jessica; DAVIS-HAYES, Cecilia; BUTTENHEIM, Alison. Nonmedical Exemptions From School Immunization Requirements: A Systematic Review. American Journal of Public Health. 2014, s. 62–84. DOI 10.2105/AJPH.2014.302190. PMID 25211732. 
  207. ↑ Is it bad policy? [online]. NCSL, 17 January 2019 [cit. 2018-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2020. 
  208. ↑ Cantor Julie D. Mandatory Measles Vaccination in New York City – Reflections on a Bold Experiment. New England Journal of Medicine. 2019, s. 101–103. DOI 10.1056/NEJMp1905941. PMID 31167046. 
  209. ↑ a b Barraza Leila. The Latest in Vaccine Policies: Selected Issues in School Vaccinations, Healthcare Worker Vaccinations, and Pharmacist Vaccination Authority Laws. Journal of Law, Medicine & Ethics. 2017, s. 16–19. DOI 10.1177/1073110517703307. PMID 28661302. 
  210. ↑ California's mandatory-vaccination law survives court test [online]. 4 July 2018 [cit. 2019-11-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 October 2019. 
  1. ↑ a b c LOULERGUE, Pierre. Survey of Vaccination Policies in French Healthcare Institutions. Médecine et Maladies Infectieuses. 2012, s. 161–6. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 August 2018. DOI 10.1016/j.medmal.2011.11.003. PMID 22516534. 
  2. ↑ a b REISS, Dorit Rubinstein. Freedom To Ignore French Vaccination Program – A Court Case. [online]. 8 January 2016 [cit. 2016-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2016. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Očkovací_politika&oldid=23223186“