Max Perutz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Max Ferdinand Perutz
Narození19. května 1914
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko
Úmrtí6. února 2002 (ve věku 87 let)
Cambridge, Cambridgeshire
Spojené království Velká Británie
NárodnostSpojené království
Alma materVídeňská univerzita, Peterhouse na Cambridgi
PracovištěCambridgeská univerzita
Oborymolekulární biologie, krystalografie
OceněníNobelova cena za chemii (1962)
Copleyho medaile (1979)
DětiRobin Perutz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Max Ferdinand Perutz, FRS, OM, CBE (19. května 1914 Vídeň – 6. února 2002 Cambridge) byl britský molekulární biolog narozený v Rakousku, který v roce 1962 spolu s Johnem Kendrewem získal Nobelovu cenu za chemii za „výzkumy v oblasti stanovení struktury globulárních bílkovin“. V roce 1979 pak získal Copleyho medaili.

V roce 1936 odešel po studiu na Vídeňské univerzitě na Cambridgeskou univerzitu, kde se pod vedením Johna Desmonda Bernala věnoval krystalografii. Ph.D. získal pod vedením Williama Lawrence Bragga. Na Cambridgi se začal věnovat výzkumu hemoglobinu, v čemž pokračoval většinu svého profesního života.

Kvůli svému židovskému původu byl před druhou světovou válkou vyhoštěn z Rakouska. Po začátku války byl na příkaz Winstona Churchilla spolu s dalšími Němci a Rakušany vyslán do Kanady.[1] Během války pracoval na tajném Projektu Habakkuk, jehož součástí byl projekt ledovcové plošiny uprostřed Atlantiku, která měla být využívána na doplňování paliva letadel. Po válce se ke glaciologii na chvíli vrátil a přišel na důvod, proč ledovce plují na vodě.[2][3][4][5][6]

V roce 1953 vynalezl metodu využívající rentgenové záření, kterou lze určovat molekulární strukturu bílkovin. V roce 1959 objevil molekulární strukturu hemoglobinu. Za to v roce 1962 spolu s Johnem Kendrewem Nobelovu cenu za chemii.

V roce 1942 si vzal Giselu Peiserovou. Měli spolu dceru Vivien a syna Robina.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Max Perutz na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Alan R. Fersht, Max Ferdinand Perutz OM PRS, Obituary, Nature Structural & Molecular Biology
  2. ↑ PERUTZ, Max. Enemy Alien. [s.l.]: [s.n.] S. 73–106. (anglicky) 
  3. ↑ PERUTZ, Max. Science is Not a Quiet Life. [s.l.]: [s.n.] ISBN 9810227744. S. 601–630. (anglicky) 
  4. ↑ GRATZER, Walter. Max Perutz (1914–2002). Current Biology. 2002-03-05, s. R152–R154. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-16. DOI 10.1016/S0960-9822(02)00727-3. (anglicky) 
  5. ↑ RAMASESHAN, S. Max Perutz (1914–2002). Current Science. Indian Academy of Sciences, 2002-03-10, s. 586–590. Dostupné online [cit. 2008-01-12]. DOI 10.1016/S0960-9822(02)00727-3. (anglicky) 
  6. ↑ COLLINS, Paul. The Floating Island. Cabinet Magazine. 2002, s. R152. Dostupné online [cit. 2008-01-12]. DOI 10.1016/S0960-9822(02)00727-3. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Nositelé Nobelovy ceny za chemii (1951–1975)

Edwin McMillan / Glenn Seaborg (1951) • Archer Martin / Richard Synge (1952) • Hermann Staudinger (1953) • Linus Pauling (1954) • Vincent du Vigneaud (1955) • Cyril Hinshelwood / Nikolaj Semjonov (1956) • Alexander Todd (1957) • Frederick Sanger (1958) • Jaroslav Heyrovský (1959) • Willard Libby (1960) • Melvin Calvin (1961) • Max Perutz / John Kendrew (1962) • Karl Ziegler / Giulio Natta (1963) • Dorothy Hodgkin (1964) • Robert Woodward (1965) • Robert S. Mulliken (1966) • Manfred Eigen / Ronald Norrish / George Porter (1967) • Lars Onsager (1968) • Derek Barton / Odd Hassel (1969) • Luis Federico Leloir (1970) • Gerhard Herzberg (1971) • Christian B. Anfinsen / Stanford Moore / William Stein (1972) • E. O. Fischer / Geoffrey Wilkinson (1973) • Paul Flory (1974) • John Cornforth / Vladimir Prelog (1975)

1901–1925 • 1926–1950 • 1951–1975 • 1976–2000 • 2001–současnost
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Max_Perutz&oldid=22061794“