Přeskočit na obsah

Theodor Herzl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Theodor Herzl
בִּנְיָמִין זֶאֶב הֵרצְל
Rodné jménoBinjamin Ze'ev Herzl
Narození2. května 1860
Pešť
Úmrtí3. července 1904 (ve věku 44 let)
Reichenau an der Rax
Příčina úmrtíselhání srdce
Místo pohřbení1904–1949: Döbling, Vídeň, Rakousko
1949–současnost: Herzlova hora, Jeruzalém, Izrael
BydlištěVídeň
Národnostžidovská
ObčanstvíMaďarsko
VzděláníVídeňská univerzita
Alma materVídeňská univerzita
Povolánínovinář, spisovatel, politický aktivista
Znám jakootec moderního politického sionismus a duchovní otec Izraele
Oceněníčestný občan Erzsébetvárosu
Nábož. vyznáníjudaismus
ChoťJulie Naschauer (1869-1904)
DětiPauline, Hans, Margaritha
RodičeJeanette Herzlová
PříbuzníPauline Herzl (sestra)
Stephen Norman (vnuk)
Jenő Heltai (synovec)
Funkcepředseda (Světový židovský kongres; 1897–1904)
PodpisTheodor Herzlבִּנְיָמִין זֶאֶב הֵרצְל – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Theodor Herzl (maďarsky: Herzl Tivadar, srbsky: Теодор Херцл, rodným jménem Binjamin Ze'ev Herzl, hebrejsky בִּנְיָמִין זֶאֶב הֵרצְל‎; 2. května 1860 – 3. července 1904) byl rakousko-uherský židovský novinář, zakladatel moderního politického sionismu a Světové sionistické organizace. Díky své mezinárodní propagaci sionistické myšlenky a úsilí o založení židovského státu byl mezi svými příznivci známý jako חוֹזֶה הַמְדִינָה, Choze ha-Medina, doslova „vizionář státu“.[1] V izraelské deklaraci nezávislosti je zapsán coby „duchovní otec“ židovského státu.[2]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí

[editovat | editovat zdroj]
Herzl ve věku pěti let

Narodil se v roce 1860 v židovské čtvrti v uherské Pešti (dnešní Budapešť) do zajištěné středostavovské rodiny asimilovaných Židů (ve smyslu pokračování haskaly).[3] Jeho rodina pocházela z různých koutů Habsburské monarchie. Otcova rodová linie byla dohledána do Zemunu, ze kterého následně migrovali do Čech, kde pod vlivem germanizace byli donuceni změnit své původní příjmení Loebl na Herzl (podle významu ke slovu srdce v hebrejštině a němčině). Matčina rodová linie byla zakotvena na Moravě (zejména ve městě Nikolsburg, tj. v Mikulově).[4] Ačkoliv Herzl v dospělosti tvrdil, že má jak aškenázské, tak sefardské kořeny, dokumenty ukazují pouze aškenázský původ (tedy středo- a východoevropský).[4]

V dětství a mládí měl soukromé vychovatele a učitele, díky čemuž se mu dostalo kvalitního vzdělání. Nejdříve aspiroval na dráhu vědce, ale posléze ho upoutaly společenské vědy a poezie. To se následně projevilo v jeho kariéře novináře.[3] Během mládí obdivoval německou kulturu a literaturu a vyznával princip zvaný bildung. V roce 1878 se rodina, po smrti jeho sestry, přestěhovala do čtvrti Alsergrund ve Vídni. Zde studoval práva na Vídeňské univerzitě. Na univerzitě vstoupil do německého nacionalistického Buršáckého spolku Albia. V roce 1883 z něj však vystoupil kvůli antisemitským projevům dalších členů.[5]

Herzl coby zastánce haskaly, tedy židovského sekularizovaného osvícenství, nebyl aktivně praktikujícím židem v náboženském smyslu a neměl ani větší vztah k judaismu.[6][7][8]

Kariéra novináře a přesun k sionismu

[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování univerzity se krátce věnoval právní kariéře, nicméně brzy zvolil dráhu novináře. Psal pro vídeňský tisk a poté jako zahraniční zpravodaj pro Neue Freie Presse v Paříži. Ve Francii popisoval probíhající Dreyfusovu aféru, která otřásala Francií v letech 1894 až 1906. Herzl později tvrdil, že právě tato zkušenost s masovým a organizovaným antisemitismem ho přiměla věnovat se židovskému sebeurčení a sionismu.[9] Nicméně z dobových Herzlových písemností nevyplývá, že by ho aféra v této době zásadně ovlivňovala.[10] Podle některých badatelů ho v tomto ohledu více zasáhl vzestup starosty Vídně a radikálního antisemity Karla Luegera.[9]

Ačkoliv původně podporoval v duchu liberalismu, racionalismu a modernity židovskou asimilaci, s novým růstem antisemitismu v Evropě začal zastávat postoj o nutnosti emigrace Židů z Evropy. Podle jeho smýšlení nemohl být antisemitismus Evropanů vyléčen, pouze se mu šlo vyhnout, a to emigrací Židů a založením vlastního státu mimo Evropu.[4] V roce 1895, stále coby zpravodaj v Paříži, začal psát sionistické pamflety a koncem roku zahájil práci na spisu Židovský stát (Der Judenstaat), který vyšel v roce 1896. Spis si získal rychle velkou oblibu mezi částí evropských Židů (například u spolku Milovníků Sijónu), nicméně kvůli výzvám k masové emigraci Židů také budil kontroverze (zejména u Židů, kteří si přáli integraci do většinové společnosti, a naopak u ortodoxních Židů).[11]

Diplomatické hledání podpory

[editovat | editovat zdroj]

Svou vizi začal propagovat. Snažil se navázat diplomatické styky se sultánem Osmanské říše, která v té době vládla nad Palestinou. V druhé polovině devadesátých let 19. století využil hamídijských masakrů Arménů, které v Evropě kalily obraz sultána Abdulhamida II. Jménem rodícího se sionistického hnutí zaslal nabídku normalizaci vztahů s evropskými vládami a investory, a to výměnou za umožnění židovského osídlení Palestiny.[12] V červenci 1876 zase promlouval před davy v Londýně, kde se na něj přišli podívat zejména židovští imigranti z východní Evropy.

V březnu 1896 se setkal s anglickým knězem Williamem Hechlerem, který byl odpůrcem antisemitismu a měl styky na anglickém velvyslanectví ve Vídni. Herzl ho požádal o zprostředkování jednání s významným panovníkem nebo politikem, který by převzal nad jeho sionistickým hnutím patronát a dodal mu tak legitimitu. Herzl preferoval německého císaře Viléma II. Hechler mu sjednal schůzku s velkovévodou Fridrichem I. Bádenským, který byl strýcem císaře. Ten mu přislíbil spolupráci a Herzlovi se podařilo s císařem sejít v roce 1898, což následně pomohlo jeho sionistickému hnutí.[13][14]

V červnu 1896 v Istanbulu usiloval o audienci u sultána Abdulhamida II., což se mu nepovedlo. Jako novináře Neue Freie Presse ho však přijal velký vezír. Tomu předal následující nabídku. Pokud sultán umožní vznik židovské domoviny v Palestině, Židé splatí státní dluh říše a vyhledají nové investory.[15][16] Se sultánem se nakonec sešel v roce 1901 a předal mu nabídku finančních plateb za pokračující benevolenci v imigraci evropských Židů do Palestiny (v kontextu probíhající první alije).[15][16]

Sionistický kongres

[editovat | editovat zdroj]
Efrajim Moses Lilien: Theodor Herzl v Basileji, 1901, fotografie reprodukovaná jako pohlednice. Lilien často Herzla využíval jako model, protože jeho rysy považoval za dokonalou reprezentaci „nového Žida“.

První sionistický kongres svolal do švýcarské Basileje na 29. srpna 1897. Probíhal celkem tři dny a Herzl jej financoval z rodinných finančních prostředků. Výsledkem tohoto kongresu bylo mimo jiné i založení Světové sionistické organizace, které byl zvolen předsedou. Byly představeny návrhy finanční instituce Židovského národního fondu (formálně založený v roce 1901), který za peníze ze sbírek vykupoval půdu v Palestině. Dne 3. září 1897 si zapsal do svého deníku: „Shrnu-li kongres jedním slovem, založil jsem v Basileji židovský stát. Kdybych to dnes řekl nahlas, všichni by se mi vysmáli. Snad za pět let, každopádně za padesát, to ale každý pochopí.“[17] Přesně o padesát let později, roku 1947, rozhodlo Valné shromáždění OSN o rozdělení mandátní Palestiny a založení židovského státu Izraele.

Jeho nejbližšími spolupracovníky v době založení sionistické organizace byli Israel Zangwill a Max Nordau, kteří rovněž významně ovlivnili sionistické hnutí. Aby byl sionistický projekt realizovatelný, musel získat stabilní financování, Herzl se proto rozhodl obrátit na šlechtu. Preferoval sice německou, ale nakonec mu nejvíce pomohla šlechta anglická. Herzl se v dlouhých dopisech obracel na anglickou židovskou dynastii Rothschildů, zejména na Edmonda Jamesa de Rothschilda, který už v této době sám financoval výkup půdy v osmanské Palestině. Vedle toho Herzl oslovil další průkopníky židovského osadnictví, jako německého židovského bankéře Maurice de Hirsche, který v roce 1891 založil Židovské kolonizační sdružení.[18]

Do své smrti v roce 1904 Herzl předsedal celkem šesti sionistickým kongresům. Do začátku druhé světové války se jich pak konalo ještě patnáct. Tři z nich se konaly v Československu, dva v Karlových Varech (1921 a 1923) a jeden v Praze (1933).

Myšlení a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Židovský stát (Der Judenstaat)

[editovat | editovat zdroj]
Židovský stát (Der Judenstaat)

Theodor Herzl vyjádřil ve své knize Židovský stát přesvědčení, že problémy Židů nesouvisí s jejich individuálními problémy, tj. postoji či konkrétními jednání, ale s problémy národními. Domníval se, že rozdíl mezi Židy a ostatními národy spočívá také v neexistenci vlastního státu. Z tohoto přesvědčení vyšel s teorií, že poté, co bude vytvořen židovský stát a Židé tak přestanou být výjimkou, budou okolním světem přijatí.

Přijetí jeho knihy však nebylo moc vlídné. Vlivní Židé ji odmítli, stejně tak ortodoxní i reformovaní Židé. Mezi zastánce Herzlových myšlenek však patřili zejména východoevropští Židé, kteří neměli možnost emancipace ani asimilace, jako Židé ze západní Evropy a tak pro ně bylo zřízení židovského státu jediným východiskem. Jelikož byli Židé, kteří podporovali jeho myšlenky převážně chudí, nazýval je Theodor Herzl svou „armádou žebráků.“ Ve své knize Herzl píše:

„ Jsme národ, jeden národ. Všude jsme měli upřímnou snahu začlenit se do národních komunit, které nás obklopovaly, a udržet si pouze víru otců. To nám však není dovoleno. Marně usilujeme úspěchy v umění a vědě dosáhnout větší slávu pro naše vlasti a přispět k jejich bohatství účastí na obchodu. Je námi opovrhováno jako nějakými vetřelci. Kdyby nás jen nechali na pokoji… nezdá se mi však, že to mají v úmyslu. …Svět potřebuje židovský stát, a proto vznikne. “
—  Theodor Herzl, Der Judenstaat

Ve své knize přednesl velkorysé a ve své době neuvěřitelně revoluční myšlenky. Své dílo navíc neustále revidoval a vylepšoval. Mezi jeho plány patřilo vytvoření aristokratického řízení státu po vzoru Benátek, v čele státu měl pak jako první volený dóže stanout člen rodu Rothschildů a baron Maurice de Hirsch se měl stát viceprezidentem. V nově vzniklém židovském státě měly být podle jeho představ mezinárodní divadla, koncertní kavárny, třídy typu Avenue des Champs-Élysées a také luxusní náměstí po vzoru Piazza San Marco. Ve svém propracovaném plánu navrhl i korunovační obřad. Mimo jiné také prosazoval zavedení všeobecného rovného volebního práva a štědrý systém sociálního zabezpečení.

Herzl si byl vědom hnutí obrozenců hebrejštiny, ale nebyl seznámen s jejich představiteli a díly (například Eli'ezer Ben Jehuda). V knize Židovský stát v oddílu zabývajícím se jazykem židovského státu napsal: „Nemůžeme spolu hovořit hebrejsky. Kdo z nás má dostatečnou znalost hebrejštiny, aby si v tomto jazyce koupil jízdenku? Něco takového se udělat nedá.“ Naopak po vzoru Švýcarska propagoval federaci jazyků, které budou osobní vzpomínkou každého imigranta na jeho původní domov.[19][20]

Herzl a kolonialismus

[editovat | editovat zdroj]
Sionistická delegace (Herzl uprostřed) v Jeruzalémě (1898)

Herzl působil v době vrcholného evropského kolonialismu, tzv. nového imperialismu a rozpuku nacionálních hnutí. Z jeho písemností je prokázáno, že v těchto kontextech uvažoval i pro vznik židovského státu mimo Evropu.[21][22] Jelikož cílem sionistů neměla být jen ekonomická exploatace kolonie, ale trvalé osídlení, šlo o projekt tzv. osadnicko-koloniální.[23][24] Uvažoval také v rámci evropsky utvářených hierarchií, přičemž v židovském národě, jak ho popisoval, se již za jeho života vydělily dvě hlavní skupiny, které žily mimo Blízký východ: aškenázští Židé a sefardští Židé. Herzlův sionismus se orientoval zejména na aškenázské Židy.[21]

V roce 1902 napsal dopis Cecilovi Rhodesovi, britskému koloniálnímu podnikateli, zakladateli Britské Jihoafrické společnosti a bývalému premiérovi Kapské kolonie. V něm ho pozval k vytváření židovského státu v Palestině; konkrétně napsal: „Jste zván, abyste se podílel na vytváření dějin. (…) Netýká se to pro vás známé Afriky, ale kusu Malé Asie; ne Angličanů, ale Židů. (…) Proč se tedy obracím na vás, když je to mimo vaši oblast? Proč? Protože jde o kolonialismus.“[25][26] Již v knize Židovský stát psal o vytvoření „Židovské společnosti“, která „by měla na starosti zahraniční i domácí obchod v nové zemi“[26] a která měla vzniknout právě po vzoru Britské Jihoafrické společnosti, která byla jednou z několika zámořských evropských společností profitujících z kolonialismu.[25] V roce 1903 Herzl představil na kongresu Světové sionistické organizace tzv. Ugandský projekt, který navrhoval zřízení židovského státu v kolonii Britské Východní Africe.[27]

Herzl v době napsání svého spisu Židovský stát (1896) označil za vhodné území pro budoucí židovský stát Palestinu a Argentinu. O místních obyvatelích psal v obou případech jako o „domorodcích“ či „původních obyvatelích“.[25] Herzl se domníval, že pouhá imigrace by byla ztížená stížnostmi těchto domorodců, a tak si představoval, že bude nutné získat souhlas a ochranu evropských koloniálních mocností. Tyto mocnosti také měly zajistit, aby domorodci předali kolonizátorům půdu, jako to probíhalo běžně v koloniích.[25] Původnímu obyvatelstvu, které by přišlo o půdu, a tím o obživu, měli sionisté zajistit práci v tranzitních zemích, čímž by podnítili jejich emigraci.[28]

Herzl Palestinu preferoval zejména proto, že do ní již během jeho života probíhala silnější emigrace Židů než do Argentiny, a také pro náboženský význam tohoto regionu pro judaismus. Herzl k těmto důvodům ještě dodal, že by tam evropští Židé „měli tvořit část evropského valu proti Asii, výspu civilizace proti barbarství“.[25]

Nejméně v prvních desetiletích své existence sionistické hnutí o sobě samo uvažovalo jako o koloniálním projektu. Byly zřízeny organizace a společnosti, které nesly ve svých názvech slovo „koloniální“, například: Židovské kolonizační sdružení, které založil v roce 1891 Maurice de Hirsch, nebo Palestinské židovské kolonizační sdružení, založené v roce 1924.[29] V terminologii kolonialismu psal také Vladimír Žabotinský, zakladatel revizionistického sionismu a obdivovatel Herzlova politického sionismu. Ten v roce 1923 napsal, že palestinští Arabové nikdy dobrovolně nepředají území Židům, jelikož „všichni domorodci se vždycky brání kolonizátorům“.[30] Od dobového evropského kolonialismu se však sionismus lišil tím, že jeho impulzem bylo sebeurčení ohroženého národa, nikoliv prostý zisk teritoria nebo zdrojů kolonie.[31]

Mauschel: Kritika antisionistů

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1897 Herzl pod pseudonymem Benjamin Seff (transliterace jeho hebrejského jména) napsal ve svých novinách Die Welt, určených sionistickému hnutí, polemiku Mauschel. Výraz „Mauschel“ bylo antisemitské pejorativní označení pro německé Židy, kteří „hovořili německy s přízvukem Jidiš“. Mauschel je Herzlem popisován jako antisionista, kterému nezáleží na cti ani kultuře a místo toho se stará jen o svůj bezprostřední prospěch. Bývá různě nazýván „opovrženíhodným šmejdem“, „ubohým chlubitcem“, „mazaným spekulantem“, který provádí špinavé obchody, a mnoha dalšími přívlastky. To je v kontrastu s „Židem“, o kterém se říká, že se stará o čest, umění a intelektuální zájmy. Herzl tvrdil, že Mauschel je zodpovědný za antisemitismus namířený proti Židům. Ostatní národy právě proto vnímají Židy negativně jako „národ podvodníků a gaunerů, protože Mauschel shrabuje zisky a hraje triky na akciovém trhu.“ Stejně tak tvrdil, že se Židé mohli distancovat od judaismu, aby se tím distancovali od Mauschela. Dále uvedl, že „Žádný opravdový Žid nemůže být antisionistou; pouze Mauschel jím je.“[32][33]

Smrt a odkaz

[editovat | editovat zdroj]
Čestná stráž před Herzlovou rakví v Jeruzalémě

Theodor Herzl se nedočkal odmítnutí plánu vytvořit židovskou národní domovinu v Ugandě. Zemřel z přepracování na selhání srdce ve věku 44 let v Edlachu, v Dolním Rakousku. Uskutečnění svých vizí se nedočkal. Ve své závěti si vymínil co nejlevnější pohřeb bez řečníků a květin a doplnil: „Přeji si být pohřben v hrobce vedle svého otce a ležet tam, dokud mé ostatky nepřenese židovský národ do Palestiny.“[34] V roce 1949 byly jeho ostatky přeneseny z Vídně do Jeruzaléma, kde byly pohřbeny na Herzlově hoře (pojmenovaná na jeho počest).

Rodina Theodora Herzla vymřela brzy po jeho smrti. Herzlova manželka, která trpěla psychickou labilitou, zemřela tři roky po jeho smrti. Jejich dcera Pauline (1890–1930) zemřela na předávkování opiáty, syn Hans (1891–1930), kterého léčil Sigmund Freud, se nedlouho poté zastřelil. Nejmladší z jejich potomků, dcera Margarethe (1893–1943), zahynula i s manželem v Terezíně a vnuk Stephan spáchal v roce 1946 sebevraždu.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Theodor Herzl. www.nli.org.il [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné online. (anglicky)
  2. ↑ Declaration of Establishment of State of Israel. www.mfa.gov.il. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-12-28. (hebrejsky)
  3. 1 2 COHEN, Israel. Theodor Herzl, founder of political Zionism. [s.l.]: New York,: T. Yoseloff 416 s. Dostupné online. S. 19–23.
  4. 1 2 3 KORNBERG, Jacques. Theodor Herzl: From Assimilation to Zionism. [s.l.]: Indiana University Press 256 s. Dostupné online. ISBN 978-0-253-11259-0. (anglicky)
  5. ↑ Herzl – A Man of His Times. www.herzl.org [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-09-08.
  6. ↑ Herzl’s Troubled Dream: The Origins of Zionism. www.historytoday.com [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné online.
  7. ↑ Theodor Herzl, founder of Zionism. Not quite what you might imagine. www.jewishvoiceforlabour.org.uk [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-09-26. (anglicky)
  8. ↑ Hans, Prince of the Jews - Center for the Study of Contemporary European Jewry [online]. 2025-03-03 [cit. 2025-12-01]. Dostupné online. (anglicky)
  9. 1 2 COHN, Henry J. Theodor Herzl's Conversion to Zionism. Jewish Social Studies. 1970, roč. 32, čís. 2, s. 101–110. Dostupné online [cit. 2025-12-01]. ISSN 0021-6704.
  10. ↑ KORNBERG, Jacques. Theodore Herzl: A Reevaluation. The Journal of Modern History. 1980, roč. 52, čís. 2, s. 226–252. Dostupné online [cit. 2025-12-01]. ISSN 0022-2801.
  11. ↑ LITTMAN, Shany. Herzl and the Rabbis. haaretz.com [online]. 2010-05-03 [cit. 2025-12-01]. Dostupné online.
  12. ↑ BARTOV, Omer; MACK, Phyllis. In God's Name: Genocide and Religion in the Twentieth Century. [s.l.]: Berghahn Books 422 s. Dostupné online. ISBN 978-1-57181-214-8. S. 268–269. (anglicky)
  13. ↑ When Herzl wooed the emperor of Germany. The Times of Israel. 2016-07-23. Dostupné online [cit. 2025-12-01]. ISSN 0040-7909. (anglicky)
  14. ↑ Herzl meets the German Kaiser - הארכיון הציוני. www.zionistarchives.org.il [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné online.
  15. 1 2 Time Line. www.herzl.org [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-18.
  16. 1 2 GJEVORI, Elis. How Theodor Herzl failed to convince the Ottomans to sell Palestine. www.trtworld.com [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné online. (anglicky)
  17. ↑ 14. Herzl and the Zionist Movement From Basel to Uganda Background Text. www.jewishagency.org [online]. 2005-08-02 [cit. 2025-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-14. (anglicky)
  18. ↑ TROY, Gil. Herzl Imagines Der Jundenstaat — the Jewish State [online]. 2022-09-28 [cit. 2025-12-01]. Dostupné online. (anglicky)
  19. ↑ The Project Gutenberg eBook of The Jewish State, by Theodor Herzl.. www.gutenberg.org [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné online.
  20. ↑ BREAN, Joseph. The rebirth of Hebrew: How Israel reclaimed the language of their ancestors. nationalpost.com [online]. 2023-02-12 [cit. 2025-12-01]. Dostupné online.
  21. 1 2 ABBAS, Tahir. Examining Ideology, Asymmetry, and Ethnonationalism in the 2023 Israel-Gaza Crisis. Perspectives on Terrorism [online]. 2023 [cit. 2025-11-29]. Roč. XVII, čís. 4. Dostupné online.
  22. ↑ RUBIN, Barnett. Zionism and Colonialism: A Complex Historical Entanglement. www.global-geneva.com [online]. 2025-01-11 [cit. 2025-11-29]. Dostupné online. (anglicky)
  23. ↑ Kolonialismus, emancipace, myšlení i praxe. Na co se zapomíná v debatě o sionismu a Palestině. Deník Alarm [online]. 2025-08-26 [cit. 2025-11-29]. Dostupné online.
  24. ↑ SABBAGH-KHOURY, Areej. Tracing Settler Colonialism: A Genealogy of a Paradigm in the Sociology of Knowledge Production in Israel. Politics & Society. 2022-03-01, roč. 50, čís. 1, s. 44–83. Dostupné online [cit. 2025-11-29]. ISSN 0032-3292. doi:10.1177/0032329221999906. (EN)
  25. 1 2 3 4 5 KONRAD, Edo. Under Zionism, Jewish lives have always mattered more [online]. 2020-07-08 [cit. 2025-11-29]. Dostupné online. (anglicky)
  26. 1 2 HALBROOK, Stephen. The Class Origins of Zionist Ideology. Journal of Palestine Studies. 1972, roč. 2, čís. 1, s. 86–110. Dostupné online [cit. 2025-11-29]. ISSN 0377-919X. doi:10.2307/2535975.
  27. ↑ The Uganda Proposal (1903) | Jewish Virtual Library. www.jewishvirtuallibrary.org [online]. [cit. 2025-12-05]. Dostupné online.
  28. ↑ Sny o odsunu Palestinců jsou staré jako samotný sionismus. Bezpečí Židům ale nezaručí. Deník Alarm [online]. 2025-03-10 [cit. 2025-11-29]. Dostupné online.
  29. ↑ SAYEGH, Fayez. Zionist Colonialism in Palestine (1965). Settler Colonial Studies. 2012-01-01, roč. 2, čís. 1, s. 206–225. Dostupné online [cit. 2025-11-29]. ISSN 2201-473X. doi:10.1080/2201473X.2012.10648833.
  30. ↑ Jabotinsky: The Iron Wall (1923). en.jabotinsky.org [online]. [cit. 2025-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-09-10.
  31. ↑ PAPPÉ, Ilan. Zionism as Colonialism: A Comparative View of Diluted Colonialism in Asia and Africa. South Atlantic Quarterly. 2008-10-01, roč. 107, čís. 4, s. 611–633. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-09-09. ISSN 0038-2876. doi:10.1215/00382876-2008-009. (anglicky)
  32. ↑ Theodore Herzl, Mauschel (1897). www.panarchy.org [online]. [cit. 2025-12-01]. Dostupné online.
  33. ↑ https://kar.kent.ac.uk/28170/1/der_Judenstaat.pdf
  34. ↑ 'Nekrolog', The Times, 7. července 1904; str.10; číslo 37440; sloupec B.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Publikace Theodora Herzla

Publikace o Theodoru Herzlovi

  • COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky) 
  • ELON, A. Herzl. Nakladatelství Holt, Rinehart and Winston, 1975, 448 s. ISBN 0-03-013126-X.
  • FALK, A. Herzl, King of the Jews: A Psychoanalytic Biography of Theodor Herzl.University Press of America, 1993, 700 s. ISBN 0-8191-8925-1
  • KATZ, Yossi. A Voice Called: Stories of Jewish Heroism. Jeruzalém: Gefen Publishing House, 2010. 234 s. Dostupné online. ISBN 978-9652294807. Kapitola Theodor Herzl: "If You Will It, It Is No Dream!", s. 1–11. (anglicky) 
  • ZOUPLNA, Jan. Theodor Herzl a stát Židů. Historický obzor, 2004, 15 (1/2), s. 14-27. ISSN 1210-6097.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Theodor_Herzl&oldid=25695443“