Karl Kraus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karl Kraus
Karl Kraus
Karl Kraus
Narození 28. dubna 1874
Jičín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 12. června 1936 (ve věku 62 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Povolání spisovatel, básník, novinář, esejista, dramatik a literární kritik
Žánr satira
Významná díla Poslední chvíle lidstva
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska Karla Krause na jeho rodném domě v Jičíně

Karl Kraus (28. dubna 1874, Jičín[1]12. června 1936, Vídeň) byl rakouský spisovatel, dramatik, básník a novinář.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Karl Kraus se narodil jako deváté a nejmladší dítě v rodině jičínského židovského majitele papírny Jakoba Krause a jeho ženy Ernestiny, rozené Kantorové. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do Vídně. Jeho matka brzy zemřela. Po absolvování gymnasia v roce 1892 začal Kraus studovat práva na Vídeňské univerzitě. Na filozofické fakultě téže univerzity od roku 1896 studoval filozofiigermanistiku, ale studia nedokončil. Již během studií se zabýval psaním a přispíval do literárních časopisů.

Od roku 1896 se neúspěšně pokoušel uplatnit jako herec a divadelní režisér. Krátce působil ve skupině Jung Wien, která soustřeďovala přední osobnosti tehdejší kulturní Vídně. Patřili sem např. básník Peter Altenberg, dramatik Hermann Bahr a spisovatelé Hugo von Hofmannsthal a Felix Salten. Od roku 1897 působil Kraus jako novinář.

Editor[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1899 vydával vlastní časopis Die Fackel (Pochodeň), ve kterém pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus a v neposlední řadě i psychoanalýzu. V prvním období měl řadu externích přispěvatelů z řady uměleckých profesí. Do Fackelu psali např. Peter Altenberg, Richard Dehmel, Egon Friedell, Oskar Kokoschka, Else Lasker-Schüler, Adolf Loos, Heinrich Mann, Arnold Schönberg, August Strindberg, Georg Trakl, Frank Wedekind, Franz Werfel a také Houston Stewart Chamberlain a Oscar Wilde. Během první světové války pro něj některé novinové výstřižky v Olomouci zpracovával Paul Engelmann, Ludwig Wittgenstein, a Jindřich Groag.[2]

Autor[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1911 publikoval Kraus výlučně vlastní texty. Fackel vydával až do své smrti (poslední číslo vyšlo v únoru 1936). Celkem vyšlo 922 sešitů o celkem více než 20 000 stranách. (Krausovým zvykem ovšem bylo vydávat dvoj-, troj- i čtyřčísla, takže některá vydání čítala přes 300 stran.)

Kromě žurnalistiky se věnoval i esejistice. Přednesl na 700 veřejných přednášek na literární témata (Bertolt Brecht, Gerhart Hauptmann, Johann Nepomuk Nestroy, Johann Wolfgang Goethe a William Shakespeare). Při přednáškách rovněž zpíval doprovázen na klavír (přezpíval tak sám vídeňskému publiku např. Offenbachovy operety). Pořádal přednášková turné, mj. i v českých zemích, jmenovitě v Praze, Brně a Teplicích.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Kraus se nikdy neoženil, přestože se od roku 1913 až do své smrti vážně ucházel o českou baronku Sidonii Nádhernou, kterou navštěvoval na jejím sídle ve Vrchotových Janovicích. Jednou z možných příčin, proč baronka Nádherná odmítla jeho nabídky, byla iniciativa básníka Rainera Maria Rilkeho, který jí prý sňatek s Krausem rozmluvil.

Kraus, ač sám židovského původu, mluvil o německém judaismu tak, že používal termíny jako „myšina“ atd. V roce 1898 se dostal do konfliktu se zakladatelem sionismu, Theodorem Herzlem. O rok později se židovské víry veřejně zřekl a mezi lety 19111923 dokonce vstoupil do římskokatolické církve. Jeho kmotrem při křtu byl architekt Adolf Loos.

V roce 1936 zemřel ve Vídni na srdeční embolii.

Karl Kraus měl k Čechám jako zemi kladný vztah, i když stěží najdeme něco, co by jeho vztah k Čechám explicitně vymezovalo. Svědčí o tom mj. fakt, že z ruchu velkoměsta (Vídně), na který si nikdy příliš nezvykl, se často vracel právě do Vrchotových Janovic, kde nacházel klid a v oblíbeném parku trávil hodně času. Přál si být ve Vrchotových Janovicích pohřben, to se mu však nesplnilo. Česky ale nemluvil a neuměl správně vyslovit ani „dobrý den“.

Mezi jeho obdivovatele patřil například Karel Čapek. O české překlady řady jeho děl se zasloužili Jan Münzer (Poslední dnové lidstva), a později Aloys Skoumal (výbor z aforismů a esejů) a Hanuš Karlach.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Krausovým nejrozsáhlejším textem je apokalyptická groteska o pěti aktech, prologu a epilogu Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva), které vzniklo v letech 19151919 jako reakce na první světovou válku. V textu se mísí vážné scény s výstupy vyloženě absurdními (pruští vojáci v zákopu během bombardování řeší, jakou píseň si nechají zahrát) i tanečními čísly. Pozoruhodné je přitom, že se jedná v naprosté většině o autentické dobové výroky a citáty z denního tisku. Sám Kraus svůj divadelní útvar pohybující se na pomezí tragedie a operety s nejzřetelnějšími prvky satiry uvedl takto:

Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by podle pozemských měřítek vyplnil asi 10 večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi.

Zcela mimořádným Krausovým dílem je také Die dritte Walpurgisnacht (Třetí Valpuržina noc) obsahující téma nástupu fašismu a s ním spojeného násilí. Kraus ji napsal v roce 1933. Inspirací mu byla slavná scéna z Goethovy rozsáhlé básnické skladby Faust. Byla vydána až v roce 1952.

Většina jeho studií, esejů a novinových statí vyšla v Die Fackel.

  • Die demolierte Literatur, 1897.
  • Eine Krone für Zion, 1898.
  • Sittlichkeit und Kriminalität, 1908.
  • Weltgericht, 1919.
  • Nachts, 1919.
  • Untergang der Welt durch schwarze Magie, 1929.
  • Literatur und Lüge, 1929.

česky:

  • Soudím živé i mrtvé (vybral, uspořádal a přeložil Aloys Skoumal), Praha, Odeon 1974; 2. vydání 1984, ISBN 80-207-0017-X
  • Poslední dnové lidstva (přel. Jan Münzer), 1933
  • Poslední chvíle lidstva (přel. Hanuš Karlach), Brno, Barrister & Principal 2006 ISBN 80-7364-035-X

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a obřízce
  2. Vojáku Vladimíre... Karel Čapek, Jindřich Groag a odpírači vojenské služby. Praha 2009, s. 48–49. ISBN 978-80-904272-1-1

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]