Mumraj (divadelní hra)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Cedule ke světové premiéře Mumraje v divadle Lessing-Theater v Berlíně (28. září 1912).

Mumraj je nejúspěšnější divadelní hra židovského dramatika a scenáristy Lea Birinského. Její jevištní život začal globální premiérou v deseti divadlech současně[1] – plánované jedenácté představení v Moravské Ostravě se z technických důvodů o den opozdilo.[2] Vzhledem k osobní účasti autora lze za skutečnou světovou premiéru považovat berlínské představení.[3][4] Velice rychle následovaly další inscenace v mnoha německých divadlech, včetně Irving Place German Theatre v New Yorku.[5] Dobový tisk psal o plánovaných překladech až do 11 jazyků, dnes se jich z té doby podařilo jednoznačně prokázat sedm včetně češtiny. Velmi pravděpodobně však vznikly i další. Existují dokonce indicie na uvedení Mumraje v Japonsku – právě jím měl být v roce 1913 zahájen provoz nově vybudovaného moderního tokijského divadla.[6] Potvrdit tuto informaci se však zatím nepodařilo.

Řadu překladů zahájilo české uvedení v pražském Národním divadle, pouhé tři dny po německé premiéře a rovněž za účasti autora.[7] Německy psaná satira na ruské (tedy potažmo slovanské) poměry od židovského autora žijícího ve Vídni by však byla v českém divadle asi špatně průchodná. Vedení Národního divadla tedy využilo autorova rusky znícího jména k malé mystifikaci a na plakáty nechalo vytisknout větu „Rusky napsal Lev Birinskij“.[8] Ani překladatel Červinka tuto hru nezkazil, dokonce v knižním vydání solidárně neuvedl původní jazyk díla – použil formulaci „z rukopisu přeložil…“ Část novinářů (zejména z vídeňských českých listů) mystifikaci hned prohlédla,[9][10][11] ale to se Mumraj již hrál. Každopádně tehdy vznikla velmi houževnatá legenda o ruskojazyčném původu Birinského her. Legenda, která přežila až do současnosti a spolu s českým textem se rozšířila i do ciziny.

S Mumrajem se Birinski pokoušel prorazit i v USA. Hned v roce 1913 podle něj vznikla hudební komedie The Merry Martyr, pro niž scénář a texty písní napsal Glen MacDonough, hudbu složil Hugo Riesenfeld. K realizaci nedošlo, nicméně British Library vlastní zpěvníček písní k této adaptaci.[12] Vídeňský kritik a satirik Karl Kraus vyslovil podezření, že „Glen MacDonough“ je pouze pseudonym samotného Birinského,[13] není to však pravděpodobné – z jiných indicií je jasné, že v té době by jeho angličtina ještě na literární tvorbu nestačila. V letech 19321935 se v USA postupně objevilo několik zpráv o plánovaných inscenacích Birinského her v adaptaci Hermana J. Mankiewicze a pod názvy The Devil's Elbow,[14] A New Spanish Custom[15] respektive An Old Spanish Custom.[16] Podle dostupných kusých informací šlo jen o různé verze Mumraje, jehož děj byl přesazen do španělského prostředí. K realizaci zřejmě ani v jednom případě nedošlo.

Mumraj se stal první Birinského hrou, která se po letech zapomnění objevila i v novodobém divadle. Český překlad textu objevili nezávisle na sobě: v 60. letech 20. století neznámo kde režisér Jiří Vrba a v 70. letech v českých antikvariátech režisérka amatérského divadla Marie Kubrová a slovenský dramaturg, překladatel a režisér Martin Porubjak. Vrba hru přeložil (patrně v přesvědčení o jejím ruskojazyčném původu) zpět do němčiny[17], nazval ji Mummenschanz[18] a vyvezl do Vídně.[19] Kubrová roku 1976 hru inscenovala v pražském amatérském divadle Maryša[20] a později se k ní ještě dvakrát vrátila.[21][22] Uvedení v československých profesionálních divadlech v té době nebylo z cenzurních důvodů možné, takže Porubjak věnoval kopii českého textu makedonskému režisérovi Vladimiru Milčinovi. Ten hru přeložil do makedonštiny a inscenoval roku 1980 ve Skopje.[23] Následovaly inscenace v chorvatském, slovinském a srbském překladu. V tehdejším Československu byla hra profesionálními divadly uvedena až roku 1991, nejprve v Bratislavě a pak v pražském Činoherním klubu.[24] A právě odtud se informace o Mumraji dostala do Maďarska, kde vzniklo několik inscenací v nově pořízeném, moderním maďarském překladu. Roku 1995 se segedínské zpracování stalo inspirací pro televizní inscenaci Maďarské televize (MTV 1). Roku 2001 hru natočila pod názvem Chaos jako televizní inscenaci i Slovenská televize v režii Milana Lasici. Mumraj se občas objeví v divadle i v současné době, především na amatérských scénách. Roku 2009 byl uveden v pražském Divadle na Vinohradech,[25] roku 2017 se k němu vrátil Činoherní klub.[26] Podle jiné hypotézy znovuobjevil český překlad Mumraje již koncem 50. nebo začátkem 60. let 20. století Alfréd Radok.

Základní informace o hře[editovat | editovat zdroj]

Mumraj v češtině[editovat | editovat zdroj]

Postavy hry, čas a místo děje[editovat | editovat zdroj]

  • Ivan Chabarovič – gubernátor
  • Jelizaveta – jeho choť
  • Kolja – jeho syn z prvního manželství
  • Sekretář Gubernátora
  • Paní Lapkinová
  • Revolucionáři: Kozakov, Malachov, Alexej, Lenskij, Pavlov, Gorovič, Míša, Foma, Máša
  • Goldman
  • Izidor – jeho syn
  • Jekatěrina – jeho služebná
  • Starý Nikita
  • Janko – jeho syn
  • Dernov
  • Anfisa – v domě Gubernátorově
  • Balukin – úředník na gubernské správě
  • Davydov – mladší úředník na gubernské správě
  • Policisté.


  • Místo děje: kterási severní ruská gubernie
  • Čas děje: za revoluce (zřejmě míněno období kolem roku 1905)

Synopse hry[editovat | editovat zdroj]

První dějství[editovat | editovat zdroj]

Gubernátor jisté severní ruské gubernie ve spolupráci se svým Sekretářem zásobuje petrohradskou vládu falešnými hlášeními o revoluci, která v jeho gubernii probíhá, a o obětech, které boj se zuřící revolucí přináší. Žádá o přidělení dalších a dalších finančních prostředků. A vláda ochotně platí, takže Gubernátorovy příjmy utěšeně rostou. Revolucionáři se však rozhodli právě z této gubernie vybudovat oázu klidu a míru, kde by mohli ukrývat své archivy, skladiště zbraní a své soudruhy, prchající z vězení nebo dekonspirované. Za každou cenu zde tedy brání jakýmkoliv revolučním aktivitám. Do Gubernátorova domu dokonce nasadí revolucionáře Kozakova, který má osobně střežit jeho bezpečnost. Kozakov plní své úkoly natolik pečlivě, že se nechá svést Gubernátorovou stárnoucí ženou. Gubernátor to mlčky a s povděkem přechází, protože má sám mimomanželský poměr a nemanželského syna. Do této idylky zasáhne novinová zpráva, která rázně popře informace vládních listů o zdejší zuřící revoluci a konstatuje, že je zde naprostý klid a pořádek. Gubernátor se začne bát o své vedlejší příjmy a Sekretář navrhne zachránit situaci fingovaným atentátem na Gubernátora. Tento atentát spolu také ihned zinscenují.

Druhé dějství[editovat | editovat zdroj]

Zdejší revolucionáři žijí, maskováni jako studenti, v domě židovského obchodníka Goldmana. Jeho syn Izidor nemohl studovat kvůli existující kvótě pro studenty židovského původu. Goldman tedy zaplatí studium synovi mužika Nikity a po dobu studií ho chce i živit – zvýšením počtu křesťanských studentů získá v rámci kvóty místo i pro Izidora. Nikita je přesvědčen, že za tím musí být nějaký podvod, a na všech stranách žádá, aby mu nebylo činěno bezpráví. Revolucionáři tráví dny u Goldmana nekonečnými debatami. Lenskij navrhne, aby se všichni ruští revolucionáři sami zastřelili s odůvodněním, že nelze žít v takových poměrech – to by Rusko jistě probudilo. Alexeje se rozhodnou potrestat, protože po ulicích vykřikoval revoluční hesla, přestože jejich revolučním úkolem je udržet klid a pořádek. Máša přivede Nikitu s jeho věčným požadavkem, aby se mu nečinilo bezpráví – revolucionáři sice nevědí, v čem bezpráví spočívá, ale vášnivě diskutují, jak mu pomoci. Do toho přinese Kozakov zprávu o atentátu na Gubernátora. Revolucionáři přemýšlejí, jak odvrátit následky tohoto činu – zatýkání, domovní prohlídky atd. Jediným řešením je prokázat nepolitický charakter atentátu. Kozakov se rozhodne sám sebe obětovat – přizná se na policii, že Gubernátora chtěl zastřelit z nešťastné lásky k jeho ženě.

Třetí dějství[editovat | editovat zdroj]

Kozakov se Gubernátorovi přizná, že ho chtěl z lásky k jeho ženě zastřelit, a žádá proces a odsouzení. Gubernátor ho přesvědčuje, aby od procesu upustil, nabízí mu kariéru, odpouští mu „atentát“ i lásku ke své ženě. Nakonec dokonce svoluje, aby si Kozakov Gubernátorovou odvedl. Kozakov trvá na svém uvěznění. Přichází zpráva od vlády – Gubernátor je za statečnost vyznamenán a povýšen do funkce v Petrohradu. Z bezpečnostních důvodů musí ihned opustit gubernii, ve funkci ho nahradí generál Dernov, který je už na cestě. Gubernátor si uvědomí, že Dernov jeho „hru na revoluci“ okamžitě odhalí. Rozhodne se k zoufalému činu – ještě před Dernovovým příjezdem chce zorganizovat ve městě povstání.

Čtvrté dějství[editovat | editovat zdroj]

Do ulic jsou vysláni přestrojení policisté, aby „dělali revoluci“. Skuteční revolucionáři však zasáhnou, policisty zatýkají a předávají gubernským úřadům. Gubernátor se jim v tom snaží zabránit, obhajuje před nimi revoluci. Nadšení revolucionáři se přiznávají, že jsou skutečnými revolucionáři a chystají se s Gubernátorem spolupracovat. Mezi zatčenými je však i generál Dernov, který mezitím inkognito přijel převzít vedení gubernie. Sekretář zjistí jeho skutečnou totožnost a při „výslechu“ před ním sehraje komedii, kdy naoko vzkazuje Gubernátorovi svou rezignaci, protože nemůže být současně úředníkem i revolucionářem. Získá si Dernovovy sympatie a Gubernátorovi „zatčeného“ představí jako revolucionáře Lenského. Gubernátor Dernova / Lenského okamžitě požádá o spolupráci při vyvolání revoluce. Dernov odhalí svou pravou totožnost a chystá se revolucionáře i s Gubernátorem pozatýkat. Přichází však další zpráva od vlády – řízením gubernie je pověřen Sekretář. Jako první úkol má zatknout Dernova, který si v minulém působišti nechával poukazovat peníze na boj s revolucí a zpronevěřil je. Pak Sekretář nechá zatknout i Gubernátora a všechny revolucionáře.


Dramaturgické poznámky[editovat | editovat zdroj]

Motiv atentátu na gubernátora se v Birinského raných hrách opakuje dvakrát. Před Mumrajem, kde je použit ve velmi parodické podobě, se motiv atentátu objevil i ve hře Moloch. Přestože autor své hry zasadil do prostředí blíže nespecifikovaných ruských gubernií, za bezprostřední inspiraci pro tento motiv mohla posloužit událost domácí, tedy rakousko-uherská. Dne 12. dubna 1908 ve Lvově zastřelil ukrajinský student a člen tamní sociální demokracie Miroslav Sičinskij haličského místodržitele hraběte Andrzeje Kazimierza Potockého. Byl odsouzen k trestu smrti, který mu však byl císařem změněn na 20 let žaláře. Roku 1911 se mu podařilo uprchnout z vězení a emigrovat.

Postava jménem Lenskij je zmíněna i v Birinského hře Raskolnikov – Razumichin vypráví, že jistý Lenskij „s křivým nosem“ u Zosimova tvrdil, že by bez výčitek zabil lichvářku Alenu. Lze však najít ještě jednu souvislost. Krycí jméno „Alenskij“ používal Dmitrij Bogrov, anarchista a agent kyjevské Ochranky, který roku 1911 spáchal úspěšný atentát na ruského premiéra Pjotra Stolypina a byl vzápětí popraven.[35] Atentát na Stolypina použil Birinski jako jeden z motivů ve své hře The Holy Devil (Rasputin). Vzhledem k tomu, že v Molochovi z roku 1910 se žádný Lenskij neobjevuje, je možné, že tato postava byla skutečně inspirována až Bogrovem.

Autorskoprávní dodatek[editovat | editovat zdroj]

Majetková práva k samotné hře budou trvat do 31. prosince 2021 (autor zemřel v roce 1951). Do dnešního dne se nepodařilo najít ani vlastníka, ani správce těchto práv, přestože pátrání proběhlo za pomoci agentury Dilia v Německu u agentury, která zastupovala práva ke hře v době jejího vzniku, i v USA, kde Leo Birinski publikoval další díla a kde také zemřel. Pátrání po Birinského dědicích, případně po jiných vlastnících či správcích majetkových autorských práv k jeho dílu pokračuje i nadále, situace se tedy v budoucnu může změnit.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Deutscher Bühnen-Spielplan. Berlin září 1912, roč. 17, čís. 1. (němčina) 
  2. a b Ostrauer Theater- und Kunstnachrichten. Ostrauer Theater- Kunst- und Musik-Blätter. Der Schürfer. Moravská Ostrava 19. září 1912, roč. VI, čís. 2, s. 28. (němčina) 
  3. Fremden – Blatt. Wien 29. září 1912. (němčina) 
  4. Divadlo. Premiera Biriňského Mumraje ve Vídni. Národní listy. Praha 29. 9. 1912, roč. 52, čís. 269, s. 4. Dostupné online.  
  5. a b The Fool´s Game Acted. The New York Times. New York 14. 11. 1912, s. 11. Dostupné online. (angličtina) 
  6. KRAUS, Karl. Ein Vielgeliebter. Die Fackel. Wien 11. 1. 1913, roč. XIV., čís. 366 – 367, s. 7 – 8. (němčina) 
  7. a b Národní divadlo – Webová stránka inscenace.
  8. Archiv Národního divadla, Praha.
  9. Umění a věda. Mumraj Národního divadla. Vídeňský Denník. Wien 5. 10. 1912.  
  10. Paskvil na ruskou revoluci. Dělnické listy. Wien 5. 10. 1912.  
  11. -Š-. Divadlo a hudba. Národní politika. Praha 3. 10. 1912, roč. 30, čís. 273, s. 7. Dostupné online.  
  12. RIESENFELD, Hugo; MACDONOUGH, Glen. The Merry Martyr. Vocal selections. Vocal score. New York : T. B. Harms & Francis, Day & Hunter, 1913. (angličtina) Notový záznam písní pro adaptaci The Merry Martyr. 
  13. KRAUS, Karl. Ein distinguierter Fremder. Die Fackel. Wien 13. 10. 1913, roč. XV., čís. 384 – 385, s. 32 – 34. (němčina) 
  14. The Drama Goes to the Country. The New York Times. New York 10. 7. 1932. (angličtina) 
  15. News and Gossip of the Times Square Sector. The New York Times. New York 25. 12. 1932. (angličtina) 
  16. Rialto Gossip. The New York Times. New York 17. 9. 1933. (angličtina) 
  17. VACLÍKOVÁ, Petra. Rückübersetzung am Beispiel der Tragikomödie von Leo Birinski: Narrentanz – Mumraj – Mummenschanz. Brno, 2013 [cit. 2013-10-10]. 137 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky. Vedoucí práce PhDr. Jaroslav Kovář, CSc.. Dostupné online. (němčina)
  18. a b BIRINSKIJ, Lev. Mummenschanz (Mumraj). Překlad Jiří Vrba, Stephan Stroux. Praha : Amatérské divadlo Esence, 2009. (němčina) Reprint původního strojopisu, [1969]. 
  19. a b Archiv Volkstheater – Soupis inscenací v období 1952 – 1999, Mummenschanz na str. 18. (němčina)
  20. a b Esence – Webová stránka inscenace souboru Maryša.
  21. a b Esence – Webová stránka inscenace z roku 1992.
  22. a b Esence – Webová stránka inscenace z roku 2002.
  23. a b Návěští k premiéře, Archiv Vladimira Milčina, Skopje.
  24. a b Činoherní klub – Webová stránka s fotografiemi z inscenace.
  25. a b Divadlo na Vinohradech – Webová stránka inscenace.
  26. a b Činoherní klub – Webová stránka inscenace.
  27. Návěští k premiéře, Staatsbibliothek zu Berlin, Preussischer Kulturbesitz, Handschriftenabteilung, Berlín.
  28. HÜBL, Dušan. Lev Birinskij – životopisný mumraj. Praha : Amatérské divadlo Esence, 2004 (1. díl), 2008 (2. díl) a 2010 (Dodatky).  
  29. Dramat obcy w Polsce 1765 - 1965. Premiery, druki, egzemplarze. Příprava vydání Jan Michalik (ed.) a Stanisław Hałabuda (red.). Svazek první díl (A – K). Kraków : Księgarnia Akademicka, 2001. ISBN 8371883811. S. 91. (polština)  
  30. Národní divadlo v Pécsi – Webová stránka inscenace.
  31. BIRINSKIJ, Lev; SMOČEK, Ladislav (úprava). Хоровод масок (Chorovod masok). Překlad Oleg Malevič a Viktoria Kamenskaja. Балтийские сезоны (Baltijskije sezony). Sankt-Petěrburg říjen 2004, čís. 10, s. 103 – 131. (ruština) 
  32. Umění, věda, literatura. Mumraj. Lidové noviny. Brno 22. 11. 1912, roč. 20, čís. 322, s. 2 – 3. Recenze. Dostupné online.  
  33. Hobit Jihlava – Webová stránka s fotografiemi z inscenace.
  34. TakyRyba – Webová stránka inscenace.
  35. РУУД, Чарльз А.; СТЕПАНОВ, Сергей А. Фонтанка, 16: Политический сыск при царях. (Fontanka 16: Političeskij sysk pri carjach). Moskva : Мысль (Mysl), 1993. Kapitola 9 Богров и убийство Столыпина (Bogrov i ubijstvo Stolypina). (ruština)  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]